obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."
Elbert Hubbard
obr
obr počet přístupů: 2915657 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39753 příspěvků, 5802 autorů a 392262 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: JABLOŇ ::

 autor Tilda publikováno: 22.10.2016, 22:46  
Cestování časem...? Možná...
 

JABLOŇ


Na ten starý sad narazil cestou. Jel divoce, nesoustředěně a fatálně. Chtěl to tak: skončit všechno stejně, jako jeho milovaná žena. Náhle a bez rozloučení, sám a bez pomoci. Navždycky zastavit tu trýzeň, která mu sedá na ramena těžce, černě a teatrálně s tím, že už jej nikdy nepustí. Zastavit už napořád proud slzí, jež mu vytvrdily klopy a rukávy fádního smutečního obleku, teď už pomačkaného a ušpiněného mokrou hlínou hrobu. Je jasné, že chtěl skočit dolů na vzdalující se víko její šedé rakve. Je jasné, že mu to nedovolili a v poslední chvíli jej pár silných mužských paží popadlo pod rameny a povalilo na umělý a zatuchlý kus trávníku, pokrčený a pošlapaný nohama mnoha. Dřív, než rozdrtil zády načančanou zbytečnou a ke smrti zaživa odsouzenou kytici rudých a žlutých růží, spoutanou černočernou stuhou a spočívající přesně uprostřed a mdle a nechtěně se otřásající tím vědomím konce.
A on ležel tiše na zádech, otřásal se vzlyky a skrz kalný závoj pláče viděl bledé ovály tváří vysoko nad sebou... Nezřetelně a rozostřeně, jako by to byli mimozemšťané, nepřátelští a plní zášti: cizí, mlčenlivý zástup čumilů bez špetky emocí.

Nedovolili mu pít alkohol a sebrali mu z dlaně náhodně namíchanou kupku tabletek, které chtěl na toaletě tajně spolykat. Pořád jej hlídali, utěšovali a pozorovali. Její rodiče s obviňujícíma očima, jeho máma, bratři, sestry i ty nejvzdálenější tetky a strejci z venkova, nacpaní v naftalínem a starými skříněmi páchnoucích tmavých šatech. Nakonec se dokázal křivě usmát a ujišťoval napjaté a uplakané okolí, že bude v pořádku. Že bude chodit na sezení, která mu doporučil švagr internista, že bude brát pravidelně léky, předepsané už policejní psycholožkou. Slíbil to všem do očí, když se pozdě k ránu loučili a stejně věděl, že lže…
Máma zůstala ještě dva celé dny až do pondělí a potom musela zpátky k těžce nemocnému tátovi, který nebyl schopný tak dlouhé cesty. Už těch dlouhých, nekonečných a zoufalých deset dní bylo až až a i ona skoro ztrácela sílu, kterou ty poslední hodiny s největším sebezapřením vyškrabávala až ze dna s duše. Nabádala jej zas a znova, ať se o nic nepokouší, ať myslí na život, na ně, na sebe a že to přebolí, přejde a bude líp…
Přikyvoval, sliboval a předstíral. Držel se celé hodiny, aby si myslela, že je to nejhorší za ním. Že je chlap a ustojí to, že už nepláče a bělmo zatím opuchlých očí mění výstražně červenou na obvyklou lehce namodralou, jak už to u světlookých lidí bývá. Že neuhýbá vyplašeně pohledem a netřesou se stařecky rachiticky prázdné a ledové ruce. Sám má pocit, že už se mu v životě neprohřejí, tak zkřehlé jsou a jeho stisk je mdlý, jak nemá žádnou sílu...

Sotva za jejími smutnými zády klaply dveře, vrhl se na podlahu v křečích a vzlykotu tak hrozném, že doufal v zástavu srdce nebo mozkovou příhodu. Tolik silný byl přetlak v jeho duši. Nestalo se tak a on skoro po třech hodinách mátožně vstal, aby se převlékl z mokře lepivého a studeného trička.
Skoro nejedl a nepil, dokud se mu nemotala hlava a neupadl v koupelně. (A zklamaně se pousmál, když při tom kolapsu netřískl hlavou o hranu umývadla a slabě tepajícím spánkem nepolíbil napodobeninou mramoru obložený, nevysoký sokl kolem sprchového koutu.)
Potom do sebe se sebezapřením nacpal kus okoralého chleba a hrnek hořké a silné kávy se dvěma vrchovatými lžičkami třtinového cukru. V žaludku jej bolelo, i on odmítal, ale na tak chabý protest Martin nehleděl a pojistil se sklenicí vody a dvěma tabletkami Rennie.

„Musím se dát do kupy. Musím dokázat to, co jsem jí slíbil. Že budeme spolu napořád… Darja, na mě čeká. Určitě čeká, ztracená a nejistá a ví, že ji nezklamu. Zítra, jak budu schopný sednout za volant - zítra se setkáme. Odejdu stejně, jako ona a prožiju si stejnou bolest jako ona. Nezůstanu nic dlužný a nakonec to i máma s tátou pochopí. Vědí, jak moc jsme se milovali: přece za nás byli tak šťastní…“


(Oba tvořili krásný pár: ona tmavovláska s tělem jako proutek a on vysoký a dobře stavěný s vlasy barvy zralé pšenice. Prorokovali jim, malinko s obavou, zrzavé potomstvo a oni se jen bezstarostně smáli: „Na to máme času dost! Ještě chceme cestovat, poznávat se a trochu růst. Však potom… Potom budou i děti…“

Čas rozvážně kráčel, potom zvolil ostřejší tempo, a nakonec běžel a děti nikde. I když už oba chtěli a snažili se až za hranice možností a zůstali téměř bez peněz, Darje se nepodařilo otěhotnět během příštích pěti let a ve čtyřiceti už zase nechtěla pokoušet osud a dávat život dítěti s nějakou vadou.
Nikdo jim to nevyčítal, kromě tchýně. Tu s postupem let začal Martin doslova nesnášet. Nějak tušil, že mu za nenaplněné manželství dává vinu, i když se lékařsky nic jednoznačně nepotvrdilo. Nakonec k Darjiným rodičům jezdil jenom zřídka…)



***



Martin toho moc nenaspal. Ale ráno byl podivně klidný a skoro v pohodě, když po sobě pečlivě umýval naťuknutý, jemně zdobený hrníček od kávy (koupila mu jej na jedné služební cestě v Benátkách a on s ním věrně snídával už celé roky. Nikdy mu nevadilo, že je v práci úspěšnější a lépe placená než on v regionální redakci. Že často cestuje a že je mu někdy vzácným hostem. O to více se milovali a o to více si jí vážil. Aspoň to prázdno v srdci něčím smysluplným vyplňuje a netrápí se nudně upoutaná u kuchyňské linky…)

Když bral klíče ze smaltované misky v předsíni, naposled se rozhlédl po bytě, který se svou ženou sdílel skoro dvacet let. Ještě po ní slabě voněl a ještě jí byl nasycený. Maličko sice, ale on se stejně zhluboka nadechl, aby snad její aroma cestou nezapomněl a aby mu dávalo sílu udělat, co musel.

(Se smutným pousmáním mu prolétlo hlavou, jak se první noci po té hrůze budil a myslel, že jej ona drží v náruči, konejší a líbá na propocené spánky, šněrované slanými cestičkami slzí. Když otevřel v slepé naději oči, nebyla tam, jak by taky. A on potom v pláči tiskl její polštář na tvář, dokud slabostí neupadl do trhaného spánku, vyvolaného více opiáty, než tělesnou potřebou. Potom už prášky nebral a s despektem obsah všech lahviček vyprázdnil do záchodu. Střídaly se dny naprosté apatie a žalu a on, jako malé dítě se nechal opečovávat mámou.

Ta křehká a nesmírně statečná žena jej doprovodila i do chladící místnosti, aby identifikoval Darjino tělo. Na to už raději nemyslí. Na ten zničující a fatální dotek, který jeho milovanou a krásnou manželku změnil v žalostnou hromádku. V hadrovou a zbědovanou a neživou panenku. Musel až domů přijet lékař a Martinovi aplikovat koňskou dávku morfia, aby aspoň na pár hodin usnul a zklidnil se…)

Nyní je naprosto vyrovnaný a klidný, jako nebyl celé dny. Pečlivě za sebou zamyká a klíč ode dveří, po mnoha letech vyháčkovaný ze svazku, hází do poštovní schránky na tepané brance. Dopis nenechal. Nemá potřebu cokoliv vysvětlovat.
Nastartuje a rozvážně vycouvá a lehkým obloukem vyjíždí do stíněné ulice. Neví, kam se vydá a je to skoro jedno. nepojede stejnou trasou jako Darja.

Tehdy jela k matce a přemlouvala i jeho: „Miláčku, má přece kulatiny. Jak to vypadá, když tě tam neuvidí. Bude mít řeči a všechno odnesu já… Jako vždycky!“

Byl neoblomný a vymlouval se na pracovní sobotu, i když to nebyla pravda. Pomalu a smutně přikývla a víc už se o nic nesnažila. Jestli jej prokoukla, jestli mu uvěřila, nedala na sobě znát. Trochu jej bodlo u srdce tou zradou, ale vzít to zpátky neuměl. Večer usnuli zády k sobě a ráno vstala dřív a na stole mu nechala vzkaz: „Jela jsem ještě za tmy, tak jsem tě nebudila.
M.T. Darja“

Zamíří přesně opačně a po hodině odbočí na úzkou okresku, kterou nezná. Když z dálky uvidí ten temný a pravidelný shluk stromů pod náspem po levici, je rozhodnuto: sjede z vozovky a plnou rychlostí to napálí do některého z kmenů. A bude to! Stejně jako Darja skončí rozmačkaný v náruči z kovu a drsné kůry…

Ten sad je hodně starý a zanedbaný. Stromy zkroucené, nahrbené a mnohé ztrouchnivělé a on hledá nějaký větší, aby byla jistota… Všechno jsou to jabloně, soudě podle malých i větších zelených, žlutých a červených plodů, hojně popadaných v neudržované a ježaté trávě, smutně zažloutlé, jak bělma starce.
„Tam, tam úplně na konci! To je on… Strom spoluviník: můj dveřník do síně věčnosti. Můj důvěrník a komorník smrti…“

Ten strom má mohutný kmen, určitě metr v průměru a jeho košatá koruna se ztrácí v nízko plynoucích cárech šedivé podzimní mlhy. Plody na něm jsou větší a většina ještě nespadla v prudkých poryvech větru minulého týdne. Martin si odepíná pás pomalu a jaksi obřadně, oči upřené skrze jemnými kapénkami mlhy pokaňkané čelní sklo. Kus couvá, aby měl čas na zrychlení… Ale najednou mu noha na pedálu ochabuje, auto poznenáhlu zpomaluje až tiše zastaví půl metru od drsně zbrázděné a z mokra černé kůry. V jeho tváři je zvláštní výraz, tolik odlišný dřívějšímu odhodlanému, jistému a smířenému pohledu. Nakonec otevírá dveře a trochu náměsíčně vystupuje z vozu, oči namířené vysoko do koruny jabloně.

„Možná bych mohl naposled vyšplhat do větví… Jako malý jsem byl rychlý jako kočka… Možná bych mohl… Naposled, než…“

Podivně zmámeně se chopí kmene a opatrně šplhá do koruny a mizí v ní, jak v náruči milenky v tom říjnovém pološeru, jen větve se maličko kmitají, jak na ně šlape a jak se jich drží.
V koruně je příjemně a bezpečně. Její paže jsou husté a vstřícné a vždy najde oporu pro nohy i ruce a leze vysoko a vysoko a nedívá se dolů ani nahoru, oči fixované hrubou pokožkou kmene. Potom dostane hlad i žízeň a trhá jablko ve výši zraku: strupaté a máslově žluté a jeho šťáva je sladká a trpká zároveň a dužina hutná a výživná. Sní je celé, i se stopkou a ohryzkem a pusu, ulepenou cukrem utře rukávem košile. Znova šplhá nahoru a bez zájmu, jak vysoko už se dostal, automaticky sahá po větvích a klade nohy a leze, jako by nechtěl nikdy přestat. A jako by ta koruna neměla konce a ten strom sahal až ke hvězdám. A Martin šplhá a myslí na svou milovanou Darju a na slib, který jí dal, když mu odešla.
Dlouho a dlouho potom se konečně podívá skrze krajku listí a skrz prsty větví vidí nekonečnou hloubku nebe, tak temně modrého a potom uhlově černého, tak hlubokého a puntíkovaného triliony a triliony hvězd, kup a hvězdokup, souhvězdí, mlhovin, galaxií a načančaného plynnými mračny a hvězdným prachem a věčností a nedosažitelností. A okrajově mu bleskne hlavou, že se možná ke své ženě dostane i tak, ale stejně tomu moc nevěří.

Nemyslí na to, jak je možné, že nezemřel, spálený mrazem, roztrhaný a smrštěný tlakem, vybuchující vařící krví a udušený jedovatými plyny a bez špetky kyslíku. Šplhá a nemyslí na to, jak je možné, že ta jabloň roste tak vysoko. Astronomicky vysoko a prospívá a plodí a její listí je silné a nepadá. A jemu, člověku tak maličkému a nedůležitému, je dovoleno šlapat na její paže a vidět to, co jiní nemohou… Dlouho stoupá vzhůru, z pouhé radosti prostého a účelného pohybu, pojídá jablka, když má hlad a žízeň, spí v rozsochách a pažích jabloně, když umdlévá a svaly vibrují námahou a vyčerpáním.
A znova posílený pokračuje ve své nechtěné pouti a necítí zimu ani spalující žár. Vnímá, jak mu raší strniště, pak vous a plnovous a vlasy sahají až k ramenům, nyní svalnatým a mocným. I paže a nohy tou jednostrannou činností zesílily a šplh je skoro hračka.

A potom, za dlouhou, dlouhou dobu se mu zdá, že se vrací. Ne, že by to vzdal a začal sestupovat: to jej ani jednou nenapadlo. Ani jednou nepohlédl zpět, ani jednou nepomyslel na návrat. Ale najednou má pocit, že i když stoupá pořád směrem vzhůru, bez možnosti to celé nějak zvrátit, klesá tam, odkud vyšel. Nekonečný prostor kolem něj se zřejmě zakřivil a poutník všechny ty tajemné kouty vesmíru nechává vysoko nad hlavou, indigová modř bledne a světlá a on stejným tempem a s mírným neklidem v srdci stoupá a klesá zároveň. A nad hlavou potom vidí, že koruna trochu řídne. A jeho vlasy i vousy se znova zkracují až do dřívější podoby. A jeho ošacení, tou cestou roztrhané na cáry, se zase zaceluje a vlákna se tkají v pevnou tkaninu. A když došlápne nohama na poslední silnou větev, vidí, že je v pyžamu. Měkkém flanelovém kabátku s jemným kárem, nakřivo zapnutém, jak často uměl a které dostal k posledním Vánocům. A neleží hlavou na trávě pod stromem v tom starém a cizím sadu, ale na polštáři a ledabyle zakrytý cípem pomuchlané přikrývky.

A chce se mu plakat, že nedokončil, co začal, když uslyší její jemný a nezaměnitelný dech. Nevěřícně otočí hlavu nalevo, na prázdnou a navždy opuštěnou polovinu postele a chce zakřičet na ten zrádný, vychladlý a přičinlivou mámou hloupě netaktně natřesený manželčin polštář… A bez dechu kulí oči na pokojně spící Darjinu tvář a závoj vlasů všude kolem hlavy. Neváhá ani chviličku a tiskne se k ní každým milimetrem kůže, aby ji znova neztratil. A na jednu nanosekundu s ní chce srůst a splynout v jedno. A když se ona v panice zavrtí a polekaně probouzí, zasype ji tisícem zoufalých polibků, mělněných slzami úlevy.

„Miláčku… Drahý, něco škaredého se ti zdálo… Pššš… Už je dobře…“
I ona jej líbá a schovává ve voňavé náruči a všechno je jako dříve.

„Musím už vstát… Jedu přece k matce…“ Jemně se vymaní z jeho nesouhlasných paží, zimomřivě zavine kolem těla tenounkou noční košili, víc pavučinu, než satén a drobnými krůčky mizí v koupelně. Sprcha šumí bolestně důvěrně známou ranní sonátu.

Martin osamí (ten pocit NENÁVIDÍ teď dvojnásob) a vyděšeně sleduje digitální budík u postele: 22. čtvrtek 6.30. - na den přesně před dvanácti dny.

DEN, kdy se zabila…

U společné snídaně už věděl:
„Darjo, lásko moje… Pojedu s tebou. Víš - jak jsem včera vyváděl… Byla to pitomost a chovám se jak blbec. Omlouvám se! A budu řídit tam i zpět…“

BYLA TAK ŠŤASTNÁ…

Její malé, kouřově šedé Volvo nekontroloval víc než obvykle. Kopnul zkušeně do gum, nádrž skoro plná, voda v ostřikovačích do poloviny, olej v pořádku. Servis má v plánu koncem měsíce, takže žádný spěch...
Vyjeli trochu později, ale nevadilo to. Do večera budou zpátky.

V té ostré levotočivé, vlastně těsně předtím, než do ní vjeli, uslyšel výhružné křupnutí v zadní nápravě. Ale stalo se to tak náhle, že nestačil zareagovat, i když byl dobrý a zkušený řidič. Možná to bylo i tím omámením z Darjiny přítomnosti… Možná… ?

Náprava rupla a vymrštila vůz mimo asfalt a přírodní zákony si s ním pohrály a změnily jeho status v pouťovou atrakci hodnou pekelného principála. Jeho dříve polstrovaný, teplý a bezpečný interiér, rotující, skotačící a řvoucí pod doteky drsného povrchu vozovky, se rázem změnil v past, lis a kovadlinu a Martinova i Darjina tělesná schránka jsou mačkány, drceny a skládány v nemožných úhlech. A oni se drží za ruku do poslední chvíle. A do poslední chvíle se dívají jeden druhému do očí. A nakonec všeho, než jim tma svou věčnou dlaní milostivě smaže příšernou bolest ze všech nervových zakončení, než poslední elektrický výboj vyhasne maličkou namodralou jiskřičkou, mu ona řekne: „DĚKUJU TI, lásko…“




A potom jdou. Jdou po vysuté klenuté a skleněné lávce vysoko a vysoko. A můstek pod nohama hraje všemi barvami duhy a jemně drnčí ve vánku a oni se nebojí a mlčí, protože není třeba mluvit. A zhruba v polovině cesty nahmatá Martin v kapse kalhot malou vybouleninu. Sáhne dovnitř a vytáhne strupaté a mdle žluté jablko. Nabídne dvorně Darje a ona se usměje a dar si vezme. Automaticky plod otře rukávem halenky a drobnými, skoro stydlivými sousty okouše přesně polovinu. Zbylou půlkou nakrmí Martina, jako máma děcko. Utřou si pusy mokré sladkou šťávou a ruku v ruce jdou. Nikdy se neotočí a nikdy se nezastaví…

Až dojdou na KONEC…


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 phaint 04.11.2016, 16:36:00 Odpovědět 
   Tvoje fantazie mě nepřestane ohromovat. Je to tak poetické a reálné, navzdory patosu, který v tom je. Kéž by se ze všech omylů dalo tak lehce vrátit v čase k okamžiku O a rozjet druhý pokus a dosáhnout dobrého konce! Protože někdy i správná smrt může být výhra...
Zasekla jsem se o nějaké drobnosti (třeba pasáž o bezdětnosti mi přišla zbytečná), ale dojem mi to nijak nezkazilo. Díky za hezké čtení.
 ze dne 06.11.2016, 19:04:52  
   Tilda: Děkuji moc! T.
 Šíma 22.10.2016, 22:44:27 Odpovědět 
   Zdravím.

Pokud náš hrdina skutečně cestoval časem a vrátil se do doby (do dne, kdy se jeho manželka zabila v autě), půjde o sci-fi okořeněné psychologickou prózou. Protože náš hrdina musel překonávat bol ze ztráty své milované ženy, tolikrát se snažil zabít, ale neúspěšně. Co se stalo tehdy u té jabloně, zda to do ní napálil, nebo zastavil a začal po ní lézt a jíst nabízená jablka, to už zůstane ve fantazii čtenáře. Nakonec přeci jen umírají znovu (oba) při autonehodě a jejich duše se vydávají bůh ví kam. Zde nejspíše neplatí ono: "Dokud je smrt nerozdělí!", protože oni se vydali se svou láskou až za hrob a v tom vidím určité pozitivum navzdory smutnému, až baladickému konci smrtí obou hlavních hrdinů (jiní zde ani nejsou, mimo rodiče jedné z postav, o kterých je jen zmínka).

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 23.10.2016, 19:42:55  
   Tilda: Zdravím,
Děkuji za přečtení i pochopení textu. V tomto případě nejsem až tak provinilá, jaký osud jsem svým hrdinům připravila. Láska, nekonečná a silná, jejich bolest stoprocentně vyvážila. Snad pouť Martina byla dostatečně barvitě popsaná, protože já s ním celou cestu věrně kráčela a všechnu tu krásu viděla T.
T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Když šly, tak š...
Tomáš Najman
Kolektiv vs. Ja...
kuti
úvod- za deštiv...
Calië Artic
obr
obr obr obr
obr

SMS k narozeninám
Jeňýk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr