obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Manželství je památka na lásku."
H. Rowland
obr
obr počet přístupů: 2915442 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39643 příspěvků, 5754 autorů a 390999 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: LET ::

 autor Tilda publikováno: 10.07.2016, 8:50  
Naděje je vždycky... Ale někdy, ať se snažite, jak nejvíc umíte, se vám bůh vysměje...
 

LET

Oona se konečně trhaně nadechne a otevírá zalepená víčka. Ještě se nerozhlíží kolem sebe: v tom šeru stejně moc nevidí a raději se soustředí na sedačku, ve které pololeží, hlavu podepřenou maličkým polštářkem a do pasu je pečlivě přikrytá šedou, trošku kousavou dekou. V řadě před sebou i za svými zády tuší další pasažéry, protože slyší něčí dech, funění i slabé chrupkání, vrzání umělé kůže a mumlavé, zdráhavé a nezřetelné projevy něčí mnohačetné přítomnosti.

Zprvu je silně dezorientovaná a v panice sebou opakovaně škubne, tísněná v pase zapnutým a nepoddajným pásem. Potom jí dojde, že sedí asi v letadle. To, když jí k uším pronikne ten monotónní hukot velkého motoru, zrovna se maličko zhoupnou v nějaké prťavé turbulenci a nad hlavou jí blikne nápis „připoutejte se, prosím!“ Sice hned zase zhasne, když zhup nebyl tak veliký, ale aspoň jí napověděl, kde je.
„Že bychom už letěli domů a já to zaspala? Možná, protože to čekání bylo příšerné… Tolik lidí, hluk a nedýchatelno, nátřesk, že haly doslova praskaly ve švech. Jako by se celý svět najednou rozhodl letět do někam… My sice máme po dovolené, tak bych ty ostatní měla chápat. Ale tolik LIDÍ…?!“

Oona se blaženě pousměje, když si vzpomene, jak nádherné prázdniny jí rodiče velkoryse dopřáli. Ke dvanáctým narozeninám, a protože měla krásně jedničkové vysvědčení, letěli ona, máma a táta koncem července na Island. Celé dva týdny neuvěřitelné krásy, divokosti, nespoutanosti, adrenalinu a poznávání… Nachodili a vyšplhali desítky kilometrů po svazích mnoha sopek, nasávali z bezpečné vzdálenosti ten divoký a varovný odér vřídel, bahenních jezírek a kouřících fumarol. Vstřebávali nádherné odstíny nerostů z hlubin, jež jako odvážný akvarel kolorovaly tvář stále se měnící krajiny. Ochutnali jídlo připravené horkem země, sbírali úlomky a řehtali se, že s nimi letadlo spadne, jak jsou obtěžkaní…
V hlavě si šeptem opakovali ta nádherná přízviska sopek, z nichž některé bezpečnější navštívili a zněly jim v uších jako píseň, oheň, vítr a voda: Eldfell, Eyjafjallajökull, Katla, Hekla, Askja, Katí, Viti, Öraefajökull… A tajemná a kouzelná jezera, ty oči boha: Mývatn, Keriö, Hvítárvatn nebo Hvalvatn. Oona popsala celý deníček, který si na cestu speciálně koupila, aby nic z toho nezapomněla.
Skoro nedýchali, když zpovzdálí pozorovali, ukrytí za hustými trsy pobřežních travin, stádečka poníků, těch šedých huňatých plyšáků, oživlých houpacích koníků, pasoucích se, nebo skotačivě klusajících po pláži. A všichni si smutně vzpomněli na jejich ubohé předchůdce, dušené popelem a týrané horkem při výbuchu „Eyji“, jak jí všichni zkráceně začali říkat, když se její komplikované jméno denně prohánělo titulními stránkami světových periodik. I když jsou sopky tak nepředvídatelné, tak smrtelně nebezpečné a nikdy nezkrotitelné, o to více je Oona obdivuje a ctí.
Dívka už odmala milovala přírodu a v televizi sledovala příropisné seriály ze všech koutů světa mnohem častěji, než zábavné dětské pořady a pohádky. Sopkám propadla kolem osmi let a ten starší film s Tommy Lee Jonesem a Anne Hecheovou viděla snad stokrát a pořád ji moc baví.
Sní o tom, že bude jednou odvážnou vědkyní a na Island se přestěhuje. Nikam jinam by nechtěla potom, co všechnu tu nebezpečnou nádheru viděla a sáhla si na ni. Ano, bude se učit ještě usilovněji, aby na svůj sen dosáhla. Rodiče ji podporují, chápou její touhu a ve všem stojí při ní…

Dívka se s mrkáním vymanila ze vzpomínek a zase stejně zmateně, jako před chvílí, skenuje své šeré okolí.
„Mimochodem, kde je máma? A kde táta…? Proč nesedí vedle mě? Nebylo místo? Proč je na vedlejších sedadlech řádka cizích prcků, spících jako mimina, přece by měli být s maminkami. Probudí se a budou bulit na celé kolo a mně z toho pukne mozek!!!“
Oona se snaží nakouknout do uličky, natahuje krk, aby viděla do dalších řad. Ještě se nezvedá, protože je pořád divně omámená a slabá, aby se vydala na průzkum. Vidí nezřetelně plně obsazené řady sedadel, ale jenom výjimečně vykukují přes opěradla obliny hlav. Zbytek tone ve stínech, takže její představa o velikosti letadla není potvrzena. I když podle řad a dvou uliček si myslí, že je to nějaké Jumbo. A ještě si nejistě pomyslí, že určitě neměli letenky na takový druh dopravního letounu…

„To vypadá, jako by se mnou cestovaly jenom děti… Ale kde jsou dospělí, rodiče, babičky nebo tety?!“
Děvče zmáčkne tlačítko pro obsluhu a s úlevou sleduje vysokou a štíhlou letušku, pospíchající dlouhou uličkou z přední části letadla.
Rozsvítí lampičku nad dívčinou hlavou, než se k ní starostlivě nakloní.
„Ano…? Copak je, slečno? Je ti špatně, máš hlad nebo žízeň?“ Krásná blondýnka, (na prsou má jmenovku Ella) s vysoko vyčesaným drdolem se sice široce usmívá, ale Oona si stačí všimnout starostlivých vrásek kolem úst a na čele i toho, že Elliny oči se neusmívají, ale naopak se horečně lesknou – „strachem…?“
„Ne, jsem v pohodě, jenom… Kde sedí moji rodiče? A proč jsou kolem mě samé malé děti? Přebookovali nám let?“
Ella se znova profesionálně usměje a trošku se nadechne, než po pauze odpoví: „Neboj…Hm... Jak se jmenuješ, ať ti pořád neříkám hloupě slečno?“
„Promiňte, jsem Oona. Měla jsem se představit…“ Začervená se děvče a nervózně posedne, co mu pás dovolí.
„Můžeš se na chvílí odpoutat, Oono… Mimochodem, moc krásné jméno, vážně!“
Ella se zase usměje a stiskne dívce lehce rameno.
„Děkuji, dali mi ho rodiče po vzdálené pratetě… Hmm, jako by věděli, že se mi bude sever tolik líbit… Víte, vracíme se z dovolené na Islandu!“
„Tak to věřím, že jsi nadšená. Já tam byla jenom na otočku, sotva jeden a půl dne. Ale i tak to byla nádhera… Ale k tvojí otázce: v letadle cestují jenom děti – bez dospělých… Nepanikař prosím, věřím, že jsi rozumná dívka… Museli jsme vás všechny evakuovat, než to celé vypuklo…“

Ella pláče, jak si Oona s hrůzou povšimne, když vidí třpytivou stužku, stékající letušce po tvářích.
„Co vypuklo… PROČ evakuovat? Myslíte ty zprávy o sopkách? Vždyť to je pořád dokola… Proč jenom děti a ne všechny lidi!!! Já musím vědět, kde jsou naši!“
Oona se chystá vstát a vyběhnout do uličky, ale Ella ji stačí chytit a přitlačit zpátky do sedadla:
„Poslouchej, Oono: klidně, hlavně klidně nebo vzbudíš všechny děti… Vysvětlím ti to, když mě necháš… Tak budeš poslušná a vyslechneš mě?“
Dívka pomalu kývne, stále více vystrašená.

„Ou kej, tak poslouchej, zkusím být stručná…
Na letišti v Heathrow, jak jsi sama viděla, bylo strašně moc cestujících. Pamatuješ si, že jste měli několikrát odložený let a nikdo pořádně nevěděl proč?" Nečeká na Ooninu odpověď a pokračuje rychle dál, jako by to chtěla mít z krku co nejdříve.
"Ano, v televizi byly opakované spoty z různých koutů světa o probouzející se sopečné aktivitě. Na Islandu, odkud jste se vrátili, byl zatím klid, ale nebylo jisté, že to tak vydrží: proto ten nápor cestujících ze severu, kteří chtěli někam do bezpečnějších oblastí. Otázkou bylo: kam… kde je bezpečno natolik, že nenastane erupce, vlny tsunami, zemětřesení, sesuvy a jiné následné katastrofy…? Nic nebylo jisté, ale lidé stejně chtěli pryč. Měnily se odlety, odkláněly přílety, aby byly ranveje volné a nedošlo k neštěstí.
Ředitelem letiště je Charles Winton... Má bratra, jednovaječné dvojče Dicka, který pilotuje nový Airbus 380 – největší letadlo na světě. Oni dva si nemusejí zdlouhavě nic vysvětlovat: jako by si četli myšlenky, oba beze slov došli k rozhodnutí." (Tady se Ella znova zarazí a dost rozpačitě mlčí, než najde sílu pokračovat. Jako by přemýšlela, co může a naopak nesmí zveřejnit…)
"Proto teď sedíš ty a všechny děti, které se sem vešly, na palubě toho obřího stroje. Jsi zachráněná a spolu s ostatními vás vezeme do bezpečí. A pokud se rodičům podaří se zachránit, najdou si tě, důvěřuj mi… A, prosím, věř, že to jinak nešlo udělat!!! Museli jsme vás od rodičů odloučit, jinak by dobrá polovina dětí zůstala bez šance. Ještě ti prozradím, že je vás tu rovná tisícovka… Ano, nedělám si legraci: letadlo má dvě paluby a je zcela plné. Některé maličké se vejdou i dvě na jednu sedačku: je to proti předpisům, ale dohlížíme na všechno velice bedlivě…"

Letušce se viditelně uleví, že má proslov za sebou. A uleví se jí i proto, že Oona nepanikaří, neječí a nesnaží se o útěk. Sedí klidně a je vidět, že hluboce uvažuje: „A máma s tátou souhlasili s mým odletem…? A ostatní rodiče taky?! Jen tak vám, cizím lidem, svěřili svoje děti? I ta batolata, co si myslím, že tu jsou? Vážně tomu mám věřit?!“
Ella si povzdechne: „Bylo to moc akutní, Oono. A bylo těžké tak rozhodnout… Ale ano, souhlasili všichni do jednoho.“ Najednou se jí do očí nepodívá a Oona se raději dál nevyptává. Radši už nechce víc vědět: stejně se s tou situací nic dělat nedá. Až přistanou, potom bude rodiče hledat. Počká, až přistanou…

„Kam přesně letíme, víte to? Nebo čekáme na kontakt letiště? Čekají nás vůbec někde? Takový obr přece nemůže přistát jen tak naslepo… Něco jsme o tom četla!“

„Neboj, Oono, dobře to dopadne. Kapitán je zkušený a nic neuspěchá. A teď ti přinesu džus a sušenky, chceš?“
Dívka má najednou hlad a tak vděčně přikývne. Ella se vydá uličkou, když se letadlo prudce zakymácí další a velkou turbulencí. Rozsvítí se varovné nápisy a Oona se zase zapne. Uklidní ji, když se Ella zvedne na kolena, s úsměvem na ni pokývne a viditelně bez kulhání pokračuje do kuchyňky.

Džus je studený a hustý a sušenky Oreo chutnají božsky. Děvče v mžiku spořádá celý balíček.
Protože se letadlo zase úplně uklidnilo, vydá se na toaletu a chce se cestou zpět zastavit u letušek pro další pití. Na palubě se tlumeně rozsvítí, jako by kapitán věděl, že jedna pasažérka je na pochodu. Oona aspoň vidí kolem sebe. Opravdu jenom děti… Od dvou do asi čtrnácti let a většina tvrdě spí. Pár očí si ji vykuleně prohlíží, zatímco pospíchá okolo, ale nikdo ji neosloví a někteří dokonce oči rychle zavřou, když se s nimi střetne.
„Však se ještě seznámíme“, myslí si Oona a konečně stane u toalety s povzbudivě zeleným nápisem: „VOLNO“
Trošku si opláchne obličej a zastrká neposlušné, vlnité, zrzavé vlasy za uši. Usměje se na sebe našišato a šeptne zrcadlu, jako by to byl kouzelný portál: „Mami a tati, miluju vás moc a najdu si vás… Slibuju!!!“
Raději zase jde, aby nezačala bulit. Skoro se neudržela…
Mezitím se dost děti probudilo. Mají hlad, žízeň, chtějí na záchod a chtějí MAMINKU…
Pláč se stupňuje, jak jedni podněcují druhé a do uličky naběhne skoro dvacet letušek, sklánějí se k největším křiklounům, berou děti do náruče, broukají a utěšují. Ze začátku to moc nefunguje a trvá dobře hodinu, než se hluk na palubě dostane na snesitelnou úroveň. Ještě stále mnoho dětí pofňukává, ale i ty se nakonec unaví a nastane na chvíli příměří. Všichni jsou přiměřeně nakrmeni a napojeni, přebalení a umytí a z monitorů na opěradlech se na ně smějí známí hrdinové z kreslených filmů a pohádek.
Let trvá dlouho a Oona i ostatní usínají, probouzejí se, pláčou nebo trucují, křičí a vztekají se, aby zase apaticky sledovali nekonečné smyčky filmů a zábavy pro děti, jedli, pili a dožadovali se volné toalety.
Potom znatelně pocítí, že klesají. Nepokojný šum dává jistotu, že většina pasažérů tuší, co to znamená a v hlavách jim víří nadějné myšlenky: „Přistaneme, určitě do hodiny přistaneme…Konečně! Konečně uvidím mámu a tátu. Určitě na nás čekají, protože letěli jiným spojem… Letěli dříve, aby mě překvapili. JE to překvapení a já se těším!!! Však až to mámě povím, jakým obřiskem jsme letěli. Kolik dětí tu se mnou bylo… A že jsem skoro nebrečela… A kamarádky mám hned dvě nové a pojedeme k sobě na příští prázdniny. Jsme si to slíbily. Nakonec je to úžasně dobrodružné…“

Děti se vrtí, ale vzorně připoutané sedí, oči nalepené ke kulatým okénkům, za kterými je jenom tma, ani nechtějí na záchod a zuřivě cumlají dudlík nebo nakyslý bonbón, co dostaly od letušek.

Konečně je vidět povrch Země. Místy hoří a vybuchují kužely sopek v Ohňovém pásu a řídce na ostrovech v oceánu. Kontinenty jsou neosvětlené, jen místa zkázy svítí do noci plamenem.
Airbus 380 krouží nad středozápadem severní Ameriky a její kapitán marně pátrá po známkách života. Když už chce plný beznaděje navést letadlo nad oceán a pokusit se o nemožné, přistát na některém malém ostrově, uvidí šňůru veselých barevných světel, jako perly mořské panny…
Podle navigace je to Anaheim v Kalifornii. Podle přesných GPS údajů je to DISNEYLAND…

„Jediné místo, kde je ještě bezpečno, je zábavní park??? Jak vtipné, když vezu plné letadlo malých dětí. Jak přízračně příznačné, bože, můj!!!“ Neví, proč chce zrovna na tohle místo. Neví, proč začne navádět stroj na přistání. Možná dávný chlapec v něm tak rozhodl…
Kapitán tedy klesá na přistávací hladinu a směřuje skoro naslepo letadlo na liduprázdnou šestiproudou dálnici. Přistane po mnoha neúspěšných pokusech. Přistane, i když to vypadá, že havarují a bude konec všeho…
Děti se vyrojí na dálniční beton, tisknou se k pokrouceným svodidlům a celá tisícovka jde, poskakuje nebo je nesena a vezena dospělými, skoro padesáti lidmi směrem k ozářenému areálu. Země se jim pod nohama trošku zachvívá, ale oni to nevnímají - konečně DOMA… Máma s tátou na ně čekají u vchodu s vějířem lístků na cokoliv… Honem!
U široce otevřené brány vchodu je prázdno. Tak budou u střelnice asi… Nebo u těch bláznivých obřích šálků… Nebo čekají ve frontě na párek v housce, na kornout jahodové zmrzliny…
V parku není ani živáčka. Tedy kromě stařičkého vrátného v perfektně nažehlené livreji s prýmky a obrovitými zlatými knoflíky ve dvou řadách. Na hlavě má sametový cylindr s červenou stuhou a veliký sněhobílý knír, elegantně zatočený napomádovanými špicemi nahoru, mu dodává vznešený výraz. A ještě tu s ním věrně zůstává jeho o pár měsíců mladší manželka, malinká dobromyslné bábi, která zase prodává už celé věky cukrovou vatu z bláznivě křiklavě pomalovaného stánku na kolečkách.
I ona má pěkné naškrobené šaty s širokou červenobíle pruhovanou sukní s kanýry a krajkový živůtek s nabíranými rukávy a na hlavě čepici, jako kupku sněhu. Děti ani nedýchají tou krásou a hned se jim maličko uleví u srdíček. (Jinak všichni, kdo mohli, personál i zákazníci, nasedli do aut, autobusů, vlaků a lodí a odjeli, kam je navigace, rady z éteru nebo mapy vedly.)

Děti, nalákané těmi pitoreskními postavičkami a jejich nefalšovanými usměvavými tvářemi, svraštělými jako loňská jablíčka, polknou tlustý a nepoživačný knedlík zklamání a oslněny vábivými světýlky atrakcí, zvolna a potom rychleji se jdou bavit. Jdou zapomenout a jdou si hrát. Jako by všechny svorně tušily, že to bude jenom na chvíli…
Kapitán snaživě nabídne Ooně obří kokon cukrové vaty, který bábi i svýma rachitickýma rukama tak zručně namotá na tlustý bambusový klacík: bláznivě modrý jako vlasy March, mírně potrhlé matky s nekonečného seriálu. Oona si vybaví jejich historky a na vteřinu šťastně se uchechtne při vzpomínce na toho pitomoučkého tlouštíka se žlutou kůží…
A ne, nic za to cukrářka nechce, když jí kapitán dvorně podává jednodolarovou bankovku. Zase mu ji s úsměvem vtiskne do ruky: „To je grátis, milý pane… Dneska, když si Bůh vzal nečekaně dovolenou, je všechno zdarma. My - tady s dědou, jsme rádi, že máme plno. Že slyšíme dětský výskot a smích, že se kolotoče točí a koníci řehtají. Všechno je hned snazší… Asi víte, jak to myslím…“
Babička se smutně pousměje a hned natáčí další velikou bambuli sladké pochoutky pro další dítě v řadě.

Vata je sladká, lepivá a úžasná… Oona nějak cítí, že si další, třeba růžovou nebo jinak barevnou cukrovou pochoutku už jinde nedá. Proto ji spořádá do posledního ulepeného kousíčku a ještě pečlivě olízne teď už prázdný klacík, než jej způsobně odhodí do odpadkového koše. Všechny stánky s občerstvením jsou postupně navštíveny. U každého okýnka se tvoří maličcí barevní hádci nedočkavých, ale podivně způsobných zákazníků a všichni nakonec dostanou, na co mají zrovna chuť. Malým zakážou jenom Koka kolu a ledovou tříšť, všelijak lákavě nabarvenou. Ještě by se rozkašlali tou mrazivou atakou v krku a nosních dutinách. Musí jim stačit limonáda a džus a malý kornoutek smetanové zmrzliny.
Všichni, kdo děti střeží, jsou unavení neustálým dohledem. Je přece jenom dost veliká tma a i když generátory jedou naplno a šňůry světel nahusto křižují každou cestičku, často je slyšet nejisté volání: „ Neviděli jste tu copatou holčičku v modrých lacláčích? Vera se jmenovala… Vero, děvče, kdepak jsi?!“
A už přibíhá, celá ulepená čokoládou a za ruku ji vede větší holčička a tiše jí domlouvá. Hlídají se i děti mezi sebou. Jako by věděly, že musejí být pohromadě. Jako by byli jedna veliká rodina s hromadou maminek, tatínků, tet a strýčků. Rodina, která musí držet pospolu a nikdo se nesmí ztratit…

Horda dětí s letuškami, stevardy i posádkou pilotní kabiny, v čele s kapitánem, vrátným Bobem i Thelmou cukrářkou, vystřídá snad všechny atrakce parku. Ti větší i divoké jízdy vodními kanály nebo „Indiana Jonese“, „Piráty s Karibiku“ a jízdu na umělých pravěkých stvořeních. Všechno je zautomatizované, takže chybějící chlapíci obsluhy až tak nevadí. A co nejde rozchodit, aspoň si děti obdivně prohlížejí. Menší drobotina se s výskotem projíždí na kolotočích s koníky, tygry a šibalskými oslíky a medvědy nebo nadšeně mávají na zvonkové dráze.
Masky maskotů schlíple a bez užitku visí po nezamčených šatnách a kapitán hned dostane další nápad: kdo z dospělých mohl, převlékl se za Sněhurku, sedm trpaslíků, Pocahontas i Petera Pana, Alenku a třeba zlou čarodějnici ze země Oz. A všichni dětští návštěvníci jásají a fotografují se se svými oblíbenými hrdiny a ze všech sil věří, že je za ruku vede opravdu Popelka nebo pes Filipes.
Vyhýbají se jedině Domu hrůzy - i když je skoro legrační, nikdo netouží po strašení. Chtějí se jenom radovat, smát a dovádět na horské dráze, kolotočích a houpačkách, vozit se na lodičkách v kapkách chladivé vody, házet kroužky nebo míčky do klauní rozesmáté a bezelstné tváře a vyhrávat tajemné ceny.

Zem se zase povážlivě otřese a oni, jako stádo oveček, se semknou k sobě. Nad hlavami se ještě skřípavě dotáčí obří kolo a potom zastavuje, stejně jako postupně zhasínají barevné žárovičky, lucerny a poutače. Celý kouzelný svět pohádek, radosti a zábavy se noří do tmy spolu se šťastným svitem v dětských očích, který se také vypíná, protože zdroj už se vyčerpal. Z dálky září stěna ohně a je slyšet temný, skoro podprahový hukot. A blíží se a sílí a doprovází jej další nedočkavý otřes. A další… A zas…
Raději si sedají, tiší a smíření tulí se jeden k druhému, malý objímá většího a větší ještě menšího. Oona se drží za ruku s Ellou a jemně opřená o kapitána Wintona, smutného tak nekonečně, shrbeného tak poraženě, dívají se k vražednému horizontu.
Potom, když viděli už dost, stulí se do jednoho velikého klubka střapatých hlav a hlaviček, ramínek a paží, kolen a bezbranných loktů. A potom už nejsou, když se na ně vrhne hladová, řvoucí a nemilosrdná stěna plamenů, kamenů a vařící hlíny…

Kolem se kutálí hořící, kdysi vesele grošovaný koník bez kopýtek a ve své dřevěné a požárem stravované hlavě smutně řehtá mši za všechny děti světa.

Neměli naději a neměli šanci: nikdy už není bezpečno a nikde už nebude.
Umřeli s útěšlivou myšlenkou, že si naposled a dosyta užili zábavu, cukrovou vatu, zmrzlinu a pytlíky gumových medvídků, párky a limonádu. Že nečekali, lapení jako můrky v zatuchlých halách letiště. Měli dobrodružství s překvapením - tak, jak to mají děti nejradši.
Aspoň kratičká svoboda a kratičká záchrana…

I TO SE POČÍTÁ!!!


Epilog


Když svět dal důrazně najevo, že končí v této podobě, že uklidí, přeorganizuje a změní povrch planety, rozhodli se bratři Wintonové k tomu kroku - zachránit nebo se aspoň o to pokusit, všechny děti z letiště. Aspoň na chvíli, o hodiny nebo dny jim prodloužit jejich různě krátké životy: a třeba se podaří jejich záchranná mise, kdo může vědět…?
Nedá se dopředu odhadnout, co zemské desky udělají, kdy se země zatřese, kdy zasoptí z mnoha kuželů po celém povrchu planety. Dá se jenom pozorovat, měřit, porovnávat, odhadovat a čekat.
Bratři, věrní svému jménu, nechtěli nic nechat jen tak. O nic se nepokusit a jen tupě, jako stádo čekat na konec. O nic se nesnažit a o nic neusilovat, ať je to jak chce marné nebo naivní. Takoví oni nejsou a nikdy nebyli…
V určenou hodinu pustil Charlesův pověřený letištní technik do klimatizace přiměřené množství rajského plynu. (Ten nebo jemu podobný opiát, je připraven k okamžitému použití ve všech veřejných budovách, prostorách a místech, kde se shromažďuje větší počet lidí. Aby netrpěli, pokud dojde ke katastrofě. Aby ODEŠLI, aniž by je to příliš bolelo. Nikdy nevíte…)
Po době, nutné na uspání všech cestujících, vešli do odbavovacích prostor pracovníci letiště a opatrně sesbírali daný počet dětí. Nakládali jemně a s láskou spící tělíčka na vozíky, vystlané dekami a koordinovaně naváželi tato nejvzácnější zavazadla k připravenému letadlu. Nebrali se slzou v oku jenom kojence, ve spánku přisáté k matčiným prsům a nebrali děti s handicapem, protože neměli jistotu, že se tam někde o ně postarají a poskytnou potřebnou péči. Evakuace proběhla bez komplikací a obří letoun, rolující k prosklené stěně haly, jak nejvíce bylo možné, nikdo ze spících dospělých neviděl.
Letištní personál v čele s Charlesem mlčky a důstojně sledoval manévrování toho obra mezi stroji po ranveji a nikdo z těch skoro dvou tisíc zaměstnanců nebyl zlomený, zoufalý ani závistivý. Dobré lidi mají kolem sebe Charles a Dick Wintonovi: však si je také dlouho a pečlivě vybírali, pokud bylo potřeba…


Rodiče a příbuzní a ostatní cestující na letišti Heathrow se neprobrali, ani když celý Londýn smetla obrovská přílivová vlna, jako následek monstrózního zemětřesení, aby se rozlila po celém kdysi hrdém souostroví a pohladila měkkou a zároveň smrtonosnou dlaní unavenou tvář Země…


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 10.07.2016, 8:49:45 Odpovědět 
   Apokapypsa z jiného pohledu. Je-li Bůh, pak se mu svět vymknul z rukou. A příroda si z lidského hlediska dělá co chce. Země je přece jedna velká sopka, není se čemu divit, že se žhavé jádro konečně osvobodí. Katastrofická povídky, kdy vítězí zlo, které je v tomto případě logické a zákonité. Kruté jen z pohledu lidí a civilizace vůbec. V protikladu stojí ušlechtilé wintonovské úsilí, s peklem nutného výberu:koho zachránit a koho ponechat svému osudu. Kdy se lidé tváří v tvář katastrofě chovají do poslední chvíle jako lidé, se snahou alespoň na chvíli pozdržet katastrofu a strach před smrtí a umírání samo udělat nejhumánnější, Chmurná a cit drásající povídka s protikladem dobra (alespoň na chvíli a marně, byť nenastává happyend jako v brakové literatuře), světýlkem lidskosti. což je oproti dřívějším textům kladná změna. JIž jsem několikrát napsal, že držíš vyprávění na uzdě, řadou detailů, vytvářejících napětí až k "jednodechovému čtení." A je kladem, že je hrůza plíživá, oddalovaná, bez sentimentality a patosu a paniky to je ovšem také druh krutosti, že pořád věříme, a postupně poznáváme, že je to marné. A je to takto nutné: vydržet v lidskosti do poslední chvíle. A poučné: na každého katastrofa jednou přijde, někdy krutě plíživá, vždy a vždy jiná.
 ze dne 10.07.2016, 13:46:33  
   Tilda: Velice děkuji za krásný, pečlivě promyšlený komentář. Je to moje srdcová záležitost a těší mě nesmírně, že jsem se nešlápla vedle. T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Zemí jede vlak
Centurio
Stopy myšlenek ...
Heartless Girl
Posel smrti V: ...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

Za zavřeným oknem
sperglovka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr