obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."
K. Čapek
obr
obr počet přístupů: 2915369 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39501 příspěvků, 5742 autorů a 390372 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: DRUHÉ NEBE ::

 autor Danny Jé publikováno: 26.09.2016, 21:29  
Kapitola 3-4
 

Kapitola 3



Dva dny uběhly jako voda a Daniel Arby byl převezen z Manchesterské nemocnice na Child´s Hope. Sanita dorazila krátce po druhé hodině odpoledne.


„Jsem rád, že jsi zpět, Danieli,“ přivítal jsem ho u vchodu.
„Konečně doma,“ pronesl Daniel.
„Dočasný domov,“ dodal jsem.
„Ovšem,“ pousmál se.
„Zítra si promluvíme u mě.“
„Můžeme klidně ještě dnes, jestli vám to nevadí.“
„Myslím, že není třeba kam spěchat. Odpočiň si.“
„A je tu sestra Amy?“
„Dneska má volno. Přijde zítra.“
„Rád bych jí poděkoval.“
„Tu příležitost určitě budeš mít.“

Usmál se.

„Můžete jet,“ pobídl jsem ošetřovatele Kevina, který na vozíku odvezl Daniela do jeho pokoje.


Vrátil jsem se zpět do své pracovny.


* * *

Druhý den dopoledne přišel Daniel do mé ordinace-pracovny.

Zaklepal a vstoupil.

„Dobrý den, doktore Leetchi,“ pozdravil.
„Dobrý den, Danieli,“ usmál jsem se na něj. „Vidím, že jsi v pohodě.“
„Už se cítím mnohem lépe,“ odvětil.
„To jsem opravdu rád. Tak se posaď na pohovku,“ pobídl jsem ho.
„Bylo to jako sen…,“ usmál se.
„…anebo to bylo něco víc než jen sen,“ poznamenal jsem.
„Věřím, že to bylo něco víc.“
„Tak si o tom můžeme popovídat,“ navrhl jsem.

Kývl.

„Myslíte si, že opravdu existuje nebe?“ zeptal se a podíval se na mě takovým prosebným pohledem. Ten jeho pohled mě zaujal.
„Určitě,“ odvětil jsem bez zaváhání.
„Někdy o tom přemýšlím.“
„Možná to bude tím, že jsi prožil spousty neuvěřitelných a hlavně nevysvětlitelných příhod.“
„Ano, to máte pravdu. Jako třeba tento sen – příběh, kterým jsem změnil názor na svět kolem sebe.“
„Kolem sebe?“
„Nebe, andělé, démoni, duchové.“
„No, páni. Už teď jsem zvědavý na ten tvůj příběh,“ pousmál jsem se a posadil se na druhý konec pohovky.

Daniel se nadechl a spustil.


**

…vzpomínám, že jsem se procházel kolem útesu. Pak jsem ucítil nějakou sílu, jak se dostává do mého těla. Snažil jsem se otevřít oči, ale nešlo to. V mé hlavě jsem samozřejmě začal uvažovat o tom, že jsem zemřel. Pak to přišlo. Ocitl jsem se na pustém místě. Šedivé prostředí plné mrtvých květin a polámaných stromů. Bylo to opravdu nehostinné místo. Temné mraky zakrývaly slunce. Vlastně zakrývaly dvě slunce. Jestli to ovšem byly slunce. Dva světelné body podobné slunci z mého světa. Myslel jsem si, že tohle je zatracení. Cesta do neznáma. Strach a úzkost. To jsem cítil. Pak se objevila postava. Vypadala jako stín, jako šedivý stín. Vykročila ke mně. Bylo to zvláštní. Jakmile se její noha odlepila od země, tak písek zahladil v mžiku její stopu. Přibližovala se a něco mumlala. Nerozuměl jsem tomu. Nikdy jsem neslyšel takový jazyk. Snažil jsem se udělat krok zpět, ale nešlo to. Pak bytost promluvila.
„Jsi můůůj.“
Temný hlas se rozezněl do okolí, jako ozvěna.

„Kdo jsi?“ zeptal jsem se.
„Jsem ten, jehož jméno ti stejně nic neřekne.“
„Co ode mě chceš?“
„Tvou duši.“
„Jsi démon?!“

Bytost se rozesmála.

„Chci se vrátit zpět,“ vyhrkl jsem.
„Marný pokus!“
„Nevzdám se!“ ohradil jsem se.
„To se ještě uvidí,“ ohradil se démon a přistoupil ke mně blíž. Chtěl se mě dotknout, ale jako by se kolem mého těla vytvořila neviditelná hradba. Neuspěl. Pokusil se to udělat znovu. Znovu neuspěl. Jeho paže se odrazila od neviditelné hradby, jako kdyby byla z gumy.

„Aargh,“ vykřikl a rozpažil. Mávl rukama nahoru a dolu. Udělal to asi dvakrát. Pak ze země začali vycházet jiní duchové. Průhledné postavy bez obličeje. Bylo jich asi deset. Možná víc. Obestoupili mě do kruhu. Pak se pokusili vytvořený kruh uzavřít. Když se jim to povedlo a spojili se, objevily se dva tmavě červené kruhy nad sebou. Začínal jsem pociťovat silnou úzkost. Jakmile se kruh začal úžit, tak na místo, kde jsem stál, dopadly tři světlené paprsky, které se spojily do trojúhelníku. Jejich záře v několika vteřinách spálila všechny duchy i jejich červené kruhy. Démon ustoupil a za hlasitého pištění zmizel. Cítil jsem hřejivé teplo ve svém srdci. Nutilo mě to zavřít oči jako bych usínal…


**

Daniel ztichl.

„Co se stalo pak?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Dál?“ pousmál se. „Je to bláznivé.“
„Myslím, že záleží, jak to sám člověk vnímá,“ pousmál jsem se.
„Hm, pravda,“ kývl.

Daniel se vrátil zpět do příběhu.


**

…když jsem otevřel oči, stáli tam tři andělé. Oni spálili ty duchy a toho démona zahnali. Zachránili mě. Byl jsem samozřejmě zvědavý a chtěl jsem se o nich dozvědět, co nejvíce. Dozvěděl jsem se však jen to, co zřejmě uznali za vhodné.

„Ten démon se mě nemohl dotknout.“
„Měl jsi kolem sebe auru,
„Takže ten démon…“
„…kdysi to nebyl démon,“ pronesl jeden z nich.
„Byl to jeden z nás, anděl,“ poznamenal druhý.
„Ale pak se z něho stal zlovolný anděl. Za to byl zapovězen a stal se padlým andělem.“
„A jak to, že na mě nemohl?“
„Sestra Amy tě ochraňuje.“
„Z těch duchů jsem měl ale strach,“ poznamenal jsem.
„Povolal temné síly, bylo třeba zasáhnout, aby si uvědomil, že temnota bez světla není ničím.“
„Vaše světlo ho zahnalo.“
„Světlo vždy zažene temnotu.“
„Pokud tomu nebude chtít člověk jinak,“ řekl druhý.
„Já…já bych chtěl vědět…“


**

„Pak už jsem nevěděl nic,“ dodal Daniel.
„Zřejmě byli přivoláni,“ poznamenal jsem.
„Určitě,“ pousmál se. „Musím mluvit se sestrou Amy a poděkovat jí.“
„Rozhodně se na tebe přijde podívat.“
„Už to nechci zažít, ten pocit úzkosti. Byla to symfonie zla. Nevím, co všechno to bylo, ale rozhodně jsem se necítil dobře. Jsem rád zpět.“
„Mluvil jsi o nebi,“ svedl jsem debatu k jinému tématu, když jsem vycítil, že se Daniel ze vzpomínek na svojí zkušenost s padlým andělem, dobře necítí.
„Ano. Nebe existuje…“
„…jenom ho každý vnímáme jinak…“
„Je to místo, které mi připomnělo život na Zemi, ale v jakési úžasné harmonii.“
„Možná je to tak lepší, abychom se lépe vyrovnali s tím, že jsme zemřeli,“ dodal jsem.
„Asi, jo. I když si myslím, že lidé, které jsem tam potkal, jsou až neuvěřitelné laskaví.“
„Ve srovnání na Zemi, že?“
„Jo.“

Pokynul hlavou.


* * *

Naše následující debata se pak týkala jeho zdravotního stavu, který se neuvěřitelným způsobem zlepšil. Nechtěl jsem předcházet, proto jsem mu neřekl úplně všechno. A hlavně jsem neměl po hromadě všechny výsledky. Nicméně, podle těch, které jsem už měl na stole, to vypadá, že se Daniel plně uzdravil.

Je to jako zázrak.

Anebo že by se jeho duše mimo tělo dokázala napojit na sílu vesmíru a ta ho uzdravila? Možná, že zatím opravdu stojí andělé z jeho snu. Kdo ví…







Kapitola 4



O týden později jsem měl telefonát, až z Dublinu. Byl to doktor McTufferty. Dozvěděl se o klinice Child´s Hope a chtěl požádat o hospitalizaci desetiletého mladíka, který podle něho trpí epilepsii. I když si není jistý, jestli je to zrovna forma komplexních parciálních záchvatů. Pozorně jsem ho vyslechl a poté ho odkázal na ředitele kliniky, profesora Thompsona, s tím, že ho samozřejmě podpořím, Profesor Thompson souhlasil. Měli jsme ještě pět volných míst, tak proč je nevyužít.

Dva dny na to, se u mých dveří objevila žena s malým chlapcem. Paní Brannesová se synem Laeckem.


„Dobrý den,“ pozdravila tiše.
„Dobrý den, posaďte se, prosím,“ ukázal jsem na volná křesla před mým stolem.
„Děkuji,“ pokynula hlavou a svou rukou pak nasměrovala svého syna. „Jsem Brannesová…“
„…ano, vím. Jsem obeznámen s vaším příjezdem,“ pronesl jsem a vykročil k ní.

Podali jsme si ruce. Já se pak vrátil za svůj stůl a paní Brannesová si sedla do pohodlného křesla, na které jsem ukázal.

„Čekala jsem, že to zde bude jiné,“ promluvila.
„Jak jiné?“
„Více…“
„…nemocniční?“
„Ano. Víte, v Dublinu jsou nemocnice takové…“
„…neudržované?“
„Hm. Myslím, že jste to popsal přesně.“
„Co se týče Child´s Hope se snažíme udělat i prostředí takové, aby se zde děti cítily dobře. Přece jenom tu budou trávit nějaký ten čas,“ poznamenal jsem.
„Jsem tu na doporučení doktora McTuffertyho,“ řekla.
„Ano, vím. Volal mi a požádal mě, jestli bychom vašeho syna mohli přijmout.“
„Jsem moc ráda, že to vyšlo,“ pousmála se. „Takže víte, co se s mým synem děje?“
„Vím, jen to, co mi doktor McTufferty řekl. Teď ho přijmeme, uděláme vlastní vyšetření a pak se uvidí,“ vysvětlil jsem.
„Jsem za to ráda,“ dodala.

Usmál jsem se a pohlédl na Laecka.

„Bude se ti tu líbit. Je tu hodně dětí,“ pronesl jsem.

Tiché „hm“ zaznělo místností.

„Trochu se stydí,“ podotkla paní Brannesová.
„Řekla jste to, jako by se tak často nestyděl.“
„Je stydlivý jako každé dítě, pane doktore, ale netrvá mu to dlouho. Pak omrkne prostředí a velmi rychle se aklimatizuje.“
„Tak to bude jedině dobře. S takovými pacienty se mi spolupracuje nejlíp.“
„Někdy je až moc upovídaný.“
„Dobře, uvidíme,“ pousmál jsem se.
„Můžete mi prosím, dát váš telefon, abych vám mohla zavolat?“
„Samozřejmě,“ pokynul jsem. „Rád bych vás požádal o to samé.“
„Děkuji.“
„Jinak bych se chtěl zeptat. Jak dlouho trpí záchvaty?“
„Mívá je zřídka, ale vždy přijdou nečekaně,“ odvětila.
„A jak dlouho?“
„Asi osm měsíců.“
„Dobře. A v době, když měl první záchvat, nevšimla jste si, jestli měl nějaké problémy? Škola, kamarádi, sny?“
„Ne, byl v pohodě.“
„Namo,“ vstoupil do toho Laeck.
„Co jsi říkal?“ zareagoval jsem.
„Namo. Nějaká říše fantazie, stále o ní mluví,“ pronesla jeho matka.
„Každý máme svůj svět fantazie, paní Brannesová,“ pousmál jsem se.
„Myslím, že už nejsme děti,“ bránila si svůj názor.
„Ne, to nejsme,“ podotkl jsem a znovu se podíval na chlapce.
„Máma mi nevěří,“ odvětil a sklopil hlavu.
„Popovídáme si o tom někdy jindy,“ poznamenal jsem.
„Myslíte, že zjistíte, co vyvolalo u mého syna tu epilepsii?“ zeptala se.
„Jak jsem řekl, již v úvodu. Uděláme vlastní vyšetření a pak se uvidí. Rozhodně vás budu informovat paní Brannesová. Ale překvapila jste mě…“
„A čím pak?“ zeptala se s úsměvem na tváři.
„Zeptala jste se mě, jestli zjistíme, co vyvolalo u vašeho syna příčinu, místo toho, abyste se zeptala, jestli se vyléčí,“ odvětil jsem.
„Jste specializovaná klinika a já jsem optimistka.“
„Ovšem,“ pronesl jsem a sáhl na telefon. „Zavolám sestru, aby se Laecka ujala a ukázala mu jeho pokojík.“


Telefonem jsem přivolal sestru, která přišla během pěti minut. Chlapec se rozloučil se svou matkou a za doprovodu sestry Amy opustil mou pracovnu.


„Zavolám vám,“ pronesl jsem a přistoupil k paní Brannesové. Podal ji ruku a rozloučil se s ní.


* * *

Druhý den jsem si nechal zavolat Laecka Brannese.

„Máte tu pěkné hračky,“ všiml si koutu s hračkami.
„Byly tu i včera,“ dodal jsem.
„Hm.“
„Jestli chceš, můžeš si jít nějakou vybrat,“ pobídl jsem ho.
„A mohu si nějakou odnést s sebou?“
„Co kdybychom je tady nechaly i pro ostatní děti. Co říkáš?“

Laeck se zamyslel a pak se usmál. „Dobře.“
„A co tvůj příběh o říši Namo?“ zeptal jsem se a očekával, že se Laeck pochlubí.

Ale překvapil mě větou. „Už se tam nemohu vrátit.“
„A kam?“ dělal jsem nechápavého.
„No, přece do Namo,“ posmutněl.
„A jak je to možné, když se ti to už předtím podařilo.“
„Nevím.“
„A chtěl bys mi o té pohádkové říši povědět?“
„Ano,“ odvětil a s nadšením spustil.


**

„Stál jsem v lese Namo a přede mnou stála zelenooká dívka,“ rozpovídal se Laeck.

„Jak ti říkají?“ zeptal jsem se.
„Jsem Aleonys.“
„Já jsem Laeck.“

Víla se usmála a ukázala na strom. Byl to ohromný strom, na kterém seděl barevný pták. Vypadal jako papoušek, ale neměl takový ohromný zobák. Jeho zobák byl štíhlý a oči měl tři.

„Kdo to je?“ zeptal jsem se šeptem.
„To je Kadas, strážce tohoto lesa.“
„Je hodný?“
„Jestli je návštěvník hodný, tak ano.“
„Dobře, tak půjdeme jinam,“ navrhl jsem.
„Bojíš se?“
„Trochu.“
„Tak se neboj. V Namo nemusíš mít strach.“
„Dobře, jdeme k němu.“

Vyrazili jsme ke stromu, kde seděl Kadas, ani se nehnul a jen pozoroval mé kroky. Dával jsem si pozor, abych nešlápl na žádnou z květin, které tu byly. Našlapoval jsem bosky na mech a sledoval cestu před sebou.

Po chvíli jsme dorazili blíž k němu. Zakrákal a pak promluvil. „Aleonys, kde jsi nalezla tohoto hocha?“
„Objevil se tu z ničeho nic, Kadasi.“
„Vážně?“ podivil se a jedno ze tří očí kouklo po mně.
„Ano, říká pravdu.“
„Divné, divné. Jak se to stalo?“
„Zřejmě svou písní dokázal otevřít Světelnou bránu,“ odvětila.
„Hm, zajímavé.“
Kadas si mě zkoumavě prohlížel, pak zaplácal křídly.
„A teď nevíš, jak zpět?“
V tom měl pravdu.
„Je to tak,“ odvětil jsem.
„Zkus zajít za moudrým Rachaelem, třeba bude vědět, jak ti pomoci,“ poradil a zamával křídly.
„Děkuji, zkusíme to,“ poděkoval jsem.
„Děkujeme strážce,“ poděkovala i Aleonys a chytla mě za ruku. „Pojď, musíme tudy.“

Vedla mě nějakým houštím, kde jsme potkali dva cvrčky, kteří se po mě koukali jako by mě viděli poprvé. Zřejmě tu člověk nikdy nebyl.

„Tak pojď a nezdržuj,“ znovu mě pobídla a ukázala na velký lopuch, který se pnul do výšky třech metrů.
„A co jako?“
Skoro jsem se bál pomyslet na to, co mě čeká. Jako bych to tušil.
„A nechceš mi říct, že musím vylézt nahoru a …“
„…a co? Jistě že, ano. Vystřelíme se na druhou stranu ostrova,“ vysvětlila.
„Tohle je ostrov?“ udivil jsem se. „Říkala jsi, že to je les.“
„Ano, je to les. Namo se skládá s mnoha lesů a několika ostrovů, které jsou od rozdělené Sladkou řekou.“
„Sladkou řekou?“
„Ano, její voda sladká, ale přeplavat se nedá, lepí, utopil by ses.“
„Říkala jsi, že nemusím mít strach.“
„To je pravda. Ale nemůžeš si dělat zase, co chceš a každý svět má svá pro a proti. Je to rovnováha.“

„Hele, Aleonys, já zkusím něco jiného,“ navrhl jsem.
„A co zkusíš?“
„Zkusím se proběhnout třeba kousek tamhle těmi kapradinami, jestli nedokážu otevřít Světelnou bránu.“
„Dobře, zkus to.“
Usmál jsem se a rozběhl se…

Povedlo se.


**

„Pak jsem byl zpátky doma,“ pousmál se Laeck.
„A pokusil ses o to znovu?“
„Ano. Později. Znovu jsem zazpíval tu písničku a ocitl se znovu v Namo,“ odvětil a vzal si do ruky hadrového panáčka.
„Na někoho sis vzpomněl?“
„Ano.“
„A na koho?“
„Na moji kamarádku Katie,“ odpověděl.

Sklopil oči. Pohledem do země hledal únik.

„Řekl jsi ji o tom, že jsi navštívil Namo?“ zeptal jsem se.
„Ano, řekl.“
„A jak reagovala?“
„Chtěla to vidět.“
„Takže jsi ji vzal s sebou?“
„Ano, až po třetí.“
„Takže jsi tam byl dvakrát?“
„Než jsem vzal s sebou Katie, tak ano.“
„A povíš mi o tom, jaké to tam bylo?“
„Věříte mi, doktore?“
„Ano, věřím ti, Laecku.“

Mnohdy se ve snu dostáváme do světů, kterým skoro nechceme věřit, že existují. Stejné je to s i s nebem, proto mě asi napadlo se ho zeptat: „Chtěl bys vidět nebe?“

Odpověděl bez rozmyšlení.

„Já ho viděl.“
„Ano?“
Zpozorněl jsem.

„Měl jsem sen. Když jsem otevřel oči, tak jsem stál před ohromnou loukou plnou motýlů, ptáčků a podivných bytostí, které poletovaly kolem. Nemluvily, jen se usmívaly. Ty bytosti.“

Vzpomněl jsem si, jak jiní hovořili o dětech, které si tam hrály.

„A jiné děti jsi neviděl?“
„Ano, viděl,“ odvětil. „Když jsem prošel mezi dvěma velkými stromy, uviděl jsem pěšinku vedoucí k menšímu kopci. Šel jsem po ní, a stoupal, až na vrchol kopce. Pak jsem se podíval dolů. Viděl jsem spousty dětí. Běhali, tancovali, zpívali, radovali se.“

Na tváři se mu objevil opět úsměv.


Pomyslel jsem si, jestli právě jeho vysněná pohádková říše není nebe. V takové podobě, v jaké ho chce vidět. V takové podobě, kde se cítí dobře a v bezpečí…


„V Namo se mi moc líbí,“ podotkl.
„A proč se ti tam líbí?“
„Je tam spousta podivných rostlin, zvířátek, i bytostí, které se mnou hovořili.“
„A můžeš mi zase vyprávět z říše Namo?“ pobídl jsem ho.
„Ovšem,“ pousmál se a spustil.


**

…tenkrát jsem se probudil mezi kapradinami. Lekl jsem se, protože vedle mě se objevil obrovský mravenec. Koukl na mě, zakroutil hlavou a pokračoval dál. Jen jsem se pousmál, protože jsem věděl, že jsem se znovu dostal do kouzelného světa fantazie. Do kouzelné říše Namo.
„Aleonys!“ vykřikl jsem a čekal, jestli se víla objeví.
Nic.

Znovu jsem opakoval její jméno, ale opět nic. Stál jsem tam sám a překvapivé ticho přerušovalo jen šumění. Vyrazil jsem k nejvyššímu stromu. Třeba tam najdu Kadase, pomyslel jsem si. A jak jsem tak procházel skrze kapradiny, tak jsem si neuvědomil, že mě někdo sleduje. Všiml jsem si ho, až když jsem dorazil ke Sladké řece. Jako by dostal strach, že udělám něco nepředvídatelného a promluvil. Lekl jsem se a málem jsem do té řeky spadl. Cosi mě stáhlo zpátky na břeh.
Uf. Oddychl jsem si a pak se otočil, s kým mám tu čest.

„Kdo jsi?“
„Jsem Lufa,“ uklonil se.
Usmál jsem se a prozradil svoje jméno.
„Ano, Laeck, slyšel jsem o tobě vyprávět,“ pronesl mrňous v podivném strakatém plášti.
„Kdo jsi?“ zeptal jsem se.
„Jsem Navutan,“ odvětil.
„Promiň, ale nevím, kdo to je.“
„To jsou ochránci květin.“
„Jak to tak sleduji, tady jsou všichni ochránci nebo strážci, ale Aleonys říkala…“
„…ty znáš Aleonys?“ přerušil mě.
„Samozřejmě, když jsem zde objevil poprvé, tak mě přivítala.“
„Ano, Aleonys, víla společnice.“
„Společnice?“
„Ano, víly jsou společnice v našem světě, Laecku.“
„Aha, a kde bych jí našel?“
„Šla za svou tetičkou vílou Hrafou na pátý ostrov.“
„Myslíš, že bys mi pomohl poradit, jak se tam dostanu?“
„Ovšem,“ ukázal na velký lopuch.
„Aha, myslel, jsem jiným způsobem než lopuchem.“
„Je to nejrychlejší a nejbezpečnější způsob,“ usmál se.
„Vážně?“
„A také jediný,“ dodal.
„Jediný?“
„Přes řeku se nejde plavit, lepí a všechno těžší než pírko vtáhne pod hladinu.“
„Ale ty nejsi moc těžký,“ ukázal jsem na mrňouse v plášti.
„Ano, to sice nejsem, ale prostě ani samotný lístek se na hladině neudrží.“
„Zkoušeli jste to?“
Navutan Lufa se pousmál. „Ne, člověče, čekali jsme na tebe, až nám to poradíš.“
„To byl žert?“
„Nebyl.“
„Takže výsměch?“
„Velcí lidé ve tvém světě tomu říkají sarkasmus.“
„Byl jsi u nás?“
„Nebyl, ale mluvil jsem s jedním Tleskounem a ten tam prý byl.“
„A kdo je zase Tleskoun?“
„Tleskouni jsou převaděči do světa jiných dimenzí.“
„A oni znají Světelné brány?“
„Když se mě tak pořád na něco ptáš, co kdybych se zeptal na něco já tebe?“
„A co bys chtěl vědět?“
„Jak jsi dokázal otevřít Světelnou bránu?“
„Proč se mě na to všichni ptáte?“
„Je to zajímavé, protože zaříkávadla jsou určena jen pro kouzelníky a zaklínače.“
„A nikdo jiný neumí procházet do jiných světů než Tleskouni, kouzelníci a zaklínači?“
„Ve světě fantazie může každý cestovat do jiných světů, ale ne do světů jiných dimenzí jako je třeba svět lidí, Temnogorů, Iluziorů, Průhledných anebo Sensů.“
„Netušil jsem, že je těch světů tolik.“
„Jejich hodně moc, ale ne každý svět je přátelský.“
„Ale tady v Namo jsou všichni hodní.“
„Ano, zde panuje láska a radost.“
„A Temnogoři? Iluziorové? Průhlední?
Lufa sklopil zrak. Neodpověděl.

„Nechceš o nich mluvit?“ zeptal jsem se.
„Jsou to cizí světy a ne každý má dobré vzpomínky na setkání s některými z těchto stvoření.“
„Jsou tak hrozní?“
„Neznám nikoho, kdo by se setkal s Temnogory, ale Iluziorové se v Namo objevují často.“
„Jak vypadají?“
„Nejdříve jsou jako stíny, pak se promění v bytosti s krysí hlavou. Nejdůležitější je však, že vnitřek schránky každého Iluziora je plný nenávisti a zloby. Jsou zlí a dokáží ublížit. Umějí potlačit emoce, radost, lásku a nahradit je hněvem. Srdce jejich oběti se pak stává temné…“
„Jsem zvědavý, jen se ptám, ale jestli o nich nechceš mluvit, nebudu tě nutit,“ poznamenal jsem a myslel jsem to vážně, když jsem viděl Lufu, jak se bojí. Jako by měl opravdu strach.
„Já znám jen vyprávění o Průhledných. To jsou postavy zcela průhledné a procházejí skrze všechno, nejsou zlí a prý doprovázejí některé mrtvé jinam do jiných světů.“
„Nejsou to duchové?“
„Nevím, kdo jsou duchové?“
„Hm, já jsem také žádného neviděl,“ usmál jsem se a ukázal na větev jednoho z řady stromů, kde seděl poměrně veliký motýl.
„Typra,“ řekl Lufa.
„Kdo je to?“
„To je posel z řádu Sensů.“
„Takže Sensové jsou tu také?“
„Ovšem, nikdo nikomu nebrání, kam se chce dostat. Je to svět fantazie.“
„A ti zlí jsou zde také?“
„Ano, někdy na ně můžeš narazit.“
„Co ti udělají?“
„To nevím, každý se před nimi snaží schovat.“
„Ale jak se ukryjete, když umějí procházet všemi světy, to vás najdou lehce, když budou chtít.“
„Každý z Namo, má od narození krycí kouzlo, kterým se může schovat, hrozí-li mu nebezpečí. Je to dar od matky Khnavar.“
„A to nikdo nedokáže zrušit?“
„Ne, pravého a čistého Namo to ochrání před každým.“
„A kde najdu matku Khnavar?“
„Ty ji nenajdeš, jen pravý Namo ji může najít, ale i jemu bude ukázána cesta jen, když je to opravdu nezbytné.“
„Myslel jsem, že je někde na ostrově.“
Lufa se rozesmál.
„Kdepak, ona je neviditelná stejně jako éterické bytosti a je všude s námi.“
„Pomáhává vám?“
„Ano, pomáhá nám a ochraňuje, když je zapotřebí.“
„Proč tedy nezasáhne proti Temnogorům a jiným zlým stvořením.“
„Rovnováha.“
„I když ubližují?“
„Ne, to zasáhne, ale oni to vědí, znají její moc, takže se většinou Namo vyhýbají. Muselo by být něco, co je sem přitáhne…nebo někdo.“
„Něco se děje, že jsi tak znejistěl?“
„Jako bych zaslechl podivné zvuky zpovzdálí.“
„Nic neslyším.“
„Ani nemůžeš, nemáš tak dobrý sluch.“
„Aha.“
„Pojď, půjdeme na Žlutý palouk,“ pobídl mne.
„Kam?“
„Na Žlutý palouk. Pojď, uvidíš.“

Pokynul jsem hlavou a následoval ho. Prošli jsme houštinou, obešli malé jezírko, u kterého sedělo několik žab, a u velkého pařezu jsme se zastavili.

„Všiml sis těch žab?“ zeptal se Lufa.
„Ano, všiml.“
„Jejich úloha v tomto lese je úklid.“
„Uklízejí polámané klacíky, listí a zametávají stopy, jako třeba po nás.“
„Vážně?“ udivil jsem se a otočil se.
Opravdu! Dvě žáby držely nějaký nástroj, který připomínal hrábě. Urovnávaly vyšlapané stopy, které po nás zůstaly. Spíše po mně.

„A proč to dělají?“
„Je to jejich poslání.“
„Tady v Namo, má každý poslání, že?
„Svou úlohu,“ dodal a mávl rukou.
Pokračovali jsme dál.

Líbilo se mi tu. Všichni byli přátelští. Zarazilo mě jen jedno, že všechno bylo velké; o dost větší než ostatní věci, rostliny, některé bytosti, zvířata, hmyz, oproti našemu světu lidí.

„Tak tady to je,“ promluvil, a když rozhrnul poslední list kapradiny, kterých tu bylo opravdu dost, tak se před námi rozprostřel prostor neuvěřitelných rozměrů. Celý žlutý a jen některé květiny, které měly květy načervenalé, bylo možné rozpoznat. Postupoval jsem opravdu opatrně, abych nějakou květinu nezlomil.
Lufa si mě všiml. „Nemusíš se bát, jsou to elastinky.“
„Co to znamená?“
„To znamená, že i když do nich strčíš nebo na ně nechtěně šlápneš, vrátí se zpět do původní polohy, jsou elastické, ohebné, chápeš?“
„Jo, chápu, zvláštní,“ dodal jsem.
Tady,“ ukázal na prostor vedle jedné obrovské květiny s nádherně oválnými listy. „Tam si sedneme.“

Šli jsme tam a usedli pod podivnou květinou.

„Kdo je to Lufo?“ ozval se hlas nad námi.
Zpozorněl jsem a rozhlédl se kolem, ale nikoho jsem neviděl.
„Kdo to byl?“ zeptal jsem se Navutana Lufy.
„To byla zřejmě Trepalka, opilovačka.“
„Včela?“
„Kdo je včela,“ vyhrkl.
„Aha, no. Jestli trepalka létá po květinách a sbírá pyl, to v našem světě dělají včely,“ odpověděl jsem.
„Už rozumím,“ pousmál se. „Trepalky jen opilují, pil a nektar sbírají Vemky.“
„Rovnováha,“ poznamenal jsem a lehnul si.
„Ano, správně. Každý dělá něco,“ podotkl a ulehl vedle mě.

Chvíli jsme leželi a já dostal nápad se proběhnout. Uvědomil jsem si, že se vlastně díky své písničce mohu vrátit domů. Ale chtěl jsem se teď vrátit domů? Chtělo se mi jít spát, když tohle bylo tak fantastické dobrodružství? Za chvíli asi budu muset, aby neměla Bress starost, kde jsem. Jestli mě vůbec hledá?

Lufa chvíli mlčky ležel a pak se mě najednou zeptal. „A chtěl bys tedy navštívit Aleonys?“
„Určitě, ale ten velký lopuch jako dopravní prostředek ve mně nebudí moc velký klid.“
„Nemusíš se bát, vypadá to strašidelně, ale je to legrace,“ snažil se mě uklidnit.
„Dobře, zkusíme to,“ souhlasil jsem.
„Vážně, skvělý, bezva, těším se.“ Jeho nadšení neznalo mezí.
„Ty se těšíš, že?“
„Samozřejmě, až to vyzkoušíš, pochopíš.“
„Tak proč jsi nešel sám si skočit?“
„To zase takhle nejde, abys skákal z jednoho ostrova na druhý jen tak.“
„Jak to?“
„Všechno má svůj smysl a všechno má svůj řád. Víš, jak by to vypadalo, kdyby si každý dělal, co chtěl?“
„To nevím.“
„Tak to ani nechtěj vědět.“
Usmál jsem se, ale nerozuměl tomu, co přesně Lufa myslí.
„Tak jdeme?“ pobídl mne.
„Jasně.“
„Tak pojď.“

Vstali jsme a vyrazili směrem doprava. Opustili jsme tak nádherně žluté prostředí zdejšího palouku. Lufa ukázal nahoru. V dálce byl vidět kus velkého lopuchu. „Tam půjdeme.“

Prolezli jsme opět křovím a obešli několik trsů kapradin. Vážně zvláštní krajina, ani jeden keř neměl žádný trn. Možná to bylo proto, aby se nikdo nemohl poranit. Zvláštní. Zaujalo mně to, a to byl zřejmě důvod, proč jsem to nakonec nevydržel a Lufy se na to zeptal.
Usmál se.

„Ale mají trny, každý keř má na obranu trny, ale jestliže procházíš v míru, jsou schované a neublíží ti. Ale v případě, že budeš mít zlé úmysly, pak je použijí proti tobě anebo proti tvému pronásledovateli.“
„Rozumím.“

Došli jsme k velkému lopuchu. Sledoval jsem, co Lufa dělá. Nikdy nemohu vědět, jestli se mi to nebude v budoucnu hodit, že? Lufa přistoupil k lopuchu a dvakrát pohladil stonek. List lopuchu se ohnul až k zemi. Ukázal rukou. „Tak nastup!“
Vlezli jsme dovnitř listu a usadili se v něm.
„Teď se drž,“ vybídl mě. „A neboj se. Nic se ti nestane.“

Pousmál jsem se, ale trochu strachu jsem v sobě měl. Přece jenom to bylo něco nového a neznámého. Lufa pak pohladil znovu dvakrát vnitřek listu. List se najednou zachvěl a vymrštil nás do vzdušného prostoru.

„Aááá,“ zaznělo.

Byl jsem to já. Lufa se jen smál a s roztaženýma rukama si užíval let. Já jsem sledoval prostor pod sebou a před sebou. Moment přistání bylo asi to, co mě v tuto chvíli zajímalo nejvíce.
„Je to skvělý, paráda,“ užíval si to Lufa.
Já jsem mlčel.

Pak přicházel okamžik, kterého jsem se obával daleko více než letu. Přistání.

„Ničeho se neboj a dělej to co já,“ okřikl mě Lufa a ruce dal zpátky k tělu.

Pozorně jsem sledoval, jak krčí nohy a ruce dává podél svého těla. Udělal jsem to samé a očekával další krok. Viděl jsem, jak letíme do středu pole oranžových květin. Zavřel jsem oči a očekával náraz. Hups! V ten moment jsem ucítil jemný dopad. Otevřel jsem oči. Nacházeli jsme se v nějaké síťovině. Uvědomil jsem si, že to vypadá jako pavučina.

„To je pavučina?“ vylekal jsem se.
„Ovšem,“ usmál se.
„Já bych se nesmál, v našem světě si pavouci dělají pavučiny kvůli potravě. Nechtěl bych skončit jako potrava nějakého pavouka,“ dodal jsem.
„Tady jsou pavouci nejlepšími chytači.“
„Tak doufám, že nás nesežerou.“
„Kdepak, oni nežerou maso. Oni se živí spadanými listy,“ vysvětlil.
Uklidnil jsem se, a když se pohyb pavučiny ustálil, vylezli jsme ven. Opravdu jsem se k pavučině nepřilepil a žádný pavouk na mě nezaútočil. I když se tu jeden objevil, tak ten jen zkontroloval síť a pak zalezl do své nory.
„Teda, tady je to divné,“ poznamenal jsem.
„To je z tvého pohledu. Já zase slyšel, že svět lidí je divný,“ zareagoval Lufa.
„Hm.“
Zaznělo tiše.

„A kudy teď?
„Tudy,“ ukázal směr.

Před námi se rozprostřel prostor s podivně rostlými stromy. Jakoby několik dalších stromů vyrůstalo z jednoho jediného stromu se silným kmenem.

„To je mnoho strom,“ poznamenal Lufa, když si všiml, jak se ten strom s údivem prohlížím.
„Opravdový gigant.“
„Ano, to je.“
„Kudy půjdeme?“
„Tudy.“

Ukázal směr a já ho následoval. Prošli jsme kolem mnoho stromu a dostali se na pěšinku. Hned na začátku pěšinky byl postavený malý hranatý sloupek bílé barvy, na kterém byla postavená lampička.
„A to slouží k čemu?“ zeptal jsem se.
„To je jen lampička, to neznáš?“
„Znám.“
„Také si myslím, že ve tvém světě máte lampičky,“ pousmál se.
„To máme, ale nevěděl jsem, jestli zde neplní jinou funkci než u nás.“
„Náš svět není až tak odlišný od toho vašeho.“
„Jak v čem,“ usmál jsem se.

Navutan Lufa pokynul hlavou a ukázal na malého osinatého obyvatele tohoto světa. „To je Flarmon.“
„Vypadá jako ježek.“
„Ježek?“ rozesmál se Lufa. „Legrační pojmenování.“
„A jakou má tenhle Flarmon roli?“
„Tohle není divadlo.“
„Vy zde máte také divadlo?“
„Samozřejmě. Při prvním opadání listí se koná na druhém ostrově Slavnost příchodu opadání a hrajeme divadlo. Hra se jmenuje – Na rozloučenou.“
„Opadání,“ udivil jsem se. „Není to zima, sníh?“
„Co je zima a sníh?“
„Zima je opak tepla a sníh je taková bílá hmota, která se v teple rozpustí. Ale když je mráz, tak ta hmota zmrzne.“
„To neznám. Tady je jen teplo. Neznáme zimu.“
„Ale říkal jsi, že se váš svět od mého moc neliší,“ podotkl jsem.
„Svým způsobem,“ pousmál se.
„Více způsoby,“ dodal jsem, když se před námi najednou objevil čtyřruký myslivec, tedy alespoň tak vypadal.
„Stát!“ oslovil nás a pohlédl na Lufa.
„Mohu to vysvětlit,“ špitl Navutan.
„Ty jsi ochránce květin, průvodci jsou Zelangové. Změnil si svou úlohu?“ podíval se přísně, ale pak se usmál.
Lekl jsem se, že bychom narazili na nějakého mrzouta. V první chvíli to tak vypadalo, ale ukázalo se, že to byla jenom póza.
„Jsem Mluk, průvodce,“ představil se. „A ty jsi ten člověk, že?“
Usmál jsem se.
„Koukám, že mne tu každý zná.“
„To víš, Aleonys to řekla skoro všem.“
„A to vypadala jako velká tajnůstkářka.“
„Ona je společnice a k tomu hrozně upovídaná.“
„Aleonys právě hledáme,“ ozval se Lufa.
„Je na setkání víl na Purpurovém palouku,“ prozradil Mluk.
„A zavedeš nás tam?“ zeptal jsem se.
„Ovšem, zavedu,“ souhlasil Mluk. „Ale ty by ses měl vrátit Lufo.“
„Já vím, když já miluji dopravu velkým lopuchem,“ pousmál se.
„Děkuji ti, že jsi mě sem doprovodil Lufo,“ poděkoval jsem. „Jsi velmi dobrý průvodce.“
Navutan se ke mně naklonil a obejmul mě.
„Třeba se ještě uvidíme,“ poznamenal a odešel zpět k místu, kde stál velký lopuch.
„Tak pojďme,“ pobídl mne Mluk, průvodce a ukázal směrem k velkému kopci.

Stáli jsme na pěšině, když se na mě Mluk usmál a povídá. „Půjdeme k Medovým kopcům, mezi nimi se nachází Purpurový palouk.“
Usmál jsem se a nadšeně vyrazil.


**

„Pak jsem si prozpěvoval. Nevědomky jsem tím spustil Světelnou bránu a ocitl se v obýváku před vchodem do svého pokojíčku. Byl jsem zpátky doma.“

Zakroutil jsem hlavou. „Neuvěřitelný příběh.“
„Je to tam moc krásný,“ podotkl s nadšením.
„To ti věřím,“ dodal jsem a vstal.

Laeck se podíval a znejistil.

„Dneska, ti uděláme nějaké vyšetření, abychom věděli, co vyvolává tvé záchvaty,“ pronesl jsem a pohladil ho. „Neboj, tady jsi v bezpečí.“
„A kdy si budu moci hrát s ostatními dětmi?“ zeptal se.
„Po obědě se seznámíš se všemi dětmi,“ odvětil jsem.
„Oni, taky chodí na vyšetření před obědem?“
„Ano, některé ano,“ pousmál jsem se.

Všímavý hoch.

„Po obědě se pak všichni shromažďují ve velké společenské místnosti a hrají se různé společenské hry. Když je hezky, je naplánovaná procházka. Máme tu krásnou zahradu,“ prozradil jsem.
„Tak to se moc těším,“ pousmál se a hadrového panáčka, kterého celou dobu držel v ruce, vrátil mezi ostatní hračky.


Odešel jsem ke stolu a telefonicky přivolal sestru, která malého Laecka doprovodila do vyšetřovny.


 celkové hodnocení autora: 93.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 26.09.2016, 21:25:20 Odpovědět 
   Zdravím.

Říši Namo znám z jiné knihy, kterou jsem měl tu čest od Tebe pročíst. V tomto příběhu vyprávění o Namo příběh hezky podbarvuje. Čtenář se nenudí a může se při čtení dostat i do světa fantazie. Na práci šotků jsem nehleděl, prostě jsem se nechával unášet dějem a sledoval, jak nejen dialogy jednotlivých postav, ale i povídání o věcech mezi nebem a zemí posouvá vyprávění vpřed...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 28.09.2016, 8:25:03  
   Danny Jé: Zdravím,

Ano, příběh o Namo je samostatná kniha psaná z pohledu Laeckovi kamarádky Katie. Samostatný příběh o Laeckovi Brannesovi, je také samostatná kniha. Děkuji, že jste se nechal unášet (úsměv).

Někdy je dobré se nechat unášet něčím příjemným, láskyplným a trochu i tajemným...

Hezký den
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
Amy
(23.11.2019, 22:43)
Avenger
(23.11.2019, 19:38)
obr
obr obr obr
obr
Velitel
GertaPanzerfaust
Hladina
Enhydris Polylepis
Posel smrti VII...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

Ovulační blues
Ester Lajlá
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr