obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."
Rochefoucauld
obr
obr počet přístupů: 2915442 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39643 příspěvků, 5754 autorů a 390999 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: SMRTIHLAV ::

Pro hlasování musíte být přihlášen(a)!
 autor Tilda publikováno: 17.10.2016, 22:01  
Zkouším znova nabídnout lehce přepracované téma. Snad se bude více líbit...?
 

SMRTIHLAV

Smrti blíž, kdo nosí háv,
Nikdo víc, než smrtihlav…

***


Ještě za úsvitu lidstva, za dob, kdy se naše Země osidlovala kmeny polodivokých lidí, byl tu najednou i ON. Neví se, odkud se vzal: zda z paralelního vesmíru, jiného časoprostoru, či dimenze, prošel červí dírou. Vynořil se z nejhlubšího oceánu, či nikdy neobjeveného jeskynního systému. Vykrystalizoval ze sopečného kráteru nebo slezl z nejvyššího horského štítu. Slanil z náhorních plošin, či vystoupil z hlubin divokých pralesů.
Objevil se a neskrýval svou přítomnost. Lidé jej viděli, znali a báli se. Věděli, že nesmějí žádným způsobem vyjádřit jeho podobu. A ani se nesnažili.
Byl tu, aby reguloval, třídil a eliminoval. Byl tu, aby nesl smrt.
Jeho jméno šeptali těsně před koncem, tak aby je nikdo neslyšel: „SMRTIHLAV…“

To stvoření nebylo příliš podobné člověku: vysoká, hubená postava, obličej bílý, pokrytý tenounkou pokožkou hustě mapovanou purpurovým žilkováním. Bez výraznějších proporcí, jen náznak nosu a úst, ubíhající do špičaté brady. Oči maličké, bez víček a velice, velice černé, skoro nelesklé. Na shrbených zádech vyrůstá pár tmavých blanitých křídel z podivné jemné kůže, připomínající můru i svou nevýraznou kresbou.
Byl spravedlivý k lidem i zvířatům, ale jak evoluce pokračovala, jak se lidstvo stále víc od přírody vzdalovalo, jak si začalo bláhově myslet, že je něco víc, že je PÁNEM TVORSTVA, přestalo Smrtihlava vidět. Zapomnělo na něj ve své slepé důležitosti a nadřazenosti. Jen zvířatům tato výsada zůstala dodnes…




***



Vyjeli si na prodloužený víkend. Chatku v Coloradském údolí si vytipovali na internetu a podle popisků i fotografií si byli jistí, že to je přesně ono. Tina a Fred, Angela a Tom. Kamarádi i spolužáci už od střední. Teď na začátku května se rozhodli užít si a relaxovat daleko od civilizace a hlavně poslucháren.
Jeep Cherokee z půjčovny je pro čtyři batůžkáře tak akorát.
Ve čtvrtek večer se sešli v baru a probrali podrobnosti a po pár pivech se šlo spát. Musejí brzy ráno vyjet. Pomáhali si navigací a kolem poledne byli v cíli.
Chatka odpovídá fotkám z agentury a jezero je dokonce větší, než si mysleli. A pokrývá je vrstva ledu. Není se co divit, v horách se zima drží dlouho a ta letošní byla dost tuhá. I cestou v průsmycích byly vidět špinavá haldy odklizeného sněhu, navršeného pluhy a bagry jak odložené šatstvo pro neziskovou organizaci.
Nastěhovat pár zavazadel, tašky s jídlem a nakonec pobrat do košů polena ke krbu trvalo chviličku.
S úlevným povzdechem se všichni svalí na pohodlnou pohovku, v krbu praská oheň, dřevo voní – a ten klid!
„Teda, děcka – já chci jenom spát a jíst a spát!“ Zamumlá Angela a slastně se protáhne, až jí v útlých pažích zapraská.

„Tak to já nevydržím! Musím ven, zablbnout si. Nadýchat se do zásoby. Moje tělo hřebce potřebuje cválat krajinou, ržát a opájet se svobodou!“ Zahlaholí Tom a ostatní s úsměvem přikyvují. Přece sem nejeli proto, aby tak vzácné chvíle proleželi v kanafasu!

„Oukej, ale až zítra! Dneska se budeme jenom válet - souhlas?“ Ponouká ostatní Angee a mrká zpod dlouhých hedvábných řas nedušených vrstvou maskary. I ostatní cítí tu dlouho potlačovanou únavu, jež na ně město svým hlasitým křikem, smogem a neutuchajícím spěchem nakládá, jako zátěž hlubinnému potápěči. Jsou zvláčnělí a malátní vůněmi volné krajiny stejně jako jejich kamarádka a zbytek den se nese v klábosení, popíjení piva, hraní karet a kolem půlnoci jsou v pelíškách, spící jako koťata.

Tina vstává první, po vydatném spánku osvěžená a nedočkavá a s roztomilým pobrukováním, viditelně dobře naladěná, připravuje snídani pro všechny. Vůně kávy i omelety se slaninou vzbudí i ty největší spáče. U stolu se setkávají skoro najednou, střapatí a hluční. Konvice s kávou se nezastaví a jídlo mizí během chvilky. Fred mlaská schválně hlasitě, krká a dlouhými doušky usrkává horkou kávu a dobře ví, že tím ostatní prudí. Tajně mu vymýšlejí odvetu.

„A hele, nádobí nemeju – je to jasné!“ Ujišťuje ostatní Tina a už se žene od stolu a obsazuje s vítězným jekotem koupelnu. Angela se statečně chopí úklidu a kluci přiloží vydatně do krbu a chystají další otop na později. A jde se ven, prozkoumat malebné okolí. I počasí se vyvedlo. Slunko na šmolkově modrém nebi, sotva dva tři nadýchané obláčky a docela příjemně teplo.

„Proč jsme si nevzali brusle, kluci! Škoda! Komu se poštěstí bruslit na jaře, v pravém přírodním amfiteátru! Bylo by to úplné Labutí jezero!“ Naoko hořekuje Tina a jde zkoumat břeh jezera.
Kolem vody, nyní pokryté bílou, matnou vrstvou ledu, je mírný svah, porostlý tuhou, zažloutlou trávou. Ale sem tam už se zelenají nové, svěží trsy.
„Jaká je tu hloubka, co myslíte?“ nahýbá se Angee nad hladinu.

„Počítám deset metrů, víc určitě ne! Je to malé jezírko,“
dumá Tom a vybírá z trávy pořádný kámen, hází prudkým švihem na led a zkoumá pevnost.

„Dobrý… ani trhlinka – bude ještě silný! Tak co, sklouzneme se aspoň jen tak, ne?“

A nečeká: zprvu opatrně, ale čím dál od břehu, tím sebejistěji, plouhavými kroky kráčí ke středu jezírka. Ostatní se nedají dlouho pobízet a za pár chvil blbnou jako puberťáci. Každý paroduje po svém. Daří se i lehké pády, opět doprovázené, jak jinak, salvami potřeštěného řehotu.

Angee se najednou nahýbá nad led a prohlásí: „Teda, co to je? Tak tohle jsem nikdy neviděla… Nějaký divný, ne?“
Ostatní jsou hned u ní a zírají na anomálii v ledu – skoro čiré, kruhové místo v jinak matné bílé a neprůhledné ploše. Voda pod ledem je mátově zelená, se spoustou stříbřitých bublinek.

„Asi ze dna vyvěrá nějaký minerální pramen. Jinak si to neumím vysvětlit,“ zamýšlí se Tom.
„Zřejmě je to pozůstatek ledovce a voda má odlišné složení, než obyčejná sladká v řece. Třeba by se dala využít a stáčet jako Evian a my budeme bohatí!“ Ostatní mu se smíchem přizvukují, plácají se objevitelsky po zádech a tlačí se kolem Angee, aby líp viděli.

„A nepraskne to pod námi?“ lekne se Tina, když si uvědomí, jak se jejich váha znásobila. Ale stejně se zahledí do toho zvláštního ledového zrcadla.
Po chvíli zkoumání se zase trochu neohrabaně kloužou po ploše, Fred s Tinou v zaujaté "volné jízdě", jen Angee zaostává a dál zamyšleně pozoruje bublinkovou krásu. Ani za nic si nepřeje, aby tak nedotčené místo znetvořila nějaká potravinářská akciovka.
A najednou tlumené lupnutí, paprskovitě se klikatící prasklina, z ní trhlina a zasněná Angee se bez varování ocitá ve vodě. Jen tence vyjekne, ale studená voda ji probere a začíná ječet, jako pominutá.
„Pomóóóc, topím se!!! Já nechci umřít!“
Ostatní se rázem otočí, ještě zadýchaní svým bruslařským úsilím a hromadou vtípků na podařené výkony, Fred se teprve neohrabaně sbírá z ledu, zákeřně knockautovaný Tinou a vždycky nejrozumnější Tom ihned velí: „Frede, honem nějakou větev. A všichni lehnout na břicho, ruce a nohy od sebe a rozestup!“ Podaří se jim v lehu za sebou dostat až k trhlině a Angele, divoce máchající rukama, zoufalé a nedobrovolně lapené labuti, které musí za každou cenu pomoci na souš. Ječí skoro bez dechu a nejde zastavit.


(Ten sen se jí často vracel. Hlavně před zkouškami když byla ve stresu. Neví, jak a neví proč, ale najednou se oblečená i obutá plácá ve studené a černé vodě a ať dělá, co dělá, propadá se pod hladovou hladinu. Pomalu klouže dolů, ač za žádnou cenu nechce a vidí jen proud bublinek, unikajících jí z rozevřených a němých rtů… Klesá, i když se snaží plavat, i když se jí nějakým zázrakem podaří vysoukat ze šatů… I když její tenisky klesají ke dnu a nohy snáze šlapou vodu. A ona je hustá jako sirup a klade nebývalý odpor a její paže slábnou, jako by byly z papíru a jako by chtěly, aby se utopila a jako by jí ani nepatřily… Cítí pálící a zároveň ledovou vodu v krku a hroznou bolest na plicích… Vždy se probudí a do rána už nezabere.)


Myslí na tu noční můru i teď, když bojuje o život. Letmo se podívá pod sebe do vířící hlubiny… Vidí tvář…? Tak podivnou, tak bílou…? Tam… Tam v hloubce! Jako by na ni pomalu kývla… Jako by ji poznala a jako by ji zvala k sobě…? To přece není možné! Zatřese hlavou, podívá se znova. Nic, jen zvířená zelená voda. Nadechne se a ječí.

„Angelo, krucinál, ženská potřeštěná,“ probere ji rázný hlas. „Přestaň sebou mlít a zkus se chytit!!!“

To ji vzpamatuje. Párkrát jí komíhavá větev unikne z mokrých prstů. Nakonec dřevo roztřeseně, ale pevně uchopí oběma rukama a konečně je tažena z vody a po ledu na pevnou zem.
Klepe se jako osika a koktavě všem děkuje za záchranu. Tom ji objímá, tiskne ji, jak jen to jde, ale třas neustává. Rozrušení, unavení a vykolejení, Tom s Angee v náručí, pospíchají do chaty.
Krb naštěstí ještě hoří. Fred přikládá další polena, Tina rychle připravuje kotel čaje. Štědře nastavený rumem. Tom zatím prohřívá Angelu ve vaně plné horké vody. „Brr, zase voda!“ Pokusí se Angee o vtip, ale za chviličku se slastně válí v pěně.

Večer jsou všichni nějak zamlklí, včerejší humor a pošťuchování, bezstarostnost a dobrá nálada jako by se utopily místo jejich kamarádky. A tak, když Angee navrhne, že by chtěla zítra domů, nic nenamítají a skoro s úlevou souhlasí. Spát se jde brzy…



***



Ráno, sotva se rozkoukají, nechce se skoro věřit, že včera bylo takové pěkné počasí a nahrávalo jaru na smeč. Obloha i zem jako by splynuly v jedno, tak hustě bílá mlha přikryla svět obří poklicí a utlumila všechny zvuky.
„A ku…!,“ zakleje dost nevybíravě Tom, když uviděl z kuchyňského okna to nadělení. „Jak sjedeme ty šílené serpentýny!?“- bleskne mu hned hlavou. Sotva však uvidí Angelu, s tmavými kruhy pod očima a rozcuchaně sladkou, mávne nad vším rukou.

Po rychlé snídani, ještě rychlejším sbalení těch pár věcí, co měli sebou, zajištění ohniště i celé chatky (klíč měli nechat pod květináčem s žalostně vysušenou, mrazem políbenou amarylkou), konečně vycouvali na příjezdovou cestu.

„Šmarjá, kafé! Na co, herdek, myslím!!!“ Plácne se do čela Tina, vyskakuje skoro za jízdy, a běží zpět do kuchyně pro obří termosku se silně slazenou kávou.
Mlha s postupujícím dnem neřídne, ba místy se zdá, že je ještě hustší.

Zprvu jedou mlčky, každý se snad ještě probírá z noci a ne příliš vydatného spánku. Ale za chvíli se rozproudí debata o všem možném: zkoušky, nejlepší film, knížka, pivo… Cesta utíká i Tomovi, který, jako nejzkušenější řidič, skoro samozřejmě usedl za volant, aniž by se o tom hlasovalo. Zhruba ve třetině opatrného sjíždění z hory začnou Angee trápit obvyklé potíže. Už jako malá, měla problém udržet močový měchýř. Jako by jej měla menší, než ostatní. Máma se jí vždycky smála, že má měchýřek jako štěňátko. Bože, já husa! Proč jsem si dala dva hrnky kafe!
Pozdě!
„Tomečku, prosím, zastav mi! Já musím…!“

„Boží, Angee, zrovna tady a teď!? Co ta mlha kolem? Vždyť ani nevidím krajnici!“ Zlobí se Tom.
„Já fakt nevydržím, vždyť mě znáš! Tome, prosííím!!!“

To snad nemyslí vážně! Vyděsí se, když vidí, jak pouští volant jednou rukou a šmátrá pod sedadlem po prázdné láhvi od Coca coly.

„Tak to ani náhodou, chlapečku! Nejsem čuně!“ zarazí Tomův nápad ještě v zárodku.
Řidič to s malinko zahanbeným pocitem vzdá, zatímco Tina s Fredem se vzadu zlomyslně pochechtávají. Aby taky ne: jsou oba známí svým rýpalstvím, kterým nešetří ani sebe navzájem a dokonale se doplňují. Až jeden druhému pořádně nadzvednou mandle, rozchod bude trvalý, bouřivý a dost bolestný.
Jak se vzdalují od chatky a „místa činu“, jak poznenáhlu zapomínají na prožité horké chvilky u jezera, otrnulo jim a zase se dostávají do obvyklé ráže. Hlavně Fred je dost známý svým špičkováním a narážkami: „Naše malá Angelka a ta její prdelka… Potřebuje nočníček, neudrží močíček…“ Sleduje po očku Tinu, která spokojeně pokyvuje hlavou a zvedá palec uznale nahoru.

„Prosím tě, Fredy, to není vtipný ani trochu! Kdy už dospěješ, ty pako!“

Tom vrtí nesouhlasně hlavou a ve zpětném zrcátku si klepe významně na čelo a přitom pátrá po nečitelném okolí. Vzadu se zase rozhostí ticho a ti dva okatě hledí do mobilů, jako by je pusté displeje bez jediné čárky signálu něčím fascinovaly.

„Tak jo, Angee, tady by to snad šlo!“ Vyjedou na rovnější úsek. Tom s warningy zastavuje u krajnice. „Hupni si za auto a hned vyrazíme dál.“

„Tak to ani náhodu! Nebudu močit blízko toho vtipálka Fredyho. Přejdu na druhou stranu na odpočívadlo! Nevěřím těm dvěma ani trochu!“

„V té šílené mlze? Za ten risk to nestojí, Angelo: co když něco pojede? Není fakt vidět na krok!“ Tom má docela obavy, ale Angee už se rozhodla a nechce nic slyšet.

„Dobrá tedy, ty tvrdohlavá… Budeme tě jistit, abys ses nám neztratila!“

Angela se úlevně hrabe ze sedačky, Tina s Fredem si berou baterky a stavějí se z obou stran vozidla s potřeštěným salutováním. Tom za volantem, pozoruje oba směry. „Teď! Běž a rovně před sebe. Nezastavuj, dokud neucítíš pod nohama štěrk!“

Angela pospíchá, jak může, kolem ní se obtáčí studená, bílá tma jako nechtěná milenka.
Vidí žlutou dělicí čáru, přidá trochu. Bohudík, je na krajnici!
Rozhlíží se (cha, jako by ji v té nicotě mohl někdo zahlédnout!) a ve spěchu sundává džíny a prádlo, dřepá si… jaká náááádherná úleva!!!
Konečně…! Způsobně se osuší a vstává. Mlha jako by zhoustla – blikající baterky ani světla vozu najednou nevidí.

„Halóóó, slyšíte mě?“ Zkouší volat na ostatní, ale hlas je taky divně udušený a neznělý. Ostří oči, tlačené tou vatou kolem… „Počkej – tam! Tam je světýlko! Jenom jiskřička v té oslnivé bělobě! Tam!“
Angee nepřemýšlí, proč jenom jeden světelný bod. Chce být zpátky u přátel, ve vydýchaném teple auta, v bezpečí…
Rozhlédne se na obě strany, napne uši: nic, ticho. Rozejde se rychle, rovnou za nosem, na druhou stranu vozovky. Světýlko roste, už je skoro u něj! Ještě krok a…Najednou ztrácí půdu pod nohama, pod patou křupe vrstva štěrku, krajnice mizí a Angelu zradí její vlastní tělo, vázáno zemskou přitažlivostí. Převáží se jakoby nic a ona padá, nestačí ani vyjeknout. Padá a myslí si: „Bože, takhle mám umř…“ Její mozek nestihne dokončit myšlenku. Hlava naráží na ostrý žulový výčnělek, s prasknutím puká lebka a v té bílo-šedo-červené změti Angeliny myšlenky, stejně jako tělo, umírají.
Po stopadesáti metrech se maňásek, klaun a akrobat jménem Angee zastavuje a končí své přemety, kotouly a krkolomné kousky… Žádný jásot v šapitó, uklánějící se klaun s papírovým pugétem ani principálovo uznalé pousmání. Žádné vysoké známky od rozhodčích. Nic, jen mrtvé ticho a nesrozumitelný šepot několika sypoucích se kamínků v úzkém pramínku, uvolněných pádem.

Dívka leží s prapodivně zpřeházeným tělem, hlava v nemožném úhlu k pravému rameni. Nad ní se sklání SMRTIHLAV. Přemýšlivě jí přejede dlaní po tváři a skoro nechtě rozmaže krev prýštící z rozbitých úst. Zavře jí jemným dotekem zvláštních prstů bez nehtů víčka vyděšených, odevzdaných a vyprázdněných očí.
Sehne se víc, zahalí dívčino tělo do křídel, jako do povijanu a oba zmizí v mlze. Jako by nikdy nebyli…



***



Angelini přátelé marně čekali, volali, pátrali, křičeli, plakali…Řvali zoufalstvím. Všechno k ničemu… Jako by nikdy nebyla. Angee, jejich kamarádka a Tomova láska, které ani andělské jméno nepomohlo… (Na mini odpočívadle, kam šla vykonat potřebu, se osaměle bělostně třepotá použitý papírový kapesníček, ten nepovedený motýl bez života.)
Mlha se najednou roztrhá a v řídnoucích cárech hbitě odplouvá do údolí. (Jako by Angelu ukradla. Jako by cosi skrývala nebo jako by cítila vinu…)

Rozrušení a vyděšení zastavují na nejbližší policejní stanici. Zprvu překotně a jeden přes druhého, vypjatými a podivně křehkými hlasy vykřikují svou bolest uniformovanému příslušníkovi za přepážkou. Musí je opakovaně napomenout, aby se uklidnili, a když to nepomáhá, určí namátkou, jednoho mluvčího. Je jím Tina. Nezvykle vážná a dospělejší snad o celé roky. Zhluboka se nadechne, utře mokré oči a začíná svou žalobu i prosbu o pomoc a záchranu jejich kamarádky.
Ihned vyrazila na místo motorizovaná hlídka s Tomem, jako navigátorem. Po několikadenním pečlivém prozkoumání terénu za pomoci zkušeného psa i dobrovolníka z řad horolezců, který se slanil na několika místech po úbočí hory, byl nakonec povolán vrtulník. Během čtrnácti dnů se uskutečnilo hned několik průzkumných obletů. Také se, samozřejmě objevili senzibilové, blázni, mající zaručené informace, svědci, co něco viděli… Samé falešné stopy. Nic nenašli.
Zdrceným kamarádům se nedostalo žádné útěchy…
Vyšetřování po roce uzavřeli, jako další z nevyřešených kauz.

Smrtihlav si všechny svoje oběti odnáší. Nikdo netuší proč, a nikdo neví kam. Obklopen zástupy a přece sám, koná svoji práci navzdory tužbám a přáním. Hledá a nachází a podle jakéhosi mnohdy zvráceného vzorce tipuje. Aby vzápětí vzal, ukradl, odepřel a smazal život.

Snad má jeho úsilí smysl, snad…


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 17.10.2016, 21:40:28 Odpovědět 
   Zdravím.

Na první pohled jde o klasické schéma, mladí lidé se vydají na výlet a pohodový pobyt se po určité době promění v horor. Zde zemřela jedna z dívek, která se zřítila z útesu na konci povídky a její tělo nebylo nikdy nalezeno. Smrt má mnoho podob, proč ne Smrtihlava? Text se nečetl zle, děj probíhal logicky vpřed, postavy jednaly tak, jak to po nich vyžadovala příběhová linka, jen netuším proč se vydali do mlhy a nepočkali s odjezdem k poledni, až slunce mlhu rozpustí. Pokud nebyla mlha součástí plánu Smrtonoše, který tušil, co se bude dít v dalších minutách či hodinách, kdy se k ránu vydala skupina mladých lidí z chaty domů...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 18.10.2016, 11:49:39  
   Tilda: Zdravím.
Velice děkuji za vstřícnost, toleranci a ochotu. Možnost pozvednout si sebevědomí vzhledem k minulému a nelichotivému ohodnocení mi byla nebývale mile poskytnuta.
A co se týče té zpropadené mlhy?
V každém béčkovém hororu jde hrdina na temnou chodbu, otevírá dveře, schovává se v maličké koupelně s ještě menším oknem, jde do sklepa, i když světlo náhle zhasne a nečeká na bílý den... Mlha byla záměrná a společná nechuť strávit byť jen pár hodin navíc na tom prokletém místě určitě také...
T.
 ze dne 17.10.2016, 21:59:45  
   Šíma: Poznámka: přečetl jsem si i původní verzi této povídky, jisté úpravy jsou v textu znát, přestože v hlavních bodech (událostech a popisech) se texty schodují. Nějaký pokrok však vidět je... Tuto část publikuju i přesto, že není běžné, aby autoři publikovali dva "totožné" texty...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Dva životy - Ka...
Trenz
(MEM)BRÁNA
Tilda
Ostrov - /Jane/...
taxikus
obr
obr obr obr
obr

Za zavřeným oknem
sperglovka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr