obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"To, co vychází ze srdce, nebývá nikdy směšné."
F. Caballero
obr
obr počet přístupů: 2915697 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5810 autorů a 392510 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: NEBOJSA ::

Pro hlasování musíte být přihlášen(a)!
 autor Tilda publikováno: 20.08.2016, 18:03  
Možná je někdy dobře, smířit se s tím, co máte a nechtít svůj status změnit...
 

NEBOJSA

Jared se jednoduše nebál. Maminka jej porodila sotva za půl hodiny, co ji nervózní manžel dovezl na příjem městské porodnice. Byl tak mimo, že nezatáhl ruční brzdu a jenom náhodou se nic nestalo, když jejich Prius začal pomaličku prchat z místa činu na přilehlém parkovišti. Dvěma mužům z ostrahy se podařilo vůz zablokovat, ještě než narazil do plotu. (Skoro)tatínka nepokutovali, jenom se potutelně usmívali, když jim děkoval, plakal a těkal očima ke vchodu nemocnice, který jeho milovanou ženu spolkl a mlčel jako hrob…

Chlapec se narodil a neplakal, naopak se vážně díval na svět sotva zaostřenýma šedýma očkama a maličko krčil hebounké jemně ochlupené čelo. I doma si stěžoval málokdy. Měl ihned pravidelné rituály krmení, vyprazdňování, spaní i neúnavného a nanejvýš pozorného a přemýšlivého skenování okolí. Když mohl sedět, byl ještě spokojenější a mamince to bohorovné děcko všichni záviděli.
Jiné mámy se s vypětím sil potýkaly se srdceryvným křikem a hysterickými záchvaty svých milovaných uzlíčků štěstí při každé lékařské prohlídce a očkování. Jaredova máma ne: její synek jí tiše spočíval v náruči nebo později sám seděl na modré plastové židličce, vybarvoval obrázky nebo listoval v dětských knížkách s odrbanými růžky, plnými zvlněných a pobledlých ilustrací nasáknutých dávnými slzičkami pacientů.
Paní doktorka si je raději pozvala i na nějaké testy, aby se ujistila, že je malý, teď už skoro pětiletý hošík v pořádku. Je ve všech směrech a nic mu absolutně nechybí, aby z něj vyrostl šikovný a chytrý kluk.

Teď v sedmnácti je radost se na Jareda podívat. Vysoký, bledý a tmavovlasý po mámě a oči má šedé jako holubí křídla. Ty zdědil po strýci Henkovi, kterého sice nikdy neviděl, ale snil o tom, že jej, až bude dospělý a soběstačný vyhledá. Tajemný strýc žije hluboko v Amazonii, skoro jako poustevník. Nikdy se neoženil a s rodinou se nekontaktuje více jak dvacet let…

Jared věří, že k barvě duhovky nedostal věnem i strýčkovu samotářskou a plachou povahu: asi ne, když zrovna randí s Deanou… Blond slečnu si vyhlédl na tancovačce a její blankytně modré oči by chtěl pořád dokola kreslit, kdyby to ovšem uměl… Jsou spolu už půl roku a oba se zamilovávají až po uši. Kino je dvakrát do měsíce a každou sobotu někde tancují.
Jenom v jednom se neshodnou: ve filmových žánrech.
Deana je romantická a bázlivá dívka, která z duše nesnáší horory. Je jí doslova fyzicky špatně, když je donucena se občas kouknout na béčkový krvák o skupince studentů v lese nebo opuštěném areálu psychiatrické kliniky. A stejné je to i se sci-fi filmy s všelijak hrůznými a lidožravými vetřelci.

Jaredovi se její reakce zpočátku zdály úsměvné, přehnané a zbytečně hysterické. Ale když Deanu hlouběji poznal, už se jí pokradmu neuchechtává a na filmy podobného ražení chodí sám nebo si půjčuje dévédéčka na doma.
Jinak si ve všem ohromně rozumějí a oba si myslí, že je nikdo a nic nerozdělí…
Jared čte hororovou a fantaskní literaturu, hltá metry krví nasáklých smyček filmů, ale nic to s ním nedělá. Nebojí se a nikdy jej nějaká nečekaná finta, třeba i Oscarového režiséra nebo světového spisovatele nedostala. Umí předvídat, kombinovat a snít: proto se nudí, a hledá neustále nové podněty, které by jej pobavily a které by jej KONEČNĚ - trochu překvapily.

O tom domě se dozvěděl ve škole od nového kluka, který k nim přestoupil skoro na konci roku.
Alex, jak se nový spolužák jmenoval, o tom baráku vyprávěl tak barvitě a přesvědčivě, že Jareda okamžitě nesmírně upoutal.
„Abyste věděli, kluci – v tom opuštěným domě něco je. Nějaký zlo, protože se tam kdysi dávno zabila jedna ženská. Byla, myslím, dost bláznivá a nemocná. Když si vystřelila mozek z hlavy, musela být cvaklá, no ne…?! Prý byla celá stěna ložnice pocákaná krví a kouskama mozku a skalpu. A mouchy, co se tam v tom krmily, ta obrovská kolonie tučných masařek, je prý doposud zalezlá ve stěnách domu a rodí pořád další, abnormálně velké a hnusné potomstvo.
Nikdo v tom domě nebydlí a nikdo jej nechce koupit. Jsem si ho všim, jak jsem cestou do školy koukal z okna autobusu. A stará paní, co náhodou seděla vedle mě, mi o tom podivným domě všechno řekla. Už deset let je prázdnej a přitom moc nechátrá. Spíše se sesedá, choulí se do sebe, ale pořád stojí rovně a svýma maličkýma oknama se dívá zle a záludně na každýho, kdo jde kolem. Ne, že by kolem jeho dveří nějaký bláhový člověk chodil často. Já jsem se jen koukl oknem do toho obýváku, kde se ta událost podle lidí stala. A stačilo mi, vážení. Opravdu stačilo! Myslím, že tam okolo nechodí nikdo už řadu let. I chodník zarostl býlím a škumpou a stejně tak i předzahrádka pod verandou…“


Chvíli byl Alex díky historkám, pořád obměňovaným a vyšperkovávaným, středem zájmu, ale postupně jeho posluchači odpadali, až zbyl jenom Jared.

„Alexi, já se tam musím podívat. Musím konečně zjistit, jestli se umím bát… Jak začnou letní prázdniny, jdu do toho!“
Spolužák se jenom divně koukne a pokrčí rameny: „Já osobně bych tam nevlez ani za milión a co vím, nikdo tam nikdy nic nezkoušel. Ale je to na tobě: dům není hlídanej a ani zamčenej. Až tam vlezeš, nechtěj po mně pomoc. Budu stejně u babičky v Ohiu. Takže v tom budeš sám, kámo…“

Jared se nemůže dočkat, než se konečně na dva měsíce zavřou brány školy a tak učivo trochu fláká. Ale jenom maličko a doma si jedné, dvou horších známek na výpisu skoro nevšimnou. Hned první týden v červenci jedou rodiče s mladším bráškou Jonem na každoroční aktivní dovolenou. Vezou sebou kola a bohužel, Jared musel půjčit to svoje, protože divoký a neopatrný Jon svého zánovního „horáka“ rozflákal, sotva mu oschlo v ruce vysvědčení.
Tím se mu trochu zkomplikovala situace. Patnáct kilometrů k DOMU tedy nepojede na kole, ale musí pěšky nebo autobusem. Ten však během prázdnin skoro nejezdí a v čase, který si Jared naplánoval, má zrovna výluku, hernajs!
Nechce se mu dusat tři hodiny v to vedru po krajnici a nechce spoléhat, že málo frekventovanou silničkou zrovna v tu dobu něco projede. Lidi mizí k příbuzným, na dovolené nebo leží s paklíky piva u bazénu… Mrtvá sezóna pro stopaře na venkově!
Leda že by… Deana by jej mohla dovézt. Jo, to by šlo! Mají doma tu starou dodávku, co se v ní učila řídit, než jí dali papíry… Třeba by mu pomohla. Hned večer se zeptá a bude moc, moc něžný, aby ji přesvědčil…

„Proboha, Jarede, tebe to vážně nepřešlo?! Taková blbost, lézt někam do opuštěného a cizího domu. Co když tam bude nějaký zlý bezdomovec, vandrák nebo idiot a zraní tě nebo, nedej bože, tě zabije! Na to jsi nepomyslel? Klidně tam může někdo tajně přespávat a určitě to nebude žádný lidumil. Nebo vzteklý pes, nakažená liška nebo kojot. Na samotách jsou různé nebezpečné nástrahy a nikdo, vůbec nikdo by neměl pokoušet osud. A po mně chceš, abych tě tam zavezla?! Abych byla spoluviník, pokud se ti něco stane!?“
Deana prudce a odmítavě vrtí hlavou a Jaredovi dá velkou práci, aby ji přesvědčil. Má štěstí, Casanova jeden talentovaný, že mu to nakonec jde skoro samo…



Ten den se nijak zvlášť nepřipravuje. Bere si sebou jenom batoh s láhvemi limonády a vody, plechovkami Red bullu, baterku a nabitý mobil, dva tlusté sendviče a knížku od Stephena Kinga „Salems´Lot“, aby si trošku vylepšil atmosféru.

Dodávka škytá, klepe se a všelijak protestuje, když ji unavenou a skoro katatonickou vytáhnou z garáže a nutí ještě z posledních sil pracovat.
Deana trochu ví, jak na „starou dámu“ a nakonec tedy kodrcavě vyjedou na silnici. Technickou už má auto dávno prošlou: naštěstí jedou stranou a na hlídku určitě nenarazí. Cesta trvá déle, protože jedou pomalu, aby stařenku nepřehřáli. I tak z pod kapoty občas zakouří, zaškytá a ve volantu Deana cítí tu marnou, ale neustávající vzpouru. Po necelé hodině jsou na místě.

Ten dům je přesně takový, jak jej Alex popisoval. Malý a schoulený a zároveň zlý a varovný: trčí ze zaneřáděného trávníku jako zlá, červivá a jedovatá houba… Mdle narůžověle se vystavuje světu, olupující se, pokrytý plísní a houbou, za špinavými a zakalenými skly oken ztrhaně a zbytečně visí šedivé a orvané cáry záclon a s hustými pavučinami se přou o místo. Krytá veranda je jediná trošku přívětivá párem pokroucených houpacích židlí a kulatým stolečkem s modrým oprýskaným džbánkem uprostřed.
Deana odmítne i jen nakouknout a raději zase sedá za volant, jen aby už byla co nejdál z dosahu podmračeného průčelí.
Jared tedy vchází síťovanými a z rozedranými dveřmi do tmavé chodby sám. Přehodí si natěšeně těžký batoh na rameni a rozhlíží si se zaujetím špinavé stěny chodby, na nichž tu a tam v pokroucených, zaprášených jazycích visí kdysi vesele pomněnkové tapety.
Kousek před ním vedou jedny dveře do kuchyně, protější do obývacího pokoje a druhé, menší do koupelny. Za ohybem je ložnice. To místo činu, jak je popsal barvitě a znalecky Alex.

„Mizera jeden: taky mohl počkat a trochu mě tu provést: jako kastelán, nebo historik, ha, ha…“
Z venku slyší kašlání Deanina stařičkého auta: škyt, škyt… A ticho…
„Tak to holka asi nerozchodila!“ Pomyslí si s divnou nechutí Jared a jde jí (po hanbivé minutě váhání) na pomoc.
Zase ten zpropadený chladič. Pod zvednutou, zprohýbanou a rezatou kapotou, u které Deana skoro v slzách bezradně stojí a právě zkouší volat Jareda mobilem (do toho domu by nevkročila), to dost vaří. Spotřebují dvě láhve drahocenné vody, než se všechno ochladí a do hodiny je možné znova zkusit nastartovat. Napřed trochu napínání, zoufání a beznaděje, ale napočtvrté motor naskočí a jede jako hodinky.
Deana se spěšně rozloučí krátkým polibkem, aby si to dodávka zase nerozmyslela, a se smýknutím sjede na silnici směrem k městu. Pospíchá, jen aby byla z dohledu, a mávne paží ze staženého okénka.
Doufá, že ráno bude auto ještě naživu, aby mohla pro svého nebojácného hrdinu i dojet.

Jared počká, dokud se neztratí za první zatáčkou a zase vejde bez zaváhání do domu. I dveře za sebou pečlivě zavírá, jako by byl doma.




Deana se uklidňuje se vzdáleností, která ji dělí od opuštěného domu. Užívá si i jízdu pomalu se šinoucího auta, zapadající slunko za zády i němý a voňavý les po stranách okresky.
Když už je na půl cesty k domovu, jede z kopce a blíží se k zatím největší zákrutě, auto přestane poslouchat. Brzdový pedál jde lehce až k podlaze, ale auto nezpomaluje a Deana musí skoro třicítkou, aby zatáčku vybrala. Sedmdesátka na tachometru je moc na tu ostrou levotočivou a Deana je v ní, ani nestačí vyjeknout. Vyhodí ji to do mírného svahu po pravé straně a drcne bokem vozu do několika stromů, ještě se kus vleče a se skřípěním se odírá o drsnou kůru, než se zaklesne maskou mezi kmeny.
Se šokovanou řidičkou to hodí proti volantu, do kterého se prudce narazí čelem a koleny zase do palubky a silně si pohmoždí oba klouby, protože vetchý bezpečnostní pás praskl. Naštěstí se více nezranila a ta tlustá stružka krve, která jí teče nakřivo po nose, je jediná drahocenná tekutina, kterou na místě nehody zatím proleje. Kromě slz, jež se jí řinou z očí bolestí a panikou.

Chvíli ještě sedí, rozostřeně hledí na kouřem zcela zahalený předek vozu, ale potom se probere a překotně se pokouší vysvobodit z kabiny. Kupodivu se její dveře nezkřivily a jdou skoro snadno otevřít.
Vykutálí se do trávy, sykne a vzlykne, když se její natékající kolena dotknou povrchu a o to rychleji se zvedá a odbíhá kus od ubitého auta. Pod kapotou to náhle šlehne jasným plamenem a následný výbuch, který rudě mžikne do dne, překvapenou Deanu odhodí pět metrů do vozovky. Je políbena ostrým štěrkem po celém těle a z mnoha oděrek se řine jasně červená a mísí se s černým prachem.
Znova otřesená vstává, znova pláče, znova bolavější než před chvílí, klopýtá směrem, kterým přijela.
Jestli se spletla, jestli si myslela, že vrátit se k domu je rozumnější…? Skoro osm kilometrů ji čeká, než dojde, dokulhá a nakonec bolestivě doběhne…



***



Paranormální soukromý průzkumník Jared se mezitím zabydluje. Prošel všechny čtyři pokoje a příslušenství, poněkud zklamaně kvituje, že stěna obýváku, která měla být naplno zasažena obsahem hlavy sebevražedkyně, je čistě vydrhnuta až na holá prkna a staré, poskvrněné tapety zřejmě někdo spálil na uhel – škoda…
Těšil se aspoň do sklepa, kam vedou maličké dveře z kuchyně. Jsou v rohu, částečně kryté nachýlenou lednicí s mapami rzi a modročerné plísně, ještě pořád zevnitř slabě páchnoucí hnilobou. Neotevře ji, protože nechce. Jen ji odsune, jako zbytečnou atrapu k mnohem lepší atrakci. Do sklepa vedou dřevěné propadlé schůdky a světlo nesvítí. Jasně, že ne… A pokud by přece jenom svítilo, v půli cesty by stejně zhaslo!
Jared použije velikou baterku Rothco, již kdysi koupil táta ve výprodeji a která je více než slušně vybavená a dobře osvětleným krátkým koridorem sestupuje do suterénu. Další zklamání: nic tu není. Ani hromady beden, krabic, nebo zaprášená, velkým zámkem uzamčená skříň, který by musel urazit hasákem, aby mohl objevit tajemství. Žádná armádní truhla, veliký mrazák nebo tlustá kniha s podivnými znaky na vazbě. Jen myší bobky, mrtvé mouchy a pavouci a čísi nepatrná kostřička a tuny prachu. A ne, žádné nezřetelné stopy jen tak odnikud. První ťápoty udělá Jared, když prozkoumává každou píď flekatých zdí.
Smutně stoupá zase nahoru do kuchyně a s náhlým hladem se vrhá na svačinu. Jídlo jej trochu uklidní a první plechovka Red Bullu dodá energii na další, podrobnější průzkum. Nenajde nic a k tomu žádné divné pocity, mrazení, ježení chloupků v zátylku, zvuky nebo šepot v ostění. Ani ty pitomé myši, můry lapené v pavučině nebo veverky pod střechou tu nešramotí. Ticho je tak zřetelné, že Jared slyší šumění krve v uších a pomalý tlukot srdce v hrudi a tepnách.

Už se smráká a tak si ustele v propadlé posteli s jedinou matrací, přes kterou přehodí dvě deky, spacák a pod hlavu malý anatomický polštářek. Lehne si tak jak je, s džínami ani botami si hlavu neláme. Než půjde spát, zuje si tenisky: to si slibuje, když se začítá do přinesené knížky.
Vydrží skoro padesát stránek, než se mu chce trochu spát. Třikrát byl venku močit, snědl ještě jeden sendvič a vypil druhou plechovku „energeťáku“.

Je něco po půlnoci a on, když se nedočkal duchů, opravdu zutý se ukládá ke spánku… A vtom to uslyší: bouchnutí hlavních dveří, šramot, syčivý a sípavý dech a divně táhlou chůzi kohosi v chodbě. A taky šepot. Podmanivý, podbízivý a úlisný, nese se k němu tmou a je pořád blíž. Je to s podivem, ale ani teď se Jared nebojí. Pomalu vstane z provizorního lůžka, rozsvěcí svítilnu a naboso jde vstříc vetřelci.

Střetnou se v kuchyni, kam ta bytost vešla před ním. Stojí vzadu u lednice, nahrbená, špinavá a zlá. Vlasy jí visí přes rozšklebenou, čímsi černým umazanou tvář v zacuchaných, hnusem nasáklých provazcích, z očí a nosu kane čirý sliz. Na propadlé a rozedrané hrudi sotva se chvějící, má sepnuté ukoptěné ruce a kolena, divně odulá se o sebe otírají protivným mlaskavým zvukem. Na jedné noze jí zoufale plandá odrbaná, kdoví čím nasáklá plátěnka a druhé, bosé chodidlo má krvavé a samý puchýř a strup, nehty olámané a začernalé.
Potom ty pařáty k němu natáhne a cosi šeptá: snad jej zaklíná, snad mu poručí…?

A Jared neváhá a nebojí se a jedná: popadne po paměti kuši ze stěny za svojí hlavou (nezaskočen, že dřív byla stěna prázdná), bleskově ji nabije šipkou s ocelovým hrotem, kterou jaksi samozřejmě nahmátne v zadní kapse kalhot, a střelí tu stvůru rovnou mezi oči. Ona už neudělá naznačený krok a sune se po stěně dolů zády a sedá si rozkročmo, jako ďáblova nevěstka, hlavu tázavě na stranu. Jared k ní neohroženě popojde, za chůze znova nabíjí a ještě pro jistotu zasáhne přesnou trefou její hnijící srdce, jež jako černá svraštělá hrudka třepotavě tluče v polámaných a práchnivých žebrech hrudního koše.
„Dostal jsem tě, ty zrůdo. Nebál jsem se a vyhrál jsem. Prošel jsem zkouškou!“

Namíří na padlou bytost z pekel znova kužel baterky, zamrká, znova posvítí, když mu ruka se světlem v panice bláznivě poskočí: „Co jsem to… Panebože, ne!... Koho jsem to zabil…?! To přece… Ne… Ne…NEEE!!!“
Jared zakopne o její ochablé a zbídačelé chodidlo, skoro upadne, ale zběsile rychle se postaví na nohy a vybíhá do noci, do tmy a do pryč… Co nejdále od ní: co nejdále od oběti, kterou zbytečně a krutě dvakrát zabil…



***



Deana míří dlouhým a bolestným pochodem zpátky k domu, kde vysadila Jareda. Několikrát musí odpočívat ve vyschlé strouze u cesty, než nabere sil. Bolí ji hlava a obličej, oči natékají, aspoň, že rána na čele už nekrvácí. Má krutý hlad a žízeň a točí se jí trochu hlava. Seber cestou pár malin, ale nemá je jak umýt, a bojí se, aby nebyly potřísněny liščí močí a ona se nestala nechtěnou hostitelkou její tasemnice.
Neskutečně ji bolí nateklá kolena, skoro je nemůže ohýbat a jde kymácivě jako násoska z krčmy.
Potom padne tma a to ji trochu popožene. Neví, jak dlouho šla, hodinky se přetrhly a někde je ztratila a mobil se samozřejmě vybil už cestou autem, kde také v požáru ukončil své jsoucno. Ale podle tmy, stoupajícího srpku měsíce i podle náhle studeného vzduchu, bude už kolem půlnoci asi…

Konečně uvidí proti obloze o něco tmavší siluetu domu. Nikde se nesvítí.
„Asi už spíš, lásko moje… A já budu statečná, konečně odvážná a nebudu tě budit křikem pod okny a sama vejdu dovnitř… Zavolám až z chodby, pokud se zatím neprobudíš. Jak já se těším, až mi pofoukáš bebí, umyješ a ovážeš mi rány. Až mi dáš pusu a mě už nic bolet nebude…“
Deana se maličko usměje, pokud jí to opuchlá a zaschlou krví pokrytá tvář dovolí a pomalu otevírá vrzající dveře…


V tom domě bylo zlo. Jen se projevovalo jinak, než rozbíjením nábytku, praskáním zrcadel, kvílením, závany mrazivého vzduchu a zhmotňováním duchů.
Zlo v domě se probouzelo krví. Čerstvou lidskou krví, kterou na sobě nevědomky Deana do domu vnesla. Na rámu dveří štětcem bříšek prstů a dlaně namalovala nechtě rubínové zvací znaky.
Tehdy se k životu probudily časoprostorové linie, zlomy a siločáry a dokázaly v Jaredově jinak racionální hlavě přetransformovat dívčinu podobu do vize ohavné a práchnivé bytosti. Její zranění, její špína z putování, šaty potrhané bouračkou a trny maliníků, to všechno napohled skoro normální, se v jeho očích změnilo, gradovalo a hutnělo do obrazu, který mu byl vnucen.

On jednal v sebeobraně, ač mu nikdo nechtěl ublížit a ona po něm natahovala ruce v prosebném gestu.

Když umírala - v těch posledních vteřinách bolesti mu hleděla do tváře nevěřícíma, nádherně modrýma očima a v jeho šedé duhovce viděla svůj odraz: pokřivený, pozměněný a strašlivý.
A když ji bez rozmyslu, krutě a zbytečně zabil podruhé, tou ranou do srdce, rozhodla se: „Vrátím se k tobě, můj milovaný…já se k tobě vrát…“

Jareda našli pološíleného druhý den ráno. Choulil se u popelnic za benzinkou a cosi nesmyslně drmolil. Odvezli jej na psychiatrii s podezřením na psychotický šok. V léčebně je nastálo. Jared má strach… Bojí se neustále, jen nikomu neumí říct, koho se bojí: SEBE… A jak může utéct a jak daleko před TAKOVÝM strachem…?

Deanu našli o něco později a vyšetřování její smrti si rychle spojili s Jaredem, protože jejich vztah nebyl tajemstvím: nebyl obviněn a souzen vzhledem k psychickému stavu.


Alex, který na dům tak očividně upozorňoval, se zase stěhoval. Tentokrát o padesát kilometrů na sever. Někdy jej nebavilo, lákat další nadšené kluky na záhady domu. Třeba Jareda si docela oblíbil a dost jej sebralo, jak to celé skončilo. Ale… Kdo mohl vědět? A ona, babi, si je setsakra jistá, že je jejím věčným dlužníkem… Musí, i když se mu nechce.

Prostě to tak je a on, Alex, s tím nic nenadělá…


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 20.08.2016, 18:01:22 Odpovědět 
   Zdravím.

Napínavé vyprávění s nádechem hororu, ve kterém je zmařen jeden nevinný lidský život a hlavní hrdina zešílí, protože se naučí bát (sám sebe, ovšem před sebou utéci nelze, protože není kam). Kletba starého domu se naplnila... Na práci šotků jsem nekoukal.

Přeji hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
obr
obr obr obr
obr
Piková dáma (15...
Jackie Decker
Posel smrti V: ...
Lukaskon
Nádraží
Schorpitron
obr
obr obr obr
obr

Poslouchám ticho myšlenek...
dita k.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr