obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915442 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39643 příspěvků, 5754 autorů a 390999 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: MAMA ::

 autor Tilda publikováno: 30.06.2016, 11:01  
A proč ne...
 

MAMA


Nemohl se pokaždé dočkat, až se vrátí. Nenechávala jej samotného příliš dlouho. Byla opatrná, zodpovědná a nesmírně milující máma. Pravda, někdy to nešlo a přece jenom se opozdila déle, než plánovala, když opouštěla teplo jejich domova. O to více se malému omlouvala, o to více jej opečovávala a krmila samými dobrotami, až měl bříško jako melounek, říhal a prdíky z přejedení neměly konce. Tehdy mu to trochu bolavé „panděrko“ umývala, hladila a masírovala tak dlouho, dokud bolení docela neustalo. (A potom si hráli, blbnuli, schovávali se jeden druhému, vozila jej na zádech jako jankovitý koník, až se smíchy zakuckával a často padal do měkké trávy. Jukali na sebe a naoko se hrozně lekli… A zase se dlouho mazlili, dokud jí neusnul spokojeně v teplounké náruči.)
Vyčítala si potom, že dítě přecpala a umiňovala si, že si dá příště pozor. Láskyplně na něj pohlížela, zatímco jí spal u boku a neuměle mu broukala do snů, dokud také blažená a nesmírně unavená neusnula, stočená skoro do klubíčka, synáčka bezpečně přitisknutého k hrudi.


Potýkala se dlouho s problémem, které jídlo mu vyhovuje a které vyzvrací, sotva kousek spolykal. Ano, dlouho jej živila svým mlékem, kterého měla nadbytek, když její první synek zemřel, špatně geneticky vybavený. Jak však chlapec rostl, potřeboval více živin, které ve stále řidším mléce nebyly. Bylo to těžké období, kdy si zoufala, že i jeho ztratí a bude sama, zbytečná a k ničemu…
Měl však silný kořínek i vůli k životu a po týdnu horeček a neustálé zimnice se zase dokázal usmát a slabou ručkou ji pohladit po tváři. I hlad měl veliký a zdravý. Měla pro něj hromadu jídla i hrst kyselých, ale na vitamíny bohatých brusinek. Dávala mu po kouskách, vědomá si slabého žaludku a trpělivost se vyplatila. Zase běhal a smál se, broukal si s ní a všechno bylo dobré…

Když trochu povyrostl, jeho žaludek si zcela zvykl na potravu, kterou jej obětavě krmila, a také vydržel déle o samotě, aniž by musela chuděra trnout hrůzou, co by se mohlo stát. Bydleli spolu sami – neměla, komu by dítě svěřila, když sháněla pro oba jídlo. Nikomu nevěřila a hošíka vychovávala izolovaně a stranou od jiných. Mnohokrát se stěhovali, jen aby měla jistotu, že jsou v bezpečí.

Zútulňovala příbytek, jak jen dokázala. Nosila květiny, barevné kamínky i mech a vystýlala podlážku těmi všelijak zelenými bochníky, měkkými a voňavými, na kterých se potom božsky leželo. (Jen, pokud v mechu zrovna přebývala i kolonie mravenců, napřed křičeli za každým kousnutím a potom je vytřepávali před dům jako smetí z koberce. Vzájemně si na kousance foukali a máma mu je i komicky lechtavě slinila a hned byla bolest pryč.)
Ale stejně se nejraději tulil k jejímu teplému břichu a hrudi a tam se cítil nejvíce v bezpečí. Poslouchal tlumený tlukot mámina milujícího srdce, tiskl na to místo ruku a představoval si, že je tam schovaný malý ptáček a ťuká mu na pozdrav malinkým zobáčkem.

S kamínky a květinami si hrál, když byla pryč. Skládal barevné mozaiky, vázal snopky kytek, trhal okvětní lístky a míchal spolu barevné závěje, které rozfoukával do letního vzduchu před domem.
Nechodil daleko, jen kousek od vchodu, aby se neztratil a aby viděl, když se máma vrací s jídlem nebo dárkem. To ji hned jásavě a netrpělivě vítá, skáče kolem ní a hledá všude, co mu dneska přinesla dobrého.

Jé… To když poprvé ochutnal jahody a maliny a med: ten cucal z plástu, ještě obaleného hustě jehličím, které mu ošklivě zaskočilo v krku, že se nemohl chvilku nadechnout, zrudl jako krocan a kašlal a kašlal a tekly mu slzy bolesti a máma byla celá vyděšená. Běhala kolem jeho zkroucené třesoucí se postavičky a nevěděla, jak mu pomoci. Tak vyděšené její oči ještě neviděl. Tiskla jej potom k sobě nekonečné hodiny, než usnul a ona se uklidnila.… Anebo hrst sladkých třešní, od kterých měl pusu kolem dokola červenou jako indiánský válečník! To si pochutnal, mňam! Škoda, že ovoce nezrálo celý rok a že se mámě vždycky nepodařilo nějaké dobré najít…

Hlavně měli maso, kukuřici, houby, nějaké bylinky a vzácně i tečkovaného měňavého pstruha, ještě studeného z ledové potoční vody. Vždycky mu jídlo připravila a trhala na úhledné kousky, pečlivě odstranila kosti a tuhé části, aby se mu dobře polykalo. A stejně jej pozorně sledovala, dokud neskončil.


***


Byly mu sotva čtyři, když se to stalo. Slyšel ten křik na hony daleko. Máma už se měla vrátit dávno. Nevěděl, jak dlouho je pryč, neměl, podle čeho by se orientoval. Ale slunko na nebi o kus poodešlo a trochu se zatáhlo. V bříšku mu kručelo hladem a měl i žízeň. Jen se bál sejít k potůčku za domem, aby nepropásl mámu.
A teď ten hrozný lomoz, rachot a křik. Cizí křik, co mu drásá uši, tak navyklé na ticho. Nikdy nic podobného neslyšel a bál se tak moc, že zpanikařil a místo aby se ukryl v domě, zaběhl do podrostu na okraji jejich loučky a schoval se pod ztrouchnivělý pařez. (Pomyslel na vteřinku na to, jak se tady krčil předevčírem, když si hráli na honěnou a zakryl se hustě chvojím a trsy mokré rašeliny. Máma jej dlouho nemohla najít a zoufale se motala kolem domu a tiše plakala. Bylo mu jí líto a tak na ni pištivě zavolal ze své super skrýše. Tehdy se zlobila a dostal za ucho jednu pořádnou, aby si pamatoval…) Třeba mu to pomůže teď, když je tu ta divná a křičící věc.

Na loučku vklopýtá jeho máma. Táhne za sebou nohu a po ní jí stéká ostře červená krev a láká první hejna pištivých komárů. Oči má máma bolestí přivřené, slzavé a vyděšené, když si najednou uvědomí, že JE zavedla sem, k domku a dítěti, které má na starosti. Zahýbá zase stranou a dále k lesu, když se jí v patách vyhoupne na trávník to monstrum, které hoch nikdy v životě neviděl. Obluda hranatá a páchnoucí, s obříma očima, lesklýma vraždou a na tlustých stočených nohách se valí na mámu, sotva se motající do stínu prvních stromů. Řve na ni, ubohou, nesrozumitelná slova a dál se hrne a chce ji zalehnout, povalit a poranit tou tíhou. Máma se otáčí, naposled a zoufale chce vidět svého malého a zranitelného, ohroženého a snad schovaného chlapečka. Nevidí jej, ale vědoucně se kratičce podívá směrem k pařezu a maličko a souhlasně pokývne svým moudrým a laskavým obličejem.

A po té poslední, skoro pěkné vteřině, se svět malého chlapce změní, shoří a zčerná. Maminčina oduševnělá tvář vybuchuje v rudý roztřepený květ smrti, který vykvétá z bolesti, vraždy a nenávisti, hlouposti a nepochopení. A bují a rozvíjí svůj šeredný kalich navzdory všemu a navzdory jejímu protestujícímu srdci i poslední slze pro chlapce, kterého už nebude chránit a milovat…

A potom padá k zemi. Pomalu a nekompromisně se kácí do zakrvácené trávy a s těžkým žuchnutím leží a už se nepohne ani její bok ani levá strana hrudi, která schovává „ptáčka srdce“ s maličkým zobáčkem. Jedno její oko, dobrácky hnědé a strnulé, zalité narůžovělou slzou, upře se o obloze, jako by žalovalo a jako by se ptalo: „Proč? Za co?“ A nečeká na odpověď, kterou mu nikdo a nic nedá a zakalí se nevidomím.

***


Hošík vyděšeně schoulený do titěrné koule zavírá po tom všem oči a skoro nedýchá. Vyčerpáním usne v tom zoufalém rozpoložení a to jej zachrání před obrazem, který by jinak uviděl…

Z tereňáku vyskáče pět chlapů v maskáčových bundách a s noži v rukou se vrhnou na medvědici.
Kůži dostane Doug, však ji stopoval celé dva dny. Srdce zase Kirk za tu trefu do tepny, která samici zpomalila.
Porcování jim jde sakra od ruky a do hodiny nezbude na pasece kromě krvavé kaše a šlemu na stéblech trávy skoro nic. Odjedou stejnou cestou, všechno pěkně zabalené v plachtě na korbě.


Je ticho… Šeří se a zpod pařezu pomaličku a opatrně cosi vylézá: malý, střapatý, vlasatý a umouněný kluk. Popolézá po čtyřech a nejistě se staví na nohy. Je hubený, nahatý a uplakaný. Jeho blankytně modré oči jsou obrovské děsem a jistotou, že máma už tu není. Že se nevrátí, nikdy už mu nepřinese hrst třešní ani duhovou rybu. Nepohladí jej po tváři a neolízne mu nos horkým hebkým jazykem, Nezabrouká mu na spaní písničku a neusměje se čokoládovýma očima.

„Mama… Mama…“ Skřípavě si brouká jediná dvě slova, která umí z doby, kdy se před skoro třemi lety ztratil v lese nezodpovědné rodince na pikniku. Poplakává tiše, aby na sebe neupozorňoval, a náhle se rozhodne: pohybuje se zvláštní kolébavou chůzí, kterou občas mění za hopkání po čtyřech.
Míří instinktivně stejným směrem, jako zmizela ta stvůra. Jde kolejemi, které vytlačila svými těžkými nohami, protože neví, co by si tu počal sám, bez jídla a maminky. Jde sám uprostřed ponurého lesa, který poslouchá jeho drobné kroky. Lesa, který dýchá, poslouchá a zvažuje.

Chlapec, co se kdysi jmenoval tak pěkně… Teddy…


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 30.06.2016, 11:00:40 Odpovědět 
   Zdravím

Ano, proč ne? (souhlasím s perexem) Občas lze vyčíst z tisku, že člověčí mládě vychová nějaké to zvíře. Tak nějak jsem tušil, že to s tou mámou "nebude v pořádku" a že nepůjde o lidskou matku, ale napsáno je to hezky (s dramatickým koncem, kdy se lidé chovají hůře nežli zvířata, ovšem oni nemohli tušit, jaké "mládě" ona medvědice opatruje). Napsáno čtivě, pointa je otevřená, možná se ten malý človíček dostane k lidským příbytkům, možná ne, les je přeci jeho "přítelem", tady už necháváš vše na čtenářově fantazii, aby si sám "dosadil" jako pomyslné řádky, co všechno se může stát a co ne. Na právi šotků jsem nehleděl.

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 30.06.2016, 12:15:03  
   Tilda: Zdravím
A děkuji za povzbudivý komentář. T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Kříž
Sojta
Večerní vánice
Nikis
Zatracená moder...
Tonyend
obr
obr obr obr
obr

Za zavřeným oknem
sperglovka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr