obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Důvěra a láska musí chodit pospolu."
B. Němcová
obr
obr počet přístupů: 2915320 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39437 příspěvků, 5735 autorů a 389996 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Vzpomínky pouště - Pronásledovaná ::

 autor Naovy publikováno: 14.07.2016, 13:26  
Když se jedny dveře zavřou, jiné se otevřou. Někdy je však i vězení těžké opustit, protože je to stále něco, co známe. A neznámo nahání strach...
 

Běžela chodbou. Byla tak vyděšená, že se sotva mohla nadechnout, a tak se jí brzo nedostávalo vzduchu. Její kroky se odrážely od kamenných stěn a vracely se zpátky znásobeny ozvěnou. Měla pocit, že to musí být slyšet v celém paláci. Zastavila se, aby popadla dech, nebo možná proto, že nevěděla jak dál. Co bude dělat? Rádce to určitě nenechá jen tak. Něco už si vymyslí. A možná ani nebude muset. Bude někoho zajímat, proč trestá obyčejnou služku? Každý si něco domyslí a nikdo nebude klást zbytečné otázky. Roztřásla se. Takovéto myšlenky působily jen to, že ještě více panikařila. Donutila se přestat přemýšlet a uvést nohy opět do pohybu.
Chodba před ní byla temná a lemovaná po stranách výklenky, v kterých stávaly obrovské zdobené vázy, zbroje na stojanech, či byly zavěšeny obrazy. Teď tady však nesvítilo žádné světlo a z výklenků byly jen černočerné díry ve zdech. Proč tady nehoří lampa nebo pochodně jako obvykle? Zdálo se jí, že se ve tmě něco pohnulo. Zamžourala před sebe, ale nic neviděla. Vlastně by měla být ráda, že tam byla tma, alespoň měla větší šanci, že si jí nikdo nevšimne. Nesměle udělala první krok do tmy, a pak se v ní něco zlomilo a rozeběhla se.
Všechno se to událo neskutečně rychle. V jednu chvíli utíkala kolem černých výklenků, když koutkem oka v jednom z nich skutečně zachytila pohyb. Nestačila však zareagovat. Pár rukou se vynořil ze tmy, jedna jí chytila přes hrudník a druhá jí zakryla ústa těsně před tím, než stačila vykřiknout. Prvně jí hlavou proběhlo několik zděšených myšlenek, ale pak už zvítězil pud sebezáchovy a nadvládu převzaly instinkty, zatímco se snažila ze všech sil vytrhnout z pevného sevření.
„Klid, klid!“ šeptal útočník, ale moc mu to nešlo. „To jsem já, Sisder.“ Její mysl však byla zatemněná strachem, neslyšela ho. Naopak sebou škubla tak, že mu sjela ruka, kterou jí držel pusu. Chviličku byla ještě zaražená, ale pak uviděl, jak se zhluboka nadechuje, a vyjekl: „Jestli budeš křičet, přivoláš stráže, a to bude tvůj konec.“ Sám to skoro zařval, a když si to uvědomil, tak celý ztuhl.
Překvapeně zamrkala a celá se chvěla, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Chvíli tam jen tiše stáli. Ona se vzpamatovávala ze šoku a on poslouchal, jestli neuslyší nějaké kroky nebo křik. Neslyšel však nic a konečně se trochu uklidnil. „Tak se mi líbíš, Jandaro,“ usmál se na ní. Ona na něj koukala vykulenýma očima, ale už se tolik netřásla.
Chytil jí za ruku. „Dostanu tě odtud pryč. Ale musíme rychle, dokud ještě nevyhlásili poplach.“
„Poplach?“
„Měl jsem právě stráž u vládcových komnat, tak jsem to slyšel první. Za chvíli tě bude hledat každičký v tomhle paláci.“
„Vládcových? Každý?“ vykoktala ze sebe. „On, rádce se mě... pokusil znásilnit. Praštila jsem ho a utekla, ale... proč...?“
„Ten parchant,“ procedil mezi zuby. „Teď už chápu to, co jsi pak udělala. Všechno nebo nic! Udělal bych to samé.“
„Co?“ podívala se na něj nechápavě. Ale on už k tomu nic dalšího neřekl.
„Žádné další lelkování, poběž!“
Táhl jí za ruku chodbami paláce. Spěchal, ale zároveň si dával pozor, aby je nikdo neviděl. Naštěstí ke vchodu pro služebnictvo to nebylo daleko. Když se před nimi objevila volná cesta do města, zarazila se. Škublo mu to rukou a otočil se na ní.
„A kam půjdeme?“ pronesla bezradně a v jejích očích se odrážel strach.
„Pryč. Pryč z města.“
„A nevezmeme si ve stájích koně? Jak daleko utečeme bez koní?“
„Ne, přišli by na to a pochopili by, že jsme opustili město. Takhle budou muset prohledat každý dům, jestli se někde neschováváme.“
Pořád nevypadala přesvědčeně. „Uvidí nás odcházet, brány jsou přece hlídané.“
„Ne ta, která vede na Tiché písky,“ usmál se vítězoslavně.
„Na Tiché písky?“ Teď teprve vypadala opravdu vyděšeně. „Je to opravdu nutné? Přece kvůli...“
V paláci zazněly trubky. Trhl jí rukou a vláčel jí dolů do města. Jandara tomu nemohla uvěřit. Troubily na poplach.

Bránou opravdu prošli bez povšimnutí. Dva strážní hráli jako obvykle ve strážnici karty a poplach se ještě tak daleko nerozšířil. Po cestě se ještě krátce stavili v jednom malém domku a nabrali tam zásoby a vybavení. Teď už se před nimi rozkládaly jen písečné duny. Jandara měla chuť se ohlédnout, ale neudělala to. Věděla, že by ztratila veškeré odhodlání. Vydávali se tam, kam už se roky nikdo nevydal. Tiché písky. To místo bylo opředené legendami. Probouzelo v lidech fantazii, protože už nikdo nevěděl, které z bájí jsou pravdivé. A tak si každý vymýšlel svoje vlastní pohádky o tom, co tento kus pouště skrývá. Některé vyvolávaly hrůzu, jiné básnily o nesmírné kráse a bohatství skrytých na druhé straně. Nikdo se však neodvážil zjistit pravdu. Jedna věc totiž byla ve všech příbězích stejná – ten kdo se do pouště vydal, se již nikdy nevrátil. Možná byl za dunami opravdu ráj na zemi, a proč by se někdo odtud vracel zpátky? Ale co když byly blíž pravdě ty báchorky, kterými matky strašily zlobivé děti a stráže je vytahovaly při dlouhých nočních hlídkách? Každý by rád věděl pravdu, ale nikdo nechtěl být ten první, který to zkusí na vlastní kůži. A teď se to chystali zakusit oni.
Sisder nemeškal a jeho boty již ochutnaly rozpálený písek. Zhluboka vydechla snažíc se z těla dostat alespoň ždibec napětí, a pak, stále plná nervozity, vykročila vstříc neznámu. Slunce pálilo i přes šátek omotaný kolem hlavy a na čele jí začaly vyskakovat první kapky potu. Nevěděla, jestli je rozumné jít i za dne, ale potřebovali získat náskok. Sama pochybovala, že by se kvůli ní a jednomu rádci s pochroumaným egem a opuchlou tváří vydával někdo do této pustiny. Avšak Sisder se pořád ohlížel a sledoval vzdalující se město, jestli z něj nevyrážejí pronásledovatelé. Naštěstí bylo právě nejchladnější roční období, a proto se i přes den dalo na písku vydržet. Kdo však ví, jak je poušť veliká? Mohlo trvat měsíce jí přejít a jim může dávno dojít voda, než spatří její druhý konec. A jaká byla šance, že narazí na nějakou oázu, byla-li tam nějaká? Bezútěšné myšlenky neustále přicházely a nahlodávaly její již tak nalomenou mysl. Ale ona šla dál.
Byl to ubíjející pochod. Veškerý den sestával jen z předkládání jedné nohy před druhou, zatímco kolem nich se střídaly stále stejné duny. Bylo to únavné i pro mysl, neustále jít a nevidět, že by se cokoliv měnilo, že by se člověk někam posouval. A navíc tu byly ty hlasy. Bála se to Sisderovi říct, protože by si pomyslel, že se zbláznila. Nejspíš opravdu šílela. Když je uslyšela poprvé, strašně se polekala. Rozhlížela se zběsile kolem sebe, hledala zdroj toho zvuku, ale nikde nebylo nic než písek. Slyšela už o přeludech nad pouští. A když můžete vidět nad dunami vzdálené město, proč by nemohl písek nést hlasy, které patřily někomu na hony vzdálenému? To jí na chvíli uklidnilo. Hlasy jako by jí však četly myšlenky a chtěly jí dokázat, že nejsou pouhými zatoulanými dítky. „Jandaro!“ zaznělo nad pouští její jméno. „Jandaro? Jandaro. Jandaro!“
„Kdo jsi? Ukaž se!“ Řekla to nahlas, ale Sisder dál šel před ní a ani se neohlédl.
A odpověď opravdu přišla: „Ale vždyť mě vidíš. Jsem tady. Všude kolem.“
„Písek?“ pomyslela si bezděčně.
„Ano, ano, ano!“ znělo jí hlavou.
„No jistě, není tu nic než písek. Bavím se s pouští.“ Ta myšlenka se jí vlastně líbila. Třeba není šílená, třeba právě prožívá jednu z legend. Pak ale začala přemýšlet. Jak to, že hlasy odpovídají i na myšlenky, které ani nevyslovila? Jak to, že je Sisder neslyší? Přece jen jsou to výplody její mysli? Jak je jednou uslyšela, byly již k nezastavení. Mluvily na ní a stačilo, aby si něco pomyslela, a hned na to reagovaly. A protože nešlo vyčistit hlavu od všech myšlenek, tok slov plynoucích v odpověď neměl konce. Někdy si však přestaly jejích myšlenek všímat a vyprávěly jí příběhy. Příběhy o lidech, kteří nejspíš žili kdysi dávno, ale poušť je stále ještě znala. Poušť nezapomněla. A takto ubíhal den v zajetí zvlněného písku a štěbetajících hlasů.

Když se jednou se Sisderem zastavili, aby si odpočinuli, jeden z hlasů nečekaně vykřikl a ona sebou polekaně cukla. Sisder se na ní pátravě podíval.
„Je to ironie, viď?“
„Co?“ zeptala se nejistě. Toho už si musel všimnout.
„Říká se tady tomu Tiché písky, a ony přitom ty písky nikdy nezavřou pusu.“
Podívala se na něj překvapeně, a když si uvědomila plnou váhu jeho slov, tělem jí projela nepředstavitelná úleva, jako kdyby z ní spadl těžký balvan. On se snažil tvářit vesele, ale pod tímto výrazem také spatřila, jak si oddechl. Měl stejné pochyby o své příčetnosti jako ona. Začaly se o tajemných hlasech bavit, a když je konečně vynesli na světlo, stávala se pro ně jejich přítomnost daleko snesitelnější. Z rozhovoru vyplynulo, že každému říkají hlasy něco jiného. Jak by také mohly říkat to samé, když reagují na lidské myšlenky. Díky tomu bylo poměrně náročné vést jakýkoliv hovor. Poušť měla ke každé větě své komentáře a jelikož je ten druhý neslyšel, měnila se komunikace v šílený chaos, z kterého jim šla brzo hlava kolem. Nakonec si jen lehli vedle sebe, ona mu opřela hlavu o rameno, a mlčeli. Čím byla unavenější, tím víc se i hlasy pouště ztišovaly, až z nich bylo jen tiché šeptání. Pomalu se jí zavíraly oči. Uvědomila si, že je vlastně spokojená. Sice za ní ležely hrůzné zážitky z paláce, ale ty ležely za ní, teď tu byla se Sisderem. V paláci se k sobě ani nemohli hlásit. Scházeli se tajně v jeho malém domku ve městě. Teď si teprve uvědomovala, jak jí to nevyhovovalo, jak toužila po změně. Netušila, jak se dostanou přes poušť, ani co je čeká na druhé straně, ale teď na to ani nedokázala myslet. Naplnil jí zvláštní klid.
„Jestli ty hlasy jsou to nejhorší, co nás tu čeká, není to vlastně zas taková hrůza,“ pronesla, hledíc na tmavnoucí oblohu.
„Ale to si uvědomí i naši pronásledovatelé. Mluvící písek je nezastaví.“
„Já si stejně myslím, že nás sem nikdo následovat nebude.“ Přitulila se k Sisderovi ještě blíž.
Sisder na to nic neřekl. Cítila, jak jí únava přemáhá a propadá se do vytouženého spánku. Zatímco ona již začala pravidelně oddechovat, Sisder ležel s otevřenýma očima a nemohl usnout. Na nebi začaly postupně vyskakovat hvězdy a noční obloha nad pouští poodhalovala něco ze své nedotknutelné nádhery. Sisder upíral oči k obloze, ale jako kdyby viděl nějaké zcela jiné místo, jeho tělo bylo plné napětí a ani krásy pouště s tím nedokázaly nic udělat.

Sisder jí probudil ještě za tmy. Vše bylo zabalené a připravené na další cestu. Z kruhů, které měl pod očima, uhodla, že toho moc nenaspal. Za chvíli už pochodovali pouští. Sisder se neustále ohlížel přes rameno, i když ve tmě by stejně nemohl nic vidět, i kdyby tam něco bylo. Kdo ví, o čem vedl v mysli rozhovor s pouští. Jandara hádala, že to nebylo nic příjemného. To jí hlasy vyprávěly příběhy o dalekých krajích, kde může žít novým životem. O krajích plných krásy a možností. Nemohla si pomoci, ale musela se usmívat. I když pohled na Sisdera a jeho strhanou tvář jí vždycky neomylně smazal úsměv ze rtů. Jednou už byla blízko tomu, aby se ho zeptala, co se mu honí hlavou, ale jeho pohled jí odradil. Kráčeli dál pouští, oba tiše, i když pod povrchem se odehrával bezpočet různých rozhovorů.
Duny se měnily pod hrou barev, jak na pouští začalo vycházet slunce. Jandara byla zabraná do vnitřního rozhovoru, když koutkem oka zahlédla, jak se Sisder ohlíží jako už nesčetněkrát. Ze zamyšlení jí vytrhl až výkřik. Sisder stál s vytřeštěnýma očima na vrcholku duny a rukou ukazoval kamsi za ní. Podívala se tím směrem a opravdu, v dálce na obzoru šlo rozpoznat skupinu postav na koních.
„K zemi,“ vykřikl Sisder a aniž by čekal na její reakci, strhl jí dolů do písku. Kutáleli se spolu a zastavili se až na dně údolí mezi dvěma dunami. Dala se do kašle. Měla písek úplně všude, i na místech, kam se během pochodu ještě nestihl dostat.
„Možná nás neviděli,“ šeptal Sisder, jako kdyby je na takovou dálku mohli i slyšet. Byla rozzlobená, ale spolkla peprná slova, která se jí drala na jazyk.
„A co budeme dělat teď?“ zeptala se místo toho s přemáháním, ruce zatnuté v pěst a rty sevřené. Sisder si jejího vzteku stejně nevšímal.
„Zůstaneme tady dole. Je to poušť, můžou projet nedaleko a stejně si nás nemusí všimnout. Půjdeme zas až v noci.“
Zmohla se jenom na kývnutí. Zloba jí rychle přecházela. Sice se Sisder choval poslední dny divně, zdálo se jí, že to až přehání, ale kdo ví, co si musel vyslechnout od pouště. Nemohla vědět, co si prožívá. Navíc jeho obavy se nakonec ukázaly reálnými. Opravdu je pronásledují a je to kvůli ní. On mohl klidně zůstat v paláci, o jejich vztahu nikdo nevěděl, on by v podezření nebyl. To o ní tu jde, a teď je v nebezpečí i on, protože je s ní. Chtěla ho chytit za ruku, ale on si toho nevšiml a vysmekl se jí, jak se snažil vybalit plachtu. Pak jí chytl a vtáhl jí pod ní. Leželi u sebe, ale tentokrát měla zcela jiné pocity, než minulý večer. Minulost již neležela kdesi daleko, dala o sobě znovu vědět a její přízraky se jí snažily dohnat.
„Minulost je všude kolem, je čas na zúčtování!“ křičely hlasy v její hlavě. Zakryla si instinktivně uši, ale poušť tím umlčet nemohla. Uvědomila si, že tam budou ležet celý den. Pokud je tedy nikdo neobjeví. Ta myšlenka jí rozbušila srdce ještě víc a snažila se na ní rychle zapomenout. Ráda by usnula, aby si zkrátila čekání, ale poušť stále mluvila o její minulosti. Připomínala jí vše, co se stalo v paláci, všechna nebezpečí, která jí hrozí. A zacházela ještě dál, vracela se do jejího dětství, přicházela s věcmi, které si sama nepamatovala, jako kdyby znala do detailů celý její život. Nebo si je jen nechtěla pamatovat? Některé byly opravdu bolestivé a ona si uvědomila, že jí tečou po tvářích slzy. Otočila se na Sisdera, ale ten jen zíral nepřítomně do plachty. Skrz plachtu nepronikalo téměř žádné světlo, ale ona cítila, jak do ní praží slunce. Vzduch pod ní byl horký a nehybný. Najednou měla pocit, že se tam nedá dýchat. Lapala zběsile po dechu, v ústech cítila slanou chuť slz proudících jí po tváři, a hlasy pouště právě líčily, jak bil otec její matku. Připadala si, jako kdyby měla každou chvíli umřít.
„Prosím, já už nechci,“ zašeptala. „Prosím.“
„Už bude brzy konec, Jandaro,“ odpověděla poušť tichým hlasem. Všechny zvuky se ztišily, jako kdyby přicházely z veliké dálky, a ona upadla do neklidného spánku plného snů ještě divočejších než skutečnost.

Probudila se uprostřed snu již opět do tmy. Sisder s ní nepříčetně třásl.
„Sakra, Jandaro, prober se, musíme jít!“ snažil se tišit své rozčilení. Když spatřila jeho tvář proti noční obloze, vyděsila se. Vypadal, jako kdyby byl již nějakou dobu po smrti. Byl celý bílý a oči měl podlité krví. Nezmohla se ani na slovo. Vyškrábala se na nohy, Sisder jí chytl za ruku a táhl jí za sebou dál do pouště. Vlastně ani nevěděla, jestli jdou správným směrem a nevracejí se zpátky, ale byla celá roztřesená a nezmohla se na odpor.
Sisder měl zarputilý výraz, ale občas spatřila v jeho očích záchvěv strachu, když vyšplhali na vrcholek duny a byly ve svitu hvězd více na očích. Jeho obavy brzo přeskočily i na ní a stále měla pocit, jako kdyby ve tmě zahlédla nějaký pohyb nebo zachytila neznámý zvuk.
„Před minulostí neutečeš,“ rezonoval okolní písek a ještě umocňoval hrůzu, která už jí i tak svírala jak kleště.
Opravdu se z toho stával zběsilý útěk. Zdálo se jí, že Sisder stále zrychluje a ona za ním vlála jak pápěrka. Přitom nevěděli, kde je jejich pronásledovatel, nebo jestli je vůbec někde poblíž. Jejich nepřítel byl neviditelný a Jandaře se hlavou bleskla myšlenka, zda je opravdu tam venku v poušti nebo uvnitř v jejich hlavách. Brzo už pouští přímo letěli a ona cítila, že to tak nemůže trvat dlouho. V nejbližší chvíli se něco musí stát. A pak Sisder upadl.
Jak jí držel za ruku, málem jí strhl sebou. Padl obličejem do písku a nehýbal se. Rychle si k němu klekla a otočila ho. Zachvátila jí panika. Na chvíli si myslela, že je mrtvý, ale pak si všimla, že přerývaně dýchá.
„Musíme dál,“ zachroptěl. Nebylo mu téměř rozumět.
„To určitě, vždyť už se neudržíš na nohou“ dívala se na něj Jandara starostlivě. „Musíš si odpočinout. Kolik dní už jsi nespal?“
„Nejde to. Stejně neusnu.“
„Aspoň to zkus. Nikdo tady není, neboj.“
Přes svá vlastní slova zavřel oči, a za chvíli už spal. Vyčerpání konečně přemohlo i jeho mysl a ta ho nechala si trochu odpočinout. Jandara si lehla vedle něj, ale naspala toho poslední den tolik, že sama nedokázala zamhouřit oči. Dívala se na hvězdy a hlavou se jí honily všemožné vzpomínky, které jí poušť v posledních dnech oživila.
„Nikdo tady není, neboj,“ opakoval po ní písek stále dokola a jeho neutuchající šepot v ní zasel semínko pochybností. Vstala a rozhlížela se po temných dunách osvětlených jen noční oblohou. Krása pouště jí téměř ukolébala zpět do klidu, když v tom někde nedaleko zaržál kůň. Nebo se jí to jen zdálo? Chvíli stála celá napjatá a ani se nepohnula. Čekala, jestli nezaslechne něco dalšího. V poušti byl naprostý klid. A pak, přece. Bylo to koňské frknutí? Otočila se po směru zvuku a slyšela ve spáncích vlastní tep, jak její srdce zběsile buší na poplach. „Minulost je všude kolem.“ A pak se jí srdce zastavilo.
Na vrcholku duny se objevil jezdec na koni. Muž na zvířeti napůl ležel a měl co dělat, aby se na něm udržel. Přesto vypadalo, že jí zahlédl, protože vyrazil směrem k ní. Jandara nevěděla, co má dělat. Jedna její část jí nabádala, aby se otočila a utíkala, druhá, aby probudila Sisdera. Ona ale nedokázala ani jedno. Stála a měla pocit, že její nohy jsou kmeny stromů, jejichž kořeny jsou zarostlé hluboko do útrob pouště. Jen nehybně sledovala, jak se jezdec blíží. „Je čas zúčtování.“
Jezdec byl už téměř u ní, kůň ještě nestačil zastavit, a on už z něho seskočil. Nebo možná spadl? Zhroutil se do písku a jen s obtížemi se škrábal na nohy. Tasil z pochvy zahnutý meč a nejistým krokem se blížil k ní. Najednou zjistila, že se opět může hýbat. Nohy začaly pomalu přicházet k sobě a jí se znovu hlavou prohnala myšlenka na útěk. Srdce se jí rozbušilo zase plnou rychlostí. Muž už byl téměř u ní. Se slovy „Našel jsem tě!“ zvedl meč nad hlavu a nejspíš by jí zabil, kdyby se na poslední chvíli nevzpamatovala a neuskočila. Meč prosvištěl vzduchem a útočník, který již tak měl potíže s rovnováhou, jí ztratil zcela a skácel se k zemi. Zbraň mu vyklouzla z ruky a dopadla jí k nohám. Rychle se meče chopila a s rozšířenýma očima ho otočila proti němu. Muž zvedl hlavu a podíval se na ní. Poznala v něm strážného z paláce. Vypadal děsivě, ještě hůře než Sisder.
„Ty... měli jsme tě najít. Kvůli tobě... všichni ostatní... jsou mrtví.“
„Ty jsi poslední?“ vykřikla téměř radostně, ale pak si přišla špatně a dopadl na ní tíživý pocit viny. „Jak?“
„Poušť je pohltila. Hlasy... ztichly, a pak...“ Rozkašlal se. „Vodu. Prosím.“
Ještě stále s mečem v ruce došla pro čutoru. Dala mu jí do ruky, ale on už nebyl schopen jí ani udržet a málem jí vylil. Vzala jí tedy nakonec sama a pomalu mu vlévala vodu do úst. Nevěřila, že dělá něco takového pro muže, který se jí před chvílí pokusil zabít, ale nemohla ho nechat bez pomoci. Na okamžik vypadal téměř klidně, pak ale vytřeštil oči a koukal kamsi za ní do hlubin nekonečného vesmíru. Hmátl jí po ruce a ona se nechala. Svíral její malou ruku ve své hrubé dlani téměř křečovitě. Pak najednou jeho stisk povolil, jeho oči získaly nepřítomný výraz a celý obličej se uvolnil. Nahlas si oddechl a dotyk jeho ruky se zcela změnil. Podívala se dolů a nemohla uvěřit, že to, co vidí, je skutečnost. Jeho ruka se měnila v písek. Písek zatím držel pohromadě, ale malé částečky po krajích již odpadávaly a splývaly s pouští. Písek se dostával dál a dál, šplhal mu k obličeji. Spatřila v jeho očích poslední jiskřičky života, než se změnily na písečný prach. Trvalo to jen chvilku a byl z písku celý. Nevěřícně zírala na písečnou postavu, jejíž ruku ještě stále svírala ve své. A pak v jediném okamžiku se strážný rozpadl. Stal se z něj oblak prachu, který se snesl k zemi a ztratil se v okolní poušti. S výkřikem vyskočila a snažila se ze sebe setřást písek, který jí ulpíval na šatech. Stále cítila drobné částečky na ruce a nešly dolů. Stávala se nepříčetnou.
„Co se tady děje?“ Sisder stál vedle ní a udiveně koukal na koně stojícího opodál a meč ležící u jejích nohou.
Vrhla se mu do náruče. „Poslední strážný. Je mrtvý. Pohltila ho poušť.“
Sisder jí od sebe odtáhl a chytil jí za ramena. „Cože?“ díval se jí upřeně do očí. „Všichni jsou mrtví? Říkáš mi pravdu?“
„No... ano,“ vykoktala ze sebe zaskočeně. „Poušť...“
Něco v jeho pohledu jí zarazilo. Vypadal stále strhaně, ale ta zpráva ho očividně potěšila. Usmíval se. Chápala, že se mu ulevilo, ale na jeho úsměvu bylo něco zvláštního.
„A mám tu i koně,“ zaradoval se. „Na koni budu rychleji zpátky.“
„Zpátky?“ neudržela se. „Jak to myslíš zpátky? Nemůžeme se vrátit do paláce.“
Zasmál se. „Ty nemůžeš, ale já ano. Nechápeš? Všichni naši pronásledovatelé jsou mrtví, nikdo neví, že jsem ti pomáhal utéct.“
Dívala se na něj napůl překvapeně a napůl zděšeně. „Ale proč? Teď už je cesta volná, můžeme společně přejít na druhou stranu.“
„A budeme tam žít jako nuzáci. Celé by to bylo zbytečné, zpátky v paláci mě čeká bohatství a postavení.“ Zamračil se na její udivený obličej. „To samozřejmě předpokládá, že mi řekneš, kam jsi to schovala. No nedívej se tak na mě, u sebe to nikde nemáš, musela jsi to schovat už v paláci.“
„Co?!?“ Vůbec nechápala, co se to děje, ale do očí se jí začínaly drát slzy.
„Nezlob mě, Jandaro!“ rozkřikl se na ní. „Čelenku vykládanou drahokamy. Tu, která se dědí ve vládnoucí rodině z generace na generaci.“ Její zdrcený nechápavý obličej ho ještě víc rozčílil.
„Tu, kterou jsi ukradla, když se tě rádce pokusil znásilnit! Jestli se to vůbec doopravdy stalo.“
Slzy z jejích očí konečně vytryskly. Stála tam a nedokázala ze sebe dostat nic než vzlykání. Tak takhle to rádce zaonačil, okradl vládce a ještě to hodil na ní, aby se jí pomstil.
„Až se vrátím, předám vládci čelenku s tím, že jsem tě dopadl a zabil v poušti. Vidím to minimálně na velitele stráží a tučnou odměnu.“ Zazubil se, ale přes jeho propadlé tváře a zvláštní lesk v očích nesl jeho úsměv příměs šílenství. Jandara se celá třásla. Zkusil to jinak. „Nebo vezmu čelenku a vydám se za tebou přes poušť. Počkáš na mě na druhé straně a s tím, co za ní dostaneme, si tam budeme slušně žít. Tak jako tak ale potřebuji vědět, kam jsi jí schovala!“
Stále nedostával žádnou odpověď. Chytil jí a začal s ní třást. „Nechtěj, abych to z tebe dostával po zlém!“ Při posledních slovech zakolísal a kdyby jí nedržel, tak by asi upadl. I když ho vidina bohatství probrala k životu, v obličeji vypadal stále hůř. Znovu s ní zatřásl, ale tentokrát zahlédla v jeho očích náznak zoufalství.
„Nenuť mě k tomu, Jandaro. Cokoliv, jen ne to strašné ticho. I ty písky už ztichly. Ty jejich věčné řeči mě ubíjely, ale to ticho je snad ještě horší!“
„Je to rachot, když se bortí lidská očekávání,“ smála se poušť Jandaře v hlavě.
Jandara jí však neposlouchala. „Sisder poušť neslyší!“ to byla jediná myšlenka, kterou dokázala vnímat. Nepředstavitelně jí ublížil, měla pocit, jako kdyby v ní něco umíralo, ale přesto jí ta myšlenka strašně děsila. Soucitně se na něj podívala.
„Řeknu ti to,“ dostala ze sebe přes sevřené hrdlo. „Je to... je... v zadním skladišti za starým tkalcovským stavem. Tam jí určitě nikdo nehledal. Já... zabalila jsem jí do starého hadru.“
„No vidíš,“ usmál se z posledních sil. „Všechno dobře dopadne.“ Pak už se neudržel a klesl na kolena. „Já... si jen trochu odpočinu, a pak vyrazím.“
Jandara si sedla do písku a položila si jeho hlavu do klína. „Odpočiň si,“ šeptala a po tvářích se jí znovu koulely slzy. „Budeš bohatý, a uznávaný, uvidíš. Dokázali jsme to...“ hlas jí selhal a přes vodu v očích už ani neviděla. „Už je to všechno za námi.“
Sisder se spokojeně usmíval. Zavřel oči a nechal si od ní přehrabovat vlasy. Jandara také zavřela oči, nedokázala se na něj dívat. Čekala, že srdce jí musí každou chvíli puknout, jak jí strašlivě bolelo. Myšlenky se jí točily v hlavě v divokém víru a mísily se se Sisderovými slovy. Nedokázala již žádnou z nich zachytit. Celé tělo měla v jednom ohni, jak s ní zmítaly různorodé emoce. Každou chvíli musí umřít.
„Už bude brzy konec, Jandaro.“

Jandara seděla sama v poušti a rukou přehrabovala hromádku písku, který jí ulpíval na šatech. Nad dunami se objevily první paprsky slunce a barvily písek do ruda. Jak slunce stoupalo výš, na obzoru se cosi zalesklo a Jandara konečně otevřela oči. V dálce před ní se tyčily věže města. Nebylo to město, z kterého vyšla. Bylo postavené z bílých cihel a střechy mělo z rudých tašek. Spatřila palmy a další zeleň, a to, co odráželo slunce, byla vodní plocha. Život. Po dnech strávených v pustině konečně opět cítila život. Město jako kdyby jím pulsovalo.
Najednou se jí udělalo slabo. Dostala strach. Byla už jen krok od cíle a nevěděla, jestli ho dokáže udělat. Myslela, že v tuhle chvíli tam s ní bude Sisder. Představovala si nový společný život. A teď byla sama. Za ní ležely samé ošklivé vzpomínky, ale bylo to vše, co znala. Nebyla si jistá, jestli to dokáže všechno zahodit, nechat svůj příběh v poušti, aby ho vyprávěla. Má pro ní život bez Sisdera smysl? Teď jí možnosti, o kterých předtím poušť vyprávěla, děsily. Poušť jí také už nijak nepobízela.
A pak si to uvědomila, to ticho. Jediný zvuk, který slyšela, byl její vlastní dech. Žádné hlasy, žádné zvuky. Srdce jí začalo bušit rychleji. Snažila se sama sebe ukonejšit, že je vše v pořádku, ale musela stále s hrůzou sledovat svoje ruce. Prsty se jí třásly a nešly zastavit. Začal po ní klouzat písek. Je mrtvá, zbude z ní jen hromádka písku, která splyne s pouští. Zůstane se Sisderem a spousta dalšími, kteří dopadli stejně. Stále zírala na své ruce, které zůstávaly z masa a kostí, ale pak si všimla, že rukávy se jí zkracují. Z jejích šatů se stával písek, který z ní pomalu opadával. Zděšeně si uvědomila, že se jí drolí i vlasy. Uvnitř ní se všechno zmítalo, vnitřní boj zuřil naplno a blížil se ke svému konci. A pak se něco změnilo.
Jandara vyskočila na nohy a vykřikla do ztichlé pouště: „Já chci žít!“
Stála nahá čelem k vzdálenému městu a vlasy měla zcela kratičké. V očích se jí zablýskalo odhodlání a ona sebrala veškerou odvahu a udělala krok kupředu. Poušť se kolem ní zavlnila.
„Žij. Žij. Žij!“


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 14.07.2016, 13:24:08 Odpovědět 
   Zdravím.

Tvé vyprávění jsem si přečetl hnedle třikrát, je napsáno vcelku čtivě, místy pozor na chybky ve psaní ji a jí. Zajímalo by mne, zda bude mít tento příběh pokračování, ono město postavené z bílých cihel, nebyla to jen fatamorgána? Hlavní hrdinka jako jediná přežila, i její průvodce zemřel. Líbily se mi ony hlasy pouště, dotvářely celkovou atmosféru příběhu a dodávaly mu jistou dávku tajemna.

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
Lidský charakte...
joshua
Rozuzlení
Šimon
Samuel - IV. ka...
Nicolas
obr
obr obr obr
obr

Povětrnice
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr