obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915693 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5809 autorů a 392469 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Samuel - III. kapitola, Sám ďábel ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Samuel (2016)
 autor Nicolas publikováno: 03.07.2016, 13:01  
Půvabná slečna a zkušená vyšetřovatelka kriminálních případů přijíždí do odlehlého městečka kdesi nikde. Ve snaze odhalit další ze zločineckých činů však zjišťuje, že tentokrát stojí proti něčemu většímu. Proti sobě samotné.
 

SÁM ĎÁBEL

Starý viktoriánský dům po dlouhých letech opět ožil. Přístupovou halou se ozývaly vyděšené povyky i rozzuřené nadávky...

Nevím, co se děje, ale slyším všechno.

Nevím, jak dlouho ležím na zemi. Ale musím vstát.
Pravou tvář mám otlačenou o starou podlahu. Ruce a nohy rozpažené do stran. Vedle mě postel. Stačil jen kousek a byl bych s to dopadnout na ní. Teď jen strnule zírám do škvíry v zemi přede mnou. Zlehka dýchám, tep se zpomaluje.

Dojezd je tu.

Vstanu. Posadím se na kraj postele. Skloním hlavu.
„Ta ženská je od policie,“ řekne najednou přidušeně ode dveří. „Nejspíš se po nás shání.“
Pousměju se. „Něco jsi provedl?“ špitnu.
„Ani nemůžu. To víš.“
„Vím.“

Přejdu od postele k oknu. Je hluboká noc. Vidím jen svůj odraz. Oprava. Odraz někoho jiného, mnohem staršího s dlouhými vlasy a kruhy pod očima. V pruhovaném pyžamu. Jak já nenávidím pyžama...

„Tak proč sis ho vzal?“ rýpne do mě.
„Ztratili jsme čas,“ obrátím a změřím si pohledem psací stroj. Usednu k němu, ztlumím světlo lampy. Už skoro začnu, když náhle v hlavě pocítím prázdno. Zkrat. Otočím se k dveřím. „Co je s tebou? Musíme pokračovat.“
Nevinně se na mě podívá. „Nejde to.“
„Jak to myslíš?!“ vyjeknu vztekle a uhodím pěstí do stolu. „Nedokončili jsme závěr kapitoly, zbývá tak málo a ty to přece chceš, tak v čem je problém?!“
„Dnes už ne. Ne, když tu je ta žena.“
Zrudnu zlostí. Krev se ve mně začne vařit. „Nic nám nemůže provést.“ Nasadím mírnější tón. „Nic jsme neprovedli. Nejspíš zase odejde a už nikdy o ní neuslyšíme. Teď budeme pokračovat v našem velkolepém díle všech...“

Klepot.

„Samueli?“

Hrkne ve mně.

„Volala jsem tě, neslyšel jsi?“ pokračuje matka. „Je tu jedna paní od policie. Stalo se něco strašného, tomu neuvěříš. A tak blízko našemu domovu. Tak jsi tam?“

Oba se podíváme jeden na druhého. Rukama naznačí, abych otevřel. Nechce se mi. Sáhnu po klíči.

Vykouknu zpoza dveří.
Za nimi stařena. Dlouhé, šedé vlasy. Modré, blýštivé oči. Nepřítomná ústa. V jejím výrazu čtu strach a úzkost.
„Samueli,“ vydechne. „Ty zase vypadáš. Co se stalo?“
„Spal jsem,“ odseknu. „Co chceš?“
Plácne se do vrásčitého čela. „Zase jsi psal, ty lháři! Píšeš a píšeš celé dny, nic jiného neděláš...“ Něco se v ní pohne. „Teď jdi dolů, položí ti jen pár otázek. Já půjdu k sobě.“
Pomalu odkráčí kolébavým krokem na druhý konec chodby. „Otec je tu za chvíli,“ hlesne ještě. Pak za sebou zabouchne dveře ložnice.
Tak to abych sebou hodil.

Pečlivě uzamknu pokoj.
Sejdu dolů po schodech. Světla už tu nejsou, tak jdu podél zabradlí. Ale vyznám se tu i poslepu. Mířím ke kuchyni. Panuje tam dost ostré světlo, to nebývá zvykem. Připadá mi, že cestou zpomaluji. Bosýma nohama pod sebou cítím vlhký koberec, jako by se tu někdo vláčel s deštníkem nebo mokrým kabátem. Opatrně našlápnu na studenou podlahu a přivřu oči...
U stolu sedí nějaká žena. Má takové pěkné kaštanově hnědé vlasy. Ale smočené, takže autem nepřijela. Autobus tu projede jeden za dva dny. Takže vlakem. Vedle na stole má položený deštník. Je ale suchý. Zato kabát odložený na židli vpravo ne. Nejvíc mě zaujme její aktovka, kterou bezelstně svírá rukama položenýma před sebou.
„Ty budeš Samuel.“
Mlčím. Její hlas zní nezvykle jistě.
„Neměj mi za zlé, když se nepředstavím,“ pokračuje. „Myslím, že se tu stejně zdržím jen krátce. Ale přesto... Víš, proč tu jsem?“
Dál mlčím. Prohlížím si jí. Potřeboval bych vidět i dolní polovinu jejího těla. Co tak skrývá? Proč se nepostaví jako já? Znervózňuje mě to.

Náhle vstane.

Avšak od stolu neodejde.
„Máš pokoj na východě?“ zeptá se.
Zarazím se.
„Proč?“ zabručím.
„Máte opravdu krásnou zahradu. Hned na východě, pod tím oknem. A nedaleko je i les.“ Začne kráčet kuchyní a podpatky klapat o zem. „Celkem pěkný, musím říct. Takový výhled ti leckdo musí závidět.“
„Co ode mě chcete?“ Neudržím se. Ta ženská mě štve. Ztrácím s ní jenom čas.
„Neviděl jsi včera něco v tom lese?“ odpoví hned. „Cokoliv, co by tě znepokojilo?“
Zavrtím hlavou.
„Dobře.“ Zahledí se mi hluboko do očí. „Prozatím ti děkuji.“
Sebere si své věci a odejde.

„Nechápu to, chtěla vědět jenom tohle?“
Nevěří tomu stejně jako já. A ještě víc tomu, že nás vyrušila kvůli takové stupidní otázce. K čertu s ní. Do háje s ní. Musíme pokračovat, musíme.
„Měl bys jít spát,“ vmete mi najednou do tváře. Zůstanu na něj civět. Popadnu polštář za sebou a hodím ho na něj.
„Idiote!“ syknu. „Debilní idiote! Nemůžu jít spát. Musíš se snažit. MUSÍŠ!“
„Nejde to,“ prohlásí zase. Postaví se čelem k oknu. „Až zítra.“


Kolem byla jen pustá prázdnota. Dívenka seděla s koleny přimknutými k tělu. V hlavě slyšela hlas nějakého muže. Volal jí k sobě, ale ona měla strach. Cítila, jak se pod ní třese zem. Točila se jí hlava. Točil se jí celý svět. Na rameno jí sáhla něčí ruka. Příjemně teplý dotyk zahřál její zkřehlé srdíčko. Někdo jen o pár let starší než ona tam byl. Byl s ní. Zahnal všechny démony, tmu, bolest. Jen onomu tajemnému muži se neubránil. Snášel za ní všechny rány, ale nakonec nevydržel. Kvílel, ječel. Nemohla mu pomoct. Neměla sílu. Slabá, tak bezradná holčička jen přihlížela, jak jejího anděla drtí sám ďábel. Svými pařáty jej odvlekl neznámo kam. Jako nic nevážící smítko prachu. A ona zůstala sama. Dočista sama v té pusté prázdnotě.


Vzbudím se.
Venku svítá. Jsem celý od potu. Mám křeč v levé ruce. Vyhrnu si rukáv pyžama, prstem přejedu po vpichách. Bolest je stravující. Ničivá. Úmorná.
„Co to bylo?“ ozve se pokojem.
Podívám se na zem vedle postele. Leží tam, pohled upřený do stropu. Ve tváři stejně zmatený výraz jako já před chvílí. „Nemám ponětí,“ odpovím. „Nějaký sen. Nebo spíš noční můra. Dost živá...“
Mlčí.
Pozoruju ho.
Vrátím se do příjemnější polohy bezduchého ležení v hromadě polštářů. Otřu se, přivřu oči.
„Zapiš to.“
„Co?“ vyrazím poplašeně. Mám pocit, jako bych na pár vteřin usnul.
„Zapiš to, co jsme teď viděli.“
„Moc často nespíme,“ namítnu. „Možná to prostě...“
Posadí se. Tváří se smrtelně vážně. „Zapiš to.“

Za chvíli už píšu řádky. Prsty klapou, kopírují vzpomínky obraz po obrazu. Absolutně nechápu, co tím sleduje, ale poslouchám ho. Kočíruje mě od okna, říká, co je nepřesně nebo nesprávně. A i když je tak pečlivý jako nikdy předtím, skončím ani ne v půlce stránky.
„Dobře,“ promne si ruce. „Dobře.“
„Co ty jsi za múzu,“ zavrčím a protáhnu si ruce. „Nejdřív vesmírná odyssea a teď tohle.“
Neodpoví. Vypadá nepřirozeně spokojeně.

Potom se ozvou kroky.

Oba hned znejistíme. Než stačíme cokoliv provést, do pokoje vtrhne zavalitý muž v obleku. Téměř vyrazí dveře a já leknutím málem sletím ze židle. Můj otec. Holohlavý padesátník, silný stisk v rukou, jež se projeví hned potom, co mě popadne pod krkem. Vypustí ze sebe několik tisíc nadávek, ale ani jednu plně nepostřehnu. Zmítá mnou ze strany na stranu, rozdává facky, vzduchem létají papíry, nábytek i já samotný. Křičí, prská, poté povolí a svalí se unaveně do gauče.
„...ehhhhh...,“ popadá dech, „...ty všiváku jeden! Ty...ehhhhh...“
Dusí se.
Já mezitím mám jen černé mžitky před očima. Nevím, kde jsem, ale zřejmě jen bezvládně ležím na zemi. Přibíhá matka. Zvedá mi hlavu, vzlyká. Otáčí se na otce. Křičí na něj a zároveň křísí z mdlob.
„Nevzdělanec!“ lamentuje rukama otec a pokouší se postavit na nohy. „Celej den je tady zavřenej! Ani tý hodný pani vod kriminálky neni schopnej pomoct! Pachtí se s tím svým imaginárním kamarádem a myslí si, že má nějaký kamarádíčky!“ Opřený o matku kulhá ven z pokoje. „Nemáš! Všichni na tebe serou! Všichni na tebe sereme!“

Občas to přepískne.
Ale pořád je to můj otec.


 celkové hodnocení autora: 98.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 03.07.2016, 12:59:28 Odpovědět 
   Zdravím.

Přečetl jsem si první a druhou kapitolu a pak jsem se dal do pročítání třetí (několikrát). Ten hlas, který komunikuje s hrdinou je ďábel? Nebo jen imaginární přítel, jakési druhé já, které mu mluví do života? Musel jsem se zeptat, líbí se mi, jak je tento díl napsaný, ale trochu jsem zklamaný z té policistky, že se nezeptala na více věcí, že nebyla více zvědavá, tuším v druhé části náš hrdina něco viděl, nemýlím-li se, ale kdo ví, co to bylo. Na práci šotků jsem nehleděl.

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 03.07.2016, 20:09:37  
   Nicolas: Také zdravím,
v první řadě moc děkuju za čas věnovaný tomuto textu i těm předchozím, moc si toho vážím. Tajemný hlas skutečně patří jakémusi imaginárnímu příteli, brzy vyjde najevo, jakou roli v příběhu vlastně má. Rozhovor s policistkou byl záměrně krátký, v dalších kapitolách totiž bude udávat tempo a rytmus právě ona :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
obr
obr obr obr
obr
Záležitost s du...
Maria M
Srdce DrakaS 2č...
Jana Seemannová
MAMA
Tilda
obr
obr obr obr
obr

Slečny
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr