obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je sen bdícího."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915444 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39649 příspěvků, 5754 autorů a 391028 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Tilda a její příběh, část devátá ::

 autor Tilda publikováno: 13.09.2016, 17:13  
Svatba, škola, stýskání, proč se Tildini rodiče nemohou zatím vrátit...
 

Druhý den ráno si Tildu k okénku volá správcová koleje a podává jí s úsměvem voskově žlutou obálku, pestrými známkami polepenou a uspokojivě tlustou: „Asi se vám rodičové vrátí, že…? Co by jinak psali… Určitě jenom dobré zprávy, děvče naše!“
Tilda si myslí své a nic bližšího viditelně natěšené, i když hodné paní Tomanové neřekne. Je známá svým neklidným jazykem a pár holkám už docela zamotala život, když někde plácla, co nemusel každý vědět…
Dopis si nechává v pokoji na psacím stole, než bude po přednášce s chemie a anglické gramatiky. Zakáže si myslet na to, co by ve zprávě od mámy a táty mohlo být. Zakáže si doufat, že ještě neplánují konec a návrat domů. Domů, kde je a není Quanah, na kterého zase usilovně myslí a den ode dne je to s jejím sebeovládáním horší… Ještě, že se blíží další Vánoce a tedy i prázdniny!!!

A ne, neplánují se vrátit. Ani zdaleka ne. Podle toho, jak nadšeně máma popisuje, co všechno denně absolvují, kolik nového se naučili, určitě jen tak neopustí svůj ráj. To by nějak naznačila. Sice pořád omílá, jak jim Tilda chybí a jak se cítí provinile (Už to i ji unavuje, pořád jim všechno vyvracet…), ale jinak je z písma cítit svoboda a nadšení, které je neuvěřitelně omlazuje.

Na Tildě teď bylo, aby sesmolila dlouhý a podrobný referát o všem, co se stalo a tak se do toho úkolu pustila raději hned: že je zdravá, pravidelně jí a vaří si teplá jídla. Učí se na výbornou, neponocuje zbytečně a naopak nesedí pořád na koleji, jako sůva. A ne, známost nemá… A ne, smutná z toho není: však až ji někdo bude opravdu hledat, najde si ji… (Ha, ha, kdyby jenom tušili…) a ano, v domově pro seniory byla a všichni jsou zdraví a spokojení a moc je oba pozdravují a líbají…
Ranní poštou už její odpověď mířila za oceán.

Léto zvládla docela v pohodě. U staroušků byla za tu dobu třikrát a pořád více se jí zdá, že další rok už nebudou… (I když: to samé si myslela pomalu před rokem a oni se i nyní na ni unaveně, ale krásně mile usmívají.) Nemluvili o tom, smáli se jejím povídačkám o škole, divadle nebo koncertu a smutnili s ní, když jim dopodrobna vylíčila Eričinu anabázi. Ale vyzařovalo to z každého jednoho z nich. Pohubli o dost a pohybově už se nedařilo ani jednomu bez chodítka nebo vozíku.

Doma potom trávila skoro všechen čas v zimní zahradě, kde opečovávala rostlinstvo: postřiky a přesazování, průstřihy a hnojení a objímání se s palmou, jež je strážkyní jejího milého. A jako by se objímala s ním samotným, tak zmámená si chvílemi připadala. (Možná, že ten jeho tajný vliv a možná její síla, o které nic netuší. A možná se spojily obě ty duchovní veličiny…)
Návštěvy žádné neměla a jen na jeden víkend se uvolila zajet za Erikou. Pomáhala jí zařizovat domek, než se Stefan vrátí z rehabilitačního pobytu: druhého od nehody.

Práce jim šla od ruky a do nedělního večera bylo všechno nastěhováno. Eričin tatínek dovezl spolu s posledním nákladem kufrů s oblečením a náčiním do kuchyně i pár lahví mladého vína a holky jim zhusta pomohly ještě ten večer. Ráno obě bolela hlava jako čert, ale to proto, že málo jedly a pily minerálku a jejich ubohý organismus trpěl dehydratací. Trapné pojídat analgetika, ale jinak se nedalo a na ostrém slunci si připadaly bídně jako dvě vampýrky. Sluneční brýle a co nejrychleji pod střechu nádraží. Loučení bylo smutné, protože se minimálně dva měsíce určitě neuvidí. Ale Tilda se těšila domů a Erika na Stefana, takže síly jsou vyrovnány. A večer si ještě zavolají…

Čas, který je někdy nepřítelem, tvrdošíjným, zákeřným a nesmlouvavým, jindy mile utíká, aniž by počkal: nezbedný a hravý, že skoro nezaznamenáte, kolik jej uplynulo. A je tu najednou a skoro nečekaně dvacátý druhý říjen - Eričin a Stefanův svatební den: krásný, slunečný, i když studený a naznačující, že zima už opravdu přijde v plné polní.
Tilda je za družičku a šaty, nebesky modré, má schované pod tlustým kabátem, aby v ostrém větříku nenastydla. I nevěsta je raději zabalená do plyšového kabátu a její krásná róba se ukáže až v kostele. Šaty jemně pudrové, jsou moudře s dlouhým rukávem, lodičkovým výstřihem a živůtkem na šněrování vzadu. Sukně nabíraná a nadzvednutá několika spodničkami, silně naškrobenými, že jí všichni okolo musejí s předstíraným zděšením uhýbat. Místo závoje jen drobný věneček z maličkých umělých sedmikrásek a v ruce kulatá kytička z bílých a žlutých drobnokvětých růží.
Dlouhé rusé vlasy má Erika zapletené do krásného francouzského copu a i v jeho pletencích se vinou stejné kvítky, jako na věnečku nad čelem. Stefan má tmavomodrý smoking a v loukotích vozíku přivázané snítky rozmarýnu, v klopě malou kytičku sedmikrásek. Je vážný, soustředěný a nesmírně šťastný. Nikdy nedoufal, že takový pocit ze sebe vykřeše, aniž by nepředstíral a nelhal sobě i druhým. A teď sám vnímá, že jeho pocity jsou čisté, upřímné a opravdové.
„Bol som taký somárisko! Taký idiot! Keby nebolo Eriky, kde bysom teraz… Nechci radšej vedieť!“

Při obřadu pláčou oba a není člověka, který by nebyl dojatý a naměkko. Však Tilda si blahořečí, že se moc nelíčila a její řasenka je voděodolná. Kapesníčků spotřebuje celý balíček, než je oddávání u konce. A že se opravdu vydařila. Veselo bylo po tom počátečním dojetí nebývalé a hosté juchali do ranních hodin a slavili tak spojení dvou skvělých a statečných lidí: Eriky a Stefana.

Na Tildě zase všichni nezadaní chlapci mohli oči nechat. Ale věděli už předem od Eriky, že tahle „čehúnka“ se nedá získat. Zkoušeli, natřásali se jako pávi, vrkali jako holubi buřňáci a snažili se divokým tangem vytančit si u dívky obdiv. Jestli se jim podařilo, zůstalo jenom u obdivu a zdvořilého zájmu. Byla milá, pozorná, ale nic víc. I tak na ni mnozí mysleli i potom a dlouho ji z hlavy zaháněli.
Tildě to samozřejmě lichotilo, je přece normální ženská, ale zároveň i otravovalo, protože se cítila pořád sledovaná a neměla chvilku pro sebe.
Nad ránem, unavená, utancovaná a mírně opilá, konečně vděčně uléhá v hostinském pokoji u Eričiny starej mamy. Večer jí jede spoj do Brna a tak stihne i pořádné rozloučení s novomanžely až elektrizujícími sotva ukončenou svatební nocí, láskou a vášní, která je nechtěla vydat z damaškového hnízdečka…

Slíbili si brzkou návštěvu - co třeba na Silvestra…?

Tilda, obtěžkaná krabicí koláčků a kusu marcipánového dortu (dostala se smíchem i drobnou a zdařilou figurku nevěsty) a několika lahvemi domácího červeného, konečně sedí v kupé a pravidelný dusot soupravy ji brzy ukolébá do trhaného spánku. Naštěstí nepřejede a pořád ještě utahaná, vystupuje na brněnském hlavním nádraží a výjimečně předraženým taxíkem konečně dorazí i na kolej. Druhý den si dopřeje vydatný spánek a relax, než znova nasedne na školní kolotoč…


Vánoční prázdniny právě začaly a Tilda shání poslední drobnosti k večeři a dárečky pro staroušky. Na Štěpána se u nich zastaví, jako každý rok.
Ráno na Štědrý den, je trochu nervózní… Mámě a tátovi psala skoro před dvěma týdny a ještě nedostala odpověď. „Aby mě tak nepřekvapili a nezazvonili u dveří!!!“ Trochu samu sebe straší, když dává do trouby kuře na kmíně, které miluje už od mala. Ještě hromádku salátu bez majonézy a má vystaráno. Polévku si nevaří, když je sama. Zbytečná práce a nádobí k tomu… Upekla jenom jeden plech perníčků s medem a skořicí, aby to doma trochu vonělo.
Později prostírá sváteční stůl: doprostřed velký věnec z jedlových větviček se šiškami, sušenými šípky a hlohovými trnkami a snítkou jmelí (ne zlatého, ale přirozeně zeleného) a velká modrá svíčka do středu. Jeden příbor k talířům, jedna sklenice na víno (sváteční broušená a s jemnou zlatou linkou) a na místa rodičů kytičky jmelí se stříbrnou stužkou a maličkým zvonečkem. V lednici má vychlazenou láhev sektu Bohemia Chardoney a tu asi dneska pokoří. Je sama, nostalgický večer, kdy jsou skoro všichni spolu, tak to tak asi dopadne. Usne ještě v křesle a bude po Vánocích…
Ale to až potom: teď spěchá do zahrady a za Quanahem. I pro něj má dárek. Cykas, krásně košatý v pěkné kameninové míse s kobaltově modrou glazurou a přání mu pošeptá do kmene palmy.
„Miláčku Quanahu… Patříš do mého života, jako já do tvého. Jsme jako strom: ty kmen a já koruna. Jsme propletení jako liány a jsme živi díky jeden druhému. Ty jsi moje míza a já tvá rosa. Ty jsi můj kalich a já tvůj nektar. Miluji tě k zešílení a zemřela bych pro tebe zas a znova. Nemohu se dočkat, až tě sevřu v náruči a až ty mě obejmeš. Prosím… Ať je to už brzy!!!“

A pláč, jak jinak… Zase se jí zmocní, když ne její milovaný spící princ. A zase ji uspí, zesláblou smutkem a zoufalstvím. A protože je magický den a protože je měsíc v úplňku a postavení Venuše a Jupitera v konjunkci, Quanah k ní ve spánku přijde. Ne na dlouho a ne tak docela. Ale stačí to. Skoro hmotně ji objímá, hladí, konejší a laská a ona v podvědomí přijímá jeho dotyky a pod nimi okřeje.
Když se omámeně vrací do domu, tře si ledová ramena a chvěje se (ne jenom zimou), večeře ji nezajímá. Vysušené kuře a salát málo ochucený, ale jí to nevadí a sní, co může. Číše sektu chutná božsky a telefonát věrné Eriky i mail od Janky jsou třešinkou na jejím svátečním večeru.

Už jí nevadí, že je sama. Před spaním pozoruje nezvykle jasnou oblohu, puntíkatou hvězdami a měsíc se na ni směje svou výraznou a mužnou tváří, jako by rozuměl. Spí dobře, i když se říká, že za úplňku to mnohým moc nejde… Zdá se jí o Quanahovi: že už odpromovala a natrvalo se vrátila se všemi věcmi z koleje domů. Že jej probudila, sotva nedočkavě a v obavách objala pažemi kmen palmy… A že bylo všechno v pořádku. Šli spolu ruku v ruce krásnou letní krajinou a nemluvili, protože nebylo třeba… A proti nim přicházeli zdraví a do tmava opálení Eva s Tomášem, pod paží krásnou bonsaj jinanu dvojlaločného. Tu postavili opatrně na zem jako dítě a smáli se nahlas, a rozbíhali se k nim s náručí dokořán…
Ráno s jistotou věřila, že se její sen nakonec splní. Udělá pro to všechno, aby se nic nezkazilo!
Po dlouhé a zamyšlené procházce parkem, sotva pocukrovaným jemnou vrstvičkou namrzlého a maličko špinavého sněhu, po opětovné kontrole zase stejně prázdné poštovní schránky a po opakovaném ujištění, že jsou rodičové v pořádku, si udělala pořádný hrnek kávy. S miskou perníčků a s tlustou dekou přes kolena se uvelebila u televize a vánočních pohádek. (Jako, když byla malá a užívala si s mámou a tátou, že konečně nepracují: jsou s ní doma a všichni společně lenoší, cpou se cukrovím a studenými řízky a fíky a všude slupky z buráků a mandarinek. A hrají „Člověče nezlob se“ a „Monopoly“ a „Piškvorky“ a na uřehtanou „schovku“ po domě. Anebo jdou ven sáňkovat, bobovat, nebo jen tak na procházku s nečekanou koulovačkou: tu vždycky začal táta a jako první oběť si vybral chudáka mámu. Naoko se zlobila, ale potom se oba váleli v závějích a smáli se a vypadali tak hrozně mladí a křehcí…)
„Nemysli na ně tak smutně, ty trdlo! Zase bulíš, jako malá holka!“ A ano – ani „Šíleně smutná princezna“ Tildě nezvedne sváteční tesknění. Raději se zvedá a jde se objímat se stromem- Quanahem. Tehdy je jí skoro dobře. Tím dotekem, jako by čerpala novou sílu vzdorovat samotě a opuštěnosti všemi, které miluje.
Večer zavolá Erice a napíše dlouhý dopis rodičům. Nedává najevo, jak teskní, aby je netrápila. Jenom chce vědět, kdy plánují návrat a jak se jim daří…
Na Štěpána jede se smíšenými pocity za staroušky do domova. Jako by to tušila už předem. Máma od táty dostala zápal plic a museli ji odvézt na JIP do nemocnice. Návštěvy jsou zakázány, aby se k ní nedostala nějaká infekce. Děda smutní a nechutná mu a je slabý jako čaj. Ani Tildino švitoření jej nepovzbudí, na procházku do zahrady nechce a na vozíku, který používá už skoro tři měsíce, sedí nehnutě a bez zaujetí hledí z okna na šedý zimní den. A druhá babička má vleklé potíže s břichem - musejí ji krmit hadičkou a nevypadá to moc dobře. Děda u ní vysedává, snaží se ji rozveselit, ale moc se mu nedaří. Babička má bolesti a dostává hodně utišujících léků. Proto hodně pospává a skoro jej nevnímá.
Na mladou dívku je to moc. Tolik utrpení, bolesti a viditelného „odcházení“. Zase na ni padá smutek, jako těžký závěs za posledním představením, jež se nechce zvednout pro derniéru, kterou nebude mít kdo zahrát.
Další den je rozhodnuto: jede na Slovensko k Erice a Stefanovi. Sama už nebude ani náhodou.


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 13.09.2016, 17:13:29 Odpovědět 
   Zdravím.

Čtivé pokračování.

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Sekerou do dver...
Beduín
Spoločne to zvl...
Gardenboy
NEBOJSA
Tilda
obr
obr obr obr
obr

Moje oblíbená místa
Zirael
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr