obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je pouze jeden originál lásky, ale na tisíc způsobů."
W. Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915351 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39477 příspěvků, 5737 autorů a 390254 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Inferno - část 1 ::

 autor Doll publikováno: 19.10.2016, 12:22  
První část historického hororu z období sedmileté války v Evropě.
 

Inferno

„Peklo je prázdné, ďáblové jsou mezi námi.“
— William Shakespeare



Bylo to peklo, pravé peklo na zemi a trvalo celých sedm let. Sedm let hněvu, války a smrti, která jej pevně svírala ve svých kostnatých pařátech den co den. Mohl zemřít každým okamžikem, a již v nic jiného ani nedoufal. Život se mu zprotivil a kníže von Neves jej začal hluboce nenávidět.
Nemohl tušit, že sedmiletá válka vejde do historie jako první celosvětový spor o moc! Během trudných počátků druhé poloviny 18. století zpustošily líté boje téměř celou Evropu od mořských břehů dalekého Španělska přes hornaté Rakousko až po severské státy jako jsou Rusko a Švédsko.
Bouřlivé období mezi roky 1756–1763 změnilo nejen starý kontinent, ale i vzdálené kolonie pod nadvládou významných evropských mocností. Armády táhly cizími zeměmi, dobývaly velká města a drancovaly chudé dědiny. Většina velitelů neuměla vyjednávat, místo nich přišly ke slovu šavle a muškety.
Vojáci - podobní pouhým cínovým figurkám, co kdosi rozestavěl na strategická místa zakreslená do mapy - umírali jako mouchy. Smrt, ta vyzáblá stařena s nabroušenou kosou, měla v posledních letech bohaté žně!
Kdyby mu někdo položil otázku, proč k tomu došlo, neuměl by najít správnou odpověď. Území, o která znepřátelené strany bojovaly, byla bezcenná a skrz na skrz prosáklá krví padlých mužů. Zemřeli zbytečně, protože válka k ničemu nevedla.
A mírová smlouva, která měla být jednoho krásného dne podepsána po dohodě tří mocných říší na německém zámku Hubertusburg v únoru roku 1762, byla zatím tak zoufale daleko...
Dokonce i Svatá říše římská, která dříve podporovala mír, nedopřála pokoj zbraním. Von Neves nedokázal klidně spát. Všude kolem něj jen ranění a mrtví, kdesi v dálce číhali nepřátelé a on si připadal jako padlý generál. Válka byla zlá a vytrvale odmítala skončit.
Zdálo se mu o poslední bitvě, kterou prožil. Došlo k ní toho černého dne, když si pro něj málem přišel sám ďábel. Byl velmi blízko smrti, jenže nevyzpytatelná náhoda rozhodla jinak. Von Neves neměl nad francouzskými jednotkami výraznou početní převahu, nerovný boj ovšem trval jen krátce.
Nepřítel se dal na útěk. Kníže jej nepronásledoval. Věděl, že s oslabenou armádou by měl jen mizivé naděje na vítězství. Byly to pouhé zbytky rozbitých oddílů, předčasně poslané do posmrtného zapomenutí. Von Neves se neklidně převaloval na polním lůžku.
Blouznil snad ve vysokých horečkách!?
Obrazy boje pak byly o poznání surovější, než jak si je pamatoval. Půda, kde už dávno nikdo nepracoval, byla holá. Hlína rudá a černá, voda krvavá. Nepřátelské postavy na protějším břehu řeky vypadaly jako pouhé přízraky, vzdálené a nereálné. Vnímal jen ostrou bělobou na jejich uniformách, dosud nezkalenou krví a blátem.
Pak si pamatoval, jak padá a téměř omdlévá bolestí. Odnesli ho dříve, než si stihl uvědomit, co se s ním děje. Nalil do sebe celou láhev pálenky, aby silný alkohol alespoň troch otupil cit v těle. Ruka se mu třásla, něco rozlil kolem sebe. Jeho kabát už dávno nebyl čistý, ani nažehlený. Měl potrhané prýmky a svrchní oděv byl celý prosáklý tahem střelného prachu.
Zakrvácený rukáv bylo potřeba rozříznout, jinak by si jej nedokázal sundat. Dva vojáci ho museli držet na nosítkách pokrytých bílým prostěradlem, zatímco polní kaplan - který znal kromě pobožností i něco z felčarského řemesla - mu opatrně vytahoval z ramene zbloudilou střelu.
Navzdory svému zranění kníže trval na tom, že zůstane v sedle, zahalený do dlouhého pláště. Jeho temná postava splývala se západem slunce v hasnoucím letním dnu, ve zlatavém lesku paprsků kráčel jeho znavený kůň jako šerý, smutný stín...
Von Neves je starý, příliš starý a unavený na to, aby mohl začít znovu. Nebo si tak alespoň připadá, když se rozhlédne kolem a nevidí nic víc, než zkázu a smrt. Co všichni ti padlí, kterým už není pomoci!?
Také jeho děti jej opustily, aniž by jim von Neves mohl dát sbohem. Oba synové knížete - jeho naděje do budoucna - již nejsou mezi živými a on ani neví, kde leží jejich hroby. Kdo ví, kde padli a čí ruka je připravila o život. Snad odpočívají v nějaké cizí zemi, daleko od domova a od dědičné půdy vznešeného rodu, kam náleží. Již neměl proč žít.
S takovými myšlenkami odjížděl kníže von Neves, odjížděl z dalšího místa, kam zasel smrt. Bitevní pole je pusté, nikde ani známka života. Jen v mrtvých tělech ožívají larvy, plné jedu. Pojídají tlející maso a kloužou po zpola ohlodaných kostech...
Probral se ve velkém stanu na nízkém loži z měkkých kožešin. Často jej trápily zlé sny a pokaždé, když se probudil, mu zběsile bušilo srdce uvězněné v potlučeném hrudním koši. Bylo pozdě, už se blížilo poledne. Ležení kolem něj znělo neurvalými hlasy a ržáním koní.
Věděl, že jestli znovu ulehne na lůžko, tak už nevstane. To mu řekla ta krev, která z něj tekla. Horký proud prosakoval i pevně staženým bílým plátnem, na obvazech se rozpíjela rudá skvrna. Smrtonosná barva jeho hanby a smutku, který jej ovládal jako dřevěnou loutku, svázanou tenkými provázky.
Nikomu nezáleželo na tom, zda kníže žije, či zda je již mrtvý. Možná, že právě proto byl von Neves tak nebezpečný. Nic mu nezbylo, proto se nezdráhal přijít o život, i kdyby to třeba mělo být vlastní rukou. A ten, kdo se nebojí zemřít, nelituje ani smrti ostatních...
Do stanu tiše vešel polní kaplan. Navzdory dobové módě nosil krátké vlasy a byl oblečený ve dlouhém rouchu katolických kněží. Původní černá barva z něj časem vybledla nešetrným praním v louhu a studené vodě. Bylo staré a obnošené, stejně jako zašlý stříbrný křížek uvázaný kolem krku. Přinesl nějaký odvar, který měl nemocnému srazit vysokou horečku.
Otec Cornelius o něj pečoval a kníže se začínal pomalu zotavovat. Během uplynulých dní se přiblížil ke známému kraji. I zde si hubená léta, plná válečných útrap, vyžádala nemalé oběti. Úrodná půda ležela ladem, kdysi rušné silnice zely prázdnotou. Míjeli opuštěné vesnice bez lidí, přeplněné vypadaly jenom nuzné hřbitovy, ležící za bílou zdí.
Když minulý týden mluvili s několika uprchlíky z jihu, zjistili, že horský průsmyk je zatarasený obrovskými balvany. Samozřejmě to mohla být jen náhoda, i když vypadala docela podezřele. Těžko říct, zda dal někdo strhnout skálu záměrně. Podle toho, co vyprávěli uprchlíci, by se mohl von Neves a jeho lidé po cestě setkat s dalšími překážkami.
To pro knížete představovalo velmi nemilé zjištění, protože šlo o nejkratší cestu k jeho rodnému městu. Pokud je to opravdu tak špatné, jak slyšel, budou muset jeho lidé vyhledat schůdnější stezku. Začínali jim docházet zásoby, stejně jako léky a pitná voda.
Von Neves jen nerad uvažoval o jedné z nejhorších možnosti - že by se museli vydat přes les. Doutnající rašelina a nebezpečné stezky ztracené mezi pradávnými stromy by mohly pro i pro nevelkou armádu znamenat katastrofu.
Slyšel o zrádném jezírku plném bahna, ve kterém se utopil kůň i s jezdcem. Prý bylo tak hluboké, že utonulá těla už se nepodařilo vytáhnout z černé vody, prosycené trpkou hlínou.
Nedávno vyslal skupinu spolehlivých mužů na výzvědy, aby se mohli na vlastní oči přesvědčit, zda zoufalí uprchlíci mluvili pravdu. Von Neves se svými oslabenými jednotkami postupoval jen pomalým tempem. Uběhlo mnoho nocí, než se dozvěděl něco nového. Dva z jeho mužů se vrátili teprve dnes, když se kníže již blížil k cíli své cesty.
Přinesli zneklidňující zprávy o spáleném lese před hradbami, o branách otevřených dokořán a o opuštěném městě, co leží za nimi. V jejich nesouvislém vyprávění ožívali zlí démoni a hříšné duše, před kterými je radno mít se na pozoru!
Kníže je propustil vlídně, ačkoli jejich slova v něm vyvovala hněv. Hlupáci! Zamyslel se nad bláznivými podívačkami zvědů, ale stejně jim nevěřil. Možná, že hrůzy války se podepsaly na jejich příčetnosti.
Neustálá přítomnost smrti musí nějakým způsobem poznamenat každého člověka, kterému se podaří přežít na bitevním poli. On to věděl až moc dobře. Ve snech ho pronásledovala ozvěna kanónů, řinčení zbraní a zkrvavené tváře padlých mužů. Přál by si nevědět...

***

Jednoho dne - prostoupeného nesnesitelným horkem - se kníže probudil velice časně. Byl netrpělivý a přál si vyrazit co nejdříve. Zdejší krajina mu nebyla cizí. Poznával ji, i když od dob, co jí projížděl naposled, už uplynula celé léta. Země po válce se uzdravuje pomalu.
Slunce pražilo do rozpálených kamenů pod jeho nohama, dech žhavého písku na kruhovém prostranství mezi stany se mísil se sytou vůní borovicového jehličí. Ve skrytu žloutnoucí trávy, zvadlé žízní, zachřestilo nějaké zvíře. Zahlédl šupinaté tělo, pokryté klikatou stopou černé barvy. Zmije!?
Z vrcholků hor vanul vítr a přinášel s sebou truchlivý zpěv polomrtvých stromů, vyprahlých až na troud. Brzy ráno uviděl temný dým, který se linul nad hlubokými lesy směrem na západ. Napadlo ho, že někde vypukl lesní požár a blíží se k jeho ležení!
Při pokusu najít si dobré místo k rozhledu - aby zjistil, odkud přichází hustý kouř viditelný na obzoru - zpozoroval von Neves skrz vypouklé sklo dalekohledu cosi strašného. Spatřil vzdálené věže staré pevnosti, částečně zahalené hradbou šedavých mraků. Místo bílých a modrých barev rodu von Neves se nad nimi třepotal prapor, rudý jako krev.
Když kníže uviděl cizí barvy, poručil zbytku jednotek zůstat v táboře a sám se vydal do města jen s nepostradatelným kaplanem a s hrstkou mužů, kteří přísahali věrnost svému pánu.
Cesta okolo jižního průsmyku, kterým se nedalo projít, byla dlouhá a zabrala celé hodiny. Zastřené slunce za temnou clonou mračen vypadalo jako planoucí oko, které nikdy nespí. Světlo, rudé a děsivé, bodalo do obličeje. Silný vítr rval rozcuchané listí...
A byl horký, tak horký jako samo peklo. Kníže ucítil cosi, co vonělo jako kouř z doutnajících březových polen, hozených do krbu. Na okraji pokáceného lesa spatřil břízy, kdysi tak neskonale krásné a bílé. Krvácející stromy ohnuté až k zemi, s polámanými větvemi a vyvrácenými kořeny. Mrtvé a zmrzačené, stejně jako všechny ubohé oběti války.
Kvetoucí hvozd na jihovýchodě, který kdysi obklopoval pevnost, byl pryč a zbyla po něm jenom mrtvá poušť, posetá padlými kmeny. Jaká mocná armáda by dokázala způsobit takovou škodu!?
Evropa zmírala v sedmileté válce, města sténala v pověrečné hrůze před cizími dobyvateli a lidé se krčili za zavřenými dveřmi svých příbytků jako malé děti, schované před rozšklebeným démonem neznáma.
Je to jen znovu a znovu opakovaný příběh o smrtící prázdnotě, promarněných létech a ztraceném čase. Takové vyprávění nemá konec. Nevede k ničemu, protože ticho zbraní nikdy netrvá dlouho. Sotva skončí jedna vojna, za pár let zase začně nějaká jiná. A všechno se bude opakovat...
Kníže již neměl jiné naděje do budoucna. Snad jedině jednu lichou touhu a to takovou, že brzy zemře. Jasná obloha potemněla, ponuré šero přicházelo ze stinných lesů a neslo s sebou chladný dech temných míst, kam jen zřídkakdy zavítají sluneční paprsky.
Jak se kníže a jeho nevelká družina pomalu blížili z městu, začínali v něm vzrůstat velké obavy. Zato všechna naděje se někam vytratila, jako kdyby v něm už žádná nezbyla.
Na to, aby mohl von Neves ještě doufat v něco dobrého, si během předcházejících roků prožil až příliš mnoho. Zlé věci na něm zanechaly své stopy a nešlo jen o stará zranění, co ještě stále bolela.
Uvědomil si, že nikdo je nepřijde přivítat s otevřenou náručí. A co hůře, možná se i toto odlehlé místo změnilo v bitevní pole. Nad umírajícím městem kroužili ptáci s černým peřím. Krkavci? Zvířata která, jak známo, ráda hodují na chladnoucích tělech.
Již zdálky viděl zlověstný kouř, vznášející se nad střechami domů a žlutavou zář ohně za nimi. Posedla jej zlá předtucha a zachvěl se, přestože vítr byl stejně horký jako závan z pekelné pece, kde hoří hříšníci.
Mohutný hrad - obklopený menšími domy a křivolakými ulicemi - stál na dně holé kotliny, částečně ukrytý mezi vysokými skalami. Kamenné stěny nesly nápadné stopy požáru. Byly celé černé jak od sazí, tak od sedlého popela. Nad vysokými věžemi se vznášela těžká mračna ohně a síry...
Hradby se zdály být opuštěné, avšak když kníže tušil, že by to mohlo být jen klamné zdání. Opatrnosti nebylo nikdy nazbyt, o tom se během minulých let již mnohokrát poučil. A nemýlil se. Když projížděli městskými branami, povšimnul si, že strážní mají rudé barvy.
Nevšímali si jich o nich víc, než jiných poutníků a von Neves to přijal s povděkem. Usoudil, že by to tak mělo zůstat, dokud se on a jeho lidé nenavrátí zpět do tábora. Nebylo radno přitahovat na sebe nežádoucí pozornost. Zvlášť když kníže ani nevěděl, v jaké stavu se jeho rodné město nachází.
Obklopila jej nízká stavení se zdmi pomazanými zaschlým bahnem. Za nimi se vypínaly hradby a valy, vysoké nánosy kamení. Křivolaké ulice pokračovaly dál a dál, město na něj působilo dojmem nekonečnosti. Ale když si kníže lépe prohlédl stavby, které míjeli, jeho nadšení začalo povážlivě opadat.
Budovy byly poničené válečnými nájezdy a mimo to je poznamenaly také šlehající plameny. Trčely z nich ohořelé trámy, jinde zas ležely stržené kusy střech, viděl zdivo zničené divokým ohněm. Staly se z nich nevzhledné pozůstatky zkázy...
Zamířili do jednoho domu, který vypadal jako hospoda. Uvnitř se svítilo a zdálo se, že tam musí být veselo. Jen otec Cornelius se k nim odmítl připojit. Zbožný kněz se všem podobným místům vyhýbal jako čert kříži. Velice dobře věděl, proč tak činí.
Zvláštní, von Neves si nepamatoval, že by tam dřív bývala nějaká krčma. Za ty roky se toho hodně změnilo, některé ulice ani nepoznával. Ohlédl se po vývěsním štítu se jménem, ale žádný tu nevisel. Nade dveřmi na něj sardonicky shlížela rohatá hlava s rozevřenou hubou plnou zahnutých zubů. Rozšklebený ďábel, vtělený do kusu žuly...
Sestoupili po prošlapaných schodech do spoře osvětleného sklepení, kde stály dlouhé stoly doplněné podobnými lavicemi. U klenutých stěn ležely poskládané veliké sudy s pivem a vínem. Navzdory pohřební atmosféře, která pohltila celé město, se tady pilo a hrálo.
Von Neves přelétl začouzenou krčmu zběžným pohledem, ale neviděl na ní nic zvláštního. Samí vysloužilí vojáci, k tomu nějaké ženské a pak samozřejmě líný póvl z ulice, který umí jenom pít. Jako kdyby se jich nic z toho, co se děje venku za vraty hlučné hospody, vůbec netýkalo.
Byla to podobná putyka jako každá jiná - včetně různých lidí, kteří se v nich obyčejně schází - ale von Neves zůstával obezřetný. V takových lokálech byl snad stokrát a znal je dost dobře na to, aby věděl, že ne všechny nabízí svým hostům bezpečný nocleh!
Posadil se blízko výčepního pultu a poručil si přinést něco ostřejšího na zahnání žízně. Kyprá šenkýřka v nadýchaném čepci pošitém krumplovanou krajkou mu nalévala hluboký korbel piva. Všiml si, že u jednoho stolu s poškrábanou deskou sedí skupina zamračených mužů a hraje v kostky. Když se zeptal, zda se může přidat, přikývli.

***

Začal hrát s člověkem, na kterém byla již na pohled patrná záliba v pití. Kníže usoudil, že možná umí víc, než jen nalévat se a přitom metat kostky. První pokus prohrál a docela ho to rozladilo, i když vsadil jen pár měďáků, co našel po kapsách.
Štěstí se na něj usmálo až na podruhé, hubenou výhru přijal s pobavením nad jadrným vztekem svého spoluhráče. Zklamaný soupeř ho začal proklínat. Vzápětí prohlásil, že už nebude hrát dál. Neměl peníze na vyhazování.
Von Neves se jej vyptával na poměry ve městě. Sdílný muž mu vyprávěl o věcech, které se nikdy nestaly. Tvrdil, že už to bude více jak půl roku, co válka skončila. Ale lidé nepřestávali umírat. Samozvaní kazatelé říkali, že přichází konec světa. Nějak se mu pletl jazyk, byly to samé hlouposti!
Podle něj se zdejší kníže z německého rodu - kterého však nikdy nespatřil - tou samou dobou vrátil do svého starého sídla a nastolil ve městě divné pořádky. Také říkal cosi o kartách, které prý věští zlý osud. Neměl náhodou pomatený rozum!?
Nebylo mu příliš rozumět, avšak kníže měl za to, že ten blázen mluví právě o ohmataném balíčku karet, se kterým vždycky hrával v krčmách mariáš. Ukazoval mu žaludové eso, kde byla nakreslená zvířecí obluda zdánlivě podobná člověku, od hlavy až k patě pokrytá hustou srstí rezavé barvy.
Mnozí si mysleli, že má představovat ďábla. Možná proto mu podnapilý karbaník tvrdil, že tato nešťastná karta je nejhorší ze všech. Von Neves mlčel. Měl věřit takovým výmyslům!?
Těžký lustr, zavěšený nízko nad stolem, už začínal zhasínat. Svíčky dohořívaly a u stropu, podepřeného dřevěnými pilíři, se vznášel šedavý dým. Kníže poslouchal táhlou hudbu a hleděl na zašlé postavy, vyřezané do mohutného trámu naproti němu.
Na mnoha středověkých dílech bývají k vidění groteskní čerti podobní divokým dravcům či mečícímu dobytku, jak hrají na hudební nástroje. Snad šlo o názorné varování pro potulné pěvce oblečené v barevných hadrech a rohatých čepicích, kteří se potloukali od města k městu. Přespávali po hospodách a za pár šupů vyhrávali chudým lidem.
Tanec, stejně jako hlasitý smích a volné mravy, byl tehdejší církví považován za hříšnou záležitost. Kněží a učení muži věřili, že každá vášeň má v sobě něco démonického. Proto ji museli usmrtit už v samém zárodku, jinak by je zničila!
Snědý maďar, možná měl v sobě nějakou cikánskou krev, hrál na housle. Se svým tmavým obličejem a s černýma očima, kde planuly potměšilé ohníčky, doopravdy připomínal pekelníka. Jeho hudba zněla smutně, ale přitom vyzývavě.
Kníže neznal cizí skladbu, avšak měl za to, že nejspíše vypráví o nešťastné lásce. Teskné tóny houslí se mu vtíraly do uší a on věděl, že se k němu budou vracet ještě celé dny. Ten zatracený muzikant mu lezl na nervy, ale pijanům se jeho obhroublá hra zalíbila.
Vojáci rozjaření alkoholem pokřikovali košilaté písničky, sprosté až hanba. Von Neves si s jistou dávkou uštěpačnosti pomyslel, že ctihodný otec Cornelius by z takové společnosti nebyl nijak nadšený. Podniky tohoto druhu považoval za semeniště hříchu, jak říkal. Zpustlé prostředí v nich se duchovním ze zjevných důvodů vyloženě hnusilo.
Ani se nebylo čemu divit. I žízivého knížete začalo posezení v laciné putyce velice záhy nudit. Nebyla to zrovna zábava podle jeho chuti, i když musel uznat, že zdejší pití nebylo špatné. Jenže pro dnešek už měl dost.
Práskl prázdným korbelem piva a podnapilýma očima sledoval lidi v hospodě. Voják vedle něj se chystal vstát, přitom poněkud zavrávoral na nejistých nohách. Schovával si zbytek pečeného kuřete do potrhaného kabátu, který kdysi míval bílou barvu. Bylo jasné, že druhý den ráno bude mít pořádnou kocovinu.
Kníže někdy pil i přes den, ale ne že by to dělal jen tak ze zvyku. Pár doušků něčeho silného dokázalo vyhnat neodbytné démony z hlavy. Byly věci, na které nechtěl myslet. Proč se mu stále vracely!?
Ukázal nečekanou dávku štědrosti a místo pár krejcarů nechal na stole ležet celou zlatku. Všiml si, že štamgasta na židli po jeho levici poněkud ožil při pohledu na peníze. Mrknutí na lesklou minci ho vytrhl z netečného stavu, ale netěšil se z něj dlouho. Překvapená šenkýřka ji rychle shrábla do zástěry a knížete vyprovázely ven její díky.

***

Otec Cornelius už na ně čekal. Ve středu města viděli staré domy, podobné palácům či věžím. Kdysi bývaly krásné a zpupné se svou okázalou velikostí. Dnes nenabízely pěkný pohled, protože byly pobořené a život z nich už dávno vyprchal. Ponurá ulice tonula ve stínu jejich zdí...
Přímo na náměstí, kde dříve stávala vyschlá kašna, zela hluboká jáma. Pochopitelně jej překvapila, stejně jako ostatní členy jeho skromné družiny. Nebo spíše vystrašila, i když kníže to na sobě nedával nijak znát. Nikdo netušil, kdo ji vykopal. Tím méně pak proč by něco takového dělal.
Vypadala jako otevřený hrob a von Neves měl strašlivé tušení, že k podobnému účelu také vskutku slouží. Vzpomněl si na válečné tažení a na padlé, které nikdo nepohřbil. Zůstali ležet na bitevním poli, dokud si pro ně nepřišla divá zvěř...
Nikdo v sobě nenašel dost odvahy, aby se jako první přiblížil k zubatému okraji jámy a pohlédl do děsivých hlubin, odkud vanula čerstvá hlína. A ještě něco dalšího, co se však knížeti, ani jiným nepodařilo pojmenovat.
Kůň šel pomalým, skoro až neochotným krokem. Zastavil se pár metrů před odpornou dírou. Von Neves sice očekával to nejhorší, přesto však ani v nejmenším nebyl připraven na to, co uviděl! Na dně hluboké jámy spatřil příšernou postavu, podobnou samotnému ďáblu.
Oděný byl spíše v krvácejících jizvách, než v rozedraných cárech. Téměř obnažené tělo pokrývaly zřetelné stopy po dlouhém biči, který svíral v ruce. Oči měly rudou barvu, jako oči vlka. Kolem něj se plazily lidské trosky, polykaly vlhkou hlínu jako živoucí mrtvoly.
Klesali pod prudkými údery mokrého biče, váleli se ve všudypřítomné špíně a ve své vlastní krvi. Někteří lidé snad byli mrtví, leželi a nejevili žádné známky života. Jiní stále trpěli, ke knížeti dolehla zoufalá slova čísi modlitby, nasáklá páchnoucí sýrou a černým čoudem. Tak se káli za své hříchy!?
Von Neves pobídl koně. Křiknul na ostatní, aby jej následovali. Již se na něco takového nechtěl dál dívat. Musel myslet na starodávné učení cíkrevních otců o pekelných trestech, o ukrutných démonech s vlčími tvářemi a o přísných soudcích ze záhrobí, kteří nikomu neprominou ani sebemenší špatnost!
Vyrazili do ulic města a proplétali se mezi lidmi, když odněkud náhle zazněly zběsilé zvuky bubnů. Nesly v sobě jakýsi zlověstný podtón, podobný zemětřesní. Nebo nespatřeným pohybům čehosi obrovského někde hluboko, hluboko pod zemí...
Kolemjdoucí zpomalili, dokonce i von Neves a jeho muži na moment přestali spěchat. Lidé se rozestoupili, aby mohli sledovat šokující divadlo. Davem procházel dlouhý průvod těch, kteří zhřešili...
Proto si zasluhovali tvrdý trest, museli jej ale přijmout ze své vlastní ruky. Sebemrskačství je dost podivné slovo na to, aby se na něm dal zlámat jazyk. Ještě podivnější je ovšem jeho idea samotná, která se poprvé objevila v hojně citovaných dílech apoštola Pavla.
Svatý Pavel z Tarsu ve svých listech tvrdil, že ti, kdo slepě podlehnou tělesným touhám, si nezasluhují nic jiného než potupnou smrt a po ní věčné zatracení...
Flagelanti byli blázniví přívrženci asketického kultu utrpení, který by měl být v osvíceném 18. století už dávno mrtvý. Největší slávy dosáhl před několika stovkami let v temném středověku, kdy Evropu ve 13. století ovládl černý mor a lidé umírali ne po stovkách, ba přímo po tisících.
Tehdy bývali v každém větším městě běžně k vidění šílení mniši v bílém hábitu, kteří se bičovali, či ještě jinými způsoby týrali sami sebe. Možná věřili, že již brzy přijde konec světa a s ním i obávaný poslední soud...
Kníže se vzrůstajícím odporem sledoval krvavé procesí flagelantů. Všichni byli zubožení a vychrtlí jako chodící kostry od neustálého hladu a strádání, které bylo kromě umrtvování těla také nedílnou součástí procesu pokání. To mohlo trvat třeba po předepsaných třiatřicet dní, anebo celý život až do smrti! Proč jen přicházela tak mučivě pomalu!?
Podle středověké církve bylo nutné vyrvat všudypřítomný hřích i s kořeny ještě dříve, než ovládne tělo a potom i duši. Tělo bylo jenom špinavá pozemská schránka, která sváděla k páchání nepravostí. Bylo zcela lhostejné, zda někdo zhřešil chamtivostí, smilstvem nebo obžerstvím.
Dokonce i pouhé myšlenky na zakázané věci byly samy o sobě stejně zavrženíhodné, jako kdyby člověk spáchal skutečný čin hanby. Přísná askeze a trýznivé umrtvování těla představovalo pro svaté muže jedinou možnost, jak dosáhnout vykoupení z plamenů pekelných...
Flagelanti měli potrhané šaty, jak si von Neves povšiml, šlo převážně o řeholní roucha ušitá z hrubé pytloviny, rozdírající bledou pokožku pod ní. Tělo samou krvavou ránu, jak od silných šlehů sedmiocasého karabáče, tak od starých zranění, která si také museli způsobit sami. Dohořívající trosky prázdných domů osvětlovaly tu hroznou scénu, plnou výkřiků a bolesti...
Podíval se znovu a nedokázal uvěřit, že takové do nebe volající utrpení podstupují dobrovolně. Vypadali jako poražená armáda zatracených duší, která nezvládla projít slzavým údolím bez toho, aby ji nepošpinilo pozemské bahno. Hříšní mniši, kteří skončili v horoucím pekle...
Každý měl kolem krku uvázanou smyčku provazu, která vedla k vozu podobnému těm, na jakých se během křesťanských procesí vozí zázračné sochy svatých. Místo posvátného idolu, co by určitě ronil krvavé slzy nad hrůznou trýzní prostých smrtelníků, v něm seděl muž oblečený v rudém ornátu vysoce postavených kněží.
Ačkoli von Neves věděl, že rudá barva byla již od biblických dob proklínaným symbolem spalující vášně a pohlavního hříchu, církevní hodnostáři se z nějakých nepochopitelných důvodů rádi odívali právě do tohoto provokativního odstínu. Rudá dovedla dráždit všechny smysly...
Arogantní kardinál zahalený do drahocenného hávu se pyšnil ryzím zlatem a vzácnými kameny. Jeho nepříjemná tvář pod červenou čapkou prozrazovala prchlivou povahu, důsledné odříkání a snad i určitou dávku asketické sebenenávisti, jakou v sobě má mnoho svatých mužů. Chrlil samé plameny a síru. Jeho hlas téměř zanikal v dunivém burácení horlivého davu.
Mluvil o vykoupení a pokání, které musí být vykonáno, aby se zkažené lidské pokolení očistilo ze smrtelných hříchů pohany, lakoty a chlípnosti. Jeho slova v sobě obsahovala jakési skryté opovržení a zároveň sžíravou zášť ke světu. Tu v sobě potají živí snad každý člověk, který si musí život odříkat.
Rozhlížel se kolem sebe a jeho bdělé oči hledaly ve vroucím davu hříšné duše. Von Neves netušil, že právě on se stane terčem jeho potlačované zloby. Když se setkal s pronikavým pohledem fanatického kněze v rudém rouchu, vypuklo peklo!
Výraz jeho tváře se rázem změnil, zmizela z ní všechna posvátná extáze - i když byla pošpiněná utrpením - a místo ní se objevilo cosi strašlivého, cosi jako oheň. Napřáhl ruku pokrytou zlatými prsteny, ukázal na knížete a křikl: "To je ďábel!"
Von Neves sebou trhl. Všichni se najednou dívali na něj! Cítil na sobě všechny ty upřené, překvapené, nebo nenávistné pohledy. Pohledy plné hladu a odporu. Zabodávaly se do něj jako ostrý nůž. Na jeho hlavu se snesla zlá slova...
Kněz hlasitě blouznil o ďáblu, který kráčí nespatřen mezi nic netušícími ovcemi. Kníže uhýbal pohledem před zkřivenými tvářemi v davu. Blížily se bájné dny posledního zúčtování, po kterých přijde dávno předpovězená apokalypsa a celý svět shoří v bílých plamenech zániku...
Lidé jej obklopili a on věděl, že se za žádnou cenu nesmí dát zahnat do kouta. Přišla mu na mysl docela příhodná představa, že se chovají jako prašivá smečka vlků. Anebo toulaví psi, zdivočelí hladem. Čekají na snadnou kořist. Nesmí se jim ukázat ani nejmenší náznak strachu, jinak okamžitě zaútočí.
Uvědomil si, co se s ním stane. Horký vzduch mu zhořkl v ústech. Černé nebe, znečištěné hustým kouřem z doutnajících budov a kamenných valů, proklál řezavý výkřik zaslepeného fanatika: "Svrhněte jej do jámy pekelné!"
Měšťané zešíleli, zasažení hněvivými slovy. Pokusili se ho strhnout z koně a zašlapat do prachu. Začal pochybovat, zde neměl raději utéct. Obklopili jej oživlé mrtvoly, které držela při nepřirozeném životě pouze čirá nenávist a touha po prolévání krve…
Čísi ruka po něm hodila první kámen, ale naštěstí jej minula. Von Neves křičel, aby vojáci stříleli. Rány z mušket vzápětí přehlušily řev davu. Ve vzduchu, prosáklém krví, se vznášela nepříjemná pachuť střelného prachu. Někteří lidé skončili pod tvrdými kopyty koní.
Kníže a jeho doprovod uprchli před nebezpečnou lůzou, která zřejmě přišla o rozum. Mohl jen doufat, že rozzuřený dav je nebude pronásledovat dlouho. Dozníval za ním křik a kletby, zůstávala jen němá ozvěna běsnění. Jako vzdálené zvuky bitvy, které nikdy nepřestávaly rezonovat v jeho rozrušené mysli...

***

Chaotický útěk městem vnímal zpomaleně, nesl na sobě polámanou pečeť strachu. Vše v něm působilo tak nereálným dojmem: sedmiletá válka, doutnající spáleniště a pustá obydlí, kde možná odpočívaly čísi kosti. Těžká obloha rudé barvy, kde se vznášel dým a síra...
Nedokázal uvěřit, co se děje. Co když je to jen hloupý sen a on se za chvíli probudí pod stanem v polním ležení?
Proč má zoufale lpět na životě, který se podobá nočním můrám nakolik, že ani není možné rozlišit jedno od druhého!? Možná jenom proto, že kníže von Neves se navzdory vší své hořkosti bál zemřít...
Vedl své muže co nejdál od středu města. Čím více se vzdalovali od omšelých paláců a majestátních budov, tím bylo okolí horší. A možná, že i nebezpečnější. Ale to si kníže odmítal připustit, protože jen stěží unikl zuřivému davu.
Nepřišlo mu na mysl, že křivolaké uličky plné temných zákoutí mohou být pro osamělé chodce smrtelně nebezpečné. A kdoví, co se skrývá pod nimi. Nebo v opuštěných domech...
Posléze ztichly ulice, zmizeli z nich i ubozí obyvatelé města. Von Neves se ocitl ve zničené čtvrti, kde už dávno nikdo nežil. Město kolem něj bylo prázdné a zdánlivě mrtvé.
Nikde nebylo vidět ani živou duši. Pomyslel si, že všechny ulice jsou vyrabované a domy v nich vypálené. Bylo možné spatřit dohasínající oheň, co tiše plápolal za zdmi mnoha budov...
Věděl, co hledá. Jen se modlil, aby tam ta stará barabizna ještě stála. Řada věcí se změnila, část města ležela v troskách a von Neves by se ani nedivil, kdyby zjistil, že po ní zbyl jen spálený plácek plný suti.
Z vyprahlé dlažby sálal žár, i večerní vzduch se nad zemí tetelil vedrem. Město usínalo, zato noční zvířata ožívala. Ospalí netopýři hřadovali v žalostných zbytcích stržených staveb, kam přes den nezavítaly sluneční paprsky.
Těžko říct, jak dlouho trvalo, než kníže narazil na něco povědomého. Napadlo ho, že tak zvláštní dům v sobě musí ukrývat nějaké tajemství. Nad vchodem ze zdí zíraly slepé tváře dvou strážců, vytesaných rukama mistra sochaře do šedivého kamene.
Ano, znal ten dům dobře, i když nikdy dřív nebyl nucen uchýlit se pod ochranu jeho zdí. Věděl, že kdysi jej dali vybudovat předkové jeho rodu. Nacházela se v něm úniková cesta, která vedla až za městské hradby. Věděl o ní jen málokdo.
Během minulých staletí zachránila mnohé členy vznešené rodiny před válečnými hrůzami. Když von Neves vysvětlil ostatním, co má v úmyslu, zprvu mu ani nevěřili. Posléze uznali, že mnoho jiných možností jim nezbývá. Nedokázali se dohodnout, co udělají s koňmi.
Nakonec se shodli na tom, že nejrozumnějším řešením ošemetné situace bude, když se rozdělí na dvě skupiny. Kníže, kaplan a dva muži prozkoumají opuštěný dům, který se tyčil před nimi. Jistě nebude těžké vypáčit dveře nebo rozbít nějaké okno v přízemí. Bude-li to možné, pak využijí únikovou cestu.
Zbytek družiny může odejít později. Třeba zítra ráno, až se budou otevírat městské brány. Pro dnešek přespí zde, jestli se jim podaří někde najít laciný nocleh. Pokud ne, tak si nejspíš rozdělají oheň v jedné z pobořených budov a pokusí se tam nějak přečkat až do svítání.
Nebyla to lákavá vyhlídka, ale co se dalo dělat. Vojáci byli zvyklí na mnohem horší věci. Nikoho nenapadlo, že pro cizince může být neznámé město velmi nebezpečné. Nemuseli by být jediní, kdo hledá útočiště mezi odstrašujícími troskami. Odjeli, aniž by měli sebemenší tušení, co by je mohlo potkat!
Von Neves a jeho lidé si počínali jako zloději. Okolo nebyl nikdo, aby jim mohl zabránit vloupat se do domu. Dostali se do vstupní haly, kam už dlouho nikdo nevkročil. Většina nábytku byla pryč, zbyla po něm jen prázdná místa u zdí a klavír příliš těžký na to, aby se dal odnést.
Nacházeli se v jednom z nejstarších příbytků ve městě, možná pamatoval i středověké časy se vší jejich ztracenou nádherou a hrdinstvím. V dobách nouze mnohokrát posloužil lidem, kteří potřebovali nepozorovaně zmizet.
Mnoho místností mělo okna zabedněná prkny, ze kterých trčely zrezavělé hřebíky. Vše se topilo v pološeru. Možná bylo svým způsobem milosrdné, protože zakrývalo depresivní interiér sešlé stavby: prázdnotu, špínu a zkázu, která křičela ze všech koutů.
Zvláštní, jak podivným způsobem dokáže na člověka zapůsobit starý dům. Jste sám a přitom se bojíte vlastního stínu, i když víte, že vám nikdo nemůže ublížit! Děsí vás dokonce i zvuk vlastních kroků na ztrouchnivělých parketách, poznamenaných věkem a hnilobou.
Působí nepatřičně, protože nic jiného nenarušuje mrtvé ticho kolem vás. Proč se nedokážete zbavit neodbytného dojmu, že vás někdo sleduje!?
Otec Cornelius se ohlédl ke dveřím vedoucím do pokoje, kterým před chvílí prošli. Zdálo se mu to, anebo opravdu zaslechl tiché klapnutí západky, jak se klíč otáčí v zámku!?
"Neslyšíte kroky?" zašeptal kněz.
"To jsou krysy," odtušil voják.
Přešel k jedné ze stěn pokryté vlhkou, odpadávající tapetou a několikrát udeřil pažbou pušky do dřevěného obložení. Na druhé straně se něco pohnulo a pak slyšeli spěšné cupitání vyděšených hlodavců. Krysy, ukryté ve zdech, mu tím pádem podaly správné vysvětlení.
Von Neves nemohl marnit čas s tím, že by prohledával celý dům. Beztak v něm nezbylo nic, co by stálo za řeč. Jediné, co ho zajímalo, leželo kdesi pod ním. Pod vší sešlou fasádou, zpuchřelým mahagonem a laciným pozlátkem, které z nej dávno oprýskalo.
Během dvanáctého a třináctého století dávalo mnoho zámožných měšťanů vyhloubit rozsáhlá sklepení pod svými domovy. Těžko říci, proč tak činili. Jedni tvrdili, že mělo jít o pouhý rozmar zbohatlíků. Možná o nedobytné pokladnice, kam movití lakomci ukrývali své milované cennosti.
Někteří namítali, že bizarní móda zatuchlých sklepů se poprvé objevila v dobách, kdy středověkou Evropu zaplavila morová epidemie. Podle šokujících výkladů tehdejších historiků šlo o masové hroby, kde byly uloženy k poslednímu odpočinku celé generace mrtvých! Byla to lež!?
Dnes už nikdo neví. Jisté bylo jen jedno: jejich počínání se mohlo všem moc šeredně vymstít! Ne, nebudeme zabíhat do morbidních smyšlenek, ve kterých se vyprávělo o oživlých mrtvolách anebo se v nich objevovali obludní tvorové, žijící kdesi v černých šachtách.
Fakta jsou taková, že když dělníci kopali příliš hluboko, pak narazili na základy domu. Pokud by je při práci nedopatřením poničili, mohlo dojít ke zhroucení celé stavby. Všichni nešťastníci, kterým se nepodařilo včas utéct, skončili zaživa pohřbení pod tunami hlíny a suti.
Kníže a jeho muži museli doufat, že takový osud je nepotká. Podařilo se jim vypáčit zpuchřelé dveře. Otevíraly se špatně, panty byly zrezavělé až běda. Na podlahu se snesl šedivý prach. Ze stropu sklepa visely těžké pavučiny. V koutě se povalovaly staré krámy a rozbitý nábytek.
Ten všímavější z vojáků odněkud přinesl otlučenou svítilnu. Kupodivu byla stále použitelná, i když v nezbývalo mnoho oleje. Po chvíli sakrování ji zapálil a potemnělé sklepení opuštěného domu zalilo žlutavé světlo. Nestálý plamen, tlumený zašpiněným sklem, ze sebe vydával jen slabý jas.
Vybrali si stísněnou chodbu, vedoucí dolů. Po pár metrech se zem začala ještě více svažovat. Netrvalo dlouho, a došli na konec. Kamenné zdi, pomazané bílou omítkou, se rozestoupily a za nimi nic už nebylo nic než zatuchlá temnota, plná těžkého dechu mrtvé zeminy...
Úniková cesta, alespoň pokud von Neves věděl, vedla daleko pod samotnými základy města, zpustošeného válečnými nájezdy. Od dob jeho založení už uplynula celá staletí. Kníže se zasmušil při pomyšlení na minulost.
Úvahy nad budoucností nebyly o nic lepší. Jak dlouho asi potrvá, než všechno co zná, zmizí v nenávratnu? Tušil, že jednou nastane doba, kdy po něm zůstanou jen pouhé ruiny, zaváté neúprosným časem. Každý věk musí jednou skončit!
Postupovali pomalu, protože štola byla úzká a hrbolatá. Kníže kráčel se sehnutou hlavou. Měli jen jednu slabou svítilnu, všechno se utápělo v ponurém šeru. Zdánlivě nekonečný tunel vyústil ve slepou uličku, zatarasenou samými cihlami a sutí. Sklepení se proměnilo v past, odkud nebylo úniku!
Zpozoroval ji sotva vteřinu předtím, než se do ní narazil. Neviděl dál, sotva na pár kroků před sebe. Voják za ním se nestihl zastavit, zakopl a praštil otlučenou lucernu o zeď. Von Neves si uvědomil, že udělal chybu. Zavedl své lidi na špatné místo.
Podíval se na něj a spatřil v jeho tváři to samé, co zpozoroval u sebe - napřed údiv, pak vztek a nakonec strach. Instinktivní strach z dlouhého pobytu v uzavřeném prostoru, z neproniknutelné temnoty a z toho, co by se v ní mohlo ukrývat...
Stála před nimi kamenná hradba. Přesně jako před několika dny v horského průsmyku. Zase zatarasili cestu a von Neves si myslel, že to nebyla jen náhoda. Kněz to tvrdil už předtím, ale on mu nevěřil. Ukázalo se, že prozíravý kaplan má pravdu. Co teď!?
Jeden z mužů celkem logicky usoudil, že někdo si nepřeje, aby se cizinci dostali do města. Kníže měl za to, že se mýlí. Co když šlo o to, aby z něj nikdo nemohl utéct!? Jenže kdo by chtěl zařídit něco takového? A především proč!?
Tušil, jak se to stalo. Nebyly to pěkné myšlenky, proto si je zatím nechával pro sebe. Jenomže neměl ponětí, kdo takovou katastrofu způsobil. Kdyby stál před ním, von Neves by ho na místě zabil. Takhle mohl jen křičet a proklínat svůj zatracený osud. Kromě bolesti mu přinášel jenom samé zklamání.
Celý v černém, neustále ponořen do stínu své špinavé duše, ze kterého se nedokázal za žádnou cenu vymanit. Nedokázal zlomit kletbu, bláhově nazvanou život. Pod drtivou tíhou jeho žalu se nedalo dýchat. Přišel o všechno.
I ošklivý výbuch vzteku vyvolával v otci Corneliovi spíše soucit a také obavy o duševní zdraví svého velitele. Již mnohokrát bděl jeho lůžka a věděl, že pacient někdy křičí ze spaní. Kníže zmíral v živoucí noční můře, zaživa pohřbený ve zhmotněné temnotě ze zlých snů...
Vykřikl, že se za každou cenu musí dostat dál! Byl plný vzteku a když si ho hlasitě vylil na lidech kolem sebe, začal jako šílený odhazovat hlínu a kamení. Druzí poněkud neochotně následovali jeho příklad.
Po necelé hodině namáhavé práce se jim podařilo nežádoucí zátaras částečně odklidit a první odvážlivec se pokusil prolézt temným otvorem mezi polámanými trámy, sesutou stěnou a hranatými úlomky zvětralých cihel.
Sklepení, tiché jako hrob, pohltilo jeho kroky. Otec Cornelius propletl prsty se stříbrným řetízkem, který nosil kolem krku. Nervózně převracel v dlani malý křížek, teď ho sevřel ještě pevněji. Zaslechl nějaký zvuk, jen nedaleko od něj. Něco nepříjemného, o čem raději dál nepřemýšlel. Krysy? Na čem tu hodují!?
Vnímal nějaký pohyb, ale slabé světlo lucerny nedosáhlo dál, než pár kroků do tíživé temnoty. Otřásl se podvědomým odporem nad hnusnými vizemi, které mu kreslila jeho zjitřená představivost. Odlesk plamene dopadl na známou tvář. Voják se vrátil živý a nezraněn. Hlásil, že cesta je volná. Už brzy budou venku!
Oddechl si. Podzemní tunel na něj působil podobně neblaze jako na knížete, i když kaplan neměl na rozdíl o něj ve zvyku klít a křičet. Jak se blížili ke konci únikové cesty, ucítil studený závan čerstvého vzduchu.
Von Neves šel před ním, musel si toho všimnout jako první. Pobízel je, aby si pospíšili. Útěk městem je připravil o čas. Když se konečně vynořili ze záludných útrob vyprahlé země, přicházel temný soumrak...


 celkové hodnocení autora: 95.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 19.10.2016, 12:21:25 Odpovědět 
   Zdravím.

Čtivé a barvité vyprávění. Těším se na pokračování.

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 24.10.2016, 14:11:22  
   Doll: Díky. :) Pokračování je tady!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Mohyla lidí
Radher
Výstřižek z den...
Verity von Leatri
Podivná armáda
Zdeněk První
obr
obr obr obr
obr

Slepá kolie
BaD
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr