obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je pouze jeden originál lásky, ale na tisíc způsobů."
W. Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915657 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39753 příspěvků, 5802 autorů a 392262 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: ODDENKY ::

 autor Tilda publikováno: 31.08.2016, 19:02  
Vztahová záležitost trošku po mém...
 

ODDENKY


„Jdu na to!“ Řekla si Eva. I když je venku nad pětadvacet a něco po třetí odpoledne. I když nesnáší horka posledních několik let, protože mívá návaly a spí nejlépe při osmnácti stupních. Obleče si tílko, kraťasy, na hlavu červený kšilt a na nohy plastové nazouváky. Ví, že je to blbost a brzy bude mít perforované špice plné hlíny a pichlavých kousků mulčovací kůry, ale nechtěla ztrácet čas hledáním vhodnější obuvi do zahrady. Ještě ochranné rukavice a jde se. Cestou sebrala obří plastovou nádobu na plevel. Zastavuje na místě, před obdélníkovým záhonem přímo pod okny ložnice. (Chtěla tam letos nasadit dva keře žlutých růží – popínavých nebo aspoň stromkových. Vzpomněla si trochu pozdě a v obchodech už nabídka nebyla tak pestrá. Jako naschvál, žluté růže nebyly k mání. Musí zřejmě počkat do podzimu.)
Záhon zbytečně nachystaný, vysypaný rašelinou, smíchanou ve správném poměru se zeminou, zakrytý mulčovací kůrou a vyčítavě prázdný, když kolem něj to všechno bujelo po mírných jarních deštích, jako by se jí teď mstil: po celé ploše dvakrát šest metrů si spokojeně roste nějaká svěže zelená rostlinka. Rašelinu pod ní skoro nevidět, tak je hustá. Stonky, asi deseticentimetrové, nesou na sobě několik špičatých lístků, a když je Eva zkusmo promne v prstech, krásně se rozvoní. Připomenou jí jeden dávno zapomenutý parfém, co jí muž kdysi dovezl z ještě rozděleného Německa: milovala ho a už nikdy podobnou vůni nesehnala…

„Mě neoblafneš, ty kytko zákeřná! Tady budou růže a ty tu nepatříš… Ať si voníš, jak chceš hezky.“
Napadlo ji, že zajde do domu a na internetu se podívá, co by to tak mohlo být za rostlinu. Ale rázem si to rozmyslí a zavrtí prudce hlavou: „Nebudu přece dávat jméno něčemu, co se chystám zabít!“
Nasazuje znova rukavice, dřepne si na bobek a začíná rvát první vetřelce ze záhonu. Už poznala, že je to bylina šířící se oddenky, jakmile dostala z půdy první svazečky a ze zeminy na ni jukly mrtvolně bílé kousky kořenů.
„Tak to bude větší dřina, než jsem si myslela! To chce větší kalibr, než holé ruce…“
A běží do kůlny pro ocelové vidle, kterými půdu kolem invazivní rostliny probírá, kypří a převrací, aby zachytila co nejvíce skrytých oddenků. Některé stonky jdou snadno a tváří se, že víc kořenů nemají, ale jen hrábne vidlemi do míst, kde si tak spokojeně žily, vyklube se mezi hrudkami smotek kořenů a kořínků navazující na další. Tolik spojek, odboček, přípojek a kanálů, tolik vlásků a ručiček. Brrr – ten záhon je zasažen skoro smrtelnou dávkou! Jsou křehké, trhají se snadno a špatně se naopak vytahují z půdy. Jsou plytce i hluboko a je jich MOC. Nekonečná práce na kousku záhonu. Voňavá a zároveň protivná tím množstvím oddenků propletených s hlínou a se sebou samými v jednu velikou sazenici.

Eva už má plnou tu obří nádobu a musí vysypat do kompostu obsah, jež se na ni ježí a mrtvě usmívá bílými hliněnými a kostrbatými prstíky. Nehledí na povadající stonky, nehledí na to množství oddenků, které už vytahala a s novou vervou se pouští do boje za čistý záhon. Pot se z ní jen leje, ruce bolí a žíly na pažích, hubených a zaprášených ještě více vystoupí. S úšklebkem se na ně zadívá: „Jste stejné, jako ty hnusné oddenky - hrbaté, uzlovaté a tlusté a schováváte se pod povrchem… Ach ty hromské geny!“
Za dvě hodiny je hotovo. Nedala si pauzu, všechno dělá na jeden zátah, jen aby měla brzy hotovo. Znova na ni hledí hnědá úhledná plocha, uhrabaná a čerstvě zalitá jen tak pro potěchu oka.
„Zkusím ještě objet nějaká zahradnictví… Přece nebudu celé léto koukat z okna na holinu!“

Chce ty růže i proto, že po ránu potřebuje vidět něco pěkného a povzbudivého. Chce ty růže i proto, že už dlouho nedostala i třeba jednu jedinou do vázy na jídelním stole. Chce ty růže i proto, že je nešťastná. Už to mezi nimi není jako dřív. Zevšedněli si a nemají si co říct. Vlastně spolu skoro nepromluví. Bydlí vedle sebe, jí u jednoho stolu, spí v jedné posteli, ale jakási neviditelná stěna, hranice a silové pole, jim nedovolí se dotknout. On se nepokusí a ona se bojí.
Nemluví o tom spolu a oba se tváří, že je to normální: po skoro třiceti letech ještě planout pro toho druhého…? Prosím vás, jedině v telenovele… Jsme kamarádi, parťáci a… „Spolubydlící.“

Evě to nestačí, i když její muž se tváří, že je to tak v pořádku. Je workoholik a mnoho času tráví
v práci. Někdy jí napadá, jestli se tam neschovává, aby nemusel být s ní… Někdy dumá, jestli to tak bylo odjakživa – celé dny v kanceláři a ještě doma pár hodin u počítače. Stávalo se běžně, že i u napínavé detektivky dokázal občas kontrolovat tablet nebo vyřizovat pracovní telefony. (Který idiot volá v devět večer a které manželce to nevadí?!) Už si nevzpomíná, jaké to bylo dříve nebo záměrně nechce, aby nebyla ještě více nešťastná.
Možná někoho má… Někoho, kdo jej zajímá víc, než ona. Nějaká mladá, vitálnější a společenštější osůbka, než Eva, introvert a vůbec… nepozná na něm nic, ale jistá si není. Samozřejmě se nezeptá: na tohle se nedá jen tak hodit ručník do ringu. Na tohle musíte mít koule a ty Eva nemá od přírody a on, pokud je kdy měl, sterilizoval v průběhu časů…
Má nebo nemá se pitvat v mrtvolce jejich vztahu? Co by asi po tak dlouhé době našla: melanomy, léze, bakterii, která požírá kosti zaživa, aneurisma, zkornatělé cévy, zalomenou dýku v srdci nebo díru po kulce? K čemu by to bylo…

Evě zůstává zahrada, jako koníček, únik a relax, když jejich tři děti vyletěly z hnízda a ještě knížky…
Dělá u kasy na půl úvazku a potom je zbytek den zatraceně dlouhý, když ten čas nemáte s kým sdílet, dělit se o něj a smát se u kafe. Na společenské akce už dávno nechodí a večery tráví znuděně u televize, než se ona rozpačitě zvedá a s omluvou si jde číst do ložnice.

Proto chce ty keře růží, aby na ni pokyvovaly v ranním vánku žlutými hlavami a schvalovaly jí život, jaký vede. Kynuly jí na pozdrav a voněly do srdce, které pláče.
Když rozestýlá postele, jako každý večer, uvidí na své polovině pod sytě červeným froté prostěradlem podivné hrbolky. „Co to, kruci, je? Že by se tak shrnul ochranný kryt matrace? Ale tak divně…?“
Odtahuje, podivně znepokojená, roh elastického froté, když nevěřícně vydechne: „Odkud se tu vzala ta tráva? Ne, to není…Bože: to je stejná rostlina, jako na tom záhonu pro růže!!! A roste z matrace…?!“
Eva, vzteky bez sebe, trhá ty houževnaté oddenky na kusy a s pláčem hází voňavé rozdrcené stvoly do odpadkového koše. Trvá jí dlouho, než celý povrch matrace očistí, než vydloubá ty zapeklité a tuhé a zároveň křehké kořínky do posledního, až je všechno zase normální. Raději ložní prádlo strhá a čistě povleče. Kryt matrace, maličko se stopami vpichů po stoncích agresivní kytky, nacpe do modrého plastového pytle a odnese do popelnice. „Koupím si nový hned zítra…“
Neřekne o tom manželovi a spí špatně tu noc. Zdá se jí o šlahounech, které ji omotávají po celém těle a dusivě se lepí k nechráněnému krku.
V noci se rozkašle tak prudce, že se musí jít napít do koupelny a raději si ustele v obýváku, aby nerušila…

S obavou jde ráno na zahradu: uff – na záhonu nic nevyrašilo a uklidňující hněď jí pomáhá utišit tlukoucí srdce. V práci je celá nesvá, dělá hloupé chyby a musí zacvaknout ze svého tři sta korun, které omylem vrátila zákazníkovi.
Ani doma to není o moc lepší. Manžel se vrátil skoro po deváté večer a hned po dvakrát ohřívané večeři se zavřel v pracovně: prý problémy na síti…

Eva si jde po dlouhé sprše radši číst. Na film – romantický blábol o rozchodech nemá ani trochu náladu. Vydrží dvě kapitoly, než jí knížka vypadne z ruky a ona trhaně usíná. Probudí se někdy kolem jedné v noci: no, spíše ji probudí divný, tahavý pocit v pažích a stehnech a lechtavé doteky na hrudi.
Zmatená rozsvěcí lampičku, aby zjistila, že je pořád ještě sama a aby se vyděsila: z paží i nohou jí raší ty protivně známé výhonky a kolem prsou se vinou větší a silnější i s maličkými bílými kvítečky na špici.
Tisknou se k ní, ne se zlým úmyslem. Tisknou se k ní, jako by se znaly, jako by měly cosi společného. A Eva nakonec zjišťuje, že ona sama je s rostlinou spojená, že z jejího těla rostou, sílí a pnou se ke světu nové a nové šlahouny. Drží se pelesti a plazí se dál po parketách a z otevřeného okna ložnice.
A tehdy jí to došlo: ty zpropadené úponky jsou živou metaforou jejího úsilí v domě a po boku manžela zůstat. I když je nešťastná, i když pochybuje a i když trpí. Silou vůle se drží domu, který jí ani z poloviny nepatří a muže, který se jí vzdálil na světelné roky. Ty šlahouny jí ukazují, jak marné a nedůstojné je její úsilí. Jak zbytečné je její upínání se k životu, který už není jejich společnou cestou, jak obtěžující to je…

Dlouho a zalykavě plakala. Dlouho a hluboce přemýšlela. Do rána měla jasno: napsala dopis, když už byl zase na odchodu a okatě pospíchal, jen aby si s ní nemusel vypít kávu. Všechno mu v těch řádcích řekla a krásně a srozumitelně se ze všech svých stesků, pochyb a pocitů vypsala.

Bude střídavě u dětí, než si něco najde. Peníze má našetřeny a než půjde do penze, bohatě jí vystačí. A děkuje mu za všechno a nic mu nevyčítá. On chce dýchat a ona mu to umožní. I ona se nadechne. Ví, že to půjde a ví, že bude šťastná někde jinde.
Sbalila si pár věcí do začátku. Věděla, že úponky zmizí samy od sebe, když si v pokojíčku hlavy konečně vygruntovala. Uklidila, vysmejčila a pověsila jasmínem provoněnou krajkovou záclonu po mamince. Povlává jí za jinýma a lepšíma očima, když jde na autobus a její nacpaná taška skoro nic neváží…


Muž osaměl, jak si v skrytu duše přál. Osaměl bezbolestně, protože ona byla ta silnější. Děkoval jí za to, i když někdy mu „skoro“ chyběla. Musel se o sebe starat, musel nakupovat, uklízet. To všechno nějak „dával“, ale ta zatracená zahrada…

Nakonec mu nezbylo, než se pustit do plení a prořezávání té postupné džungle. Záhon, kde kdysi dávno chtěla Eva sázet keře žlutých růží, zarostl až do výše oken houževnatou a nehezkou bylinou.
Ten si nechal nakonec. Vlezl mezi tuhé stvoly a tahal zarputile z deštěm promáčené půdy kořeny, Když jej palčivě šlehly přes nechráněné ruce a tvář jedovaté dlaně škumpy, zamotal se v panice ještě víc mezi listoví a dostal opakovanou dávku žahnutí. Zůstaly mu na obličeji i hřbetech rukou nepěkné celoživotní jizvy.

Za to ale Eva nemohla. Za to nemohl nikdo, než on sám. Měl si najít na internetu, jaká že rostlina mu tam roste. Než se rozhodl ji zabít, měl ji pojmenovat, jako správný chlap!


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kalip 03.09.2016, 11:27:13 Odpovědět 
   Díky za textík, četlo se to hezky, i přes lehká klišé ("světelné roky" ap.) a genderové stereotypy ("správný chlap":-)). Řadím do kategorie odpočinkové čtení, které teď zrovna vítám. :-)
 Šíma 31.08.2016, 19:01:50 Odpovědět 
   Zdravím.

Zajímavě a čtivě napsáno nejen o mezilidských vztazích, ale také o rostlinách a zahradě. Co to bylo za kytku?

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 31.08.2016, 19:23:57  
   Tilda: Zdravím,
a děkuji, že se líbilo... Přiznám, že něco podobného jsem sama kdysi v dobré víře nasadila... cosi himalájského podle katalogu...T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Dvoř se mi
Chci jen něco sdělit
Posel smrti VII...
Lukaskon
Pohled z okna
Jan Makotřas
obr
obr obr obr
obr

SMS k narozeninám
Jeňýk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr