obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná."
Ingrid Bergmanová
obr
obr počet přístupů: 2915589 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39870 příspěvků, 5780 autorů a 392019 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Con los Colegas - 17. a 18. kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Con los colegas
 autor Wheelies Devotee publikováno: 27.10.2016, 9:08  
Závěrečné dvě kapitoly celého románku, ve které přijde náhlý zvrat z nastalé předchozí situace. Nechci mnoho prozrazovat a chci, aby si těch mých pár čtenářů poslední díl užilo.
 

XVII. Usmíření

Uplynuly 3 měsíce, koupil jsem si psa. Dal jsem mu jméno Artur. Byl jsem osamělý. Potřeboval jsem nějakého společníka. Byl to malý voříšek. Fena sousedů v Míčově měla štěňata, tak jsem si jedno z nich vzal.
Byl podzim, už se objevovaly ranní mrazíky a ani přes den už nebylo žádné teplo. Jednou po práci jsem byl Artura vyvenčit, respektive jsem to spojil s běháním. Běželi jsme za město do místa zvaného Na Chmelnici. Vedle posilovny bylo běhání to, co mě udržovalo v kondici a sport obecně se stal tak nějak kromě práce smyslem mého života.
Zpátky z Chmelnice jsme se vraceli přes Podhorní předměstí a šli jsme ulicí, kde bydlela Veronika. Neměl jsem na vybranou, cestou jsem se nemohl jejímu domu vyhnout. Měl jsem obavy, že jí potkám, ale na druhou stranu jsem si pomyslel, že jí aspoň zase uvidím. Obavy byly z toho, že třeba jí potkám s jiným a mě to raní, ale jsem chlap a musím čelit problémům.
Čím jsem byl blíže k jejímu domu, téměř se mi svíral žaludek. Artura jsem měl na vodítku na volno, pobíhal kolem mě a furt někde něco čmuchal. Dům Hamplových byl na dohled, už se začaly rýsovat jednotlivé detaily a mezi nimi i postava na balkóně. Rychle jsem poznal, že je to Veronika. Seděla v růžové mikině na vozíku přikrytá žlutou dekou, kolem krku šála a na hlavě kulich – jak typické. Sluníčko svítilo a z posledních sil opalovalo její obličej. Na očích sluneční brýle. Četla si. Doufal jsem, že začtená si mě nevšimne. Byl jsem na omylu – dech Artura byl hlasitý a tak vyrušil Veroniku ze čtení – zvedla hlavu a ohlédla se kolem. Na chodníku mě zahlédla a hlasitě pozdravila: „Ahoj!“
Hrklo ve mně a pozdravil jsem také. Zvedl jsem ruku a zamával.
„Ty sis pořídil pejska?“
„Jo, je to můj nejlepší přítel. Jmenuje se Artur.“
„To je fajn jméno,“ řekla s úsměvem a pokračovala:
„Budeme na sebe pořvávat z balkonu, nebo mám jít dolů?“
Otázka mě zaskočila a měl jsem obrovskou radost. Opravdu se mnou chce mluvit?
„A nemám jít raději já nahoru?“ zeptal jsem se, ačkoliv jsem si nebyl jistý, jestli je vhodné vůbec překročit práh domu jejích rodičů.
„Jen pojď, sjedu ti otevřít.“
Pochopil jsem, že je nejspíš doma sama, já vešel za branku a počkal u dveří. Za chvíli se otevřely dveře a já jí opět po třech měsících viděl. A tak zblízka!
„Ty jsi ale fešák!“ zvolala s úsměvem Veronika a pohladila Artura.
„Tak pojďte dovnitř.“
„Děkuju,“ řekl jsem a nevěřil jsem tomu, co vidím a slyším.
Vešli jsme.
„Běž do obýváku,“ řekla a já jí poslechl.
„Artura můžu vzít s sebou?“
„Ale jasně!“
Ani jsem se nenadál a Artur skočil Veronice do klína.
„Rychle sis ho získala, tak jako tenkrát mě.“
Usmála se hladíc Artura.
„Dáš se kafe, nebo čaj?“
„Kafe,“ řekl jsem, ona odložila Artura na zem, sundala deku, kterou odhodila na gauč a odjela do kuchyně.
Přemýšlel jsem, co bude a jak bude situace dál pokračovat. Chce jen pokecat a zavzpomínat na starý časy, nebo můžu čekat víc?
Artur se uvelebil na pohovce, mně bylo teplo a sundal jsem běžeckou mikinu. Čekal jsem, až se Verča vrátí do obýváku.
„Voda se vaří, budu potřebovat, abys mi pak pomohl, donést kafe sem.“
„To já přece vím. Jako za starých časů.“
Byl jsem docela zamlklý a jen jsem se díval na ní.
„Tak jak se pořád máš?“ zeptala se.
„Docela dobře, jak ty?“
„Dobrý, ale chybí mi láska.“
Nečekal jsem, že bude takhle přímá.
„No, to mně vlastně taky,“ řekl jsem pravdu a zadíval se jí hluboce do očí.
„Co s tím budeme dělat?“ zeptala se Veronika a tvářila se vážně.
„Odpustíš mi?“ pochopil jsem kam, míří.
„Už jsem ti odpustila dávno, ale neměla jsem odvahu, dát ti vědět. Jako tehdy, i podruhé nás dal dohromady osud.“
„Jo,“ řekl jsem jen krátce a políbil jí. Nemohl jsem být šťastnější. Měl jsem jí zpátky.
„Nastěhuješ se zpátky ke mně?“
„Samozřejmě, Matýsku.“
„Děkuju, jsem moc rád.“
„Ale už mně nesmíš nikdy takhle ublížit, jasný?“
„Jasný.“
Pili jsme kafe a klábosili. Když jsme dopili, Veroniku napadlo, že bychom mohli jít nahoru. Já se ničemu nebránil a zvedl Veroniku z vozíku. Vynesl jsem jí po schodech do jejího pokoje, položil na postel a já si lehl vedle ní.
„Celou tě svlíknu.“
Začal jsem od čepice, kterou si Veronika za celou dobu dole nesundala – byla to celá ona, čepice milovala a nosila je i doma. Líbal jsem jí a postupně svlíkal. Nejprve mikinu, pak kalhoty.
„Jéé, ty máš podkolenky!“ zvolal jsem nadšeně.
„Ty ti nechám.“
„Koukám, že se nic nezměnilo, viď?“
„Ne, na podkolenky jsem pořád.“
Sundal jsem jí tričko a v tom jí napadlo:
„Nechceš mi svázat ruce?“
„Moc rád, máš tady nějaký šátek?“
„Jasně, támhle v šuplíku.“
Vzal jsem ze šuplíku šátek a svázal jí ruce na zápěstí. Pak jsem jí sundal podprsenku a nakonec jsem přes bledé a zcela nehybné nohy oblečené do krásných pruhovaných podkolenek s krajkou, svlékl její kalhotky.
Byla krásná, nahá. Já byl ještě téměř zcela oblečen. To však Veronika rychle napravila a sundala mi tričko a rozepla kalhoty.
Nejprve jsem jí polaskal na prsou, jak to měla ráda, pak jsem jí začal laskat jazykem ucho, pak na krku a na ramenou. Dolů jsem se dostal až po dlouhé době, protože jsem chtěl, aby si to skvěle užila i ona. Brzy jsem poznal, že je na vrcholu. Masáž bradavek jí přivodila slast téměř vždy.
Pak jsem teprve začal opět objevovat dolní část její těla, hrál jsem si s nohama, které dělaly jen to, co jsem chtěl já, pak jsem se zcela odhalil a naše těla se spojila. Byli jsme šťastní.
Asi jsem si nedal úplně pozor, možná jsem si vůbec pozor nedával, ale tři týdny na to, se Veronice nedostavila menstruace. Následně provedený těhotenský test byl pozitivní.
Lepší už ten usmiřovací sex být nemohl.

XVIII. Setkání si Tiphany

Onen únorový víkend nastal a já s Veronikou jsme se vydali na plánovaný výlet do Prahy na přednášku Verčina idolu, Tiphany Adams, která se konala v kongresovém centru na Vyšehradě.

Do Prahy jsme jeli druhým ranním vlakem, přednáška začínala v 10 hodin dopoledne, takže jsme měli ještě dost času, dostat se z hlavního nádraží na Vyšehrad. V ten den bylo velmi chladno. Mrzlo, náš teploměr na balkóně ráno ukazoval -12 °C. Přitom sněhu moc nebylo. Takřka holomráz.
„Těšíš se?“ zeptal jsem se Veroniky, když jsme vyšli z budovy hlavního nádraží.
„Moc. Dnes se mi splní můj dlouholetý sen. Až budu mít Tiphanin podpis v památníčku. Možná bude podepisovat plakáty.“
„Tak je 8:30, pojedeme rovnou na Vyšehrad?“
„Nepodíváme se aspoň na Václavák? Do New Yorkeru? A ke koni?“ Vždycky když jsem v Praze, musím na Václavák,“ řekla škemravě Veronika a já souhlasil.
„Ale žádný velký zdržování, kongresový centrum je velká budova, než to tam najdeme, taky nějaký dobrý místa, abychom si zabrali…“
„Jasný, chci se jen podívat po oblečení. Samotné mi záleží na tom, abychom nepřišli pozdě.“
Hned jsem věděl, že to bude stejné, jako když já chodím s kamarády jen na jedno do hospody. Pomalu jsem se tedy smířil s tím, že si Veronika určitě bude něco zkoušet a já jí budu muset vehementně radit, jak v tom vypadá a jestli si to má koupit. Nakupování s ženskýma jsem nikdy neměl zrovna v lásce.
„Zajímavé, i v Praze je sníh. Vidím ho tady poprvé,“ řekla Veronika a já se porozhlédl kolem sebe.
„Tomu říkáš sníh? Je to jen minimální poprašek, ale mráz štípe fest. No aspoň, že je slunečno.“
„Proto jsem zachumlaná do té deky. Mně zima není.“ řekla Veronika přikrytá až do pasu žlutou dekou, oblečená v teplém červeném kabátě, palčákových rukavicích, šále a teploučké huňaté čepici.
„To je mi jasný,“ řekl jsem natahujíc na ruce rukavice a nasazujíc si černou čepici na hlavu.

Po procházce po Václaváku dolů a nahoru a návštěvě New Yorkeru, ve kterém jsme strávili víc, jak půl hodiny jsme se odebrali do pražského podzemí na metro. Za chvíli jsme byli na Vyšehradě u kongresového centra a před námi se otevřelo známé pražské panorama, které díky sněhovému poprašku a ostrým paprskům nízkého zimního sluníčka získalo, tedy alespoň pro mne, nový rozměr.
„Pokocháš se pak, pojď, musíme dovnitř,“ přikázala mi Veronika a tahala mě za ruku.
„Vždyť už jdu,“ pravil jsem, chopil se řídítek Verčina vozíku a rychlým krokem a rychlou jízdou jsme se odebrali do kongresového centra.
Hned u dveří bylo info pro účastníky přednášky Tiphany Adams hned v několika jazycích.
„Třetí patro, místnost C4.“
„Tak jedem,“ řekla nedočkavě Veronika a spěchala k výtahu.
„Nemuseli bychom tolik spěchat, kdybychom nemuseli ještě na ten shopping,“ volal jsem za ní.

Byli jsme ve třetím patře. Chvíli jsme bloudili, ale za chvíli jsme se zorientovali a už jsme věděli, kde se ona místnost nachází.
„Hey, hey you, wait please,“ ozvalo se za námi. Ohlédli jsme se a uviděli mladý pár, velmi podobný nám. Mladý muž tlačil ve vozíku mladou slečnu.
„What would you like?“
„We need to find the room C4, don’t you know where is that?“
Poznal jsem, že se podle přízvuku nejedná o angličany.
„Mluvíte česky?“ zkusil jsem zeptat, abychom se nemusili zbytečně bavit v angličtině, poněvadž mi došlo, že raději zkusili rovnou mluvit anglicky. Nemohli stoprocentně vědět, že jsme Češi, poněvadž na přednášku měli namířeno lidé minimálně z celé střední Evropy.
„Hej, vďaka Bohu Anežka, sú to Češi. My sme zo Slovenska, z Bardejova a hľadáme tu miestnost, kde má prednášku Tiphany Adams,“ pravil muž.
„Pojďte s námi, už tam skoro jsme,“ odpověděla Veronika a muž přidal do kroku, aby nás dohnali.
„Je to čúdná budova, taká veľa rozsáhlá. Báli sme sa, abysme to stíhli a našli tu správnú miestnosť.“
„Jo, my tu jsme taky poprvé a taky jsme to hledali,“ pravil jsem a před námi u dveří už byly dveře s označením C4.
Odložili jsme si v šatně před sálem a vešli dovnitř. Většina míst k sezení už bylo zabraných doprovodem ostatních vozíčkářů, jejichž sezení bylo umožněno v pravé části sálu.
„Ďakujem, že ste nás sem doviedli. Já som Darek a toto je moja snúbenica Anežka.
„Nemáte zač, já jsem Veronika a tohle je můj přítel Matěj, těší mě,“ řekla Veronika a všichni navzájem jsme si podali ruce. Anežka podávala ruku velmi zvláštně, necitlivě.
„Vytiahni mi prosím z batohu tu fľašu vody, som smädná,“ požádala Anežka Darka a on jí podal láhev minerální vody.
Anežka se napila. Držela láhev oběma rukama a velmi zvláštně, jakoby měla i v rukou omezenou hybnost, ačkoliv vozík poháněla sama. Už mi byl jasný Anežčin styl podání ruky.
„Sednem si spolu? Támhle ještě jsou dvě volný židle,“ řekl jsem Darkovi, on souhlasil, každý z nás dal své přítelkyni pusu a naše slečny se postavily s vozíky vedle sebe mezi ostatní vozíčkáře.
„Vyzerá to, že sa z nich stanú kamarátky, čo vravíš?“
„Jo, asi máš pravdu, vypadá to, že si sedli, pořád si povídají, usmívají se.“
„Vyžaruje z nich nadšenie, setkajú sa so svým idolom.“
„Máš pravdu. Dlouho jsem neviděl Veroniku takhle nadšenou, měli jsme krizi. Dva měsíce jsme spolu nemluvili. Moc jsem jí zklamal.“
„Naša najväčšia kríza bola, keď mala Anežka úraz, inak sme spolu už viac než šesť rokov. Mali sme autonehodu. Já vyvázol so zlomeninami rúk a nôh. Anežka málom zomrela. Prežila, Boh bol s ňou, celú tu dobu, čo bola v bezvedomie som sa za ňu modlil. Zostala ale na vozieku, takmer na celé telo ochrnutá. Aj rukami nemohla hybať, ale dlhou rehabilitáciou sa z toho dostala a dnes zvládne skoro všetko sama. Je tak silná. Úplne ochrnutá je od prs dole. Perie sa ale ako lev, obdivujem ju, milujem ju.“
„Já Veroniku poznal až po jejím úraze, byla to láska na první pohled, neodradil mě její handicap. Poznali jsme se v supermarketu, když se marně snažila dosáhnout z vozíku pro nějaký šampón v nejvyšší polici. Je to dívka mého života. Oproti Anežce je na tom ale lépe. Dokonce má ve stehnech jistou, byť minimální citlivost.
„Si dobrý, ľudia sú povrchné, neviem, ja bysom asi do vzťahu s vozíčkárkou len tak nešiel, ale viem, že to nie je spávné a Boh ma za to možno protriestá, ale já som sa na Anežku po jej úraze nevykašlal, tak snad si to tým vynahrádzam.“
„No, její bejvalej se s ní rozešel, když se dozvěděl, že už zůstane na vozíku,“ povzdechl jsem si a podíval se na Veroniku, která byla zabraná do vášnivého rozhovoru s Anežkou.
„Vieš dobre po anglicku? Budeš jej rozumieť?“
„Snad jo, myslím, že mám angličtinu docela dobrou, ale jde tu hlavně o Veroniku a ta mluví velmi dobře anglicky.“
„Já veľa dobre nie, ale snad to nebude tak zlé.“
„Ticho, už přijíždí,“ řekl jsem pak a na pódiu se objevila drobná sympatická mladá dáma v tom samém vozíku, který mi ukazovala Veronika na její facebookové stránce.
„Welcome everybody…,“ zněla první slova Tiphaniny přednášky.

A to je konec celého příběhu. Teď snad, co znamená ten název. Je to jednoduché. Po celý život jsme obklopeni kolegy, kteří se stejně jako my musí rvát se životem. Každý jiným způsobem. Zkrátka žijeme na světě s kolegy – španělsky con los colegas.


 celkové hodnocení autora: 74.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nat Danielová 30.11.2017, 13:39:05 Odpovědět 
   Po dlouhé době Tě zdravím, potěšilo mě, že vidím Tvé dílko. Při čtení mě napadala stejná slova jako Čuka - zjednodušený, happyend. Nejvic se mi líbil začátek, bylo to takové nenásilné, hezké, ještě jak běžel kolem toho domu, tak si říkám Dobrý, a najednou se s Veronikou dali tak jednoduše dokupy, chtělo to trochu napětí, odpustí mu nebo ne, takhle to má čtenář strašně jednoduchý. A to milování potom, to mne vůbec nevzalo, naprosto ploché, zbytečné. Návštěva Prahy dobrý, vnesl jsi tam nový vítr v podobě nových postav, věřím, že se z nich mohli stát přátelé, to mi tak nesmyslné nepřišlo.
Je ale dobře, že ses rozhodl sem ten konec dát, i když vím, že je naprosto demotivační sem něco dávat, když to skoro nikdo nebo nikdo nečte - znám to ze svých děl tady.
Přeji Ti, ať se Ti daří a to v tom, co Tě právě baví, těší, ať je to psaní nebo něco jiného.
Třeba zas někdy tady ahoj, Nat
 čuk 27.10.2016, 9:08:19 Odpovědět 
   Po stránce etické je příběh správný a optimistický, s výzvou staňme se kamarády a nepodceňujme tělesně postižené. Text je příliš zjednodušený a idealizovaný, končí happyendem. Cesta k němu je až příliš snadná. Líbilo by se mi víc osvícení zevnitř, detailů, které ukazují hloubku jejich vztahu a přinesou něco nového a svítivého do způsobu vyprávění.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Sericho
(13.7.2020, 08:23)
biceps
(11.7.2020, 21:54)
Iriska
(1.7.2020, 12:30)
Tala
(25.6.2020, 10:23)
obr
obr obr obr
obr
Na sever - 2. č...
Ellien
Kořeny
zamilovanka
Posel smrti V: ...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

Krtčí problém
baacinka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr