obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Charakter člověka je jeho osudem."
Hérakleitos
obr
obr počet přístupů: 2914983 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38873 příspěvků, 5674 autorů a 386247 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: DRUHÉ NEBE ::

 autor Danny Jé publikováno: 15.10.2016, 16:46  
Kapitola 8
 

Kapitola 8



O týden později jsem seděl v kanceláři ředitele kliniky profesora Thompsona.


„Proč jste mě zavolal, profesore?“ zeptal jsem se.
„Elin Furgiv se k nám vrátí,“ odvětil.
„Tak to jsem moc rád. Obával jsem se, že k nám už nevrátí.“
„Po tom jejím zážitku si ji rodiče vzali domů. Bohužel se její zdravotní stav opět zhoršil a hospitalizovali ji v Londýně. Doktorka Garnessová mi volala, jestli bychom ji mohli umístit k nám. Vyhověl jsem jí.“
„A co na to její rodiče?“
„Souhlasili.“
„A kdy to bude?“
„Možná už pozítří,“ odvětil profesor.
„Dobře,“ podotkl jsem.
„Rád bych věděl, co se vlastně stalo. Do dnešního dne jsem pořádně nepochopil, proč utekla?“
„I když se to zdá jako obyčejný zkrat…,“ spustil jsem. „…tak to má hlubší pozadí.“
„Jsem přesvědčen, že ano,“ dodal.


Dle jeho pohledu, mi bylo jasné, že dříve nebo později tento rozhovor povedeme znovu, aby se konečně dozvěděl, co se ten den opravdu stalo. Otázkou zůstává, jestli bych mu měl všechno říct…


* * *

Elin Furgiv se opravdu v Child´s Hope objevila.

„Nechtěl jsem tomu ani věřit, že tě znovu uvidím,“ pronesl jsem, když se otevřely dveře a do mé pracovny vstoupila Elin.
„Doktore, Leetchi. Jsem ráda, že vás vidím.“
„Krátké vlasy jsou teď v módě?“ zeptal jsem se.
„Chtěla jsem změnu,“ vysvětlila.
„Jak se mají rodiče?“
„Teď už dobře. Vědí, že tady se o mě dobře postarají.“
„Kdyby tvoji rodiče nejednali příliš ukvapeně…“ poznamenal jsem.
„Vím to.“
„…ale rozumím jim. Měli o tebe strach,“ dodal jsem.

Ukázal jsem rukou na pohovku. Sedli jsme si tam.

„Ale jsem tady a věřím, že Child´s Hope se stane opět mým domovem.“
„Child´s Hope byl a bude vždycky tvým domovem, Elin.“
„To ráda slyším,“ usmála se.

Po chvilce ticha se znovu rozezněl její příjemný hlas.

„Je tu ještě Daniel?“
„Daniel?!“ udivil jsem se.
„Ano.“
„Ano, je tu. Proč se ptáš na něho? Myslel jsem, že vy dva jste se moc nekamarádili.“
„Nekamarádili, to je pravda.“
„Mohu vědět, proč se zrovna ptáš na něho?“
„Byl to sen,“ odvětila krátce.
„Sen?“
„Zdál se mi o něm sen.“
„Bylo to jednou nebo vícekrát?“
„Byly to tři krátké sny. Nesouvislé sny. Nejdříve jsem tomu nerozuměla, ale pak když se jedna část z prvního snu objevila ve třetím snu, pochopila jsem, že to má souvislost. Bohužel, nevím, co se za těmi sny skrývá.“
„Můžeme se pokusit na to přijít. Co říkáš?!“ pobídl jsem ji.
„Dobře,“ pousmála se
„Tento sen byl úplně z jiného světa…“ spustila.

Kde jsem to už slyšel, pomyslel jsem.

„…můj sen byl o válce s medúzami. Nevím, proč jsme my jako lidé začali válčit s medúzami. Možná, že to bylo z ohrožení, už si to moc nepamatuji.“
„Pověz mi jen, to co si pamatuješ,“ pobídl jsem ji.


Souhlasně pokynula hlavou.


* *

…moře bylo klidné. Naše lodě se pohupovaly na vlnách. Celkem šest lodí vyplulo na lov ryb. Nahodili jsme sítě a čekali, co se bude dít. Moře bylo klidné. Až do chvíle, kdy se u jedné lodě ozval křik. Stála jsem na lodi, která byla nejdále od místa, proto jsem neviděla nic. Jenom slyšela křik. Stejně jako ostatní. Najednou se zablýsklo a dřevěná loď se rozlomila. Potopila se. Nejbližší loď se pomalu otočila k místu neštěstí. Muži na lodi oštěpy zaútočili na plující kruh v moři. Nikdo netušil, co že to vlastně bylo, až do chvíle, kdy někdo vykřikl: „Medúzy. Jsou to medúzy.“

Ostatní lodě vytvořily kruh. Muži i ženy brali do rukou oštěpy a vrhali je do moře na průhledné živočichy. Já jsem jen stála a s několika dalšími mladými děvčaty jsme pozorovaly to zabíjení. Připadalo mi to tak nelidské a tak zbytečné. Bohužel jsem nemohla nic udělat. Držela jsem se stožáru a odvracela pohled k nebi. V tom se z oblohy snesl déšť. Teplý déšť. Možná, že to bylo znamení, abychom už přestali. Několikrát zahřmělo a jeden z blesků udeřil do jedné z lodí. Teď. Ano, teď. To byl ten signál, abychom už přestali.

Když dopadl poslední oštěp do moře. Déšť ustal a nastalo ticho. Ani jsem nechtěla pohlédnout do moře, obávající se děsivé ohledu na mrtvé medúzy. Nakonec jsem se tam podívala, ale to jen proto, že jsem slyšela slova údivu. Všichni byli překvapeni. Naházené oštěpy vytvořily ve vodě podivný obrazec. Jakýsi neznámý symbol. A medúzy najednou ožily. Když chtěl jeden z mužů znovu použít oštěp. Rozpadl se mu v ruce na prach.

„Čáry,“ vykřikl někdo.
„To byli bohové,“ ohradila se jedna ze starších žen držící v ruce proutěný košík.

Nikdo už neřekl ani slovo. Myslela jsem, že poplujeme dál, abychom nachytali nějaké ryby. Ale náš navigátor ukázal směrem zpátky ke břehu. „Blíží se velké vlny,“ promluvil na muže s pruhem červenobílé látky přes rameno. Ten pozvedl pravou ruku a zavelel k plavbě. Vraceli jsme se.


* *


„Byla to jediná válka s medúzami?“ zeptal jsem se.
„Ne. Jak jsem řekla. Některým částem jsem nerozuměla, ale pak se souvislosti sami ukázaly,“ odpověděla.
„Dobře, pokračuj,“ vybídl jsem ji znovu.


* *

…ten den jsem se procházela po pláži. Dnes se připravovala velká slavnost. Dívka z druhého kmene si brala muže z našeho kmene. Když jsme připravily vše potřebné ke slavnosti. Ostatní muži šli k lodím a staré ženy do domu ženicha. Jeho bratr šel pak v doprovodu mužů z druhého kmeny pro vyvolenou jeho bratra.

Já se procházela po pláži, když jsem zahlédla chlapce, který utíkal před jinými chlapci. Smáli se, radovali. Když ho dohonili, plácli ho do ramene a utíkali zase jinam. On se zastavil a podíval se na mě. Usmál se a pak vyrazil za ostatními chlapci. Stála jsem, koukala na něho, jak běží. Až písek lítal do stran.

„Líbí se ti?“ zeptala se dívka stojící o dva kroky za mnou.
„Nevím,“ odvětila jsem.
„Jsi divná, Kiylei,“ dodala a odběhla za ostatními dívkami, které stály poblíž palmy.

Neřekla bych, že jsem odlišná od ostatních dívek, jen jsem jí nechtěla říct, že ho znám. Ten mladík je mi povědomý, jako bych ho už někdy viděla…


* *

„A pak jsem se probudila,“ dodala Elin.
„Myslíš, že to byl skutečně Daniel?“ zeptal jsem se.
„Ano. Byl to on. Pamatuji si jeho tvář,“ odvětila.
„Velmi zajímavé, že se ti do snu dostal právě on.“
„V dalším snu jsem ho potkala znovu, ale tak trochu jinak…“


Elin se nadechla a začala vyprávět svůj další sen.


* *

…plavala jsem v moři, když se objevila zvláštní pruhovaná rybka. Její barvy byly na první pohled zřejmé, ale když se otočila trochu na stranu odstín z každé barvy se změnil. Nebylo to však jediné kouzlo, co tato rybka uměla. Kouzlo. Já tomu tak říkala. Nedovedla jsem si to nějak vysvětlit. Při dalším obratu se její barvy prohodily a změnily. Neuvěřitelné maskování. Samozřejmě, že si okamžitě získala mou pozornost. Byla jsem do ní tak zabraná, že jsem si nevšimla, že se objevil on. Teenume – Daniel. Vylekal mě. Mezi útesy chodím sama a nikdy jsem tu s nikým nebyla. Nikdo neví, že sem chodím. Až dnes. Teenume. On už to ví.

„Nebyla, jsi ve vesnici,“ pronesl.
„Chodím sem sama. Jak jsi mě našel?“
„Ani nevím. Občas se toulám mezi útesy,“ odvětil.
„Občas?“
„Dobře, řeknu ti pravdu. Chodím sem často,“ přiznal se. „Jednou jsem tě tu uviděl. Byl jsem potichu a sledoval, jak si užíváš moře.“
„Neměl bys tu být.“
„Ano, to vím. Nikdo mě, ale neviděl.“
„Jsem nahá.“
„Nedívám se.“
„Jaký náhrdelník mám na krku? Jestli to neuhádneš, musíš odejít!“ vybafla jsem na něho.
„No, já ne…“
„…nevíš, tak běž pryč,“ zatvářila jsem se vážně.
„Nevím, jaký, ani co symbolizuje, ale ty kamínky, co jsou zapletené do kůže, to jsou smaragdy. Jako tvé oči,“ poznamenal a otočil se směrem k útesu.
„Takže ses přece koukal,“ pousmála jsem se.
„Protože se mi líbíš,“ dodal a sklopil oči.

Zastyděl se a utekl na břeh.

„Můžeš přijít zítra,“ pronesla jsem tiše, ale Teenume mě zřejmě neslyšel...


* *

„Myslíš, že jsi ho viděla, protože ho…“
„…mám ráda?!“ přerušila mě Elin. „To ne, doktore. Sotva jsem ho znala.“
„Rozumím,“ podotkl jsem chápavě.

Elin byla plná podivností stejně tak jako Daniel. Jsem přesvědčený, že ti dva mají něco společného. Když ne teď, tak rozhodně je něco pojí z minulosti. Otázkou je však, jestli to něco, má řešení v této přítomnosti a v Child´s Hope.

„Myslíte, že zvládnete ještě jeden sen?!“ přerušila Elin moje úvahy.
„Ovšem, jen do toho,“ pousmál jsem se a zapřel se do opěradla zánovní pohovky.

* *

…znovu jsem se ocitla na moři. Stála jsem na voru. Na malém provizorním voru. Moře bylo klidné. Rozhlédla jsem se kolem. Viděla jsem jen samé moře. Dostala jsem strach. Kde jsem se tam vzala a jak se dostanu na břeh, když se kolem mě objevily medúzy. Malé, velké, nádherné průhledné organismy. Vzpomněla jsem si okamžitě na ten náš nepodařený lov a v ten moment některé z nich vystoupily z moře. Jako by se vznesli nad vodní hladinu. Obří průhledná těla s dlouhatánskými chapadly, která končila ve vodě. Byly stále s mořem spojené.

Najednou jsem ucítila uvnitř své hlavy podivné mravenčení. Poté se ozvaly zvuky v několika tónech. Střídalo se to a v první chvíli to bylo zmatené, že jsem si připadala, jako když se mi točí hlava. Pak se to uklidnilo a já jsem rozuměla všemu, co si medúzy povídají mezi sebou.

A tak se mnou i komunikovaly.

„Chcete se jí zeptat, jestli se chce vrátit. Ano, zeptejte se. Máme to udělat. Vítej. Zůstaň. Možná, že se chce opravdu vrátit.“

Nikdo z nich nemluvil přímo na mě. Nejdříve mi to připadalo velmi pošetilé, ale nemohla jsem se tomu vlastně ani divit. Kdybych někomu řekla, že jsem hovořila s medúzami, měli by mě za blázna.

„Proč jste zaútočili?“ zeptala jsem si ji.

Bylo to jediné, co mě znepokojovalo z minulého setkání s nimi. Nerozuměla jsem tomu, co se stalo a myslela jsem na to. Proto jsem se jako první zeptala na tohle.

„Oni zaútočili. Nechtějí mír. Zabíjení, rybolov, lovení. Je to otázka přežití. Moře malé pro všechny. My děkovat tobě, že požádala oblohu o déšť.“
„Já?!“ udivila jsem se.
„Tvé srdce čisté. Oči jako smaragdy. Oni krystaly spojení. Obloha. Spojení.“
„Divím se, že někdo z kmene na vás zaútočil,“ podivila jsem se.
„To hněv muže. Ztráta syna. Utopil se. On zamotal se mezi chapadly.“
„Smutný příběh. Znám toho chlapce, co se utopil. I jeho otce,“ dodala jsem a sedla si na vor.

Pak se v několika záblescích objevovaly obrazy podmořského světa, pláže, obloha…


* *

„Myslím, že to je asi všechno,“ poznamenala na závěr.
„Velmi poutavý příběh,“ dodal jsem. „A víš, co je nejzajímavější na tom?“
„Ne, to nevím.“
„Danielovi se také zdál sen o válce s Medúzami,“ pronesl jsem.
„Ale já nikomu ten sen ještě nevyprávěla,“ vyhrkla Elin a smutně sklopila oči.
„Nemusíš být z toho smutná. Zeptám se ho, o čem ten jeho sen byl, jestli si to bude ještě pamatovat.“
„Už nejsem smutná,“ pronesla.
„Tak to je dobře.“
„Existuje nebe?“

Její otázka z ničeho nic, mě překvapila.

„Jak tě napadla tato otázka?“ zeptal jsem se.
„Ty medúzy, jak mluvily o tom spojení, já obloha,“ odvětila.
„Ovšem, že existuje nebe. Jen každý ho vidíme jinak. Jiné národy o něm vyprávějí jinak i my sami se občas ptáme, jestli opravdu existuje a jaké to tam je.“
„Asi ano,“ dodala.

Chvíli ticha jsem přerušil žádostí. „Jestli se ti bude opět něco zdát. Můžeš za mnou kdykoliv přijít. Společně přijdeme na to, proč se ti zdají takové sny.“
„Dobře,“ kývla a vstala.


* * *

Když Elin odešla do svého pokoje, nechal jsem si zavolat Daniela. Přišel asi za deset minut. Vstoupil. Usmíval se.

„Jsem rád, že máš úsměv na tváři,“ pronesl jsem.
„Cestou k vám jsem zakopl a převrhl květináč s kytkou,“ svěřil se.
„Co je na tom tak úsměvného?“
„Než jsem došel na konec chodby, podařilo se to ještě jednomu, spíše jedné. Byla to holka,“ odvětil.
„Aha, krátké vlasy, asi takhle?!“ ukázal jsem.
„Ano, jak to víte?“ zeptal se.
„Ta dívka byla u mě. Jmenuje se Elin.“
„Neznám jí.“
„Vážně?“
„Nikdy jsem ji tu neviděl, alespoň si na ní nevzpomínám,“ zakroutil hlavou.
„Je zajímavé, že ona tě viděla ve svém snu a co bylo ještě podivnější, že měla sen o medúzách stejně tak jako ty,“ poznamenal jsem.
„Třeba to nemělo souvislost.“
„Někdy mají zdánlivě nesouvisející události určité propojení s jinými událostmi.“
„Vy tu dívku znáte dobře, doktore?“
„Ovšem.“
„Byla tu přede mnou?“
„Ano, krátce před tebou.“
„Takže bych si ji měl pamatovat.“
„Zřejmě jste na sebe nenarazili.“
„Divné.“
„Proč divné?“ zarazilo mě to.
„Ve společenské místnosti se všichni přece potkáváme,“ zamyslel se.
„To máš sice pravdu, Danieli, ale tam se potkávají jen zdravé děti. Některé zůstávají na svých pokojích. Buď jim to nedovoluje jejich zdravotní stav, nebo se jen straní ostatním,“ vysvětlil jsem.
„Aha, už rozumím.“
„A Elin se k nám znovu připojila,“ doplnil jsem.
„Její zdravotní stav se zhoršil?“ zeptal se.
„Řekněme, že ano,“ odvětil jsem.

O pozadí celého příběhu jsem pomlčel.

„A co ten tvůj sen o těch medúzách? Vzpomněl sis na něco?“ zeptal jsem se.
„Jen jsem měl takové záblesky. Jak jsou lodě na moři a já slyším takové pištění. Nejdřív křik, který patřil někomu, lidskému…,“ pousmál se. „…a pak to pištění. Možná to bylo kvílení, už nevím.“
„Měl jsi těch záblesků více a byly kratší nebo delší?“
„Kratší a více jich bylo. Někdy jsem se v noci vzbouzel se slzami v očích. Už nevím proč. Nikdy jsem nepřišel na to proč, brečím.“
„Jen pracuj se svými vzpomínkami, časem si vzpomeneš. A když budeš mít pocit, že si to nepotřebuješ pamatovat, protože si myslíš, že to nesouvisí, tak si to napiš. Pomůže ti to. Jsou to takové snové střípky. Já tomu říkám: Terra Somnium – Svět snů.“
„Je to spíše taková podivná mozaika,“ dodal.

Pousmál jsem se a podíval se do jeho složky.

„Pozítří uděláme nějaké testy, abychom věděli, jak na tom jsi, Danieli.“
„Jak jste mluvil o té Elin, doktore. Je možné, že máme mezi sebou nějaké spojení?“

Překvapil mě.

„Je to možné,“ odpověděl jsem.

Chtěl jsem něco říct, ale přerušil mě telefon.

„Omlouvám se,“ pronesl jsem a zvedl sluchátko.


* * *

Jemné praskání přerušil hlas doktorky Smithové.

„Zdravím, doktore Leetchi.“
„Anee, jak se dnes máme?“
„A ty?“
„Dobře, děkuji za optání.“
„Dobře.“
„A jaký je důvod tvého telefonátu?“
„Mohli bychom si udělat výlet.“
„Jsem pro,“ odvětil jsem.
„Co třeba zítra?“ zeptala se.
„Ovšem, v kolik hodin?“
„Tak kolem čtvrté.“
„A kam půjdeme?“
„Jestli by ti nevadilo, vzala bych s sebou Jess a ty Blue, a jeli bychom někam do parku.“
„Hm, to zní velmi dobře. Jak si mohla vědět, že zrovna myslím na Blue?“
„Říkej tomu třeba intuice.“

Ve sluchátku se ozval smích.

„Dobře, budeme se těšit.“
„Vyzvednu vás ve čtyři,“ dodala a zavěsila.

Položil jsem sluchátko a pousmál se.


* * *

„Dobré zprávy?“ zeptal se všímavý Daniel.
„Ano,“ odvětil jsem.
„A jak jste mluvil o té Elin. Máme mezi sebou tedy spojení?“ zeptal se.

Zvědavost zvítězila.

„Možná, že ano. Promluvím s jednou doktorkou…“
„…byla to ta, co jste s ní před chvíli telefonoval?“

Opravdu všímavý hoch.

„Ano, to byla ona,“ odvětil jsem.
„Musím vám říct ještě něco, doktore,“ promluvil Daniel.
„Povídej.“
„Ten tmavý doktor v nemocnici…,“ odkašlal si. „…přišel za mnou v noci. Zřejmě mě pozoroval. Cítil jsem to. Byl jsem vzhůru…“
„…proč jsi neotevřel oči, bál ses?“
„Netušil jsem, že mi chce něco říct. Myslel jsem, že se jen podívá, jako normální doktor a odejde…“
„…ale neodešel…tedy hned,“
„Ne. Neodešel. Naklonil se. Měl jsem z toho divný pocit…“
„…cítil jsi jeho dech?“
„Také ne. Jako by nedýchal.“
„To zní strašidelně, nezdálo se ti to?“
„Doktore Leetchi, přece mě znáte. Nemám potřebu si vymýšlet. Ten doktor…mám pocit, že není, čím je.“
„To už jsi mi jednou říkal, ale máš proto nějaký důkaz nebo jiné vysvětlení než tvé domněnky?“ zeptal jsem se.
„Jak se naklonil, řekl nějaká slova. Nevím, co to bylo za jazyk, ale už jsem to slyšel v kostelech…no, kněží takto mluví,"
„Myslíš, latinu?“
„Možná.“
„A nepamatuješ si, co ti říkal?“
„Ne. Zřejmě jsem to zapomněl…““

Najednou to ukončil.

„Danieli, co se děje?“ udivil mě.
„Cože? Já…už musím jít.“
„Dobře, uvidíme se.“

Daniel vyrazil z mé pracovny jako střela. Myslel jsem si, že odešel do svého pokoje, ale neodešel. Cosi uvnitř mě bylo neklidné a proto jsem se rozhodl ho následovat. Dobře jsem udělal. Když Daniel opustil moji pracovnu, vyrazil prosklenými dveřmi ven do zahrady. Sestra Marry si toho také všimla. Ukázal jsem na ní, aby byla v klidu. Pochopila to a zůstala stát. Mladík o nás nevěděl. To bylo jedině dobře, protože netuším, co by se stalo, kdyby o nás věděl. Byl v podivném transu a já jsem potřeboval zjistit, jaký je jeho úkol. Co musí udělat pro ty, kteří ho ovládají. V ten samý okamžik, co jsem přemýšlel o jeho poslání, jsem si vzpomněl na Danielova slova, že doktor Jassimune není tím, čím je. Už mu věřím. Chlapcova mysl byla něčím nebo někým ovlivněna a zdrojem je určitě doktor Jassimune.

Pokračoval jsem dál za Danielem. Otevřel prosklené dveře do zahrady. Já a sestra Marry, s odstupem za ním. Když vstoupil do studeného prostředí naší zahrady, najednou se zastavil. Otočil se směrem k nám. Vykřikl. „Já tohle nechci!“
„Sakra!“ vyhrkl jsem a vyběhl jsem za ním.

Daniel se otočil, ale už se nepohnul. Neudělal nic. Jen stál.

„Jsem tady, Danieli,“ vyhrkl jsem a pohlédl mu do očí. Byly strašidelné. Bílé a studené. Jako by z nich vycházela smrt sama. Bylo to vážně děsivé.
„Jsem tady, chlapče,“ pronesl jsem a obejmul ho.

Chtěl mě odstrčit, ale já se nenechal. Cítil jsem, že se v něm něco děje a nebyl to epileptický záchvat. Bylo to něco víc. Něco, o čem bych nechtěl spekulovat. Bohužel mě napadlo jen jediné. Nějaký démon skrze doktora Jassimuneho chtěl ovládnout mysl tohoto chlapce. To nedovolím.

„To nedovolím!“ vyhrkl jsem a své ruce jsem přiložil dlaněmi k jeho zádům.

V tom se chlapec začal škubat. Chroptěl a kvílel.

„Co se to děje, doktore?!“ vylekala se sestra Marry.
„Zavolejte sestru Amy.“
„Dneska má volno.“
„Zavolejte jí domů a řekněte, že je to důležité.“
„Dobře, zavolám ji,“ pokynula hlavou a vyběhla zpět do budovy.

Když sestra odběhla, z mých dlaní začala vycházet jemná energie. Cítil jsem to. Měl jsem pocit, jako bych viděl, jak z mých dlaní vychází slabý proud světla. Je tohle možné, pomyslel jsem si. Jak se to stalo, netuším, ale rozhodně to pomohlo zastavit chlapcův záchvat. Dál jsem držel Daniela pevně sevřeného. Nepovolil jsem. Až do chvíle, kdy přiběhla sestra Marry a řekla, že sestra Amy tu do půl hodiny bude.

„Co se to stalo, doktore?“ ptala se.
„Měl záchvat,“ odpověděl jsem.
„Nic podobného jsem ještě neviděla,“ dodala.
„Ani, já ne. Ani já ne. Marry.“

Bylo to poprvé, co jsem sestře Marry řekl, křestním jménem. Prošla to bez povšimnutí.

* * *

Odvedl jsem Daniela do jeho pokoje a sestře Marry řekl, ať nás nikdo neruší. Tam jsem ho uložil do postele. Sedl si vedle něho a očekával příchod sestry Amy. Ta dorazila na Child´s Hope asi za čtyřicet minut.

„Dříve to nešlo,“ omluvila si při vstupu do místnosti.
„V pořádku,“ pokynul jsem hlavou.
„Co se stalo?“ zeptala se.
„Měl záchvat, ale takový záchvat jsem nikdy neviděl,“ odvětil jsem.
„Vy si myslíte, že…“
„…nemyslím. Jsem o tom přesvědčený,“ přerušil jsem ji.
„Opravdu?!“

Zvedl jsem prst a pokračoval.

„Povídali jsme si u mě v pracovně, když jsem pak zmínil o doktoru Jassimune…“
„…to je kdo?“
„Doktor, který ho ošetřoval, když ho přivezli do nemocnice. To mi připomíná, že mi dlužíte odpověď na to, co se stalo, že Daniel musel být do té nemocnice převezen. Údajná otrava jídlem. Tomu nevěřím, je vám to doufám jasný.“
„Je mi to jasný…,“ pousmála se. „…ale co doktor s tím má společného?“
„Daniel mi říkal, že se mu ten doktor nelíbí, že není tím čím je. Já mu samozřejmě nevěřil a výsledek se dostavil dnes…“
„…jako dnes?“
„Zmínil se, že za ním byl doktor v noci a šeptal mu nějaké slova, zřejmě latina. To jsme nezjistili. Když si chtěl vzpomenout, tak najednou otočil téma úplně jinam a jako zbavený rozumu vyrazil pryč.“
„A vy jste šel za ním.“
„Samozřejmě, že ano. Ještě šla se mnou sestra Marry…“
„…viděla něco?“
„Viděla jeho záchvat, nic víc. Netuší nic,“ odvětil jsem.
„A co jste udělal, že ten záchvat přestal?“
„Ehm, budete se divit, ale skoro nic. Já jsem ho chytil, sevřel a pak přiložil dlaně na srdce…na zádech.“
„A pomohlo to, že?“
„Ano, pomohlo,“ usmál jsem se.
„Udělal jste něco, čemu se říká „láv tači“ dotek lásky, upřímné a hřejivé. To pomůže.“
„Vážně, nikdy jsem nic takového neslyšel,“ podivil jsem se.
„Učíte se rychle, doktore. Už tu nebudu potřeba,“ dodala.

Úplně mě tím překvapila.

„Jak nebudete?“ udivil jsem se.
„Zvládáte andělské léčení,“ pousmála se.
„Hou, hou, takže mě v tom necháte?“
„Ještě neodcházím, ale jednou přijde čas, kdy budu muset odejít tam, kde mě bude více zapotřebí.“
„Tak to jsem rád, že to nebude dnes,“ uklidnil jsem se.
„Dnes ne,“ pousmála se znovu. „Teď můžete jít, doktore. Já se o něho postarám.“
„Dobře, děkuji, že jste přijela,“ poděkoval jsem a s úsměvem na tváři jsem odešel z Danielova pokoje.


Sestra Amy zůstala s Danielem…


[…tak milý Danieli, teď ti pomohu se zbavit toho tvého vnitřního démona, který se v tobě usídlil…]


* * *

Odpoledne jsem pak zašel za Blue a řekl ji, že zítra pojedeme na výlet. Stavit sněhuláka, možná se i koulovat. Zaradovala se a s radostí mě objala…


 celkové hodnocení autora: 93.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 15.10.2016, 16:45:35 Odpovědět 
   Zdravím.

Vyprávění postupuje zvolna svým obvyklým tempem, které tu a tam přeruší náhlá krize, kterou je nutno řešit. Také jsem si položil otázku, zdali existuje nebe a zdali existují andělé a zda lze "andělsky léčit". Dialogy i popisy (hlavně dialogy) posouvají děj vpřed, byť se může zdát, že je to pouze o mluvě hrdinů a nic pořádného se zde neděje. Ovšem mezi řádky lze vytušit, že jednu z postav napadl démon (což není nic obvyklého) a někteří z lékařů jsou jiní, než se na první pohled zdá. Tento příběh je jako skládačka, střípek ke střípku a výsledkem může být docela zajímavý obraz.

Práce šotků Překlepníčků:
================

„Proč jste zaútočili?“ zeptala jsem si ji. - zaútočily (TY medůzy?) - jsem se ji

Stavit sněhuláka, možná se i koulovat. - Stavět (nejspíše)

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 15.10.2016, 18:48:15  
   Danny Jé: Zdravím,

děkuji za dlouhý komentář s vlastními názory i pocity. Ohledně otázky, zdali existuje nebo či andělé...vždy je to o tom, čemu jsem schopni uvěřit. A také o tom, zdali naše myšlení ovlivňuje naše srdce nebo máme racionální uvažování vybudované na základech materialistického světa...¨

Hezký den.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Píšťalka
(12.11.2018, 00:38)
Dei
(9.11.2018, 18:15)
Theseus
(2.11.2018, 10:48)
Odyseus
(2.11.2018, 10:40)
obr
obr obr obr
obr
Kapitán Smrt - ...
Siggi
Život s nezvaný...
Margaret
Dveře do času X...
sevoo
obr
obr obr obr
obr

Po nocích
seńorita chiquita
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr