obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."
Erich Fromm
obr
obr počet přístupů: 2915656 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39753 příspěvků, 5802 autorů a 392262 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: KAMILA ::

 autor Tilda publikováno: 05.08.2016, 11:46  
Když závislost, tak následky...
 

KAMILA


Vybíhá z domu jen tak narychlo nastrojená v tom, co zrovna popadla ze skříně. Ani kraťounké vlasy si nezakryla šátkem, jak to obvykle dělala, aby ji tak okatě neokukovali, když se odvážila vyjít řídce na ulici. Obličej si jen lehce opláchla a v puse vykloktala ústní vodou a do zrcadla na sebe nekoukla ani jednou, když se na chviličku schovala do huňatého modrého ručníku. „Teď ještě ne!“ - poručila si. „Vydrželas to minimálně dva měsíce, hodinu ještě zvládneš, ne?“
Až přijde z procházky, až jí do tváří potěšené srdce napumpuje trošku červeně – potom se podívá…
Nadšená z té náhlé porce energie, jakou už dlouho nepocítila, vykračuje skoro plynulou chůzí a NEZADÝCHÁVÁ SE vůbec! Ona, které v posledních dnech dělalo potíž se jenom přetočit na druhou stranu v lůžku anebo, nedej bože, se pokusit vstát: ne, tohle už sama nezvládala a na toaletu jí musel pomáhat Petr a v horším případě pod ni, celou rudou rozpaky, podkládal mísu, protivně studenou a protivně nedůstojnou sotva třicetileté ženské. Tehdy pevně zavírala oči, aby mu neviděla do tváře a přetrpěla celý proces s hlubokou nenávistí ke své závislosti kuřačky. To už ovšem bylo pozdě se nenávidět, kárat nebo odsuzovat své dřívější, hloupé a nezodpovědné chování vůči vlastnímu zdraví.


Kamila jako malá holčička často nábožně sledovala tátu v křesle, když si obřadně zapaloval po sytém jídle další z mnoha cigaret toho dne. Nejvíce se jí líbila vůně tabáku a také obrázky na krabičkách. Však je jednu dobu sbírala, vystřihovala etikety a z nich lepila na čtvrtky papíru barevné koláže. Zvlášť v oblibě měla ty s velbloudem. Táta je nekouřil pravidelně: tahle značka byla luxusní zboží a on pár krabiček dostával darem od kamarádů nebo známých, pokud se vraceli ze zájezdů za hranice nebo z Tuzexu. Později už se dala okrová krabička koupit v každé trafice asi za dvacet korun a tak mu je školačka Kamila nadělovala k svátku nebo narozeninám, když přejícně nakupovala ze svého týdenního spropitného.
První zakázané ovoce ochutnala na dvorku za králikárnou, když jí bylo sedm a její o tři roky starší bratr ji vtáhl do spiknutí, aby měl komplice. Tehdy ještě nešlukovala, protože se s prvním potáhnutím hrozně zakuckala, až jí vyhrkly slzy a málem se pozvracela. Ale zdálo se jí to atraktivní a pořád příjemně voňavé i v dětské puse. Přišlo se na to, protože kouř jim nasákl do oblečení i vlasů a oba stanuli před přísnou rodičovskou porotou bez šance na advokáta Ex offo a už vůbec ne na vlastní obhajobu. Vinni v celém rozsahu a nehledělo se na to, kdo byl strůjcem nevhodné myšlenky, ani čí ruce loupily z otcova nočního stolku načnutou krabičku tvrdých startek s filtrem.
Museli povinně vykouřit každý jednu cigaretu až do konce za neustálého tátova dohledu. I když plakali, nadavovali se, kašlali a prosili za odpuštění. Jejich kat nepovolil, dokud jim v třesoucích se, ulepených a slabých prstech nezbyl jen užmoulaný špaček. Na sulcovatý žaludek dostali černé uhlí a suchý rohlík a se slibem, že už nikdy kouřit nebudou, mazali konečně do postelí.
Bráška svému slibu dostál a nikdy už si znova nezapálil. Ovšem Kamilu trest nezlomil a spíše jí zakázané ovoce paradoxně ještě více zachutnalo. V patnácti už byla zkušená kuřačka a dokázala s ústní vodou a deodorantem divy, že jste z ní cigaretový pach skoro necítili. Když jí bylo osmnáct, tak po tom všem ostatním bylo, víte co…
Táta, po dvou infarktech konečně uvědomělý, také kouření omezil, i když úplně nepřestal nikdy. Kamila, statečně kráčející v jeho šlépějích, jej hravě trumfla v rekordu. Táta dříve dával jednu krabičku denně, Kamila dvě, až tři…
V práci kouřit nesměli – seděla za šicím strojem v továrně na pracovní oděvy. A tak využívala pauz a zbytek doháněla cestou na zastávku autobusu a večer u televize. Její oblíbené a vlastně jediné cigarety byly Camelky. Však jí od určité doby ani jinak neřekli: žádná Kamila, ale Camelka pro spolužáky a později i pro šičky a mistrovou ve fabrice.
Když měli v pátek pravidelnou půlroční prohlídku u závodního lékaře, povinně museli i na rentgen plic. Kamila vždycky s přezíravým uchechtnutím říkávala, že její „měchy“ si na Camelky tak zvykly, že by jim jiný tabákový výrobek určitě uškodil a nikdy nekouřila jinou značku, ať jí přátelsky nabízeli cokoliv na baru nebo jenom při čekání na spoj. (Taky s oblibou opakovala, že ten dávivý, dráždivý a častý kašel, hlavně po ránu, ke kuřákovi patří jako k Chaplinovi buřinka. A že kdo nekašle, potom je něco hodně špatně…) Navykle tedy sáhla do kapsy pro svou krabičku, vyklepla zkušeně jedno „cígo“ a akorát si nechala dvorně zapálit, pokud byl kluk její typ. O své cigarety se zásadně nedělila.
Nebála se proto o nic více, než ostatní kolegyně, sedící a vrtící se na plastových židličkách v malé, vybydlené a vydýchané místnůstce a čekající na ortel plicního specialisty.
Kamila byla na řadě jako poslední, protože nevydržela sedět půl hodiny v klidu, aniž by si neodskočila ven zakouřit a ostatní ji tak předběhly. Zavolali ji opakovaně na snímkování, i když nechápala proč: „Přece jsem stála natěsno u té protivně ledové desky, jak chtěli, nedýchala jsem, jak chtěli… No jo, stroje jsou stroje a lidi taky jenom lidi…“
„Paní Jouzová, nemám pro vás moc dobré zprávy…“ zadívá se na ni postarší a silně prošedivělý lékař.
„Na pravé plíci máte rozsáhlou zastíněnou plochu a taky vaše dýchání se mi ani trochu nelíbí. O tom kašli, co jsem zaslechl z čekárny, ani nemluvím… Hned jsem poznal, že patří k vám, sotva jsem si prohlédl snímky. Není to dobré ani trochu, tumor je dost veliký a budete muset na další vyšetření na specializované oddělení nemocnice. Hned v pondělí se hlaste na recepci onkologické ordinace s tímto doporučením! Není čas na hlouposti a není čas na další cigaretu ke kávě. Dneškem jste skončila s kouřením: JE to jasné, Kamilo?!“
Znova se na ni podívá tak vážně, že teprve teď se opravdu lekne: „Já… Já mám nádor nebo co? Co se mi snažíte říct? Že ta povedená retuš na snímku je nějaký pitomý tumor? Jsem tak MOC nemocná, že to musí být už v pondělí? To nemám ani čas za sebe najít náhradu v dílně. Děláme dvanáctky a vůbec… To je hrozně nahonem! Vyhodí mě z práce, jestli se budu válet doma v posteli: vy nevíte, jak je těžké se tam udržet…“
„Nikdo vás nevyhodí a zdraví je přednější, než prémie, milá zlatá… Tak to je a nic už na tom já ani vy, nezměníme… Kolik vykouříte denně? Jednu, dvě krabičky? Určitě se nemýlím, viďte… Je mi to líto, tak mladá… Však se tam o vás postarají a nasadí léčbu: věřím, že to dobře dopadne a vy se s tím poperete! Sílu na to máte ve svém věku - chce to jenom pevnou vůli, odhodlání a víru…“
Unaveně se usměje, poklepe jí na zvadlá ramena a vyprovodí ze dveří, sotva vyjede doporučující zpráva z předpotopní inkoustové tiskárny.
„Bože, co řeknu doma našim! Co řeknu Petrovi… “ Vždycky ji nabádal, že to přehání, sám pouhý slabý kuřák mentolek a ona se jenom smála… teď to má… „Já pitomá, pitomá a blbá slepice. Závislačka , idiotka a vyhulená fabrika. Já mám raka, bože!!! Já, kráva, se teď můžu pyšnit tím, že mám dva stíny: jeden připojený k nohám a druhý vilně přitulený k pravé plíci, pěkně v pohodlí a teplíčku, brrrr…“
TUMOR… Převaluje to slovo v puse tam i zpět a pořád chutná stejně odporně: jako čísi prastará žvýkačka nalepená pod deskou stolu, kterou ji někdo nutí opakovaně polykat, plná smetí a pavučin a ono to samozřejmě nejde. Jako nepoživatelná houba, olepená jehličím a lesní hlínou a pískem, dlouho vařená a stejně tuhá, hořká a drobounké částečky špíny jí křupou mezi zuby…
Kamila si popláče skrytě na schodech nemocnice a potom statečně vyhazuje do odpadkového koše drahocennou krabičku s velbloudem: ještě než zmizí mezi odpadky, zdá se jí, že na ni stylizovaný dromedár, ten Quasimodo mezi zvířaty, spiklenecky a taky dost vítězoslavně mrkne. Zavrtí odmítavě hlavou a poklepe si sama sobě na čelo: „Blbnu už totálně asi…“
Doma se přivítá s Péťou, který připravil večeři, protože je pátek, zítra volno a taky mají malé výročí – dva roky od svatby… Na stole kytka, svíčky i bonboniéra a Kamilina stavidla povolí a přílivová vlna to všechno zakryje slzavou záclonou.
„Miláčku Kamí, co se stalo, To jsem tě tak zaskočil…?“
Až po chvíli je schopná slova: „Já… Bože, jak to jenom říct… Nesouvisí to s večeří a ni kytkou ani s výročím. Jsi milý a moc děkuju, že jsi nezapomněl… Tak dobrá… Mám nález na plicích, Petře… V pondělí musím do špitálu a je to asi vážné… Prý tumor a velký…“
Petr vyděšeně vyskakuje z pohovky a drží ji v náruči tak pevně, že má pocit, že se rozpustí, rozmělní a splyne s ním v jednu bytost, zdravou a silnou a bez druhého a hnusného stínu… Nejde to a ona to ví…
Nestačí, že ji on tiskne k sobě. Teď už to nestačí a na Kamile je, aby se s nemocí poprala za ně za oba. Dluží to Petrovi, svým blízkým a hlavně svým chudákům plicím, které tak hloupě zalepila dehtem!!!
Cha…! Mohla by se pyšnit tím, že má blízkou známost se sirem Tumorem, majoritním vlastníkem Dehtové rafinerie v jejích plicních sklepeních!!!
„Ne…Ne… To není pravda! Že si ze mě utahuješ? Jsi známá svým černým humorem… Kamí, řekni, že je to legrace… Prosím, usměj se a řekni to!“
Ale už sám ví, že si z něj blázny nedělá. Z jejích očí to ví. Jsou tak nekonečně smutné, vyděšené a vědoucí, že i Petr ví…
Ten večer tedy neslaví, nepopijí vychlazenou polosladkou Bohemku a večeře se sotva dotknou. Tu noc se nemilují, jen tiše leží v objetí, dokud neusnou skoro nad ránem.
V pondělí na osmou ranní doveze Kamilu na příjem, raději i s napakovanou taškou a oba mlčí a oba už touží mít to rychle za sebou – to loučení, které nikdo z nich nechtěl…



***


Uběhl rok a onkologická pacientka Kam je starým zkušeným mazákem, který prošel snad vším, co současná medicína umožňuje. Nález se ještě zvětšil, levá plíce to schytala celá beze zbytku a pravá skoro z jedné třetiny, o metastázích na žaludku a játrech nemluvě… Operace nebyla reálná ani z pěti procent, pokud tedy není v lidských možnostech žít bez plic a velínu trávicí soustavy…
Zkoušelo se tedy dále bojovat medikací a sázelo se na pacientčin mladý věk a lepší vyhlídky na zotavení a celkovou regeneraci. Nejprve tolik oblíbená chemoterapie: na tu docházela Kamila několikrát do měsíce a vždy pár dní v nemocnici zůstala. Po čtvrté dávce jí začaly padat vlasy – její krásné světlehnědé kadeře ji opouštěly, aniž by ji litovaly. Jako by s ní a jejími dvěma stíny nechtěly nic mít, padaly v chomáčích při česání, pletly se do zubů hřebene, povlávaly jako mořská tráva ve výpusti sprchového koutu, dále zůstávaly ležet na podušce, i když ona už dávno vstala a zpytavě se pozorovala v zamženém zrcadle koupelny.
Nakonec měla hlavu jako koleno, bledě růžovou a zranitelnou, nad levým uchem krásnou, kulatou pihu, jako modelka nad vykrojeným rtem. Takže neustále nosila šátek a nehrála si na piráty, dávno už pohádkám odrostlá. Pod očima temně fialové kruhy, podobné těm od kanyl a jehel, jež jí střídavě vráželi do hřbetů rukou a ohbí lokte, když chtěli zabít rakovinu v ní. Rty rozpukané a bezkrevné, rozkousané bolestí, když zvracela v křečích nad mísou, sotva ji odpojili, nasáklou léky tak, že krev nechápala…
Vyhublá jako strašidlo pro anorektické teenagerky, ploužila se bytem, chodbou onkologie nebo jen ležela, neschopná, vyčerpaná a bez chuti bojovat. Než se zase vzchopila, v duchu si vynadala do pitomců, srabů a magorek a zase narovnala kostnatá ramena a mrkla na sebe hematomem obkrouženým okem, kde to pořád ještě nadějně blýsklo.
Po "chemo" došlo i na léky podávané peorálně, protože výsledky nebyly pořád dobré a nádor se nezmenšoval a jeho metastázoví pohůnci dále rozšiřovali své řady. Nikdy by neřekla, jak moc jí budou cigarety páchnout, ale bylo to tak: jako peklo, síra, hromady hnoje v silážních jámách, jako zdechliny pod stínem stromů v lese, máselná kyselina, pot v podpaží bezdomovce, jako smrt…
Ráno, v poledne, večer… Polyká hrsti různobarevných a různě velkých pilulí, pije energetické nápoje, nemá a má chuť k jídlu, zvrací a nezvrací, dochází na kontroly, hubne a průsvitní, jednou ze sebe nadšená, jindy zhrouceně sedí v čekárně, než ji vyzvedne saniťák nebo doufající Petr…
Nádor, samolibý, vetřelčí a nesmrtelný, nechce opustit své plicní sklípky, kde má uskladněno, aby přežil, a pyšným zrakem přehlíží své državy a statky, utěšeně se rozrůstající ke slávě jeho…

Nakonec Petrov po telefonu řeknou, že léčbu jeho ženy ukončují z důvodu nijakých, ani maličko pozitivních výsledků. Nevěří svým uším, že to jde tak jednoduše. Pouhým vytočením čísla vám lakonicky oznámí, že umřete ani se nenamáhají, pozvat vás na konzultaci…?
Křičel a brečel do zdi v garáži tou nemohoucností a zradou, aby Kam neslyšela. Mlátil pěstmi do prašné omítky, až na zdi zůstaly krvavé šmouhy, jako na divokém plátně od Pollocka.
Kamila to vyslechne kupodivu v klidu a nijak rozhodnutí nemocnice nekomentuje. Jen jednou dlouze a pomalu přikývne, stiskne slabě Petrovi zpocenou dlaň a zavře oči, že bude chvíli spát.

Přeje zůstat doma až do konce a Petr si bere dlouhodobé neplacené volno, aby se o ni mohl starat.
Jednou, jen tak z hlouposti, (to má Kamila lepší z dní) Petr bezcílně rejdí na internetu a najde kontakt na léčitelku. Neví sám, proč jí tu do očí bijící stránku ukazuje, je zásadně proti šarlatánům a samozvaným spasitelům, ale Kamila jej udolá tím náhlým nadšeným třpytem teď tolik dětských očí, že okamžitě podlehne a domluví schůzku na další den.
Po podivné prohlídce s ještě podivnějšími doprovodnými předměty, hudbou a protivným aroma nějakých neznámých vonných tyčinek, čadících na zastřeném okně, ze kterých oba pálí oči, má paní léčitelka Marika jasno: nabídne z velké lednice sedm lahviček o obsahu sto mililitrů s iontovou vodou. Samozřejmě za několik tisícovek a žádný doklad o zaplacení jim nevydá.

„Budete upíjet v pravidelných dávkách během dne a uvidíte, že se vám vrátí zdraví, čákry se prozáří a aura vítězným obloukem znova zaplane… Jenom musíte vodu uchovávat v chladu a temnu!“
Bla, bla, bla. Kamila, vyčerpaná tou cestou skoro k nevydržení, pouští ta slova do hlavy a ven, aniž by pro ni měly nějaký význam. Upírá horečnaté oči jen na ty opocené lahvičky s „živou vodou“.
Tomu alternativnímu léku chce věřit, musí věřit, když medicína ji pustila k vodě. Petr, v duši zoufalý, jí naoko povzbuzuje, ale má nepříjemný pocit, že je ta ženská napálila…



***


Zbývá poslední lahvička a Kamila je slabá jako čaj: skoro nejí, pije jen po kapkách a hodně spí, pokud jejím chatrným tělem nezmítá nekonečný záchvat kašle. Papírové kapesníčky, ty směšné čtverečky buničiny jak pro panenku, vyměnili za role kuchyňských utěrek XXL a velká krabice u postele potom nedokonale ukrývá zakrvavené, zmuchlané čtverce, horečně odtrhávané.

Hodně se potí a Petr neustále mění povlečení. Mívá vysoké horečky nebo se klepe zimnicí. To ji drží v náruči, dokud neusne nebo jí horečka neklesne na aspoň trochu uspokojivou hodnotu. Večer dopije poslední doušek „léku“. Skoro nekašle a skoro nemá sílu se nadechnout, plicní ventilaci zapojenou už napořád. S průhlednou maskou přes tvář vypadá, jako tajemná astronautka z hlubokého vesmíru a její oči snad už viděly za horizont.
Manžel, který si k ní smutně lehá a opatrně ji hladí po tváři, aby ji, tolik křehkou nerozbil, skoro tuší, že ji vidí živou naposled…



***



Všechny ty vzpomínky Kamile proběhnou hlavou, když svižně kráčí ránem, ulicí a dnem, s obyčejným cílem - nakoupit teplé loupáky z pekárny.
„Léčba zabrala… Na poslední chvíli sice, ale zabrala. Jsem zdravá a silná, jako jsem nebyla snad nikdy. Jdu, skoro běžím a nefuním, nehekám, neklopýtám a srdce mi nebuší na poplach…!“
Potěšeně si prohrábne chmýří na skráních a zašklebí se do pátravých slunečních paprsků, které ještě nehřejí ani trochu. Ale jí není zima. Vlastně necítí nic. Ani chlad ani teplo ani průvan ani závan zplodin z právě projíždějícího náklaďáku. Rozpustile řidiči zamává, ale nevšímá si jí ani trošičku.
„Si trhni, nádhero… Já mám svého Petříčka! Já jsem zdravá!!!“

Potom se trochu zarazí. Proti ní jde po chodníku paní s vlčákem, kterého se vždycky bála a kolem jejich plotu nikdy neprošla, aniž by netajila dech strachem, že na ni odněkud vyběhne se zpěněnou tlamou, opře se o nevýznamné a lajdácky napnuté pletivo a bude jí do tváře řvát vraždu.
Pes si jí ani nevšiml, dokonce táhl paničku stranou, jako by nechtěl projít kolem Kamily tak těsně. Hřbet naježený měl jako vždycky, když ji potkával, ale ani neštěkl a nezavrčel, spíše jen tence kvikl, sotva to bylo slyšet.
„Ty jo, možná budeme nakonec kamarádi… Už ze mě asi necítí ten prokletý nikotin a třeba mu budu i vonět! Tak mě napadá… Navrhnu Petrovi, abychom si pořídili štěně… budeme chodit na procházky a začneme oba nový a zdravější život! Jo: to bude ono – štěňátko a potom i miminko třeba…!“
Jde se jí hned snadněji, když má novou myšlenku na nový a určitě lepší život se svým Péťou, psíkem a dítětem…

Nakonec stojí před malou rodinnou pekárnou na rohu ulice. Uvnitř se svítí a voní to určitě báječně, horce a vanilkově. Nedočkavá bere za kliku a ono to nejde. Klika se ani nepohne, ač ji uchopí ještě pevněji a třese s ní jako blázen. V krámě se nikdo neotáčí, pár zákazníků stojí spořádaně v malé frontě u bohatě zásobeného proskleného pultu a ani prodavačka nedává najevo, že by lomozící Kamilu za sklem dveří viděla.
Samozřejmě, že ji to naštve a buší do rámu dveří a křičí a nic neslyší. A nikdo zase nereaguje, dokonce se dveře náhle otevřou, když se kolem ní zezadu prosmýkne neviděný kluk a než stačí zareagovat, zase jí dveře přirazí před nosem, div jí v nich nepřimáčkne nadějně napřaženou ruku…
"Krucinál, ty idiote, copak nemůžeš počkat!“ křičí zase Kamila a nic ani hlásek ani ten vykřičník na konci…
Najednou se cítí divně, bezbranně, ohroženě, naze a hlavně nesmírně hloupě. To když se podívá na sebe dolů a vidí, že nemá tričko a džíny, které si v domnění vytahala ze skříně a rychle a ve spěchu oblékla. Ne… Na sobě má pořád pyžamo: propocené a na předku kabátku polozasychající a stále vazká krusta krve s kousíčky tkáně, kterou vyvrhla kdy…? Nepamatuje se…

Pospíchá rychle domů po druhé straně vozovky a zase potkává to psisko s majitelkou. A zase na ni nereaguje. Vlastně reaguje, až když je těsně míjí. Tlačí se v panice na ženino pravé stehno, otáčí hlavou, aby se na Kamilu nemusel ani jednou kouknout, uši přilepené k hlavě, hřbet naježený ještě více, než prve a ocas potupně stažený pod břichem. Dokonce se i trochu pomočil a zřejmě zapáchající tekutina (Kam má s čichem dlouhodobé potíže jako neblahý důsledek náročné léčby) mu stéká po vnitřní straně nohou, jako vyjevenému štěněti…
Divné ještě více a ještě více to Kamilu popožene k domovu.

Když konečně uvidí známé průčelí, našikmo na trávníku stojí poněkud neurvale, sotva zaparkované bráchovo auto a ještě trochu horce táhne z výfuku. Dveře domku jsou dokořán...
„A byly i předtím…“, napadne Kamilu, když se s viditelnou námahou zamyslí. „Vlastně jsem vyšla ven OTEVŘENÝM vchodem. Šla jsem opatrně okolo kuchyně, kde poloseděl u stolu Petr, hlavu položenou na stole zabarikádovanou pažemi a ani se nepohnul. Jako by na někoho čekal a usnul z toho… A tak jsem jako myška prošla kolem chodbou, abych jej nerušila. Brala jsem z věšáku plátěnou tašku s peněženkou, to vím… „
Ale v ruce nic nemá, jen její trapně zaťatá v pěst, jako by držela ucha tašky…

Teď už se opravdu bojí, co to všechno znamená. Otevřené dveře, nečekaný příjezd jejího bratra, nemožnost dostat se do prodejny pečiva a nakonec ten PES…?
Projde do domu, chodbou kolem pusté kuchyně a dál po schodech do patra k ložnici. Odtud se line pláč a tiché mumlání…
Kamila stane ve dveřích s nádechem radostného pozdravu a vytřeští oči na tu podivnou scénu před sebou. U postele z obou stran klečí její muž a bráška a oba drží za ruce JI, ležící bez života v pokrývkách. Respirátor pocákaný krví stržený vedle hlavy, oči vytřeštěné a ochablá, pootevřená ústa jsou nádržkou pro pirani asi, když se v nich leskne kalužka rudé krve.

„Já… Já… Ne… Já… BOŽE!!! Já jsem MRTVÁ!!!“
Kamilina mysl, která doposud vzdorovala, konečně pochopí, co se stalo.

Pokorně sestoupí do mrtvé schrány na posteli a potom to za jejíma očima krátce zazrní: jako když uhodí silný elektrický výboj do transformátoru nebo náhlý poryv vichřice vychýlí satelitní parabolu a sledování oblíbené telenovely se přeruší. A potom nastane hutná, sametově černá tma. Taková, která skoro citelně tlačí do očí. A potom i tento zrakový vjem pomine… A potom už není naprosto NIC…


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 05.08.2016, 11:45:57 Odpovědět 
   Zdravím.

Smutný příběh, mohl by být mementem pro kuřáky, jak si zničit zdraví a život. Textík je napsaný čtivě, líbily se mi i ony pasáže, kdy hrdinka opustila své tělo, aniž by to tušila (jak na začátku, tak na konci příběhu). Rakovina postihuje i zdravé lidi, lidi kteří kouří mají však větší šanci, že touto nemocí onemocní. Napsáno uvěřitelně. Na práci šotků jsem nekoukal, i když tu a tam by se nějaký nedostatek našel (pozornější pročtení napoví).

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 05.08.2016, 18:38:49  
   Tilda: Zdravím,
moc děkuji, že se líbilo! T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Tooll
kukuřice Tichý Kopec
Na Valentýna
Morýš
4,5:Rodina, zák...
Silence Dogood
obr
obr obr obr
obr

Malé špitální blues
zd.hledač
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr