obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915261 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39343 příspěvků, 5725 autorů a 389591 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Cena za svobodu ::

 autor Werrona publikováno: 11.10.2016, 12:13  
Budiž vyjádřen vděk všem, co si dají tu práci a dočtou do konce.
 

CENA ZA SVOBODU







Přicházel večer a na kraj pozvolna padalo šero. Stíny se prodlužovaly a zvedal se ledový vítr, který profukoval skrz vypadaná a ztrouchnivělá prkna staré boudy. Zde na severu začínal podzim velmi brzy a se škodolibou zlomyslností přinášel sychravé počasí, které se zakusovalo do těla jako hladový pes do kosti.

Morizz si povytáhla límec kabátu, dala se do ní zima. Poté setřela z ostří zbytky tkání a chrupavek kusem plátna. Ušklíbla se. Vždy patřila k pečlivým lidem, kteří rádi odvádějí čistou práci a nikdy nic nedělala jen napůl. V Hannově klanu díky tomu získala nelichotivou přezdívku Puntičkářka. Nechávalo ji to ledově chladnou. Neřadila se k družným osobám, kterým záleží na tom, co si o nich myslí okolí. Byla pro ni důležitá pouze její práce, a tu odváděla bezchybně.



Rozhlédla se kolem sebe s mírným uspokojením a rukávem si otřela z obličeje krev, která ještě před malou chvilkou kolovala v žilách na ni najatým vrahům. Tmavé vlasy obvykle zvlněné do neposlušných prstýnků, teď připomínaly spíše plst. Bude se muset umýt.

Deset zabijáků, patřících k nejlepším v kraji si neporadilo s jejími bojovými schopnostmi. Najala je na sebe a následně počkala, až se objeví. Netrvalo to příliš dlouho. Mysleli, že to budou mít jednoduché. Netušili, co je zač…

Torza mrtvol spolu s vnitřnostmi a končetinami se povalovala v kruhu na dosah meče, jehož tvořila střed. Šlo to snadno, jako krájet máslo horkým nožem. Byli tak bláhově důvěřiví, když lezli do pasti ve snaze přijít k penězům za její život.

Uložila pečlivě vyčištěný meč do pochvy zavěšené na zádech a pružně jako divoká kočka opustila staré skladiště s petrolejem. Jedno škrtnutí křesadlem a o pár chvil později dřevěnou chatrč pohltil oheň. Ani se neotočila.





***





Stárnoucí vůdce klanu, všude známý pod jménem Hann zamyšleně pozoroval plameny líně se převalující v krbu. Kamenné zdi dýchaly chlad. Vláčným pohybem si dolil již pátou číši červeným vínem až po okraj a poté se zabalil se do kožešinového pláště. V hlavě mu bzučela změť různých myšlenek a plánů, která se mu dařila tlumit jen notnou dávkou alkoholu. Touha po moci ho pomalu stravovala jako horečka. Stále neměl dost.

Několik úderů klepadlem na dubový masiv ho vytrhlo z rozjímání.

„Pojď dál,“ vyzval příchozího.

Dveře se pomalu otevřely. Štíhlá dívka přicházela téměř neslyšně. Kožené mokasíny z jemně vydělané jelenice jí propůjčovaly schopnost pohybovat se tiše jako duch. Špinavá od krve a dalších nečistot organického původu. Bylo znát, že ještě nenavštívila lázeň a ze stájí šla rovnou za ním.

Nevadilo mu to. Naopak.

„Pane,“ sklonila mírně hlavu a poklekla na pravé koleno, dávajíc mu tak najevo, že on jediný si může být její loajalitou naprosto jistý.

„Posaď se,“ vyzval ji a gestem nabídl křeslo vyložené beraní kožešinou.

Když se uvelebila naproti němu, pokračoval.

„Ani se nebudu ptát, zda jsi byla úspěšná. Těch deset hrdlořezů ti nemohlo být dostatečnými soupeři. Jen takové neškodné cvičení. Hračka. Vím, že si hraješ ráda,“ usmál se a zadíval se do věčně lesklých očí. Následkem mutace její slzné kanálky vyráběly více tekutiny, než bývalo obvyklé u normálního člověka.

Byl v nich chlad.

„Plním vaše příkazy, pane.“

„Ale těší tě to. Neříkej, že tě to ani na chvíli neuspokojuje?“ byl zvědav Hann.

„Možná,“ pokrčila rameny. „Na prchavý okamžik ano.“

„Miluješ to, jsi ze stejného těsta jako já. Silná a nezdolná. Proto jsi přežila transformaci pomocí elixírů a následnou mutaci. Jediná z tisícovky dětí…“

Pokrčila rameny. Nebyla tu od toho, aby soudila muže za jeho nezdařilé pokusy vyrobit bezchybný nástroj. Dokonalou lidskou zbraň.



Z dětství si pamatovala bolest, která se téměř nedala snést. Mnoho bolesti, ta však jednoho dne ustala. Vzal ji k sobě a začal učit. Bojovat. Zabíjet. Poslouchat.

Byl jediným světem, který jí ukázal. Neznala nic jiného.



„Mám pro tebe další práci,“ napil se z poháru vína a promnul si prošedivělé skráně.

„Poslouchám.“

„Chci jeho hlavu!“ rozprostřel po stole pergamen s věrně vykreslenou podobiznou. Byl na ní zobrazen mírně zarostlý muž s dlouhými vlasy. Morizz přimhouřila oči. Něco v jeho tváři ji zaujalo a vzbudilo sympatie.

„Proč?“ zeptala se.

„To nejsou slova, která bych chtěl slyšet z tvých úst!“ zamračil se zle Hann.

„Ano pane, přinesu vám ji,“ opravila se.

„To už je lepší,“ přikývl. Pak však pokračoval. „Býval jako ty. Silný a nejlepší. Dokonalý. Dítě, co přežilo. Pracoval skvěle. Jednoho dne se však někde stala chyba. Zatoužil po svobodě a utekl. Je to už patnáct let nazpět. Trvalo mi poměrně dlouho, než se mi ho podařilo nahradit - tebou…“ zadíval se opět do jejích očí. Stále stejný chlad ho uklidňoval. Vytvořil ji lepší, než byl on. Poučil se ze svých chyb. Sebral jí city a touhu po svobodě. Vzal všechno, co dělá člověka člověkem. Vytvořil dokonalý nástroj určený k plnění jeho vůle.

„Má zezadu na krku drobné tetování ve tvaru osmicípé hvězdy. Stejně jako ty,“ vstal od stolu a dotkl se jemně jejího zátylku.

„Je něco jako tvůj bratr, dá-li se to tak nazvat,“ ušklíbl se.

„Zabiju ho a přinesu vám jeho hlavu,“ zopakovala.

„Věřím, že mě nezklameš,“ pokývl. „Vydělává si všelijak. Jako nájemný žoldák, zabiják, nechává se najímat do jam jako rváč. Nikdy se nezdržuje dlouho na jednom místě. Mrhá darem, který ode mne tak nezištně dostal. Hází perly sviním!“ prskl najednou pln nenávisti. „Zaslouží si za to konečně potrestat! A tím trestem budeš ty!“







***





Jaggar se nasoukal do úzkých kalhot a stočil pohled ke třem spícím dívkám z místního nevěstince. Vypadaly tak nevinně. Málokdo by do nich řekl, jak moc zkušené jsou. Na stole jim nechal tři zlatky. Pro každou jednu. Bordelmamá zaplatil už včera, tyto byly určeny pouze jim. Věděl, že až se proberou, rozradostní je to. Jaggar ženy miloval. A ženy milovaly Jaggara.

Oblékl si halenu a přes sebe přehodil plášť. Meč si zavěsil na záda do speciálně upraveného postroje. Bylo to jeho poznávací znamení. Zvyk, kterého se nevzdal, ani poté co opustil Hannův klan. Rychlé tasení, které tento způsob nošení umožňoval, mu dávalo výhodu proti nejednomu soupeři, stejně jako nezvyklý způsob boje, ve kterém byl vycvičen.

Vyšel na malý dvorek, kde se umyl v sudu ledovou vodou. Ta ho probrala k životu. Vyvedl ze stáje svého koně a za doprovodu vlezlé odrhovačky, kterou si stále pobrukoval, opustil osadu za rozbřesku.

Jeho dnešní zakázka - dovézt nastávající choť baronovi z Braetenvillu, nevypadala nijak složitě. Tato mladá dívka uprchla těsně před svatbou. Nedivil se jí. Baron vypadal jako ropucha. Slizký a bradavičnatý. Sto zlatých však byl pro Jaggara dostatečný argument, aby se tím zabýval. Vlastně se jednalo o vcelku snadno vydělané peníze.





***





Morizz se znuděně zakousla do jablka. Byl podzim a v kraji právě dozrávala. Zde na jihu chutnalo sladce jako med, ne kysele jako na severu, odkud pocházela. Bylo dobré.

Oblékla se do šatů světle růžové barvy s černým semišovým živůtkem. Vlasy si vyčesala do složitého účesu podle poslední zdejší módy. Vypadala jako jedna z těch slečen z vyšší společnosti. Dívka z porcelánu, co se při vyslovení jadrného výrazu cudně rdí. Chtěla působit přesvědčivě, alespoň na první pohled. Netoužila svou oběť vyplašit. Nebylo to poprvé, co dělala něco podobného. Sázela na mužskou ješitnost a jejich snížené soustředění v přítomnosti krásné ženy. V tu se uměla proměnit velmi snadno, dala-li si trochu záležet.

Vyčkávala. Zanechala za sebou dostatek stop, tudíž by neměl mít problém ji najít. Poslala mu po pohůnku v livreji zálohu v koženém váčku a svůj přesný popis. Nemohl to mít snazší.



Objevil se poměrně záhy. Přicházel lehkým krokem, za uzdu vedl černého hřebce. Pobrukoval si nějakou místní odrhovačku a ve tváři mu pohrával mírný úsměv. Světlehnědé vlasy měl svázané do ohonu a na tvář si evidentně nesáhl břitvou alespoň týden. Modré oči se mu nepřirozeně leskly a meč měl připevněný na zádech stejným způsobem, jako byla navyklá i ona. O jeho totožnosti nemohlo být pochyb. Morizz si mimovolně upravila šaty a koketně se usmála. Jejich pohledy se na kratičký okamžik spojily. Do podbřišku se jí na kratičký okamžik zakousl neznámý svíravý pocit.

„Co tu pohledáváš, tak sama?“ zeptal se konverzačně. Bylo mu jí až skoro líto. Mladá, pohledná. Zcela jistě ještě nevinná. Odsouzená k výhodnému sňatku s ropuchou, která se v prince nikdy nepromění. V duchu se ušklíbl, to přirovnání mu přišlo úsměvné.

Mlčela. Svou zbraň měla ukrytou ve vysoké trávě po své pravici. Čekala na vhodnou příležitost.

„Je to bezpečné, bez sloužících nebo strážných?“ utrhl si také jablko a zakousl se do něho. Sladká šťáva vystříkla a stekla mu po bradě na hruď. Pozorovala, kterak si ho labužnicky vychutnává a hned jak zaznamenala chvilkovou nesoustředěnost, zaútočila rychlým výpadem z výskoku. Vyhnul se jen o vlásek díky po léta vyvinuté intuici. Ve výrazu jeho tváře bylo znát překvapení. Hrot čepele minul krkavici sotva o půl palce.



Málem ho dostala. Vše bylo jinak, než se zpočátku zdálo. Nezaváhal ani na chvíli. Tasil a vrhl se na ni. Minul, byla rychlejší, než čekal. Kotoulem se dostala nazad a rovnou z pokleku mu šla po jeho mužství. Měl, co dělat. Málem skončil jako altový zpěvák ve sboru talentovaných kastrátů. Jeho pohled ztvrdl. Nehrála fair. Nepříčila se jí evidentně žádná podpásovka. Naštvala ho tím pořádně.

„Jak chceš, děvenko!“ procedil mezi zuby. Bublal v něm vztek. Byl si vědom své silové převahy i zkušeností, které nemohla ona ve svém věku za žádnou cenu nabrat. Vypadala spíš jako holčička. Dítě s chladnýma lesknoucíma se očima. Výpad z klamavé otočky však vykryla nečekaně schopně. Většina běžných smrtelníků by už byla na dvě poloviny. Ona to ustála bez mrknutí.

Kov zařinčel o kov.

Použila jeho energii, přijala ji a nechala se odhodit do strany. Svištícímu shurikenu se vyhnul jen díky svým zrychleným reflexům. Za prvním však poslala sérii dalších. Měl co dělat. Jeden se mu bolestivě zakousl do levé paže. Uvědomil si, že útočnice není žádným druhořadým zabijákem. A pokud to nezačne okamžitě brát vážně, může to být úplně klidně on, kdo tu zůstane a bude čichat fialky zespoda.

Výraz jeho tváře ztvrdl. Vyrval si hvězdici i s kusem masa ze své levice a s řevem se na ni vrhl, využívaje svých abnormálních schopností. Klamavému seku se jí podařilo vyhnout nějakým zázrakem, jinak si to neuměl vysvětlit. Navíc se mu pomocí půlobratu málem dostala do zad. Úder její zbraně vykryl na poslední chvíli a odhodil ji od sebe. Tolik shurikenů mít nemohla.

Dopadla měkce na obě dvě nohy, ačkoliv on do toho vložil svou maximální sílu. Narovnala se a s úšklebkem ve tváři mu dvěma prsty naznačila: tak pojď.

Zamračil se. Tohle byly jeho manýry. Dělal to zpravidla vzteklým pitomcům, co si mysleli, že na něho mají díky silové nebo množstevní převaze.

Tak počkat!

Musel se uklidnit. Až moc dobře věděl, že ten kdo nemá emoce pod kontrolou, ryje hubou v hlíně zpravidla jako první. Tohle byla vyšší škola, nemohl k tomu přistupovat tak laxně, jak býval zvyklý. Díky svým schopnostem ještě nenalezl přirozeného nepřítele a jeho obezřetnost polevovala. Netrénoval tak často jako dříve. Byl mutant a zneužíval toho. Ona, však také nemohla být normální. Jinak by už lovila na onom světě.





Boj s tímto mužem pro ni byl úplně něco jiného, než bývala zvyklá. Zjistila, že jí srdce buší o něco rychleji, než obvykle. Ještě se nesetkala s nikým silným a schopným jako byl on. Fascinovalo ji to a probouzelo zvědavost. Rozvzteklila ho pořádně, neměl zdaleka emoce pod kontrolou tak jako ona. Jinak však tušila, že poradit si s ním nebude rozhodně nic snadného. V jeho prospěch hrály zkušenosti a nesporná fyzická převaha. V její rychlost a obratnost. Tušila, že to bude oříšek.

Boj trval až do soumraku a dlouho neměl jasných vítězů, ani poražených. Oba ze sebe vydávali maximum. Klouby praštěly, ocel řinčela. Světle růžové šaty chytly červenohnědý odstín od zasychající krve a svůj původní vzhled už dávno ztratily. I on však nebyl zcela bez zranění. Stále se však nikomu nedařilo zasadit smrtelnou ránu. Jak čas pomalu plynul, uvědomovala si, že díky nedostatečné síle úderu, má určitou nevýhodu a pokud to neskončí rychle, dříve či později podlehne jeho útokům. Vzpomněla si na nový chvat. Soupeř ho logicky nemohl znát. Šlo o poměrně nebezpečný klamavý dvojúder, který se už stal smrtelným nejednomu protivníkovi. Měl jen jedinou nevýhodu. Kdyby se náhodou nepovedl a on přežil, ocitne se mu až příliš nablízko. Což v tomto případě znamenalo konec.







I Jaggar se ponořil do souboje naplno. Velice rychle pochopil způsob jejích útoků a velmi brzy se pro něho stala čitelnou. Prošla podobným výcvikem jako on, to bylo více než jisté. Znalost ve zdejších krajích neznámé techniky boje, lesklé oči, nadlidská rychlost a síla naznačující proběhlé mutace. Hann vyrobil dalšího lovce. Cítil, že mu je rovnocenným soupeřem a on si nebyl jistý, jak to celé skončí. Zranění, která mu způsobila, krvácela a on cítil, jak pomalu ztrácí obratnost. Potřeboval to rychle skončit. Rozhodl se pro klamavé zakopnutí, které ji na něho naláká, jelikož si bude myslet, že udělal chybu. Byl to jeden ze způsobů, jak ukončit boj, pokud narazil na velmi silného nepřítele. Za svůj život ho použil asi dvakrát, nebyl si v něm úplně jistý.



Morizz se únavou zamotala hlava. Uvědomila si, že je velmi vyčerpaná. Byl to pro ni poměrně neznámý pocit. Až dosud se nesetkala s tak silným soupeřem. Povšimla si však, že muž je taky na pokraji sil. Zapotácel se a noha mu podjela na spadaném listí. Nebyl plně soustředěn. Přišel čas na její chvat.

Sebrala své poslední síly a vymrštila se jako had, který se chystá uštknout svojí kořist.





***





Hann se zhluboka napil ze stříbrného poháru a opět se zadíval do plamenů. Oheň byl živel, se kterým se plně ztotožňoval. Pociťoval vnitřní spřízněnost s jeho nekompromisní touhou pozřít vše, co by mu stálo v cestě.

Býval třináctým z dvanácti právoplatných synů. Bastard, co jí u stolu s děvečkami a čeledíny, jelikož do hlavního sálu mu byl vstup navždy zapovězen. Potomek služky a hradního pána trpěný zde z milosti. Nikdy ho nepřijali mezi sebe a on včas pochopil, že bude vždy jen posledním z posledních.

Utekl ze země. Navštívil cizokrajné kraje, kde viděl a naučil se věci, které ho navždy učinily odlišným. Zpět se vrátil silný, odhodlaný vzít si vše, na co měl podle jeho názoru právo.

Když zemřel dvanáctý právoplatný syn hradního pána, přihlásil se o svá dědická práva.



Od té doby kráčel krajem strach.







***







Ležela na břiše a přerývavě dýchala, hlavu zabořenou v hlíně. Vprostřed páteře ucítila jeho koleno. Znala ten chvat. Teď ji uchopí za vlasy a trhne vazem, nebo prořízne hrdlo…

Zvorala to. Vlezla mu do pasti jako myš za kusem slaniny a ta sklapla. Udělala chybu, což ji teď bude stát život. A to se zrovna začínala docela bavit.



Místo trhnutí však ucítila jemný dotek na krku.



„Hannova značka, jak jinak,“ pravil, když jí odhrnul vlasy ze zátylku.

Mlčela. Nebylo k tomu co říci.

„Pokud tě nezabiju, nedáš si pokoj, dokud nepřipravíš o život ty mě,“ konstatoval.

Nijak na jeho slova nereagovala. Měl pravdu. Až moc dobře věděl, jak se věci mají.

Otočil ji na záda a drobné zápěstí uchopil nad hlavou, stehna svíral koleny, aby mu nemohla být nikterak nebezpečná. Byli si najednou hrozně blízko. Cítil, jak se jí zdvíhá hrudník po předchozí námaze. Z lesklých očí čišel stále chlad. Cítil z ní nadřazenost i v této pravděpodobně poslední chvíli. Dráždilo ho to.



Jaggar se řadil k mužům, kteří nikdy neměli problém získat ženu. Ať urozenou dámu, která nezřídka znuděná svým tučným plešatějším manžílkem nalezla v tomto přitažlivém žoldákovi zalíbení, či prostou vesnickou holku, ke všemu svolnou, jež zatoužila po exotickém cizinci projíždějícím krajem. Řadil se vždycky k pohledným mužům s plným měšcem a sebevědomým úsměvem na rtu a to ženy přitahovalo jako magnet. Bral si je bezstarostně a stejně tak je i opouštěl.

Na tuhle kouzlo jeho charizma evidentně nefungovalo. Dívala se kamsi, jakoby tu nebyl. Nebránila se, ochabla. Možná to byla hra, možná smíření s koncem. On ale celou partii rozhodně nehodlal ukončit tak rychle. Byl hráč a jako takový rád vítězil.

„Smrt je příliš definitivní. Myslím, že je škoda, aby někdo takový jako ty, zemřel tady a teď,“ zadíval se jí znovu do očí. Povšiml si mimo jiné, že svými slovy upoutal její pozornost.

„Na trhu s otroky o tebe jistě bude zájem. Myslím, že se budeš skvěle vyjímat v jednom z těch zámořských harémů, vypadáš vcelku k světu…“ nechal viset provokativně slova ve vzduchu a škodolibě se pásl na pohledu do její tváře, která začínala měnit vzteky barvy. „Nechat tě bojovat v jámách by také nemusel být úplně špatný nápad. Mohl bych na tobě vydělat balík,“ pokračoval v samomluvě a pozoroval, jak se chladný výraz jejích zelených očí mění na čirou nenávist.

Ve skutečnosti však měl úplně jiný plán. Daleko ambicióznější a nebezpečnější než výše zmíněné. Už měl všech těch Hannových lovů po krk. Nebyla první a on tušil, že rozhodně nebude ani poslední. Tento muž nepatřil k lidem, kteří by zapomínali nebo odpouštěli. Byla jen jedna cesta, jak mít navždy klid. Jenže sám na to až dosud neměl dostatek sil a schopností.



Podíval se do zelených lesklých očí vzpouzející se dívky. V jeden moment měl pocit, že si povšiml záblesku čehosi, co ho přesvědčilo, že by to nemuselo být zase tak nereálné získat ji na svou stranu. Chtělo to jen čas.







***





V pajzlu u Rudé Kočky na konci osady Dormanda měli jednu neuvěřitelně příjemnou schopnost, a to na nic se neptat. Ani tentokrát se nikdo neměl zájem vměšovat do jeho záležitostí a tudíž se ani nepozastavoval nad skutečností, že si to sem přihasil těsně před půlnocí se spoutanou holkou zbrocenou od krve. Platil zlatem a díky tomu zde míval jisté výsady.



Objednal si večeři, pokoj, káď s horkou vodou a několik lahví toho nejlepšího vína, co šlo sehnat. Požadované dostal záhy i s přáním dobrého spaní a slibem, že ho nikdo nebude až do rána rušit.

Morizz se zavíraly oči únavou a prostorné letiště se dvěma načechranými duchnami ji lákalo ke spánku.

„Potřebuješ ošetřit,“ zaslechla za sebou Jaggarův hlas. Měl pravdu. Jediné, co ji utěšovalo, byla skutečnost, že na tom nebyl o nic lépe.

„Vykoupej se, dokud je lázeň horká,“ naznačil gestem k dřevěné kádi, ze které stoupala pára. Sám na nic nečekal a vyzul se z oblečení jako had. Stál před ní, jak ho pánbůh stvořil a na rtech mu pohrával pobavený úsměv. Prohlédla si ho pečlivě. Provazce tuhých svalů zbrázděné mnoha jizvami. Líbil se jí. Zase ten svíravý pocit v podbřišku. Tak nějak si s tím nevěděla rady. Sama byla taky ulepená od potu a krve. Lázeň jí rozhodně nebyla proti mysli. Pozvedla ruce s pouty, aby mu naznačila, že oblečená tam rozhodně nepoleze.

Chápavě se usmál a pomalu jí rozepínal šaty, jeden knoflíček po druhém, dával si načas. Nemohla dělat vůbec nic, jen trpělivě čekat. S každým jeho dotekem v ní rostlo vnitřní napětí a na zádech naskakovala husí kůže.



Horká voda jí však udělala moc dobře. Seděl tak blízko, že se navzájem dotýkali a vláčnými pohyby jí umýval záda, cítila ho za sebou. Její přítomnost na něho také měla jisté účinky, jak si povšimla. Nedal však nic najevo. Bylo jí to skoro líto. Když se vykoupali, pustil se do zašívání jejích ran. Pracoval precizně a rychle. Měl s tím evidentně zkušenosti. Ty hlubší sešil, ty méně závažné ošetřil hojivou mastí.

Mlčela, ale měla v sobě zmatek. Celá situace se jevila navýsost absurdní. Muž, který se jí s takovou pečlivostí věnoval, byl jejím nepřítelem. Soupeřem, jehož hlavu si žádal Hann.

Rána na jeho levici počínala hnisat, jak si povšimla. Pokývla mu, ať si sedne a nechá ji oplatit mu protislužbou.

„Mohu ti důvěřovat?“ zeptal se vážně a probodl ji zkoumavým pohledem.

Váhavě přikývla, byla zmatená.

„Hann si tvou loajalitu nezaslouží, je to zrůda,“ prskl vztekle, když navlékla niť do oka tenké jehly na zašívání ran.

„Jak to myslíš?“ nechápala. Hann byl celým jejím světem, to díky němu byla něco více.

„Přes dva tisíce dětí padlo za oběť jeho pokusům,“ uslyšela Jaggarova slova. „Pamatuješ na tu bolest, než se z tebe stalo to, čím jsi teď?“ zadíval se jí do očí. Napila se z poháru vína. Nikdy alkohol neochutnala. Dnes udělala výjimku.

„Pamatuju,“ přikývla. „Bylo to dlouhé. A strašné. Ostatní padaly jako mouchy. Hann říkal, že jsem vyvolená. Vyvolená k tomu mu sloužit.“

„Prostě jsi jen měla kliku,“ prskl Jaggar. „Ten člověk je stvůra, která nesleduje nic jiného než vlastní prospěch. Vyrobil z tebe zbraň, aby rozšiřoval svůj vliv. Tam kde si jde běžnej chlap pro smrt, ty tančíš nad mrtvolami nepřátel svůj vítězný tanec. Znám ten pocit, je to opojné,“ usmál se.

Přikývla. Na ten krátký okamžik si rozuměli.

V hlavě se jí promítala změť zmatených vzpomínek. Jakoby setkání s tímto mužem spustilo proces, s jakým se její mysl dosud nesetkala. Vyprávěl o svém dětství a i ona si vzpomněla na to své. Mihotavý záblesk v paměti přinesl obrazy, které jí přikázaly zapomenout.



Malá tmavovlasá dívenka sedí na zápraží chudobného příbytku. Vychází sluníčko, usmívá se. Líbí se jí, jak hřeje a šimrá po tváři. Zamrkala. Bylo to najednou tak živé. Přijíždějí jezdci, je jich mnoho. Zabíjejí ženy i muže ve vsi a berou jen děti. Život její matky odplouvá v potoku krve prýštícím z hrudi. Teče a nelze ho zastavit, ačkoliv se o to zuřivě snaží svými malými dlaněmi.

Táhnou je pustinou, ti slabší umírají. Všude jsou mouchy. Mají hlad a žízeň…



„Zabil mou matku,“ zašeptala tiše. Oči měla rozšířené doširoka.

„I tu mou,“ přikývl Jaggar.

„Jak jsem na to jen mohla zapomenout?“ nechápala.

„Byla jsi příliš malá. Přetvořil si tě k obrazu svýmu. Nemohla jsi za to. Byl jsem na tom stejně. Nebejt jedný čarodějky, která mi otevřela oči, jsem dneska stejný kus ledu jako ty,“ ušklíbl se.

„Vidíš mě jako kus ledu?“ prskla dotčeně.

„Nemůžeš za to, není to tvá vina. Je to jeho vina,“ poukázal. „Je jen jediná cesta, jak se osvobodit…“ nechal slova vyznít do ticha.

„Jak?“ hlesla.

„Zabít Hanna!“

„Chceš zabít Hanna? Myslíš, že to je tak jednoduchý? Ve dne v noci ho střeží dvě stovky mužů ve zbrani. Jsou to ti nejlepší z nejlepších v kraji…“ odporovala Morizz.

„Já vím, ale všechno to jsou jen lidé a ti umírají snadno. I Hann je jen člověk. Někdo by už měl učinit zlu, které šíří, přítrž! Nemyslíš?“

„Já… nevím. Je jediný svět, který mám. To díky němu jsem tam, kde jsem…“ zavrtěla hlavou.

„Bojíš se svobody?“ položil zvláštní otázku Jaggar.

„Nevím, nikdy jsem svobodná nebyla,“ přiznala.

„Někdo se pro ni nezrodil, jiný bez ní naopak nedokáže žít. Ukážu ti jaké to je být svobodnou a ty se rozhodneš, na čí stranu se přidáš…“ navrhl.

„Když se nevrátím s tvou hlavou v plátěném ranečku, ztratím navždy místo, které jsem nazývala svým domovem. Stanu se psancem, jako jsi ty,“ potvrdila suše nelítostnou skutečnost.

„Chceš mou hlavu? Dobrá tedy,“ podal jí svou dýku rukojetí napřed. Vždy patřil k hráčům, kteří rádi riskují. On sám neměl při sobě zbraň žádnou. Věděl, že pokud bude chtít, zabít ho zvládne během chvilky.

Pozoroval ji. Cítil, že je zmatená. Neví, co si počít.

„Nedokážu to,“ přiznala se sklopenou hlavou. Neuměla si to vysvětlit. Až dosud nechybovala a splnila veškeré příkazy bez zaváhání. Po setkání s Jaggarem však najednou bylo něco jinak. V jejím nitru se rozprostíral jeden velký zmatek.







***







Byli na cestě již čtvrtý týden. Z jihu na sever to nebyl zrovna kousek a jejich putování ubíhalo jen velmi zvolna. Jaggar si dával načas. Nebylo kam spěchat. Považoval za nutné být si její loajalitou naprosto jistý. Čas od času se odpojili od hlavní kupecké a on ji vzal k nějakému zajímavému místu, které probouzelo emoce. Měl snahu ukázat jí všechny barvy světa, které se mu podařilo objevit. Ona jakoby dosud znala jen jednu. Temnou jako noc bez sebemenšího náznaku světla.



Masivní hora Gairon symbolizovala vstupní bránu k severu a byla jedním z prvních hraničních kamenů Hannova panství. Čněla až nad oblaka líně plující oblohou a její vrcholek neměli šanci z kamenité stezky spatřit.

„Pojď,“ vyzval ji a začal vylézat vzhůru. Na nic nečekala a pustila se za ním. Vyrostla na severu a ve šplhání po skalách se stala poměrně zdatnou. Nic jiného jí ani nezbývalo.

Terén byl sice poměrně náročný, ale výsledek stál za to. Když se jim po pár hodinách podařilo překonat několik poměrně obtížných úseků, otevřel se jim překrásný výhled na Amonský horský pás a koruny dubových lesů vlnící se ve větru. Přímo pod nimi se jako blyštivý had klikatila řeka Lestra.

„Tohle jsem ti chtěl ukázat,“ usmál se Jaggar, když pozoroval rozzářené oči Morizz fascinované tím pohledem.

„Nikdy jsem tu nebyla,“ přiznala. „Přitom jsem to měla relativně nedaleko.“

„Já sem chodil velmi často jako dospívající. Snil jsem o světě za hranicemi a byl zvědav, jaký je. Odsud vypadá jako dětská hračka, podívej…“ nasměroval její pohled do vnitrozemí.

„Odsud vypadá jako dětská hračka i Hannův hrad,“ ukázala Morizz opačným směrem a zaclonila si oči proti obloze.

„Ve skutečnosti však o žádnou snadnou hru nepůjde. Když prohrajeme, smrt se stane tím nejpříjemnějším, v co budeme moci doufat,“ zvážněl a uchopil ji dvěma prsty za bradu, aby si mohl pečlivě prohlédnout výraz v jejích očích. Měl na lidi čuch. Poznal, když se mu snažili lhát, nebo ho vlákat do pasti. Nebránila se mu, ani neuhnula pohledem. Vítala jeho blízkost. Po celou cestu si držel odstup, což v ní probouzelo touhu o to větší. Musel o tom vědět, přesto však nepřekročil onu hranici, která by změnila jejich vztah z pouhého přátelství na něco více.

„Už ses rozhodla?“ zeptal se.

„Ano,“ přikývla.





***





Dva jezdci mířící do středu Hannova panství budili v očích obyčejných vesničanů obavu. Blížili se bok po boku v sedlech hřebců černých jako uhel. Kopyta jejich koní tepala prašnou cestu vedoucí k hlavnímu sídlu vůdce klanu a nejeden místní obyvatel tušil, že budou znamenat problémy.

„Už není cesty zpět,“ zamumlal Jaggar, když si povšiml, jak se kolem nich počínají shlukovat muži jeho soukromé gardy připomínající svým počtem spíš malou armádu.

Přikývla. Měl pravdu. Nezáleželo jí už tady na tom všem. Minulost pod Hannem připomínala zlý sen, ze kterého se probudila jako zázrakem. Jediný důležitý člověk v jejím životě byl Jaggar.



Hann už na ně čekal na balkóně umístěném nad prostornou dvoranou. Informace o zradě Morizz se k němu donesla vcelku snadno. Neměli ji tu rádi. Ani ona je. Držela si od nich odstup. Myslela si, že je něco více. Sám ji vždy učil, že je vyvolenou. Vyvolenou mu sloužit. Přitom měla jen kliku.

Dolil si stříbrný pohár červeným vínem až po okraj a vypil ho skoro celý na jeden zátah. Špatně se mu smiřovalo s její zradou. Trvalo dlouho, než se mu ji podařilo vychovat a veškeré jeho snažení přišlo vniveč. Historie se opakovala, neodvedl tak dobrou práci, jak si myslel.

„Zabijte je! Rozsekejte je na tisíc kusů!“ zvolal rozčileně, když se jeho muži shromáždili v obranném valu na spodním nádvoří.

„Ano pane,“ ozvalo se mu v odpověď z dvou set hrdel. Hannovi muži tasili a vrhli se na ty nepochopitelně drzé jezdce, kteří se tu tak zničehonic objevili.



Jaggar s Morriz na nic nečekali a zaujali obrannou pozici. Zády k sobě, čelem k protivníkům, kteří na ně zaútočili ze všech stran.

Morizz soupeře znala jako své boty. Věděla, co jsou zač, jaké mají slabosti, čím se po večerech baví a jak nechutně jim umí smrdět nohy, když se zují. Neměla je nikdy v lásce. Přišli jí tupí a omezení. Zajímaly je jen děvky, chlast a sázky v jamách.



Prostoduchý Bobb se na ni vrhl s řevem a obouruční sekerou. Proslýchalo se o něm, že s touto mohutnou a těžkou zbraní prý i spí. Když byl vzhůru, tak ji neustále brousil. Morizz to vždycky lezlo hrozně na nervy. Promáchl do prázdna, byl příliš pomalý. Vodorovný sek směřovaný na jeho břišní dutinu ho překvapil. Když se pokoušel udržet její obsah uvnitř, přišel o hlavu.



Morizz mrkla s uznáním na Jaggara a mrštně unikla z dosahu dvou šavlí zabijáka Herze. Uměl s nimi zacházet velmi zdatně. Zatímco se jednou kryl, druhou útočil. Pro běžného smrtelníka nepříjemná kombinace. Vyhnula se prvnímu výpadu a s rychlým půlobratem se mu dostala do zad. Příliš ho neobšťastnil pohled na hrot meče trčícího mu z prsou. Morriz zbraň vytáhla a obratem ji zasula do srdce barbarského Kotta, který ji už nějakou chvíli obtěžoval řemdihem se dvěma ostnatými koulemi

Obtloustlý Warre, světlovlasý seveřan se rozmáchl těžkým obouručákem ve snaze zabít dvě mouchy jednou ranou. Nepovedlo se mu však ani jednu alespoň trochu škrábnout. On naopak zemřel na rychlou srdeční zástavu velmi záhy. Způsobila ji náhlá konzumace příliš velkého obsahu železa, které držel Jaggar z té výhodnější strany ve své pravici..



Dvojčata Hronn a Bromm - profíci s vrhacími noži, téměř bezzubí sympaťáci s vodnatýma očima. Jeden mířil na Jaggara, druhý na ni. Zareagovali jako sehraný tým, aniž by se museli jakkoliv domlouvat. Odrazit letící nůž mečem není nic snadného a málokomu to vyjde. Jim se to povedlo tak elegantně, že se oba čekatelé na vynález zubní protézy, chvíli bezvýsledně pokoušeli vylovit vrhací zbraně ze svých ohryzků, než jejich těla bezmocně dopadla s žuchnutím na kamennou dlažbu. Začalo to tam pěkně klouzat.…



Morizz s Jaggarem se na sebe spokojeně zašklebili. Jejich soupeři neměli šanci. Byli příliš pomalí a v tomto množství, zakopávali často jeden o druhého. Dva drzouni likvidovali Hannovu domobranu snadno jako čerstvě nabroušená břitva prořídlé strniště stárnoucího trapera. Postupovali zvolna, ale kdokoliv se střetl s jejich čepelemi, zpravidla velmi záhy čekal frontu při odbavení na onom břehu.



Hann to pozoroval fascinován jejich spoluprací. Byli neuvěřitelně sehraní. Jeden kopíroval pohyby druhého jako nějaký magnet, aby krytí bylo dokonalé. Pozvolna měnili jeho klan od mala cvičených zabijáků v hromady končetin a vnitřností. Vytvořil dvě dokonalé zbraně, které se otočily ostřím proti němu. Život přinášel mnohé paradoxy.





Uplynula hodina a vůdce klanu zůstal bez armády. Sám.



Opustil balkón, sejmul ze zdi kuši a založil do ní šipku. Věděl, že v boji nablízko s nimi nemá žádnou šanci. Přesto jim však odmítl vydat svůj život tak lacino. Jed, kterým byl hrot napuštěn, měl velmi rychlou účinnost. Vezme sebou do všech pekel alespoň jednoho z nich.



Po nějaké chvíli se objevili ve dveřích. Bok po boku, jako bratr a sestra. Od hlavy po paty zbrocení krví, vypadali jako nějaká monstra. Usmívali se však a oči jim plály odhodláním.

Vyrobil příliš nebezpečné zbraně a ztratil kontrolu.



„Je konec,“ pronesl vážně Jaggar. Těšil se na tento moment posledních patnáct let. Morizz mlčela a nervózně přešlápla z nohy na nohu. Vnímala Hanna roky podvědomě jako otce a věděla, že ho nedokáže jen tak zabít.



Hann zkroutil ústa do opovržlivého úšklebku. Zjistil, že toho hezouna s příliš sebevědomým úsměvem nenávidí. Pěstoval si na prsou pěkně jedovatého hada. Dal mu výcvik, výchovu, abnormální schopnosti, díky kterým muži pod jeho útoky padali k zemi, jako klasy při senoseči. On se mu odvděčil vzpourou a zradou. Utekl, povraždil mu nejbližší bojeschopné muže a vzal mu i ji. Už mu nepatřila. Cítil to.



Hann o krok couvl a vystřelil. Mířil na proradné zrádcovo srdce. Tušil, že brzy zemře, ale jeho vezme sebou. Na tak krátkou vzdálenost se neměl šanci uhnout ani on…



Morizz zareagovala automaticky. Nemohla nechat Jaggara zemřít, měla-li šanci smrti zabránit. Teď když konečně pochopila, o čem je život. Otevřel jí oči, ukázal, že ve svobodě žít lze. Chtěla být s ním, ne sama...



Otrávená šipka do cíle nedoletěla. Morizz zastavila ostrý hrot vlastní hrudí. Zamrkala, bolelo to. Zapotácela se. Jed se začal mísit s krví a pronikat do těla.



Hann to konsternovaně pozoroval, ani jeden plán nevyšel podle jeho představ. Chránila ho. Jeho život pro ni byl více, než ten její. Sám ji to vždy učil. Že získá smysl až oddaností a upřímnou službou. I toto se otočilo proti němu.

Podruhé už natáhnout kuši nestačil…



Jaggar se u něho zjevil dvěma přískoky a s výrazem plným nenávisti mu vnořil do srdce čepel svého meče. V modrých očích žhnul hněv.

Poté se otočil k Morriz. Podklesla v kolenou a sesula se do kleku, vypadala udiveně. V mžiku by u ní. Hann už jim nemohl být nebezpečný.

Zachytil její vláčné tělo, dříve než stihlo dopadnout na kamennou podlahu.

„Děkuju ti za ten krásný čas, kdy jsem k tobě mohla patřit,“ zašeptala s úsměvem. Na prsou jí rostl obrovský krvavý květ, který se pořád zvětšoval. Zrak se počínal mlžit.



Jaggar získal vše, co chtěl, přesně tak jak si předsevzal. Přesvědčil dívku, která mu pomohla za cenu vlastního života ke smrti člověka, kterého nenáviděl.

Od teď už bude svobodný. Časy psance byly u konce. Konečně se mohl volně nadechnout.





Lesk, který se objevil v Jaggarových očích, nebyl v tuto chvíli způsoben jen mnohačetnými mutacemi.


 celkové hodnocení autora: 95.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 11.10.2016, 12:12:26 Odpovědět 
   Zdravím.

Dočetl jsem až do konce! :o) Příběh je čtivý a napínavý, není zde nouze o akční scény, či pomalejší pasáže. Postavy jsou nucený nejen jednat podle toho, jak byly "naprogramovány", ale i jinak mimo vliv svého pána, který je přetvořil k obrazu svému. Nakonec, kdo mečem vládne mečem sejde a náš hlavní záporný hrdina nakonec umírá rukou toho, koho stvořil k obrazu svému. Na práci šotků jsem nekoukal, bojové scény hodnotit nebudu, protože jsem se jim vždy vyhýbal jako čert kříži.

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 11.10.2016, 12:41:02  
   Šíma: P.S. Příběh je takovým lehkým fantasy. Co se mi také líbí je, že hrdinové nejsou nesmrtelní a nezranitelní.
 ze dne 11.10.2016, 12:23:22  
   Werrona: Díky moc :).
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
HLAD
Tilda
Idylka ideálu
kimberly1995
Prkna za růže [...
Lilitka
obr
obr obr obr
obr

10dkg magie
Aenica
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr