obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."
K. Čapek
obr
obr počet přístupů: 2915370 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39503 příspěvků, 5742 autorů a 390379 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: DRUHÉ NEBE ::

 autor Danny Jé publikováno: 21.09.2016, 14:30  
Kapitola 1-2
 

Úvod:


Bylo krátce po dešti. Seděl jsem ve své ordinaci a osvěžoval se sklenkou čisté vody, když jsem si vzpomněl na kus papíru, který jsem našel před čtyřmi roky. Sáhl jsem do šuplíku a vytáhl jej.

Nebe. Jaké je a existuje vůbec?

Věřím, že ano. R. L.


* * *

První stání o opatrovnictví nezletilé Blue Edwingové proběhlo dvacátého září roku 2004. Soud se po necelé půlhodině jednání vyjádřil v můj prospěch. Byl jsem šťastný. Blue Edwingová bude v mé péči…









Kapitola 1



[Bradford 2004]


Dnešní den jsem věnoval sedmiletému Jimu Brownovi, když naše sezení přerušil telefon.

„Ano, prosím,“ ozval jsem se.
„Doktore Leetchi, přivezli novou pacientku,“ ozvala se sestra Grownsová.
„Dejte pět minut, mám tu u sebe Jima Browna.“
„Tu holčičku vám přivede doktorka Smithová.“
„Tím lépe, děkuji, “ poděkoval jsem a položil telefon.

Usmál jsem se na malého Jima.

„Jsem rád, že ti ji lépe,“ pokračoval jsem v rozhovoru s malým Jimem.
„Nový pacient?“ zeptal se.
„Ano,“ odvětil jsem. „Nová kamarádka.“
„Holčička,“ usmál se.
„Ano,“ pousmál jsem se.

Jim se také usmál.

„Podle posledního vyšetření ti předepsané léky pomáhají, Jime,“ spustil jsem.
„Uzdravím se?“
„Já věřím, že ano.“
„Chtěl bych se vrátit domů,“ posteskl si. „K sestře Angelice a našemu pejskovi Frankovi.“
„Jmenuje se Frank?“ pousmál jsem se.
„Ano, je to Frank,“ odvětil.
„Kdo měl ten nápad, mu dát takové jméno?“
„Můj tatínek.“
„A proč?“
„Frank Simanatra, nějaký zpěvák.“
„Aha, rozumím,“ pokynul jsem chápavě hlavou. „Jinak ten zpěvák se jmenoval Frank Sinatra.“
„Hm,“ semkl rty k sobě.

Náš rozhovor přerušilo klepání na dveře.

„Prosím?!“ ozvalo se místností.

Dveře se otevřely. Do místnosti vstoupila malá holčička v doprovodu doktorky Smithové.

„Dobrý den, doktorko Smithová,“ pozdravil jsem.
„Dobrý den, doktore Leetchi.“
„Rád tě vidím, Anee.“
„Já tebe také,“ usmála se.

Chlapeček se také usmíval. Holčička si ho všimla, ale styděla se. Schovávala se za doktorku Smithovou.

„Nemusíš se bát,“ promluvil jsem směrem na ní. „Tady Jimi, ti může ukázat koutek s hračkami,“ ukázal jsem.
„Ještě se stydíme,“ pronesla šeptem Anee.
„A jak se jmenuješ?“ spustil nebojácně Jimi.

Holčička se stále schovávala za doktorkou Smithovou. Proto Jimi vstal a šel k ní. „Pojď, ukážu ti hračky.“ Holčička vykoukla zpoza své ochranné zdi, doktorky Smithové. Usmála se a vykročila k Jimimu. Malý Jimi jako ochránce bojácné dívky jí nabídl ruku. „Jsem Katie,“ promluvila a chytla se jeho ruky. „Já jsem Jimi,“ pousmál se a ukázal druhou rukou na kout plný hraček.

Obě děti tam vyrazily.

„Nečekaná návštěva,“ pronesl jsem.
„Nečekané události,“ poznamenala.
„A řekneš mi k tomu víc?“
„Určitě,“ kývla a posadila se do křesla přede mě.


* * *

„Holčička se jmenuje Katie Hootersová,“ spustila Anee. „Její sestra Janis byla můj pacient. Velmi zvláštní dívka. Bohužel to nezvládla. Možná to bylo tím, že její matka zemřela asi rok poté, co mě obě navštěvovaly. Sebralo jí to.“
„A Katie?“
„Od té doby, co sestru Janis umístily do ústavu pro choromyslné, začala trpět záchvaty. Její teta Mildred navštívila odborníky v Manchesterské nemocnici, a doktor Ranuckle se přes její sestru dostal ke mně. A já se zmínila o Child´s Hope. Tak jsme tady,“ odpověděla.
„A otec?“
„Nenavštěvují se.“
„Vyšetření EEG?“
„Potvrdily epilepsii.“
„Promluvím s profesorem Thompsonem a pak se uvidí, kdo bude její ošetřující lékař.“
„Už jsem s ním mluvila.“
„Vážně?“
„Jinak bych tu nebyla.“
„Takže ten ošetřující lékař…“
„…budeš to ty,“ dodala s úsměvem na tváři.
„To chceš?“
„Ano, to chci.“
„Těší mě, tvá důvěra.“
„Je to tvé poslání pomáhat dětem,“ dodala. „A co tvá žádost o opatrovnictví Blue Edwingové?“
„Jednání proběhlo 23. září a soud rozhodl, neměl k mé žádosti výhrady. Blue bude u mě,“ odvětil jsem a usmál se.
„Jsi šťastný, viď?“
„Ano, to jsem.“
„I kdyby to nebyla Ronnie?“
„Takhle jsem nad tím nepřemýšlel, ale události se prostě udály tak, jak měly a Blue je tady.“
„To i Ronnie,“ podotkla Annie.

S úsměvem na tváři jsem pokynul hlavou.

„Budu už muset jít,“ pronesla Anee.
„Jdeš na autobus?“ podotkl jsem s jemnou ironií na jazyku.
„Cože?“

Zasmál jsem se.

„Ty šprýmaři,“ dodala Anee.

Postavila se. Jakmile se zvedla. Katie zpozorněla. „Už odcházíme?“
„Kdepak, ty zůstáváš,“ odvětila Anee.
„Aha,“ podotkla Katie a sklopila smutně hlavu.
„Nemusíš být smutná, Katie.“
„A budu tu mít hračky? Takové?“ ukázala směrem k místu, kde jsem měl koutek s hračkami.
„Co kdybych ti ukázal tvůj pokojík, kde budeš mít také hračky? Co říkáš?“ navrhl jsem.
„Tak jo,“ vykročila ke mně.

Anee se pousmála a vyrazila ke dveřím. Katie se najednou rozeběhla k ní. „To bude dobré, Katie.“
„Doufám, že se mi tu bude líbit,“ podotkla a pustila se jí.
„Přijdu se na tebe podívat,“ pronesla Anee a pohladila Katie po vlasech.

Vstal jsem a vyrazil k oběma dětem. Jimi přiběhl ke Katie a chytl ji za ruku. „Až nebude pršet, ukážu ti naší zahradu.“
„Moc se těším,“ usmála se Katie.

Pohlédl jsem na Anee a pousmál se.
„Bude se jí tu líbit.“
„To jsem ráda,“ podotkla Anee a s úsměvem na tváři zmizela za dveřmi.

Jimi a Katie byli připraveni u dveří. Čekali na mě, až jim ukážu pokoj malé Katie Hootersové.

„Tak pojďme,“ pobídl jsem je a rukou ukázal k zavřeným dveřím.








Kapitola 2



[Manchester 2004]


Několik dní po návštěvě doktorky Smithové jsem se zúčastnil zasedání lékařské rady v Manchesterské nemocnici. Při svém odchodu jsem byl svědkem příjezdu sanitky. Samozřejmě jsem zpozorněl, když jsem zaslechl, že se jedná o pacienta z Child´s Hope.


Vyrazil jsem k recepci, abych zjistil, koho přivezli. Sestra na příjmu mi řekla, že pacient se jmenuje Daniel Arby. Okamžitě jsem zpozorněl a zeptal se, co se stalo. Sestra mi to v prvním momentě odmítla říct. Když jsem se však prokázal jako jeho ošetřující lékař z Child´s Hope, byla ochotnější.

„Co se mu stalo?“ zeptal jsem se.
„Našli ho téměř otráveného,“ odvětila.
„Zvláštní, počkám, až ho převezou na pokoj,“ podotkl jsem.
„To může trvat také hodinu, doktore,“ poznamenala sestra.
„To nevadí, počkám. Záleží mi na něm,“ kývl jsem a šel se posadit na prázdnou lavičku před recepcí.


* * *

Téměř po dvou hodinách mi řekla sestra z recepce, že Daniela už převezli na pokoj. Poděkoval jsem a vyrazil za ním. Výtahem jsem se dostal do prvního patra. Našel jsem všeobecné oddělení a vyhledal ošetřujícího lékaře. První mi do cesty vstoupila nemocniční sestra.

„Dobrý den, pozdravil jsem. „Jsem doktor Leetch a jsem ošetřujícím lékařem Daniela Arby...“
„…z Child´s Hope?“ zeptala se sestra.
„Ano,“ kývl jsem.
„Dobře, vydržte chvilku, doktore. Doktor Jassimune je u jiného pacienta.“
„Děkuji, samozřejmě, že počkám.“

Během deseti minut dorazil snědý muž v bílém plášti.

„Tady doktor, Leetch je z Child´s Hope, doktore Jassimune,“ spustila sestra.
„Dobře, děkuji. Postarám se o něho, rád. Pane, prosím,“ ukázal.

Vyrazil jsem za ním.

„Jsem doktor Jassimune,“ představil se a jeho ruka vystřelila jako šíp.
„Doktor Leetch,“ těší mě.
„Mladík je stabilizovaný.“
„Co se stalo, doktore Jassimune?“
„Otrava jídlem.“
„Ou, v Child´s Hope? To se mi nezdá.“
„Možná návštěva, rodiče, jídlo od někoho jiného.“
„Zeptám se ho.“
„Nemluví.“
„Nemluví?“ udivil jsem se.
„Nehovořil s nikým, jen se sestrou v sanitce.“
„Je uzavřený.“
„Ano, všiml jsem si.“
„Nějaké příznaky…“
„…žádné záchvaty se u něho zatím neprojevily,“ dodal Jassimune.
„To je dobrá zpráva. Takže víte o Child´s Hope?“ zeptal jsem se.
„Ano, zajímal jsem se už dříve o tuto kliniku,“ odvětil.
„Měl byste zájem na této klinice pracovat?“
„Rozhodně by to byla skvělá zkušenost.“
„Já bych už neměnil,“ poznamenal jsem a usmál se.
„Tak tady to je,“ ukázal doktor Jassimune.

Otevřel dveře a vstoupil jako první. Následoval jsem ho.

Přede mnou se rozprostřel typicky bílý pokoj se čtyřmi postelemi. Dvě z nich byly obsazené. V jedné ležel mladík v přibližném věku jako Daniel a v té druhé, hned u dveří ležel Daniel.

„Doktore Leetchi,“ vyhrkl Daniel.
„Nechávám vás o samotě, doktore,“ podíval se na mě Jassimune. „Ale nebuďte tu dlouho, potřebuje odpočívat.“
Dodal a odešel.
„Dobře, děkuji,“ pousmál jsem se a vyrazil k Danielovi.
„Jsem rád, že jste přišel, doktore.“
„Jak se cítíš?“
„Je mi mnohem lépe.“
„To je dobře.“
„Když jsem spal, zdál se mi sen o moři,“ vyhrkl, jako by se nechtěl bavit o tom, co se stalo. Nechal jsem ho.
„Tak to si rád poslechnu.“
„Byl jsem vládce moří. Pak přišla válka s medúzami…,“ nezadržitelně chrlil slovo za slovem. Větu za větou. „…vyhráli jsme, ale jednoho večera, když jsem se procházel kolem útesu, cítil jsem nějakou sílu, jak se dostává do mého těla. Nevím, co to bylo, ale rozhodně to bylo nepříjemné. Vykřikl jsem. Probral jsem se a měl pocit zvracení. Zvracel jsem. Pak jsem zazvonil na zvonek a přišla sestra Amy. Nerozuměl jsem tomu, co se dělo dál, ale jako bych viděl silný proud světla. Oslepil mě. Zmítal jsem se v křečích a v té světelné záři jakoby ze mě vycházel nějaký tmavý stín. Pak světlo zmizelo a já zůstal ležet na zemi. Znovu jsem zvracel, ale bylo mi lépe. Pak jsem omdlel. Jediné, co si pamatuji, že na mě mluvila sestra v sanitce. Ani nevím, co jsem ji odpovídal,“ odpověděl.
„Tak to byl teda zážitek,“ poznamenal jsem a dotkl se jeho ruky. „Jsi, ale horký.“
„Jsem rád, že jste přišel, vy, doktore,“ chytl mě druhou rukou a snažil se mě přitáhnout blíž.
„Chceš mi něco pošeptat?“ pochopil jsem.
„Ten snědý doktor se mi nelíbí,“ řekl.
„A co se ti na něm nelíbí?“
„Ptal se na sestru Amy.“
„Vážně?“
„Ano.“
„A co ho zajímalo?“
„Jak mě zachránila.“
„Hm, to je zvláštní, tak si na něho dáme pozor,“ dodal jsem s úsměvem na tváři.
„Doktore, já to myslím, vážně. Co když ten doktor není opravdový doktor.“
„Je to doktor, akorát pochází z Indie, proto ta tmavá pleť.“
„Chci odsud pryč, doktore,“ vzlykl.
„Až se ti udělá lépe, promluvím s doktorem a převezeme tě, co nejdříve do Child´s Hope.“
„Dobře.“

Pousmál se.

„Doktor Jassimune říkal, že jsi prodělal otravu jídlem. Nerozumím tomu. Myslím, že návštěvu jsi žádnou neměl a že by strava na klinice? Nezdá se mi to.“
„Jedl jsem nějaký zákusek a pak jsem odešel do pokoje.“
„A pak se to stalo?“
„Ano.“
„Zeptám se sestry Amy, jestli bude vědět víc. Rozhodně zařídím, co nejrychlejší převoz do Child´s Hope,“ pronesl jsem a rozloučil jsem s ním.
„Už se těším, doktore,“ pousmál se.

Odešel jsem.

Na chodbě jsem se zeptal procházející sestry, kde najdu doktora Jassimuneho. Ukázala na levou stranu. „Druhé dveře s nápisem lékařský pokoj.“

Poděkoval jsem a vyrazil za ním. Chystal jsem se zaťukat na dveře, když se zrovna otevřely.

„Ou, doktore Leetchi,“ promluvil. „Málem jsem vás srazil dveřmi.“
„Chtěl jsem s vámi ještě mluvit, doktore,“ pronesl jsem.
„Tak, povídejte.“
„Kdy bude možný převoz k nám na Child´s Hope?“
„Viděl bych to tak na pozítří, když se nepřihodí nic neočekávaného,“ odvětil.
„Dobře. Mluvil jsem s Danielem, cítí se dobře.“
„Ano? Jsem rád, že komunikuje.“
„Nechce s vámi mluvit?“
„Ani ne.“
„Zřejmě není zvyklý na doktory z jiných zemí,“ podotkl jsem.
„Asi,“ pousmál se Jassimune.
„Jste z Indie, doktore?“
„Ano. Ze spolkového státu Bihár,“ odpověděl.
„Měl jste štěstí, že jste se dostal, až sem, viďte?“
„Ano, to máte pravdu, doktore Leetchi. Bihár je jeden z nejchudších států Indie.“
„Ano, vím.“

Pousmál jsem se a rozloučil se s doktorem Jassimunem stiskem ruky. Jeho ruka byla studená, až mě to překvapilo. Hned jsem si vzpomněl na Danielova slova: „Co když ten doktor není opravdový doktor.“ Co mělo znamenat to jeho podezření týkající se doktora Jassimuneho? Rozhodně si promluvím se sestrou Amy, protože jen díky jejímu rychlému zásahu to Daniel přežil.

A co to bylo za temnou sílu, která ho chtěla otrávit?


 celkové hodnocení autora: 93.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 21.09.2016, 14:28:30 Odpovědět 
   Zdravím.

Začátek nového příběhu... Těžko hodnotit, četl se dobře. Nástup tajemných sil přidává na napínavosti. Dialogy hrdinů vedly povídání hezky vpřed...

Příjemný den a múzám zdar.
 ze dne 21.09.2016, 16:27:50  
   Danny Jé: Zdravím,


děkuji za komentář. Děj se rozjíždí. Budou tam nové postavy a samozřejmě postavy z knihy předchozí.

Přeji hezký den
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
Amy
(23.11.2019, 22:43)
Avenger
(23.11.2019, 19:38)
obr
obr obr obr
obr
Co víc říct
tynuska37
Miracle II
Tekato
Vidím
drobek
obr
obr obr obr
obr

Poslední motýl
maja52
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr