obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Bojíš-li se smrti, kde nalézáš odvahu žít?"
estel
obr
obr počet přístupů: 2915204 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39232 příspěvků, 5717 autorů a 388987 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Zpověď ::

 autor Therina publikováno: 24.07.2016, 0:00  
Vikinský fantasy příběh
 

Probudil jsem se. Konečně – to šílenství skončilo. Měl jsem ústa plná písku a prachu, ale byl jsem šťasten. Konečně žiju! Sám, někde v pustině. Je moje štěstí opodstatněné? Bylo to jako noční můra. Jednoho dne jsem měl vše, a pak jsem se probudil a neměl jsem nic. Teď mám vše – žiju. Ale na jak dlouho? Slunce svítí, fouká vítr. Sám v pustině. Jak dlouho přežiju bez vody? Ta výheň mě spaluje, možná mě brzy zahubí, ale došel jsem až sem, nesmím se vzdát! Když jsem utekl ze samotného pekla, ďáblovi z jeho lopaty, nesmím to vzdát. Jako křest ohněm. Vidím sám sebe před sebou. Přelud? Proč tu není fontána nebo voda? Proč vidím sám sebe? Už nevím, co je to žít. Vím jen, že to bolí, ale bolest znamená život. Jen mrtvého už nebolí nic.
Vzchopil jsem se. Kráčel jsem věrně za svým přeludem. Neměl jsem co ztratit. Nevěděl jsem kudy jít, kde jsem, a tak jsem ho tedy následoval. Šel jsem tři dny. Bez vody, bez jídla. Měl jsem pocit, že se brzo rozpadnu v prach, v písek, jako je to tady všude kolem. Měl jsem pocit, že jsem kámen a že zvětrávám. Vítr mě rozfoukával a slunce mě nutilo rozpadnout se. Ale po těch třech dnech jsem přišel na okraj hor. Na okraj opravdických hor. Svitla ve mně naděje. Možná za nimi, možná někde tam dál bych mohl najít alespoň kapičku vody. Začalo se stmívat a já si zalezl do jeskyně, kterou tam vytvořil nemilosrdný vítr někdy před mnoha tisíci lety. Spánek zažene vše, nedostatek vody i jídla. Alespoň na pár hodin. Tak jsem tedy usnul.
Uprostřed noci mě vzbudil zvláštní šramot. Velice nerad jsem se probudil. Někde daleko v jeskyni jakoby byli vidět světla a stíny. Přede mnou se opět probudil můj stín, můj přelud. Nutil mě, abych šel za ním, tam odkud se ozývaly ty zvuky a odkud bylo vidět to světlo. Následoval jsem ho, neměl jsem co ztratit, pokud by mě někdo zabil, aspoň bych měl pokoj, ačkoli jsem se bál, že se zase dostanu do podsvětí… Šel jsem za ním. Odvedl mě do hlubin jeskyně. Jakmile to udělal, zmizel. Nechal mě tam – v hlubině. Světla i šramot zmizely, jakmile bylo jenom zdání o tom, že bych se k nim mohl přiblížit. Byla tam zima. Sedl jsem si na zem a začal dřímat. Víčka se mi klížila, ale nespal jsem docela. Najednou jakoby se přede mnou z ničeho nic vynořil jakýsi modrý vír, kroužil okolo mě přede mnou a za mnou. Já se nehýbal, nevěděl jsem, co to znamená a co mám dělat. Jen jsem tak seděl. Pak se ale stalo něco neuvěřitelného, vír se mnou začal komunikovat. Slyšel jsem hudbu… Byl jsem zvědavý a vztáhl k němu ruku. Vír mě pohltil, a pak už jsem nevěděl nic.
Tohle skutečně nemám rád. Nevěděl jsem, kde jsem. Zkrátka jsem se zase někde probudil. Nemám to rád. Všechny moje trable začínají tak, že se probudím. Byl jsem v něčí posteli. Nebyla to moje postel. Sice jsem nevěděl, jestli ještě existuje nějaký domov, ve kterém bych měl nárok probudit se ve vlastní posteli, ale probudil jsem se. Pokusil jsem se vstát. Všechno mě bolelo, a tak jsem upadl zpět na záda. Měl bych se cítit v bezpečí?
Nicméně jsem musel vstát a zjistit, co se děje. Byl jsem v nějaké chatě. A zdálo se, že zrovna vychází slunce. Chtěl jsem se radovat, dokonce jsem se i usmál, ale pak mi ale došlo, že nevím vlastně vůbec nic, že to může znamenat cokoli, a že moje trable vždycky začínají tak, že se probudím.
Vyšel jsem na balkon, opřel se o hrubě opracované dřevěné zábradlí a zahleděl se do krajiny. Moje mínění bylo správné, vycházelo slunce. Dobře, usmál jsem se. Líbilo se mi to – vidět po dlouhé době slunce, které život dává a ne bere. Učarovalo mě, mou myslí se najednou rozprostíraly pouze sluneční paprsky… To slunce bylo krásné. Červené, veliké, kulaté. Prostupovalo pomalu krajinou a ozařovalo mraky. Vydržel bych se na to koukat celé hodiny. Krajina přede mnou byla čarovná a zelená, zdálo se, že je jaro. Jaro v plném rozpuku. Sem tam ze země vykoukla mladá bříza, jejíž čerstvé lístečky se ještě chvěly zimou z předešlé noci. Krajina byla rozčleněna malými keři obsypanými bílými květy zdánlivě nesourodě a přece v jistém řádu tak, jak to umí jen příroda. Kdesi v dáli jsem tušil blata a pozoroval plíživost ranní mlhy.
V mé rozpolcené duši se zvolna začal rozlévat klid a mír, když tu jsem najednou ucítil na svém rameni něčí ruku. Z ničeho nic – z čista jasna. Bylo to divné, neslyšel jsem nikoho přicházet. Trhl jsem sebou a prudce se otočil. Prostě jsem se lekl. Přede mnou stála krásná žena. Měla dlouhé světlé vlasy a v nich květiny. Měla na sobě dlouhou bílou splývavou tuniku a usmívala se. Chtěl jsem si oddechnout, ale opět se ke mně vrátila ostražitost a čekal jsem, co mi řekne. Neříkala nic. Zahleděl jsem se do jejích modrých očí a konečně jsem pochopil. Komunikovala se mnou jinak. Nemluvila, jen jsem se díval do jejích očí a pochopil jsem, že mi nic nehrozí. Komunikovala skrze obrazy. Vysílala je ke mně a já… Nechápal jsem to.
Někam mě vedla. Šel jsem tedy ochotně za ní. Pozoroval jsem ji. Ona se pohybovala tak něžně, tak ladně, že se mi skoro zdálo, jako by se vznášela. Zdáli se ozýval zpěv, velice krásný a hluboký zpěv. Prošli jsme celý dům a konečně vyšli ven. Venku seděl muž. To on zpíval. Věděl o naší přítomnosti, jen dokončil svou práci a teprve potom se ke mně otočil. Pokynul mi, abych si k němu sedl. Učinil jsem tak. Nevěděl jsem co mám říct, hlavou se mi točilo tolik myšlenek, a tak jsem radši mlčel. Muž naproti si mě důkladně prohlížel. A pak nakonec vyřkl otázku, kterou jsem nepochopil:
„Víš, kde jsi? Víš, proč jsi tu?“
Zmohl jsem se jen na prosté a chabé ne. Muž na mé ne nereagoval nějak moc bouřlivě:
„Hmmm,“ řekl jenom. Bylo vidět, že přemýšlí a já jsem začal mít strach, i když oči té dívky, té ženy nelhaly. Věděl jsem, že mi „říká“ pravdu, ale tohle mlčení bylo hrozné.
„Nevím, kde jsem, nevím, proč tu jsem. Byl jsem na poušti v jeskyni. Jediné, co si pamatuji naposled, je modrý vír,“ řekl jsem konečně, čímž jsem překvapil i sám sebe.
„Ano, ano, tak to bývá,“ řekl ten muž, „ale už dlouho se nic takového nestalo. Musí to mít nějaký důvod. Vy nevíte, proč tady jste?“
„Ne.“
„Hmmm. A víte aspoň, kde jste?“
„Ne.“
„Tohle je taky divné. Kdo vlastně jste?“
„To… je zajímavá otázka. Já vlastně nevím, kdo jsem. Svou identitu jsem před nedávnem ztratil, když jsem, když jsem se…“ odmlčel jsem se. Nedokázal jsem mu to říct, stále mi to připadalo neuvěřitelně fantastické.
„Dobře, to není zase tak neobvyklé, že to nevíte.“
Nechápavě jsem na něj zíral. Ničemu už jsem nerozuměl. Pochopil moje zírání, a tak řekl:
„Možná by vám pomohlo, kdybych vám řekl, s kým jsem se setkal naposled, ale neřeknu vám, kdy to bylo. To by bylo značně zavádějící, jak vy, tak já neznáme čas.“
„Dobře,“ řekl jsem konečně. Třeba se konečně něco dozvím.
„Poslední, kdo si u mě vyžádal radu, byl šaman ze severního lidu.“
Mě nezbývalo než na něj zírat.
„Žiju tu tak dlouho, jak je starý svět a lidské myšlení.“
„Kdo jste?“ řekl jsem. „A kdo je ona? Kde vlastně jsem?“
„Moc otázek najednou.“
„Dobře tedy. Kdo jste vy?“
„Správně. K tomu jsem se chtěl dostat. Já mám mnoho jmen. Jmenuji se a jsem. Mé jméno záleží na tom, komu se představím. Záleží na osobě, která mě spatří. Každý mě vidí jinak a každý mě také jinak nazývá. Být – to je smysl mé existence. Pro někoho jsem jeden, pro někoho mám nespočet podob, pro dalšího jsem jen energií, další mi říkají náhoda, někdo si mou existenci nepřipouští a jíní ji zcela popírají. Ano a ti všichni mají pravdu. Protože pravd je nespočet a jedna jediná univerzální neexistuje. Kdo tedy jsem?“ odmlčel se.
Já jsem začal přemýšlet. Kdysi dávno, když jsem ještě miloval vědění a chtěl jsem vědět a rozumět tomu, proč jsme, proč je naše bytí lehce nesnesitelné, bych dokázal naprosto přesně určit, koho mám před sebou. Je to podobné nedokončené básni, když se čtenář musí pouze domnívat, co nám básník chtěl říci. A přece každá báseň závisí na čtenáři, stejně tak jako na jejím tvůrci. Začínal jsem mít nejasné tušení. Vyvstávaly přede mnou obrazy konkrétní i abstraktní, stejně tak a ve stejném množství jako bylo otázek, které vířily mou hlavou jako modrý vír v tu osudnou noc. Nebyl jsem schopen určit, kdy vlastně jsem. Proto už jsem pochopil, proč ten muž říkal, že neznáme čas.
Díval se na mě, ale nebyl sám. Za ním stála žena v bílém a, jak jsem si později uvědomil, pozorovala mé myšlenky. Oba věděli, o čem přemýšlím, ať už to u něj byla zkušenost, či jasnozřivost.
„Kdo jsem?“ zopakoval svou otázku.
„Já si nejsem jist.“
„Ovšem že, tak to chodí. Kdo jsem?“
Nic nedávalo smysl. Seděl jsem tam a najednou vzhlédl vzhůru. Překvapilo mě zjištění, že slunce, které před pár okamžiky vycházelo, mám nyní přesně nad hlavou. Dobře, řekl jsem si, jsem tady. Tady někde. Chtějí po mě odpověď, tak ji mají mít, ať se mi zdá jakkoli fantastická… Vždyť události posledních dnů byly fantastičtější než všechno, co se stalo za celý můj život.
„Dobře. Dobře. Už jsem se rozhodl. Říkáte věci ve velice zvláštních souvislostech. Kdysi dávno, někdy, když jsem ještě miloval přírodu a chtěl jsem svůj život zasvětit péči o tělo i duši druhých, bych řekl, že jste jeden z bohů, dokonce sám velký všeotec Ódin, ale nyní nevěřím. Události, ke kterým od té doby došlo, změnily můj život a já nyní věřím jen v jednu jedinou věc.“
„Správně. Máš před sebou toho, koho jsi právě teď jmenoval. Tím jsi vyřešil i jednu ze svých dalších otázek. Teď už víš, kdo je má paní.“
„Ano, to se dá předpokládat.“
Vstal jsem a uklonil se té vznešené ženě. „Buď pozdravena, paní Frigg.“ Frigg pouze kývla hlavou a stále mě pozorovala svým pronikavým, vševědoucím pohledem.
„Stále ale nevím, proč tu jsi. Možná bychom měli začít tím, kde jsi.“
„Ale…“
„Prosím? Tak se ptej. Je to neuvěřitelné, ale když jsi sem přišel, zmatek v tvé hlavě byl o poznání menší. Asi vám nikdy neporozumím.“
„No, ale proč jste se mi zjevil právě vy? Poslední léta mého života mě dohnaly k úplnému ateismu. Věřil jsem pouze v moc peněz.“
„Ano. Tak to tě tedy trápí. Frigg umí číst ve tvém srdci, snad by ti mohla poradit ona.“
Frigg stála na místě, její pohled mě stále probodával. Ona mě donutila, abych ve svých myšlenkách došel zpět. Abych se vrátil do svého mládí a uvědomil si, proč jsem vlastně začal věřit. Donutila mě, abych přemýšlel o svém životě. Teprve teď jsem poznal, jaký to všechno, to, co se dělo, jaký to mělo smysl.
Ódin mě pozoroval. Poznal, k čemu jsem došel. Na to krátce řekl:
„Schopnosti mé ženy jsou obdivuhodné.“ Frigg se usmála. „Už mi začíná být celkem jasné, proč tu vlastně jsi, ale nejdříve se ptej.“
„Takže tohle místo je obraz Asgardu?“
„Samozřejmě.“
„Ale ve skutečnosti jsem uvízl mezi světy. Někde, kde není čas. Ale až naše setkání přerušíme, tak… Tak na zemi bude čas plynout jinak.“
„Správně. Konečně jsme vyřešili podstatnou část problému našeho setkání. Teď je třeba, aby ses mi otevřel a řekl mi, co se ti přihodilo. Moje žena to samozřejmě ví, mohla by mi vyložit tvoje myšlenky, kdybych chtěl, ale já je musím slyšet od tebe, protože ty mi je musíš říci sám a dobrovolně. Jinak nemáš šanci odtud odejít. Jestli chceš, můžeš si to rozmyslet. Můžeme nyní přerušit náš hovor. Stejně brzy zapadne slunce.“
Otočil jsem se. Ódin se nemýlil, slunce skutečně zapadalo. Když jsem mu chtěl odpovědět, byl pryč. Cítil jsem jen závan myšlenky paní Frigg.
Nechali mě samotného v krajině i v celém domě. Toulal jsem se umírajícím dnem a přemýšlel, co se stalo. Ódinovi je třeba říci pravdu. Od začátku. Ať už se začátkem myslí cokoli. Důležité je vše. Třeba mě pak zatratí a pošle zpět, třeba mě nechá odejít a splnit můj úkol, který, jak se zdá, brzy vypluje na povrch, ať už mě to potěší nebo ne.
Konečně jsem se cítil unaven. Vešel jsem do domu a zjistil, že na stole mám připravenou večeři. Vepřovou kýtu, vodu ovoněnou bylinkami na uhašení žízně a dokonce celý džbánek medoviny. S chutí jsem se pustil do jídla. Ochutnal jsem první sousto a bylo tak lahodné, že jsem pojal podezření, že nic lepšího jsem v celém svém životě ještě nejedl.
Měl jsem plný žaludek. Takový pocit spokojenosti už jsem dlouho nepocítil. Mojí pozornost upoutal džbánek medoviny. Vzal jsem ho do rukou a přivoněl si. Ucítil jsem sladkou vůni třešně, plně červené až se mi z toho zatočila hlava. Kde se jen toulají moje myšlenky? Zjistil jsem, že se nemohu koncentrovat. Napil jsem se. Hlava se mi motala a já měl tak krásný pocit. Slunce právě zapadalo, jen červená ještě visela nad obzorem. A pak si na nic nevzpomínám, pohroužil jsem se někam hodně hluboko.
Ráno jsem se probudil. To byl krásný sen. Byl to krásný sen, jenže já nevěděl, co se mi vlastně zdálo. Jako bych prožil vše. Nevěděl jsem, co konkrétního to bylo, ale bylo to krásné. Jako ranní mlha, jako červánky, jako pohlazení paprsků, jako tráva, jako nebe, jako… život. Ano jako život! Tak přece chutná život! K čemu jsem předurčen? Abych dál žil? A když, tak kde? A kdy? Mám ještě naději?
Otočil jsem se. Za mnou stála paní Frigg. Konečně jsem vstal a uklonil se. Usmála se. Byl jarní den. Sluníčko už vyšlo a bylo teplo a tak nádherně. Venku byl Ódin a právě končil svůj lov. Byl úspěšný. Seděl na Sleipnim, který se hrdě vzepjal. Ódin z něho seskočil a úsměvem mě vítal. Pak mu zašeptal něco do ucha a Sleipni odjel i s kořistí. Na to se mě Ódin zeptal, jaká byla noc a zda mu mohu vyprávět nějaký sen.
„Nemohu vám vyprávět, co se mi zdálo.“ Ódin se usmál. Nechápal jsem jeho úsměv, ale zjistil jsem, že se usmívám také. „Nemohu vám sdělit nic konkrétního. Ráno jsem se vzbudil a měl jsem pocit, že mám v hlavě celý svět.“
„Ano, to je v pořádku,“ řekl Ódin. Nepřekvapilo mě to, i když jsem nechápal, jak to myslí. „Teď je, myslím, čas na to, abyste mi vyprávěl svůj životní příběh.“
„Ano, asi už konečně je, jenže já nevím, kde mám vlastně začít.“
„Začněte událostmi, kterými si jste jistý. Myšlenky se vám seřadí samy, uvidíte.“ Na to mi pokynul a my jsme se přesunuli na místo, kde jsme rozmlouvali minulý den.
„Tedy začnu. Sem jsem putoval tři dny a tři noci, ocitl jsem se téměř na pokraji svých sil. Putoval jsem přes poušť bičován větrem a pranýřován nemilosrdným sluncem. Procitl jsem uprostřed pouště v den, kdy mě vyvrhlo samotné peklo…,“ odmlčel jsem se a zamířil pohledem do země. Utrhl jsem stonek jitrocele a nemohl jsem pokračovat dál. Najednou jsem cítil jakýsi závan cizí myšlenky a vzhlédl jsem. Přišla paní Frigg. Úcta k té ženě mi velela vstát. Učinil jsem tak. Ona mi opět pohlédla do očí, do srdce. Ale já jsem jí nechtěl poslouchat. Jenže nejvyšší ženě se neodporuje. Vstoupila do mého srdce i se světlem své duše. Přikazovala mi, abych přijal svůj život a tomu žáru nešlo odolat.
Trochu jsem se zastyděl a pohlédl na ni se slzami v očích. Pak jsem se opět usadil, odhodlán pokračovat.
„Byl jsem v samotném srdci křesťanského pekla. Chaos, bázeň, strach. Ale přesto mě tam nechtěli uvěznit. Byl jsem přijat řádem pekla tak jako mnozí přede mnou, ale něco bylo špatně. Měl jsem kráčet v okovech se zástupem dalších duší, stejně zkažených jako já. Nejhorší sny mých nočních můr byly naplněny. Setkal jsem se se zásvětními bytostmi, které jsem nikdy nechtěl znát, o kterých se člověku zdá, ale probudí se zbrocen potem a řvouce hrůzou. Pak nastal čas, aby mi nasadili okovy… Jenže něco bylo špatně. Jiným zámek pout do sebe ochotně zaskočil, jenže ať mi dali jakékoliv další, zámek nechtěl poslechnout.
Vládci ohnivého podzemního světa se radili co dál. Nechtěli pustit uzmutou duši, ale uvěznit mě nemohli také. Rokování trvalo celou věčnost a mě bylo zatím souzeno pozorovat život kolem. Utrpení všech duší, skučení, kvičení, slibování, hořekování… Nevěděl jsem, jestli je to lepší prožít nebo se na to dívat. Ty výkřiky mi rvaly uši a srdce, pokud jsem ještě nějaké měl. Moje už tak zničená duše byla rozbrázděna nemilosrdností pekla. Za tu dobu, co jsem čekal na svůj verdikt se ze mě stala zmučená troska. Třesoucí se jsem vstoupil doprostřed planoucí propasti, nevida soudce nad sebou. Ozývali se hlasy, hlasy kterým jsem už nerozuměl… A pak jsem se probudil na poušti s pískem ve vlasech a v ústech. Uprostřed další výhně…“
Vzhlédl jsem a pozoroval slunce v naději, že opět přinese útěchu. Vzpomínky se znovu probudily a byly nemilosrdně živé, mučící… Musel jsem pokračovat dál.
„Dříve jsem žil daleko na severu. Myslím, že tam byl můj domov. Ano, Vikingové. Můj národ. Kdysi slavní a velcí válečníci, nyní jen přisluhovači křesťanského boha, v jehož jménu křesťané ospravedlňují vraždění nevinných.
Kdysi dávno, tam na severu jsem se učil léčitelství. Chtěl jsem vést svůj lid správnou cestou. Jenže pak přišli křesťané a můj sen zničili. Od té doby žádný nemám.
Vzpomínám si na bitvu, oheň, náš domov zachvátily plameny. A pak si jen vzpomínám, že jsem se probudil v cizí zemi. Jinde, mezi vojáky jako zajatec. A měl jsem na vybranou. Poprava nebo boj. Stát se křesťanským bojovníkem a bojovat za čest jejich boha. Smrt v boji mi byla samozřejmě mnohem milejší, a tak jsem se stal křesťanským vojákem zastrašovaným vidinou jejich pekla. Až pak mi došlo jaká to byla hrozná chyba a zrada.
Putovali jsme zeměmi. Náš cíl byla svatá země na jihu, za mořem. Putování horkem, s malým přídělem vody, písek v očích, v ústech, všude… Bojovali jsme, zabíjeli, vraždili a nezastavili se před ničím. Bylo mi z toho špatně, protože jsem nechápal, jaký to mělo smysl.
Nakonec jsem padl. Na to jsem čekal celou tu dobu. Jenže jsem už dávno zapomněl na Valhalu, nespatřil jsem nad svou hlavou tančit Valkýry. Viděl jsem před sebou jen peklo, křesťanské peklo… A tak jsem tam skončil. Stejně bych si nezasloužil prodlívat ve Valhale, zradil jsem vlastní krev.“
„O tom rozhodují jiní. A jiní tě budou soudit. Ty ses odsoudil sám. Nevím, zda je to dobře. Čtu v tvé duši smíření. Smíření, ale obrovský smutek. Už jsi učinil pokání. Prošel sis očistcem, a tak to muselo být. Já rozhodnu o tom, zda je pro tebe Valhala vhodným místem a já za tebou pošlu Valkýry až bude čas, ale teď to ještě nebude.“
Vzhlédl jsem a podíval se mu do očí. Klidný vyrovnaný výraz, vzezření boha. Usmál jsem se. A Ódin pokračoval:
„Rozhodl jsem. Budeš poslán zpět ke svému lidu, abys je vedl. Potřebují dobrého léčitele v čase, jaký je tento.“
„Ale…“
„Ano?“
„Známe čas?“
Ódin se usmál. „Věděl jsem, že se budeš ptát. Tady čas samozřejmě neexistuje, ale já díky tobě teď už čas znám.“
To bylo naposledy, co jsem s ním rozmlouval tam, tehdy. Pak jsem se opět probudil – uprostřed zimy na zasněženém pahorku. Shlédl jsem dolů a spatřil vesnici. V duši jsem měl klid a podivuhodné teplo. Jak jsem se přibližoval, slyšel jsem dětský smích a ženské kletí a byl jsem šťastný.
Zaklepal jsem na dveře a bylo mi otevřeno…


 celkové hodnocení autora: 95.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 23.07.2016, 23:58:16 Odpovědět 
   Zdravím.

Tvůj text jsem přečetl několikrát. Nejsem na fantasy a už vůbec ne na severskou mythologii. Náš hrdina sice pobývá mimo křesťanské peklo také se severskými bohy, ale tady se mi zdá, že zde vikingské motivy začínají i končí. Na druhou stranu toho náš hrdina prožil mnoho a těžko říci, co byl sen a co příběhová realita, nehledě na fakt, že je v textu příliš otázek a málo odpovědí. Možná chceš čtenáře také tak trochu potrápit, jen do toho. Uvidíme, co na tento textík řeknou další čtenáři.

Hezký večer a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Bob bobb
(12.6.2019, 12:18)
Jakub Žák
(11.6.2019, 15:22)
Tatyana
(6.6.2019, 22:39)
Tvořitelka
(4.6.2019, 10:28)
obr
obr obr obr
obr
Variace na V. 1
Stanislav Klín
Cesta, která ni...
Larkin
Gladitáor
Casstial
obr
obr obr obr
obr

Naděje pro hříšnici
Totenherz
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr