obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Bojíš-li se smrti, kde nalézáš odvahu žít?"
estel
obr
obr počet přístupů: 2915053 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38955 příspěvků, 5685 autorů a 387175 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: ZRCADLOVÁ PLANETA ::

 autor Danny Jé publikováno: 15.09.2016, 23:05  
Kapitola 15 - závěr
 

Kapitola 15



Cesta ke hvězdám.


…stál jsem na okraji silnice. Z vozidla, které přijelo, vystoupili dva muži v uniformách.

„Nejjednodušší způsob, jak se začlenit do společnosti a nebýt nápadný,“ pomyslel jsem si.

Blížili se ke mně.

Jeden z nich držel v ruce nějaký předmět. Držel ho pevně v ruce. Mezi prsty mu prosvítalo žluté světlo.

„Sakra!“ sykl jsem a udělal opatrně krok stranou.

Bylo jasné, že to nebude přátelské přivítání. Ten policajt měl v ruce Aark. Znamená to, že musím, co nejrychleji zmizet, než ho použije a já zmizím do věčnosti. Udělal jsem další krok stranou a podíval se do srázu. Nebyl čas, abych přemýšlel, proto jsem se rozhodl hned. Skočil jsem do zelené mlhy…


* *


V ten moment jsem se probudil. Vydechl a vyplivl slinu v puse.
„Fuj!“

Snažil jsem se nadechnout. Šlo to ztěžka, ale nakonec jsem se uklidnil a začal dýchat pravidelně. Ležel jsem svázaný provazem na zaprášené zemi. Co se stalo? Ano, vzpomněl jsem si. Rozhovor mezi N´larem a mnou byl přerušen tmou, která nastala poté, co se dotkl dlaní mé hlavy.

„Eh,“ vydechl jsem.

V tom jsem zaslechl v dálce nějaké mužské hlasy. Rozhovor, který právě ukončil výstřel. Tělo neznámého muže dopadlo na zem. Snažil jsem se vleže zaostřit zaprášený prostor, abych rozeznal, kdo přežil a kdo je mrtvý. Na zemi ležela tři těla.

Prach se pomalu usazoval.


* * *

„Eh,“ znovu jsem vydechl a pokusil se pohnout.

Neznámý střelec mě uslyšel a vykročil k místu, kde jsem ležel.

„Už jsi vzhůru?!“ zareagoval.

Ten hlas jsem okamžitě poznal.

„Ty?!“ vyhrkl jsem.
„Čekal jsi snad někoho jiného?“ poznamenal s úsměvem na tváři a pomohl mi vstát.

Pak mě zbavil silného provazu, kterým jsem byl spoutaný.

„Jak jsi mě tu objevil?“ zeptal jsem se.
„To je dlouhý příběh,“ odvětil.
„A proč máš na sobě uniformu správce parku?“
„Nejjednodušší způsob, jak se začlenit do společnosti a nebýt nápadný,“ odpověděl.
„Na to si přišel jak?“ zeptal jsem a vzpomněl si na svůj sen.
„To mi řekl on,“ ukázal na mrtvého, který ležel u předního kola modrého Saabu.

„Znáš ho?“ zeptal jsem se.
„Je to správce parku Akko Palsen. Vlastně byl,“ odpověděl.

Vykročili jsme směrem ke dveřím. Ven.

„Myslel jsem, že ho znám…,“ pronesl.

Když jsme ho minuli, naklonil se k němu a otočil s jeho tělem. „…ale tohle ten není člověk, kterého jsem znal.“
„Není to člověk,“ poznamenal jsem.
„Nevím, co se tu děje, ale od té doby, co jsi odjel do Grónska, už není Pomarkku tím krásným místem, které jsem znal,“ dodal.
„Všiml jsem si těch změn,“ kývl jsem a vzpomněl si na setkání s Fago, s Širk a rozhovory s Naiton.
„A co jsi tu dělal?“ zeptal se a poplácal mě po ramenou. „Měl jsi tam prach.“
„Starosta s Limem Myyskem mě zajali, když jsem vstoupil do garáže,“ odvětil jsem.
„Správce parku v tom s nimi jel také,“ dodal.
„Díky, Luvio, že jsi mě našel. Nedovedu si představit, jak by to se mnou skončilo,“ poděkoval jsem a ukázal ven.
„Jo, kdo ví,“ pokynul hlavou a následoval mě k pootevřeným vratům.
„Kde jsi vzal zbraň?“ zeptal jsem se a otočil se zpátky do garáže.
„Hledáš tohle?“ ukázal na Colt Phyton 357, Magnum ráže 8.
„Ano.“
„Co jsi tu vážně hledal, Keivo?“
„Chtěl jsem si promluvit s Limem Myyskem.“
„Co jsi mu chtěl?“
„Víš, že měl románek s Valmou Oloffsen?“
„Vím.“
„A její bratr Arto…“
„…to byl ten, co skočil z mostu, že?“
„Jo, to bylo přesně on.“
„Když se Val ztratila…,“ spustil. „…trochu mu přeskočilo. Jejich matka zemřela, myslím…,“ zamyslel se. „…dva roky poté. Kluk skončil v psychiatrické léčebně nebo tam někde. Už nevím. Pak se tu objevil a udělal tohle. Chápeš to?“
„Asi ne,“ zalhal jsem.


Nechtěl jsem Luviovi vysvětloval, co se tu děje. Možná by se jen pousmál a pomyslel by si něco o únavě. Anebo by zopakoval to, co řekl před chvílí: Pomarkku už není tím krásným místem, které jsem znal…


„Luvio?!“
„Klidně se ptej,“ pobídl mne, jako by věděl, na co se ho chci zeptat.
„Jak jsi mohl tak v klidu odejít z místa činu? Zabil jsi tři lidi?“
„Vždyť to nebyli lidé, jenom tak vypadali,“ odvětil v klidu Luvio.
„A máš představu, co byli zač?“
„Démoni.“
„Co to povídáš, jaký démoni?“
„Duchové a démoni,“ trval na svém.
„To jsou jen mýty, Luvio.“
„To nejsou. Duchové se začali objevovat kolem jezera Isojärvi. Zahlédl jsem tam i démony vystupující z jezera ven.“
Okamžitě jsem si vzpomněl na vyprávění N´zaie. Luvio si myslí, že jsou to démoni…

„Proto jsi stále u jezera?“
„Hlídám je a jejich pohyb hlásil jemu.“
„Komu?“
„Říká si…“
„…Odunn?!“
„Ano, znáš ho?!“ vyhrkl překvapeně.
„Zdál se mi sen a v něm vystupoval nějaký Larsen – starosta, ten muž, ta bytost v garáži…,“ opravil jsem se. „…kterého jsi zabil. A nějaký časový drift, který patřil tomu Odunnovi.“
„Zvláštní sen,“ poznamenal.

Stál jsem a mlčel. Už jsem nevěděl, co mám říct. Pravdu? Nebo to, co jsem prožil a s kým jsem se setkal? Myslím, že to je na dlouho.

„Luvio?!“
„Slyším tě.“

Pousmál se a ukázal na hlavní cestu.

„Tam?“ zeptal jsem se.
„Ano.“
„Co tam budeme dělat?“
„Chci ti něco ukázat,“ odvětil a znovu rukou ukázal dopředu.

Když se objevil v garáži a osvobodil mě ze zajetí, byl jsem rád. Nicméně teď se chová divně a já nemám odvahu mu vzdorovat, když má stále s sebou Colt Phyton 357, který svíral v ruce.

„Ale pak se vrátíme domů, souhlasíš?“
„Všichni se vrátíme domů,“ odvětil.

Moc jsem to nechápal, ale věřil jsem, že vše pochopím, až se dostaneme na místo, o kterém Luvio mluvil.


* * *

Během deseti minut jsme dorazili na hlavní cestu. Zde stálo auto.

„Někam jedeme?“ zeptal jsem se.
„Ano.“
„Ta zbraň!“
„Ovšem,“ usmál se a zahodil pistoli do trávy. Jako by to byl jen kus nepotřebného železa.
„Dobře,“ kývl jsem.
„Nemusíš mít obavy…,“ snažil se mě uklidnit. „…ukážu ti něco, co změní tvůj názor…“

Už to nedořekl. Nastoupili jsme do auta. Luvio si sedl na místo řidiče a s pohledem na mě se znovu usmál. Byl jsem samozřejmě zvědavý, ale mírné obavy jsem přece jenom měl. Luvio byl obyčejný chlápek od jezera. Hlídal tam loďky, které si místní půjčovali. K romantickým projížďkám po jezeře, i občasným rybářům, nebo vášnivým fotografům, jako jsem byl já. A najednou je středem něčeho neuvěřitelného?

Po celou dobu cesty do neznáma, Luvio mlčel. Nevadilo mi to. Alespoň jsem v klidu sledoval, kam to vůbec jedeme. Znal jsem to tady. Tudy jsem už jel…


* * *

Když jsme dorazili na místo určení, uvědomil jsem si, že tato cesta byla směrem na Pori. O té mluvil N´lar, když se snažil zjistit, kde se ukrývá Unhorianský kříž. To místo jsem údajně vyfotil…


Vystoupili jsme z auta. Luvio mě zavedl k místu, kde nebylo nic než pole s několika vysokými keři. A vyšlapaný kruh. Podíval jsem se na Luvia, který jen pokynul hlavou a ukázal rukou do středu. Váhal jsem, ale když se ozval se slovy: „Už to začalo!“ mi došlo, že se nemusím bát a do středu jsem vkročil. Kolem mě se najednou vytvořil světelný kužel. Rozzářil se do zelena a pohltil mě. Poslední, co jsem viděl, bylo zelené nekonečno. Zmizel jsem.


* * *

Když můj zrak, opět nabyl obvyklých barev, stál jsem na zemi. Vyšlapaný kruh, pole, křoviny. I Luvio tam stál.

„Stojíš tu celou dobu?“ zeptal jsem se.
„Ano.“
„To nebyl sen?“
„Ne.“

Pousmál jsem se.

„Jaké to bylo?“ zeptal se.
„Bylo to…jak to nejlépe popsat…“
„…jako jízda mezi hvězdami,“ poznamenal.
„Myslím, že jsi to vystihl naprosto přesně,“ kývl jsem a vykročil z kruhu.

Pohlédl jsem do stran jako bych měl pocit, že tu někdo s námi je.

„Děje se něco?“ zeptal se Luvio.
„Jen pocit,“ odvětil jsem.
„Musel jsem ti to ukázat,“ řekl a podrbal se na zátylku.
„Víš, co to je?“
„Nevím.“
„To je Kraan – světelná interdimenzionální komora.“
„Odunn řekl, že to je cesta ke hvězdám,“ dodal Luvio.

Pak se stalo něco, co jsem rozhodně neočekával. Asi dva metry vedle nás se z ničeho nic objevil stříbrný mnohostěn. Jemně vibroval. Když vibrace ustaly, několik stěn se rozestoupilo do strany. S napětím jsem očekával, co se bude dít. Netrvalo to dlouho a objevila se malá světelná bytost, která opustila svůj úkryt v mnohostěnu a přidala se k nám. Bylo to opravdu netradiční setkání. Vzhledem k mým zkušenostem z posledních dnů, jsem tušil, že světelná bytost je Unhorian.

„To jen on,“ šeptl Luvio.
„Hm,“ kývl jsem a sledoval jeho zářivou postavu, jak levituje kolem nás.

Prohlížela si nás a čekala na vhodný okamžik.

„Komunikace je možná. Důvěra navázána,“ pronesl hlas.

Uslyšel jsem jeho vibrující hlas ve své hlavě. Další telepat, pomyslel si. Aniž bych si uvědomil, že mě může slyšet. Slyšel mě.

„Víš, kdo jsem,“ pronesl.
„Tak tuším asi…“
„…víš to.“

Podíval jsem se do strany na Luvia, který se usmíval. Už se s ním setkal, přesto byl z jeho přítomnosti nadšený. To nadšení jsem cítil také, jenomže jsem byl plný otázek. Uvědomil jsem si, že při každém setkání s mimozemskou entitou mám spoustu otázek. Nevím, čím to bylo, ale možná jsem očekával, že budou na větší duchovní úrovni než my lidi a budou znát všechny mé odpovědi.

„Rozumím,“ pokýval jsem hlavou. „Pochopil jsem dobře, že má zkouška v Kraan dopadla dobře.“
„Ano.“
„Můj sen asi před půl hodinou, byla tvoje práce?“ zeptal jsem se.
„Ano.“
„Unhorianský kříž zde není?“ probudila se má zvědavost.
„Kraan – světelná interdimenzionální komora přenese tvou duši k Unhorianskému kříži. Ten se nachází v jiné dimenzi.“
„Vrátil jsem se.“
„Tvá duše rozhodla.“
„Jsou zde bytosti, které hledají Unhorianský kříž…“
„Víme o nich.“
„Jestliže je Unhorianský kříž v jiné dimenzi, chápu, že ho nemohl nikdo najít.“
„Správně.“
„Ale jsi ten Odunn z mého snu, že?“
„Jenom Fago vědí, kdo jsem, proto se snažili tvou mysl ovlivnit ve snu.“
„Ovlivnit mysl, jim jde velice dobře,“ poznamenal jsem a vzpomněl si na všechny, ty v Pomarkku i na mého bratra, který jako by zapomněl, že tady vůbec někdy žil.
„Je to tak.“
„A kdo jsi skutečné?“
„Jsem Unhorianský mentor a vedu lid Unhorian duchovní cestou a následně i některé pozemšťany.“
„Ne všichni tvé rasy tě však následovali,“ podotkl jsem.
„Jeden zatoužil prožít lásku jako člověk-žena. Bylo jí to umožněno.“
„Zmizela jako několik dalších.“
„Vím.“
„Mám vždycky spoustu otázek. Čím to je?“
„Očekávání.“
„Mé?“
„Tvůj druh v mnohém očekává spousty věcí a z toho plynou i otázky, které v jeho mysli jsou.“
„Hodně se toho zde událo.“
„Ano.“
„Už vás zde na Zemi mnoho nezbývá.“
„Poslední trojice.“
„A kdo? Ty a…“
„Stalo se.“
„Ano, to slýchávám často. Naiton a teď ty.“
„N´zai.“
„Znáš ho?“
„Je to kronikář Naitonského Almanachu času,“ odvětil.
„Ano, to je on,“ kývl jsem a udělal krok vpřed.

Luvio se jen ohlídl do strany a pak zpátky k nám.

„Vše, co se tady v Pomarkku děje, je záhadné a když jsem řekl N´zaiovi, že mám pocit, jako bych tady nikoho neznal, je to pravda. Pochopil jsem, že se všechno nedozvím, přesto bych rád věděl, proč zrovna Pomarkku. Tady a teď.“
„Už to začalo.“
„Ano, vím.“
„Je mnoho takových míst,“ dodal.

Náš rozhovor ještě nekončil, když mě znovu obklopil ten podivný pocit, který jsem měl krátce po mé zkušenosti ve světelném kuželu. Otáčel jsem se do stran. Odunn pozoroval mé smysly, které nějakým způsobem zesílily. Jinak si nedovedu představit, že jsem mohl vnímat přítomnosti Fago, kteří se vynořili z prostoru. Právě teď!

„Duchové!“ vykřikl Luvio a ustoupil krok stranou.

Jeden z Fago roztáhl křídla a snažil se Luvia ovládnout. Cítil jsem jeho energii, která působila jako menší tlaková vlna na jeho mozek.

„V míru odejděte,“ pronesl Odunn, Unhorianský mentor.
„Myslím, že lidé potřebují změnu,“ ohradil se druhý z Fago a roztáhl křídla.

Nevím, jestli to byl varovný postoj. Odunn se však nezalekl. V první moment mi připomínal N´zaie. Klid a rozvážnost. To se změnilo ve chvíli, kdy se Luvio sesunul k zemi.


[ …oslnivá stříbrná záře vytvořená Unhorianským mentorem se rozprostřela do prostoru. A vytvořila velkou zářivou kouli, která uvěznila oba Fago. Okamžitě se pokoušeli vymanit z této pasti. Energie však byla natolik silná, že neměli šanci. Po celu tu dobu se koule točila pomalu, než stříbrnou barvu vystřídala modrá. Kulatý předmět vytvořený z energie se zastavil… ]


„Luvio!“ přiskočil jsem k němu, ale už jsem ho nezachytil. Dopadl do trávy a bezvládně tam ležel.
„Proč!?“ vykřikl jsem směrem k Fago.

V ten okamžik záře zmizela a s ní i Fago. Pohlédl jsem směrem k Odunnovi.

„Byl to přítel,“ dodal jsem smutně.
„Jsou pryč,“ pronesl jeho vibrující hlas.
„To přece nemuseli.“
„Stalo se.“
„Myslel jsem, že jsi mentor?“
„A někdy protektor.“
„Cítil jsem jejich energii, ale nějakým způsobem se nemohli dostat do mé hlavy.“
„Máš zesílené smysly.“
„Mé smysly se nějakým způsobem znásobily.“
„Částečné probuzení.“
„Jak se to stalo?“
„Kraan.“
„Už rozumím,“ ukázal jsem do prostoru, kde před nějakou chvíli byl světelný kužel. „Kraan - světelná interdimenzionální komora.“

Odunn jen roztáhl ruce do stran.

„Co se stalo, že tak moudré bytosti Fago se stali lstivými manipulátory?“ zeptal jsem se.
„Chtěli se stát bohy na zemi,“ odvětil Odunn.
„Chtěli nás ovládat a přitom chtěli, abychom byli lepšími?“
„Chtěli vytvořit něco dokonalého. Lepšího, než vytvořil náš Stvořitel.“
„Jednou za mnou přišli a vrátili mě v čase na místo, abych uviděl určitou konkrétní událost.“
„Byla to část jejich plánu.“
„Zmanipulovali mě.“
„Jen zaujali tvou zvědavost.“
„Mstivý Naiton a volk.“
„Chtěli Unhorianský kříž, aby se mohli vrátit domů.“
„Ano, to už také vím. Říkal jsem jim, že planeta Naiton je zničená.“
„Nechtěli ti věřit.“
„Jak může klesnout duchovní bytost tak nízko, aby udělala tolik špatných věcí a necítila zodpovědnost, vinu?“
„Je to pocit božství, který spousta bytostí v celém vesmíru má uvnitř svého Já.“
„Jak se mohou vyrovnat Stvořiteli?“
„Nemohou.“
„Přesto se o to pokoušejí.“
„V mnoha galaxiích.“
„Daleko od nás.“
„Vesmír je nekonečno dosahující duchovního stupně 10.“
„Dosáhl někdo 10?“
„Zatím ne.“
„A Země?“
„4.“
„Jenom 4?“
„Země byla před deseti tisíci lety na 7 stupni. Nastal zlom, ohromný propad. Lidem nestačilo vědění, které mají. Bylo to první období, kdy začali mít pocit neukojené touhy po moci.“
„Vím, že pokles přišel náhle a lidstvo se z toho nevzpamatovalo.“
„Ano, i když Zemi přišli pomoci duchovní mistři.“
„Nevím, kteří to byli, ale myslím, že to není důležité vědět. Potřebujeme vědět, jak se můžeme pokusit o vzestup a znovu být hrdi na to, že jsme lidé a matka Země nás nebude považovat jako parazity.“
„Silná slova.“
„Hovořil jsi o prvním období. Kdy bylo druhé?“
„Vzestup Egypta.“
„Četl jsem, že egyptští kněží čerpali s Atlantského vědění.“
„Další případ, kdy se smrtelníci chtěli vyrovnat bohům.“
„Nový pád.“
„Ano.“
„5 stupeň.“
„Nebyl to jen Egypt, ale i Řecko, Řím, a jiné dobyvatelské národy. Země jakou znali naši předkové před miliony lety, už nebyla tou krásnou zelenomodrou Zemí. V naději na opětovný vzestup se objevují po celém světě duchovní mistři vyslaní z různých galaxií.“
„Neuspěli.“
„V některých zemích se jim to nepodařilo. Stále jsou zde a snaží se využít zdravé kolektivní myšlení.“
„Zřejmě by měli lidé dostat nějakou lekci, aby si to uvědomili. Tolik šancí už dostali a nic.“
„2078.“
„Přijde konec lidstva?“
„Není to konec lidstva. Jen určitého lidského druhu. Narodí se nové děti, nová generace a jako spolutvůrci započnou obnovu Země.“
„Takže to nebude žádný zánik Země?“
„V žádném případě.“
„Jsem rád, že naše planeta nebude následovat osud Naiton.“
„Věřím, že lidé mají šanci. Co se týče Naiton, oni zneužili artefakty ovládající přírodní zdroje.“
„Myslel jsem, že je to mýtus.“
„Tyto artefakty jsou na každé planetě. Udržují planetu celistvou a stále ji podporují svojí energií. To, že se dějí různé přírodní katastrofy…“
Četl mi myšlenky.

„…vím, na co myslíš, ale na Zemi je to jen výsledek vědeckých experimentů, které probíhali bez skutečných znalostí přírodních živlů. Nelze si hrát na boha. Vždyť není třeba umět ovlivňovat počasí, měnit krajiny a vyvolávat zemětřesení za účelem síly. Příroda je mocná, ale zároveň krásná.“
„Nádherná,“ ukázal jsem rukou kolem.
„Před každým možným ohrožením, budou artefakty včas přemístěni.“
„Obnova Země nebyl plán Fago, že?“
„Ne takový, jaký přijde v následujících letech.“
„Co by se stalo, kdyby pokračovali ve svém plánu?“
„Čas.“
„Čas? Tomu nějak nerozumím.“
„Časové události, které se chystali změnit, by dosáhli, bodu nula.“
„Tvrdili mi, že lze být jen jako pozorovatel.“
„Nelze zasahovat.“
„Možná, že k tomu potřebovali ten Unhorianský kříž, jeho energii,“ napadlo mě.
„To byl jejich plán.“
„A nechali odstranit, každého, kdo by jen trochu tušil, co chystají.“
„Stalo se.
„Hm,“ prolétlo kolem. „Takže Obnova, říkáš,“ dodal jsem a podíval se do strany.

Ležel tam Luvio. Vypadal jako by odpočíval.

„Je zde možnost,“ pronesl Odunn.
„Čteš ve mně jako v knize.“
„Když tvé myšlenky jsou tak hlasité.“

Usmál jsem se, ale vzápětí se zamyslel.

„Je nějaká šance, že bych mohl být svědkem této obnovy? Zřejmě se toho už nedožiji, přesto toužím to spatřit! “

Odunn ukázal na Kraan, který se zde znovu objevil. Vynořil se z ničeho nic. Vlastně tam je pořád, jen není vždycky vidět.

„Chceš mi naznačit, že mám vstoupit znovu dovnitř?“
„Polož si otázku, jestli jsi připraven na jiný svět.“
„Co mě čeká?“
„Nejsem vizionář.“
„A bude to jiné než předchozí zkušenost?“
„Bude to jiné.“
„Jaké?“
„Vždycky to bude jiné.“
„Jaké to bude?“
„Tělo se stane lehčím a vibruje na tak vysoké frekvenci, že přejde do vyšších dimenzí a pro bytosti na Zemi už nebude viditelné. Světelné frekvence ve vašich buňkách budou zvýšené a fyzické buňky se budou točit rychleji a rychleji. Budete vnímat světelnou energii. Vaše tělo se bude měnit v čisté světlo a bude se vznášet. Po chvíli zmizí z fyzického světa a dorazí do určeného cíle.“
„K Unhorianském kříži?“
„Ano.“
„A pak?“
„Cesta tvé duše mi není známa.“
„A co bude s ním?“ ukázal jsem na Luvia.
„Už nepatří do tohoto světa.“
„Mohl bych ho přenést s sebou na jiné místo.“
„Neobvyklá žádost.“
„Byl to přítel.“
„Jsme světelné bytosti, a když jsme přišli na Zem, naším úkolem bylo přivést lidi k duchovnímu vzestupu.“
„Tohle je také vzestup. Jistým způsobem.“


Unhorianský mentor zmlkl. Po chvíli se na mě podíval.


„Jak ses rozhodl?“ zeptal se Odunn.
„Naiton Zai by nevěřil vlastním očím, co se to děje,“ poznamenal jsem a přistihl se, že se úmyslně vyhýbám odpovědi.

Chtěl jsem vzít Luvia s sebou. Možná, že jeho duše ještě neodešla a já bych jí tak mohl dostat do jiného světa, jiným způsobem. On by to pro mě udělal také. Před odjezdem do Grónska jsme se u jezera koukali do hvězd a on říkal, to si pamatuji: „Věřím, že má duše se někdy vydá na cestu ke hvězdám.“

„Souhlasím,“ ozval se najednou Odunn.
„S čím?“
„Abyste vzal svého přítele s sebou.“
„Opravdu?“
„Ano.“
„Není to zásah do časové události?“
„Ne, to není.“
„Děkuji,“ poděkoval jsem a snažil se nadzvednout Luviovo tělo. Do této chvíle bych nevěřil, jak mrtvé tělo může být těžké.

Najednou se tělo samo zvedlo. Pohlédl jsem do strany, na Odunna a věděl, že to udělal on. Ústy mi prolétlo – Děkuji!


* * *

Vstoupili jsme do světelného kuželu, já a můj mrtvý přítel Luvio. Možná by se někdo podivil nad tím, proč jeho tělo nenechám zde na Zemi, když jeho duše už je pryč. A třeba ještě není, setrvává v klidovém stavu, než na dobro opustí hostitelské tělo. Kdyby jeho tělo bylo už jenom prázdnou schránkou, nemyslím, si, že by Odunn dovolil, abych ho vzal s sebou.

Bylo to stejně zvláštní, jako se rozhodnout opustit Zemi a svou duši přenést do jiného světa. Do neznámého světa, kde se má duše s Luviovou určitě rozdělí. Budu sám. Budu opravdu sám nebo poznám mnoho jiných, jako jsem já? Ne. Já jsem já a je to stejné, jako bych zůstal na Zemi. Lidé nejsou také stejní. Jsme různých povah, různých barev, různého přesvědčení. Svým způsobem jsme také individualisté. I když mnohdy inklinujeme ke skupinám nebo různým společenstvím, kde se cítíme v bezpečí. Některé skupiny – rodiny nám připomínají svatyni bezpečí a útěchy. Je to zázemí plné lásky a pochopení. Škoda jen, že nejsme v tomhle stejní. Materiální požitky požírají veškeré společenské i duchovní principy. Možná už chápu, co chtěl říci náš kněz v Pomarkku při svém kázání svými slovy: „Nejhorším hříchem není požitek, kterému jsme propadli, ale to, že v něm nadále setrváváme. Nedokážeme se oprostit od touhy, v tom špatném pokračovat. Ztrácíme slušnost, ztrácíme hranice. Nic není nemožné a naše nadšení se mnohdy obrací v sobeckou aroganci. To všechno nás vede k zatracení. Vyměňte závist za lásku a lži za upřímnost, buďme druhým čistým zrcadlem. Pak dosáhneme spásy a osvícení…“


V podstatě měl pravdu, protože bychom mohli být pro druhé zrcadlem. A vlastně být taková mírumilovná zrcadlová planeta.


* * *

Mé poslední myšlenky patřily Obnově planety Země.

Pak se mé tělo stávalo lehčím a začalo vibrovat. Přecházel jsem do vyšších dimenzí, začal vnímat světelnou energii. Mé tělo se stávalo čistý světlem. Vznášelo se.

A poté nastal okamžik, kdy jsem opustil tento svět. S myšlenkou, že se vrátím…


 celkové hodnocení autora: 92.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 15.09.2016, 23:03:45 Odpovědět 
   Zdravím.

Hezky se četlo, závěr je malinko otevřený, škoda, že jsem se v této části nedozvěděl kam přesně duše našeho hrdiny putovala a co se stalo s tělem jeho přítele. Ovšem... Možná musí být konec právě takto nastavený, protože jako lidé nemusíme vědět všechno, přestože jsme obecně lidstvem velmi zvědavým a zvídavým. Někteří jedinci určitě.

Co napsat k celku, jde o netradiční sci-fi, ve kterém hrají jednotlivé postavy svou hru (mnohdy na život a na smrt), každý hrdina (i jako vedlejší postava) má svůj úkol, ať už skočí z mostu do řeky a zanechá za sebou deníček, nebo je zastřelen či zabit podivnou mimozemskou rasou. Nakonec, závěr se mi líbí a vlastně jsem hlavnímu hrdinovi celou dobu fandil, snad dostal všechny odpovědi na své otázky a my čtenáři se jen můžeme dohadovat, co všechno se dozvěděl a co mu bylo odepřeno. Třeba i proto, že nemůžeme vědět všechno...

Našel jsem práci šotka Překlepníčka (nemůžu říci že jich v textu nemůže být více, ale všiml jsem si jen tohoto):

-- Před každým možným ohrožením, budou artefakty včas přemístěni. -- přemístěny (TY artefakty)

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 16.09.2016, 19:29:38  
   Šíma: Zdravím.

Nechám to na Tobě (jaký text sem vložíš). ;-)

šíma (hříbek)
 ze dne 16.09.2016, 15:20:51  
   Danny Jé: Zdravím,


děkuji za velmi dlouhý komentář, který jsem četl opravdu pozorně. Souhlasím, že to bylo trochu netradiční sci fi. Píši dost netradiční věci netradiční způsobem a myslím, že to jsem prostě já. Mám rád samozřejmě sci fi klasiku Starwars nebo Startrek, ale to tajemno, minulé životy, duše apod. jsou o něco zajímavější. A rozhodně patřím mezi tu skupinu lidí, co jsou zvídaví :) Děkuji za překlepníčka, hned to opravím.

Co se týče další tvorby, kterou jsem vložím váhám mezi Druhým nebem nebo netradiční psychologickou s krimi zápletkou Terminály, která má i druhý díl :) jako třetí typ je 70 stránková sci fi jednohubka v duchu komiksů... Co myslíte?

Přeji hezký sluneční den Dan
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Peter Lacey
(22.1.2019, 19:24)
ERROR
(4.1.2019, 21:27)
abeekr
(2.1.2019, 17:57)
Elvíra
(30.12.2018, 14:05)
obr
obr obr obr
obr
Kapitán Arkos -...
Akras
Sníh
Alan de la Pont
21. Šutry v ces...
pilot Dodo
obr
obr obr obr
obr

Obskurníci aneb z Nových pověs...
čuk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr