obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915352 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39478 příspěvků, 5737 autorů a 390266 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: KARNEGOVÉ ::

 autor Danny Jé publikováno: 02.07.2016, 12:14  
Kapitola 17 ... a závěr
 

Kapitola sedmnáctá



[ Manchesterská Všeobecná nemocnice ]


Druhý den jsem šel navštívit Johna Raffertyho do nemocnice.

Vstoupil jsem do pokoje, kde ležel John Rafferty. Přistoupil jsem k jeho posteli.

„Mluvil jsem s ošetřujícím lékařem.“
„A co vám řekl?“ zeptal se John slabým hlasem.
„Musíte se šetřit,“ odvětil jsem.

Položil jsem mu ruku na jeho rameno.

„Mé srdce je slabé,“ podotkl.
„Ano, je slabé. Už jsem zařídil, aby vás zařadili do seznamu…“
„…listina čekatelů,“ šeptl.
„Hledal jsem Paula Tumsella.“
„A našel?“
„Ne.“
„Zvláštní. Nedávno tu byl.“
„Ano, to byl. Ale prý si ho odvezla jeho sestra domů.“
„On nemá sestru.“
„Cože?“
„Paul nemá sestru.“
„Aha.“

Chvíli ticha přerušil doktor, který vstoupil do místnosti.

„Jsem doktor Bruddon,“ představil se.
„Torn Hedley.“
„Jste příbuzný?“
„Ne. Potkali jsme se v parku, zavolal jsem mu záchranku,“ odvětil jsem.
„Dobře. Jste slušný člověk, jiní by to neudělali,“ poznamenal a přistoupil blíž k Johnovi.

Johnovy oči měly výraz jako by viděli smrt.

Co se tu děje? Prolétlo mou myslí.

„Nic, co bychom nezvládli, pane Hedleyi. Můžete jít klidně domů,“ ozval se doktor a ukázal na sestru, která přišla krátce po něm.
„Vyprovoďte, pana Hedleye, sestři, děkuji.“
„Dobře, už půjdu. Opatrujte se, Johne,“ rozloučil jsem se a odešel z pokoje.

Když jsem se ocitl na chodbě, sestra za mnou zavřela dveře.
Co to bylo? A ten doktor? Jako by věděl, na co myslím. Nebo jen intuice? Řeč těla?

Zakroutil jsem hlavou a vyrazil k hlavnímu východu. Tam jsem se, ale zastavil.

„Počkám si na toho doktora,“ pronesl jsem polohlasně a vrátil se na chodbu.

Chvíli jsem tam stál, když vyšla sestra, která za mnou zavřela dveře.

„Co potřebujete, pane?“ zeptala se.
„Rád bych mluvil s doktorem,“ odvětil jsem.
„Budete muset počkat,“ dodala a vyrazila opačným směrem, odkud jsem se vracel já.

Trvalo to asi patnáct minut, když se otevřely dveře a z nich vyšel doktor Bruddon.

„Chtěl jste mi něco?“ zeptal se, jako by věděl, že se ho budu chtít na něco ptát.
„Umíte číst myšlenky, doktore?“ zeptal jsem se s úsměvem na tváři.
„Ne. Je to jen řeč těla a psychologie člověka,“ odvětil.
„Chtěl jsem se zeptat na Paula Tumsella,“ spustil jsem.
„Ten už tu není.“
„Ano, to vím.“
„Sestra si ho odvezla.“
„John, pan Rafferty tvrdil, že sestru nemá.“
„Tak zřejmě asi má, protože jsem si její totožnost ověřil.“
„Co se týče pana Raffertyho, jakou má naději, že se najde včas dárce srdce?“
„Jak jste sám řekl, pane Hedleyi. Že se najde včas. To znamená, že to záleží na čase, ale jestli chcete vědět, jak dlouho vydrží s tím svým…?! Jeho srdce je opravdu slabé a jeho sny o mimozemšťanech mu na zdraví také nepřidají,“
„Karnegové?“
„Ano.“
„Také vám o nich vyprávěl?“
„Ne. Mě osobně ne, ale sestra mi řekla, že mluvil ze snu.“
„A myslíte, že to je blud?“
„Ano, myslím.“

V tu chvíli se mě zmocnil podivný pocit. Od té doby, co jsem přiletěl do Anglie a obzvláště do Manchesteru, začínaly se kolem mě dít podivné věci. Různé návaly zvláštních pocitů a teď, když doktor Bruddon odmítal Johnovi sny jako fakt, tak…

„…o čem zrovna přemýšlíte, pane Hedleyi?!“ přerušil mé úvahy doktor Bruddon.
„Odkud jste?“ změnil jsem téma.
„Souvisí to nějak s panem Raffertym?“
„Možná.“
„Říkáte, možná?“
„Jste tajemný,“ pousmál se Bruddon.
„Já ne, ale na vás je cosi zvláštního…“
„…protože jsem černoch?“
„To vůbec ne.“
„To co je na mě tak zvláštního?“
„Máte kolem sebe zvláštní energii,“ vyhrkl, aniž bych si uvědomil, co jsem to vůbec řekl.
„Co jste to říkal?“
„No, že máte…promiňte, ani nevím, co to do mě vjelo.“
„Ne, chci to slyšet znovu,“ vybídl mě doktor.
„Že máte kolem sebe zvláštní energii,“ odvětil jsem.
„Máte chvilku?“ zeptal se.
„Ano, mám.“
„Tak pojďte se mnou do mého lékařského pokoje, rád bych se vás na něco zeptal,“ pobídl mne.

Souhlasil jsem a následoval doktora Bruddona do jeho pokoje.

„Sedněte si, prosím,“ ukázal na křeslo, které zde měl.
„Děkuji,“ poděkoval jsem a sedl si do měkkého koženého křesla.
„Zajímáte se o duchovní rituály nebo jste senzibil?“ zeptal se.
„Ne.“
„Tak potom nerozumím, proč jste řekl, že mám kolem sebe zvláštní energii.“
„Já také ne, doktore.“
„Nic se neděje náhodou, takže ta vaše schopnost…“
„…to všechno se mi děje od té doby, co jsem v Anglii,“ přerušil jsem ho.
„Jste Američan?“
„Ano.“
„A proč tu jste?“
„Už delší dobu mám silný vnitřní pocit, že bych se měl tady s někým setkat. Cosi mě přitahuje sem, do Anglie.“
„Takový pocit jsem měl před patnácti lety. Proto jsem se rozhodl odcestovat také do Anglie.“
„Odkud pocházíte?“
„Ghana.“
„Hm.“
„Můj otec je šaman kmene Ašanti,“ spustil Bruddon. „Jestli znáte trochu historii, tak Říše Ašanti byla v 17. až 19. století jednou z nejmocnějších…“
„…než přišli kolonizátoři,“ doplnil jsem.
„Ano.“
„Takže jste potomek Ašantů?“
„Ano, to jsem.“
„A jméno Bruddon?“
„Pozůstatek z Anglo-Ašantské války.“
„Možná, že proto vás to do Anglie přitáhlo.“
„Zřejmě,“ kývl Bruddon. „Nicméně, vy a vaše schopnost vnímat energii, je obdivuhodná.“
„A co ty Karnegové? Když jsem se o nich zmínil, evidentně o nich něco víte, doktore.“

Bruddon se zamyslel a pak se usmál.

„Karnegové jsou duchové,“ řekl.
„Myslíte?“ pozvedl jsem obočí.
„Můj otec…“
„…je šaman. Pamatuji si, co jste řekl o svém otci.“
„Pane Hedleyi, co vy vůbec víte o Ghaně?“
„Doktore, byl jsem v Ghaně už dvakrát a byl jsem svědkem rytmického někdy jen monotónního dunění bubnů, zpěvu a tance šamanů. Viděl jsem hliněné chatrče, husté tropické pralesy, hady, opice, antilopy, buvoly, slony a jiná zvířata. Bylo to úchvatné. Byl to neopakovatelný zážitek, i když ten úvod nebyl až tak příjemný. Očkování proti všemu možnému, co lze v Africe chytit. Pak to vedro. Já zvyklý ze západní pacifické části Ameriky a pak tohle? Vedro a dusno. Na některých místech čistota, na některých špína. Ve městě i na vesnici. I když vesnice budí klidným dojmem. Všudypřítomná chudoba. Boudy z prken. Hliněné domky. Pobíhají zde kozy a slepice. Město je rušnější a zdá se že, to zde žije, hlavně večer a v noci. Je to prostě jiný svět, který ne každý pochopí. Tak co doktore, stačí vám můj krátký referát o Ghaně?“ pousmál jsem se a čekal, co na to doktor Bruddon.

Ten chvíli seděl a mlčel. Pak se také usmál. „Vidím, že o nás něco málo víte, pane Hedleyi.“
„Něco málo ano.“
„Říká vám něco Zlaté pobřeží?“ zeptal se.
„Ne.“
„Tak nevíte všechno.“
„Tak mi to povězte, vy?!“ vybídl jsem ho.
„Když opomenu fakt, že je to krásné a téměř nedotčené místo. Pláže s bílým pískem a modrými lagunami, tak tam kdysi žila jedna z prastarých kultur. Zdejší šamani se ve svých rituálech setkávali s Karnegy. Hovořili s nimi, radili se s nimi. Nikdo z těch bytostí…“
„…řekl jste bytostí, doktore?!“
„Ehm…,“ doktor Bruddon trochu zakašlal.
„Vidíte, nejste upřímný. To se učí děti z Ghany? Zakrývat pravdu?!“
„Nechte toto, pane Hedleyi!“ ohradil se Bruddon. „Nemáte ponětí, s čím si zahráváte.“
„S ničím si nezahrávám. Vy jste mě k sobě pozval, doktore.“
„Ano, to je pravda. A zřejmě to byla chyba. Můžete odejít, prosím?!“ pobídl mne.
„Dobře, doktore,“ řekl jsem v klidu.

Zvedl jsem se a vyrazil ke dveřím. Doufal jsem, že mě doktor Bruddon zastaví, ale neudělal to. Něco skrýval anebo jen netušil, že jsem narazil na něco, o čem se nechce bavit. Něco, co bych neměl vědět…


* * *

Když jsem se ocitl na chodbě, byla prázdná. Pousmál jsem se a hlavou mi proběhla myšlenka spojená s Johnem Raffertym. To byl zřejmě důvod, proč bych se měl vrátit do jeho pokoje.

„Ano, udělám to,“ pobídl jsem se a vyrazil za ním.

Když jsem se objevil v pokoji. John Rafferty se usmál. Jakoby tušil, že se zde objevím.

„Jsem rád, že jste přišel, pane Hedleyi,“ pronesl.
„Mluvil jsem trochu s doktorem a na něco jsem zřejmě narazil. Zřejmě se to týká něčeho, o čem bych vědět neměl.“
„Říkal jsem si v duchu, že doktor Bruddon je v tom zapletený.“
„Do čeho zapletený?“
„Že zmizel Paul Tumsell.“
„Ale on nezmizel, má opravdu sestru, která si ho vzala k sobě.“
„Aha. Myslel jsem, že…“
„…že doktor? Ne. Naopak Prozradil mi, že šamani v Ghaně při svých rituálech…“
„…řekl jste v Ghaně?“
„Ano, proč?“
„Byl jsem tam.“
„Kde?“
„Zlaté pobřeží.“
„O tom Bruddon mluvil.
„Jedna prastará kultura?“
„Ano. To říkal.
„Proto ten amulet na krku.“
„Jaký amulet?“ podivil jsem se.
„Nevšiml jste si? Doktor Bruddon měl na krku amulet Kumasi.“
„Proto ten vyděšený výraz, když se doktor objevil?!“
„Ovšem. Myslel jsem, že patří k nim, ale ten amulet má na ochranu. On ví, co jsou oni zač.“
„Hm.“
„Zvláštní, že jsem si ho nevšiml, už když jsem tu byl poprvé, podruhé…“
„…jak to myslíte?“
„Ležel jsem tu už jednou. Infarkt. Seděl jsem u knihovny Johna Rylandse a tam jsem se setkal poprvé s Charlesem Lanem. A poté, když jsme se setkali podruhé…ten výbuch…objevil jsem se zde podruhé,“ odvětil.
„Charles Lane, Paul Tumsell a teď vy?! Co máte společného?“ zamyslel jsem se.

John Rafferty se na mě tak podíval a pak mi to řekl.

„Krystal. Je to krystal z Chrámu masek, který Glen McRush vzal a…“
„…a nepatřil mu, že?!“ pochopil jsem.
„Přesně tak. Karnegové. Jsou to jejich krystaly a z nějakého důvodu je tam měly ukryté.“
„Ukryté? Bylo jich víc?“
„Jsou dva, ehm…byly dva,“ odvětil John Rafferty.
„Co se s nimi stalo?“
„Nevím.“
„A ty Karnegové, vy jste se s nimi setkal?“
„S jedním jsem se setkal v mysli a druhý mně navštívil v knihovně Johna Rylandse, jestli to byli opravdu oni.“
„Jak vypadali?“
„Ten v té knihovně jako muž v modrém obleku.“
„Vážně?“
„Ano.“
„Podivný pohled. Takový zkoumavý, trhavý?“
„Jo, proč se ptáte?“
„Toho muže jsem potkal v Hotelu Aruna. Zaujal mě svým vystupováním a tím, jak se díval. Jak mě…“
„…pozoroval.“
„Ano, pozoroval.“
„Jaký měl asi důvod?“
„Řekl bych, že důvod se jmenuje Paul Tumsell,“ odvětil a dotkl se nechtěně mé ruky.

V ten okamžik mou hlavou projela silná energie.

„Ou!“ ucukl jsem.

John Rafferty si toho všiml. „Co se děje?!“

„Vypadalo to jako zrychlený film,“ odvětil jsem.
„Co jste viděl?“
„Vás.“
„Mě?!“ udivil se.
„Ano. Vás.“
„Kde? Co jsem dělal? Kde jsem byl?“

Znovu mnou projel záblesk silné energie, která mi otevřela neznámý svět. Pohled do něčích vzpomínek…

„Co se to děje?“ vydechl jsem a opřel se o zeď.
„Odkdy máte ty stavy?“ zeptal se John.
„Od té doby, co jsem přiletěl do Anglie, mám podivné pocity. Takové ty pocity důležitosti, kdy mám pocit, že jsem tu z nějakého důvodu. Nevím, jak to popsat. Ale tohle se mi stalo už po druhé. S vámi. Projde mnou silná energie a pak vidím obrázky. Sestříhané do filmu,“ odvětil jsem.
„Možná to souvisí se mnou,“ poznamenal John.
„Nemám tušení.“
„Nechtěl byste se mě dotknout ještě jednou a zjistit, kde je má dcera?!“ pobídl mne.
„Myslím, že takhle to nefunguje.“

Bránil jsem se možnosti, že mé nově získané schopnosti lze využít i pro tento účel. Možná, že ano. Zkusit bych to, ale mohl. Pro tentokrát.

„Dobře,“ souhlasil jsem a dotkl se Johnovi paže.

Znovu mnou projel záblesk silné energie a informace, kterou jsem chtěl, se mi opravdu ukázala. Odstoupil jsem od postele a zhluboka vydechl.

„Něco jsem viděl,“ pronesl jsem po chvíli.
„Kde je?“
„Její energie je daleko odsud,“ odvětil jsem.
„Její energie?“ udivil se. „Co její tvář, viděl jste?“
„Ne. Její tvář jsem neviděl. Cítil jsem její energii, ale je někde tam daleko,“ ukázal jsem směrem do nebe.“
„Daleko?!“ vyhrkl John a začal být trochu nervózní.

Uvědomil jsem si, že vysvětlit Johnu Raffertymu, kde se jeho dcera nachází, nebude jednoduché.

„Energie vaší dcery se nachází kdesi ve vesmíru…“
„…nerozumím vám. Kdo jste?“
„Torn Hedley.“
„Ale kdo jste doopravdy. Tohle přece není možné?!“
„Také tomu nerozumím.“
„Co jste ještě viděl?!“
„Viděl jsem okamžik vašeho života…útes…nějaká žena…“
„…říkáte žena? Jaké měla vlasy?“
„Dlouhé hnědé.“
„Margaret,“ vyhrkl John a jeho oči se zalily slzami. „Potkali jsme se na pozemku Billa McRoye. Jeho žena Aimé mě pozvala na oslavu svých narozenin…“

John začal vyprávět svou vzpomínku…


**

…Aimé Larkinsová se stala mojí nejlepší kamarádkou už od první chvíle, kdy jsme se potkali ve škole. Vidím to jako dnes. Manchester 1969. Byla nová. Přistěhovala se před týdnem a okamžitě mi padla do oka. Po škole jsme se rozdělili. Já jsem šel studovat historickou archeologii a ona se stala malířkou. Byla zvláštní a to jsem měl na ní rád. Byla první, která přišla s teorií, že Američani na Měsíci nepřistáli. Prý to byl podvod, aby se ukázalo, že dosáhli Měsíce dříve než Sověti. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Faktem však zůstává, že na Měsíci podruhé ani po třetí, už nepřistáli.

S Aimé jsme se potkali znovu po několika letech. O dva měsíce později jsem se zúčastnil jejích narozenin a tam jsem se seznámil s Margaret Archwoodovou. Štíhlou dlouhovlasou hnědovláskou s nádhernýma modrýma očima. Zamiloval jsem se hned ten večer, co jsme se potkali. Miloval jsem ten její úsměv. Zářila jako tisíc sluncí. Nebýt Aimé, možná by si mě ani nevšimla.

„Margaret, ráda bych ti představila Johna Raffertyho. Mého opravdového přítele,“ ukázala na mě.
„Ou, opravdový přítel?!“ pousmála se. „To je hodně vzácný termín.“
„Jsem John,“ natáhl jsem ruku a stydlivě se pousmál.
„Margaret,“ představila se a místo ruky mě políbila na tvář.

To mě samozřejmě překvapilo a docela vykolejilo.

„Víte, já…víte,“ začal jsem koktat.
„Jste prý historik. Můžete mi říct něco o tomto místě?!“ pokračovala v útoku na mou osobu. Dobírala si mě.

Bylo to roztomilé. Stejně tak jako její úsměv.

„Dobře,“ souhlasil jsem. „Projdeme se?!“ pobídl jsem ji a nastavil jí rámě.
„Už jsem myslela, že to neřeknete,“ pousmála se.

Ten večer jsem jí seznámil s místem, které Bill McRoy před třemi roky koupil. Mé vyprávění ji zaujalo natolik, že souhlasila s druhou schůzkou. Ta se konala opět na útesu. Pohled do řeky Mersey jí prý ve vzpomínkách vracel do minulého století.


* * *

Naše další setkání se uskutečnilo v jedné restauraci, známe…počkat nepamatuji si na ní, ale to nevadí. Důležité je, že jsem se v ní scházel skoro dva měsíce, než mě pozvala k sobě. Bylo to nečekané a já jsem prožil noc, na kterou se nezapomíná…


**


„Hezký životní příběh…“
„…který skončil smutně,“ dodal John.
„Jak to? Co se stalo?“
„Margaret byla plavkyně. Při jednom tréninku dostala svalovou křeč a utopila se.“
„Cože?“
„Je to ironie, že?“
„Smutné,“ dodal jsem.
„Skoro jsem na Margaret zapomněl. Přitom jsem si vzpomněl nedávno na svou první lásku…“
„…a ta se jmenovala, jak?“
„Vidíte, už si to nepamatuji,“ odvětil John.
„Margaret byla jedinečná, že?!“ poznamenal jsem chápavě.
„Ano, to byla,“ utřel si rukou slzy.
„Radost, smutek, smích i slzy jsou součástí našeho života,“ poznamenal jsem.
„Ano, vím. Jen mě to zastihlo nepřipraveného.“
„Na to se nedá připravit.“

John Rafferty se otočil k oknu a poté zpátky ke mně. Jako by chtěl něco říct, když do pokoje zrovna vstoupila sestra.

„Pan Rafferty, musí odpočívat. Pane, odejděte, prosím,“ ukázala na mě a na dveře.
„Ovšem,“ souhlasně jsem pokynul.
„Všichni moji milovaní odešli. Brzy se za nimi vypravím i já,“ pronesl John Rafferty a podal mi ruku.

Pevně jsem jí sevřel a podíval se mu do očí.

„Každý se jednou vrátí domů. Tam se setká se svými bližními. A jestli ne, tak to potom bude muset prožít další život, Johne.“

John se pousmál a pustil mou ruku. Odešel jsem a můj poslední pohled patřil jemu. Johnu Raffertymu…


* * *

[ Hotel Malmaison, Centrum Manchesteru ]


Hotel Malmaison. Budova, která vznikla tak, že někdo s velkým stavitelským potenciálem přestavěl viktoriánské skladiště. Opravdu zajímavý nápad. Když jsem četl jejich nabídku, že tento hotel má pokoje s náladovým osvětlením, nemohl jsem odolat a vyzkoušet to. Nelhali. Byl jsem spokojen. Až do svého odjezdu, zpět do Chicaga.


Snažil jsem se všechno pochopit. Proč jsem tady, a co se skutečně v Rakouském hotelu Aruna stalo?! Nějakým způsobem mě to ovlivnilo. Ale jakým??

Jsem přesvědčený, že s tím má určitě něco společného ten podivný muž v modrém obleku, kterého jsem viděl na recepci asi dvě hodiny před tím zemětřesením. Stál tam. Mlčel a jen pozoroval. Jako by pozoroval nás. Ale proč?







Kapitola osmnáctá



[ V bytě O´Haerových ]


Shaunna postávala u okna dětského pokoje a dívala se ven.


„Mami, na co se koukáš?“ ozval se dětský hlas. Byl to její syn Tedd.
„Dívám se jenom ven,“ odvětila.

Tedd se zvedl z podlahy a vyrazil za svojí mamkou, která se sledovala procházející pár. Usmívala se.

„Kde je táta?“ zeptal se.
„V práci.“
„A kdy přijde?“
„Večer, dneska mají hodně práce,“ odvětila.
„Acha.“

Tedd se chytl své matky za ruku.

„Můžu se koukat na pohádku?“
„Určitě. Pojď. Já ti jí pustím.“
„Já už to umím.“
„Opravdu?“
„Ano.“
„Dobře, tak si ji pusť. Já se zatím budu ještě chvíli dívat z okna.“

Usmála se na něho a pohladila ho.


* * *

V hlavě se jí honila myšlenka, která jí vedla k jejímu duchovnímu dvojčeti. Vzpomněla si na sen, který se jí dnes v noci zdál. Snažila se v něm vyznat. Jako by to byly indicie, které jí zavedou k němu. Ano. Je to muž. Podle chůze a postavy. Muže, kterého viděla na Water Street. Nikdy jsem tam nebyla, pomyslela si.


…Water Street se nacházela hned vedle řeky Irwell. Míjeli jsme se. Neviděla jsem mu do obličeje. Vlastně, viděla. Jeho obličej byl však rozmazaný. Přesto jsem měla pocit, že se na mě dívá. Je možné, že by cítil podobné spojení mezi námi? Jestli někdo takový existuje, a já věřím, že ano. Ráda bych ho poznala. Doktorka Smithová řekla, že se potkáme. Všechno má svůj čas a ten můj čas přijde za čtyři měsíce. Sice nevím, kde a jak se potkáme, ale stane se to…


„Mami,“ přerušil jí hlas malého Tedda.
„Copak je?“
„Pojď se koukat. Dávají tam toho psa.“
„Jakého psa?!“ podivila jsem se.
„Honí kukačku, dělá…mik mik…,“ dodal se smíchem.
„Aha, už vím,“ pousmála jsem se a vyrazila do obývacího pokoje.


Samozřejmě jsem si vzpomněla na legendární seriál o nekonečném smolaři, který se snaží za každou cenu chytit rychle běžícího ptáka. Kojot versus pozemní kukačka. Nezapomenutelný animovaný seriál…


* * *

[ Všeobecná nemocnice - Manchester ]


John Rafferty cítí, že umírá. Jako by součástí jeho odchodu bylo rozpomenutí se na setkání s mužem v modrém obleku. V Smithfield Gardens.


**


…když se John prodral vysokým porostem ven. Rozhlédl se, a když nikoho neviděl, vrátil se na cestu, který vedla skrze celý park. Stále se usmíval. Měl radost, že ho našel. I když nevěděl, co s ním bude dělat, měl z toho upřímnou radost. Ta však netrvala dlouho. Vlastně trvala pouhých sedm minut.

Čas 8:07. Před Johnem Raffertym se objevil muž v modrém kabátu.

„Sakra! Vylekal jste mne!“ ohradil se John.
„To je mi líto,“ pronesl.
„Proč tu jste?“
„Vždyť víte, proč tu jsem.“
„Ale…já…já…teď jsem ho našel, nemůžete mi ho vzít.“
„Nepatří vám.“
„Chápu…“

Muž v modrém nastavil ruku.

„Mám tolik otázek,“ spustil a podíval se kolem.

Lidé procházeli kolem nich, jako by je neviděli.

„Oni nás nevidí?“ udivil se.
„Ne.“
„Já…proč ten krystal…“
„…nepatří vám.“
„Chtěl bych…“
„…využijte svůj čas,“ pobídl ho jako by věděl, co chce John říct. Ovšem. Věděl to.

John Rafferty se zhluboka nadechl a hned vydechl.

„Myslel jsem, že když najdu krystal. Najdu i svou dceru,“ pronesl John a vložil krystal do ruky muže v modrém.
„Její duše už je na cestě domů.“
„Ona je duchovní bytost?“
„Všichni ve vesmíru.“
„Ale, vždyť jsem viděl vaší skutečnou podstatu.“
„Světelné i jiné éterické bytosti mají duši.“
„A co stromy, kytky, kameny?“
„Všichni mají duši. Jen její podstata není vždy taková, jak byste vy, lidé očekávali.“
„Co bůh a andělé?“
„Bůh je stvořitel.“
„Takže existuje.“
„Ovšem.“
„A jak vypadá?“
„Ne, tak jak si myslíš.“
„Andělé?“
„Éterické bytosti jsou součástí nás všech.“
„A duchové?“
„Někdy se stane, že duše uvízne a stává se z ní duch.“
„Uvízne?“
„Ano, ale po čase najde cestu ke zdroji.“
„Ke světlu?“
„Ano.“
„Andělé, démoni, zlí duchové. Co křesťanství a jiné náboženství?“
„Každá kultura si vytvořila svůj vlastní duchovní svět a kněží, tak přinutili své podané tomu věřit. Vlastně to dělají pořád.“
„Strach je účinný prostředek k ovládání.“
„Vidíš, že tomu začínáš rozumět.“
„A proč zrovna Chrám masek?“
„Karnegové jsou ochránci posvátných chrámů.“
„Postavili je přece lidé,“ ohradil se John.
„Historie není vždy taková, jak vám jí předkládali a doposud překládají vaši vůdci, kněží a jiní hodnostáři.“
„Chceš naznačit, že naše historie je jedna velká lež?“
„Ne, tak docela.“
„Tak mi řekni něco o naší historii.“
„Před 15 tisící roky jsme postavili ohromné město. Pak se lidé v něm míchali s mimozemskou rasou. Začali se měnit. Začali válčit. Byl to první nesvár za několik tisíc let, který byl ve vesmíru zaznamenán. Město muselo být zničeno. Poté se na různé části této planety vysadili nové rasy, lidské rasy, aby ukázali, že dokáží žít bez válek. Veškerá mimozemská technologie jim byla odebrána a začali jako obyčejní lidé, rolníci, dělníci a jen vyvoleným byla dána do rukou moc, aby vládli. Někteří se do těchto lidí inkarnovali, aby ukázali, že lidé mají naději. Začali stavět obydlí, chrámy a gigantické stavby, které stojí dodnes. Ano, použili znalostí z jiných světů a některé rasy z hvězd jim dokonce pomohli. Nestačilo to však. Objevili se jednotlivci, kteří strhli další. Začali znovu války. Neměli však takovou technologii, kterou by ohrozili ostatní ve vesmíru, tak Velká Galaktická rada rozhodla, nechat obyvatelé planety Země, aby si tento problém vyřešili sami. Někteří se po své smrti znovu reinkarnovali v naději, že se lidská rasa změní.“
„Některé věci se opakují.“
„Ano. Některé události se opakují…“


Poté Karneg zmizel a John Rafferty procitl opět v nemocnici…


**

John hleděl směrem k oknu, když se vedle něho objevil znovu muž v modrém obleku.

„Vy?!“
„Překvapen?“
„Jen mě udivuje, že jste se tu objevil.“
„Myslím, že máte otázku, na kterou byste chtěl ještě před smrtí znát odpověď.“
„Umírám.“
„Ano.“
„Takže moje otázku zřejmě už znáte…“
„Ano.“
„Setkám se tedy se svou dcerou?“ zeptal John s nadějí, že Karnegova odpověď bude kladná.
„Jednou možná,“ odvětil.
„Já…chtěl…jsem ji…ještě…jednou vidět,“ vyčerpaně zasípal John.
„Potkáte se.“
„Šlo by to ještě, než umřu, prosím? Prosím, Prosím!“

Muž v modrém nehnutě a mlčky hleděl na Johna Raffertyho, jako by přemýšlel.

„Nejsme schopni přivolat duši zpět, ale jestli vám pomůže tohle…,“ řekl a proměnil se do své skutečné podstaty, světelné bytosti, která okamžitě ozářila celou místnost.

„Ale vy přece nejste andělé?!“ pronesl tiše John Rafferty a pousmál se.
„Ne, to nejsme,“ poznamenal a jeho světelná podstata se začala měnit.


* * *

Je až neuvěřitelné, kam sahají možnosti a schopnosti některých bytostí. Nejenže ukázal Johnu Rafferty, umírajícímu muži, svou skutečnou podobu, ale poté se jeho světelná energie vytvarovala do podoby jeho dcery Anessy. Do takové podoby, v jaké si jí pamatoval při posledním setkání. Zřejmě ze soucitu.

Na tváři Johna Raffertyho se objevil úsměv.


* * *

Světelná energie poté zmizela a s ní i bytost, která jí vyzařovala. Místnost se ponořila do ticha, které přerušila sestra, která zjistila, že John Rafferty nejeví známky života. Byl povolán doktor Bruddon, který potvrdil, že John Rafferty opravdu zemřel…








Epilog:


Pamatuji si na jeden velice zajímavý seriál, kde úvodní hlas oznamoval:

„Závada není na vašem přijímači. Nesnažte se srovnat obraz. Vysílání teď řídíme my. Nastavujeme obraz horizontálně i vertikálně. Můžeme vás zaplavit tisícem různých vysílacích kanálů nebo rozvinout jen jeden obraz do křišťálového jasu a co víc, můžeme vám vytvořit vizi čehokoliv, co je schopna pojmout vaše představivost. Příští hodinu budeme řídit všechno, co uvidíte a uslyšíte. Poznáte bázeň a mystérium, dosahující z nejzazších hlubin vědomí, až po Krajní meze…“


Proto někdy přemýšlím, jestli je možné takové bytosti skutečně potkat, nebo zažít jiná setkání. Usměji se, protože vím, že možné je vše. Nikdy neříkej nikdy. A pamatujme na to, že, když to nevidíme, neznamená, že to neexistuje…


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 02.07.2016, 12:14:00 Odpovědět 
   Zdravím.

Příběh se uzavírá, krystaly jsou opět v rukou jejich vlastníků (nebo spíše jejich ochránců). Někteří hrdinové umírají, jiní se změnili, a život jde dál. Myslím, že John byl i v okamžiku svého umírání svým způsobem šťastný, protože se dozvědě více věci než ostatní smrtelníci (a jednou se možná setká se svou dcerou). Povídání plné tajemna (a mimozemšťanů s jejich technologií) končí.

Hezký den a múzám zdar.

P.S. malá chybka, která mi padla do oka:

-- Přesně tak. Karnegové. Jsou to jejich krystaly a z nějakého důvodu je tam měly ukryté. -- měli (Ti Karnegové)
 ze dne 02.07.2016, 19:06:02  
   Danny Jé: Zdravím,

děkuji za komentář a postřehy, na které jsem byl samozřejmě zvědavý. Teď přemýšlím, kde budu pokračovat :) Co že vypustím do světa...přeji hezký víkend.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Suck it and See
Gorr GrimWolf
Zápas
Karule
S láskou - Ďábl...
Nat Danielová
obr
obr obr obr
obr

Jsi pro mě ...
Admin
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr