obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Sen je sůl bez chleba."
Ramón Gómez de la Serna
obr
obr počet přístupů: 2915442 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39643 příspěvků, 5754 autorů a 390999 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: LETNÍ DÍVKA ::

 autor Tilda publikováno: 21.07.2016, 22:23  
Když se střetne nevinnost s fanatismem...
 

LETNÍ DÍVKA


Na té osamělé zastávce autobusu byla nepřehlédnutelná, stejně jako všechny slečny a dívky v tom krásném, nevinném a záviděníhodném věku kolem šestnácti…

Po nose, orazítkovaném sluncem hrstičkou drobných pih, jí neustále sklouzávaly obří sluneční brýle se silnou plastovou obrubou jasně červené barvy a ona si je neúnavně a navykle posunovala zpět, aniž by vzhlédla od displeje mobilu, na kterém hrála možná teď tolik oblíbenou honičku Pokémonů. Brzy se asi zvedne a poloslepá, protože oči pořád upřené do mobilu, bude kráčet krajinou, aby lapila nějakou tu kreslenou potvůrku, umně tvůrcem hry vloženou do reality kolem. Ne… Tahle dívka pitomoučké zábavě nepropadla, zdá se. Ťuká nějakou textovku a potom si nasazuje maličká sluchátka a pouští si asi něco zamilovaného, když se její dokonalý obličej zasní a ona se usmívá stejně záhadně jako Mona Lisa…
Na sobě má vyšisované světlemodré džínové kraťásky, tak titěrné, že sotva schovají její jemné chlapecké boky a ze záměrně otřepaných lemů na svět hrdě koukají předlouhé medově opálené nohy, nazuté jenom do plastových žabek. Volné bílé tílko, pomačkané a potrhané, jako by neodhadla nastavení pračky, odhaluje skoro všechno, takže je vidět i puntíkatý vršek modrých plavek. Tílko je samozřejmě současně „trendy“ a tak děravé už je koupila, celá nadšená a zároveň s pocitem viny, že vyhazuje všechno spropitné, ve výprodeji v jednom lepším butiku.
Vlasy do pasu, blonďaté a UV zářením už chytající přirozeně melírované tónování, jí líně povlávají ve slabém vánku a občas laškovně zakryjí celou polovinu tváře, než je elegantním a tolik ženským pohybem ruky shrne za ucho. V koutku pěkně vykrojených rtů se urputně drží dřívko velikého kulatého lízátka s třešňovou příchutí. Legračně jí vyboulilo celou jednu polovinu tváře, že nebýt trčícího špalíčku, byla by adeptkou na akutní zásah dentisty.
Lidé v projíždějícím spoji na ni kouknou a někteří se pousmějí, jiní pokrčí rameny a ještě jiní nesouhlasně vrtí hlavou, vesměs šedivou až bílou, vrásčitou a unavenou. I ženy si jí všímají a pár uznale hodnotí její dozrávající půvab a osobitost, která je i přes ty maskující brýle patrná. Jiné dámy vzpomenou, jak jim kdysi dávno, v sedmnácti nebo dvaceti svět ještě ležel u nohou a ony mohly šlápnout tu i tam, a nikdy to nebylo moc “vedle“ a vždycky se to dalo ještě spravit nebo vysvětlit.

Jiné hodnotí dívčin nedbalý styl a jiné ji spatra šmahem odsoudí. Ty zahořklé ženy jakoby dávno zapomněly, jaké to bylo být mladinkou dívkou a stravované nekonečným bojem s kolísavou hormonální hladinou, hmotností a náladou, bolavými klouby, brblavým, sebestředným a sklerotickým dědkem doma, na kterého se těší ze všeho nejméně, ale bez kterého by jejich svět byl ještě pustější a život zbytečnější.
(Tu možnost, že by se odpoutaly z toho neuspokojivého svazku, že by konečně vydechly a spoléhaly se samy na sebe, obracely v mysli nepočítaně. Sčítaly možná pro i proti a na miskách vah poměřovaly rizika i výhody takového kroku, s kamarádkami vymýšlely strategie a jednou odhodlané jdou spát v očekávání nového a tolik jiného rána, než to všechno zase smažou a zkoušejí další z mnoha pokusů o spolužití... Nakonec to vzdají, jako mnoho jiných žen a zůstanou a žijí, i když nežijí, čekají na cosi a přece musejí tušit, vědět a chápat, že je už nic nepotká, nepotěší ani nezachrání... Když ony samy svůj boj za sny vzdaly. Den za dnem svému partnerovi hledají brýle, čisté spodky nebo bačkory zakopnuté pod postelí, zubní protézu a naslouchátko, dávkují pilulky, mažou klouby, doprovázejí se navzájem k lékaři a nakonec i k hrobu a už se neptají, co kdy od života chtěly. Teď už ne...)

„Letní dívka“ mihne se myslí jedné osamělé ženě na zadním sedadle a ještě se na ni otočí, v očích měkké světlo zaujetí umělkyně a v hlavě možnou ideu, jak se svým okouzlením naloží... Po pár minutách si dělá poznámky do opotřebovaného, zprohýbaného sešitku, který lačně lovila ze dna velké červené kabely...


Autobus odjede, aniž by dívka nastoupila a v hlavách pasažérů ještě chvilku dohasíná vjem z její slunkem osvětlené figury. A potom na ni zapomenou, když jim myšlenky zase lapí ty obyčejné, ničím neobvyklé starosti - co uvařit, kam na fotbalový zápas, jestli se syn vrátí v pořádku domů, jestli jej nepodvádí, jestli vyjde do výplaty, má nakoupit, má šetřit, nemá se rozvést, má říct pravdu…

Děvče na zastávce zase osamí a její modrý bicykl, opřený o zídku je na tom ostrém slunci skoro vařící.
„Neměla jsem chtít jet na koupaliště na tom pitomým kole. Je vedro jako na Sahaře, cesta skoro deset kilometrů a do kopce. Byla jsem hloupá. A teď jsem si nechala ujet i spoj – ale když oni na mě z toho busu tak koukali a já to stejně neměla ještě promyšlené. Jenom jsem tu odpočívala… Navíc kámoška Evča se nechá slavnostně dovézt tátou a jeho novým bourákem! Psala jsem jí, že tu trčím na zastávce, ale prý jedou jinou trasou od města… No jo, a to si říká kamarádka. Jako by to moje kolo v kufru nadělalo škody. Přesně vím, o co jejímu fotříkovi jde. Počkám ještě chvíli, třeba přijde mrak a nebude tak hnusně… Nějak se k té vodě dostanu. A pak Evě uplavu a schválně nepočkám a ztrapním ji před klukama!“
Magda je opravdu dobrá plavkyně a Evu tím dost dráždí, zvlášť pokud mají v obecenstvu aspoň pár kluků. Na Magí, jak jí ráda říká, nemá a ona většinou chápe a nesnaží se předvádět. Jsou to dobré kamarádky a říkají si všechno. Jenom někdy to trochu vázne a potom spolu nemluví pár dní, než zase všechno smažou a u poháru se zmrzlinou se už chichotají skoro k nezastavení a domů jdou s pažemi kole pasu a jejich drmolení nebere konce…

Magda se po půlhodině otálení zvedá z lavičky, schovává sluchátka do kapsy a s odporem si utírá osuškou z batohu zpocená a otlačená stehna. „Fuuuj, už abych byla ve vodě. To se fakt nedá, tohle. Taková vedra sem nepatří! A když, tak ať tu máme pořádné moře se vším všudy! Je to nespravedlivé, že se tu sušíme u takových plivátek a ještě mřeme horkem…“
Povzdechne si s myšlenkou, že třeba za rok na vysněnou dovolenou pojede (pokud jí vyjde slibovaná brigáda v meruňkovém sadu u strýce na jižní Moravě), Eva ji nezradí a místo na Kypr s rodiči letecky a do čtyřhvězdičkového hotelu, bude její věrnou spolucestovatelkou autobusem do Chorvatska. No co, bude jim skoro osmnáct, tak v tom holky nevidí žádný problém. Na oznámení rodičům je také ještě času fůra a musejí si promyslet strategii, pádné argumenty a na hlavy rodiny zákeřně použít svůj šarm, úpěnlivý pohled očí i tulení v tu správnou chvíli...

Ještě s vidinou pěnivého hemžení vlnek na žíznivém písku nekonečné pláže shýbá se Magda ke kolu, aby upevnila láhev s pitím do držáku, když za zády uslyší skřípot pneumatik na štěrku před autobusovou zastávkou.
Pomalu se narovná a otáčí s viditelným ulehčením: „Tak jste si to rozm…“ Zarazí se, potlačí úsměv, který se už dral do tváře a nasazuje odtažitý a neutrální výraz. Na nerovném předělu mezi štěrkem a popraskaným, nekvalitním asfaltem nezastavilo nové nablýskané Volvo s usměvavou Evou a jejím konzervativním tátou, ale cizí, zaprášená, šedá dodávka, aspoň deset let stará a viditelně pořád na cestách.
Magda se celá napne, připravená se dát na útěk, pokud bude třeba a kolo drží pevně za řídítka, aby mohla ihned naskočit. Otevřou se dveře, a jak se řidič nahne přes sedadlo spolujezdce, měkkým hlasem povídá: „Chcete svézt, slečno? Ujel vám spoj? Na kole bych to dneska moc nezkoušel v tom vedru: ve stínu je skoro osmadvacet… Ať nechytíte úpal nebo úžeh jen tak bez kšiltovky nebo klobouku…“
Usměje se na ni a dál pokyvuje dobrotivě hlavou, když poklepe rukou na sedadlo spolujezdce.
„Jestli tedy chcete, svezu vás, ano? Asi k vodě, hádám… Myslím, že jsem jel už jednou kolem… Je to ten velký pískovcový lom, ne? Možná se tam na chvíli sám zastavím, co vy na to? Budeme tam coby dup a přátelé, co vás tam čekají, se určitě nebudou zlobit.“
A už vylézá z auta, aby jí dal kolo dozadu, ani nečeká, co dívka odpoví. Magda neutíká a nemá pocit ohrožení, když vidí jeho mírnou, podlouhlou tvář, prošedivělé řídké vlasy a kolárek kolem krku. I v tom horku má černou košili s dlouhým rukávem a tvídové kalhoty a nijak moc se nepotí.
„Promiňte, slečno, ani jsem se nepředstavil: Jmenuji se Theo a jsem kněz, jak asi sama vidíte… Jsem často na cestách, proto ta špína na kapotě. Ale auto je spolehlivé a čisté, nemusíte se bát…“
Ruku jí však nepodá. (Asi se stydí, přece jenom je to kněz...)

„Dobrý den, pane… Já jsem Magdaléna, ale říkají mi Magda obvykle.“ Plaše se na muže usměje.
„Možná bych jela radši na kole, přece kvůli mně nebudete zbytečně zajíždět. Zvládnu to, když jsem si trochu odpočinula, vážně…“
„Nepřipadá v úvahu, Magdaléno… Raději vás budu oslovovat celým jménem a raději vás k lomu dovezu. Neměl bych klid. A nevadí mi zajížďka, jestli si myslíte. Také potřebuji oddych a u vody to bude nejlepší. Nebojte, nebudu vás nijak obtěžovat. Jen vás dovezu a uklidím se stranou, slibuji!“
Magda tedy nakonec svolí a nasedne do citrónovým aroma provoněného interiéru dodávky. Uvnitř je čisto, přesně jak Theo sliboval. Na čelním skle se kývá, zavěšený na zrcátku, veliký stříbrný kříž na černé stuze, na palubní desce leží objemná bible v kožené ohmatané vazbě a z rádia se line tichý, tesklivý zpěv mužského sboru. Vyjedou ze zastávky a míří správně směrem k lomu. Theo obětavě naladí místní hudební stanici a trpělivě snáší hity letošního léta, které s Magdou hned cloumají, že si do rytmu lehce pleská o stehna. Muž nastaví klimatizaci, která ze začátku trochu prská, ale nakonec krásně chladí. Za chvíli je Magdě zima a prosí, aby chlazení ztlumil, ale řidič se jenom mlčky natáhne dozadu a podá jí huňatou kostkovanou deku:
„Tu máte, pěkně se přikryjte a bude dobře…“ Magda neprotestuje a zachumlá se do deky. Mlčí oba půlku cesty, než se ona zeptá: „A to jezdíte po kostelích nebo na přednášky? Nikdy jsem neslyšela o nějakém putujícím knězi. Vy nemáte stálou farnost?“
„Dělám shromáždění, setkání pro věrné a ne: kostel nemám a ani farnost nepotřebuji. Vyhovuje mi ta rozmanitost a hledání oveček po kraji. Vždy mě překvapí, kolik dobrých lidí potkávám a kolik jim do srdcí a duší vnesu světla a poznání. A kolik jej vstřebám zpět, když se jejich mysli k Němu napřou a souzní s vírou v Něj. Není nic krásnějšího, Magdaléno, než víra v Boha. A ty, děvče, věříš?“ Podívá se na ni vážně a zpytavě.
„Já… Já ani nevím. Naši nejsou katolíci a já sama jsem nepokřtěná. Spíše věřím v cosi, v nějakou sílu přírody, kterou nevidíme, a která všechno ovlivňuje. Ale jestli je to Bůh, nevím… Doufám, že vám to nevadí…?“
Theo se zprvu zamračí, sykavě se nadechne, ale potom se jeho tvář zase poskládá do usměvavých vrásek:
„To je v pořádku, Magdaléno. Však zmoudříš, dospěješ, a možná se k Pánu vrátíš…“
Potom už oba mlčí, nemaje jiné téma k hovoru a cesta se stáčí a následuje lesnatá odbočka k lomu.
„Konečně tam budeme… Už abych byla z toho auta venku. Myslím, že se mu moc nelíbí, že jsem ateistka… Nějak to cítím, ten chlad a nesouhlas…“

Theo však smýkne nečekaně vozem na sotva znatelnou pěšinu vlevo a Magdou to hodí na jeho pravé rameno. S rozpaky se narovná, než mu zmateně povídá, že tohle není ta správná odbočka – jede se ještě tři kilometry a pořád rovně…
Theo na to odměřeně a příkře: „Vím, kam mě vede cesta Páně, Magdaléno. Jedeme správně a tohle je zkratka! Věř a budeš uzdravena.“ Dívka už není tak klidná, jako na začátku. Už jí nepřipadá v pořádku – bohabojný a mírný muž, jenž pase po kraji svá stáda stejně mírných a bohabojných oveček. Jeho tvář už není laskavá, ale tvrdá a jaksi mimo. Oči se lesknou jak stříbrné mince a ruce, zaklesnuté kolem volantu se mu třesou a klouby mají úplně bílé.

Zastavují nečekaně na malé mýtince, obklopené hustým prstencem křovisek. Magda chce otevřít dveře a vyskočit z vozu, ale on je rychlejší a páčkou ve dveřích celé auto uzamyká. Když se k ní prudce otáčí, ve tváři rudý, na čele tlusté naběhlé žíly vzteku, opovržení a hnusu, dívka neumí vykřiknout skrz tlustou ucpávku děsu v krku.

„Ty… Ty… Ty běhno Kristova! I to jméno nosíš. A měla se dávno poučit. Měla ses kát a zpovídat se: jak můžeš chodit po světě Božím tak poklesle oděná. Jak můžeš urážet Jeho oči tak hříšnou existencí. Jak si to DOVOLUJEŠ!!!“
Poplival ji z té nečekané blízkosti, když slova žlučovitě vyštěkává do její uplakané a třesoucí se tváře. Magdiny oči, kdyby mohly, vyskočí z důlků a utečou pryč, daleko od toho hrozného muže, jeho hrozné víry a jeho strašlivého hněvu. Nemohou, i když se snaží, vytřeštěné na maximum.

Theo, stále rudý až nachový, popadne její křehké hrdlo oběma rukama, studenýma jako led a drtí jí průdušnici takovou silou, že dívka po pár minutách uvadá, když její spojnici se z vzduchem přerušil rozmačkal a zničil navždycky. Její ještě před chvílí krásný, nevinný, dětsky důvěřivý obličej opuchá, modrá a jeho jedinečné umělecky nanesené kontury se slévají v nepěknou karikaturu.
Vrah ji pouští po chvíli a mne si ztuhlé prsty, vymotává ze zpocené dlaně pár dívčiných hedvábných vlasů a s odporem vyhazuje z okénka. Už se na ni ani jednou nepodívá. S odvrácenou tváří ji zakryje cípem deky, políbí vroucně kříž na zrcátku, dvakrát se pokřižuje a vyjede zpět na širší cestu.


K lomu dojede, jak slíbil - jen z opačné strany. Tam kde se zužuje a vede k tomu místu jen sotva znatelná, zanedbaná pěšina. Tam kde se žádný koupající nikdy nevydá, protože tu slunko nikdy nedosáhne. Potopené části strojů a divné spodní proudy a voda tu je vždycky podivně ledová, nehybná a zakalená, na hladině nevábný šlem.

Tam, nikým neviděný, protože za ohybem, hází Magdino nebohé tělo, stále zamotané v kostkované dece, ovázané motouzem s několika těžkými kameny do úzké průrvy u stěny.
Chvíli se lhostejně a zároveň se zadostiučiněním dívá, jak kokon, ze kterého se nikdy nevyklube motýl - žena, padá do hlubin.
Poté odchází, pomalu a rozvážně, nehrbí se pod jhem viny ani lítosti: naopak kráčí s hlavou hrdě vztyčenou, ve vyšinuté tváři lehký úsměv.
Nasedá do své zaprášené dodávky, pět minut se tiše modlí, skloněný nad biblí a na prsou pevně svírá stříbrný kříž. Potom vyjede zpět na silnici a mizí kamsi na sever.



***


Theo, asi desetiletý, viděl svoji matku v negližé, když utíkal z postele do koupelny, močový měchýř plný k prasknutí. Ten pohled jej šokoval, to ano, ale mnohem více jej vyděsil ten divný pocit tam dole.

Matka nachově rudá, jako by jí přes obličej natáhli šarlatovou masku, zaječela pisklavým falzetem:
„To nemůžeš zaklepat, kluku? Copak tohle je slušné chování!?“ A prosmýkla se kolem něj tak blízko, že ucítil maličko čpavý odér jejího potu. A také se o něj skoro neznatelně otřela kulatým bokem, zahaleným do meruňkového polyesteru. Nemusela, místa bylo ve dveřích dost pro oba, ale jako by ji v tom okamžiku cosi, co nedokázala potlačit, na synovu nechráněnou holou paži nasměrovalo. Na pouhý zlomek sekundy… A to stačilo, aby i ona zděšeně vyběhla do ložnice s hlasitým třísknutím dveří.

Hoch kromě přetlaku z nutkání si ulevit, cítil ještě cosi jiného, co nechtěl a nemohl potlačit. Skoro to bolelo. Ano, bolelo, tak moc, že se nemohl vymočit ještě dobrou půlhodinu. Vyděsilo ho to tak moc, že se modlil dvě hodiny vkleče, aby tu hrůzu z těla vyhnal.
Opakovalo se to zase, když byl starší chlapec. Tehdy už věděl a kromě úporných modliteb se sprchoval ledovou vodou, klečel a šlehal se koženým opaskem.
Od té doby se s tím nechtěným tělesným projevem, špinavým, odporným a nehodným Jeho, potýkal jenom zřídka. Vyhýbal se všem spouštěčům, které by ďábla v něm mohly probudit. (Protože co jiného to mohlo být, než pokušitel, snažící se těmito nástrahami zlomit a oslabit chlapcovu vůli, pošpinit vroucnou čistotu, kterou se snažil pro Pána zachovat?!) A doufal časem, že jej vypudil úplně, když se oficiálně stal sluhou božím, zapáleným, horlivým a neotřesitelným.

Ta dívka to v něm zase probudila. Ta proklatá Magdaléna! Její oděv, její krása, hříšná, neuctivá a plivající na Jeho tvář. Musel ji zastavit. Musel ji poučit a musel ji napravit.

Teď už bude dobře. Teď už jej pokušení nezlomí. Je silný, jako nikdy nebyl.
Theodore, pastevec…


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 21.07.2016, 22:20:29 Odpovědět 
   Zdravím.

Škoda mladého života, kdo mohl čekat jaké individuum ona dívka potká, s postavou šíleného kněze dostává příběh hororový nádech. Textík je čtivý s dostatkem detailů. Na práci šotků jsem nekoukal.

Hezký večer a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
S tebou
namenloss
Po kapkách mizí...
Paulette
Ko-hout Ko-krhá
diprimalex
obr
obr obr obr
obr

Za zavřeným oknem
sperglovka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr