obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915288 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389814 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: GRÉTKA ::

 autor Tilda publikováno: 30.09.2016, 23:17  
Na lásku není pozdě nikdy...
 

GRÉTKA

Podzim přímo fyzicky nesnášela. Sotva se po ránu ochladilo a čas nenápadně posunoval svítání i západ slunce, které už tolik štědře nerozdávalo zadarmo teplo svých nebeských dlaní a tváří, sotva musela přerovnat svršky ve skříni a svetry a mikiny zespodu naskládat do vyšších regálů. Sotva zase a nerada obula ponožky, když ještě před týdnem hrdě a spokojeně vykračovala v páskových střevíčkách nebo jenom nalehko v žabkách…
Zesmutněla a zvážněla, když už jí léto nebarvilo pokožku krásně karamelově a ona postupně vybledává až do svého obvyklého mírně olivového odstínu. A ne, není jižanka, jenom po některém z předků zdědila maličko odlišnou barvu kůže. V letních měsících jí stačila troška, aby se krásně opálila. Po týdnu dovolené si jí její kolegyně, hlavně ty bledule Irčanky, dobíraly: „Tak co nového na Bahamách, madam?“
A ona na to zvesela, potěšená, že vypadá jako by přišla z pláže: „Děkuji za optání, dámy… Vila na pláži stojí, žralok bílý se mi obloukem vyhnul a závěrečná večeře o osmi chodech, s langustou přes celou tabuli a mangovou zmrzlinou se sněhovými křupinkami byla naprosto úžasná a bez chybičky!“

A potom se smály a zapily ty legrácky ciderem, napůl ředěným sodou, než se rozeběhly po své práci.

Choulí se ve vrstvě svetrů, plouhá se ulicemi v džínách a větrovce zapnuté až ke krku a jenom vlasy ještě maličko rozverně povlávají v čerstvém větříku, než je schová pod čepici. Na to je zatím času dost, vždyť je teprve začátek října a teploty neklesly po ránu pod tři stupně.

Možná byla kdysi srnou a podzim jí evokuje dlouhé dny plné smrti, strachu, marného a mnohdy nekonečného útěku před střelcem a jeho palčivým dotekem. Možná proto podzim tolik nenávidí: pro jeho krutou a zbytečnou tvář.
Anebo byla stromem, hřála se v letních ránech a rozevírala široce a štědře náruč ptákům i veverkám, včelám i skotačícím kočkám. Než jí zkřehly dlaně a prsty, než se míza v panice stáhla hluboko do pletiv a její zesláblé a ochabující ruce neudržely bohatou korunu z listí. Pouštěly zoufale a marnotratně tu barevnou a mrtvou záplavu na zem, protože nemohly jinak ve stále se opakujícím rituálu začátku a konce…
Anebo byla ještěrkou, krásně vybarvenou a měňavou, slastně se probouzející na horkém písku pouště, když její hustou krev pomaličku rozproudí sluneční pohlazení.

Neví, nepamatuje si ani v tom nejzazším koutku duše, čím kdysi byla. Myšlenky jí víří hlavou jako neposední motýli, vědomí si své brzké smrti. I ony umírají bez užitku, když na ně postupem času zase zapomene. Často, když měla takovou chvilku – kdy snila - tvrdila sama sobě, že začne psát. Zaznamená si všechno, co jí krouží hlavou a třeba to k něčemu povede. Má doma levný notebook, mohla by si koupit program a psát v něm. Mohla by… Ale nějak si zatím netroufla nebo jí čas nedovolil. Nebo se bojí, že by to k ničemu nebylo a jenom by zbytečně vyhodila peníze?

Stojí na zastávce, v hlavě ta změť myšlenek, vět a pomlček, sotva znatelná v husté ranní mlze kolem páté a čeká na pravidelný spoj do centra. Je sama jen se svými myšlenkami a podzimní depresí, která se s věkem prohlubuje a nepouští až do prvního jiskřivého pozdravu zimy, kdy svět, omytý a vážný, jí znova zavoní. Přiloudají se další zoufalci, kterým není dáno ještě spát, zakutaným v teplých dekách. Obtloustlý instalatér, kterého zná od vidění, dvě prodavačky a vandrák. Cizí a páchnoucí, skoro se ztrácející ve slupkách hadrů, plandající tepláky děravé a ztuhlé vrstvou špíny. Stoupá si za ni a Grétka nemá kam uhnout ani se posunout.
Když konečně přijíždí autobus, je zastávka plná prokřehlých lidí a pobuda se na ni navalí a využívá dalších cestujících vzadu. Tiskne se k ní celý a na zadnici kalhot, i když z pevné džínoviny HO cítí. Bože!!! A když jí ještě přejede ostrým, roztřepeným nehtem po páteři, od zátylku až po bedra, musí se chudina přemáhat, aby tou náhlou a prudkou nevolností nepozvracela záda ženy před sebou. Ani fleecová bunda ten odporný dotek neztlumila.
„Nechte mě být, prosím! Co si to dovolujete!“ Šeptne, aniž by se otočila a uhýbá kousíček doleva, kde se s hekáním sune instalatér.
„Copak, paninko? Někdo vás obtěžuje?“ A rázně se otáčí na vandráka: „ Tak hele, kamaráde! Aby bylo jasno, pojedeš dalším spojem. Dokud se nezklidníš a to doslova!!! Tady pro tebe není místo!“
Odstrčí otrapu ode dveří a s nechutí zabrousí očima k jeho vybouleným teplákům.
„Radši si najdi práci, úchyle. Nebo skončíš, tam kde skončíš.“ Vandrákovy oči, podlité krví, kalné a viditelně omámené levnou kořalkou, jenom pomalu a skoro nechápavě mrknou a on bez odporu zůstává sám na chodníku, zbytečný člověk ve zbytečné existenci.

Grétka roztřeseně poděkuje, ale chlapík jen mávne rukou a unaveně se skládá na dvojitou sedačku hned za řidičem. Mlha se najednou roztrhá a ona, chráněná skořápkou vozu, na opuštěného muže na zastávce pohlédne, i když si v duchu nadává. Vidí ty hrozné tepláky s vytlačenými a orvanými koleny se směšným zlatým lampasem po stranách. A znova jí přejede mráz po zádech, když on zvedne hlavu a s oplzlým gestem se na ni usměje. „To máš, za to, ty náno pitomá!“, nadává si už pozdě. Celou půlhodinovou cestu sleduje další pasažéry, ale žádné nechutné a špinavé individuum už nepřistoupí a tak vystupuje ze spoje skoro sebejistá.
„Musím ty kalhoty hned vyprat. A bundu pro jistotu taky! Však mám dvanáctku a do večera budou suché…“
Grétka míří k honosnému vchodu do hotelu a vrátný jí galantně přidržuje otáčivé dveře. Grétka není hostem ani výkonnou ředitelkou ani šéfkuchařem, vrchní nebo načančanou recepční. V hotelu Four Seasons uklízí už skoro deset let. Jen co její tři děti vyletěly z hnízda. Jen, co se s manželem rozešli a jí nezbylo, než se nějak uživit, když za tu dobu, co byla ženou v domácnosti, už skoro zapomněla samostatně vydělávat. Štíhlá a drobná žena, že si ji hosté pletli a mnohdy na ni zavolali: „Slečno, mohla byste…“ A ona snaživě přibíhá chodbou od vozíku plně naloženého nadýchaným prádlem, upravuje si zástěrku nebo zastrkuje za ucho pramínek vlasů. A oni, zmatení a nevěřící, rázem vidí, že její tvář je zralá a vlasy se stříbrnými nitkami a ruce žilnaté a prsty s nateklými klouby, že ani prstýnek raději nenosí.
Pánové obvykle lehce pokývnou hlavou a doprovodí hodnotícím pousmáním. Zato dámy, vykrmené matróny ve značkových šatech, které na jejich korpulentních křivkách ztrácejí veškeré kouzlo, jímž chtěla Blanka Matragi vzdát holt ženské kráse, ty jsou naopak pohoršeny. A nepomohou ani vrstvy stahovacího prádla, urputně narvaného na křičící kůži a nepomohou ani opakované diety i ta poslední „paleo“, kterou zrovna zkusily. A v jejich obličejích, opakovaně znásilňovaných jehlou s botoxem se mihne stín závisti, jež ony rázem potlačí, ale Grétka jej stejně zaregistruje. S potěšením, samozřejmě… A dámy zatnou pěstěné nebo směšně drápaté gelové nehty do mužova předloktí, stěží chráněného kašmírovým suknem a pokud jsou samy, aspoň stisknou ucha Vuittonky a s pohledem vysoko nad Grétčino roztomile očepcované temeno kráčejí s vynucenou hrdostí po huňatých běhounech hotelové chodby.
Je na sebe pyšná, že už od maturity má pořád stejnou váhu. Na úkor plného poprsí sice, ale k čemu by jí teď bylo? Nenašla si od rozchodu nikoho a zvykla si na samotu a všechnu lásku, co jí ještě zbyla, dává svým dvěma kočkám. Opušteným koťatům jichž se kdysi velkoryse ujala, Mije a Zoe, svým důvěrnicím a věrným kamarádkám, na které nedá dopustit.
V malém podkrovním bytě, kam se po rozchodu odstěhovala, platí uměřené nájemné a její kočky aspoň neruší sousedy. I když jsou tiché a poslušné. I když je má v bytečku jen na přímluvu správcovy manželky. Trpělivě čekají, než se vrátí z prodloužené směny a vrchovatě spokojeně si užívají její přítomnosti ve dnech volna. Grétka si první měsíce těžce zvykala na samotu, na zodpovědnost, na jinou životní úroveň, na nekonečné pohovory, naději i zklamání, když se jí potom neozvali. Tu práci jí nakonec našla dávná kamarádka a Grétka je jí neskonale vděčná.
Dělat rukama se nikdy nebála a brzy si zvykla i na dlouhé šichty, vstávání a dřinu, jež sebou práce pokojské nese.
Dnes mají velké prádlo a mnoho pokojů a apartmá se bude pulírovat pro zavedenou klientelu.
Dnes bude Grétka uklízet i pokoj pro toho cizince. Toho tajemného, pohledného a uzavřeného muže, který se na ni nikdy neusmál a skoro jí nepohlédl do tváře. Samozřejmě, že pokojská nesmí na hosta zírat a čekat, že jí oplatí stejně. Ale tento muž se až příliš okatě jejímu kradmému pohledu vyhýbal. Pořádně ani neví, jaké má vlastně oči: černé, hnědé nebo tmavě modré…? Grétka se pousměje a pečlivě zkontroluje v zrcadle čepeček i naškrobenou zástěru, znova uhladí rukama neposlušné vlasy a vzdorující pramínek zasouká pod modře pruhovaný lem.
Ještě mrskne zneuctěné svršky do pračky a nastaví program na praní s párou, než vyrazí, vyzbrojená vysavačem do haly. To je její první činnost, než se začnou trousit hosté k recepci.
Během dopoledne se nezastaví a kolem oběda už ji bolí celý člověk. Ale nestěžuje si a kuřecí vývar, tak hustý, že v něm stojí lžíce, spořádá s velkou chutí. Kuchařka Betty ji s úsměvem pozoruje, spokojená s výsledkem.
Kolem druhé je většina pokojů v jejím patře hotová a zbývá apartmá pod střechou, kam se dnes má nastěhovat on. Muž, co do města zavítá vždycky s podzimem a zůstává tu celý měsíc až do dušiček.
I jméno má libozvučné: Nicholas Bartolomeo Kent… čím se zabývá, Grétka neví a nepotřebuje vědět. Ostatní pokojské o něm často debatují, spřádají teorie, ale stejně vaří z vody. Dává pěkné dýško, je pořádný, nezve si nevhodné dámské návštěvy, jeho pokoj skoro nemusejí uklízet. I lůžko si stele sám a umí to stejně pečlivě, jako kterákoliv z nich! Nejvíce asi používá koupelnu. Ručníky a osušky mu nosí častěji, než jiným hostům a miluje červené tokajské víno. Víc nic na něm nenašly.
Grétka odemyká dveře pokoje a s úlekem si přitiskne ruku na pusu. Z koupelny je slyšet sprcha a zpod dveří prosakuje pramínek mátou vonící páry.
„Promiňte, pane…? Spletla jsem si asi den. Řekli mi, abych uklidila pokoj, než se dostavíte. Omlouvám se za nepříjemnosti. Můžete na mě podat stížnost, jestli jste nespokojen. Je to moje chyba…“
On vychází ze zamlžené místnosti zachumlaný v šedém huňatém županu a mokré smolně černé vlasy v tom narychlo sčesaném rozcuchu z něj dělají mladého chlapce. „Neomlouvejte se, Grétko, nic jste nepokazila. Já jsem přijel o den dříve. Vaše kolegyně mi dala všechno potřebné. Nic se neděje a ode dneška už budu zcela ve vaší péči, platí?“
Grétka, celá zrudlá, že ji oslovil jménem, že na ni pohlédl (opravdu má oči temně modré, jako akvamarínové oblázky), že se skoro neznatelně pousmál, jen zakoktá: „Díky, pane…“
„A můžete mi říkat Nicholasi. Vždyť už jsme staří známí… Ale něco vás trápí. Něco se stalo, viďte? Nestyďte se a svěřte se mi! Třeba nějak pomohu, Grety?“
Bože, jak poznal, že jsem měla ráno tu hroznou nepříjemnost, na kterou jsem už skoro zapomněla… A jak mi to řekl – Grety! Vždyť tak mi říkal můj muž, když jsme se ještě milovali…
„Ach, pane… Nicholasi… Byl to jenom nějaký špinavý tulák na zastávce. Nic se nestalo, jen se na mě tlačil… Však víte… Nechutně… Jinak nic a jeden známý jej zastavil. Už je to v pořádku, vážně…“
Nicholas ji náhle uchopil za obě zápěstí a políbil a jemně očichal hřbety jejích rukou. Zase se narovnal, jako by se nic nestalo a vtiskl překvapené a zrudlé Grétce velkou bankovku.
„To je za ručníky, Grety… Snad mi je konečně podáte.“ Usmál se ještě, než zmateně vyběhla na chodbu k obtěžkanému vozíku.
Potom už nic nepotřeboval, zato Grétka se potřebovala stáhnout někam do ústraní a ze všeho se vydýchat. Naštěstí měla pauzu…
Taková změna! Předtím na mě nepohlédl a teď mi líbá ruce? A jak je nádherný! Není mladý, chraň bůh, ale vypadá tak věčně. I ty vrásky mu sluší i ten pramen bílých vlasů za uchem i ten setrvalý smutek skrytý v koutcích úst… Bože, co to dělám!!! Proč na něj najednou myslím! Jsem už skoro stará, nepotřebná, nikým nechtěná. Jen ty moje holky huňatý – jenom ty mi rozumí…
Přece by si o mě ani kolo neopřel. Není, co by mu učarovalo. Už si vlasy nebarvím, když to za to úsilí nestálo. Nemám pěkné šaty ani se moc nelíčím. Nebudu si nic nalhávat, jenom slabá chvilka z jeho strany... Třeba se mu nedaří doma, třeba mu někdo blízký odešel. Proto ta starost, proto to gesto.
Grétka se zase zvedá na nohy od nedopitého šálku kávy a podivně zamlklá dělá rutinní práci až do šesté večerní. Do Nicholasova pokoje už ten den nic nebylo potřeba a doma se snažila na podivný zážitek zapomenout.
V noci měla divoký a zlý sen o tom páchnoucím bezdomovci, který ji honil po temných cestičkách v nějakém parku a ona sotva dokázala utíkat a pořád za sebou slyšela jeho funění a v panice otevřená ústa i nos měla naplněny štiplavým odérem jeho nemytého těla. Už už ji chytal za loket, když se s trhnutím probudila, celá zpocená a kočky s leknutím vyskočily z pelesti a vystrašeně mňoukly.
„Pš, pš, Už je dobře, holky zlaté… Pojďte zase nahoru…“ Pomalu se uklidňuje Grétka a do rána se jí už nic nezdá. Druhý den má volno a tak bere odpoledne Miu a Zoe na vodítkách do přilehlého parčíku a všechny tři zaujatě sledují dovádění veverek.
Ani dalšího dne v práci na Nicholase nenarazí a docela se jí uleví. Není si jistá svými pocity. Prý je mimo město a vrátí se pozdě v noci. Na Grétku na rozpisové tabuli čeká jenom nová várka ručníků a dvě láhve tokajského do minibaru. To je vše.
Otevírá váhavě a s ničím nepodloženou obavou, že ji zase překvapí, vchází do apartmá. Voní to tu zvláštně, že nedokáže popsat, co více převládá: cedr nebo verbena, bílý čaj a pižmo, máta nebo chryzantémy…?
Nasává zhluboka to aroma, zatímco ukládá hraničky hustě tkaného froté na polici v koupelně. Mimoděk se usmívá, když přerovná neviditelný přehyb na sametovém přehozu a pohladí podušku se zlatě vyšitým emblémem hotelu. Pod křišťálovou sklenicí na nočním stolku, která v tisíci barevných odlescích láme sluneční světlo a tím Grétku zaujme, je bankovka s malým popsaným lístečkem: „Pro vás, Grety a děkuji!“
Bere si obojí a celá zářící doslova protančí směnu. Kolegyňky si ji dobírají, ale ona nic neprozradí.
Jako studená sprcha na ni dolehne večer zpráva místní televizní stanice: „Neznámý bezdomovec byl nalezen v městském parku, roztrhán a znetvořen divokým zvířetem. Kontaktujeme všechny zooparky, soukromé chovatele dravých šelem a v neposlední řadě i útulky. Zatím v pátrání pokračujeme a doporučujeme občanům města, aby se po setmění nezdržovali na opuštěných a nepřehledných místech, parcích a lesoparcích!“
Zohavené tělo naštěstí detailně neukázali, ale ty plandavé a uválené tepláky stejně poznala. Zlaté lampasy, nyní odtržené, vlály jako pohřební stuhy…
„Bože… To je ten otrapa, co mě obtěžoval před pár dny! Určitě je to on! Kdo mu tohle mohl udělat? Taková hrůzná smrt…“
Grétka se zapřísahá, že žádné zprávy sledovat nebude a raději si před spaním přečte nějakou hezkou knížku. Vydržela pět stránek a usnula jako Sněhurka. Určitě to nebylo tím jablkem, které snědla i s pečlivě okousaným ohryzkem…
Další den v práci ji něco po desáté Nicholas střetl na chodbě: „Dobrý den, Grety - jak se dneska máte? Žádné potíže?“
Usmál se ještě vřeleji, než před pár dny a dokonce ji chvilku podržel za loket a jemně pohladil po rameni.
„Pane Nicholasi, to byste neměl… Nemáme povoleno se blíže stýkat s hosty. Na to jsou pravidla. Mohli by mě vyhodit…“
„Grety, Grety… vždyť se nic nestalo a všechno je, jak má… Nebojte se!“
Znova se usměje a Grétka pospíchá, aby mu uklidila uvolněný pokoj. Zase nemá skoro nic na práci, jen v koupelně je hromada mokrých a špinavých osušek a sprchový kout také volá po aktivní čistící pěně a drhnutí. Dělá to s chutí, aspoň zapomene na splašený tlukot srdce i myšlenek.
Neví, jestli se do něj zakoukala, jestli on ji jen tak nezkouší. Už dlouho nikoho nemilovala a skoro si myslí, že to ani neumí. A teď tohle: muž, bohatý a pohledný, který s ní najednou hovoří, možná se jí dvoří a možná jej, ona, obyčejná žena v letech zajímá…? Proč ona, když je tu tolik mladších a lukrativnějších žen. Třeba Gabi z recepce, krásná, až elektrizující blondýnka, hodně podobná té skvělé Scarlett Johansonové…
Večer se podrobně zkoumá v zrcadle koupelny: kulatá tvář, souměrná a možná pěkná, ale povadlá. Oči čokoládově hnědé a docela milé… Vlasy šedivé, husté a lesklé, ústa s posmutněle úzkými, i když sytě červenými rty, zuby ujdou… Ale nic zvláštního, nic, co by v komkoliv vzbudilo touhu… Nebo ano? Není z toho moudrá a nechá věci tak, jak jsou…

Dva dny jej zase nepotká a trochu se vzpamatuje ze svého pobláznění.

Tu noc, kdy se k ní vloupá do bytu vrah, kdy ji zachrání to podivné zvíře, kdy skoro umře, ale přežije jen díky zásahu toho tvora, tu noc jej znova potká. A po té noci, už jej neopustí…

Spát jde časně, mírně nachlazená a s tupou bolestí hlavy. Na stolku pohotovostní konvička šípkového čaje i platíčko aspirinu, kočky, slušně vychovaně hnízdí v nohách postele, aby svou paničku netížily.
Vrah, ruský emigrant Oleg, člověk bez kouska citu, se k oknu koupelny dostal přes střechu. Malé okno vykopl a sám drobné postavy, snadno se nasoukal dovnitř a plavně seskočil do vany, sotva jej bylo slyšet. Kočky však neošidil. Mia i Zoe začaly temně vrčet a jejich hřbety i ocásky se ježily jako ostny dikobraza. Rozumně zůstávaly na místě a jejich vrčení probudilo omámenou Grétku.
„Co se děje, holky, co je…“
A dveře ložnice se pomalu otevírají a temná silueta se pohne skokem k lůžku.
„Buď zticha, ženská, jinak je po tobě. A tyhle hnusný, tlustý miciny taky!“
šelmičky, sotva k nim natáhl zaťatou pěst, jsou mžikem pod postelí v tom nejvzdálenějším koutě, odkud pořád výhružně vrčí…
Grétka ztuhne a nedokáže se pohnout, nedokáže vydat hlásek, nedokáže si v hlavě vybavit ani jeden sebeobranný chvat, které se kdysi učila v kurzu.
Polosedí a čeká na smrt, která ví, že přijde, protože nikdo s tak odpudivým, prázdným a lhostejným obličejem nemůže udělat nic jiného. Oleg má v ruce odlamovací nůž a ve vodově bledých očích očekávání zážitku.
Už je skoro u ní a už se rozpřahuje a na její povolné paži, jak na stvolu sklízené třtiny, zůstává dlouhý řez, jež se brzy plní ne sladkou šťávou, ale stejně lepkavou krví. Grétka sykne bolestí, na víc si netroufne a trochu rukou ucukne a tiskne si ji k břichu. On se jenom zašklebí, strhne jí pokrývku z nohou a další ránu zasadí do obou holení. Rozmáchne se zase - zrůdný makléř k podpisu její tváře, jako kupní smlouvy s peklem, když jej cosi zezadu popadne za ramena a trhne prudce zpět. Drápy, které mu vytvářejí důstojnické nárameníky, jsou dlouhé, černé a ostré jako dýky. Pod jejich konci, hluboko vnořenými do masa, kvetou rudé vlčí máky a rukávy kostkované pracovní košile tmavnou až k ohrnutým manžetám.
Oleg vykřikne překvapením i bolestí, kterou nikdy nepoznal a chce se ohnat po protivníkovi. Nemá šanci proti tak veliké síle. Drápy se zatnou hlouběji a tu je vidět obnažené ramenní klouby, mdle svítící lesklou kostí. Ten, kdo Grétce přišel na pomoc a skrývá se dosud za mužem a ve stínu pokoje, oderve nelidskou silou jeho paže z kloubů a s temným vrčením odhazuje na zem. Zakusuje se do šíje a nedbá gejzírů krve, jež se řinou z ran a skrápějí mu tvář horkým zřídlem.

Tvář? Tu podivně chlupatou, protáhlou a téměř zvířecí? S měkkým černým čenichem, jemnými vousky a mandlově položenýma, jako akvamarín modrýma očima s úzkou štěrbinovitě tvarovanou zornicí? To přece není a nemůže být tvář člověka…

Grétka konečně omdlí: bolestí, šokem, hrůzou a nepřijetím. Omdlí a je mimo skoro deset minut, během kterých je vrah osmi žen Oleg zabit, roztrhán a eliminován.
Probudí ji jemné olizování obličeje. Jemné a drsné zároveň, jak to umí jenom kočky.
„Díky, bohu, žijete, zlatíčka moje!“ Mumlá Grétka, otevírá oči a dívá se přímo do vznešené tváře muže – pumy. Jeho modré oči vyzařují něhu a starost, jeho teplý jazyk jí smývá slzy i grimasu vypětí a šoku.
Srst lesklá a ebenově černá ji šimrá na líci a proto ta záměna s jejími mazlíčky. Grétka se kupodivu nebojí a s údivem sleduje své dvě kočičky, které sedí způsobně na křesle a vrní jako o závod.
Jejich zraněná a vyčerpaná paní se musí zhluboka nadechnout, aby to všechno nějakým uměřeným způsobem vstřebala. Všimne si i úhledně ovázaných ran na paži a nohou, v nichž to pálí a škube. Ale není to tak hrozná bolest, jako na začátku.
„Nicholasi… tedy, myslím, že jste to vy… Jak je to všechno možné? Proč já…? Jak jste věděl, že mě chce zabít? Jak víte, kde bydlím…?“
On pokývne hlavou, stáhne se do stínu v rohu pokoje a po chvíli zase vyjde, normální muž, jen trochu pokrytý cizí krví.
„Grety… Už dlouho jsem na světě, abych pomáhal a chránil slabé a bezbranné. Vy jste právě taková. Vás jsem si vybral a dokážu se napojit a včas zasáhnout, pokud něco hrozí. Vždycky jsem po sobě pečlivě zametal stopy a nikdy se moje, nejvyšším právem zasloužené oběti nenašly. Ten bezdomovec byla moje jediná chybička. Byl natolik nasáklý pachem špíny, že jsem jej dlouho hledal ve stínech noci a málem jsem nezvládl svůj úkol do ranní proměny. Musel jsem jeho nehodné tělo zanechat tak, na očích...
Teď už vám nic nehrozí. Byla jste moje poslední a nejvíce mi drahá práce a účet je nyní splacen. Už vás neuvidím a nikdy se znova nesetkáme…“ Nato jí s úklonou nabídne z dlaně dvě růžové pilulky a podá i šálek, teď už vychladlého čaje. „To je analgetikum, Grety a doufám, že jste očkovaná proti tetanu…“
Po té opravdu poslední službičce Nicholas posmutní tak hluboce, že se Grétka rozpláče, až jí ramena poskakují… Pláče dlouho a on trpělivě čeká.

„Promiňte, je to zbabělé a sobecké plakat. Naivní a utažené za vlasy myslet si, že se vám líbím. Hloupé a majetnické doufat, že mě vezmete sebou. Nevím, kde se ve mně ta drzost bere, chtít, abyste mě miloval. Ta slova mi sama vypadávají z úst a já se neskonale stydím za své pobláznění…
Prosím, Nicholasi, odpusťte mi!!!“

„Nemáš se za co omlouvat, Grety… Kdysi jsem miloval ženu jako ty. Stejně krásnou, upřímnou a jedinou. Neptej se, kdy to bylo, nepochopila bys. A tebe miluji znova a stejně jako kdysi. Nedoufal jsem, že bys mě, zrůdu, chtěla, že bys dokázala milovat odlišnost. Ale zřejmě jsem tě podcenil. Podcenil jsem tvé srdce, tvou odvahu a tvou lásku. Třeba je mi konečně odpuštěno a tebe mi dali jako dar…?“

Grétčin byt byl prázdný, když se docela rozednilo. Uklizený, navoněný a prostý všeho živého.
Nikdo neví, kam zmizela ona i její dvě malé kočky. To ví jenom Grety…


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 30.09.2016, 23:16:34 Odpovědět 
   Zdravím.

Čekal jsem příběh ve stylu "krásné pokojské" a bohatého hosta, ale z našeho tajemného hrdiny se vyklubal... vyklubala šelma, která chránila Gretu jak v podobě zvířecí, tak v podobě člověčí. Konec se zdá být šťastnou tečkou, kdy oba hrdinové opouštějí město a mizí kdo ví kde, zůstal jen prázdný pokoj. Hororový příběh s překvapením se nečetl zle.

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
Listopad
Ledový oheň
Za oknem
Sonic
Báseň pěvce Čec...
PavelKastl
obr
obr obr obr
obr

Odnesla si Její srdce v mikrot...
Šedo
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr