obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska klade odpor jakémukoliv osudu."
Miguel de Cervantes y Saavedra
obr
obr počet přístupů: 2915049 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38999 příspěvků, 5685 autorů a 387130 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: (MEM)BRÁNA ::

 autor Tilda publikováno: 10.08.2016, 18:10  
Když své drahé obdarujeme, nemusí to být takové, jak zprvu vypadá...
 

(MEM)BRÁNA


Alice si každé narozeniny náramně užila. Když byla malá holka, neměli doma peněz na rozdávání. Dárky k narozeninám i jmeninám se pohybovaly v dost uměřené podobě: k svátku bonboniéra, knížka nebo třeba párek kalhotek, či ponožek. K narozeninám, pokud nebyly zrovna „kulaté“, maximálně pětistovka a pokud ano, nadělovaly se obvykle komodity, které dostávali i její starší sourozenci, jakmile dosáhli určité věkové hranice – hodinky, kolo, přenosné rádio, obnos na uhrazení řidičského kurzu na jednostopé vozidlo…
Její rodina nejezdila do Bulharska a na Balaton o letních prázdninách ani na chatu, či aspoň chatičku na Šumavu nebo do Beskyd. Alice netrávila báječné a dobrodružné dva až tři týdny u babiček a nenavazovala nová, voňavá a „věčná“ letní přátelství. Tu svou a jedinou babi měla sotva deset minut cesty na horním konci městečka. A ty doby, kdy se odvážně vydávala „na prázdniny k babině", vyzbrojená malým batůžkem, blokem a pastelkami, jsou už dávno ty tam, když jejich kouzlo vyvanulo s věkem a jí najednou připadalo směšné, CHODIT na prázdniny…

Teď, dávno dospělá, šťastně vdaná, finančně zdatná a spokojená, stejně se těší jako malá, až jí večer manžel obřadně předá dárek ke čtyřicetinám. Budou večeřet v restauraci, kde měla za úkol zamluvit stůl a tak tak ještě chytla volné místo pro dva, i když volala hned začátkem týdne. Moc dobrá restaurace, moc drahá a moc známá. Není divu, že se rezervace vyplatí co nejdříve! Ale zvládla svůj úkol a teď už ji čeká jenom to příjemné: naložit se do vany, načančat se a obléknout, na tuto speciální příležitost zakoupené, temně modré koktejlky z krajky a hedvábí. Za dvě hodiny bude Marek doma z banky, kde pracuje a ona by měla všechno stihnout tak akorát.

Večeře nezklamala, stejně jako její muž nádhernou kyticí voskově žlutých růží s pevně zavinutými dlouhými poupaty, jako ty nejdokonalejší plží ulity. Kytici jí dal hned ve dveřích s nekonečným a sladkým polibkem a s mrknutím dodává, aby se ujistil:
„Dárek ti předám, až se vrátíme z restaurace, nevadí, Alí? Aspoň se můžeš ještě chvíli těšit!“

Dobře ji zná a ví, jak si dárky považuje. Však mu dost trvalo, než ten současný vybral. Nikdy to nemá jednoduché a ne vždy se mu podaří trefit se Alici do vkusu a nálady. Dnes však nemá žádné obavy a opatrně objemný balík ukrývá do kumbálu, aby nic nepostřehla. Naoko uspěchaně ji vystrkuje na chodbu, aby nedorazili pozdě na slavnostní večeři… Prý žádné zdržovačky, protože má UKRUTÁNSKÝ hlad a oběd v kantýně stál za hmm...!

Oba si svorně vybrali pražmu zlatou s grilovanou zeleninou, lehké bílé víno a jako dezert tiramisu s malinami a lahodnou silnou kávu. S plnými žaludky pak labužnicky vychutnávají dobře vychlazené Prosecco a do taxíku se jim skoro nechce. Ale chce… Alici tedy určitě, protože na ni doma čeká překvapení.

V obývacím pokoji ji Marek obřadně usadí do křesla u krbu, zapaluje štíhlou, aromatizovanou svíci v tepaném svícnu na římse a potom odchází, aby se vzápětí vecpal do dveří s obrovským balíkem ovázaným rudou mašlí.
„Moje milovaná Alice, přijmi ode mne tento skromný balíček. Doufám, že se ti dárek bude líbit aspoň trošku...“ Další dlouhá pusa a žena už nedočkavě rozvazuje hedvábnou stuhu, trhá na kusy puntíkatý ozdobný papír a tu na ni rohem jukne dřevěný starožitný rám. A po chvíli už se dívá do zaslepené plochy nádherného secesního zrcadla. Je vysoké skoro metr a půl a překrásně zdobené. Jen skleněná plocha je zatím pokrytá tlustou krustou nějaké fólie.

„Nádhera!!! Velice ti, Marku, děkuji. Ty víš, jak moc se mi tento umělecký sloh líbí. Víš, jak moc jsem něco takového chtěla. Staré zrcadlo do ložnice... Zrovna na tu stěnu naproti oknu. Ani nevím, proč jsem ji nechávala tak dlouho prázdnou. Jako bych to věděla… Moc, moc, moc ti děkuji, miláčku!“

Alice září radostí a hned chce poodchlípnout kousek plastu a nakouknout pod.
„Počkej, zlato…Prý to máme nechat zalepené aspoň dva týdny. Zrcadlo je opravené, přeleštěné a nakonzervované a má se chránit před přímým světlem, aby se nezakalilo. Nějaká chemie… moc tomu nerozumím, ale potom prý už bude napořád perfektně vyleštěné a bez kazu.“
Marek pokrčí rameny a trochu s obavou se na manželku podívá.

„V pohodě, drahý, však se na sebe nemusím hned koukat, jak stárnu, ne?“ Mrkne šibalsky Alice a oslavu ukončí oba pěkně pomanželsku, jak se sluší a patří.

Zrcadlo Marek pověsí druhý den na určené místo za dvě tlusté skoby. V pokoji se krásně vyjímá a podtrhuje ještě více romanticky laděnou ložnici s masivním dubovým nábytkem na zakázku a obrovským francouzským oknem, vedoucím na rozlehlou zahradu.
Oslavenkyně si krásné dílo zálibně prohlíží a prsty laská reliéfní řezby na ztmavlém rámu. Vinuté stonky, květy a lístky tak jemné, že skoro věří v jejich opravdovost. I s detaily si umělec pohrál dokonale a ani věk svěžest řezby nepoznamenal. V horní části rámu uprostřed, je krásné vyobrazení ženské tváře s bohatými vlasy a zasněným výrazem, hlava mírně nakloněná k nepatrně vyčnívajícímu oblému rameni, hýčkaném filigránsky vypracovanou krajkou.

„Vypadá docela jako já…! Chm... Zamlada…“ Myslí si překvapeně dojatá Alice.

V knihovně má celou řadu knih o umění, architektuře a životopisy slavných malířů. Však jako vedoucí nakladatelství, má všechno z první ruky… Každou publikaci nečetla, něco jenom prolistovala, ale má dobrý přehled a umí se dívat a vnímat. Na to Marek sázel, když do krámku se starožitnostmi zašel, aniž by věděl, proč a co vlastně chce…

Nejprve zamýšlel koupit křehkou čínskou vázu z jemně narůžovělého porcelánu s překrásnou stylizovanou kresbou. Ale potom ji skoro nebezpečně roztržitě odložil zpět na pult, když na něj zasvítila ta tvář v rámu zrcadla, nedbale opřeného o stěnu, sporadicky omotaného bublinkovou fólií, slepého a mírně zaprášeného.
„Ach, tohle nám včera dovezli večerní dovážkou. Ještě ani nevím cenu, pane. Mám se podívat do dodacích listů? Bude to chvíli trvat, jestli to nevadí… Jinak byste musel přijít až zítra. Já to nepřebírala a byla tu jenom vedoucí…“

Paní Edna, těsně před důchodem, se snaží, protože se jí ten zákazník zamlouvá a protože dnes skoro nikdo nepřišel s opravdovým zájmem a tržba je žalostná. Ona, chuderka, si tajně myslí, že za to může. Že už je stará a neumí zákazníka dobře nasměrovat a přesvědčit. Ještě pár takových jalových dní a bude si balit těch několik drobností z plechové skříňky v šatně. Vedoucí si o ní špitala s vedením v telefonu minulý měsíc. Edna není hloupá a všimla si, jak rukou honem zakrývala mluvítko, když ji viděla u dveří do kanceláře… Edna ví své o starých, nepohodlných zaměstnancích. Všude je to stejné: „Jste staří…? Jděte a nepřekážejte!“
Edna tuší, že šéfčina neteř se tu už párkrát nezastavila jen tak, sotva dokončila gymnázium a ne zrovna ukázkově. Jak je ta slečna nazdobená – samý piercing, tetování a ty tunely v ušních lalůčcích… Brrr, to by Edna doma nesnesla… Došlo jí, že si mladá oťukává rajón a došlo jí, že bude na jejím místě, ani se nenaděje.
Proto chce udělat dobrou tržbu: aby aspoň odešla do penze s pocitem, že tu zbytečně nepřekážela ty poslední měsíce.
Dlouho tedy hledá v počítači, než jí vyjede soupis nového zboží i s ceníkem.

„Uf… Mám to, pane. Zrcadlo je opravdu rarita a jediné svého druhu. Cena tomu také odpovídá… Dvacetpět tisíc…Takže asi to nebudete brát, že? Je to opravdu hodně peněz a bohužel se u nás platí plná cena ihned při převzetí… A co třeba ta váza, co se vám tak líbila? Jenom deset…“

„Vezmu si to zrcadlo. Je to dárek k jubileu pro manželku. Cena tu nehraje roli. Klidně mi ten kus zabalte. Jen prosím otřít prach… A jestli máte i ozdobný papír a nějakou mašli?“
Edna se snaží ještě více a doběhne udýchaná vedle do kancelářských potřeb, aby koupila papír a stuhy. Do půl hodiny je dárek zabalen a připraven, stačí jenom zaplatit.

Stará paní ten večer zamyká obchod veselá a spokojená. Zítra ji určitě pochválí a třeba ji pár týdnů nechají ještě pracovat. Bojí se toho, až zůstane doma napořád. Čtyři zdi, samota, knížky a čaj a pléd přes bolavá kolena, fádní a nijaké obědy s veřejné jídelny přes ulici, bezesné noci a migrény, řídké návštěvy syna, který jí nedal vnouče…




***



Marek musí za týden na školení až do Prahy a tak Alice na celých deset dní osamí. Nevadí jí to. Má dost práce s úklidem, mytím oken a přerovnáváním rozsáhlé knihovny s regály skoro do stropu. To jí zabere čtyři dny, než je spokojená s výsledkem. Potom káva s kamarádkou, kino s druhými dvěma a pár posledních večerů si nechává pro sebe. Kouká na staré filmy z Dvdéček nebo poslouchá hudbu a čte si. Kolem zrcadla chodí několikrát denně. Rám nakonzervovala ještě sama, i když byl řádně napuštěný z odchodu a všechny zářezy vyčistila jemným kartáčkem, až v nich neulpělo ani smítko špíny. Obličej té éterické paní ještě více vystoupil a zkrásněl. Jen zrcadlová plocha je zahalená tajemstvím neprodyšné fólie.

Alice řádně odpočítává dny a dnes je to přesně dva týdny, po které má být plocha skla chráněná. Večer před spaním se rozhodne, že fólii strhá a sklo přeleští jemným hadříkem a emulzí. A potom se na sebe pořádně podívá: „Třeba budu krásnější a mladší… třeba je to kouzelné zrcadlo z pohádky…“
Směje se ještě, když odchlipuje roh houževnatého plastu z horního rohu zrcadla. Zatáhne a celý pás se mlaskavě odtrhává z plochy a už je polovina zrcadla holá. Ještě jeden trh oběma rukama a i druhá část plastového krytu padá na zem, zmuchlaná do šustivé koule jako stará hadí kůže.

Alice má zavřené oči a pomalu, obřadně se ptá, postavená přímo před odtajněnou část: „Zrcadlo, řekni mi, kdo je v kraji zdejším, nejhezčím a nejkrásnějším…?“
Se smíchem oči otevírá a vzápětí se pohoršuje: „To je opravená, naleštěná a bezchybná plocha? Vždyť je stejně slepé, jako s tou pitomou fólií. Žádný odraz, jen mléčný kus skla! Podvedli tě, milý Marku! Budeme muset vyměnit celé sklo za nové a falešné… Už to nebude ono, krucinál!!!“
Alice se málem rozpláče, ale potom se nadechne a postoupí blíže k tomu divně slepému „oknu“.
V ruce má hadřík, že to aspoň zkusí rozleštit. Položí ruku na zrcadlo a podiví se, když cítí pod dlaní měkko a poddajno – jako by to nebyl tvrdý povrch skla, ale nějaká membrána.

„Já hloupá, má to ještě jedno krytí, aby byla jistota. POD tím bude originál: krásná, hladká, stříbrná a pableskující stěna a já v ní, jako věrný odraz!“
Znova zkouší v jednou rohu odlepit vrstvu, za kterou tuší zrcadlo, ale nejde to, ať se snaží, jak chce. Špičky prstů nedokážou nic zachytit a nic sloupnout. Pomáhá si nakonec i maličkými nůžkami z manikůry – opatrně samo sebou, aby nic nepoškodila, ale a ni to nepomáhá.
Nerada to nakonec vzdává, uklízí aspoň strhanou fólii pod nohama a vytírá podlahu přípravkem s pomerančovým olejem.
„Marek mi s tím pomůže. Nebo se spojí s obchodem a pošlou restauratéra. Třeba se musí povolit celý rám. Taky nám k tomu měli dát návod…“

Večer jde spát unavená a smutná. Markovi volala, ale nebral telefon. Asi nějaký večírek, myslí si Alice, ale nežárlí a chápe, že si po vyčerpávajícím celodenním sezení musí orazit…

Přesně ve tři třicettři se Alice vzbudí na toaletu. Jde tápavě a v polospánku kolem zrcadla zpátky do postele, když se mimoděk zastaví přímo před světélkující plochou.

„Asi odraz z okna: fouká a míhají se stíny keřů…“ Myslí si, když přistupuje blíže k matnému sklu a pokládá navykle ruce na jeho studenou stěnu. S úžasem vidí, že její dlaně se boří dovnitř, noří se až po zápěstí a ona zároveň cítí jemnou vibraci, proudění a příjemné teplo. V té omámené mysli jí nenapadne, že by se měla bát, že by se měla otočit, zalézt do postele a zapomenout. Že by se měla ZACHRÁNIT, dokud to jde… Alice už je z poloviny prostoupená stěnou zrcadla, a aniž by se jednou a naposledy ohlédla do pokoje, propadá se celá TAM… Je pryč a zrcadlo zase zmatní, jako předtím. Žádné světélkování, pableskování, žádný odraz…



***


Když prošla stěnou zrcadla na druhou stranu, věděla jaksi podvědomě, že je to něco jako červí díra, časoprostorová smyčka, tunel jinam. A trochu čekala, že ji to vcucne a že to bude BOLET. Že se bude šílenou rychlostí hnát fraktálovými tunely, spirálami a koridory, kolem ní, nad ní a pod ní galaxie, vesmíry a černá slunce, plynná mračna a mlhoviny, nic netušící tvář nadšeného astrofyzika za kulatým okénkem stanice na orbitě a nakonec - Horizont událostí… Natahovaná, smršťovaná, obrácená naruby, rozpadlá na atomy a znova spojovaná uvidí všechny zlomky svého života jako v okénkách diapozitivů a to všechno v bolesti… A že se konečně zastaví, zvracející, roztřesená a rozbolavělá tou podivnou cestou v čase a prostoru, a doufejme a díky bohu, poskládaná správně, pokrytá potem a čímsi a pochopí všechno…

Nestalo se nic z toho, co si představovala v těch pár sekundách při průchodu. Jen udělala krok a byla tam, na druhé straně. Udělala druhý krok a její ložnice už nebyla. Za zády jenom stěna zrcadla, lesklého a dokonalého, jako by je právě vyrobili. A před ní…?
Krajina, o jaké sní, když je venku plískanice, zima a nevlídno. Širá bílá pláž s azurově modrým mořem, v dálce běží dva rozverní oříškově hnědí setři a tahají se o klacík. Dvě pruhovaná lehátka a slunečník, stoleček a na něm napěněný koktejl s ledem, vetknutým dílkem ananasu a manga, nadýchaná osuška s odloženou knížkou a v písku polozahrabané žabky. Alice vidí, že má na sobě krásné barevné plavky a tak ani chvíli nezaváhá a běží do teplých vlnek a noří se a plave a jásá, protože to miluje ze všeho na světě nejvíce – moře a pláž a léto…
Plave, až už nemůže a potom padá na lehátko, popíjí nápoj, ve kterém led neroztává a čte knížku, která ji doslova pohltí a jméno autora nezná a nikdy neslyšela. A potom spí a znova se probouzí a nemá pocit hladu, a když má žízeň, jenom pomyslí a na stolečku se objeví další orosená sklenice s lahodným mokem.
Potom jde dál tím nekonečným pískem pláže a psiska, jako by ji vyhlíželi svýma moudrýma očima, běží jí v ústrety a dovádějí všichni tři jako blázni a děti a nevinní. Alice nevnímá čas, jenom pocit hlubokého štěstí a vytržení. Je příliš zabraná do dění kolem sebe, že nevidí, jak jí v patách kráčí stín. Jiný, než bývají na zemi. Jiný, než by kdy měl být kdekoliv jinde.
Onen stín, dá-li se tak zvát, ji kopíruje, skenuje a vstřebává, studuje a zraje. Potřebuje se ji naučit, aby dokončil, co začal, když se tu tak najednou objevila. V té snové a falešné krajině bez konce, v té idylce, pasti a léčce a žaláři.

Alice, nic netušící se směje, běží pískem, trávou i vodou a stín, kostrbatě a paraziticky se jí držící, když bezpečně pozná, že je čas, pouští se. Pouští se drápky, nehty a spáry, pouští se ostny a kanylami, kterými do něj bezbolestně a nevědomky proudila Alicina podoba. Ona dále běží mořem, najednou průsvitná, nesourodá a nepevná, aby se pomaličku rozpustila solemi a minerály snové vody. A pořád nic neví, netuší a necítí, když není… Psi jen krátce pištivě štěknou a bez vzpomínky na ženu běží za novým kusem naplaveného dřeva, lákavě zapíchnutým v písku nedaleko…




***




Marek se vrátil o den dřív. Alice jej vítala nadšeně a žádostivě. Večeře při svíčkách, husté rudé víno, milování bouřlivé, tolik, tolik jiné… Neměl ani chviličku času, aby se nad tím zamyslel. Usnul jako špalek, vyčerpaný a vysátý.
Alice nespí, ještě ne. Hledí do stropu široce rozevřenýma očima, tak temnýma, že i tma kolem je směšně šedivá a maličko se usmívá koutkem úst. Něco zašeptá, ale je to tak potichu, že není rozumět. Pomalu oči zavře a po chvilce klidně oddychuje a její bulvy se pod tenounkými lístky víček divoce převalují.

Zrcadlo zajiskří přesně ve tři třicet tři a po chvíli, nevyužité pohasne.

Brána je plně funkční a Alice je jejím strážcem, portýrem a průvodcem pro ty, kdo jí podlehnou a vejdou…


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 10.08.2016, 17:57:45 Odpovědět 
   Zdravím.

Nechci si tu "honit triko", ale já říkal, že to zrcadlo nebude jen tak obyčejné! Bez legrace - čtivý příběh s hororovým nádechem, jestlipak náš hrdina poznal, že jeho žena není jeho ženou? Ale to by byl nejspíše jiný příběh. Na práci šotků Překlepníčků jsem nekoukal. Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější? Raději se neptat...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 10.08.2016, 18:18:42  
   Tilda: Zdravím a děkuji za přečtení!
T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
ERROR
(4.1.2019, 21:27)
abeekr
(2.1.2019, 17:57)
Elvíra
(30.12.2018, 14:05)
Bábovka
(17.12.2018, 23:53)
obr
obr obr obr
obr
Vita Velocci
Velocci
Anuran Agnus - ...
Dandy518
Intermezzo - 8....
Shanti
obr
obr obr obr
obr

Odjezd
Malíř
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr