» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."

Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais

počet přístupů: 2141783

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Sněhová vločka ::

čuk	publikováno: 04.01.2007, 12:07

I chtělo se mi napsat něco slaďoučkého, potěšit věcičky a jemné dušičky, a přitom jim tam vpašovat opakování fyziky


	Sněhová vločka Ještě před mým narozením mi maminka vyprávěla: „ Budeš dceruškou vodní kapky, ty má sněhová vločko, a ve vodní kapku se proměníš. Ale než se tak stane, bude ti dopřáno krásy nevídané. Vodní kapky nemají život lehký. S tím musíš počítat. Nejhezčí je, když mohou padat s oblak dolů, v ladném aerodynamickém tvaru, jako malé parašutistky. Ale pak! Jen málokterá má to štěstí usednout na květ či list rostlinky a tam zářit jako perla. Většinou se vsákneme nebo slijeme v jeden proměnlivý tvar, kde trávíme život v polospánku. Pronikáme do země, stékáme po ní, jen občas se zatřpytíme, v slunečním paprsku na jezu nebo při vodních hrách dětí. Mnohé z nás odplynou do moře a naplní se jeho slaností. Jsme-li laskány něžnou rukou tepla, usínáme a měníme se v páru, a ty nejlepší z nás stoupají vzhůru, až do oblak a tam si povlávají a čekají na pokyn, aby se připravily: pozor začarujeme vás ve vodní kapky, vrátíte se zpátky na zem. V zimě, máme-li štěstí a kolem obchází tatínek mráz, můžete se narodit vy, sněhové vločky. Ty to štěstí máš, pst, mizím, jak ty pomalu vznikáš.“ A opravdu! Náhle jsem ucítila, že jsem. Nejprve jen malá bílá tečička a pak jsem začala růst: Na šest souměrných stran a začala jsem se rozvětvovat až se ze mne stala hvězdička, a né hvězdička ledacjaká. V bělostných šatech jsem zářila jako družička, vrhala stříbřité odlesky, a byla jsem tak něhoučká, něžňoučká , sněžňoučká, načechraná jako bělostná krajka. Tančila jsem podobna primabaleríně, zpívala si veselé písničky a kroužila jednu piruetu za druhou. Veselý to byl let a kolem mne přítelkyně, s kterými jsme si posílaly ladná gesta lásky a vzdušné polibky, ano po kamarádu větříku, jenž nám do jehličkových oušek našeptával sladká slovíčka. Tak jsem toužila dopadnou někam k lidem, rovnou na špičku vánočního stromečku a svými paprsky jim předat pozdrav z nebes. Dopadla jsem na lesní mýtinu, uložila se ke svým družkám a jelikož jsem se při svých radostných rejích opozdila, byla jsem na vršku závěje. Nebylo tam sice tak útulno, občas mě potrápil přízemní vítr, jak se mnou cloumal a někdy mě i poponesl kousek dál od mého hnízdečka. Ale zase jsem viděla oblohu a mohla si popovídat s hvězdami na nebeské báni. Ale byly dost nafoukané, jen občas na mne zamrkaly, prý jsme moc velké, my lásky všech hvězdářů, a ty jsi jen mrňous, ale závidíme ti tvé pravidelné křehké tvary. My jsme horké a prudce letíme, žádné tanečky či piruetky. Nu co, nenudila jsem se, vršky smrčku kolem byly hovornější, a občas na mne setřásly nové kamarádky, které mi říkaly, jak krásně jehličí voní. Ale co se nestalo. Kde se vzali, tu se vzali: dva černoušci. Nejsem rasistka, ale oni byli malí, špinaví, kostrbatí, kdepak, aby měly tak pravidelný krystalický tvar jako já. Ani stopa po nějaké zákonitosti, my jsme amorfní, prohlašovali. A byli upovídaní. Vytahovali se, že vznikly z plamene, ulétli z jeho dosahu, prý stoupali hrozně dlouhým tunelem, pak se rozvejřili v šedém závoji, nastojte, v šedém! A pak je větřík zanesl sem ke mně! No nic jsem s nimi mít nechtěla, trochu mi dokonce umazali mé šatičky, a při jejich řečech o horku a plamenech mi s odpuštěním mrazilo v zádech. A jak mě strašili: však se tepla taky dočkáš. Řeči podobné jako vedla maminka, ale to byla pedagožka! Bohužel nelhali. Přišlo teplo, mé krásné obrysy se začaly rozplývat, upadla jsem do polospánku, spojena s ostatními ve stružky vody. Maminko, měla jsi pravdu. Ale kde je má bělost? Tihle černí chasníci nám zakalili peřinku, která nás odnášela, učernili mou tvářičku, ale jinak byli milí, a mně se docela hezky usínalo. S důvěrou, že se vyplní všechny maminčiny rady, byla skutečně světa znalá, byť učitelka, a já procestují na lodi spánku mnoho končin světa a jednou, ach jednou, se probudím jako kapka vody, snad, ó ta touha, ve výšce , v modrých oblacích. A třeba se sama stanu maminkou nějaké sněhové vločky.


celkové hodnocení autora: 98.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 5		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 22		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Anquetil	01.02.2007, 6:31:10

Text je tutově určený spíše slabému pohlaví, ale rozbrečel by i otrlýho chlapa! Čéče čuku, jak to děláš? :o)

Vlaďka	07.01.2007, 9:11:00

Škola poetickou hrou...moc pěkné:o)

Teréza Nebeská	04.01.2007, 20:50:05

Bylo to tak něžné, líbezné a poetické, děkuju za krásný zážitek! :)

leafe	04.01.2007, 16:04:09

Život vločky se mi líbil, byl pěkný a prostě tak dětinský. Ještě že to nečtu večer nebo bych usnul, byla by to dobrá uspávačka. A to myslím v dobrém.

amazonit	04.01.2007, 12:07:34

to, co máš napsáno v anotaci se ti podařilo velmi dobře vyplnit do posledního puntíku..je to jemný poetický příběh kořeněný přírodními zákonistostmi...koloběhu vzniku, zániku, přeměny, metamorfozy, přechodu jedné struktury v jinou .... příběh vločky je možno aplikovat i do lidských životů:o) líbilo se mi to celé, ale jedna věta mě asi oslovila nejvíc: ,,Ty to štěstí máš, pst, mizím, jak ty pomalu vznikáš"