obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Svolného osud vede, vzpurného vleče."
Seneca
obr
obr počet přístupů: 2916108 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: MUDr. Vágner ::

 autor lada34 publikováno: 23.07.2016, 14:04  
Jako vždy něco mezi nebem a zemí.
 

Seděla jsem na lavičce, čistila, třídila a krájela houby. Ten rok jich bylo daleko více než poslední léta a tak jsem měla opravdu plný koš. Slunce se pomalu sklánělo nad obzor a trochu se i ochladilo. Vklouzla jsem do svetru a odložila nůž. Vzpomněla jsem si na příhodu, která se odehrála před několika lety.
Bylo krásné a teplé září. Vnoučata musela do školy a tak jsme zůstali s mužem na chalupě sami. Jen ve dvou chatách na druhé straně osady zůstali nějací starší manželé, jinak zde nebylo živáčka. Uprostřed týdne nás s mužem napadlo, že brzo ráno pojedeme na houby.
Vstali jsme kolem páté a v šest jsme již jeli naší Škodou100, do asi deset kilometrů vzdáleného lesa. Zaparkovali jsme na kraji u silnice, nazuli holínky a vyrazili. Hub bylo málo a po hodině běhání po lese, jsme měli sotva tak na smaženici. Sedli jsme si na klády s tím, že si trochu odpočineme a já jsem vyndala z košíku svačinu. Muž odmítl se slovy, že mu není nějak dobře a posadil se pod strom. Ani jsem si nevšimla, z které strany k nám přišel šedovlasý starší muž. Pozdravil a zeptal se, jestli rostou. „Je jich málo a jsou daleko od sebe“, snažila jsem se zažertovat. V tom jsem si všimla, že můj muž je bledý jako stěna a špatně dýchá. Stařík mi jen řekl, že je doktor Vágner a hned k němu přiskočil a rozepnul mu košili a přiložil ucho na hruď.
„Máte vodu,“ houknul na mne přes rameno a nespustil z muže oči. Podala jsem mu láhev s minerálkou, on sáhl do kapsy u saka a podal mu prášek.
„To je acylpyrín,“ řekl a podržel manželovi u úst láhev. Pak jej položil do trávy, smotané sako mu položil pod hlavu.
„Běžte k silnici a zastavte první auto, které pojede. Tudy je to asi dvě stě metrů,“ a ukázal na pěšinu mezi stromy. Běžela jsem, jak jen jsem mohla, ale připadalo mi věčnost, než jsem doběhla k silnici, zastavila auto a požádala řidiče o pomoc. Když jsme se vrátili na palouk, prováděl zrovna doktor Vágner masáž srdce a umělé dýchání. Teprve teď jsem začala brečet a třást se. Asi po dvou minutách přestal doktor s umělým dýcháním.
„Teď ho musíme dostat k silnici,“ řekl. Mladšímu řidiči ukázal, jak má muže nést za hrudník a já a doktor jsme ho nesli, každý za jednu nohu. Cestou k silnici jsme několikrát museli zastavit. Já jsem už nemohla a doktor toho využil ke kontrole manželova dýchání. Konečně jsme byli na silnici. Než jsme vymysleli, jak dostaneme muže do nákladního auta, zastavila u nás náhodně sanitka. Doktor Vágner se představil a vysvětlil, co se stalo, že si myslí, že je to srdeční příhoda a co s mužem vše dělal. Doktor ze záchranky mu poděkoval a se zapnutou houkačkou vyrazili do nemocnice. Poděkovala jsem doktoru Vágnerovi i já a ten se jen usmál a řekl mi, že věří, že to dobře dopadne. Podal mi svoji vizitku a rozloučil se. Řidič z náklaďáku se nabídl, že mne do nemocnice doveze. Za další půlhodinu jsem již nervózně přecházela po chodbě v nemocnici. Trvalo neskutečně dlouho, než se otevřely dveře a vyšel vysoký starší lékař v bílém plášti. Představil se jako primář Marek a vyptával se, co a jak bylo.
„Ten doktor v lese v podstatě zachránil vašemu muži život,“ řekl „a jak že se jmenoval“. Vytáhla jsem z kapsy zažloutlou vizitku. Primář si ji přečetl, významně se na mne podíval a zeptal se mě, jak doktor Vágner vypadal. Menší, šedovlasý trochu napadal na pravou nohu. „A neměl jizvu na pravé ruce?“ „ Měl,“ přikývla jsem, „vy ho znáte?“ „Milá paní, pan doktor Vágner zemřel před pěti lety na infarkt při sbírání hub. Bohužel byl v lese sám a neměl mu kdo pomoci. Našli ho lesní dělníci až druhý den.“ Pokrčil rameny, vrátil mi vizitku a položil mi ruku na rameno. „Ať to byl kdokoliv, zachránil vašemu muži život.“ Rozloučil se a odešel.

Dlouho jsem o tom nepřemýšlela, hlavně že muž žije. Musela jsem ještě zařídit odtažení nebo spíš převezení naší Škody, která dosud stála u lesa. Mladý řidič z nákladního auta na mne stále ještě čekal, a protože za mužem mne ten den stejně už nepustili, odvezl mne a pomohl mi se svým švagrem převést auto domů. Překvapilo mne, že odmítl nabízené peníze, popřál mi, ať vše dobře dopadne a odjel.
Netrvalo dlouho a muž se z nemocnice vrátil. Byla jsem moc ráda, že to takhle dopadlo, ale muž nechtěl o doktoru v lese vůbec mluvit. Nějak se změnil. Nikdy toho moc nenapovídal, ale co se vrátil z nemocnice, nemluvil téměř vůbec. I syn si toho všiml, když o vánocích přijel s rodinou. Jenže jsme s tím nemohli vůbec nic dělat.
Přišlo jaro. Ani mne nenapadlo, že bych muži připomněla chalupu. Pojednou začal sám. Marie co kdybychom jeli na chlupu, alespoň na víkend. Myslím, že jsem už natolik v pořádku, že bych si na to troufl. Byla jsem moc ráda, i když jsem věděla, že v pořádku je již několik měsíců, tak jsem jen jako váhala, jestli opravdu můžeme jet. Určitě a moc se těším, řekl pojednou a vyrazil do garáže připravit auto. Věděla jsem, že je zpátky, takový jako býval.
Sotva jsme dorazili na chalupu, tak mi pomohl vyložit věci a že musí obejít okolí a zmizel. Byla jsem ráda, že má tolik elánu, ale trochu jsem znejistěla, když se nevracel ani po dvou hodinách. Vyšla jsem z chalupy a vidím, jak v dálce mašíruje po cestě ze vsi. Ty jsi byl ve vsi, zeptala jsem se. Jó, odpověděl, musel jsem si něco zařídit. A bylo vidět, že dál se o tom nehodlá bavit.
Bylo to někdy kolem poloviny května. Byli jsme opět na chalupě a rozhodli jsme se, že pojedeme na nákup do obchodního centra v Plzni. Cesta vedla kolem míst, kde jsme byli před rokem na houbách. V klidu projíždíme lesem a mlčíme. Pojednou se u silnice objevil cyklista a usilovně se nás snažil zastavit. To jsme už také viděli nehodu. V příkopu ležela motorka a na krajnici obvázaný člověk.
„Viděl jsem to na vlastní oči“, vykládal cyklista. „Vběhla mu pod motorku srna“. „A kdo řidiče obvázal“, zeptala jsem se. „Ale přišel nějaký houbař, byl to doktor a poskytl mu první pomoc. Vágner se jmenoval“.
Manžel se na mne podíval. Řidič motocyklu byl při vědomí, ale nemohl se moc hýbat. Teprve teď jsem si všimla, že je to ten mladý řidič, který před rokem pomohl nám. Naložili jsme ho s pomocí cyklisty a vyrazili jsme do nemocnice. Teď poznal i on mě. „To je ale blbá náhoda, co“. „Hlavně že to dopadlo takhle, řekl manžel a co doktor Vágner“. „Je to neuvěřitelné, že tu byl takhle brzo a zastavil mi krvácení. Sám bych to nezvládl“. Manžel se pousmál, „Až budete zase běhat tak mne vyhledejte, mám takový nápad“. Ale to jsme již byli v nemocnici.
Netrvalo to ani měsíc a před naší chalupou zastavilo a zatroubilo auto. Vyšli jsme ven a z auta se soukal náš mladý řidič. Vlastně teď už víme, že Petr. Sice ještě se sádrou ale přijel. „Vím, jak to bylo“, hulákal místo pozdravu. „Dobrý večer“, opravil svoji nedočkavost. „Co víte“, zeptal se manžel. „No jak to bylo s vámi a se mnou a s tím doktorem Vágnerem. Taky vím, že jste mu nechal udělat desku“. Teď jsem se podivila zase já. „Jakou desku?“, zeptala jsem se. „Ále“, řekl manžel, „moc jsem o tom přemýšlel a chtěl jsem do míst, kde se mu to stalo, dát takovou malou desku, jako poděkování.“ A jak to víte“, zeptal se Petra. „Ve vsi se to rozkecalo hrozně brzo. A já se chci připojit a přidat půlku. A také jsem zjistil od hajného Vránka, kde to přesně bylo. A představte si, že v těch místech a pod tím stromem co vám.“
A tak v červenci toho roku já, manžel a Petr se svou manželkou, jsme na onen strom, přidělali gravírovanou mosaznou desku, na památku doktoru Vágnerovi.
Petr se ženou k nám od té doby občas o víkendu zajdou. Petr je sice mladší než náš syn, ale manžel mu brzo nabídl tykání. A i když o tom s mužem již nikdy nemluvili, zdá se, že je váže nějaké zvláštní pouto.


 celkové hodnocení autora: 93.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 23.07.2016, 13:59:26 Odpovědět 
   Zdravím.

Jak se píše v perexu, jsou věci mezi nebem a zemí. Příběh je tak trochu ze škatulky "věřte nevěřte", ale na druhé straně se v životě dějí věci, nad kterými zůstává rozum stát. Pozor na přímou řeč (nejen co se pravidel psaní přímé řeči týče, ale i toho, že ti mnohdy končí a začíná jiná přímá řeč na jednom řádku, nevypadá to hezky a také se může stát takto text malinko nepřehledným).

Hezký den a múzám zdar.

P.S. Link na přímou řeč:

http://www.mojecestina.cz/article/2014071301-jak-psat-primou-rec
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Vyznání
Nope
Nedostižná - 3....
Anne Leyyd
Lucreziino srdc...
Petra Vávrová
obr
obr obr obr
obr

Kapitola 8
dark_stuff
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr