obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Bojíš-li se smrti, kde nalézáš odvahu žít?"
estel
obr
obr počet přístupů: 2915659 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39756 příspěvků, 5802 autorů a 392271 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: DÝNĚ ::

 autor Tilda publikováno: 19.09.2016, 18:00  
Máte rádi Helloween? Nebo raději dýňový kompot...?
 

DÝNĚ


Monika v duchu blahořečila náhodě, která způsobila, že zrovna na krajnici vozovky, po níž se vracela z práce, uviděla stánek s pestrou nabídkou zeleniny. Dnes, po několika chybných odbočeních jede jinudy než obvykle. Bylo skoro každý týden napínavé, kde cestáři do šesté ráno zlomyslně umístí další přenosnou značku “Zákaz vjezdu všech vozidel s výjimkou údržby silnic“, „Slepá ulice po 150 metrech“ nebo nekompromisní červenobíle pruhovanou závoru jištěnou nahusto rozestavěnými kužely, některé pochroumané střetem s krvelačným řidičem. Smajlík „Promiňte, ale musíme to opravit“ se stával skřetem a rarachem. Skoro se vyplatilo se sázet: „Kudy zítra, soudruzi?“

Cesta domů se tak nechtěně neustále prodlužuje, až k dnešní o skoro hodinu delší a strastiplné štrece a mnoho řidičů, závislých na svých plecháčích už docela nahlas protestuje, ač tím stejně nic nevyhrají.
Aspoň se na sebe při míjení šlebí a soustrastně pokyvují vynervovanými tvářemi.

Patrně odněkud zdaleka, soudě podle uprášené a unavené dodávky, jak Monika letmým pohledem zjistila, sotva automaticky zastavila kousek od stánku na ledabyle rozhrnuté troše stěrku. Nepadly jí ale do oka úhledně naskládané boubelaté brambory v přepravkách, okurky lahvově zelené a dlouhé jako paže a naleštěná, krvavě rudá rajčata, že jste skoro v ústech cítili tu záplavu sladké šťávy (jestli jsou produktem polských skleníků, není možné zjistit). Ani sklenice, vyrovnané jako vojáci a v jejich průhledných panděrech opalizující, tmavě hnědý a hustý med. Ani studem nebo polibkem slunce ruměná jablka a hrušky máslově žluté a voskové. Kdepak, mámě Monice padly do roztouženého oka dýně. Krásně srovnané podle velikosti, barvy i jakosti. Malé, velké, více i méně oranžové, šišaté i bezchybně kulaté, kynuly jí oblým bokem a legračně nachýlenou, šikmo seříznutou stopkou na vršku. Za měsíc je Helloween, přece! Ne, že by to byla u nás tradiční podzimní veselice s maskami a dobrotami koledníkům, ale v posledních letech tu tak nějak zakořeňuje a hlavně děti jsou jaksepatří nadšené.

Erik, Moničin skoro sedmiletý syn má letos slíbeného „Pana Dýňáka.“
Když byl ještě ve školce, tyto dekorace, ať už vypadaly jak chtěly vesele, se mu z nějakého důvodu nelíbily. Vloni svůj názor nečekaně změnil, ale Monika nestihla zareagovat včas a pěknou dýni si u namátkou vybraného a evidentně permanentně nadšeného zahrádkáře zamluvit. A v obchodě už dostatečně velké tykve nebyly, protože si v návalu práce v kanceláři nepospíšila. Uspokojit synkovy tužby dekorativní chudinkou, hrbolatou a skoro uměle vybarvenou, věru nechtěla. Tentokrát jí štěstí přeje a dokonce to vypadá, že u Nováků budou mít tu největší, nejkulatější a nejoranžovější dýni z celého městečka. Tedy uvedeno na pravou míru: „Pana Dýňáka, mami, přece víš!“- jak by určitě kontroval Erik.
Monika se u improvizovaného pultíku z obrácených dřevěných bedýnek od španělských pomerančů a mandarinek dlouho nerozmýšlí a hned ukazuje na tu nejvíc kulatou a lesklou a vyzývavě naducanou “krasavici“.
„Prosila bych si tuto tykev“, ukazuje snědé stařeně, zahalené ve vrstvách prapodivně nesourodých strakatých kusů šatstva, vrásčité a napohled nepříjemné. („Patrně cikánka nebo Rumunka“, pomyslí si Monika)
„A kolik ta tykev stojí, paní? Nemáte tu žádnou cenovku…“
„Tuto? Dobrá sudba, mladá pani. Cena se mení podle teho, gdo kupuje. Vám prodám tuto tykvu za tristo a tricet korún. Je možné? Nebo moc pro vás? Řeknite si a dám vám jinú, menší a bude…“

„Ne, ne, není třeba! Určitě si vezmu tuhle velikou a cena nevadí. Tykev je pěstovaná viditelně s láskou a dřinou a můj syn Erik bude nadšený! To víte - Helloween…“

„Dobře tedy. A nejaké hlúpé svátky nereším. Co s tou tykvou urobíte, vaša věc. Tož davajte peňaze a bude okej. Len je ťažká ta potvora, aspoň deset kilo, tak vám s tým tuto, Janko, pomože.“

Zpoza dodávky líně vyjde mladý a zamračený muž, jen znepokojivě černé oči mu blýskají pod krempou odrbaného klobouku. Nepozdraví, neusměje se, do očí Monice se ani jednou nepodívá.
(Přitom po ní muži, mladí i zkušení, pokukují nepokrytě. I ve svých třiceti je pořád pěkná, štíhlá a plavovlasá žena - dívka snem mnoha samců a samečků…)
Tenhle se možná stydí, možná má jiný důvod. Mlčky popadne dýni, bez námahy a bez heknutí naloží do kufru kouřově šedé Fabie combi, tak tak, že se vejde. Na malou chvíli to vypadá, jako by ukradl z oblohy zapadající slunce a Monika byla jeho komplicem bez špetky svědomí.
Aniž by něco poznamenal na rozloučenou, zapaluje si viditelně drahým zapalovačem páchnoucí viržinku a zase mizí do stínu za autem. Monika pokrčí rameny, ještě jednou poděkuje stařeně a plná radosti z dobré koupě i s osvobozujícím pocitem, že má ten nijak příjemný kauf na sebou, míří domů. Navykle koukne do zpětného zrcátka a vidí, jak oba, stařena i muž, překotně nakládají neprodané hromady zboží, strhávají plachty a viditelně končí s obchodem, i když do večera zbývají aspoň dvě hodiny dobrého světla.
„Možná se jen o kus posunou. Přece jen tu moc aut neprojede, vím sama…“ Monika nad tím divným spěchem mávne rukou a myslí jenom na syna a překvapení, které mu veze.

Erik je doslova nadšený, když přibíhá na dvorek a u garáže se pyšně dme ještě nehotový „Pan Dýňák.“
„Mami, mami, maminečko! Ty jsi super, vážně! Konečně budeme mít letos pořádný Helloween! A půjdu za čaroděje asi nebo za piráta s dřevěnou nohou! A třeba by mi náš andulák Pepík mohl sedět na rameni, kdyby se přivázal provázkem za nožku… Ale to je zatím fuk! Hlavně, aby se ti Dýňák povedl, mami. Musíš se fakt snažit. Ale musí být hodnej, ne zlej. Víš, že se mi zamračení dýňáci nelíbí. Víš to, mami, že jo…“
Erik drmolí a poskakuje kolem dýně, až je celý zadýchaný.
„Zpomal, synku!“ Směje se máma a bere ho za teplou dlaň. Týden před Hellowenem se do dýňáka spolu pustíme. Budeš můj asistent a budeš mi radit, ano? A teď alou domů, umýt a co třeba úkoly na zítra…? A potom si uděláme dobrou večeři, co ty na to, Riky?“

Takhle mu máma říká, když je jim spolu obzvlášť dobře a Erik si někdy večer před spaním představuje, že jeho spolužačka Nina, která mu neřekne jinak než - „Nováku“, se s ním prochází po školní chodbě za ruku a nestydí se mu přede všemi říkat: „Riky“. Nina, která je skoro o hlavu menší a krásná… I když si teď často zakrývá pusu rukou, když mluví a Erik stejně jako všichni ví, že jí před časem vypadl přední zub. Je na tom přece stejně jako většina třídy a Erik nechápe, proč se za svou roztomilou vadu na kráse tolik stydí. „Vypadáme, jako napadení kurdějemi, cha, cha…“
Hoch ví, co to znamená, protože má rád příběhy o pirátech a máma mu o té nemoci dávných mořeplavců povídala. Jak se špatně stravovali a pobývali dlouhé měsíce na moři a z nedostatku vitamínů jim vypadávaly vlasy, zuby a lámaly se nehty… Brrrr. Ještě, že jeho spolužáci nemají hnijící a černé a krvavé dásně!
A zase se na chvíli zasní a vidí jasně před očima Nininu drobnou růžovou ručku, nalepenou na neposednou pusu, na prostředníčku prstýnek s tyrkysovou pomněnkou, stejnou, jakou mají i její náušnice. Ty vidí jen občas, když má světlé vlásky spletené do copánků. (hlavně při tělocviku). Jinak je nosí ráda volně rozsypané po ramenou a voní heřmánkem a medem po celé třídě. Aspoň Erikovi se to zdá… NINA…
Riky mu máma říká i tehdy, když je jí smutno. To on pozná… Smutno z táty. I Erikovi je stejně divně, bolavě a taky do breku, když je táta tak dlouho z domu… Máma sice pořád dokola opakuje, že jel dlouho na služební cestu, ale Erik ví, jak to je. Ví, že se táta jen tak nevrátí. A když, tak jenom na den nebo víkend. Jako ostatně posledně. Tehdy jej hošík načapal, jak si ustýlá v obýváku. Byl tam cítit alkohol a spousta kouře z cigaret. Táta mu sice blábolivě vysvětloval, že v noci chrápe a mámu budí. Bral jej do náruče a moc tisknul a chlapci se to nelíbilo a ani ten pach z tátova dechu ani ty krhavé oči a nesouvislá řeč. A ještě jak se zapotácel, když chtěl vstát a jít syna uložit zpátky do postele. To jej tak silně popadl za paži, že měl Erik ještě tři dny modřinu. Spadl stejně zpátky na gauč a tvářil se tak nedospěle a hloupě, že se za něj Erik hrozně styděl. Byl opilý, nacucaný, jak někdy říká o dva roky starší Roman - to poznal i malý chlapec a v tu chvíli jej neměl ani trochu rád…
Teď už jej zase miluje a moc mu chybí, ale sám neví, jestli táta na Helloween přijede. Maminka mu třeba napíše…


Erik je zase nohama na zemi a udělá vzorně úkol do matematiky i psaní, přelouská pět vět ze slabikáře a potom s mámou kuchtí lečo k večeři.



***



Čas si asi osedlal čerstvé spřežení, protože týden střídá týden a je tu kýžený den tvoření. Erik si svědomitě škrtal dny v ilustrovaném nástěnném kalendáři s Peterem Panem a mámu neustále upozorňoval, aby náhodou nezapomněla.
V sobotu vstává o něco dříve a dojemně se stará. Nachystá mámě misku s vločkami a jogurtem, naleje džus z lednice a skoro nevybryndá. Všechno naskládá na dřevěný tác s uchy a krkolomně vystoupá s těžkým břemenem do patra a mámu dojme, nic netušící a rozespalou v posteli.
Chvilku spolu leží a trochu se lechtají a trošku si špitají.
Monika ještě obstará, co potřebuje, naloží maso k obědu a stihne i dvě pračky dlouho odkládaného prádla, než udělá grilované plátky kuřecího a hranolky: mňam! Erik si dokonce sám řekl o nášup a spořádal i plnou misku okurkového salátu. („Asi bude „masák“ po tátovi!“ Smutně Monice bleskne hlavou.)
Něco po druhé odpoledne se vrhnou na nic netušící dýni. Na velký kus starého voskovaného ubrusu tykev dokutálejí, jako sládci soudek piva k narážení a máma zkouší, který nůž bude nejlepší. Nejprve se snaží udělat dírku do tlusté a hladké kůže, aby mohla seříznout vršek plynulým tahem čepele.
Auvajs! Nůž sklouzne po hladkém povrchu a nepěkně Moniku řízne do levé dlaně, skoro centimetr hluboko. Krev, jasně červená jako výstražná a zaříkávací runa skane na dýni v nečitelné symbolice a něco málo vsákne i do drobné ranky na jejím kyprém těle. Práce je rázem přerušena, ruka ošetřena, zafačována a po druhé kávě na kuráž se máma zase vrací k práci, když vidí Erikův zmučený obličej.
Tentokrát je opatrnější a špičkou nože spíše vrtá a konečně se „chytí“ a kolem stopky odřezává pokličku asi dvacet centimetrů v průměru. (Erikovi vysvětlila, že jinak by dýni nemohla vybrat a vyčistit a ať se nebojí, že to skoro nebude vidět… A taky tam musejí někudy dostat svíčku, přece!) Řez se jí podaří skoro rovně, i když si nic nepředkreslila a po deseti minutách soustředění s úlevou pokládá vedle dýně její nyní externí vršek.
Zvědavě oba nakukují dovnitř a syn i máma s úlekem odskakují.
„Fuuuuj, mami: to hrozně smrdí! Ona je zkažená nebo shnilá? Jsme ji měli dát do lednice asi. Ale to by ta chudák stará lednička pukla a všechno jídlo by tam taky nevešlo… Musíme ji vyhodit…? Řekni, že ne, prosííím! Já bez „Pana Dýňáka“ budu smutnej!!!“

„Uklidni se, Eriku! Není shnilá ani zkažená. Dýně tak divně páchnou: teda, ne tak moc jako tahle, pokud se pamatuju, ale vždycky trochu nevoní… Bude v pořádku, neboj! Jen ji vyvrhnu, vydrhnu, vysuším a třeba něčím nakonzervuju a bude to v pohodě, uvidíš!“
Chlapec pomalu kývne, a jde si sednout na houpačku, než máma dýni „vyvrhne“- tohle vidět jaksi nechce…
Monika to nepřizná, ale i ji obsah tykve zaskočil. Puch je docela silný, až palčivý, vlákna plodu vazká, načervenalá a lepivá a v tom chumlu provazců se početná semena lesknou jako obří muší larvy. Bere si samozřejmě modré gumové rukavice a potom s nechutí nabírá plné hrsti „vnitřností“ dýně a vyhazuje do kbelíku u nohy. (Podvědomě se po celou dobu šklebí nechutí, ale naštěstí se nevidí.)
Konečně je hotovo a dva kbelíky marastu končí v kontejneru na bio odpad. Vnitřek dýně je teď hladký, prázdný a hladový… Monika stěny vytře do sucha papírovými ubrousky. Zprvu je na nich nepěkná stopa narůžovělého šlemu a Monice se nechtě vybaví vjem: chirurg odkládá použitý skalpel do vaničky s dezinfekčním roztokem, a krev pomalu ve spirálkách se mísící s čirou tekutinou, ji mění na mdle načervenalou.
Potom už jsou útržky čisté a suché. Ještě dýni vysuší naplno puštěným fénem a zase to trochu nevoní. Ale Monika už si zvykla a i Erik zvědavě nakukuje, divoce rozhoupaná houpačka už jej znova nenaláká.
Máma dobře vysušený vnitřek dýně naimpregnuje sprejem, speciálně na tuhle příležitost koupeným v květinářství, který podle etikety na nějakou dobu zabraňuje hnití a plesnivění a taky vysušování a scvrkávání. I uťatý konec stonku zastříkne, aby ani tam vlhkost neutíkala a naopak nevnikala.

„Jsi skvělá, mami: hotová kuchačka! A teď tu tvář, hodnou a veselou. Abych se nebál tmy a ona mi svítila u domu každou noc smích!“
Erik neuměle nakreslí na čtvrtku papíru dvě kulaté oči a široká otevřená ústa s koutky pěkně nahoru, aby měla máma vzor.
Tentokrát si Monika na slupku udělá pečlivý nákres, aby bylo všechno ve správném poměru. Už taky ví jak na dýni a nejprve navrtává malé otvory, které potom v řezu lépe propojuje. Očnice jsou pěkně kulaté a pod nimi vyrýpne jen dva ďolíky jako nosní dírky. Zase pečlivě ošetří tím „zázračným sprejem“. A teď pusa, usmátá, široká a veselá, jak to chce Erik…

Ať se Monika snaží, jak chce, ať se hmoždí, až má na dlani pravé ruky dlouhý a mokvavý puchýř od rukojeti nože - rozmáchlý oblouk ne a ne vykrojit. Koutky úst se tvrdošíjně odmítají zvednout nahoru do kamarádského úsměvu. Nůž jí nakonec škaredě sjede a výsledkem je levý koutek ostře rovně a pravý arogantně zahnutý dolů k bradě – úšklebek a žádný úsměv. A spravit to nejde žádným způsobem.
Erik není ani trochu spokojený, ale když vidí, jak se máma nadřela, jak si poranila ruce, všechno jí odpustí. „Pana Dýňáka“ spolu dokutálejí po chodníku ke schodišti u domku a Erik mu na stonek natáhne tátovu starou plátěnou hučku, kterou si brával na ryby, aby aspoň malinko zmírnil ten škleb. Trochu to pomohlo. Možná mu udělají fousy, knír nebo cokoliv, co pusu zakryje. Máma třeba něco vymyslí… (Nestihla to už a Erik si pomalu zvykal, že mu do nocí nesvítí "smích".)
Odpoledne jedou na nákup a do Zoo, aby se odměnili a rozveselili.

Do svátku čas kvapí a zbývá posledních pár dní. Přijede i Erikova babička a peče se a uklízí. Maminku naneštěstí popadne její pravidelně nepravidelná ataka migrény, navíc natolik silná, že skoro nevstává ze zatemnělé ložnice už dva dny. Babička se stará o dvě „děti“ a večer je celá utahaná.



***


Den před Hellowenem se to stane…
„Pan Dýňák“, dosud poslušně uložený pod čtvrtým schodem, je ráno těsně u dveří, že skoro nemohou otevřít. Tátova stará hučka zmizela, ale ne tak docela. Roztrhaná na cucky leží nacpaná na dně popelnice.
„To tu máte ale zlomyslná děcka!“ hubuje babička a stále podivně těžkou dýni trochu posune a nechá na místě. Nezvládla by ji snést až dolů pod schody, má nemocnou páteř a nesmí ji namáhat…
Erik si myslí, že to děti nebyly, ale mlčí, protože si myslí, že je to tak správně. S dospělými a HLAVNĚ s babičkou se někdy není dobré přít…
Mámě je líp a slibuje, že večer si udělají veselé posezení se stolními hrami a kartami. Ale potom vyzvrací polévku, co do sebe konečně po hodinách hladu dostala a zase zesláble leží ve tmě, žaludek bolavý, jako by polkla notnou dávku kamení, v hlavě napíchané jedovaté a ostré šipky bolesti, doběla rozžhavené a ani náhodou se nevzdávající dobytého území. Konečně tvrdě usne po dvojité dávce analgetik a její spánek je ne nepodobný mdlobě.
Babička si vezme půl tabletky na spaní a potom v tom zmatku a starostech zapomene, že už ji užila a bere si další. Usíná v křesle u televize a ještě že tak, mohla by se jí zatočit hlava na schodišti a třeba by i upadla…
Erik si chvíli listuje v knížkách a těší se v usínání na zítra: masku má nažehlenou přes židli. Nakonec jde za piráta, ale bez anduláka Pepíka. Na něj je venku moc chladno a není to ani trochu bezpečné – to už i Erik chápe. Má toho křiklounka modrého moc rád a nikdy by mu neublížil…

Už spí půl noci, když jej probudí to zadunění zezdola. A znova! Hoch se nejprve schová pod přikrývku, celý i s hlavou se zachumlá do toho křehkého bezpečí peřiny. Chvíli je ticho a buch a buch a víc a víc a potom se rozletí domovní dveře…
„Mami, prosím, běž a zakřič a zažeň to a zavolej policii a všechny sousedy a s babičkou ať se vám nic nestane!!! Pepíku, ani nepípni, ať si tě nevšimne… A najděte si skrýšku a vydržte to všechno!!! A tati, přijeď a pomoz nám, prosííííím…“

Erik šeptá horečně svá marná přání a lituje, že nemá mobil, jako Petr a Jonáš. Vytočil by stopadesátpět a všechno by bylo v pořádku.
Napíná uši a neslyší nic než tikot hodin a svůj vyděšený dech… Trvá to chvilku, než začnou dunět stupně dřevěných schodů do patra. Jeden, dva, tři… deset, patnáct…
To, co sem jde, už je na horní chodbě k ložnicím. Ne, nejde… Ono se valí… „Pan Dýňák“ a nikdo jiný, jak už Erik ví… A jde si pro něj. Proto ten škleb, co máma nechtěla a stejně vyřezala, ač se bránila dokrvava puchýřem. On, Dýňák, už jej měl, jen nebyl znát, umně schovaný pod slupkou. Třeba zarostl časem, než jej někdo zase vykrouží, zlý vědomě, nevinný omylem.

Dveře Erikova pokojíčku jsou chabou zábranou a po chvíli se rozletí dovnitř, až bouchnou o roh psacího stolku a kelímek s fixy a pastelkami zachřestí jako kosti, než se rozsypou po stole. Na prahu kyne, leží a tlustí se „Pan Dýňák“, v očnicích mu nejprve žlutě, potom rudě a nakonec jedovatě zeleně tančí hádci plamínků svíčky. A možná už to ani svíčka není. Vždyť dohořela odpoledne… Erik měl najít novou ve spížce a zapomněl – babička mu říkala dvakrát, významně chrastila zápalkami v kapse domácích šatů, ale on nechtěl odbíhat od napínavé pohádky o dracích a večer se mu do spíže, kde to někdy bylo divné, nechtělo vůbec.

Skoro jemné překulení bokem a dýně je uprostřed pokoje. Ještě jeden pohyb zprava s nahrnutím modrého koberce, jako by to byl hřbet mořské vlny a dýně pirátskou bárkou - a obří zelenina je u Erikovy pelesti. Syčí cosi nesrozumitelně, jako když se vaří povidla nebo bublá magma v jícnu sopky nebo vřící bahno v Yellowstone, či na Islandu.
Erik poraženecky odhrnuje pokrývku a statečně a odvážně a hrdinně dětsky se podívá Dýňákovi do planoucích (ne)očí. Neposlouchá jeho vemlouvavý bublavý, huhňavý a vtíravý sykot. Skoro nedýchá, když se škaredá a široká ústa dýně ještě více rozevřou, až slupka v koutcích praská a na sytě oranžovou pokožku vytéká žlutý hlen. Erik hledí a neuhne očima, když se z otvoru natahují nazelenalé a neobvykle článkované prstíky s drápatými oranžovými nehty a pomalu, škrábavě a labužnicky se sunou po peřině k jeho pažím. Je strnulý a je odevzdaný. Nebojuje, protože nemá jak, vlastník maličkých pěstí i argumentů.

Skoro nezamrká a skoro ho nepřekvapí, natolik je v tranzu, když na „Pana Dýňáka“ zprudka dopadá ostře nabroušená sekyra v rukou jeho táty a mistrně, konečně a spravedlivě rozetne jeho dokonale oblou hlavu. Sykot utichá a jen vlhce to pleskne, když se téměř dokonalé poloviny tykve, jako salátové mísy pro satana, rozpadnou na drobné kousky, najednou měkké a hnijící. A už je z nich nechutně páchnoucí kaluž, jako zvratky tlupy bezdomovců. Erik si tupě pomyslí, že koberec to asi „nedal“…
A potom křečovitě pláče, schovaný v tátově škrábající tváři a ona voní mýdlem a dech peprmintovou žvýkačkou a tátovy paže jsou pevné a jisté a Erik VÍ, že v jeho krvi už není a nebude nikdy ani kapka alkoholu… A ví, že už je všechno v pořádku. Musí být…


Od toho roku ten novodobý svátek neslavili. Ne, že by neslavili nic. Ne, že by pro ně byl třicátý první říjen jen dalším obyčejným dnem. To ani náhodou!!!

Rodina Novákova slaví ten den každoročně SEBE: svou soudržnost, pevnost, lásku a radost. A to, myslím, je k oslavě pádný důvod.


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 19.09.2016, 17:59:50 Odpovědět 
   Zdravím.

Tak "pan Dýňák" si přišel pro malého chlapce do pokoje. Jaká síla rozpohybovala onu velkou dýni? Nejspíše zlo, kterým byla dýně prolezlá, neboť tak nelibě páchla. Horor jako vyšitý, pomalu gradující, naštěstí s dobrým koncem, kdy otec malého chlapce vše "rozsekne" mávnutím sekery (či co to bylo).

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Zbytková
olineczka
Melwin, 2.část
Kovik
Poselství
Laura Mladá
obr
obr obr obr
obr

Tvý soukromý USA
Nikotin
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr