obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska neotáčí světem."
F. Jones
obr
obr počet přístupů: 2915656 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39753 příspěvků, 5802 autorů a 392262 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: ANDREAS ::

 autor Tilda publikováno: 25.09.2016, 22:47  
A prý, že tu nejsou...
 

ANDREAS

Nevybíravé a agresivní špičkování Eminema se rozburácelo pokojem, nesměle nasvíceného ranním sluncem, jemně maskovaným nadýchanými a kýčovitě růžovými mráčky těsně nad obzorem.
Andreas vyletěl jako čert ze škatule a zmatený a dezorientovaný se rozplácl na podlaze, až to zadunělo. Zamotaný do pokrývky, že vypadal jako mumie, chvíli sebou v panice škubal, než se docela vzpamatoval a zahanbeně se sbíral z pokrčeného, šmolkově modrého a chlupatého běhounu u postele.

Chvíli se tupě rozhlížel po zdroji toho neuvěřitelného kraválu, než mu oči padly na zběsile tancující, blikající a vibrující android na nočním stolku. Jedním hmatem jej umlčel: „Blbej budíku zasranej!“ Zamyslel se, oči upřené ke stropu a ještě chvíli na patře a na jazyku válel ten vulgarizmus, který právě tak samozřejmě vypustil z pusy. Líbilo se mu to, ale zároveň si byl vědom, že takhle se tu běžně nemluví. A u stolu s rodiči a ségrou už vůbec ne. „Zasranej…“ Znova si šeptl a křivě se usmál, než se nasoukal do džín, pohozených na psacím stole a trička, náhodně vybraného z komínku ve skříni.
„Ještě ponožky, pako nedonošený!“ Pleskne se po čele a napravuje zbývající nedostatky, jako je napěchování učebnic, sešitů, tužek a komiksů do batohu a nezbytný, teď už omilostněný mobil v kapse kalhot. Se sluchátky na uších dupe po schodech dolů, kotníkové tenisky čerstvě vytažené z krabice schytají hned zkraje pěknou oděrku na jedné špici, když děsivě zakopne těsně před podestou.

„Ahoj, Andy! Připravený na dnešní písemky, kámo?“ Haleká máma z kuchyně, kde to voní kávou, čajem a kakaem a palačinkami.
„No jo, sakra, písemky…“ Bleskne mu poněkud pozdě hlavou, na jedné straně klikatě vyholenou.
Krátká, ale dobře slyšitelná pauzička, než odpoví: „Jo, madr, jsem v pohodě. To dám, jako vždycky. Dyť mě znáš…“
Ségra Tina už sedí u stolu, vlasy stažené do dvou culíků a zubí se na bratra řádkou vyjednocených mléčňáků. „ Ahoj, Adí! Dneska máme palačinky, heč! A že mi dneska vezmeš tašku… Mám moc těžký knížky, víš.“ A koukne na něj zkušeně po žensku a zamrká a našpulí pusu a on radši hned přikývne, aby mu náhodou nechtěla vlepit hubana. Brrr. Na nějaké mazlení s Tinou se necítí ani náhodou!

U stolu tentokrát chybí táta, toho času na služebce v Emirátech, ale nikomu to viditelně nevadí a máma vypadá naopak více uvolněná a klidná. Andreas je zpočátku jaksi nesoustředěný a dvakrát si osladí čaj, aby nakonec jenom usrkl. A taky chvíli přemýšlí, co si nandá na talíř, než rezignovaně kopíruje Tinu a naloží si stejně jako ona tři palačinky, popadne karafu s javorovým sirupem a pořádně si kupku dozlatova osmažených placiček poleje. Obě ženy, malá i velká, jej sledují s vykulenýma očima. Andreas přece nikdy sirupu a lívancům nebo palačinkám neholdoval a raději demonstrativně chroupal lupínky s mlékem. A teď se cpe, aniž by zvedl oči z talíře! Máma s Tinou na sebe jenom spiklenecky mrknou. No co, asi mění chutě, stejně jako mu na bradě raší nesmělé mužné chmýří a hlas dne po dni posouvá svou ladičku níž a níž...
"Skvělý, mami! Sem tak nacpanej, že ve škole asi usnu... Možná zrovna při písemce z matiky- co ty na to?"
Na chvíli je zase tím starým vtipálkem, než se znova docela odmlčí a žádný bonmot už z něj nevypadne.
Obě „holky“, zvyklé se u snídaně řehtat jeho vtípkům, po něm několikrát pátravě kouknou a pak na sebe mrknou, jako by věděly. Jejich Andy, jindy ukecaný, vtipný a plný elánu asi vstal levou nohou. A možná jej trochu straší testy, co mají na dnes slíbeny. A možná je zamilovaný, vždyť je mu patnáct…

„Dneska mám dvanáctku, Andreasi. Je středa, takže Tina kroužek baletu a potom ještě flétnu. Je to dnes na tobě, tak ji nezapomeň po páté vyzvednout, ano? V lednici budete mít sekanou a brambory. Dělám do jedenácté, takže, ne, že budeš ponocovat, kamaráde! A nevypínej si odpoledne vyzvánění, kdybych něco potřebovala. Nemíním tě vytáčet donekonečna!“
Letmá pusa na čelo Andymu - ví, že to nesnáší, zato Tinu zmáčkne v náruči a zobe jednu hubičku za druhou, až malá potěšeně vypískne a naoko se mámě vykrucuje.
Po chodníku jdou sourozenci spolu kus k zastávce autobusu. Andreas nese Tininu tašku, i když skoro nic neváží, ale v autobuse jí brašnu s Mauglím vrazí do klína a s výhružným: „Zkus něco kecnout“, ji nechá sedět samotnou a stojí raději u zadních dveří. Ještě sebou vylekaně cukne, když autobus vyrazí náhle a nečekaně od krajnice, sotva se dveře se zasyčením zavřely. Tinu to pobaví a udělá na Andyho nahrbená záda dlouhý nos.
Ke škole jde daleko vzadu za ní a Tina marně přemýšlí, co zase udělala špatně. Když do ní po pár krocích schválně vrazí bokem udýchaná Emilka, rázem na nedobře naloženého bráchu zapomene a obě holčičky si hlasitě a vesele špitají až k šatnám školy.
Andreas se rozhlíží nenápadně, aby nevzbudil pozornost. Kdyby jej někdo bedlivěji sledoval, možná by jej napadlo, že ten kluk tudy jde poprvé. Tak to totiž vypadalo – jako by okolí skenoval a ukládal do paměti pro příště. I v šatnách chvíli bloudí a třídu hledá v jiném patře. Vždy o zlomek sekundy poznává spolužáky a většinou to nějak zamaskuje vtípkem nebo hranou ignorací. V učebně už zapadne do toho množství kluků a holek a snáze se infiltruje a s nášupem každodenních povinností není, kdo by jej pozoroval.



***



Andreas, který šel večer spát, není tím Andreasem, jež se ráno probudil. To, co do něj vlezlo, co mu vzalo vůli, duši, osobnost a jsoucno, stalo se rázem minoritním vlastníkem jeho mladé a nadějné tělesné schránky. Byla složitě vyhodnocena, jako vhodná a jako mnoho dalších, schopná, zdravá a přizpůsobivá k přenosu. Jim trvalo desetitisíce let, než se k tomu kroku odhodlali, než vybudovali technologie, než jejich civilizace natolik vyspěla, aby se dokázala domluvit na společném a jediném cíli: osídlit vhodnou novou domovinu nenásilně, nenápadně a nanejvýš úspěšně. Cílem je a vždycky bude skrytá infiltrace, jež se stane ve svém důsledku stoprocentní.

Andy se líně pousměje, když si vzpomene na jejich dávnou agitaci Tam u nich…
Oni rekruti, maličko nervózní, přešlapují z nohy na nohu před nejvyšší radou, aby si vyslechli podrobnosti k jejich „přesídlení“. Starší, pohodlně rozvalení v lóžích, je pozorují zpod přivřených zřítelnic a jejich nejvyšší člen schválně prodlužuje chvíli, než zvučným a sluchu nesmírně lahodícím barytonem promluví:

„Naši vyvolení! Dostalo se vám výsady přesídlit v nekonečném vesmíru: po pečlivém výběrovém řízení vás naši nanejvýš kvalifikovaní odborníci doporučili, abyste kolonizovali vzdálenou modrou planetku a skrytě proměnili její nedokonalé obyvatelstvo v sebe. Budete žít ve více nebo méně harmonických tělech a váš skrytý potenciál tu, či onu nedokonalost vyváží a srovná, aby vaše nové tělesné schrány dožily svůj vyměřený čas a co nejlépe využily daru, který jim svým vpádem přinesete. Nebudete a nesmíte v žádné případě zásadně měnit charakter nositele. Pouze jej a velice jemně přizpůsobíte svým potřebám a zájmům. Pokud by došlo k přílišnému připodobnění sebe sama, člověk zemře a vy, neposlušní zákona, zemřete s ním, ač je jinak vaše jsoucno připraveno na další přenosy, pokud prvotní nositel skoná. Toto je zákon nad zákon a vy jej budete a musíte být poslušni.
Jsme pokolení mírumilovné, milující pohodlí života a v žádném případě jej nechceme jiným znepříjemňovat nebo dokonce ubírat jim nehezkým a krutým způsobem místo na slunci. Budeme se v jeho paprscích hřát oba. I když dotyčný už nebude teplo vnímat svou, ale vaší myslí a povolnými receptory kdysi své pokožky. A nebude to tušit, znát ani strádat tím nikdy nepoznaným věděním. A to je naše krédo: neubližovat příliš, pokud je možná jiná a schůdnější cesta.

Jak jsme se mnoha výzkumy a pozorováními dozvěděli, lidé mají v oblibě domácí mazlíčky ze zástupců jiných živočišných druhů. Nechápeme proč a nechápeme ani to, co jiní tvory vede k tomu, aby byli člověka poslušni a ochotně vyhovovali jeho tužbám i potřebám. Ale to nám soudit nepřísluší. I na tuhle komplikaci jsme však připraveni. Vy, kdo budete v převzatých tělech v kontaktu se zmiňovanými druhy, těmi z mnoha, jež jsou vybaveny vylepšenými čichovými orgány, dostanete sebou krabičku s laskominami, obsahujícími speciální znecitlivující složku. Tyto dotyčnému mazlíčku nabídnete a on vás přijme bez špetky podezření. I při tak dokonalém prolnutí hrozí, že tito jiní tvorové, obdaření velice ostrým čichem, by odhalili nepatrný odér cizí – naší entity. Stejně tak chovatelé, zaměstnanci zahrad, kde shromažďují rozličné tvory v rámci záchrany druhu, budou před střetem pokryti jemným filmem feromonů, aby ani zde nedošlo k nepředvídaným komplikacím.
Jak jsem už řekl a znova opakuji, protože tato stránka člověka mě doslova irituje - ani po desetiletích pozorování jsme nepochopili podstatu lidské potřeby vlastnit, podřizovat a doslova věznit jiného živého tvora. Možná to pochopíte vy uvnitř jejich tělesných schránek, během učení a vstřebávání životů, jež si uzurpíte. Možná my, samojediný živočišný druh na naší domovské planetě jsme neměli možnost žít po boku jiných a třeba i nižších tvorů. Možná bychom se zachovali stejně...? Nemyslím si to a věřím, že vy, inteligentní mladí jedinci, zastáváte stejný názor."

(Andreas se znova pousměje, když si vybaví svůj příchod do rodiny, jejichž jediným mazlíkem je černá, vykulená rybička závojnatka v kruhové skleněné nádržce. Dívala se na něj stejně jako na všechny, kdo ji kdy pozorovali. Vyčítavě, nemohoucně, smutně, odevzdaně a poraženecky a taky nadějně, s vyhlídkou hrstičky chutných vloček, hozených na prokysličovanou hladinu…)


"Buďte náležitě hrdí, že jste pionýry naší civilizace a že budete odžívat krátké i dlouhé životy pozemšťanů. Že poznáte duševní pochody, kulturu a umění národů, jež jsou nám natolik vzdálené a možná nepochopené.
Že se budete po mnoho pokolení podílet na zvelebování nové domoviny a přispějete nezanedbatelným díle k pozvednutí vyšší úrovně inteligence, průlomovým vědeckým objevům a celkovému ozdravení civilizace, jež už naznačuje evoluční kolaps a možnou degeneraci. Vždyť podle našich pozorování dochází v populaci k nárůstu rozličných mutací, virových i bakteriálních epidemií, jež decimují počty obyvatel a mnoho jedinců obou pohlaví v období dospívání mění sexuální orientaci, čímž hrozí postupné vyhynutí druhu v rámci několika stovek a více let.
Vy, naši první oportunisté, narodíte se v tělech šestnáctileté až pětadvacetileté generace, skupiny sexuálně nejaktivnější a spojením snáze předáte své genové vybavení, že nebude třeba tak vysokého počtu rekrutů v dalších etapách okupace. Další nováčci už budou přiřazováni všem věkovým skupinám a nejsou tedy elitou invaze, tak jako vy… Jen staří lidé na sedmdesát nebudou proměněni a dožijí v blahé nevědomosti zbytečky svých opravdu lidských životů, aniž by jim cokoliv připadalo v nepořádku.

Buďte hrdí na svůj původ a buďte hrdými novodobými lidmi. Během několika desetiletí se populace nenápadně vámi popostrkována obrodí a změní svůj dosud nečistý způsob obživy na výhradně rostlinný, stejně jako pokřivený a nerozumný pohled na jiné živočišné druhy. Doveďte Zemi k novému a lepšímu obrození a milujte všechny její rozmanitosti a ona pod vašima rukama znova rozkvete, stejně jako povstala z popela po svém zrození před mnoha miliony let. Buďte ve svém díle úspěšní!!!“

Mluvčí znova uléhá do neuvěřitelně pohodlné lóže a dlouze a lačně nasává pulzujícím sosákem nektar z vysoké, opalizující číše. A potom dlouze odříhne a zvuk se pod kopulí nese a sílí, až je skoro k nevydržení.
A rekruti, v mihotavých upomínkách svých budoucích lidských těl sotva patrní tleskají a uklánějí se na všechny světové strany. Hrudi se jim dmou pýchou a nadšením, nedočkavostí i maličko neklidem. Přece jenom ještě necestovali časoprostorovou zkratkou, ještě neopustili na delší dobu svou domovinu a úl, ještě nikdy se nevlámali někomu do duše, aby ji nahradili svou. Co mají udělat s myslí napadeného člověka, se také dlouho zacvičovali, i když jenom virtuálně, samozřejmě. Naostro to bude za pár světelných hodin…

To, co z tělesné schránky člověka vytěsní, podrží na deset sekund v dlaních, aby vstřebali všechny vzpomínky i nejtajnější zákoutí jeho duše a poté lapí velice opatrně do křišťálové ampule, uzavřou a zapečetí a bez prodlení odešlou nejbližší cestou na úložiště. Co bude s amputovanými materiemi okupovaných lidských těl, jim nebylo řečeno a oni se neptali… Ani jeden z tisíců se neptal.

Jen budoucího „Andrease“ svrběl jazyk, ale raději svou touhu po vědění potlačil. Byl vždycky trošku jiný, než jeho vrstevníci a že byl vybraný a jako první dostal vyrozumění, bral jako samozřejmost a podložení své jinakosti. (Že se při přenosu vzpomínek tak docela nesoustředil a proto při zrození maličko zazmatkoval - pád z postele, dezorientace v prostoru a podobně, viděl jako úspěch a výzvu a také trochu vzepření se autoritám.)


Andreas je na chvíli prvním z několika desítek „osídlenců“ a pár měsíců potrvá, než kolem sebe zacílí další „příbuzné“.
Dnes ve škole ale byl ojedinělý, to poznal. Postupně se synchronizoval a jeho odmlky jsou čím dál mizivější a během první vyučovací hodiny už na podněty reaguje okamžitě a vždy uspokojivě. Pokud byly nějaké rozdíly mezi tím a oním Andym, v této chvíli už jsou úplně setřeny. Nebál se, sám mezi cizími. Nebál se, že jej někdo odhalí, když lidé jsou tak malicherní a slepí. To bude v pohodě…
Doma zapadl bez problémů, jak vidno a okolní prostředí zvládl jedním slovem bravurně (pomineme-li havárii z postele. Ale všechno je jednou poprvé, a že se „Probudí“ doslova i obrazně dvakrát – navíc na lůžku, které viděl prvně…? Tak podivně ti lidé odpočívají, tak bez vytržení…) ONI milují spánek, možná víc než lidé, jen jej užívají úplně jiným způsobem a na úplně jiném místě, než je zválená matrace a utahaná přikrývka s fotopotiskem oblíbeného fotbalisty nebo kapely.

A když už je zmínka o hudbě: Eminema tedy rázně zavrhne, jen co se dostane ke staženým albům v mobilu. Jeho nový cit pro libozvučnost jej povede zřejmě klasickou cestou. Mozart, Bach, Čajkovský… Jen musí poznenáhlu, aby máma nevyšilovala, že má mozkový nádor, či co… Už ji trochu poznal a je dost posedlá zdravím a nesmysly z časopisů…

A ještě kamarády asi přehodnotí. Někteří Andrease okatě využívají, jiní jsou falešní a ta dívka, co si na ni myslí… Novému Andymu nic neříká. Nevoní mu a nepřitahuje jej. Žádná chemická vazba, ze které by vznikla smysluplná rovnice a následná uspokojivá sloučenina. I to je na lidech přitažlivé: city k bližnímu. Tady se také „najde“, jak s uspokojením kvituje, když namátkou cvičně loví očima v davu hlučících dívek na chodbě školy a skrytě zaznamenává jemné nuance, siločáry a vlákna, které se k němu od určitých zástupkyň něžného pohlaví natahují a splétají v pestrobarevné snopky spektra.


Řešil tedy po „začlenění“ jenom jediný drobný problém hned po ránu, co tak nedůstojně vypadl z postele.
Kam s „Vnitřním a Pravým Andreasem“… Jeho duši, mysl, esence a vše, co jej utváří a formuje, drží nový Andreas v ruce jako bájný mithril - košili pro hrdinu, utkanou elfy. Nádhernou éterickou materii, kterou vidí ovšem jen on „jinýma“ očima. Třpytí se a opalizuje a je silná a tolik, tolik jiná.

Váhá ještě chvíli, skoro už uvolnil závit na ampuli, k tomu účelu určené. Náhle ji však drtí v pěsti na prášek a nedbá na čerstvou krůpěj krve, jež mu skane z dlaně ani na krátkou ostrou bolest z tisíců mikro střípků. Potom tu jemnost člověka podrží na vteřinu v dlani a ještě potom jistým a zároveň nesmírně opatrným pohybem složí: jako kousíček hedvábí, ztracené křídlo k smrti vyhladovělého martináče, jako zvěčnělou slzu anděla nebo pomíjivý otisk dechu na skle. A ten složený kousíček vkládá do neviditelného zářezu na kůži prsou, jako maturant kapesníček do kapsy saka, ještě než zapne dívce na zápěstí sněhobílou chryzantému.



Tam ji má schovanou. Jako pojistku, jistotu, lano a balíček poslední záchrany. Kdyby selhal, zaváhal, zapomněl nebo zpanikařil. Neví, proč se tak zachoval. Proč porušil protokol, přísahu i zákon svého druhu. Proč neposlechl a vzepřel se. (V tom podivném okouzlení nepomyslel na to, jestli odhalí, že poslal prázdnou ampuli, jestli si vedou přesné záznamy, jestli …) Možná tou nečekanou krásou, vjemem vůně a nevýslovné křehkosti a zároveň síly, kterými mu duše člověka učarovala, jednal tak, jak jednal. Možná to bylo jeho odlišností nebo nedospělou vzpourou…? Nebo je obdarován jasnozřivostí, která jeho civilizaci chybí?

Bude tím stejným, skoro stejným, kdysi lidským Andreasem. Dokud jich nebudou davy, zástupy, vlny a záplavy, jež pohltí a promění všechny lidi. Co bude dál on neví, nepředjímá a neřeší.

Teď je mladý, mocný svým entuziazmem a svět a mnoho z mnoha životů mu leží u nohou…


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 25.09.2016, 22:46:48 Odpovědět 
   Zdravím.

Takové lehké "scifko". Zajímavě napsané. Co dodat, co když jsou mezi námi, jen se snaží co nejvíce infiltrovat a splynout s davem?

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Archon 2: 1 kap...
Iserbius
Démoní Lord Zem...
Sirnis
První případ Da...
Bob Cileček
obr
obr obr obr
obr

Malé špitální blues
zd.hledač
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr