obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."
Théodore de Banville
obr
obr počet přístupů: 2915449 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39660 příspěvků, 5754 autorů a 391089 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Piráti II - část druhá. ::

 autor black publikováno: 10.01.2007, 8:03  
"V lásce, válce a parodii je dovoleno vše. " Mell Brooks 1996
 

Krčili jsme mezi trámy u stropu skladiště a čekali. Číňana, zavřeného v krysí kleci, pronikavé vřeštění neomrzelo a já měl pocit, že hned tak neomrzí. Vtíravý zvuk přinášel poněkud iritující vjemy, ale zase jsme se mohli aspoň v klidu bavit. Jen doktor nekomunikoval, oběma rukama křečovitě objímal otesaný kmen a na čele se mu perlily krůpěje potu.
„Co je s váma?“ řekl Jack.
„Mám závrať.
„Tak se nedívejte dolů a myslete na nějakou děvku, to pomáhá.“
„Vážně.“ řekl jsem. „Von nekecá, zkuste to a uvidíte.“
Doktor tiše zasténal a přitiskl se úžeji ke spásnému břevnu. Ani já jsem se však necítil nejlíp. Žaludek se mi stále ještě houpal a chtělo se mi čůrat. Vymočit se z osmimetrové výšky by mi přišlo jako poměrně vtipné, ale Jack si dal prst před ústa.
„Nedělej kravál!“ okřikl mě tiše. „Chtěl si vidět Hadí hlavy, za pár minut se tady sejdou špičky triád z celýho Hongkongu. Jestli nás objeví, máme to spočítaný. Tenhle obchod je něco velkýho, všichni o tom mluví, ale nikdo nemá tušení o co doopravdy jde. Musel jsem se držet zpátky, nestihl bych včas zmizet, jenže Hornet v přístavu trochu mění situaci…“
Zahleděl jsem se na mučedníka v kleci a a kdesi v hloubi duše se mi zrodilo malé znepokojení.
„Řekni mi, že to tentokrát nehraješ na dvě strany?!“ zasyčel jsem.
Jack mávl rukou. „Tady to hraje každej minimálně na tři.“
Znepokojení ve chvilce vyspělo v pěkného cvalíka. „Jako bych… neměli bysme radši…“
Nesmělý pokus o protest přehlušilo zaskřípání otvíraných vrat. Tlak na můj měchýř zesílil. Chtěl jsem sice vidět Hadí hlavy, ale nemuselo to být zas až tak zblízka.
Na šedesát šikmookých gangstas naklusalo vratama do skladu, bělma se jim v začerněných obličejích krvelačně blýskala. Je to možná trochu divná formulace, ale přesně tak to bylo.
Jakmile utichlo pleskání slaměných trepek co měli všichni na nohou, utvořeným špalírem přinesli čtyři kuliové s tenkými copy uprostřed vyholených hlav, nízký stolek. Potom přivlekli ještě mosazný gong, čtyři polštáře, čtyři vodní dýmky, basu ču-ča, poznal jsem ho podle neomylně šveskové barvy a nakonec teakovou schránku, zdobenou zlatými draky. Nato se uklonili na čtyři světové strany a vypadli.
Šedesát nindžů bez hlesu zíralo na schránku. Pomalu mě to přestávalo bavit, chtěl jsem vidět Hadí hlavy a ne pár pitomců v kimonech, co se motaj kolem hospod na každým rohu. Vrata však zaskřípala znovu a já se konečně dočkal.
Nebýt Jacka a jeho tajemného plánu, asi bych se otráveně sebral a odešel. Nebyli nic moc. Ty Hadí hlavy. Nejstaršímu bylo asi stodeset a tvářil se jako těsně před svým vlastním funusem, ostatní tři byli nejspíš jednovaječná trojčata. Stejné, vyschlé ksichty, na bradě tři dlouhé chlupy spletené dohoromady, na sobě neforemné chaláty až na zem.
Dědek otevřel schránku, vylovil z ní zelenou, podle všeho z nefritu vyrobenou sošku, představující sedícího Buddhu v poněkud choulostivé situaci a postavil ji na stůl. Teprve teď to začalo být zajímavější. Všichni čtyři pohlaváři se jako na povel začali strašlivě hádat. Mávali rukama a řvali na sebe, až nebylo slyšet vlastního slova, do celého toho mumraje vřískal bez ustání chlápek v krysí kleci. Když byli v nejlepším, ozvala se zvenčí policejní píšťala a křik rázem ustal.
Hrobové ticho trvalo nekonečně dlouhou vteřinu, pak všechny čtyři Hadí hlavy v jednom okamžiku tasili své meče a pustili se do sebe. Řezali se o sto šest, blýskavé čepele svištěly vzduchem, chvíli vedl ten stoletý dědek, než mu druhé trojče jediným mávnutím katany useklo hlavu. Šedesát nindžů ve špalíru sborem zařvalo a boj se v mžiku rozhořel po celém skladišti. Po chvíli se už se nedalo rozeznat kdo ke komu patří. Policejní píšťala venku ječela jako o život.
„Neměli bysme jít?“ navrhl jsem Jackovi. „Jestli nás seberou poldové, jsme v háji. Víš co to znamená dostat se v Číně do basy?“
„Klídek. To jsou Qwang-Kwakovi lidi.“
„Čí?“
„Qwang-Kwak je ten kuli z China Bronx, pamatuješ? Dal jsem mu zálohu, aby sebou přivedl příbuzný a známý. Oddělali venku hlídky a teď pískaj na píšťalky a předstírají, jakože barák obklíčil kordon policajtů.“
Nevěřícně jsem zíral na vřavu pod sebou. „To je vážně tvoje práce? A to nikomu nedošlo že to může bejt podraz a nešel se podívat ven?“
Jack zavrtěl hlavou. „Když mezi těma lidma skoro rok žiješ, tak pochopíš jejich mentalitu. Tady je nejdůležitější neztratit tvář. Asiati se napřed pozabíjej a pak se teprve budou starat, co se děje.“
Přestal jsem se zajímat o zuřivě bojující šikmooké gangy a přesunul svou pozornost k předmětu na stolku. Jeho význam mi poněkud unikal. Mimo, v poměru proti tělu bůžka obrovského, vzhůru trčícího penisu na ní nebylo nic zajímavého, půlkilová soška z nefritu vám bez debaty nezajistí spokojené stáří.
Jack si zjevně myslel totéž. „Ty, já nevim.“ řekl. „Asi je to pornografie. Nějakej vzorek.“
„Hm. A zrovna nic moc.“
„To teda ne. Kolik myslíš, že by se toho prodalo?“
„Pár kousků možná v Panteru.“ Pink panther byl známý, nejprovařenější gay bar na Tortuze.
Jack pokrčil rameny. „Třeba k tomu chybí ještě protikus. To už by vypadalo líp.“
Zamyslel jsem se. „Jenže ta poloha by byla divná.“ byť jsem dumal jak chtěl, protikus by buď seděl Buddhovi na hlavě, nebo musel viset za nohy ve vzduchu.
„Třeba je to abstraktní umění.“ řekl Jack. „Podej mi bič.“
Ať jste šarže v Royal Navy, na pirátským škuneru, otrokářský galéře nebo jenom na rybářský plachetnici, bez biče jste mrtvej muž.
Hodí se na spoustu věcí. K výkonu trestů za prohřešky, k popohánění línejch bastardů ploužících se v lanoví jako plejtvák po obrně, k záchraně vlastního života když vám ve dvanácti metrech výšky na kluzkým ráhnu při zhoupnutí lodi ujede noha, k zabíjení komárů a zhasínání svíčky večer v kajutě a v neposlední řadě k vyražení nože z ruky zmetkovi z posádky, co si na vás dovoluje. Střelný a sečný zbraně se při přepadení lodi, z celkem pochopitelných důvodů vydávají mužstvu až těsně před bojem, ať už to berete z pozice napadeného nebo agresora, ale tesák, dýku nebo kuchací kudlu má u sebe každej jouda. Jasně že byste ho mohli na fleku odprásknout, ale řemesla znalejch námořníků je málo a musí se šetřit.
Odepnul jsem tedy od opasku stočený bič a hodil ho Jackovi. Na konci uvázal smyčku a pomalu ji spouštěl dolů, zaklesla se bůžkovi za hlavu a zelený mužík z nefritu se vznesl do výšky. Číňan v kleci zdvihl oči vzhůru, změnil tóninu a zaječel ještě hlasitěji. Nebyl jsem si jist, zda kyselina konečně dospěla k mozku, nebo je to kvůli nám. Doktor mi však vysvětlil, že mozek nemá nervová zakončení a proto nebolí. Bylo to kvůli nám.
V příští vteřině vřeštícímu kdosi proťal hrdlo přesně vrženou dýkou, nejspíš to už nemohl poslouchat. Asiati jsou zvláštní lidé, nikoho ani nenapadlo podívat se ke stropu. Řezali se hlava nehlava až do posledního muže, zhroutil se uprostřed skladiště a tiše sebou škubal v předsmrtné křeči. Mohli jsme slézt dolů, doktor s očividnou úlevou. Přebrodili jsme jezero krve a vykoukli ven.
„Sakra.“ zasykl Jack.
Na prostranství před skladem se poflakovalo asi dvacet nindžů. Zdálo se, že na někoho čekají. Netušil jsem na koho, ale pevně doufal že ne na nás. Kolem baráku ležely mrtvoly Qwang-Kwakova příbuzenstva s usekanými hlavami. Aspoň jsem si domyslel, že jsou to mrtvoly Qwang-Kwakova příbuzenstva, podle špinavých cárů hadrů, co měly na sobě.
„No, vono to není zas tak od věci, slíbil jsem jim za tu akci dalších deset dublonů.“ řekl tiše Jack a opatrně ustupoval směrem do temnějších uliček. „Jenže… ten hubenej chlap v rudým je Fu-Manch. Nejvyšší hlava Black duke´s brotherhood, Bratrstva černý pracky. Je to děsná svině, tady jde fakt o krk. Musíme zmizet.“
Dle vlastního názoru tiše jako myšky, jsme se plížili z nebezpečného místa.
„Dupete jako krávy!“ syčel vztekle Jack, ale bylo již pozdě. Doktor se právě jak dlouhý, tak široký, natáhl přes povalenou popelnici. Víko se s příšerným rachotem kutálelo přímo k zabijákům.
Měl jsem pocit, že pohlížím v tvář smrti. Naše bídné životy zachránila jen Jackova duchapřítomnost. V boji často platí - sejmi vůdce a zbytek chlapů se zesere, použivši toto prastaré pravidlo, vytrhl z opasku pistoli a z bezprostřední blízkosti vypálil na Fu-Manche, který právě jediným skokem překonal vzdálenost padesáti yardů, s vlajícími vlasy se před námi snesl jako čínský bůh pomsty a plavným pohybem tasil už od pohledu nechutně ostrou katanu. Jeho „Haiii!“ znělo jako zasyčení kobry a ledový pohled ďábelských očí ve mně zmrazil dech. Vypadalo to efektně, měl ovšem smůlu. Kule z Jackovy pistole ho nadzvedla od země a mrštila s ním zpátky do té samé vzdálenosti, z jaké se k nám dostal. S nadávkami se sbíral ze země, jeho lidi servilně pobíhali kolem a pomáhali mu vstát.
„Kruci!“ zaklel Jack. „Má na sobě neprůstřelnou vestu, zdrhejte!“
„Měl si mířit na hlavu!“ vřískl jsem vyčítavě, když jsme oběhli barák a pelášili uličkou, dlážděnou dřevěnými kostkami.
„Když to je moc nejistý.“
„A tohle zase na hovno!“ zaječel jsem, ohlédl se za sebe a zděšeně přidal. Ne konci uličky se vynořil temný stín. Obklíčili nás.
„Kde kotví Hornet?“ vyhrkl Jack.
„Až uplně vzadu na náplavce. Už není zbytí! Musíme bojovat!“ vykřikl jsem a v běhu tasil.
Jack zabrzdil a zastavil se nad kanálem. „Zbláznil si se? Vlezte dovnitř!“
„Do kanálu?“
„A kudy jako myslíš že jsem chodil, abych se vyhnul věřitelům. Mám podzemní chodby dokonale zmapovaný, ty kanály se táhnou pod celým Hongkongem. Nech ten poklop nahoře, musíme zapálit louč, jsou tady někde naházený v koutě.“ s kletbami zápolil se vzpurným křesadlem.
„Ukažte!“ řekl doktor. „Klepou se vám ruce, jak dlouho jste notorik?“
Než Jack stačil odpovědět, venku někdo bojovně zaječel, hrůzu nahánějící plácání slaměných trepek se neúprosně blížilo. Nechal jsem víko kanálu zapadnout na místo a v matném svitu louče seskočil dolů, abych přistál se šplíchnutím do mazlavé vrstvy sraček. Mohl jsem si vybrat mezi Oh Lord! a Fuck!. Můj ubohý žaludek. Vzduch nad kanály příšerně smrděl, v postranních chodbách vyskakovaly z bahnitých kaluží plamínky hořícího plynu, na oslizlých kamenech ochozů se rojily kolonie pištících krys. V pulsující mase hnědých těl, neutuchávající v kolotavém hemžení, rvaní, hltavém žraní, vyměšování, páření, rození a umírání se zrcadlil sám život ve své kruté nahotě. Vybělená rezidua lidských koster dovršila obraz apokalypsy.
„Zabloudí tady skoro každej.“ řekl Jack. „Všichni za sebou hází kuličky z rejže, aby si označili zpáteční cestu, jenže jim je vždycky sežerou krysy.“
„Není snad chyba v tom, že to měly být drobky chleba? Podobnou situaci popsali bratři Jacob a Wilhelm Grimmové v jednom ze svých hororů.“ uvažoval jsem nahlas.
„Asiati neznají chleba.“ namítl doktor.
„No právě.“ řekl Jack.
Brodili jsme se po kolena ve splaškách, špičkou šavle jsem odstrkoval cachtající se hlodavce. Ani jsem nechtěl pomyslet, co se skrývá pod mastnou hladinou, přítomnost pijavic, zákeřných čolků a jiných bahenních potvor však nebyla tím nejhorším. Podle zběsilého cákání a hlasitých výkřiků - „Čumtě chalani, hentam pluje houno ako cip!“ a dalších, slangem hongkongských triád dávaných hlášek, vyrážených hrdelními hlasy Fu-Manchových pohůnků, nám byli v patách.
„Už to máme kousek, jenom čtyři míle.“ utěšoval nás Jack, když jsme šplhali po kluzkém žebříku na ochoz. Z temnoty chodeb, po pás ve sračkách, se vynořil ječící nindža, nad vyholenou hlavou točil lesklou katanu.
„Kruci!“ rozhlížel Jack. „Kde to může bejt?“
„Co?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Jo támhle. Nastav ruce!“
Nic zlého netuše jsem tak učinil, Jack si o ně opřel zasviněnou botu, vyhoupl se k stropu chodby a chvíli tam rumploval s jakousi pákou. Děsivě to zaskřípalo. Přímo ze stropu sjela pět palců silná, okovaná vrata, zřejmě užívaná jako zábrana proti povodním. Sajrajt v kanále se rozstříkl na všechny strany.
„Bože!“ zahleděl jsem se zhnuseně na své ruce, oděv a zkrvavenou hlavu onoho plešouna, který se ještě před chvílí zvesela brodil stokou. Hlava vyskočila z vody jako bójka, pár vteřin se pohupovala na hladině, podobná poněkud atypickému míči, pak se ode dna kanálu zdvihlo cosi velkého, slizkého a neidentifikovatelného a schramstlo ji s gurmánským mlasknutím.
„Jsem totálně grogy.“ zachrčel doktor a zhroutil se na hromadu naplaveného svinstva. „Budete mě muset nést.“
Vyčerpaně jsme se zastavili. Využil jsem krátké přestávky a konečně si ulevil. Pohodovou atmosféru chvíle narušovalo jen svištění katan, demolujících vrata.
„Necháme ho tady.“ řekl Jack. „Na chvíli je zdrží, až ho budou porcovat.“
Opravdu nesnesu, když na mě někdo dělá psí oči. „Těch pár vteřin snad nestojí za to.“
„Máte někdo jinej nápad?“ otázal se Jack.
„Co vyhodit chodbu do povětří?“ řekl jsem. „Slyšel jsem, že chlápek jménem Angus Mac Gywer dokázal vyrobit bombu z krému na boty a tří kil nahnilejch jablek.“
„No nekecej?“ opáčil Jack, z jeho výrazu se dalo vyčíst, že se mu návrh zamlouvá, ale pak ho mávnutím ruky spláchl. „Jenže my nemáme jedno ani druhý. Co sebou taháte v tý brašně, doktore?“
Doc otevřel zavazadlo a jal se v něm hrabat. „Skalpely, trokar, nějaké buchny, ampule s morfiem, však to znáte.“
Rány zesílily.
„Všechno na prd.“ řekl Jack a nervózně se otočil. „Co je tohle?“
Doktor vydoloval z hloubi brašny láhev o obsahu půl galonu s průhlednou, olejovitou tekutinou a zatřásl s ní.
„Nitroglycerin. Nevíte náhodou k čemu se používá? Chyběl jsem tehdy na přednášce z chemie…“
Obezřetně jsem vykoukl zpoza rohu, kde jsme s Jackem po překonání dvaceti stop rybičkou a celkem obstojně provedeným parakotoulem, přistáli v kaluži splašků.
Doktor na nás bezelstně hleděl s nedotčenou lahví v ruce.
„Hlavně klídek.“ řekl Jack. „Žádný zbrklý pohyby.“ Zdvihl dlaně v uklidňujícím gestu a pohledem mi naznačil abych nenápadně, avšak urychleně couval. „Budu vám řikat, co máte dělat…“
---
Dvakrát jsem naprázdno polkl, v dobré víře že mi přestane hučet v uších. Nepřestalo. Mírně otřeseni jsme vylezli z kanálu a zůstali vyjeveně zírat. Obrovské mračno prachu, zakrylo tmavnoucí nebe nad Hongkongem, domy, bungalovy a chatrče, uplácané ze dřeva, vlnitého plechu, jílu, rákosu a sušených exkrementů se jedna po druhé s rachotem hroutily do sebe, z trosek vyšlehly první plameny. Z dálky k nám doléhalo sténání raněných a zoufalé výkřiky ubožáků, kteří ve vteřině přišli o všechno.
„Asi bylo zemětřesení.“ řekl jsem. „Je dokázáno, že v těhle končinách je zemětřesení každou chvíli. Myslíte, že když se člověk nachází pod zemí, nepocítí zemětřesení?“
„Cožéé???“ zaječel mi do ucha doktor. „Neslyším vás!“
„Padáme, dělejte!“ řekl Jack. „Ten parchant Fu-Manch má vždycky něco v záloze.“
---


 celkové hodnocení autora: 89.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 78 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Luciena 10.01.2007, 8:03:07 Odpovědět 
   Zaujalo mě, jak dokonale ladí vypravěčský styl s dějem příběhu. K obsahu se moc vyjadřovat nemůžu, protože vyloženě mé oblíbené téma tohle není. Ale když budu posuzovat tuto část příběhu co nejoběktivněji, musím uznat, že děj má návaznost, dialogy jsou přirozené, popisy akcí jsou v pořádku a velmi živé... Prostě po technické stránce super! A své čtenáře si určitě najde :-)
 ze dne 11.01.2007, 20:04:03  
   black: Tak díky, dala sis práci s komentářem i když nemáš ráda parodie :-) nějaká chybka by se asi našla, příijde mi že se vždycky objeví až když se to uveřejní.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Štítná Ž. a jin...
Saprin
Duše ve sklepen...
Nikis
Malý princ
Vermillion
obr
obr obr obr
obr

Gembler
pilniczek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr