obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915657 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39753 příspěvků, 5802 autorů a 392262 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: OBCHOĎÁK ::

 autor Tilda publikováno: 16.07.2016, 8:39  
Je to pravda, není to pravda...?
 

OBCHOĎÁK


Nora o tu práci stála, i když počítala s tím, že bude prodavačkou jenom na rok - aby získala praxi a mohla se ucházet o lukrativnější, lépe placenou a v neposlední řadě i časově příznivější pracovní pozici. Ale momentálně je bez sebe radostí, že konečně se štěstí usmálo a bezmála po roce marného hledání je zaměstnaná.
Na inzerát odpověděla okamžitě, sotva nabídku na webových stránkách uviděla. Musela protrpět skoro dva týdny, než ji pozvali na obvyklé kolo pohovorů. I když – Nora si nemyslela, že zrovna na tuto práci je potřeba vybírat z uchazečů tak důkladně. Obyčejná prodavačka knih: co na tom může být složitého, pokud je daná osoba aspoň trochu inteligentní, gramotná, mladá a nadšená… To všechno Nora byla a nadšená pracovat úplně nejvíce…
Podle jejího soukromého názoru by stačilo, si zájemkyně pozvat, promluvit s nimi pár slova potom vyjednotit řádku a jednu, nejlepší „karotku“ slavnostně vybrat…
Po druhém a posledním kole, kdy si Noru vyžádali i na dva dny praxe (no… praxe je trochu silné slovo, když hlavně stěhovala do skladu těžké balíky se zbožím z rampy nebo vytírala a znova přerovnávala nespočetné regály v obchodě) jí přislíbili, že se určitě u ozvou a ona je jednou z nadějných uchazeček.
Naštěstí se někdo smiloval, nenechal dívku čekat nekonečné hodiny s mobilem pořád v pohotovostním režimu v kapse nebo v kabelce. Ve středu kvečeru zavolala vcelku milá paní s personálního: „Dobrý den, slečno Noro: mohu vám s potěšením oznámit, že jste byla vybrána z velkého počtu adeptů na pozici prodavačka v naše obchodě s knihami a jiným zbožím. Velice gratuluji, a pokud to pro vás nebude problém, potřebovali bychom vás už od pondělí. Tedy přesněji – před devátou ranní buďte, pokud možno, na místě. Vedoucí si vás ohlídá a pomůže v začátcích. Přeji hodně zdaru v nové práci a nejpozději v pátek se u nás v kanceláři, tam kde probíhaly pohovory, zastavte podepsat smlouvu… Přeji hezký den, Noro, a zlomte vaz!“
Nadšená Nora to šla hned ten večer oslavit s kamarádkou a byla to bujná a veselá „rozlučka se svobodou“.
Čtvrteční ráno bylo z těch temnějších, kdy se ještě hlava točí a žaludek už nechce z těch mnoha přemetů nad záchodovou mísou a kbelíkem u postele. Do večera byla jakž takž ve formě a pečlivě si nachystala do kabely všechny doklady nutné k podpisu smlouvy.
Ani se nenadála a je tu pondělní ráno a budík jí úpěnlivě a s nadšením, jak umí jenom tyto časoměrky, vyzývá k výskoku z pelíšku.
Je tak rozespalá, že skoro nestihne být nervózní a trolejbus stihne tak tak. Vedoucí je milá, jen o něco starší než dvacetiletá Nora a na první pohled si ty dvě padly do oka. Znova dívku provází po prostorách prodejny, znova opakuje pravidla, pokyny a nařízení, týkající se její pozice. Jako stejnokroj se tady nosí modrobíle pruhované tričko s logem prodejny a džíny, kraťasy, sukně – cokoliv je jinak povoleno, na obutí klidně plátěnky nebo sandály. Nora vyfasuje hned tři svršky ve své velikosti a do jednoho trička se rychle převlékne, aby nezdržovala.
„U kasy se budete s kolegyněmi střídat co hodinu. Dále není povoleno během pracovní doby posedávat, postávat anebo si hrát s mobilem. Když nejdou zákazníci, vybaluje a oceňuje se zboží, přerovnávají regály, novinky se vkusně vystavují uprostřed obchodu na přiděleném stole, ležáky se přecení a urovnají ve výprodejovém regále na konci místnosti. Kolem druhé odpoledne máš nárok na půlhodinovou obědovou pauzu. Odskočit na toaletu si můžeš kdykoliv, ale jen pokud bude u pokladny druhá kolegyně. Večer se také budete střídat ve vytírání dlažby a co dva týdny i v mytí výlohy. Pokud nebudu daný den v práci já nebo moje zástupkyně, budeš také počítat tržbu a zamykat.
Neboj, není to taková hrůza a brzy si zvykneš. Něco mi říká, že ti všechno půjde snadno Noro. Za měsíc ti ani nepřipadne, že jsi nováček…“
Alena, vedoucí se povzbudivě usměje a Noře začne tím okamžikem nový život. Šéfová se nemýlila a dívce jde práce od ruky. I za pokladnou je pečlivá, k zákazníkům milá a vstřícná a její nepochybný talent v dekorativním a vtipném uspořádávání akčního zboží tu dlouho chyběl. Po měsíci, kdy si Nora zvykala na bolavé nohy, střídání celodenních směn se dny volna, na práci přes víkendy, na návaly návštěvníků nebo chvíle nudy, kdy do obchodu nevkročila ani noha, se konečně cítí spokojená, užitečná a jistá. Ani nečekala, že ji tak obyčejná práce bude bavit a že se bude i těšit, až usedne za pokladnu s poněkud historickým počítačem a klávesnicí, jaké se nenosí ani na základních školách v rámci výuky dětí. Příjemně překvapená je i první výplatou a pěknou sumou dvanáct tisíc pět set na svém nově založeném účtu. Není to sice závratná částka, ale podnájem v malinké garsonce jí platí ještě stále rodiče a ona si tak může dovolit koupit i něco málo na sebe, jednou za měsíc dát dobrou večeři v restauraci nebo se pobavit s přáteli.
Když budu skromná, dá se to… Však to není konečná a taky nebudu pořád sama, přece…
Po dvou měsících, kdy je Nora prozkoušená jako spolehlivá, bere si Alena dlouho odkládanou třítýdenní dovolenou a Nora s kolegyní, starší paní Magdou, jsou na celou prodejnu samy. Ale nestěžují si ani jedna, práci odvádějí zodpovědně a stejně, jako by na ně dohlížela vedoucí.
Když Magda onemocní angínou, Nora zvládá i denní směny od devíti ráno, do osmé večerní, vytírá, počítá tržbu, zamyká a celá zvadlá padá těsně po desáté do postele a spí jako pařez až do budíku.
Těší se, že, jakž takž vyležená Magda dorazí pozítří: slíbila to stoprocentně a další, volnem nepřerušované směny, by dívka zvládla jen s potížemi.
Ten večer už je ale na pokraji sil. Celé tři hodiny do zavíračky a ona už nemůže. Nakonec to řeší zoufale a HLOUPĚ dvěma pilulemi povzbuzovacích léků, které jí kdysi nabídla na baru kámoška. Jsou prý fakt super…, i když jméno si Nora nějak nestihla zapamatovat a na maličkém plastovém pytlíku, ve kterém je přijala, žádná etiketa není.
„Neboj a věř mi…,“ řekla jí tehdy Hana, celá zářící a na parketu k neutahání. „Přece bych ti nedala nic, co nemám dlouhodobě otestované, Noro! Klidně si vezmi dvě a uvidíš, jak tě vynesou do oblak…“
Dívka na tabletky zapomněla nebo skoro zapomněla a jen tak, pro jistotu, je všude tahala sebou skoro půl roku. „Teď je na to čas. Teď nebo nikdy potřebuju vzpruhu! Však moji pozornost to nijak neovlivní a auto neřídím, když žádné nemám, ne?“
Zapije ostře fialové čočky kofolou a povzbudivě se usmívá na hrozen středoškolaček, které naplní místnost pištěním a neomaleností, jak to umí jenom nedospělé slečny. Vybírají snad hodinu a potom trochu nesměle kupí na pult u pokladny zlevněné dotisky „Šedesáti odstínů…“, DVD s tímtéž a tři aromatické svíčky v keramických miskách. „Asi bude romantická dívčí jízda, co holky?“, usměje se na ně spiklenecky Nora a namarkuje obratně částku.
Děvčata kývnou, zrudnou a raději prchnou s další pořádnou dávkou řehotu.
Po čase už pociťuje účinky drogy. Opravdu je výkonnější, skoro šťastná a pomalu plynoucí čas do konce směny najednou letí jako splašený kůň po nekonečné bílé pláži.
Že správně spočítala tržbu, zamkla kasu a na chvíli si sedla v pidišatně, skoro neregistruje.
Až když se o tři hodiny později s trhnutím probere a kolem ní je tma, teprve potom jí dojde, že ji v obchoďáku zapomněli. Ne, nikdo ji nezapomněl… To ona, káča pitomá, tu usnula jako mimino, zaspala všechno a všechny, kdo kolem jejího obchodu pospíchali domů k manželů a manželkám, dětem a vnoučatům nebo třeba jenom ke starému a věrnému Mourkovi stočenému na kanapi, Pepíkovi v kleci nebo smířenému Bročkovi na dvorku v lepenkové boudě.
Celá dvoupatrová budova, teprve nedávno otevřená zrestaurovaná část kdysi dobře prosperující továrny, čítá skoro sedmdesát obchodů, šest restaurací, zábavný koutek pro děti a malé, ale hypermoderně vybavené multikino. Teď kolem jedenácté večer, je neprodyšně uzamčená a všechny vnější výlohy mají zatažené tlusté černé mříže. V suterénu je kromě podzemního parkoviště i centrála ochranky: malá kruhová místnost s monitory po obvodu a se třemi pracovníky. Dva jsou před důchodem a nejmladší, skoro čtyřicetiletý Karel zrovna vynáší eso v další hře mariáše o skrovné kupičky mincí, které se matně lesknou před každým z hráčů.
Na monitory mrknou střídavě a skoro to ani nevnímají. Tady ve městě je klid a nikdy se nic divného nestalo. I kapesní zloději jsou na vymření a kasaři většího kalibru jsou na tom ještě hůře…
„Josefe, další obchůzka je na tobě… Za dvě hodinky, bych řekl…“ Koukne spodem na kolegu Arnošt a zase se zahledí na hromádku karet a požádá zamyšleně o dvě další.
„Pche, to ještě stihneme dvě hry. Klídek, kluci, však nehoří…“
A chlapi mlčky mastí karty, jako by hráli s peklem o své černé duše. Přeruší se jen, když žíznivě obracejí plechovky s nealko pivem nebo dolévají zatím ještě horkou kávu z termosek a potom neradi odbíhají na toaletu, oči pořád přitahované pikami, kárami a kluky.
Už posté se hádají o kartu a nikdo si nevšimne, když všechny monitory, jako jeden muž, na tři vteřiny zazrní a potom naskočí zase poklidný a neměnný záznam desítek kamer, umístěných po celém areálu nákupního centra EDÉN…
Je zrovna něco po půlnoci, když se ten maličký výpadek stane a je zrovna dvacetčtyři dvacet, když první figuríny sejdou ze svých stupínků, stolečků a piedestalů, jako by je nic nespojovalo. Opustí na nějakou dobu své strnulé pózy, navržené designérem a odlité z více, či méně kvalitního sklolaminátu. Nikdo je nevidí, když čočky kamer cosi ovládlo a nikdo je neslyší, když neví. Figuríny opouštějí svá dočasná útočiště, domovy i vězení jen tak, jak byly zrovna v kurzu: některé nestydatě naostro, jiné v kožiších a róbách, v golfovém svetru i krajkovém negližé nebesky modrém a hříšně svůdném, v mladistvém topu s průstřihy na zádech nebo pouze v saténových lodičkách. Některé jsou holohlavé, jiné se pyšní nastřílenými a extravagantními parukami a další si unaveným pohybem posouvají po hladkém povrchu lebky ledabyle propracované příčesky. Čím vyšší cenová hladina butiku, tím dokonalejší figuríny tu mají - třeba s ohebnými a plně funkčními klouby a dokonalým mejkapem, slonovinově bílé, lesklé a bez kazu nebo naopak tmavě šedé až černé, s vysokým leskem a sotva naznačenými rysy tváře. Několik transparentních těl tu jde a zmateně a zahanbeně se sledují a raději se halí do dlouhých plášťů, klobouků a šátků a tvář skrývají za obrovskými slunečními brýlemi. Jiné figuríny jsou jednolitě vylisovány z růžového, ne příliš odolného plastu a tváře mají namalovány nedbale a zbytečně vyzývavě.
Ženské postavy s plným dekoltem, vosím pasem a boky jak viola, muži naopak ramenatí, svalnatí a dokonalí Davidovým lýtkem a stehnem, avšak postrádající svou mužskou chloubu a vyrýsovaný podbřišek končí nečekaně směsnou vybouleninou.
Neřeší svůj handicap, když se radostně poznávají, objímají a tisknou tváře ke svým vyvoleným. Ti „bohatí“ se vinou k chudákům z levné polyuretanové směsi a dlaní s dobře propracovaným zápěstím hladí svou milou, či milého po nevidomé a oduševnělé tváři.
A jsou tu i plastové děti, chlapci a holčičky maličké i výrostci a rošťácky po sobě pokukují a po chvíli si hrají na schovávanou za stojany s ošacením, za odpadkovými koši nebo lavičkami na promenádě, dokud s nadšením neobjeví lákadla nově vybaveného dětského koutku. To teprve začíná ta pravá zábava a dospělí, jež si malé mezi sebou spravedlivě rozdělili, když vlastní mít nikdy nemohou, aspoň mají čas pro sebe a nemusí hlídat a starat se…
Jen ty nejobyčejnější figuríny z levného tvrzeného polystyrénu, trochu podobné fáči omotaným mumiím a torza bez hlav zůstanou na svých místech. Ty neožijí, aby se plahočily po chodbách a děsily figurínové děti…


Začíná i divoká výměna ošacení, náhle nezamčené obchody jsou drancovány a figuríny, schválně směšně nahastrošené, se vyzývavě procházejí širokou hlavní ulicí centra, další nadšeně plastově tleskají a obdivně špulí dokonale vykroužené rty. Malá vzpoura proti diktátu člověka, shledání se se svými blízkými a radostný strečink věčně strnulého těla.


***


Nora se donutí třikrát zhluboka nadechnout a hledá v kabele mobil, aby si zavolala ochranku. Mají klíče ode všech obchodů, a určitě jí odemknou vchod. Jen musí vytrpět jejich uslintané pohledy a pitomé vtípky o blondýnách. TO zvládne…
Mobil je bez signálu, Ať pobíhá, jak chce po obchodě a natáčí monitor všemi myslitelnými směry, za kterými tuší vysílač. Nic se nezmění a žádná čárka na ni nejukne v pravém horním rohu potemnělého displeje.
„ No nic, tak se vydám za těmi dědky po svých… Ještě, že mi Alena ukázala, kde mají základnu. Jenom ten suterén moc nemusím teď v noci. Ále co, kašlu na všecko a už ať je to celé za mnou…“
Když vyjde mezi regály, poprvé uslyší tem tichý šramot, šustot a kroky. Klepavé a strnulé, jako by tu kdosi chodil o berlích nebo s nohama v sádře. Také se míhají světýlka a plno stínů po zdech.
„Zloději… Bože, co když mě někdo z těch kriminálníků uvidí! Bude po mně, přece nenechávají svědky!!!“
Nora se chce stáhnout, celá strachy bez sebe, zase zpátky do šatny, když uvidí před výlohou první postavu. Bílá, nevidomá tvář, květovaný saténový župan poněkud rozhalený až na dokonalé poprsí. Ta tvář ji vycítí a nosík, jemně vykrouženým chřípím docela legračně zakmitá (jako čuník, řekne si užasle Nora) a nasaje její lidský pach. Potom se figurína trhaně a pomalu otočí za sebe a nějakým podprahovým signálem svolává ostatní. V mžiku je kolem ní zástup jí podobných. Přišli tiše, bez obvyklého klapotu a vrzání umělých kloubů. Stejně tiše se dívají na chudáka Noru, která se nedokáže hnout z místa. Stejně tiše, jako ji upřeně sledují, pomalu, ale jistě se k ní blíží a zkracují mezeru mezi svobodou a davem. Nora sedí zhrouceně na zemi, když ji obklopí les umělých těl. Vidí ty stvoly dokonalých lýtek, kolen a stehen, kývající se paže a ovály skoro navlas stejných obličejů, které na ni němě shlížejí. Nakonec se k ní sehne figurín, vlasatý, kloubnatý, oděný v pestrých pruhovaných koupacích šortkách. Jemně ji zvedne na nohy a Nora bez vůle si připadá jako jedna z nich: loutka z plastu, kterou si můžete postavit, kam je vám libo, navlékat na ni, co jen chcete. Může být otočená tváří do rohu nebo do nebe, může stát nebo sedět, ležet nebo být zavřená ve skříni, nahá nebo oblečená, v dešti nebo na pálícím slunci, plout a nikdy se nepotopit a může shořet na pokroucený a spečený škvarek.
Ty všechny pocity má, když se její ruky dotkne ta figurínova. On je zřejmě důležitou osobou mezi všemi, protože všichni ostatní ustoupí stranou a nezkoušejí se Nory dotýkat nebo ji skrytě osahávat.
On užasle krouží po konturách její vyděšené tváře, mne v ohebných a studených prstech dívčiny plavé kadeře, čichá dokonalým chřípím jejich vůni a maličko se chvěje. Jako by se v jeho prázdném nitru cosi rodilo. Jako by ten nečekaný kontakt s člověkem cosi začal. Nora skoro nedýchá, když položí členitou dlaň na její hrudník a s hlavou tázavě na stranu se zaposlouchá do tlukotu srdce.
Nepromluví, a přesto dívka v hlavě jasně slyší jeho otázku: „Zdravím tě, krasavice: Jmenuji se JÁ a ti všichni kolem, jsou moje družina… Ty jsi člověk? Nebo jedna z nás, vylepšená, dosud nezveřejněná verze? Model na světovou výstavu figurín v Turíně a Montrealu? Jak tam bylo krásně a jak mně všichni obdivovali…“ Figurín se zasní a po tváři mu skane skutečná, jen maličko jemně nasládlá slza.
JÁ jí znova zkoumavě přejede prstem po jemné kůži zápěstí: „Cosi spřízněného cítím, milá moje. Jak to, že máš ve svém těle kousek neživého? Jsi tedy opravdu jednou z nás… Jenom jiná…?“
Tím dotazem dívce připomene její dávnou bolest, když jako pětiletá skončila pod předním kolem auta poté, co ji srazilo na přechodu. Její zápěstí to celé odneslo a po několika reoperacích jí v šestnácti letech implantovali kompletní kopii kloubu zápěstí z titanových a komponentů s hydroxyapatitovou vrstvou. Na ohebnosti ruky to skoro není znát a jen řádka jizev by mohla napovědět všetečným očím. Nora však obvykle nosí široký kožený náramek a tak se jí daří své maličké znetvoření skrývat.
Dívka se hltavě nadechne a má zoufalou touhu utéci, co nejdál to půjde. Ale JÁ, či jak se jmenuje, ji drží pevně za zápěstí a uhrančivě na ni zírá namalovanýma očima.
Připadá si jako totální idiot, když té umělohmotné tváři odpoví na otázku: „Jmenuji se Nora, pane… A mohl byste mi, prosím, pustit tu ruku? Docela to bolí…“ To poslední si vymyslela, samozřejmě, ale počítá s tím, že on nemá v ruce bez nervových zakončení žádný cit. Nějak se bojí přiznat, že je člověk z masa a kostí, nějak cítí, že by vzbudila nelibost všech okolo. Však jedna z plastikových žen, také lepší model s klouby a vlasy, mejkapem a líbeznou tváří se k nim hrne dopředu.
„Omlouvám se, Noro, ale dokud tě držím, jsi v bezpečí…“ To si zase vymyslel on, aby nezůstal nic dlužen. A docela to sedí v momentě, kdy jako by viděl dozadu za sebe na blížící se, viditelně ne moc vstřícně naladěnou figurínu.
Ta umělá žena se postaví před a usilovně mu hledí do tváře modrýma očima a Nora v hlavě slyší její tichý, maličko podrážděný šepot: „Já jsem přece tvoje láska. Já a ne ta divná, nehezká cizota. Mě přece miluješ, vždyť je to tak napořád!“
JÁ však, jako by neslyšel a neviděl, má oči jenom nebohou Noru. Kráska, oděná drahým norkovým kožichem, jako natruc popadne nebližšího panáka, tu nelevnější verzi figurína a hrdě s ním odejde, ani se neotočí. Emoce, co tak jemně proběhly plastovým tělem bez žil a cév, bez srdce a duše zase pominou a ona si za chvíli na nic z toho nepamatuje, ne dostatečně osvobozená od jha člověčí neživé napodobeniny. Náhodně vybraného figurína odstrčí jako dotěrného donchuána, že ničím proviněný plebs tvrdě dosedne na lavičku u kruhové fontánky z betonu, až moc okatě napodobujícího pravý italský mramor. (I chudák amorek, třímající malou amforku se snaží, ale neustále stékající voda mu falešné žilkování na buclatém těle zdárně vymývá…)
První hodina nového dne je Nořina nejdelší v životě. Její naděje, že dojde k milenecké roztržce a figuríny se mezi sebou poperou, zhasla hned v zárodku.
„Jak z toho ven, bože můj! Jak se zachráním, když mi nikdo nepřijde na pomoc? Kdy mají ti tupci hlídači obchůzku? Za hodinu? Nebo už tu všechno prošli, zatímco jsem spala? Kéž bych měla jistotu, že tu aspoň jeden z nich přijde… přece to všechno musejí vidět na kamerovém systému!!! Nechápu to celé. Je to absurdní a šílené, jako noční můra. A třeba se z ní za chvíli probudím…“
To se však Noře nesplní a ona, když se potají lehce štípne do paže, zřetelně cítí bolest a tak zklamaná pozná, že nesní…
Já, ten nabubřelý narcisista, ji svírá neuměle v náruči, nepohodlné a studené a na ústa se tvrdě tiskne nepovolnými našpulenými rety. Je jí z toho na zvracení a je jí líto jeho pomýlenosti.
Dozví se o nekonečných hodinách strávených ve výlohách za mrazu i palčivého slunce, o špendlících zabodnutých do boků a ramen, o hromadách opotřebovaných, polámaných a rozbitých těl, čekajících na spalovnu. O beznaději a nudě tak nekonečné, že v nich všech probudila touhu po vzpouře. Proto úderem půlnoci ožívají, avšak pouze několikrát do roka. A také to záleží na JÁ a jeho silném odhodlání. Jenom on dokáže ostatní družinu probrat z katatonického stavu. Na pouhé dvě hodiny jsou samy sebou a dělají, co jenom samy chtějí. Druží se a dotýkají se svých necitlivých těl a předstírají, že cosi cítí v konečcích prstů. Když se skoro blíží druhá v noci, rychle a koordinovaně vracejí obchody, butiky a dětský koutek, kde dost divoce řádily plastové děti, zpět do původního stavu.
Nora pociťuje podivnou ztuhlost a strnulost, která se šíří z míst, kde ji JÁ bez ustání svírá zápěstí. Když se na svoji ruku lépe podívá, skoro se jí zastaví srdce: Její ruka až po zrekonstruované zápěstí je z plastu. Jednotlivé články prstů jsou spojeny jemnými stříbrnými drátky a mají mdle nažloutlý odstín, stejný, jako ruka figurínova. On, jako by poznal, že nezbývá čas, ještě intenzivněji ji sevře v náruči a Nořiny nohy až do pasu i celá páteř tuhnou mrazivým a navýsost nepříjemným vjemem. Chce se mu vykroutit, ale drží ji pevně a ostatní se tlačí kolem, že nemůže skoro dýchat.
„Prosím, nechej mě jít. Prosím, nenuť mě stát se jednou z vás. Prosím, nechej mě žít svůj život. Nejsem jako vy – jsem člověk, žena a chci být jednou matkou…“ Nora pláče tak horké a hořké slzy, že mu skoro poleptají nesmlouvavou paži. JÁ nevěřícně pohlédne na pravou ženskou tvář a cosi v něm se smiluje. Cosi v něm se zatřepotá, jako lapený motýl v pavoučí síti a vykřikne bezhlesně a zároveň nesmírně hlasitě. A on to uslyší a pochopí…
Pustí ji tak náhle, že Nora skoro upadne, protože její nohy už pomalu zapomínají. Jemně ji tedy položí na polstrovanou lavičku a mlčky už navždy ji pozoruje, dokud se jí zase nevrátí cit do páteře, nohou i skoro proměněné ruky. Všechno je jako dřív a on se s lehkým a nesmírně smutným pokývnutím otáčí a následován tichým davem figurín odchází.


***


Úderem druhé znova přebliknou obrazovky v místnosti ochranky, obraz se ustálí a ukazuje poklidné prostory nákupního centra, spoře osvětlené výlohy s figurínami a na jedné lavičce vystrašenou a zmatenou dívku, tiše plačící a schoulenou, s koleny přitaženými k bradě.
Karel se jí ujme, zabalí ji do deky a v náručí odnese až na služebnu. Tam ji usadí ke stolu, ze kterého padají na zem vířící listy karet, jako barevné podzimní listí. Jemně na ni hovoří, konejší a potom nabídnou hrnek silné kávy s kapkou koňaku. Všimli si jmenovky a poznali, že je jednou ze zaměstnanců, nikoliv protřelou zlodějkou. Trochu zbytečně se ptají, proč se tu zapomněla…
Ona jej zmateně koktá a nic kloudného ze sebe nevypraví.
„Asi je v šoku a něčeho se v té tmě polekala. Nechte ji, kluci, vydechnout a pusťte ji domů, chuderku…“, přimlouvá se za ni Josef. „Však se nic nestalo, ne? Na pásce nic není, pouštěl jsem ji kus pozpátku a nic divného kamery nezaznamenaly. Nikdo nás nebude za nic popotahovat. Stejně jako to vykulené děvče tady. Je tu nová a nepotřebuje, aby si na ni kdokoliv ukazoval a utahoval si z její roztržitosti. Však si dá příště pozor, že holka?“
A usměje se na ni a pomáhá jí na nohy: „Půjdu s tebou pro věci a odemknu ti zadní vchod, ano? Vyspi se z toho a zítra bude všechno v pořádku… Neboj - budeme mlčet jako hrob, my všichni tady… ŽE, chlapi?!“
Ostatní vážně přikyvují: nikdo nechce ke konci služby nějaké problémy a krácení odměn nebo prémií…
Nora se v pořádku dostane ven na chodník a dojde i těch pár desítek kroků na nástupní ostrůvek.
Trolejbus zrovna přijíždí a ona ještě trochu omámená, nastupuje dovnitř a sedá si hned za řidičem. Moc cestujících tu nesedí, jen vzadu skupinka mladých a veselých lidí, vracejících se z nějaké oslavy.
Nora, konečně doma a v bezpečí, ještě nad celým tím podivným nočním zážitkem přemýšlí ve vaně, až po okraj plné napěněné horké vody.
„Zdálo se mi to celé nebo jsem opravdu byla svědkem čehosi mimo realitu? Mohly za to ty tablety, co jsem si vzala? Byly to vidiny, přebujelá fantazie, živý sen… Nebo to celé je úplně jinak…?“
Pravdu jí nic nepošeptá do ucha a ani dlouho potom, co se převaluje na lůžku. Nakonec usne a spí beze snů celých šest hodin, než ji budík vyruší válečným pokřikem.
Do práce jde už klidná… I kolem výloh, kde právě mění aranžmá, luxují, utírají prach, myjí skleněné tabule i křišťálové lustry a secesní lampy po vzoru Tiffanyho. Kde namyšlení dekoratéři svlékají beze studu bezvládná těla, nakupená na hromadách jako válečné oběti, aby jim vtiskli nový akcent nadcházející podzimní kolekce v tlumených zemitých barvách.
JÁ také leží na boku nahý a bez vůle. Nora nakratičko přitiskne dlaň na výlohu a když se nikdo nedívá, i rty, po nichž zůstane na vteřinu mlžný dotek. JÁ se nepohne - jak by mohl, ale ona nějak pozná, že její dar přijal.
Nora se vždy bude dívat na figuríny jinýma, moudřejšíma očima. Stejně jako ony vidí ji. To jedinečné setkání bylo přínosné pro obě strany a třeba nebylo poslední…
A také už konečně ví, čím se bude živit, až po roce skončí v obchodě s knihami: udělá si dekoratérský kurz a po zkouškách se bude ucházet o místo právě v tomhle obchodním centru.

Jen doufá, že na ni počkají. Že se budou o sebe starat, aby se nepoškodili, nepolámali a nevybledli na palčivém letním slunci. Že nebudou pohození v suterénu nebo spalovně tříděného odpadu…


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 16.07.2016, 8:38:33 Odpovědět 
   Povídka je z kategorie oživlých věcí, v tomto případě se jedná o figuríny z obchodního domu, které oživnou v noci jen několikrát do roka. Autorka má však pojistku: mohlo se to v obchodě zapomenuté prodavačce jen zdát v drogovém opojení. V kontaktu po svém - figuríny- oživlého nelidského těla s živou obyčejnou prodavačkou se objeví záblesk lásky. Prodavačka se rozhodne, že se stane aranžérkou, aby se mohla o figuríny starat a ony existovaly důstojněji. Tedy člověk je ovlivněn neživou věcí, v které může být skryto cosi "lidského." třeba nějaká zdeformovaná duše. J. Wolker zobecněně v básni Věci vyznává lásku k věcem, mlčenlivým to soudruhům.
Kontakt člověka s někým jiným,"nelidským,"bývá většinou podivným, plným nedorozumění. Povídka vyjadřuje určitou vzájemnou xenofobii a v symbolické poloze ukazuje na možnost sblížení, a ne-li pak určitě vede k tomu, že si jich člověk začne víc vážit. Do jisté míry povídky posílá vzkaz k lidem: buďte snášenliví a vstřícní k lidem, kteří se vám zdají jiní a nepochopitelní. Povídka je psán přesvědčivě, s charakteristickými detaily, autorka se vyhnula úskalí idealizace vztahu, nechává mnohé otevřené. V povídce je patrná autorčina literární až obsese: vše kolem nás je jiné než se napohled zdá, přesvědčení že se může z věci cosi vyklubat, bývá to většinou pro lidi nebezpečné (třeba zlí tvorové)" v tomto textu je nebezpečí utlumeno a hororovost je částečně kompenzována: nedochází ke krutosti.
Chybky: on to uslyší (snad ona). V posledním odstavci mají být tvrdá y (podmět figuríny).
 ze dne 16.07.2016, 16:38:01  
   Tilda: Děkuji za obsáhlý a pečlivý komentář.
Tak trochu jsem si hrála s Nořiným ne úplně přesvědčivým pocitem, že jsou "živé"... proto ta měkká "i" ve slovesech na konci... T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Pohádka o nepos...
Lucijášek
Musela vyvíjať ...
Beduín
Vojna
Beduín
obr
obr obr obr
obr

SMS k narozeninám
Jeňýk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr