obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Svolného osud vede, vzpurného vleče."
Seneca
obr
obr počet přístupů: 2915582 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39861 příspěvků, 5778 autorů a 391984 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: RK 62 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: ne MOC i duše
 autor asi publikováno: 05.09.2016, 23:43  
Proč?
 

Vyndala z kapsy telefon. Teď? Teď to přece nejde! Jistě, samozřejmě. Kóta… ano za dvacet minut bude tam. Jack na ni nechápavě zíral. Fakt teď? Sám velitel? Vrtulník? Co se děje? Nikdo nic neví, ona už nejmíň.

Byla na místě, doprava taky. Zpátky byla vlastně za chvilku. Zaklepala a vešla. Kromě pozdravu nic. Podával jí krabici, dost velkou. Na dort to nevypadá, taky k čemu.
Otevřela, ale podával jí rukavice. Proč? Ano, zná to. Je to spíš historický kousek, taky v dost hrozném stavu, zdá se. Nikdy nechápala, jak může někdo mít zbraň v nepořádku. Prostě jsou věci, které by nikdy v životě nezanedbala a tohle patří mezi jedny z nich. Některá nejde spát bez pleťové masky a krému, někdo holt musí mít zbraň v dokonalém pořádku. Kdykoli a kdekoli, bez výjimky. Každá z nás je jiná. Trochu…

Jistě, dělali to Finové RK 62. Taky to trošku ukradli, je to takovej zkopírovanej AK, kdo ho někdy nezkopíroval? Nebo se alespoň nesnažil? Ale je to tak druhá polovina minulého století, vážně asi dost starý.
„Umíte to rozložit?“ strohá otázka.
„Jistě, pane,“ co čekal? Umí přece rozložit a složit všechno tohle, čím lze… zabít.

Sundala si bundu, položila ji na stůl a začala. Byla to hračka. Pokládala jednotlivé části na bundu, něco do krabice. Kromě toho, že to bylo celý trochu zrezlý, ale ne zase tak, jak to vypadalo, to ne. Někdo to používal, spíš často. Jen, tady, zaseklý náboj. Nic to není, musí se to trochu povolit, tady chytit, obráceně než u toho AK a je to. Hotovo. Pro tohle sem musela přiletět? Vážně? Nechápe, jen neví jestli zatím, nebo navždy. Čekala. Nic. Ticho.

Stála, čekala na rozkaz. Není tu na návštěvě. Nemůže se sebrat a odejít tápat někam vedle. Mlčení jí nevadí, zapíchla pohled někam do neurčita a čekala. Seděl, něco psal, nevěnoval jí ani mrknutí.

Najednou si uvědomil to ticho. Překvapeně vzhlédl, podíval se na stůl. Na něm byly vzorně vyrovnány všechny díly, jeden vedle druhého. Naprosto dokonale. Na bundě a v krabici. Snad měly i stejné rozestupy. Stranou položeny i rukavice.
„Složte to zase zpátky, tohle si vezmu.“ Sebral co chtěl a dal do kapsy.

Prohlédnul komplet, řekl, že tu nikdy nebyla a poslal ji zpět na výcvik – vrtulník čeká.
V sekundě zmizela.

Proběhne se, tohle musí nějak vstřebat. Zase, proč zase? Proč tady, to chápe, je tu jediná. Co se na to hodí. Rozebere a složí cokoli, co je ke střelbě. Bylo, někdy bylo, má být, je, může být, cokoli. Jistě není tu sama, ale tohle je její. Jo, v tom je dobrá, bývala ještě víc, možná hodně. Kdysi, asi, někdy jindy. Už, ne. Už je jen připravuje. Protože…

Ale proč zase? Mají na to svoje lidi. Taky ovšem protokoly a zápisy, zprávy a hodnocení, posudky a tak. To u ní odpadá. Nikdy se na nic neptá. Není zvyklá. Neptala se nikdy. Nechce se na nic ptát. Taky nic vědět. Má všech informací už dost. Zcela.

Proč je tady? Protože vždy toužila předávat své zkušenosti a znalosti mladým adeptům kteří je využijí při výkonu služby. Má dostatek praktických i teoretických znalostí a zkušeností, splnila všechny požadované podmínky i limity a proto je velice ráda, že se stala posilou zdejší ho týmu. Tak nějak to tam napsala. Proč?

Protože něco děláte, jde vám to. Jste dobrý, lepší, dokážete víc a víc a …. Kolik jste zabili lidí? Blbá otázka. Spíš, zabili jste někoho? No, to to taky asi moc nerozsvítilo. Není to takhle, samozřejmě. Přesněji, kolik jste jich zastřelili? Ne jen tak, že střílíte a trefíte. Ne zamíříte, vyhodnotíte, vidíte mu do tváře a… Asi ne, nejspíš. Nebo jo, a nejste ona. Protože když to děláte pořád, stále a tak…Tak jednou, prostě, proto je tady. Protože už ne. Už nechce, nemůže, nejde to. Nejde to nějak vysvětlit, logicky zdůvodnit. Najednou se něco stalo a…

Kus života je pryč. Nějak prosvištěl kolem ní, ani si nevšimla. Ne, nechce nějaký návraty, výčitky nebo sebekritiku, prostě jen už to nešlo.Vůbec. Vlastně se ani moc nesnažila.

Je dobrá, hlavně s krátkejma, lehce do ruky, lehce z ní. Potřebujou to taky. Ale byla přece…daleko…sama… se spojením a popisem…cíl… splněn. S jinejma. Věříte tomu. Musíte se spolehnout, spolehnete. Jasně, vždycky. A pak… začnete někdy pochybovat, tenhle? Tahle? Cíle? Co když se spletli? Co když se pletu já? A to je konec. Váš!

Profesní. Naprostej. Neselžete, máte totiž tolik sebekontroly, že to nějak vyřešíte. Když si to ale necháte pro sebe, když nenecháte nikoho na pochybách o svých slovech, tak můžete být třeba tady. Můžete je to učit, ale máte jistotu, že už nikdy nikoho nebudete muset…


Proto…


 celkové hodnocení autora: 97.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 05.09.2016, 23:41:57 Odpovědět 
   Zdravím.

Proč? (viz perex) Zapeklitá otázka, přestože je poměrně krátká, nic než jedno slovo. Naše hrdinka ovládala nejen zacházet se zbraněmi, ale i řádně rozebírat a zase skládat dohromady jednotlivé zbraně. Proč si pokládala různé otázky, když byla dobrá ve svém oboru (možná i nejlepší)? Možná měla už všeho plné kecky. Ono je totiž pravda, zastřelit člověka není jen tak (i v povolání vojáka či policisty či agenta). A vůbec, já mám modrou knížku a kecám tu a kecám. Napsáno zajímavě a nevtíravě (jeden musel nad textem také pěkně popřemýšlet).

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 06.09.2016, 18:29:41  
   asi: Modrá, zelená, zase ty barvy… Jo, vím. Otázkou je co člověk může. Kdy to může a může to vůbec? Co je pravda? Co může být pravda? Co jí skutečně je? Komu věřit a co? Jak často a kdy? Právě o takových pravdách byla hrdinka té povídky zprvu přesvědčena, později méně a nakonec ji vlastní svědomí tak nějak nejspíš ukázalo, kudy by ta cesta mohla vést. Hrdinové akčních filmů, většinou takové otázky neřeší. Jsou dokonalí. Jenže skuteční lidé? Jsou jen lidmi, tedy bytostmi bez dokonalosti absolutní. Jedna věc je technika, druhá realita. Obojí někdy spojeno není už tak dokonalou souhrou. Přesto, že techniku vytvářejí lidé, kteří ji i užívají. Jen jejich pohnutky mohou být odlišné, stejně jako vidění světa.
Klidný večer mozkovým závitům, všem případným čtenářům.
Šímovy závity si vybrat nemohly, tak těm navíc děkuji ( jemu taky – za trpělivost)…:-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Iriska
(1.7.2020, 12:30)
Tala
(25.6.2020, 10:23)
crook
(24.6.2020, 21:22)
Dany
(21.6.2020, 15:45)
obr
obr obr obr
obr
Nekropotence - ...
kilgoretraut
Kapitola 1. Sár...
aery
Kosmická láska
pilot Dodo
obr
obr obr obr
obr

JEŠTĚ
Floridor
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr