obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."
Erich Fromm
obr
obr počet přístupů: 2915111 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39055 příspěvků, 5697 autorů a 387952 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Umění odpustit ::

 autor Pan Petr publikováno: 16.09.2016, 13:17  
 

„Ty vole, vyšlo to.“ Chrudoš, dvacetiletý elév právnické firmy Dorazil a syn, se zasmál. Přičísl si vlasy do patky a usedl za dubový stůl.

Proti němu seděl nakrátko ostříhaný třicátník s černýma očima. „Jo, vyšlo,“ reagoval, přičemž hodnotil skončený soud. „Je to blbá finta, ale vyšla.“

„No a mohl za to ten chlap, nebo ne?“

„Jasně, že jo. Sám mi řekl, že ho srazil autem. Pak přede mnou zašustil prachama, o kterejch se ti ani nezdálo, a řekl, ať ho z toho vysekám. Tak jsem ho z toho vysekal.“

„Hustý,“ rozzářil se Chrudoš. „Seš fakt dobrej. Pozůstalí koukali jak puci.“

„Kdo by nekoukal, když přijde o tátu a ještě musí platit. Líto mi jich je, ale jejich blbost. Dal bych si panáka.“

Zvedl se, z vitríny vyndal Metaxu a rozlil ji do dvou skleniček. Jednu podal Chrudošovi.

Napili se a další čtvrt hodinu řešili soudní proces. Poté ale Matouš elévovi řekl, ať vypadne. „Potřebuju pracovat.“

Chrudoš odložil prázdnou skleničku, znovu si přičísl vlasy a vypadl.

Když Matouš řekl, že chce pracovat, znamenalo to návštěvu internetu, kde ale nehledal nové právnické normy nebo části zákoníku, ale telefonní číslo na eskortní službu. Na levé ruce se leskl snubní prstýnek, ale podle něho nemohla občasná nevěra ublížit.

Vybral si podnik Rohatá koza a z nabídky dívek Ester, černovlásku s mikádem. Vytočil číslo a skřehotavé bordel mamá nadiktoval adresu kanceláře. Ester přijela za necelou hodinu. Na sobě měla tenký svetýrek a bílou sukni zakončenou nad koleny. Útlé nohy halily černé silonky.

Matouš ji pozval do kanceláře. Řekl, ať si sedne na židli, a zatáhl žaluzie. Rozlil další dvě Metaxy.

„Napij se.“

„Dík,“ řekla černovláska a vypila skleničku na ex.

„Chceš ještě?“

„Ne. Řídím.“

Matouš přikývl. Sobě ještě dolil.

„Jak to budete chtít?“ zeptala se rovnou Ester. Mohlo jí být maximálně dvacet. Vypadala mladě, hebká tvář a drobné tělo. Matoušovi se líbila a při pohledu na její nohy v černých silonkách se mu vzdouvaly kalhoty.

„To seš vždycky zamračená?“ Přistoupil, sedl si proti ní na stůl a pohladil její tvář. „Kdyby ses usmívala, slušelo by ti to víc.“

„Ne. Jen jsem jela kolem bouračky. Oživovali tam nějakou ženskou.“

„To je zlý. Ale to se stává.“

„Hm. Kde to teda chcete? Sednete si na židli, nebo si mám lehnout na stůl, nebo si mě vezmete do náruče? Nebo na podlaze? Já jen, že vám běží čas a...“ podívala se níž a poprvé se usmála, „a že už to asi dlouho nevydržíte.“

Matouš se usmál taky. Odložil skleničku a beze slova začal uklízet věci ze stolu. Ester to pochopila. Zvedla se a začala se svlékat. Odložila sukni, svetýrek, spodní prádlo. Před Matoušem stála jen v černých punčochách. Vyzula si boty a přešla ke stolu. Matouš ji několikrát políbil a opatrně položil na dřevěnou desku.

-----

Na dveře kanceláře někdo zaklepal. Matouš sebou trhl, ale pokračoval dál. Nebylo to poprvé, co ho „při práci“ rušili. Během těch stovek holek, co v kanceláři měl, se klepání naučil ignorovat a prostě čekal, až přestane. Dál se usmíval a užíval si nejlepší sex v životě.

„Otevřete, tady policie.“

Jako kdyby dveře začali prorážet beranidlem. Matouš se od Ester odtáhl.

„Moment,“ zakřičel a začal sbírat oblečení. Natáhl si kalhoty, košili, kravatu a sykl na dívku, ať sebou hodí a oblékne se také. Ester líně slezla ze stolu, narovnala si silonky a docupitala pro spodní prádlo, bílou sukni a černý svetr. „Zaplatíš mi teď, nebo tu mám počkat?“

„Co?“ Matouš byl jako u vytržení. Pobíhal jako myš, která se napije kafe, a rychle na stůl rovnal věci. „Počkej tady.“ Neohrabaně se upravil, zkontroloval, jestli místnost vypadá jakž takž jako kancelář právníka a šel otevřít.

Za dveřmi stál namakaný chlap. Matouš si myslel, že si pro Ester jede pasák, jenže z pasáka se opravdu vyklubal policista.

„Dobrý den, jsem poručík Bluma,“ představil se. „Vy jste pan Konipásek?“

Prostitutka se zasmála. Policista nahlédl dovnitř a přikývl na pozdrav.

„To jsem,“ reagoval Matouš. Vyšel na chodbu a přivřel dveře. „Co mi chcete?“

„Pane Konipásku, bylo by možný slečnu poslat domů? Potřeboval bych s vámi mluvit.“

Matouš si vzpomněl na sex, o který by přišel.

„Nešlo by to vyřídit tady na chodbě? Prostě mi řekněte, o co jde...“

„Dobře.“ Poručík Bluma se poškrábal na hlavě. „Víte... jde o vaši ženu.“

„Co je s mojí ženou?“

„Je mrtvá. Před necelou půlhodinou měla nehodu. Oživovali ji, ale nepřežila to.“

V Matoušovi se zastavila krev. Slyšel, jak mu buší srdce a jak mu pulzují spánky. Díval se do protějších očí. Cítil se jako ve snu. Doufal, že se jedná o vtip.

„Ale... To přece není možný. Určitě jste to spletli.“

„Bohužel ne. Upřímnou soustrast.“

Matouš se vrátil do kanceláře, kde seděla prostitutka. Když si sedl na židli, zvedla se a přešla k němu.

„Tak co, budem pokačovat?“

Matouš sáhl do kapsy a vyndal dva tisíce. Položil je na stůl, popadl sako a vyšel ven.

-----

Následujících čtrnáct dní prožil jako ve zlém snu. Vzal si dovolenou a zavřel se doma. Celé dny ležel v posteli, pil jednu Metaxu za druhou a vzpomínal na svou ženu. Několikrát si přehrál, jak se seznámili – bylo to ve Slavii, jeho Markéta pila cappucinno s vysokou čepicí šlehačky a on se do ní zamiloval na první pohled. Brali se ve Strži u Staré Hutě, tedy v parku u prvorepublikové vily, kde měl památník Karel Čapek.

Vzpomínal také na první stěhování, jak si koupili auto, další byt, jak ho nedávno rekonstruovali, prostě na všechno, co nakonec utnul opilý debil ve Fordu.

Po dvou týdnech mu přišel dopis, aby se dostavil k vykonání dědického řízení. To se vyřizovalo v budově bývalé jezuitské koleje, v kanceláři zakrslého notáře s chmýřím pod nosem. Byl asi o dvě hlavy menší a protivně se křenil. Za brejličkami mrkalo husté obočí.

„Posaďte se, prosím. Dobrý den.“ Notář natáhl ledovou ruku. „Doktor Malásek.“

„Doktor Konipásek.“ Normálně by se Matouš smál a říkal si, že jsou fakt dvojka, ale do smíchu mu moc nebylo. Sedl si a upřel zrak na malého chlapíka, který se posadil také a začal přehrabovat stoh papírů.

„Á, tady to je.“ Notář Malásek si odkašlal. „Pane Konipásku, ze všeho nejdřív bych vám chtěl vyjádřit upřímnou soustrast. Moc mě to mrzí, ale neuděláme s tím nic, jen musíme vykonat poslední vůli zemřelé paní.“ Udělal dramatickou pauzu. „Tak, přistoupíme rovnou k věci. Vaše paní, pane Konipásku, do poslední vůle nic mimořádného nenapsala. Všechny peníze, co měla na běžném účtu, připadají vám. Jedná se o částku dva miliony korun. Dále vám připadá její stavební spoření, které bude zrušeno koncem tohoto roku a vyplacena vám bude částka, počkejte, tři sta tisíc korun.“

„Dobře. To je všechno?“

„To není všechno, pane Konipásku.“ Notář se snažil nasadit vážnější výraz, jako kdyby objevil v závěti něco neuvěřitelného, třeba že manželka věděla o cestě do středu Země. „Vaše paní ve své poslední vůli, kterou napsala krátce po vaší svatbě, projevila přání, aby její popel... zpopelnil jste jí, že?“ Matouš přikývl. „Dobře, takže chtěla, abyste její popel rozsypal na místě, kde jste měli svatbu.“

Matouš znovu přikývl.

-----

Stará Huť je obec s necelými dvěma tisíci obyvatel, vzdálená přes padesát kilometrů od Prahy. Cesta vlakem, kterým Matouš musel (protože auto bylo po Markétině nehodě na odpis), tam trvala hodinu a půl.

Usadil se v prázdném kupéčku a přes špinavé okno pozoroval skupiny lidí, co chtěli 18. červenec využít k tomu, aby vypadli z Prahy ven. Trampové s vojenskými batohy, party se staženými elasťáky opírající se o kola, nebo rodinky, kde nervózní tatíci s ledvinkami kolem pasu nadávali uřvaným dětem, a maminy s vytahanými tričky vyndávaly z batohů řízky a cpaly je už tak vykrmeným ratolestem.

Další nastupovali do vlaků. Jeden tatínek pohlavky popoháněl synka, o dva vagóny dál se trupa cyklistů hádala s průvodčím, který naříkal a opakoval: „Nevejdou. Ty kola se tam fakt nevejdou.“ Každou chvíli si sundával čepici a z lesklé pleše otíral pot.

Matouš se tím z kupéčka bavil, dokud se davem neprocpala drobná kudrnatá výpravčí, nedala do pusy píšťalku a nezvedla zelenou značku.

Vyjeli.

Nad Prahou ležela krémová obloha, připomínající ušmudlané zrcadlo. Nepatrně odráželo město. Tisíc věží kostelů a vysoké komíny továren. Vlak se mezi nimi proplétal s hadí mrštností. Vršovice, Braník, Modřany.

Na Prahu navazovaly drobky vesnic rozsypané v přírodě. Mohutné skály a zbytky uranových dolů ji přidávaly na důrazu, husté lesy vysázené podél kolejí ji zase zjemňovaly. Koleje drnčely a hrály jednotvárným unisomem tlumených ran. Břízy podél tratě se nakláněly ve větru, jako kdyby ve vlaku seděl král. A vedly je až do Staré Hutě.

-----

Dokud Matouš nedošel z nádraží k památníku Karla Čapka, přemýšlel o jedné věci. Nevěděl, proč ho tak zčistajasna napadla, ale když našlapoval na zpevněnou silnici vinoucí se kolem rybníka, když otevíral branku, i tehdy, když obešel vilu k zadnímu plácku, kde se pořádaly svatby, v hlavě se mu přehrával poslední soudní proces.

Tehdy hájil člověka, který zabil stejným způsobem, jakým zemřela Markéta. Najednou věděl, jak pozůstalým je. Jak je čtyřicetileté vdově, která u soudu připomínala hrdinku z Erbenovy balady a která si bude muset vzít další práci, aby zaplatila soudní výlohy a uživila dvě děti. Jak je sedmnáctiletému chlapci, který by si měl kupovat první auto a balit na něj holky, ale místo toho nakráčí do školy a řekne, že jí musí nechat. Pak si za padesát na hodinu stoupne za kasu do supermarketu, kde stráví zbytek života, v marné naději, že to nějaký zázrak zlomí. A věděl, jak je desetileté holčičce, která držela maminčinu kabelku a schovávala do ní promáčené kapesníky.

Byl na místě. Z batohu vyndal urnu. Do rosou zjemnělé země udělal důlek. Rozhlédl se, jestli ho nikdo nevidí a odšrouboval černé plastové víko. Nadechl se, aby zahnal nervozitu, a vysypal popel.

Zrníčka klesla do miniaturního hrobu. Nad hladinu trávníku se zvedl dým, vítr ho odnesl za plot. Matouš zaklepal na dno urny, rychle ji zašrouboval a vrátil do batohu. Nohou zahrábl díru, dal batoh na záda a vrátil se do parku před památník Karla Čapka.

-----

Sedl si na lavičku a oddychoval. Tlak mu stoupl dvojnásobně a žaludek se sevřel víc, než během všech soudů dohromady. Pozoroval přicházející turisty. Mladý pár vezl kočárek, kterého se drželo pětileté dítě. Za nimi vešla stará žena vedoucí těžce se pohybujícího muže.

„Ale nech mě, furt,“ křičel stařec a něco protivně dodal. Matouš mu na dálku nerozuměl, jen myslel na to, že on s Markétou nedojde do toho krásného životního období, kdy je jeden na druhého protivný jako pondělní ráno, ale stejně ho miluje a nedovede si podzim života bez něj představit. „Ale dej mi pokoj, vopravdu. Nejsem přece malej.“

Staří manželé se zastavili na rozcestí.

„Musím tě tam dovýst. Copak to zvládneš?“

„Prdlas musíš,“ ohradil se muž a neohrabaně plácl manželku přes ruku. „Koukej jít a mě nech bejt.“

Žena, šedesátnice se zmuchlanou kůží, oblečená do květinových šatů, pokrčila rameny a zakroutila hlavou. S mávnutím ruky se vydala k vile Karla Čapka. Muž, o hůl se opírající stařec, vyrazil směrem k Matoušovi. Pomalu a neobratně našlapoval na chodník, podrážky kožených bot klapaly jako při stepu.

Klap, klap. Ťuk, ťuk. Zesilovalo to. Muž přitom šátral holí, nahmatával kamínky, spáry chodníku, poházené větve a... Matoušovu nohu.

„Jau. Jste snad slepej?“

„Co je? Co je?“ Muž se zmateně otáčel ze strany na stranu. „Někoho jsem zabil?“

„No, praštil jste mě do nohy. To mě nevidíte?“

„Ne. Jsem opravdu slepej.“

„Aha,“ řekl klidněji Matouš. „Chcete pomoct sednout?“ Oklepal si z riflí hlínu a vstal. Chytil muže za paži a pomohl mu na lavičku.

-----

Chvíli vedle sebe seděli a mlčeli. Jen poslouchali šumění větru a vzdálené hlasy. Paní v kiosku hlučně vyprávěla o vnučce, která zmlátila sedmiletého kluka, mladý pár s kočárkem se něčemu smál. Za chvíli promluvil sípavým hlasem i stařec.

„Víte, manželka šla dovnitř. Prvně jim pouštěj dokument o Čapkovi, pak půjdou na prohlídku.“

„A vy tam nejdete?“ zeptal se Matouš zdvořile.

Muž se na právníka soucitně usmál. Jako by chtěl říct: „To nic, že jste natvrdlej a nedošlo vám, že slovo prohlídka je od prohlížet, což slepci tak úplně neumí.“ Nakonec řekl jen: „Ne, mě to nezajímá.“

„Proč sem teda chodíte?“

„Kvůli tomuhle místu.“ Pábitelsky nasál do nosu vítr. Poposedl si. „Je tady moc krásně. Úplně jinej vzduch, než jinde. Jezdím se sem uklidňovat.“

„Jo, je tu klid.“

„Copak klid. Spíš duch místa. Po kolikátý tady jste?“

„Podruhý,“ řekl právník. Muž odložil hůl k levé ruce a opřel se o opěradlo.

„Já sem chodím každej měsíc třicet let.“

„Třicet let. A co tady děláte?“

„Nic. Sedím tu a...“

„A?“ zajímalo Matouše.

„A snažím se odpustit.“ Na okamžik se odmlčel. Věděl však, že to musí doříct. „Začalo to před těma třiceti rokama. Byly to dvě estébácký svině. Nechtěl jsem udat kamaráda, kterýmu ruply nervy a kopl bolševickýho starostu do prdele.“

Matouš se usmál. Muž pokračoval.

„A protože jsem u toho byl, vzali mě k výslechu a chtěli, abych kamaráda udal. Já ale řekl, že jsem nic neviděl, tak si mě vzali do parády takový dva slizký hajzlové a začali mě mlátit. A když jsem i potom řekl, že jsem nic neviděl, jeden parchant mě podržel, druhej vzal cigáro a řekl: „Když nic nevidíš, tak nevidíš.“ A vypálil mi obě oči.“

Tentokrát se Matouš neusmál. Po chvíli vykoktal:

„A vy sem jezdíte, abyste jim odpustil?“

„Jo. Právě sem, kde se snažil náckům i bolševikům odpustit Karel Čapek. To byl taky takovej dobrák. Nebo jen věděl, že když odpustíme, žije se nám s křivdou líp. Snad se mi těm hajzlům odpustit povede. Řeknu vám, je to pořádná fuška.“

Z památníku Karla Čapka vyšla zmuchlaná žena v květinových šatech.

„Už jde manželka,“ zavětřil slepec a pošeptal Matoušovi: „Dupe jako slon.“

Právník se zasmál. „Už půjdu. Mějte se.“

Zvedl se z lavičky a posunky pozdravil přicházející paní, která pohled opětovala, než chytila manžela za ruku a za zvuku plánů, že si doma upečou bábovku, dají si víno a pak si pustí cédéčko dechovky, ho doprovázela domů.

-----

Matouš obešel vilu. Nad hlavou měl košatou korunu břízy, kterou čechral vítr a hejno kosů. „Tady jsme měli při obřadu židle pro hosty,“ vzpomínal potichu. „Tady jsme stáli, řekli si: ,Ano,? políbili se...“ A tráva byla taky tak zelená, napadlo ho ještě. Jen neměla na špičkách zrnka popela. „Měj se hezky,“ řekl potichu.

Vedle něj se potloukali dva turisté, žena a muž. Ten byl chodící Wikipedií.

„Je rok 1901 a Karel Čapek nastupuje na gymnázium. Dalším mezníkem je rok 1937, kdy píše Bílou nemoc. Ta je hodně zásadní, takovej propracovanej protestsong, jestli mám mluvit metaforicky. Zásadní je to i v tom, že proti sobě začal poštvávat z jedný strany Němce a z druhý bolševiky.“ A tak dále. Manželka ho jako puťka poslouchala. Matouš hádal, že z přehlídky vědomostí napíše večer referát.

„Měl jsem tě moc rád,“ pokračoval šeptem. „Poslední dobou jsem ti najevo moc nedával a... teď už asi víš o těch ženskejch. Ale miloval jsem jen tebe. A je mi hrozně, že to vidím až teď. Rád bych to vrátil. Ne kvůli sobě, ale kvůli tobě, protože jsem ti moc ublížil. Budu doufat, že mi jednou odpustíš. Moc rád bych ti s tím pomohl, abys nemusela třicet let sedět v ráji na lavičce a zkoušet to, jako ten slepej děda.“ Utřel si slzy. „Kdybych věděl, co mám udělat, aby to pro tebe bylo jednodušší...“ Než to dořekl, něco ho napadlo.

-----

Třípokojový byt v Horních Počernicích – čtyřicetiletá černovláska vařila květákový mozeček, u kuchyňského stolu si pětiletá holčička hrála s panenkou. Vedle ní seděl dospívající chlapec a díval se do notebooku, kde blikala stránka s nabídkami zaměstnání.

Všichni měli svěšené hlavy, takže to tam vypadalo jako v zakletém království. Z tohoto ale nezmizela princezna, ale táta.

Někdo zazvonil. Žena si promnula oči a odtáhla se od sporáku. Stáhla hořáky a řekla dětem, ať jídlo hlídají. Poté se vydala ke dveřím, odemkla, otevřela... a zírala na postavu před sebou jako na přízrak.

„Co to tady do prdele děláte?“ vykřikla na celou chodbu. „Na ty peníze jsem dostala splátky.“

Chystala se zabouchnout dveře, Matouš ji však zarazil.

„Počkejte.“

„Na co mám čekat? Kvůli tomu hajzlovi jsem přišla o manžela, kvůli vám o peníze. Vypadněte.“

„O žádný peníze nepřijdete. Mrzí mě, co se vám stalo,“ vykoktal Matouš. Před soudem dokázal mluvit plynule, jako by si řeč nahrál na záznamník a pouštěl ji. Před ženou ale drmolil jako patnáctiletý kluk na prvním rande.

„Co mi vlastně chcete?“

„Dát vám peníze?“

Žena se zarazila. „Peníze? A proč?“

„Protože... protože jsem udělal velkou chybu. Zaplatím vám soudní výlohy a dám vám celé dědictví po manželce. Není toho málo a určitě vám to pomůže, než vaše děti dostudují.“

„Ale...“ černovláska kroutila hlavou. Když jí všechno došlo, rozplakala se. „Ale to přece... Já to pořád nechápu a nemůžu to... nemůžu to přijmout. Co za to vůbec chcete?“

„Nic.“ Matouš odvrátil zrak. „Jenom odpustit.“

-----

Zavřel těžké vchodové dveře a vyšel na ulici. Chodník byl rozpálený od slunce. Na jeho konci klečel dělník ve špinavých montérkách a skládal dlaždičky u nedodělaného konce. Vyhnul se mu a na křižovatce přešel na zastávku tramvaje. Celou dobu se usmíval a pozoroval modrou oblohu. „Snad jsem ti to ulehčil,“ opakoval, dokud nepřijela tramvaj, nenastoupil a neodjel domů.


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 16.09.2016, 13:15:56 Odpovědět 
   Zdravím.

Hezky napsáno, dobře se četlo, souhra náhod. Náš hlavní hrdina byl vůlí osudu nucen přehodnotit svůj život.

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Maura.A
(20.3.2019, 22:36)
Danny Rain
(13.3.2019, 14:09)
Moni mini
(10.3.2019, 15:31)
Jan Zindulka
(9.3.2019, 17:09)
obr
obr obr obr
obr
Zeď - osmá část
Charlotte vL
HLEDÁ SE SKY WA...
Danny Jé
Feministické po...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

Malíř a básník
Jndřich
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr