obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je pouze jeden originál lásky, ale na tisíc způsobů."
W. Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915412 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39582 příspěvků, 5748 autorů a 390728 komentářů :: on-line: 5 ::
obr

:: ZRCADLOVÁ PLANETA ::

 autor Danny Jé publikováno: 09.09.2016, 22:08  
Kapitola 13-14
 

Kapitola 13



Můj nový přítel.


[ Pomarkku, Finsko 2002 ]


Turme Eiriksson, alias N´vur se už neukázal. Samozřejmě, že neřekl, že se zastaví na čaj. Proč by to dělal? Možná já sám, jsem v hloubi duše toužil po setkání s ním. Můj plán byl zajít s ním k N´zaiovi a promluvit si. Další filozofická rozprava? Ne. Hloupost. N´vur byl Naitonský lovec, jeho úkol bylo lovit. Žádné vyjednávání. Žádné slitování. Přesto bych mohl využít jeho služeb, vyhledat Peera Halma a Lima Myysku, kteří jsou už nějaký čas nezvěstní. Pokud to už neudělal. A Raivo Holminnen? Kým skutečně je? A jaké má úmysly? A jaké jsou úmysly tajemných Fago?

Když jsem vstřebal události za posledních 14 dní, rozhodl jsem se znovu navštívit místního hodináře – Naitonského kronikáře N´zaie. Věřil jsem, že dostanu odpovědi na otázky, které jsem měl připravené…


* * *

Chystal jsem se dotknout venkovního zvonku, když se vrátka otevřela.

„Skoro jsem zapomněl,“ pronesl jsem pološeptem a prošel brankou.

Pokračoval jsem dál stejnou temnou uličkou, až jsem došel ke dveřím, u kterých mě čekal N´zai.

„Vítejte, příteli,“ pozdravil a ukázal rukou dovnitř.
„Zdravím, N´zaii,“ pokynul jsem hlavou a vstoupil.

Stejná místnost, stejný nábytek. Nic se nezměnilo. Proč, taky. Ani jsem se nepokoušel zeptat. Jeho odpověď by byla: „Vždyť je to jen nábytek.“ Jeho přístup k materiálním hodnotám jsem do jisté míry chápal. Sám jsem si uvědomoval, že lidé na těchto hodnotách stále lpí příliš moc.

„Mluvil jsem s lovcem,“ spustil a posadil se do křesla.
„Už se neukázal,“ dodal jsem a posadil se naproti němu.
„Snaží se najít nějaké lidi…“
„…Peera Halma a Lima Myysku, anebo Raiva Holminnena,“ upřesnil jsem.
„Vidím, že se vyznáte,“ podotkl.
„Hodně se toho událo,“ dodal jsem.
„Ano, vím.“
„Byl jsem toho součástí.“
„A máte spoustu otázek.“
„Širkové to nebyli.“
„N´vur naznačil, že máte pochyby.“
„Možná jste mi neřekl všechno.“
„Všechno nemá význam.“
„A význam všeho je nic, že?“
„Vše je na začátku. A konec toho není konstantní,“ odvětil.
„Čeho?“
„Času.“
„A co mi řeknete o Fago, zde na Zemi?“
„Jsou zde.“
„Ano, všiml jsem si.“

Jejich přítomnost nešla přehlédnout.

„Navštívili vás také?“ zeptal jsem se.
„Jednou.“
„Kdy?“
„Kdy není až tak důležité.“
„A co je důležité? Něco mi uniklo?“
„Není důležité – kdy.“
„A co tedy?“
„Proč?“
„Aha. To mě mohlo také napadnout.“
„Ale nenapadlo.“
„Ano, nenapadlo.“
„Proč vás navštívili.“
„Chtěli v Toku času vidět příchod Unhorianů.“
„Odmítl jste!“
„Ovšem.“
„Správně,“ podotkl jsem.
„Vrátím se k otázce, kdy jste se ptal, kdo byl tím mužem v neznámém voze.“

Tak tomu říkám skok zpět.

„Dobře, kdo to byl?“
„Já.“
„Vy? Proč vy?“
„Chtěl jsem vyvolat podezření a zjistit, jak moc je Pomarkku jiné.“
„Jiné?“
„Na Zemi přišli Unhoriané, světelné bytosti ze souhvězdí Raka,“ odvětil.
„Jako vážně?“
„Ano.“
„Znamená to, že…“
„…nejste jedinou rasou na této Zemi.“
„Naší Z.E.M.I.!“
Při vyslovení slova Zemi, jsem kladl silnější důraz.

„Odkdy je to vaše Země?“ zeptal se, a tím mě trochu vyrazil dech.

Chvíli jsem mlčel. Pak jsem vstal.

„Už odcházíte?“ zeptal se.
„Měl bych?“
„Tato volba přísluší jen vám.“
„Co se týče vaší poznámky o naší Zemi, tak já jsem zde od narození a je to můj domov!“ dodal jsem obranářsky.
„Je to vás domov, v tom máte rozhodně pravdu,“ řekl s úsměvem.
„Nemáte rád lidi?!“
„Rozhodně je mám rád více než jiní z mé rasy,“ odvětil.
„Ano, to vím. N´vur něco naznačil.“
„V této chvíli jsme zde hosté,“ dodal.
„V této chvíli?!“ pousmál jsem se.
„Snad jste si nemyslel, že Země patřila vždycky lidem?“
„Před námi tu byli možná jen dinosauři,“ podotkl jsem a všiml si pohledu, který ve mně vyvolal zápornou reakci. „Ne! To nemyslíte vážně?!“
„Záleží na tom?“
„Chcete mi říct…“
„…třeba to řeknete, vy sám.“
„Dinosauři vyhynuli před miliony lety…hm,“ polkl jsem a zvažoval, jestli se s ním mám pustit do diskuze vyvracející vývoj Země.
„Jsme potomci vodních dinosaurů, Cikmejů. Po válce s Arkarskými hady, jsme opustili Zemi a přenechali ji Arkarům, kteří se vrátili do podzemí.“
„Nedovedu si představit dinosaura a hady se zbraní...“
„…a kdo říká, že válka probíhala se zbraněmi.“
„A jak tedy?“
„Telepatické ovládání, seizmické vlny, zemětřesení…
„…takže žádná kometa a vyhynutí?“
„Kdepak, to jsou jen lži, aby lidé nepoznali pravdu.“
„A Darwin a jiní vědci, filozofové a jemu podobní?“
„Falešné učení.“
„A Evoluce?“
„Jenom lži.“
„Atlantida?“
„Ó, tak to ne. To byla jiná mimozemská civilizace, která zde přistála se svou vesmírnou lodí.“
„A kam se poděla?“
„Odlétli zpět.“
„Vaši předkové si našli jinou planetu?“
„Ano.
„A jakou roli v tom hrají Unhoriané?“
„Jsou to duchovní bytosti.“
„Setkal jste se s nějakým?“
„Ne. Ale Vajda Unhorianský, jeden z posledních duchovních mentorů, který se snažil o vzestup lidské rasy, navštívil jednou pana Heitallu,“ prozradil.
„Proč Heitallu?“
„Heitalla byl N´ki. Naiton Ki – poslední kronikář Naitonského Almanachu času.“
„Proč Naitonského, když žijete na Zemi?“
„Sám jsi to řekl. Je to kronika času Naiton zde na Zemi.“
„N´ki umřel přirozenou cestou nebo ho ten Unhorian zabil?“

Má otázka ho překvapila. To opravdu nečekal.

„Jak vás tohle mohlo napadnout?“
„Napadlo.“
„Jeho smrt přišla očekávaně. Jeho tělo, lidské tělo už nějakou dobu odolávalo infekci.“
„To je mi líto,“ upřímně jsem projevil lítost a znovu usedl.
„Je to proces, který je součástí všech životů u všech živých bytostí,“ dodal.
„Ovšem,“ přitakal jsem.
„Naiton Ki…,“ spustil. „…věděl o Unhorianských, kteří přišli na Zem,“ zvedl N´zai prst a pokračoval. „…přišli sem před několika lety s úmyslem Zemi povznést (myšleno duchovní povznesení). Bohužel zjistili, že lidé na Zemi mají velký problém s touhou po moci a s hromaděním materiálních statků. To jim brání k vzestupu. Rozhodli se tedy opustit ve své přirozené podobě, (oni jsou světelné bytosti) tuto planetu.“
„Co se stalo, že zde stále jsou?“
„Setkali se s Naitonským lovcem, který v domnění, že jsou to Širkové, jim poškodil jedinou možnost k návratu domů – Unhorianský kříž.“
„Proto za ním byl ten Unhorian?“
„Ano.“
„A jak vypadá ten Unhorianský kříž?“
„Vypadá jako obrácený kříž. Hroty jsou spojeny vláknem a vypadá jako šipka směřující dolů, jako trojúhelník,“ odpověděl.
„Je to nějaké transportní zařízení?“
„Něco v tom smyslu.“
„Hvězdná brána?“
„Ne tak docela.“
„A jak do toho zapadají místní? Myslím, tím všechny ty pohřešované?“ zeptal jsem se.
„Po odchodu Naitona Ki, jsem se stal kronikářem Naitonského Almanachu času. Převzal jsem tuto úlohu a nahlédl do zápisu Toku času, abych se mohl zapsat jako nový kronikář…“
„…to však nevysvětluje to zmizení…“

N´zai zvedl ruku a tím mě přerušil.

„Nedočkavost a netrpělivost je zhoubou mnohých z lidské rasy,“ pronesl a rukou vytvořil třpytivý obrazec připomínající ležatou osmičku.

Zarazil jsem se. Podíval se na něho. „Širkové?“
„To jsme si mysleli do nedávna, než jsme je odstranili…“
„…a zbytečně, když to oni nebyli.“
„Vše ukazovalo na ně.“
„Kdo tedy?“
„Fago.“
„Řekl jste Fago?“
„Ano.“
„Myslel jsem, že jste říkal, že jsou přátelští,“ poznamenal jsem.
„Kdybych se nepodíval do zápisu, stále bych jim důvěřoval a oni by mezi tím připravovali svůj plán.“
„Vy víte, jaký mají plán?“ udivil jsem se.
„Zatím ne. N´ki zanechal několik zápisů směřujících k Unhorianskému kříži, to znamená, že jejich plán zahrnuje Unhorianské.“
„Řekl jste, že Unhoriané přišli lidem pomoci?!“
„Rozhodli se odejít a vzhledem k tomu, že Fago vstoupili do cesty Naitonskému lovci, nahlásili sídlo Unhorianských duchovních jako tajný úkryt, kde se měli skrývat Širkové, lovec zaútočil. Výsledek znáte.“
„Co se stalo s lovcem?“
„Je pryč.“
„Jako napořád?“
„Ano.“
„Kam zmizel?“
„Myslím, že to ví jen Unhoriané.“
„A co Peer Halm a Lim Myyska, kteří jsou už nějaký čas nezvěstní?“ spustil jsem.
„Stejně tak jako mnoho dalších,“ odvětil.
„Peer Halm není člověk, že?“
„On je první Unhorian vtělený do lidského těla. Vajda – Unhorianský.“
„A Lim Myysk?“
„To je Naitonský volk – Napůl Naiton, napůl člověk.“
„Jak se to stalo?“
„Naiton Set se sblížil s lidskou ženou.“
„Je pravdou, že si na jeho rodiče nepamatuji. Jako malého ho prý vychovávala babička. Rodiče prý utekli…“
„…N´set a ta lidská žena se nevrátili z jedné ze svých cest.“
„Zmizeli?“
„Byl to první případ zmizení Naiton a člověka v tomto kraji.“
„Takže mezi Peer Halmem a Lima Myyskem není žádná spojitost?“
„Jen Unhorianská dívka, co byla nadšena lidmi.“
„Dívka?“
„Ta dívka, Ertia se nejdříve zamilovala do mladého chlapce…“
„…Arto Oloffsen,“ dodal jsem.

N´zai kývl.

V tu chvíli jsem věděl, že je řeč o Christinne, která byla pro Artoa bohyní. Vše se změnilo, když potkala Lima Myysku, opraváře aut, kterého milovala i Valma Oloffsen, sestra Artoa.

„Zamilovala se do Lima Myysky,“ pronesl N´zai a jen potvrdil mou domněnku.
„Jeho sestra Valma tomu chtěla zabránit.“
„Správně,“ pokynul N´zai.
„Co udělala?“ zeptal jsem se.
„Svěřila se svému bratrovi, že Lim si začal něco s Christinne. Jeho to rozzuřilo a šel za Limem. Ten ho odbyl, že to není pravda. Tak šel za Christinne, která mu s úsměvem na rtech řekla, že se do něho zamilovala. Její úsměv Artoa vyprovokoval a strčil do ní. Upadla a zemřela,“ odvětil.
„Zabil ji?!“
„Ano.“
„A co na to Unhoriané? Nepomstili ho?“
„Jsou to světelné duchovní bytosti. Nemají sklony k zabíjení. A vzhledem k tomu, že věděli, že to neudělal s úmyslem, vyřešili to jiným způsobem.“
„A ten je možná ještě horší…“
Pomátl se.

Kývl.

„Stalo se mnohem více událostí,“ spustil N´zai.
„A jakých?“
„Někdo se pokoušel pohrát si s časovou linií, aby lidé v Pomarkku, některé události zapomněli…“
„…stejně jako já,“ přerušil jsem ho.
„Zřejmě.“
„Pak nerozumím, proč mě Fago vzali do minulosti, abych viděl Raivo Holminnena, starostu Pomarkku, jak mluví s Artoem a vyhrožuje mu. Podle jejich rozhovoru jsem měl pocit, že Valmu někde vězní,“ dodal jsem.
„Jejich plán,“ poznamenal N´zai. „Tím časovým skokem se Fago snažili ve vás vytvořit pocit pochybnosti a nutkání, najít starostu…zřejmě kvůli Unhorianům.“
„Tak bych měl možná zjistit, kdo je skutečně Raivo Holminnen,“ pozvedl jsem obočí.
„A najít Unhorianský kříž,“ dodal N´zai.
„Proč Peer Halm neřekl, kdo je. Mohl tušit, že…,“ zamyslel jsem se a zvedl jsem se. „…a to mi tvrdil, že jeho sestra je také nezvěstná. Proč by mi lhal?“
„Jeho sestra je také Unhorian a zřejmě se ztratila ze stejného důvodu jako ostatní v tomto městě.“
„Ve strašidelném městě…,“ poznamenal jsem a vstal jsem. „…kde nikdo není v bezpečí.“
„Nezvyklé chování kohokoliv, je mnohdy ukázkou toho, že něco skrývají a rozhodně to nehodlají prozradit.“
„Začínám mít pocit, že zde nikoho nepoznávám,“ dodal jsem a vykročil.

Udělal jsem krok vpřed. Vzápětí jsem se však zastavil a ohlédl se za N´zaiem.

„Mám takový pocit, že Unhorianským křížem to nekončí,“ poznamenal jsem a vykročil ke dveřím, kterými jsem přišel.

N´zai byl hned za mnou. Venku u vrátek mě zastavil. Byl to zvláštní pocit. Nepromluvil, ani se mě nedotkl. Přesto jsem měl pocit, že mi cosi zabránilo, vrátky projít ven. Otočil jsem se. N´zai stál přede mnou a v ruce držel jakousi destičku, na které byla vyrytá Davidova hvězda.

„Co je to?“ zeptal jsem se.
„Myslím, že ten symbol znáte,“ odvětil.
„Samozřejmě, že znám. Nicméně nechápu, proč mi ho dáváte. K čemu ho budu potřebovat?“
„Unhoriané mají hexagram jako posvátný symbol. Davidova hvězda je symbol pocházející z dávných věků, kdy galaxiemi cestoval Atlanťan David Rhan…“
„…chcete mi říct, že Židé pocházejí z vesmíru?“
„Neřekl jsem, že pocházejí z vesmíru, ale David Rhan sestoupil z oblohy do země Izraelitů, Aramejců a snažil se je vést k pokoře, lásce a porozumění.“
„Snažil se je duchovně povznést?“
„Ano.“
„Sepsal písmo a učil písmu?“
„Ano.“
„Učil je víře?“
„Trochu jiné. Než co z ní udělali lidé…“
„…v pozdějším čase,“ dodal jsem.
„Ano,“ kývl.
„Vytvořili boha - Jehovu.“
„Je-hovaa. Náš Stvořitel, už tu byl dávno před nimi. Před námi všemi.“
„Nebyla to jen mýtická postava?“
„Ne. Je-hovaa je skutečná duchovní světelná bytost, která opravdu stvořila celý vesmír a vše živé i neživé v něm.“
„Všechny ty rozdílené rasy, rozdílné entity…“
„…v celém vesmíru se pohybují tisíce nepodobných ras a entit a všechny stvořil Je-hovaa. Bez ohledu na to, jestli se ty rasy budou chtít snášet, znát, nebo poznávat. V tom je princip duchovního vzestupu.“
„A ta Davidova hvězda?“ zeptal jsem se.
„Věřím, že přijde čas pro její využití,“ odpověděl.
„Tento symbol je v části podobný tomu, co máte na zápěstí. Jste snad nějakým způsobem spříznění?“
„Řekněme, že naši předkové převzali jejich učení,“ vysvětlil a rozloučil se.


Odešel jsem domů. Hlavu jsem měl plnou informací a neuvěřitelných zjištění…











Kapitola 14



Falešní potomci hexagramu.


Starosta nebyl doma. Proto jsem se rozhodl hned druhý den navštívit dům, kde bydlí Lim Myyska.

„Za předpokladu, že Lim Myyska je opravdu nezvěstný, dům bude prázdný,“ pomyslel jsem si a vyrazil.

Stmívalo se.

Když jsem dorazil na místo, všiml jsem si, že v garáži se svítí. Že by zapomněl zhasnout? Prošel jsem brankou, až k plechovým vratům garáže. Obešel jsem ji a jedním okýnkem jsem se podíval dovnitř. Nikdo tam nebyl. Jen ten jeho starý Saab. Několik náhradních součástek na zemi a stůl u stěny, který pod rozsvíceným světlem kromě spousty dalších nástrojů, odhalil jednu zajímavou skutečnost.

Colt Phyton 357, Magnum ráže 8.

„Kde ten se tu vzal?“ pomyslel jsem a nevšiml si postavy za sebou.

Tupý úder do hlavy přerušil mé spekulace, jak se tato zbraň ocitla v garáži Lima Myysky.

* * *

„Vstávejte!“ probudil mě hlas nade mnou.

Otevřel jsem oči.

„Vy!“ vyhrkl jsem.

Lim Myyska sám osobně.

„Překvapen?!“ zareagoval.
„Myslel jsem, že jste pryč?“
„Na nějaký čas jsem musel zmizet.“
„A ta zbraň?“ otočil jsem se směrem, kde ležel Colt Phyton 357, Magnum ráže 8.

Zbraň tam však už nebyla.

„Myslíte tohle?“ ukázal tmavou zbraň ve své ruce.

Jen jsem se ušklíbl.

„Co jste tu hledal, fotografe?“ vyštěkl.
„Odpovědi.“
„A na co?“
„Třeba, kde jste vzal tu zbraň?“
„Koupil jsem si ji.“
„Můj bratr má stejnou.“
„Asi náhoda.“
„Já v náhody nevěřím.“
„To ale není můj problém.“
„A Valma Oloffsen?“
„Co je vám po ní,“ odsekl a ohlédl se ke dveřím, které se zrovna otevřely.

Zaměřil jsem přicházející postavu.

„Už nic neříkej,“ ozval se neznámý zastřeným hlasem.
„Ano, pane,“ odpověděl Lim.

Bylo jasné, že má respekt a strach uvnitř něho je tak velký, že ho neznámý zcela ovládá. Lim ustoupil a neznámý předstoupil přede mne.

„Neměl jste sem chodit,“ ozval se neznámý muž a upravil si rybářský klobouk.

Nechtěl, abych ho viděl. Stál šikovně ve stínu, ale i tak se hlídal, abych neodhalil jeho totožnost, napadlo mě. To znamená, že se obával, že odhalím, kdo je…

„Kdo jste?“ pokusil jsem se z něho dostat nějakou nápovědu, která by odhalila jeho totožnost.
„Není důležitý, kdo jsem já, ale kdo jste vy,“ řekl.
„Zkusme se nějak dohodnout…“
„…už žádné dohody,“ přerušil mě.

Znamenalo to, že už s někým uzavřel nějakou dohodu a nedopadlo to dobře.

„Dobře, tak mi řekněte, co se mou chcete udělat?“ vyhrkl jsem.
„To ještě nevím.“
„Možná bychom ho měli hodit do jezera,“ ozval se Lim.
„Buď zticha!“ okřikl ho neznámý.

V ten moment jsem si uvědomil, že jeho pohyby znám. Jeho gestikulace rukou, ho prozradila. Byl to starosta Pomarkku, Raivo Holminnen. Ptal jsem se sám sebe, jestli mám jeho totožnost odhalit anebo o ní pomlčet. Mé vnitřní Já mi napovědělo, abych o ní pomlčel. Ovšem. Když prozradím jeho totožnost, bude se bát prozrazení a je jisté, že se mě rychle zbaví. I přes jejich úmysly, které neznám, mám pořád malou naději se z toho dostat.

„Říkejte mi Larsen,“ představil se.
„A já jsem Batman,“ odplivl jsem si na zem.
„Humor vás brzo přejde,“ odsekl a ukázal na židli.

Tento pokyn byl pro Lima Myysku, který pochopil, že pan Larsen se bude chtít posadit.

„Už vás bolí nohy?!“ poznamenal jsem s jemnou ironií na jazyku.
„Jak dlouho znáte opraváře hodin?“ zeptal se.

V ten moment jsem pochopil, proč tu jsem a co bude chtít vědět.

„Možná, tak dlouho jako vy,“ odvětil jsem.
„To nemůžete vědět.“
„Ne, to nemohu. Máte pravdu.“
„Takže?“
„Nějakou dobu tady bydlí. Opravnu převzal po panu Heitallovi.“
„To vím, znal jsem Heitallu.“
„A co takhle Valmu Oloffsen, Kaisu Lovinssa, Erikku Vertaanen a Toiva Histu?“

Několik vteřin ticha vystřídal pohled očí, který znamenal, že rozhodně ví, kdo oni jsou. Lépe řečeno, kdo byli.

„Zapomněl jste na Markku Hemmasisktso,“ doplnil.
„Aha. Také zemřel vaším přičiněním?“
„Ten zemřel pod úderem jeho ruky,“ ukázal na Lima Myysku.
„A pak jste ho hodili do jezera?“
„Jistě.“

N´zai musel vědět, že tihle Naiton jsou jiní a že jsou zřejmě zapleteni ve všech zmizení v Pomarkku. Proč se o tom nezmínil? Že by se styděl, že úsilí jejich vůdci přišlo vniveč a jeho rasa se vrací zpět k instinktům lovce. Místo toho, aby si uvědomili své chyby a pokusili se o duchovní vzestup. Jeho stud by odpovídal emocím, které přejal od lidí na Zemi. Proto mi to neřekl, pomyslel jsem si.


„Takže deník nelhal,“ dodal jsem.
„Četl jste ho?“
„Ano,“ odvětil jsem.

Bylo zbytečné lhát.

„Pak víte, kdo je hrozbou?“
„Jste to vy!“

Zasmál se.

„Samozřejmě, člověče!“ vyhrkl sebevědomě.
„Jste Naiton,“ dodal jsem.
„Ano, jsme Naiton,“ vyštěkl.

Rozhodně se za svou rasu nestyděl.

„Jste tu dlouho, že?“ reagoval jsem na jeho odpověď.
„Ano,“ přiznal a zvedl se ze židle.
„Jak to že ví, kdo jsme?!“ ozval se Lim.
„Asi jsi neslyšel!“ ohradil se na něj.
„Ano, jasně. Chápu,“ stáhl se.

Byl to úplně někdo jiný, než popisovala Valma ve svém deníku. Ten mužný, sebejistý opravář aut, Lim Myyska. Co skutečně však chtějí tihle Naiton?

„Nezajímá vás, proč jste tady?“ zeptal se.
„Proč jste tady, vy?“ zeptal jsem já.
„Ach, ten moudrý N´zai,“ odsekl. „Slova a jen slova. Lidská rasa stavěla od pradávných věků na síle slova, a jak to dopadlo, že?!“
„Co chcete?“ zeptal jsem se.
„Chceme se vrátit zpět domů.“
„To asi nepůjde.“
„Získáme Unhorianský kříž a naše duše se vrátí v podobě energie zpět na Naiton!“
„Naiton, už neexistuje.“
„To vám řekl N´zai?“ zeptal se a pousmál se. „Ano, nemusíte odpovídat. On vám řekl, že Naiton byl zničen. Není to však pravda. Všem nám lhal.“

Mám mu to říct nebo ne? Nemám co ztratit. Takže mu řeknu o tom, že jsem viděl zánik planety Naiton.

„Vaše Zrcadlová planeta je zničena, viděl jsem to,“ dodal jsem.
„Není to pravda!“ vyhrkl.
„Jste skupina Naiton z té druhé lodě, že?“ pochopil jsem.
„Ano,“ odvětil.

Byl zaskočen. Toho jsem mohl využít a rozhodně jsem toho chtěl využít…

„Přistáli jste v Grónsku?“ zeptal jsem se.
„Ano.“
„Zjevili jste se místním, že?“
„Jenom jednou, pak už jsme to neudělali.“
„A muž v loďce?“
„Jaký muž?“
„Běloch, metr osmdesát, tmavé vlasy…“
„…opustili jsme ten velký ostrov před osmi roky a našli signál Naiton, zde v Pomarkku.“

A odhalení legendy zvané Tupilak je na světě.

„Proto jste zabili ty děti?!“ vyhrkl jsem.
„Už to nebyly děti. Bylo v nich více podlosti, než si dokážete představit,“ bránil se Larsen.
„Tolik ztracených životů,“ posteskl jsem si.
„Vrrr!“ zavrčel.
„Jste tedy Naiton…“

Čekal jsem na odpověď.

„Jsem Naiton Lar – N´lar,“ prozradil.
„A starosta Raivo Holminnen,“ spojil jsem si to.
„Přišel jste na to sám nebo vám to prozradil N´zai?“
„Myslím, že N´zai netuší, že tu jste.“
„Ten mladík nás málem prozradil,“ poznamenal N´lar.

Zřejmě mluví o Toivo Histovi.

„On dopsal ten deník Valmy Oloffsen,“ dodal jsem a odkašlal si.
„A na scénu přichází Fago se svým plánem…“
„…jakou úlohu v něm hrajete vy?“ zeptal jsem se.


V ten moment mi došlo, že za vším zmizením stojí Naiton, kteří uzavřeli dohodu s Fago. Udělali všechnu tu špinavou práci za ně. A přitom není vůbec jisté, že se dostanou domů. Nedostanou, planeta Naiton je zničena…


„Fago se snaží zničit Unhoriany, kteří přišli na Zem a my chceme jejich Unhorianský kříž.“
„A vrátit se tak domů,“ podotkl jsem.
„Ovšem.“
„A jak byste to chtěli udělat?“
„Jestli jste mluvil s N´zaiem, určitě vám řekl, jak Unhorianský kříž vypadá…“

Kývl jsem hlavou dolů.

„…do středu vstoupí energie naší duše a vrátí se na Naiton.“

„Pak nechápu, proč mě nepustíte,“ poznamenal jsem.
„Na své cestě do Pori jste vyfotil místo, kde by měl být ukrytý Unhorianský kříž!“
„Tak to se pletete…,“ ohradil jsem se. „…to bych si ho musel všimnout.“
„Má automatické maskování. Přizpůsobí se jakémukoliv prostředí,“ vysvětlil.
„Tak jak jsem ho mohl najít?“
„Na své cestě do Pori…“
„…to už jste říkal,“ skočil jsem mu do řeči.
„Nechte mě mluvit!“ ohradil se a pokračoval. „Vyfotil jste místo, kde se objevuje podivný úkaz, podobný fata morgáně.“
„Jak se dostane vaše duše dovnitř?“
„To zařízení se jmenuje Kraan - světelná interdimenzionální komora.“
„No, páni. To nevím ani, co to je.“
„Ani, nepotřebuješ.“
„Hm.“
„Cestou do Pori, kde jsi fotil?“ udeřil znovu.
„Už si nepamatuji,“ odvětil jsem.
„Řekni to!“ pohrozil.
„Já nejsem Arto. Já se tě nebojím!“

N´lar se rozčílil a kopl do nejbližšího předmětu, který se válel na zemi. Byl to kýbl s vodou. Voda se vylila a plechová nádoba narazila do zdi.

„Nepamatuji si to,“ pronesl jsem, aby pochopil, že to opravdu nevím. Nebo si to jen nepamatuji, protože mi někdo vymazal paměť, pomyslel jsem si.

„Myslím, že mi lžeš,“ pronesl a otočil se.

V ten moment jsem si všiml, že měl na pravém zápěstí dva symboly připomínající písmeno V, jen obráceně proti sobě.

To znamenalo, že byl opravdu Naiton – falešný potomek hexagramu. Zradil svou rasu, aby se zachránil. Spolupracoval s Fago a zabil tolik nevinných. Bylo to opravdu jen kvůli Unhorianskému kříži a návratu domů?


* * *

Kostelík v Pomarkku právě udeřil do zvonů a oznámil deset hodin.

„Budeme tu sedět dlouho?“ zeptal jsem se.
„Rozhodně ne,“ odsekl a přiložil svou dlaň na mou hlavu.


Nic jsem necítil, ale okamžitě jsem usnul…


 celkové hodnocení autora: 93.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 09.09.2016, 22:08:12 Odpovědět 
   Zdravím.

Líbilo. V textu je spoustu otázek i odpovědí. Informace, které popírají některá fakta ve vývoji naší Země a také kolik mimozemštanů na Zemi je a jaké mají plány. Zdá se, že není nic jednoduché, jak se to na první pohled jeví a být nepohodlným je v tuto chvíli docela nebezpečné...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 09.09.2016, 23:18:35  
   Danny Jé: Zdravím,

děkuji za komentář. Vývoj naší rasy na Zemi není, až tak jasný, jak se doposud zdálo.

Hezký večer.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
PetitAte
(13.1.2020, 09:49)
Marcela41
(10.1.2020, 09:22)
Banik
(2.1.2020, 09:56)
Lunar
(14.12.2019, 14:16)
obr
obr obr obr
obr
Metus
ropnej vrt
A DÁL
ZILA78
Lehce erotická ...
Jesus
obr
obr obr obr
obr

Být
Filip Vávra
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr