obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je sen bdícího."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915320 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39437 příspěvků, 5735 autorů a 389996 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: A leni terte ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: ne MOC i duše
 autor asi publikováno: 24.07.2016, 0:28  
Napsáno dávno před... Belgií...
 

„Odlet zítra v 02,15 poletíme do Německa naším a potom civilní linkou. Nezapomeňte na ty podklady, dáme jim to ke srovnání, Jane to má vše připraveno, mluvil jsem s ní o tom, jen potřebuje k tomu ještě ty vaše zprávy.“ Znovu už pokolikáté mu to opakuje, je tady snad první den? Vůbec neví proč tam musí s ním, nejraději by mu to všechno dal, a zůstal tady. Nikam se mu nechce. Týden sedět a tvářit se, že nezná zajímavější témata, než ta, která se zrovna probírají. To zas bude týden nudy. Snad to nějak přežije. Chtěl poslat Lea, ten by si to možná užil, navíc by se asi sešel s Dellou, je teď v Basileji, v Evropě je všechno kousek, určitě by se viděli. Ne, musí jet on, je šéf. Ale Gledd je jeho šéf a tak s nadšením bude trávit týden v Belgii a ochutná čokoládu? Raději nějaké pití, na sladké není. Šel dolů.

„Leo, máme to? Je to komplet? Ještě jednou si to pustíme, ředitel je z toho dost nervózní. Ne, ostatní už nevolej, nech je žít, určitě už jsou na cestě domů. Kouknem na to a taky jdeme.“ Postavil se před plazmu a ještě jednou to všechno prošli, viděli to už asi po sté, je to komplet, ještě PC – taky v pořádku, je tam všechno, tak o.k.
Dojel domů, převlékl a šel si zaběhat, potom si dá jógu v parku. Nevěřil by tomu ještě před několika lety, že raději než film, bude běhat. Nevěřila by tomu, že jde dobrovolně a docela rád. Ona? Dost, vypnout, autopilot, běh, trasa, místo pro jógu, relax. Asi to trochu přehnal s tím autopilotem, vždyť je skoro tma, běh nočním parkem, to ne.
Sprcha, zabalit, trochu spánku, musí za dvě hodiny zase vstát. Objednal si auto. Naposledy se podíval, vše dokonale uklizeno. Paní Mendesová si může dát pasiáns, jen když vytře. Neví proč, ale nějak nesnáší nepořádek. Neví proč? Nikdy nebyl nějak obzvlášť nepořádný, ale poslední roky se vypracoval takřka k absolutnu. Možná to už trochu přehání. Slyšel dole auto.
Let se ředitelem, absolutní ticho. Je skutečně mistr v mlčení. Pustil si do sluchátek moře a doufal, že ho uslyší jen z nich, nemá rád dlouhé lety přes oceán. Nerad létá do Evropy, přesto, že nechce, vždy si vzpomene na ni. Na Paříž, Benátky, Řím taky Prahu a Berlín. Je to už dávno, je to over, ale přesto, bylo to. Když tu není, naprosto to vytěsní, když tu není…To co bylo potom, bylo, jenže ……….
Tak moře stále jen ze sluchátek, ale těsně. Technická porucha, nutné mezipřistání v Marseille. Velký problém, teď byl rád, že letí s ředitelem. Málem jim shořel mobil od telefonátů s D.C., docela se těšil do Bastily, alespoň tam bude mít klid. Jenže tam už prý nezavírají, tak neví. Vzhledem k jeho oblibě u místní policie nepřipadá civilní let dál v úvahu. Nakonec ho tam ředitel nechal a letěl sám. Max musí počkat na opravu vojenského a poletí s ním. Konečně se vyspal, pozitivní myšlení, rozhodně měl lepší pocit než tenkrát v Izraeli , když čekal na rozhovor s Erretem. Odsud odletí určitě, je to Evropa, co se řekne to platí. Zase přehání, tenkrát odletěl taky, ale sám. Proč je zase tam, u ní? Nemá to cenu, vždycky se mu někam dostane, copak to nedokáže už nikdy? Jistěže, že dokáže, už to dokázal, ne, to už taky ne, to už nikdy! Spravovali to dva dny, čekali na součástku, kterou museli přivést z Německa. Posádka si ho prohlížela, jako masového vraha. Co tady asi kdy udělal, že nesmí mimo transit a to ještě stále pod dohledem. Jejich fantazie neznala mezí. Nakonec to jeden z nich nevydržel a zeptal se.

Nechtěl zacházet do detailů. Je to dávno. Před třemi roky jí byl na svatbě, jako její zachránce. Pořád mu její táta děkoval, taky mu vléval optimismu do žil, představoval jednu krasavici za druhou, bylo to dost děsný.
„Ukradl jsem jim tu jednu hezkou holku od nás, co si ji tu málem nechali. Tak teď mají strach aby jim tu něco zbylo. Koukněte, jestli by nějaká stála za to a když tak mi řekněte.“ Nebude to rozvádět do detailů. Když byl za ty dva dny nad letištěm byl rád. Vyspal se sice to ano, ale doba kdy byl vzhůru byla hrozná. Ještě, že se vnutil do toho fitka a uběhl asi tak cestu do Belgie a zpět. Ano, Jane má pravdu, když ho přijala do klubu workholiků, patří tam, i když se vztekal, že je geneticky lenoch, jako každý Ital.
Na letišti čekalo auto, asi má ředitel strach, že tam netrefí. Co je zase tohle? Copak je ve světě poprvé? Věděl to, bude to hrůza a děs. Na recepci měl harmonogram, hned na jednání. Jen se převlékne za člověka, po těch dvou dnech tak ani moc nevypadá.
Konečně, posadil se a poslouchal. Příspěvek o bezpečnostních opatřeních proti terorismu v Norsku. Po chvilce si uvědomil, že vlastně vůbec neposlouchá. Snad má alespoň
„ poslouchací“ výraz. Poprosil své myšlenky, aby se úplně nevzdalovali od probíraného tématu. Spíš, aby vůbec nějaké přišly. Měl pocit, že má v hlavě prázdno. Ředitel mu strkal nenápadně do ruky naslouchací zařízení. Podíval se na něj překvapeně.
„Nevěděl jsem že Vaše francouzština je tak vynikající?“ šeptal ředitel.
Max na něj zíral a přemýšlel o čem mluví. Aha, mluví Francie, no, jo, jednací jazyk angličtina, to ale neplatí pro Francouze, obzvlášť v Belgii. Rozumí mu naprosto dobře, ale ředitelův výraz byl nekompromisní. Nasadil sluchátka. Asi se už úplně zbláznil. Chytil se sluchátka a přemýšlel, jestli si je má zarazit úplně do uší, vyrvat nebo rovnou požádat o svěrací kazajku. Díval se na ředitele, měl naprosto nezúčastněný výraz a poslouchal o opatřeních v boji proti terorismu na všech Francouzských území, včetně mimoevropských. To nemyslí vážně. Buď má Max v uších něco jiného, nebo má ředitel dokonalý poker face nebo právě teď skončilo Maxovo období skutečného života a opravdu zešílel, nebo…

Konec příspěvku. Na řadě je ředitel. Opravdu neskutečně se snažil věnovat mu alespoň jednu sekundu pozornosti, ale nešlo to. Monitoroval celý sál, snažil se najít tlumočnické kabiny, nejsou vidět. Nechal si sluchátka a snažil se najít tlumočení do angličtiny z francouzštiny, musí vypadat jako cvok. Mačkal hledání jazyků, konečně, má to. Jestli tohle ředitel zjistí, možná to bude jeho konec. Konec? Ten už je tady, protože má asi sluchové halucinace. Ne, nemá, je to skutečnost. Tak dost, vypnul sluchátka, ale bylo to stejně jedno, nevnímal vůbec nic z ředitelova projevu. Ani písmenko. Hledal v programu, ještě tři hodiny jednání, přestávka na dvacet minut za hodinu. To přece není možné, je to tak pryč, že myslel, že víc to být nemůže, tak proč? Proč nemůže vůbec vnímat okolí, snad ty minuty do přestávky odpočítá a sám zavolá, že je terorista ať vyklidí sál. Soustředění, konsoliduj myšlenky, najdi si pevný bod, soustřeď se na něj. Jindy to funguje, jindy ano, pokud si k tomu v hlavě nepromítá ji, jak ho to učila. Pokud je jeho cílem skutečně se soustředit, což teď prostě nedokáže, tak snad je profesionál. Ale jistě, je, jen v jeho životě je několik věcí, které mu jej dokonale obrátili naruby, u nich jeho profesionalita končí a nastává totální destrukce a tohle je jedna z nich. Není, překonal to, už dávno, dávno, dávno. Myslel si to, myslel, myslel.
„Je vám něco, napijte se.“ Ředitel seděl už zase vedle něj a přisunoval mu sklenici s vodou.
„Asi jste měl ještě chvilku zůstat na pokoji. Děkuji, že jste spěchal na náš příspěvek. Tak napijte se, nevypadáte dobře. Za chvíli bude přestávka, půjdeme trochu na vzduch, ano.“ Ředitel se na něj díval se skutečnou účastí. Opravdu byl bledý, díval se nepřítomně před sebe a křečovitě svíral obě opěrky křesla.Vypadal dost hrozně. Snad to do přestávky vydrží.
Max si vzal sklenici a napil se, ne, že by to pomohlo, ale snad mu dá ředitel na chvilku pokoj. Projít se na vzduch, no to půjde určitě, ale sám, rozhodně sám.

Konečně, poděkoval šéfovi za péči a šel do atria. Našel trochu klidu, alespoň tak, aby mohl mluvit a vydal se na průzkum. Našel je za chvilku, je to jeho práce. Blíž se nedostane, nemá správnou barvu kartičky. Potřebuje jejich harmonogram, určitě to bude někde k mání. Přestávka skončila, hledal v programu, kdo ještě bude mluvit francouzsky. Nikdo. Těžko bude řediteli tvrdit, že angličtině nerozumí. Nasadil pracovní výraz a snažil se vypadat lépe aby měl od šéfa pokoj.
„Ta přestávka vám prospěla, je to lepší že?“
„Ano, pane řediteli, to ta cesta a ten vzduch tady. Jsem v pořádku. Váš příspěvek byl perfektní.“ Zazněla Maxova vzorová odpověď, snad už bude klid.
Jak to mohl přehlédnout, příspěvek má francouzská Guayana. Honem sluchátka, moment, vždyť on mluví anglicky. Nepřehlédl to. Ještě třicet minut, tak zásady řešení mimořádné situace při podezření na teroristický útok v letoviscích. Možná by pomohla názorná ukázka, byl by dobrovolníkem ležícím na lehátku s hodně silným drinkem.
Konečně, tak zítra.
„Jdu si lehnout pane, ano, budu v pořádku. Vlastně už jsem, bylo to jen chvilkové. Omlouvám se,“ snažil se co nejrychleji odejít.

Seděl v pokoji a přemýšlel. Co vlastně chce? Jistě, že to byla ona. Vůbec nechápe, jak to, že ji šéf nepoznal. Možná poznal, spíš asi opravdu ne. Umí ji najít? Na téhle konferenci, určitě. Je jich tu pár, včetně personálu tak max. 200 osob. Ale chce to? Proč vlastně? Má svůj život, on do něj nepatří. Je to dávno, on má taky svůj. Taky bez ní, teď už bez nikoho. Už žádné vztahy, žádné vzpomínky, už to stačilo. Ale možná by ji chtěl vidět. Jen vidět, ne mluvit s ní, jen vědět, že je šťastná, spokojená. Jenže proč vlastně? Není to dávno jeho starost. Moc chtěl aby byla, ale jen chtít někdy nestačí. Musejí chtít oba. Protože mu na ní záleží, pořád. Přes všechno co se stalo mezi nimi, co bylo, co potom prožil, přes to všechno, nedokáže zapomenout. Dokáže na ni nemyslet dlouho, ale ne zapomenout, to ne. Začal znovu, zdálo se, že je to správné, že to dokáže, ale pak, všechno dopadlo jinak a to byl jeho poslední pokus. Není to za ním, nikdy nebude, ani ona, ani to, co se stalo potom. Tak jen chce vědět, že jí se daří. Jen si zjistí, kdy ji může vidět. Nic víc. Vzal do ruky laptoop a začal. Lee by byl hrdý na jeho rychlost. Měl to ani ne za deset minut. Je tak blízko, ne nic dalšího nechce vědět. Tam už ne, to je její prostor. Takže zítra.
Zvonil mu mobil – Della. Zítra? No to snad, ne, jo, tak večeře, ale jistě, vezme to pro Lea, samozřejmě. Osude, proč mne stále zkoušíš? Nemám nervy ze železa a ty to víš.
Zase mobil – šéf – společná snídaně? Samozřejmě zítra, v 7,00, bude rychlá, to by šlo. Je to poslední laskavost, kterou někomu zítra dělá.
Ne, už to nevezme – no to snad, Steve.
„Ahoj, co chceš?“ řekl už dost nevrle.
„Zítra přijedu, zajdem na drink? Dlouho jsme se neviděli? Ty a v Evropě, chtěl jsem aby na hotelu vyvěsili zvláštní vlajku jen pro tebe, ale nemám ten vliv. Máš na mne čas, ne? Vracíte se šéfem hned v pátek, nebo se můžeš zdržet? Myslel jsem tak tři, čtyři dny? Vzal bych tě do Říma, něco tam v sobotu mám, ale pak bychom si vyrazili, co?“ snažil se Steve přesně dle domluvy s Leem. Ano, volal mu, že je to s ním čím dál horší. Della také jednala na pokyn Lea, kdyby něco potřebovala poslat, pošle to přece jejich letadlem kdykoliv. Jen potřebovali zajistit, aby nebyl sám, že nebude volné chvilky trávit se šéfem bylo jasné. Ten jim slíbil jen jeden den. Ale trval na tom, že musí jet. Musí tu Evropu překonat, musí! Pak ho ještě pošle do Afriky, aby to měl komplet. Jen do Izraele jezdit nemusí, to by opravdu bylo moc.
„Zítra toho mám hodně, co čtvrtek? Samozřejmě, dojdem něco vypít, najdi dobrý pití, dlouhou otevírací dobu a velké zásoby. Počítám s tím.“ Snažil se Max prosadit svou.
„Tak, jo, zavolám ve čtvrtek ráno, než začneš získávat moudra. Kolem 7,00, ano?“ skončil Steve. Úplně zapomněl, že Della si brala středu. Taky stárne.
Má toho dost, vypíná mobil. Proč by tu měl zůstávat déle než je nezbytně nutné. Steva sice dlouho neviděl, ale jet do Říma? Spíš asi ne. Šéf by ho stejně nepustil.

Konečně ráno, od pěti posunoval čas očima, ale bez velkého úspěchu. V šest šel běhat do fitka, nezná to tady, tak zůstane u techniky. Snídaně byla rychlá, vymluvil se na přípravu pro práci v té jejich sekci. Přece chce ředitel aby to bylo dokonalé. Tak to ještě projde. Neprojde procházel to v noci, ale to je pro teď jedno. Věděl, kudy tlumočnice půjdou, byl se tam podívat. Nejsou to obyčejné tlumočnice, je to přece tajné, všechny jsou z nějakých agentur, převážně jejich. Jistě, celý svět má u nich někoho. Vlastně se tlumočí jen ta francouzština a portugalština pro někoho z jižní Ameriky. Postavil se na místo, které si včera vybral a čekal. S každým otevřením výtahu se mu zastavoval tep, spíš by se měl zrychlovat ne? Asi se moc pozoruje. Konečně, je to ona, poznal ji hned, poznal by ji vždycky, nejen podle hlasu. Pozná ji podle chůze, pohybů, přesnosti kroku, pozná ji i podle rytmu střelby, ale to teď naštěstí není nutné, doufá. Jenže něco je špatně, vystoupila, rozhlédla se, udělala dva kroky svým směrem, otočila a šla rovnou k němu. Jak si mohl tohle myslet? Jak si mohl myslet, že když uvidí ji, ona neuvidí jeho? Je tak senilní? Právě proto, že ji zná, měl to vědět. Je vždy obezřetná, pozorná, zapomněl, že když vyšli z restaurace dokázala popsat všechny hosty u všech stolů včetně toho, jaké měli hodinky a náušnice? Jak nesnášela číselné zámky kdekoli, protože vždy dokázala přečíst všem čísla když je zamykali a nevěřila, že by to oni nedokázali taky?
„Ahoj Maxi, jsi tu na konferenci?“ oslovila ho, jako kdyby se viděli naposledy včera a ne před deseti lety a podávala mu ruku.
„Ano, včera jsem tě slyšel, tak jsem tě chtěl i vidět, abych to měl kompletní. Nechci tě zdržovat. Skoro jsi se nezměnila. Už musím taky jít.“ Dost, dál by začal koktat, drží ji za ruku a zírá na ni, musí okamžitě přestat.
„Začátek je za hodinu, tedy pro vás, my se musíme ještě připravit. Budu tu ale jen do jedenácti, pak je tu kolegyně. Moc ráda jsem tě viděla.“ Pohladila ho po rameni, co to dělá? Asi se zbláznila. Jde raději pryč, soustředí se na tlumočení. Proč mu to vykládá do kolika tu bude. Kdyby ho to zajímalo, zeptal by se, zjistil by si to, stejně tak, jako ona věděla, že tady bude a dva dny čekala než přiletí. Proč vlastně? Protože když viděla jeho jméno na seznamu, zkrátka musela. Jenže jí stačilo ho jen vidět, tak aby on neviděl ji.
Tak do jedenácti? Díval se na program jednání. Přestávka je v jedenáct, deset minut, potom až v jednu. Není ve stejné sekci se šéfem, poslal ho do jižní Ameriky – asi potřebuje být více akční. Jejich metody byly pro Growa, pro něj je to moc. Co tam bude dělat? Nejraději by tam ani nešel, ale to bohužel nejde. Asi bude součástí i cesta do Kolumbie a zpět, je to až do sedmi. Snad tu Dellu stihne. Co tam budou dělat takovou dobu? Možná ochutnávat kvalitu zboží, které se odtud vozí k nim. Pak snad bude délka jednání odpovídající.
Konečně přestávka, kdyby teroristi věděli, jak se kvůli nim tady snaží, snad by to více ocenili. Je to k nepřečkání. Má pocit, že zná už všechny osobně. Tak proč je vlastně všechny nedostanou a bude to. Protože jsou taky dobří, někteří hodně.Vzal si vodu a málem se v té sklenici utopil. Byla u dveří a ve vteřině pryč. Nezdála se mu? Šel rychle ke dveřím, byla u výtahu. Doběhl dovnitř. Vystoupil s ní. Stáli na prázdné chodbě a mlčeli.
„Musíš se vrátit, jsme tu do pátku,“ řekla a rychle šla pryč.
Stál tam a mlčel, pořád, pokoj 608. Tam zašla. Vrátil se.
Dellu stihnul, ale opravdu byl duchem naprosto jinde. Skoro ji nevnímal. Dokonce ji požádal, aby objednala, nemohl totiž vůbec přečíst ani jídelní lístek. Vidí dobře, ale být to na něm, objednal by cokoli, třeba jen zmrzlinu, protože to otevřel na její straně. Skoro nejedl. Jen ji to utvrdilo v tom, že je dobře, že je tu s ním. Hned po večeři volala Leovi, aby mu pro jistotu zavolal, je na tom opravdu špatně. Neměli ho sem posílat.
Volal jí na pokoj, nebere to. No jistě, proč by tam byla v devět večer. Kde asi je? Konkrétně s kým? Proč by to měl vědět? Protože ji zná a měl by vědět, kde ji hledat, když je ve stejné budově s ním. Možnosti – bar s dobrou skotskou, fitko, bazén, její pokoj, ale nebere telefon. Bazén – už je zavřeno, fitko ještě deset minut, bar do tří, začne od konce za čtvrt hodiny.
Šel pěšky pět pater dolů. Zaklepal. Znovu, ještě naposled. Co čekal, že mu otevře? Že na něj čeká a bude to happy end? Červánky na obzoru a oni dva spolu? Do baru nejde, opil by se. Zpátky jel výtahem.
Šla dolů po schodech, co si myslela? Vrať se vše odpuštěno? Nic nejde vrátit, nic se neopakuje. Chtěla to tak. Má to. Zvládla to, všechno dokáže, všechno, co si dá za úkol, skoro, všechno.
Asi je už sedm, volá Steve. Jo, ten večer platí. Zavolá Maxovi až bude v recepci. Mají tam skvělé značky, to bude večer! Někdo klepe, co zas?
„Ano?“ ptal se velmi protivně.
„Pokojová služba, pane, zpráva pro vás.“
„Zpráva? Přes pokojovou službu? Co to je?“ byl hned u dveří.
Za dveřmi stála dívka a držela tácek s obálkou. Podávala mu ji. Od koho je? Podíval se na písmo. Ne! Dal jí pár mincí a šel si sednout. Tohle ve stoje číst nebude. Byla tam jen jedna věta a telefonní číslo. Bylo jejich, americké.
„Mohla bych s tebou ještě mluvit?“

Měla spíš napsat mlčet. Mlčet s ní může jak dlouho bude chtít, ale mluvit? To bude horší. Poslal jí sms – 17,00 – 1124. V jeho pokoji? Samozřejmě, jinde ani náhodou. Tady ví, že tu budou jen oni dva, ani náhodní kolemjdoucí, už vůbec ne šéf, ani zbloudilí známí obou ze všech konců světa, což je na téhle konferenci téměř nevyhnutelné. Pokud vůbec něco řekne, pak to nikdo jiný než ona neuslyší, možná ještě odposlech, asi tu bude, ale to je mu jedno. Jim je to taky jedno. Ale je to jen spíš teorie, bude asi zticha, všechno už jí někdy řekl.
-----------
Bylo přesně, zaklepala, ani se neptal a otevřel. Ukázal jí aby šla dál, zavřel. Stáli proti sobě jako tuhle na té chodbě. Ani slovo. Snažila se něco vyčíst v jeho očích. Byl v nich smutek, nebyly takové, jaké si je pamatovala. Není takový, nesrší vtipem, ani hláškami. Je milý, společenský, všímala si ho těch několik dnů. Je ale hrozně uzavřený, odpovídá pouze na oslovení. Nikoho nebaví, nesměje se, neflirtuje. Prohodí pár vět a ztratí se. Teď se nemá kam ztratit, tak mlčí. To ona se mu sem vnutila do jeho ticha. Chtěla s ním mluvit, tak proč nemluví? Chtěla by mu toho tolik říct, ale nějak to nejde. Všechno co tenkrát udělala bylo špatně, ví to. Celých těch deset let to ví. Všechny vztahy, které měla (těch pár), skončily, protože na něj neuměla zapomenout. Byla to chyba, největší, kterou v životě udělala ve vztazích. Jenže se nedá napravit. Teď už ne. Jen se chce omluvit, ví, že je pozdě, jen jí to hrozně tíží, když zjistila, že ho tady uvidí, řekla si, že to udělá. Doma na to nemá odvahu. Vlastně by se mohlo něco ještě víc pokazit. Tady je sám, doma určitě ne. Doma? Kde je vlastně ona doma? Těch pár týdnů v roce, kdy je D.C.? Vždyť nemá ani byt. Jen si vždycky něco pronajme a jinak má věci ve skladu. Nikdy na nich nelpěla. Nebo tam, kde se narodila? Tam, kde je většinu roku? Všude a nikde. Doma je tam, kde vás mají rádi. Ale kde to je? Rádi ji mají bezesporu v práci, za to, co umí, ale to nebude ono. Tak kde?
Stál a díval se na ni. Je to tak, jak si myslel. Bude mlčet, nechce nic říct. Ona s ním chtěla mluvit. Jemu stačí ji vidět, vědět, že je v pořádku a šťastná. Nic víc. Mohla by mu říct, jak se má, kde teď žije a s kým. Ne to, vlastně, to vědět nechce. Kde ano, s kým ne.Tak pryč to není, nebude nikdy.

Udělala ještě krok k němu, začala ho líbat. Není ze železa, ani on. Co to dělá, tohle nemůže. Proč vlastně ne? Zítra odjedou a kdy se uvidí, jestli vůbec? Měl pocit, že se všechno vrátilo zpátky, do jejich poslední noci. Jen mu vadí, že pak bude ráno a ví jak to skončí. Zvonil mu telefon, Steve, úplně na něj zapomněl, to už je sedm? No snad si nemyslí, že by s ním teď někam šel? Nezvedá to. Za chvíli zvonil telefon v pokoji.
„Zvedni to, hledá tě,“ řekla Lis a podávala mu sluchátko.
„Prosím,“ snažil se aby zněl znuděně, což mu nešlo.
„Jsem dole, nebereš to? Je ti něco? Mám jít nahoru?“ Steve zněl ustaraně.
„Ne, hele dnes to nejde, zavolám ti zítra, promiň“ snažil se klidně pokračovat Max.
Lis se snažila vstát a chtěla se obléknout. Chytil ji pevně v pase a vrátil ji zpátky.
„Děje se něco? Byli jsme domluveni. Přestaň se užírat v pokoji a pojď! Nebo tam pro tebe dojdu.“ Pokračoval Steve.
„A leni terte“ řekl Max a zavěsil.
Steve držel sluchátko a nevěřil svým uším. Cože? No, v tom případě, to je jiná. Jen jestli je to pravda. Ale proč by si to vymýšlel, kdyby tam byl sám? Mohl ho přece poslat do háje a bylo by to. I kdyby to byla pravda, potřebuje to, byť jen dnes. Půjde pít sám.
„To byl Steve, měli jsme jít do místních barů. A příště mi nezvedej telefon.“
„Byl to někdo, kdo tě hledal, nechtěla jsem, aby měl strach, proč to nebereš. Jen jsem ti podala sluchátko.V jaké to bylo řeči?“ ptala se Lis.
„V tajné, abys jí nerozuměla“ odpověděl Max a chtěl pokračovat, tam kde skončili.
„Neptám se, cos řekl, jen v jaké to bylo řeči?“
„V takové, které rozumím jen já a Steve.“ ukončil rozhovor.
--------------------
Chtěl, aby ráno bylo až jindy. Za chvíli vstane a odejde, proč tu vlastně byla? To je jedno. Měl pocit, jako kdyby se naposledy viděli včera a nikdy se nerozešli. Jako by byli pořád spolu. Ale je to jen pocit. Ví, že realita je jiná. Ví, že tu byla Meg a Jim. Meg, kterou sice nemiloval, ale měl ji rád a byl ochoten se tvářit, že je pro něj jediná, která mu to asi i věřila a hlavně jejich Jimi, kterého opravdu miloval, jeho syn. Ví, že tu byli a už šest let nejsou protože nedala přednost zprava. Hledala něco v tašce, asi mobil. Proto tak nesnáší nepořádek. Viděl to na záznamu z nehody, stala se přímo v záběru kamery.
Kdyby mohla, ovlivnila by chod vesmíru a posunula zpátky noc, ještě jednou, nejméně. Kromě té scénky s telefonem si neřekli ani slovo. Ani nemuseli, všechno bylo jasné. Všechno, jako by se nikdy nerozešli. Ležela vedle něj a předstírala spánek, jakmile otevře oči, bude muset vstát a jít. Ještě malinkou chvilku, chce s ním být co nejdéle, každá milisekunda je jako roky. Nevydrží to, musí ho vidět. Přehodila si vlasy přes obličej a koukla na něj. Nespí, drží ji a dívá se na ni. Když nespí ani jeden…

Zase mu zvonil mobil, ani se ho nedotkne, jen jukla na display. Má mu to říct? Nechal ho zvonit, za chvilku zase. Nebere to. Zná Gledda, bude tady tak do pěti minut. Přemýšlela, kam se asi tak ztratí. Snad ji nezavře do skříně. Ozvalo se klepání na dveře. Je tady.
„Pro nikoho tu nejsme,“ zašeptal jí.
„Je to ředitel,“ odpověděla taky potichu.
Vytřeštil na ni oči, „ implantovali ti rentgenové vidění?“
„Ne, dvakrát ti volal a znám ho.“
Podíval se na mobil.
„Nikam nechoď!“ řekl trochu nelogicky a šel ke dveřím.
Kam by asi tak šla? Jsou tu jediné dveře, jedenácté patro a neotvírací okna. Může zmizet jedině do koupelny.
„Ano šéfe,“ pootevřel dveře, „zaspal jsem. Vlastně jsem se chtěl zeptat jestli bych tu nemohl zůstat tak o dva dny déle. Je tu docela hezky, tak bych se porozhlédl po Belgii. Propadlou letenku samozřejmě uhradím.“
„To myslíte vážně?“ zeptal se ho Gledd.
„Zkusil jsem to ?“ odtušil Max.
„Nevím, kdo je za těmi dveřmi, ale jestli to stojí za to zůstat tu o dva dny déle, tak ano. Pro jistotu se domluvíme na středu, ano?“ domluvil a odešel.
Max stál a žasnul. Vážně to vyšlo.
Zase telefon, mobil, kouknul a hned to vzal.
„A leni terte“ odsekl Max a zavěsil.
No, to snad přehání, pomyslel si Steve a volal Leemu.
„Nevolal ti Max?“ ptal se dost nervózně.
„Ne, zato volal ředitel, že tam Max zůstane a má se vrátit až ve středu. Jedete do té Itálie? Jak jsi ho přemluvil?“ pokračoval nadšeně Leo.
„Já? Vůbec jsem ho neviděl, jen jsem s ním několikrát telefonoval a rozhodně se mnou nikam nejede.“ překvapeně pokračoval Steve.
----------------------
Bylo skoro poledne. Opatrně vyklouzla z postele a šla do sprchy. Nebylo to tak nepozorovaně jak myslela. Za chvilku byl u ní.
„Mohla bys tu ještě zůstat, jen dva dny?“
„Nechci ti to znovu komplikovat a nechci abys kvůli mně někomu lhal.“
„Nekomplikuješ a nebudu. Takže? Můžeš někam zavolat a říct, že se vrátíš později?“
„Můžu, do práce, určitě to půjde.“
„To jsem nemyslel,“ nejradši by ji už nikdy nepustil.
„Myslel jsi někomu?“ nechtěla ho mučit, ale když je takováhle příležitost?
Sotva znatelně kývnul hlavou.
„Tak to nemohla,“ proč mu to dělá?
Myslel si to, tak tu zůstane sám a bude se zase slepovat dohromady.
„Nemohla, protože není komu, rozumíš mi?“ řekla hebrejsky.
„A teď mi okamžitě řekni, co jsi to říkal tomu Stevovi a v jaké to je řeči.“
V mžiku byla zpátky v posteli a v ruce držela svůj mobil.
„Asi budeš zklamaná, možná naštvaná.“ řekl Max.
„Myslíš? Tak to zkus.“ něco dělala s mobilem, asi něco hledá.

Znamená to – „Nechoď sem, někoho tu mám. Když jsme spolu jednou bydleli v Janově, tak to bylo naše heslo. Není to v žádné řeči a skutečně to nic neznamená, je to jen takové heslo u kterého jsme měli jistotu, že mu nikdo nerozumí. Kromě nás samozřejmě.“ Díval se na ni a čekal na reakci – samozřejmě, že ho používal, stejně jako Steve.
„Mohla bych s tebou být ještě o několik hodin déle– společná letenka do D.C.- ukázala mu ji na mobilu - to kdybych měla ještě nějaké dotazy, abych měla víc času, když už máme jen den a půl. Cestu si nechám na ty otázky. Když teď máš zájem o tu prohlídku Belgie, abych nezdržovala. Ale jestli by ti to vadilo, můžu sedět jinde, případně letět jindy“.
„Trochu jsem to přehodnotil a možná bych začal tady, jsem už starší a tak jsem pomalejší, nejdřív to prozkoumám asi tady v pokoji, den a půl není tak moc. Jeden let na dotazy bude možná málo.“


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 24.07.2016, 0:26:43 Odpovědět 
   Zdravím.

Než to zapomenu:

- pozor na nadbytečné mezery v textu,

- pozor na pravidla psaní přímé řeči (občas je interpunkce za uvozovkami na konci přímé řeči, občas chybí, pozor i na velikost počátečního slova u uvozovací věty, která navazuje na přímou řečí slovesem), stačí si přečíst pravidla pro psaní přímé řeči, zde je link:

http://www.mojecestina.cz/article/2014071301-jak-psat-primou-rec

- pozor na psaní času, nepíše se 7:00 namísto 7,00?

Pokud jsem na něco zapomněl, pozornější přečtení napoví. Jinak se zdá textík čtivý, zaměřený na určitou skupinu čtenářů, vyznívá i trochu jako psychologický laděný (všechny postavy něco trápí a stále musí něco řešit - viz workoholismus). Uvidíme, co řeknou další čtenáři.

Hezký večer a brou noc.
 ze dne 24.07.2016, 0:46:44  
   asi: Nezdá se, že bys trpěl zapomnětlivostí. Evidentně ta pravidla jen číst nestačí, s užitím, zdá se, problém mám. Děkuji za podrobné čtení,
Hezký den...:-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
Orel 2- třetí k...
Sirnis
Ztracená - Proč...
Trenz
Válka rodů 1. k...
mischa freiheit
obr
obr obr obr
obr

Povětrnice
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr