obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Manželství je památka na lásku."
H. Rowland
obr
obr počet přístupů: 2141783 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 10 ::
obr

:: Pán ohně - 1. kapitola - Nález ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Pán ohně
 autor Mera im Arem publikováno: 04.01.2007, 13:36  
Tak k tomuhle jsem se odhodlávala opravdu dlouho. Je to celkem hodně rozsáhlý příběh, na kterém pracuji už čtyři roky (podle toho to místy vypadá) a je načase, aby mi to někdo odborně zkritizoval;-) Je to opravdu souvislý a dlouhý příběh a já velice ráda přivítám jakékoliv návrhy na jeho vylepšení:-D
P.S.: Nepoužila jsem kurzívu, takže se omlouvám za mírné zmatky.
 

,,Petře, pojď dolů!“ Přísný ženský hlas vytrhl chlapce ze soustředění. Opatrně odložil lepidlo a otřel si prsty do připraveného hadříku. Kolik může být hodin? Už je opravdu čas na večeři? Zmateně si promnul si oči. Od soustředění na malé body ho začínaly pálit. Ale za tu radost, když uviděl své výtvory hotové, mu to stálo. I za to, že každý den usínal ve výparech z lepidla. Spolužáci si z něj dělali legraci, že fetuje. Stejný strach měla maminka, ale už ne z legrace. Musel tam mít alespoň neustále otevřené okno a cosi na filtraci vzduchu. V zimě se zase maminka strachovala, že umrzne. Prostě věčné dilema – nechat okno otevřené a nechat Peťu mrznout, nebo ho zavřít a nechat inhalovat ty odporné výpary?
„Ještě chvilku, mami,“ houkl trochu nepřítomně dolů a sám pro sebe se zamračil. Už to skoro má a zrovna musí být večeře! Odložil věci na svůj pracovní stůl pokrytý starým zaschlým lepidlem, rýhami od nože, spáleninami, barvami…
„Ať už jsi dole!“ opáčila maminka. Znělo to naštvaně. Jako vždycky, povzdychl si chlapec.
Tohle slýchával poměrně často. Petr sice nedávno oslavil třinácté narozeniny, ale vypadal starší. Výškou o dost přesahoval všechny své spolužáky a stejně tak schopností pozorně naslouchat a chovat se disciplinovaně. Do očí mu spadaly tmavě hnědé vlasy, které se kolem uší mírně vlnily a končily těsně nad rameny. Jeho oči už teď nenechávaly příslušnice opačného pohlaví chladnými – velké, upřímné, temně hnědé s hustými řasami. S maminkou bydleli v malém domku s překrásnou zahrádkou. Chyběl už jen nějaký roztomilý pejsek, ale naneštěstí pro Petra měla maminka alergii na zvířecí chlupy.
Chlapec měl sklony k samotářství a ve svém pokoji se dokázal zabavit na nekonečně dlouhou dobu. A přitom zapomenout na čas i na okolí. Když byl mladší, spolužáci ho často pro jeho povahu napadali a posmívali se mu. Odlišnost přitahuje. Naštěstí neměl Petr nikdy potíže se svou povahou. Všechno řešil pokud možno tiše a za pomoci rozumu. Přesto byl na svůj věk hbitý a celkem silný, ačkoliv to jeho štíhlá postava dovedně maskovala. Když logika selhala, nastoupily pěsti a tak se ho po velmi krátkém čase už nikdo šikanovat nepokusil. On sám vyprovokoval rvačku jen jednou jedinkrát.

Blížil se konec školního roku – Petrovi bylo dvanáct let. O velké přestávce seděl podle svého zvyku na školním dvoře a svačil chleba se sýrem. Seděl ve stínu, stranou od ostatních. Svýma velkýma očima s nezájmem bloudil po ostatních, ale většinou se nedíval na nic.
Dojedl. Zmuchlal sáček, strčil si ho do kapsy. A pak uviděl problémy. Mířily si to přímo k němu, nijak se to nesnažily skrýt. Co zase chce? zavrčel otráveně chlapec, ale pokarčoval dál ke dveřím, jako by nikoho neviděl.
„Hej, prcku, stůj!“ ozval se Velká tlama (tak si ho Petr pro sebe pojmenoval, protože pořád vedl dost pitomé řeči). Chlapec si povzdechl a ze slušnosti se k němu otočil.
„Co chceš?“ zeptal se ho odměřeně. Tušil, že Velká tlama nestrávil poslední slovní potyčku, kde ho ostatní se smíchem vypískali. Starší chlapec se výhružně podíval po těch několika, kteří se ještě loudali ke dveřím. Brzo zazvoní. Okamžitě stáhli hlavy a zmizeli v budově.
„Omluv se mi za to minule,“ zavrčel Velká tlama a rádoby výhružně k Petrovi přistoupil. Ačkoliv vážil o nějakých dvacet kilo víc, měřil o deset centimetrů víc a měl tři roky víc, mladší chlapec nepocítil ani stín strachu. Rvačky se nebál, jen ho takoví týpci otravovali a pohrdal jimi. Co je statečného na tom, šikanovat mladšího?
„Ne,“ odmítl jednoduše a otočil se k odchodu. Mohutná tlapa ho chytila za rameno a strhla nazpátek.
„Kam jdeš, ty zmetku?!“ zařičel brunátný Velká tlama. „Nenechám se zesměšňovat od nějakého spratka, kterej ani nemá fotra. Beztak natáhnul bačkory, aby se tě zbavil!“ Velká tlama se uchechtl nad vydařenou urážkou.
Petrovi se okamžitě udělal před očima rudá kola. Otočil se a zároveň vrazil Velké tlamě koleno do slabin. Provokatér se zlomil v pase. Kupodivu se vzpamatoval natolik, aby se chlapce pokusil vytrestat za tu opovážlivost. Petr se však kroutil jako had. V zápalu boje si ani nevšimli, že už probíhá vyučování. Spolužáci však postřehli, že se cosi děje a z oken nadšeně povykovali.
Dlouho je nedokázali od sebe odtrhnout. Posměváček měl rozbitý nos, obrovský monokl a naražené zápěstí. Petr z toho vyvázl jen s krvácejícím rtem. Starší kluk se mu pak do svého (a velmi brzkého) odchodu ze školy vyhýbal.

Chlapec chodil občas na půdu u jejich z velké části dřevěného domu. Hledal něco zajímavého. Vábil ho prostor plný tmavých zákoutí, prosycený pachem starého dřeva a tajemna. Proto si tam nakonec i přestěhoval pokojíček. Našel tu i velmi zajímavou věc, přesněji knihu. Jednou se mu podařilo otevřít dveře staré almary se zarezlým zámkem, na jejímž dně našel knížku s hlavou jednorožce (pokud tedy má jednorožec černou srst, stříbrný roh, zlaté oči a plamennou hřívu) na koženém obalu. Chlapce moc zajímalo, co je v ní napsané, ale kniha byla zamčená a klíč nemohl pořád najít. Jeho zvědavost tím byla napínána do krajních mezí. Petr totiž s nadšením četl všechny možné fantasy a sci-fi příběhy, komiksy nevyjímaje, a jeho fantazie pracovala na plné obrátky. Může to být nějaký zajímavý příběh, prázdná kniha, památníček nebo třeba deník? Tímhle tématem se dokázal zabývat celou dobu, kdy pracoval s lepidlem a štětečkem.
„Jestli ti ta večeře vystydne, tak si mě nepřej!“ připomněla se ostře maminka zezdola.
„Vždyť už jdu,“ zavolal Petr. Nejdřív ale přece musím dodělat aspoň tenhle úsek, jinak bude celé letadýlko v háji, zamračil se. Namočil štěteček do vody, aby mu neztvrdl a důkladně zavřel lepidlo. Seběhl po strmých schodech do kuchyně. Už jen z té krásné vůně, kterou ucítil už na schodech, mu hladově zakručelo v břiše. Ani si neuvědomil, že nahoře v pokoji byl přes pět hodin bez jídla a pití. Rozbolela ho hlava.
Dole pokračovala maminka ve výtkách: „Co tam nahoře pořád děláš? Jsou tam jen starý krámy. Tobě by snad nevadilo, kdybych ti tam dala postel, abys tam mohl spát!“ Naštvaně třískla talíři o stůl. Zavoněly špagety. Petrovi se začaly mohutně sbíhat sliny.
„Ale mami…“ pokusil se o protest, zatímco očima hypnotizoval těstoviny. Jeho žaludek se vehementně hlásil o svá práva. Opřel lokty o dřevěný stůl a netrpělivě poklepával prsty o umělohmotné prostírání.
„Žádné ale! Choď alespoň včas k jídlu, když už se jinak celý den neukážeš,“ zakončila rázně proslov maminka. Vždyť jsi nebyla celý den doma, odsekl v duchu chlapec. Nahlas ale neřekl nic. Jen by tím maminku urazil a ranil. Moc dobře věděl, že matka za to nemůže.
„Ale mami, já už tam postel mám,“ dokončil radši původní námitku.
„Odkdy?“ zatvářila se maminka zmateně a na okamžik se zastavila ve svém shonu po naběračce.
„Od pololetí. Dovolila's mi to.“ Žena na to nic neřekla, jen se začala přespříliš pozorně věnovat jídlu. Petr si oddychl. Když bývá maminka přepracovaná, tak s ní není pořádná řeč. V tichosti pojedli. Chlapec pomohl umýt nádobí a uklidil se znova na půdu. Měl tam rozdělané papírové i plastové modely aut, letadel a lodí. Něco už zbývalo jen potřít lakem, jiné musel teprve slepit. Celkem ho to bavilo. Spát šel až když únavou málem neudržel oči. Spokojeně se zachumlal do peřin a v tu ránu spal jako dudek.

Otevřel oči a rozhlédl se. Ležel v posteli. Ve své posteli. Zvedl se a nerozhodně postával na místě. Cítil nutkavou potřebu něco najít. Jal se kroužit po pokoji a hledat to. Ale jak najít něco, o čem ani netuší, jak to vypadá?
Dveře almary byly zavřené. Zastavil se u nich a zkusil je otevřít. Zámek nechtěl povolit, tak zabral a dveře se prudce rozlétly. Na dně ležel deník s hlavou jednorožce na koženém obalu. On věděl, že je to jistojistě deník. Vzal jej do rukou. Ruce se mu třásly netrpělivou touhou otevřít jej, ale jak zdolat zámek? Vybavilo se mu nesmyslné slovo. Denamd. Vyřkl jej. Desky se rozevřely a on se nad něj naklonil.
Ostré světlo pročíslo éter a zabodlo se mu do očí. Spolu s ním i děsivý, ďábelský smích…

Petr se probudil, celý zpocený a vyděšený. Noční můra mu však mizela z paměti rychle. Brzy znova usnul hlubokým spánkem. Ráno už si sen téměř nepamatoval.
Po probuzení se automaticky podíval na budík. Do háje, čtvrt na devět! Škola! zděsil se. Z postele vystřelil rychlostí torpéda a rychle sháněl oblečení. Jak já to ve škole vysvětlím?! Proč ten zatracený budík nezazvonil? zoufal si a pohledem hledal aktovku. Zrak mu padl na stůl. Zůstal stát jako opařený. Na stole leželo vysvědčení! A vysvědčení rovná se prázdniny!
„Já jsem pitomec! Dneska je první den prázdnin!“ zasmál se a blaženě se svalil zpět do postele. Jenže po prvotním šoku už se mu spát nechtělo ani trochu.
Když už jsem vzhůru, podívám se na tu knížku. Mamka už určitě není doma, pomyslel si Petr ulehčeně. Jeho maminka si nemohla dopřát moc volna, protože je oba musela živit sama, tatínek zemřel, když bylo Petrovi osm. Na ten okamžik nikdy nezapomene.
Procházeli se. Oba si užívali krás jarního lesa a zpěvu ptáků, když tátu znenadání napadl obrovský had. Pokousal ho. V zubech měl zřejmě nějaký jed. Vyděšený Petr běžel pro pomoc, ale tatínek zemřel. Chlapce to hluboce ranilo. Měl otce nade vše rád a dlouho nedokázal přijmout fakt, že už ho nikdy neuvidí. Tenkrát museli on i matka několikrát i k odborné pomoci, aby se s tím vyrovnali. Petrova maminka se pak nadlouho ponořila jen do práce. Už nikdy to u nich doma nebylo takové jako dřív. Vždycky, když si sedli ke stolu, stále čekali, že táta přijde a zaujme své místo v čele. Čas pomalu hojil všechny rány. Ale pomalu, příliš pomalu.
Jak o tom chlapec přemýšlel, bezděčně vyšel na půdu a vzal do ruky zamčenou knihu. Tenkrát taky zažil otřes. Celou dobu si namlouval, že to byly halucinace, ale nemohl si pomoct. Tehdy viděl něco jako křížence člověka a hada. Měl dost rozumu, aby to nikomu nevykládal a sám se snažil přesvědčit sám sebe, že to byl obyčejný had. Jenže u nás nežije druh hada, jehož jed by zabíjel do hodiny. Tahle otázka mučila chlapce celé ty roky. Popravdě řečeno, rady si nevěděli ani odborníci. Svou nevědomost zakrývali tvrzením, že se jednalo zřejmě o uprchlého korálovce či podobného plaza ze zoo nebo od nějakého chovatele.
Petr si vzpomněl na svou noční můru. Vize snu rychle zmizela, ale zůstalo slovo DENAMD. Tak, v nějaké knížce bych to slovo řekl a ten deník by se otevřel, zasmál se pro sebe. Z legrace to udělal a vykřiknul leknutím. Kniha se začala otvírat! Já snad sním! Tohle NENÍ MOŽNÝ!!! proběhlo mu hlavou. Přikročil zaraženě blíž, připraven zakrýt si oči před světlem, ale místo toho uviděl verše v neznámém jazyce. Nedalo mu to a začal kostrbatě recitovat :

„Ja, dui lo ädert¨ thäw hët,
en ki’isinera inaf en vitö.
Nui ëre gret,
en sinera sohtür nidamö.
Nui mordre nui ja ankë en telara.
Torat¨!“

Zatmělo se mu před očima a klesl k zemi jako podťatý.
Probudil se v nemocnici. Nad ním se skláněla maminka. Jeho ruku svírala ve své až bolestivě silným stiskem.
„Jak ti je, Peťo?“ vydechla. Všiml si těch ustaraných vrásek a šílené úzkosti v hlase. Došlo, na co musela pomyslet. Jak ve stejné nemocnici ležel i táta.
„Je mi fan, mami, opravdu,“ snažil se ji uklidnit. Bolela ho hlava, ale jinak se cítil v pořádku. „Co se mi stalo?“ Cítil se značně dezorientovaný.
„To bych taky moc ráda věděla. Vrátila jsem se z práce a volala jsem na tebe. Ty ses neozýval, tak jsem šla na půdu a uviděla jsem tě ležet v bezvědomí na podlaze. Hned jsem zavolala sanitku. Měla jsem o šílený tebe strach, byl jsi strašně bledý. Doktor řekl, že jsi asi uklouzl, udeřil ses do hlavy a teď že máš lehký otřes mozku. Myslím, že tě zítra nebo pozítří pustí. Když jsem si teď vzala dovolenou, můžu se o tebe starat doma. Musíš hodně odpočívat, možná ti bude trochu špatně ale jinak prý budeš v pořádku,“ odpověděla maminka. Chlapec si všiml stop od pláče. Ruku mu stále křečovitě tiskla.
Tu domněnku jí nevyvracel – nechtěl vypadat jako blázen. Je možné, že omdlel kvůli těm veršům? Ale ne, to je blbost! Musí se na ně znovu podívat. Určitě to byla jen shoda náhod. Asi doopravdy uklouzl. Buď tak laskav a nelži alespoň sám sobě, ušklíbl se v duchu. Neuklouzl jsi, ale přečetl ty verše! Ale stejně to mohla být náhoda…
Když ho druhý den pustili, přímo jásal. I za těch pár hodin se stačil k smrti nudit. A načichnout tím odporným pachem dezinfekce, brr! Maminka ho donutila lehnout do postele a vyžádala si slib, že bude odpočívat. Chlapec se uraženě podvolil. Cítil se dobře a původně rozhodně nemínil zůstat ležet. Počkat! Slíbil, že bude odpočívat, ne? Odpočívat se dá i v sedě za stolem, případně čtením. Rozhodně se už nějak zařídí. Potutelně se usmál.
Na stole spatřil tu záhadnou knihu. Chtěl si pro ni jít, ale maminka ho zarazila a knihu mu podala. Zachvěly se jí přitom ruce, ale Petr si toho nevšímal.
„Já jdu vařit. Ty se vyspi,“ přikázala nesmlouvavě. Bylo snazší přikývnout, než se hádat.
„Co bude k obědu?“ vyhrkl chlapec, přestože měl žaludek jako na vodě.
„Řízky a brambory,“ usmála se maminka a odešla.
Sotva zapadly dveře, sáhl po knize. Měl pocit, že mu v ruce mravenčí a brní jako statická elektřina a ne zrovna příjemně. Verše na první straně jen přelétl, ale i to stačilo, aby se mu zatočila hlava. Radši knížku odložil a po přehodnocení maminčiných slov usnul.

Na stole ležel ten deník. Když se ho dotkl, hlava jednorožce se pohnula. Náhle vypadala živěji než všechno ostatní. O krok ustoupil jemné záři, která se kolem ní rozlila. Hlava se z desek zvedla a za ní vystoupil i zbytek těla. Ta neskutečná krása mu vzala dech. Mohutné a přitom štíhlé koňské tělo pokrývala antracitově černá srst zářící zdravím. Stříbrná kopyta cvakla o podlahu a dlouhý, stříbrný a smrtelně ostrý roh mířil na něj stejně jako zlaté oči. Plamennou hřívu a ocas nesl pyšně a mohutná černá křídla musel mít skrčená na zádech. Vyzývavě na něj pohlédl. Pomalu se přiblížil zpytován pohledem zlatých očí. Uposlechl neslyšnou výzvu a usadil se na koňském hřbetě pod lopatkami, křídla mu trochu překážela.
Svět se roztočil ve víru barev. Ve tváři cítil silný, studený vítr, který mu rval šaty od těla a vháněl slzy do očí. Co nejsilněji se chytil jednorožčího krku. Vůbec se o plamennou hřívu nepopálil. Tvor roztáhl svá mohutná křídla a vznesl se velkou rychlostí vstříc neznámu. Za střemhlavého letu se dostali na plošinu hradu. Čekala tam mladá žena. Seskočil z jednorožce a přistoupil veden těmi neviditelnými rádci. Žena promluvila jako první: „Přečti si deník.“ Pocítil, že to určitě udělá. Prostě to bude muset udělat. Začalo se s ním všechno točit.

Probudil se se silnou touhou začíst se do deníku. Teď si byl jistý, že to deník je. Najednou se cítil hrozně zesláblý a před očima mu běhaly hvězdičky. Jen s největší námahou se posadil. Okamžitě se zkroutil do klubíčka a naprázdno dávil. Potil se po celém těle a v nepravidelných intervalech ho zachvacoval třas. Teď se cítil opravdu špatně. Nesmírně se mu ulevilo, když na nočním stolku objevil prášky proti nevolnosti. Zlatá mamka!
Slunce svítící mu do okna prozradilo, že už je hodně po poledni. Měl totiž okno na západ. Aniž o tom přemýšlel, sáhl po knize a otevřel ji na druhé straně – první z opatrnosti vynechal. Pod prsty cítil velmi zvláštní papír. Určitě byl ručně dělaný, ale měl na omak podivnou strukturu, příjemnější na dotek než běžný papír. Nikdy nic takového necítil ani neviděl. Papír byl jemně narůžovělý a s podivnou, svěží vůní. A zase pocítil to nepříjemné elektrizování. Jen tak tak, že nevyjekl, když si skoro popálil prsty.
,,Miláčku, musím do obchodu. Už je ti líp?“ ozvalo se ze schodů starostlivě.
„Jo. Klidně běž, mami,“ opáčil nepřítomně Petr.
„Tak já letím. Až se vrátím, dáme si oběd, jo? Měj se!“ zavolala maminka. Petr uslyšel, jak se zabouchly dveře a začetl se do deníku.

Matka šla sice nakoupit, ale protože potřebovala pár surovin pro výrobu jedné určité věci. V dlani mnula narůžovělý, voňavý kousek papíru s verši v podivném jazyce.


 celkové hodnocení autora: 96.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 9 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 63 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Robin Pánek 07.02.2007, 12:49:18 Odpovědět 
   Podle mě úplně úžasný začátek fantasy románu. Jen tak dál!
 čuk 12.01.2007, 23:13:54 Odpovědět 
   Dobře se to čte, máš to dobře rozehraný, i tu smrt otce. Pár formulací by to chtělo opravit ( na př. maminka je dvakrát po sobě naštvaná, podruhé by bylo užít jiný výraz, odborná pomoc, přehodnocení) i pár chybek.
Ty posledná věty jsou předzvěstí, že se do toho vloží maminka. Možná, že by bylo dobře i už před tím letmo charakterizovat Při sledování textu není jasné, kdy se maminka k papíru s verši dostala. A proč píšeš: jedné určité věci (jakoby maminka byla nějak zasvěcena?)
jednorožec se mi zdá být dost známá bytost z jiných podání, trošku bys ho měla v dalším inovovat do dosud neznáme polohy.
 ze dne 13.01.2007, 9:45:00  
   Mera im Arem: Však maminka do toho taky zasvěcená je:-D Jednorožec známý je, ale přece jen je tu trochu pozměněný - černá barva, plamenná hříva, křídla. A napsat, jak se dostala k tomu papírku vůbec není potřeba;-) Ty chybku opravím, až to půjde.
 Elwig 12.01.2007, 13:33:00 Odpovědět 
   Super! mě se to moc líbí, miluju fantasy, takže tohle pro mě vypadá velice slibně. Navíc to má zajímavý příběh ověnčený špetkou tajemství a je to dobře napsaný. Určitě se hned pouštím do pokračování, co už tady je a ty koukej rychle napsat další!
 ze dne 12.01.2007, 22:32:03  
   Mera im Arem: Jsem ráda:-)
 Kondrakar 04.01.2007, 16:01:55 Odpovědět 
   Huuu! pěkné. musim souhlasit s Lucienou, že je to pěkné a čtivé. vstupy nadpřirozena do příběhu se mi zase tak násilné nepřišly, ale to je můj názor. nechť tě obletují múzy.
P.S. sem s další částí
 ze dne 04.01.2007, 21:15:29  
   Mera im Arem: Moc díky;-) Další části (a že jich bude hodně) už se chystají:-D
 Luciena 04.01.2007, 13:36:38 Odpovědět 
   Příběh je psán pěkně a čistě. Jen se mi zdají trochu násilné vstupy nadpřirozených jevů. Nebylo by špatné si nejdříve připravit atmosféru. Stačí jednou či dvěmi dobře zvolenými větami. A ještě jsem se trošičku zarazila, že maminka nevěděla, kde její syn spí :-) Ale uvidíme, jak se bude dál příběh vyvíjet...
 ze dne 04.01.2007, 21:14:40  
   Mera im Arem: Njn, to jsou ty přepracované maminy:-D
obr
Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox.
© 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Blog o hypotékách, Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
OprsklinaPlott
(24.5.2012, 18:02)
Jay
(23.5.2012, 16:28)
Kostka
(22.5.2012, 19:55)
mikhal
(22.5.2012, 18:14)
obr
obr obr obr
obr
01. Na vodě
Blanche C. Kučera
…dlouhým příběh...
Matttyna
Iluze
Teku
obr
obr obr obr
obr

Staré tradice III. - Cena přát...
Ekyelka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr
obr
Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci?
obr
obr obr obr