obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Sen je sůl bez chleba."
Ramón Gómez de la Serna
obr
obr počet přístupů: 2915444 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39649 příspěvků, 5754 autorů a 391028 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: ZÍDKA ::

 autor Tilda publikováno: 28.10.2016, 19:20  
Pohádka...? Asi ne pro jemnocitného čtenáře...
 

ZÍDKA

Maria šla tou pěšinou už stokrát, ale té zídky daleko v lukách si nikdy předtím nevšimla. Spíše ji udeřila do očí ta sytá červeň šípkového keře u ní, tak bohatě obsypaného, že zeleň listí a čerň větviček bobule úplně zakryly. Byl to spíše rudý oblak, lesknoucí se v ranním slunci a lákající k natrhání plných hrstí vitamínů. Aspoň se mohla na chvíli zaměřit na něco jiného, než se pořád dokola v duchu hádat s mámou.
Chytly se hned ráno a zase kvůli hlouposti. V poslední době tomu ani nemohlo být jinak. Maria začíná koketovat s pubertou a její nálady se mění jako vysokohorské klima. Tentokrát to jsou už po několikáté vlasy. Její dlouhé, jako uhel černé a husté kadeře, které jí komplikují život, sport a zábavu. Musí je mít neustále spletené do copů nebo vysoko vyčesané do koňského ohonu. A musí je dvakrát do týdne mýt a zdlouhavě upravovat nebo skoro tři hodiny sušit na sluníčku. A koupání a léto… Anebo pitomý bazén během roku. Ani s koupací čepicí nemá jistotu, že z ní najednou ve vodě nebude vlasatice a chobotnice a krakatice, které se ostatní pošklebují! Nenávidí je a jen někdy je pyšná. Když se za ní otočí ten či onen kluk, když nechtě zachytí prsty pramínek a viditelně znejistí a neví kam s očima. Už nejméně třikrát chtěla tajně ke kadeřnici a vždycky vycouvala na poslední chvíli. Nechtěla mámu ranit a věděla dobře, že tohle by ji zasáhlo. V jejich rodině je to jakási samozřejmost, nosit dlouhé vlasy. Je to pýcha a výsada… proto to ještě Maria trpí. Pro tu zvláštní rodinnou tradici, sahající hluboko ke kořenům.
Však až bude docela dospělá, klidně se ostříhá třeba NA JEŽKA!!!
Pohodí vzdorně hlavou a copy, vykukující zpod žluté kšiltovky, se ve slunci zalesknou kovově modře a pohladí Mariu po zádech, jako by prosily za odpuštění…

„No… Mohla bych natrhat do kapes pro Jonáška. Určitě by to ocenil a hopkal radostí…“
Její zakrslý šedý králíček s legračním chlupatým límečkem, kterého dostala před dvěma roky k jedenáctým narozeninám a dostával hlavně lisované vojtěškové granulky a kupované dobroty ze zverimexu určitě nepohrdne darem přírody.
Neváhala ani chvilku a vkročila z udusané cestičky do nažloutlé trávy, mokré podzimní rosou.
Záblo to, protože tenisky skoro okamžitě nasákly, ale Mariu to neodradilo, oči upřené jen na tu bohatou úrodu. „Asi bude tuhá zima,“ rozumuje děvče, když překračuje kypré krtčí hromádky a spoustu myších děr v trávě schovaných, že louka vypadá jako ementál, správně uzrálý a štědrý ke všem, kdo chtějí ochutnat.
Netrvá to dlouho a je u šípkového keře, milenecky přitisknutého k omšelým kamenům zídky. Ještě se nedrolí a mezi kameny, pevně naskládanými na sebe, vyrůstá jemná a neduživá tráva a mech. Vlhkost je i tu a v drobných kapičkách stéká po oblinách kamenů, jako falešné slzy. I na plodech šípku je vrstvička mokři a ony jsou abnormálně veliké jako bříško dívčina palce a nádherně leskle červené a skoro to vypadá, jako by na sobě měly vyražené velké „C“. Stopky drží ztuha a jí chvilku trvá, než utrhne první bobuli. Musí si pomáhat oběma rukama a brzy má zápěstí šrafovaná škrábanci od velkých, nesmlouvavých a tvrdých trnů. Některé se zakousnou a nepustí a ona je vytahuje z kůže s bolestivým syknutím. Má už obě kapsy nadité a trochu jí stahuje ta tíha dolů pásek sportovních kalhot. Popotáhne si je mimoděk a jen koutkem oka uvidí v hloubi keře cosi leskle modrého, jak ptačí oko. „Ostružiny…? Že by se tu schovávalo i něco pro mě? No, nebudu se zlobit za trochu ovoce, stejně mám žízeň jako hrom…“
A sáhne opatrně mezi nevraživé větvičky, nedbá na další útoky trní, které ji tahají za rukáv, shrnují tu chabou ochranu a lačně tnou do předloktí. A už je má… Plnou hrst sladkých plodů, až jí tmavá šťáva teče mezi prsty a hloupě špiní světlou látku větrovky. Cpe si tu aromatickou kaši do pusy a chce víc, ještě víc… Tak omamně nádherně ostružiny chutnají. A znova se natahuje mezi trny a celá se tam noří a necítí, jak ji nevlídný keř tahá za uvolněné prameny vlasů a krade jí čepici a červené gumičky a šátrá krvavě po hebké tváři. Vypadá v tom šeru jako roztomilá holčičí zombie. Už je celá skoro schovaná za hradbou červeně a už je trochu vylekaná, když ji keř najednou nepustí zpět. Větvičky se proplétají v hustou síť a cení řadu ostnů jako krokodýli zuby a tlačí ji proti zídce, matně prosvítající. Tlačí ji a sunou a ona se nemůže bránit, tolikrát podrápaná, že jenom tiše vzlyká a marně vytahuje z paží a ramen agresivní šlahouny, předtím štědrého ostružiníku a vymotává zachycené a zcuchané vlasy.
„Vy pitomé, pitomé vlasy!!! Za všechno můžete vy… Kdybych se ráno s mámou nechytla, na nebyla bych tady, sakra!“
Už se téměř dotýká nosem našedlým mechem prorostlého kamene, když se najednou otevře malý temný průchod a cosi, možná vymrštěný šlahoun, větev nebo něčí vůle, ji popostrčí do tmy.
Ta náhle otevřená chodbička je krátká a po dvaceti tápavých a nesouhlasných krocích vyjde Maria do kruhu světla. Před ní se doširoka rozprostírá sytě zelený trávník ohraničený zdí. Náhle vysokou aspoň dva metry a výsměšně hladkou, bez jediného výstupku. A docela nahoře se blyští a ježí řada skleněných střepů, které na slunci hrají falešnou duhou. Maria nechápe, jak se z dříve nízké a hrubě opracované zídky stala taková bašta. Nechápe a nechce uvnitř zůstat. I když je tráva hedvábná a sladce voňavá, i když tady za zdí je teplo, skoro letně a její mokré botky na nohou tíží a ji láká představa je zout a ponořit studená a tím vlhkem stařecky scvrklá chodidla mezi teplá stébla. Nakonec to stejně udělá, ukolébaná vůněmi a laskajícími slunečními paprsky, jež hladí pálící rudé drápance, že už tolik nebolí. Nakonec se zuje, vezme tenisky za šňůrky jako nedočkavá turistka na začátku bílé pláže, a kráčí tím sametovým pažitem, snad aby našla branku…?
Po pár krocích jí nečekaně vybíhá naproti maličký černý kozlík, roztomilou hlavu zdobenou na čele ostře bílou lysinou a velkými zatočenými rohy. Dívá se na ni přísně, i když vrtí divoce ocáskem, i když sem tam mimoděk poskočí a vyhodí zadními do vzduchu, až se Maria musí zasmát. Kozlík ji maličko šťouchne do boku a ona musí dopředu: tam a ne jinam ji vede. Maria si trochu uhladí divoký účes a utře tváře vlhčeným kapesníčkem z balíčku v kapse bundy, aby se jí snad tajemné zvířátko nebálo.
Jdou dlouho, možná půl hodiny, než narazí na studnu, krytou šedým, břidlicovým poklopem, maličko nakřivo nasunutým. A ještě chvilku, než Maria uvidí malou nachýlenou chalupu. Z komína, který asi drží jen silou vůle, jinak si ten šílený náklon nedokáže vysvětlit, se malinko modře kouří. Kozlík, jako by splnil úkol, už si dívky dál nevšímá a hladově se popásá na bodláku u rohu průčelí.
Maria jde blíž, i když se bojí a váhá… Vepředu se slepě dívá okno, špinavě mastné a ještě více zastíněné sytě černou pavučinou, tkanou prapodivným vzorem. Vedle jsou dveře, pevné a zdobené jen mosaznou a složitě reliéfní klikou, znepokojivě věrně znázorňující útočící zmiji a suchou kostřičkou vrány s posledními dvěma, třemi ocasními pery zavěšenou na rezaté skobě. Vypadá ztraceně a smutně a místo očí má v důlkách nacpané seschlé bezové bobule.
Síť se lehce zatřepotá a z rohu okenice vyleze tlustý purpurový pavouk s tyrkysovými pruhy na chlupatých nohách. Stem svých černých, jako jadeit lesklých a tvrdých oček se umanutě zadívá na děvče a snad se chystá zaútočit, kusadla výhružně vytrčená. Je pořád blíž a po chvějících se hnusných nohách mu stékají krůpěje čirého jedu a Maria s odporem natahuje dlaň, aby se dotkla té zavilé kliky. A s úlevou vydechne, aby se vzápětí hltavě a roztřeseně nadechla, když uvidí, kdo stojí v tmavém výřezu síně.
Postava je vysoká, skoro se dotýká strupatým a lysým vrškem hlavy futra nad sebou. Ta stařena je oděná v pytlovité sutaně, flekaté a tuhé prastarou špínou, ze které vykukují našedlé tenké paže a nohy jako hůlky, porostlé silnými černými chlupy a místy rumělkové plísňovými ložisky. Tvář je podlouhlá a vyzáblá jako celé tělo, hyzděná ještě více ubohým zbytkem nosu, kdysi sežraného agresivní formou rakoviny kůže, na kterou ani čáry nezabraly. Svraštělá kůže, nezdravě narůžovělá, napíná zbytky nosní přepážky a uzavírá to celé dvěma nestejně velkými nozdrami, ze kterých i tak vyrůstají husté štětiny, slepené soplem. Malá ale pronikavá očka, zasazená hluboko v důlcích lebky, jsou blízko u sebe a nebýt zničeného nosu, silně by připomínala dravého ptáka. Ústa, jen tenká černá čára vpáčená do tváře, dávají znát, že zuby už dávno pozbyla. Puch, který se kolem ní vznáší ve skoro viditelném oblaku, je jako rána pěstí do žaludku.
Pavouk v panice prchá a Maria taky skoro otáčí trup, ale pohyb nedokončí, utopená ve stařenině skřehotavém šepotu: „Vítám, pěkně vítám, děvče moje. Přišla jsi na návštěvu? Milé od tebe. Jsem tu dost sama a děti nemám. Ráda se s tebou podělím o teplo kamen i šálek čaje. I kousek chleba dostaneš a moudra, kolik jen budeš chtít… Tak pojď dál a neostýchej se. Jdeš z daleka a určitě si ráda odpočineš…“
Stařena kyne rukou zdobenou masivním prstenem ze zašlého kovu, který jí nespadne z ruky jen díky opuchlému a zanícenému kloubu ukazováku. Velký a těžký kámen, zasazený uprostřed složitých propletenců je ostře červený a pod jeho vyleštěnou ploškou se míhají podivné černé nitě. Dívka jen se sebezapřením odtrhne oči od té zvláštní podívané, aby s díky odmítla ženino pozvání.
Nemá však čas se rozmyslet co odpoví, aby neurazila. Kozlík ji nečekaně trkne do zad a ona skoro padne stařeně do náruče.
Smrduté, tvrdé a kostnaté náruče, ale překvapivě pevné. Nezavrávorá a děvče chytne a nepustí.
A tehdy se v kozlíkových očích mihne maličká jiskřička pochybností. Tehdy, když vidí tu malou holku, tak čistou, vonící a nevinnou, lapenou a drženou silou v babiznině náruči. A hned ten plamínek udusí, když si jej jeho paní všimne. Podezíravě mhouří už tak zapadlá a krutá očka, přemítavě si přejede šedým jazykem přes koutek úst a zhluboka a bublavě popotáhne znetvořeným nosem a dívčina spoutaná záda sebou odporem cuknou.
To hejno vos, jež mu najednou krouží nad nechráněnými zády určitě poslala ona! Ubohý kozlík běží, nakolik mu síly stačí a podaří se mu „koupit“ jen pět žihadel, než skočí do stojaté vody v napajedlu daleko vepředu. Skoro deset minut střídavě polyká andělíčky, než se vzteklé vosy odklidí a on může unaveně polehávat na vyhřáté trávě, prskat a o kmínek jabloně si otírat pobodaný hřbet. Ale jenom opatrně, aby ani jeden zapovězený plod nespadl na zem a on neschytal další výprask…
Stařeně divadlo stačilo a s pobaveným úšklebkem popojde dva kroky a dveře se samy zavřou Marii za zády. Nepustí ji, dokud nedojdou do kuchyně a teprve potom ji zostra usadí na umolousanou a rozviklanou židli.

„Tak tě znova vítám, Mario. Můj dům je teď tvůj dům a zůstaň, jak dlouho chceš. Nespěchej a dělej mi společnost. Já tě za to pohostím i postel připravím…“

Otočí se zády a škaredě se ušklíbne a ve zlých očích to zeleně blýskne, když nalévá vodu do mosazné očouzené konvice. V otevřeném ohništi to modře zaplane a voda se vmžiku vaří. Stařena hbitě popadne misku s kupou sušených šípků štědře nasype do velkých natlučených hrnků a zaleje vařící vodou. Vůně se hned rozlije sladká a trpká a medová a Maria má najednou hroznou žízeň a ještě větší hlad. Sliny v puse se vyrojí, když její hostitelka popadne velký nůž a zakrojí do bochníku, dříve zakrytého kostkovanou utěrkou. Maria dostane na talíř tlustý krajíc voňavého chleba s máslem a medem a kouřící hrnek sladkého a temně purpurového šípkového čaje. Ještě jinou, trpčí a cizí chuť v nápoji cítí, ale rázem na to zapomene a čaj jí v ústech zase o trochu zesládne. Spořádá to všecko s chutí a rychle, až si trochu popálí pusu a na talíři nezbude ani drobek. I tu kapičku medu slízne jako malé kotě a provinile se usměje.
„Moc vám děkuji, paní… Bylo to výborné… Asi bych už měla jít domů, ať nezatmím…“

„Říkej mi Háto, Mario a ještě není čas… Musíme se trochu poznat, popovídat si… A jsi unavená, vidím ti to na očích… Zdřímnout by sis chtěla, viď?“

Maria chce rázně zavrtět hlavou, ale místo toho zívne a zas a zas, i když se tomu brání a oči se jí skoro zavírají a chce vstát a rozchodit tu náhlou malátnost… A nohy se jí podlamují a ona málem upadne a zprudka dosedá zpět na židli a hlava jí padá na složené paže a dívka spí…

Háta její tělo nevybíravě shodí na podlahu, odtáhne na proleženou matraci v tmavém koutě při zdi, svleče všechny šaty a vymění za hrubou konopnou košili bez jediného knoflíku. Potom děvče přikryje otrhanou dekou a nechá být. Všechno šatstvo nahází do ohně i s těmi prokletými šípky z kapes, jenom tenisky nechá sušit na tyči pod stropem. (Pravda, mohla lehce získané plody nabídnout kozlíkovi, ale nikdy mu nic k jídlu nepodstrojovala ani slupku z jablka neochutnal za celý svůj dlouhý život, a i za krutých zim se živil tím, co mu zavátá zahrada nabídla.)

Dva celé dny děvče prospí, omámené odvarem a probouzí se pomalu a vylekaně. Celé tělo ji svědí kopřivkou a nedávnými drápanci nevybíravě odíranými košilí, ale později na tak hloupé pocity rázem zapomene, když ji čekají mnohem horší trýzně.
Rozhlíží se vykuleně po ponuré klenuté místnosti s ještě jedněmi malými dveřmi od komory, šmouhaté sazemi a špínou. Hrubě omítnuté stěny i strop byly možná kdysi sněhově bílé, rozviklaný stůl a stará kredenc, dříve vesele zelená, volají po hrsti hřebíků. Stařenina postel je na druhé straně, vysoko zastlaná a zakrytá dvěma larvami prolezlými ovčími kůžemi, začazená petrolejka jako ve středověku svítí mihotavě z police, ošatky s bylinami a košík s červenými jablky voní silně na lavici pod oknem. Rozkolísané otepi smolně vonícího dřeva, nakupené u ohniště drží jen tak tak. Na kamenné podlaze smetí a trocha slámy namísto koberce a jde od ní studeno a vlhko. Maria najde u matrace svoje tenisky a hned si je s radostí obuje – to jediné normální, co jí zůstalo…

Není dlouho sama. Háta, jako j by ji vycítila, vchází hned do dveří, ve velké nůši na zádech svazky všelijakých bylin. Do krbu hází hrsti rašeliny a mechů a v kuchyni to čpí, až se Maria krutě rozkašle.

„To tě vyléčí, drahá, ať už trpíš, jakoukoliv nemocí… Jen se neboj a nadechni se zhluboka.“

Nechce, ale nakonec musí, aby se neudusila a hned upadá do mrákot a znova padá na matraci, sotva se obula a dostala trošičku naději…
Když se znova probere, Háta kuchtí cosi k obědu. Možná je to maso, možná něco jiného. Maria má hrozný hlad po těch třech dnech a snědla by i jehličí. Chutná to divně, ale sní všechno, ještě talíř vytře kouskem chleba. Pomůže uklidit, vymete všechny kouty, a nanosí čerstvou slámu z kolny. Kozlík, už ví, že se jmenuje Bishop, je uvelebený na trávě a vesele se s ní přivítá a způsobně si vezme kousek chleba, co jí zbyl od oběda. Když však dívka odvážně vykročí směrem od domu, hned výhružně klopí hlavu a rohy se mu zalesknou ve slunci. Už to není kamarád, ale hlídač a Maria tuší, že by jí klidně ublížil.
(Vícekrát se jí podaří mu podstrčit něco málo, co uškudlila ze svého. Ale musela jenom tajně, aby Háta nevěděla. Jednou ji přistihla a tehdy dívka zaplatila krutou daň. Hřbet ruky jí rozzuřená babizna rozsekla jedním švihnutím lískového prutu namočeného v žumpě a rána se dlouho a špatně hojila.
Stařena dívku s přibývajícími dny krmila málo a jenom jednou denně. Nejraději by ji nechala trpět hladem mnohem více, ale musela se krotit…)



***


Háta na Mariu čeká u stolu. Nepoděkuje za pomoc, nepovídá si s ní, jak slibovala. Místo toho ji posadí na židli, ruce sváže kousavým provazem a Marii začne první z mnoha zlých dní. Celý měsíc jí bude Háta trhat třista vlasů denně. Vlásek po vlásku, ne hrst ne trs. Každý vlas zvlášť a za jeden každý porce bolesti. A krev na kůži a boláky a strupy… Dokud nebude Mariina hlava holá. Dokud nesplete další kus provazu, jehož smotaná a mnohobarevná kola schovává v komoře. Maria je poslední a vlasy má bohaté a dlouhé skoro do pasu. Krásné a silné: s těmi bude radost pracovat…

Při té tyranii někdy kouří dýmku vrchovatě nacpanou tabákem z bukového, dubového a ořešákového listí. Čpí to a Maria zavírá slzící oči a stejně pláče, a kouše se do rtů až do krve, aby nahlas nezasténala. Když jí na vylysanou a plačící pokožku hlavy spadne žhavý kousek popela z dýmky nebo skápne vosk ze svíce, jíž si Háta svítí. Ničím jí rány neošetří jen do nich přidává soli a pepře. Když chce, kousne ji do ramene, píchne drátem do tváře, štípne kleštěmi do útlého krku. Často zavile přikládá k dívčině čerstvě vytrhané pokožce i prsten s rudým kamenem. A z něj se vysoukají pijavice, hemžící se uvnitř a zakusují se stovkami ostrých zoubků a jejich sliny nejsou antiseptické, ale jedovaté jako jed sršně mandarinské a ubohé dívence do rána napadené místo opuchá a pálí jako oheň a do tří dnů je plné hnisu. Až v koutcích očí ji bodá a řeže, než se rány docela vyčistí a zacelí jizvou.

Háta chce dívku zlomit a vadí jí, když se to nedaří. Maria je silná, jiná než ostatní. Vzdoruje a neprosí. Mlčí a dívá se na Hátu přímo, bez odporu se nechá každou noc svázat do kozelce, aby náhodou neutekla, když stařena odchází.

Taky si umí schovat myšlenky, coura jedna! To ta hloupá telata před ní nenapadlo. Maria poznala, že jí Háta šmejdí v mysli. Vytvořila si v záhybech mozku malý zamčený šuplík, kam chodí jenom tehdy, když může. A klíček má zase schovaný v srdci, v tom jediném svalu, který Háta neumí a nedokáže zlomit… Raději ji svazuje každou noc, i když nikam neodchází, raději…

Však už se její čas nachyluje. Pozítří přijde o poslední chomáče vlasů na skráních. A potom…

Dívka si nemohla nevšimnout, že Hátu najednou zase zdobí bohatá hříva špinavě černých a hrubých vlasů. S každým trsem, který Marii po jednom vlasu vytrhala, jí narostl nový a hustý pramen. Podle toho, jakou barvu vlasů měla oběť, podle toho i jí narostla ženská ozdoba. Jenom ne tak zářivá, hebká a mladinká. Na kráse jí to nijak nepřidalo, i když ona si myslela své a každý předposlední den před konečnou „sklizní“ se vydrbala v horké lázni, vyčesala z ještě pářících se pramenů vysoký kužel propíchnutý jehlicí a nasadila parádní špičatý sametový klobouk. Přes ramena nakonec přehodila netopýří pelerínu a vylétá nedočkavě do noci. (Tu pláštěnku ušila ze stovek netopýřích křídel, která k sobě pevně spojovala svými opatrně trhanými vlasy, navlékanými do drobné jehly ze záprstní kůstky novorozeněte. Na to jediné se její, žíním kance podobné kadeře hodily…)

Vysoko v mracích se zálibně shlíží v zrcadlech světa v rozmanitých časových i podnebných pásech: ve vysokohorském oku, v jedovatě zelené hladině sopečného kráteru, na vyleštěných ledovcových planinách, v tichomořské tišině i kalné míse Tří soutěsek.
A sama sebe vidí jako sličnou černou labuť plnou vznešeného půvabu. A přitom vypadá vypelichaně, šeredně a odpudivě jako vždycky a není na světě ptáka, který by se k ní přirovnal… Až k ránu míří domů spokojená a pyšná.

Maria ví, že není první zajatkyní babizny Háty, kdoví kolik roků staré, kdoví, odkud přicestovalé.
Někdy během druhého týdne věznění, když položila náhodou ucho na drobnou rezatou skvrnu na chatrném polštáři, měla vidění: všechny dívky před ní zemřely. Nikdy se nedostaly zpátky domů, k rodičům, sestrám a bratrům. Když Háta spotřebovala i poslední vlásek, ve spánku se k děvčeti připlížila, z drdolu vyňala dlouhou stříbrnou jehlici a probodla ubohé skrz ucho mozek. Ještě labužnicky podržela hrbolatou dlaň na hrudi, kde se naposled zatřepotalo umírající srdce. A někdy, ne moc často, otevřela zručně hrudní koš, jak námořník lahodnou škebli a posledními vzruchy chvějivý sval nacpala do bezzubých úst, rozžvýkala a beze zbytku spolkla.
Vzadu za domem není trávník tak pěkně rovný. Mnoho a mnoho malých vyvýšenin tu je, hustě porostlých sedmikráskou, křehkými bílými a pastelově fialkovými ocúny a huňatými bochníky nízkých aster, růžových, modrých i temně fialových. To jsou jejich hroby – poslední místa neklidného odpočinku Mariiných předchůdkyň. A tam bude brzy ležet i ona. Pokud to vzdá a pokud neuteče…
Ta stará okrouhlá skvrnka je od krve a Marie se zařekla, že její životadárná tekutina, jako poslední sbohem, se na tu podušku neotiskne. NIKDY!!!






***



Háta už se nemůže dočkat. Musí však dodržovat rituál, jinak se všechno pokazí a celá ta několikaletá dřina bude k ničemu. Všude po světě hledala a lákala k sobě mladé nezkažené dívky s bohatými vlasy. Z nic plete provaz, který jí pomůže dostat se do mezery mezi světy, kde leží nejmocnější z knih černé magie. V dávných dobách ji tam ukryl kouzelník, který se dal na sklonku života na světlou stranu, poražen citem k na smrt nemocné dívce. Nemohl knihu kouzel zničit, ani on neměl odvahu, a tak ji hodil do studny, hluboké a bezedné. A protože ani všemocná magie nezastavila skon jeho milované, ulehl po jejím drobném boku a zemřel s ní, i když měl dar nesmrtelnosti…
Pokud ji Háta získá, bude jedinou a svrchovanou čarodějnicí na celém světě. A ona ji získá už brzy!
Tu studnu tahá všude sebou jako těžkou kouli a kdekoliv na světe se usadí, i vymodlenou cestu k černočerné bibli vyčaruje v kameni, kypré hlíně nebo mechu lesního palouku.

Měla i ona slabou chvilku. Když se pokoušela podvádět. Když si trhala svoje vlastní nečisté vlasy, splétala je s koňskými žíněmi, aby upletla pevné lano. A když se po něm spustila do studny, když se smrdutá voda vyčkávavě stáhla do okolních puklin a propast ji zvala k sobě, sotva se kousek neobratně slanila, cosi poznalo její podvod. Pevně spletená vlákna se potrhala a ona, otloukaná o ostré a slizké kameny, zahlcená litry a hektolitry té jedovaté břečky, topená a znova vyvrhovaná, skončila neúspěšně vymrštěná zpátky na zemi. Léčila se všelijakými lektvary celý rok, než se dala trochu do kupy. Už to nikdy znova nezkoušela, poučená a malinko pokorná…
Na zítra, na den před velkou změnou, se chce ještě trochu připravit. (Více než kdy dřív, chce být nadpozemsky hříšně svůdnou labutí.) Nanosila si v koši několik kokosových ořechů, které kladivem a ostrým dlátem rozbíjela. Mléko z nich nalila do kádě pro pozdější zkrášlující koupel a kousky dužiny drtí v moždíři, aby vyždímala vzácný kokosový olej. Ten si bude vtírat do šedé kůže a vlasů. A až bude mít knihu, bude už vždycky mladá a krásná, bez námahy a bez odříkání…

Ze vší té práce navrch byla nezvykle unavená a nařídila Marii, ať všechen nepořádek zamete a vysype do ohně. Nevšimla si, když se zaobírala kypícím hrncem. Nevšimla si, když byla na chvilku otočená hrbatými zády. Maria se bleskurychle sehnula a malý ostrý odštěpek skořápky kokosu si zasunula za tvář. Vidět to nebylo, jen jí ostrá hrana řezala do tkáně a ona polykala krev a nesměla dát nic najevo.
Večeři nedostala a děkovala náhodě. Schoulená na boku, pokorně se nechala svázat, kousnout i bolestivě štípnout do krku a raději zavřela oči a doufala, že stará půjde na noc pryč.
Osud ji vyslyšel a kokosem nasáklá Háta nedočkavě vyrazila pod noční oblohu, aby se ptala zemských zrcadel na svou nově nabytou „krásu…“

Maria ještě chvíli ve tmě ležela a poslouchala všechny zvuky, dokud si nebyla jistá. Hned uzamkla myšlenky a raději na dva západy. Pokud by jí Háta šátrala v mozkových závitech našla by jen statický šum REM spánkových vln, jaký po čase uměla Maria falešně naladit, aniž by opravdu spala.
V dlani, dobře ukrytý, pootočila prsty úlomek skořápky a pomalu, rozvážně a bez paniky, že to nevyjde, začala řezat do provazu kolem zápěstí. Za hodinu měla ruce volné a krk i nohy vykřikly úlevou do dvaceti minut.
Pokračovala podle plánu: z komory s námahou vytahala obří kola toho znepokojivého Hátina díla a všechny mnohabarevné smyčky provazu hodila do hladového krku ohně. Sáhl po tom soustu chtivě a čpělo to strašně… Kašlající Maria popadla z košíku to největší a nejčervenější jablko a svobodně vyšla nezamčenými dveřmi před chalupu.

Hned se v trávě zvedá tmavá silueta kozlíka Bishopa. Maria natahuje dlaň s jablkem, které neochutnala ani jednou. Zvíře zavětří a s chutí natahuje krk, aby si lahůdku vzalo. Najednou mírný a Marii oddaný přítel, jde s ní bok po boku celou dlouhou cestu k protější zdi.
Maria i v té tmě vidí, že dřívější hladká a vysoká zeď nikdy neexistovala a všechno stařena vykouzlila svými zlými čárami. Nízká, místy povalená zídka z kamenů, sotva metr vysoká a přes ni se ona hravě dostane. I když je slabá, bolavá a podvyživená. I Bishop skáče s bujarým vyhozením kopýtky za ní a podívá se po ní žlutým okem, jako by se ptal: „Nevadí to? Mohu s tebou?“ A jemně ji trkne hlavou do boku a opatrně olízne sotva zhojenou jizvu na hřbetu ruky a ona přikývne.

„Aspoň mě budeš chránit, Bishope. Přece jenom je noc… A já se potmě trošku bojím!“

Maria se ani tak nebojí tmy, jako toho, že by je mohla Háta vyslídit. Znova zkontroluje a zamkne tajný šuplík s myšlenkami a klíček schová v srdci a takto vyprázdněná, stíněná a skrytá, kráčí rychle k domovu. (Možná tuší a možná ne, že i Bishop trochu kouzlí a tím jí pomáhá…)



***


Zanedlouho vzbudí vyplašené rodiče, kteří ji dávno oplakali. Dlouho ji oba svírají v náruči a pláčou křečovitými vzlyky a jejich slzy jsou horké úlevné. Nakonec se sama Maria jemně vymaní a s unaveným úsměvem se blaženě svalí do měkkého květovaného ušáku, kde tak ráda po odpoledních sledovala MTV kanál na ploché obrazovce. Teď však netouží po televizi, teď chce jenom spát a jíst a hřát se v teple a bezpečí rodičovské lásky.
Zhruba všechen svůj osud jim vypověděla a vypila dva hrnky sladkého a silného kakaa, ale potom už nedokázala zastavit ustavičné a mohutné zívání. Maminka, dětská zdravotní sestra, jí ještě napustila vanu plnou horké a voňavé vody s kopci pěny a potom svoji skoro velkou holčičku starostlivě okoupala. Musela v sobě silou držet další hořké vzlyky, když napěněnou žínkou opatrně přejížděla po Mariiných vyhublých ramenou a pažích, zhusta pokrytých ohavnými půlměsíčky kousanců, starších a skoro neznatelných i čerstvých a temně modrofialových a napuchlých. Víčka se jí třásla jak křídla můrky, lapené a škvařené na skle mámivě žluté žárovky a v srdci jí ošklivě zaškobrtlo. Musela se držet své dospělosti, aby netloukla klouby rukou do tvrdých kachlí, když opatrně utírala froté osuškou celé zbídačelé a mučené tělo. Udržela se… Však její sílu podědila i Maria a nezlomný duch tatínka její osobnost ještě dotvořil: a proto přežila...
Dívčinu hlavu, nejvíce poničenou, namazala maminka vrstvou antiseptického krému a něžně zavinula do kupy obinadel. Maria se na sebe v zrcadle konečně podívala a s úsměvem ohodnotila: „Teda, mami… vypadám docela jako ztracený meteorologický balón! Nebo taky špionážní, když vezmeme v potaz ta pátravá kukadla!“

(Bude v pořádku... Tohle zvládnu i já sama se svými letitými zkušenostmi... Naštěstí to není nic vážného a není třeba nemocnice... Jak bychom TOHLE vysvětlovali...?)

„Ty jsi moje statečná holčička, Mario! Nic a nikdo tě nezlomí… Jsme na tebe s tatínkem tolik pyšní!!!“


Oba rodiče plakali znova až tajně v ložnici. Dlouho jim slzy tekly a dlouho měli před očima její neuvěřitelná muka. Tatínek si později utřel vážné oči a tázavě pohlédl na manželku.

"Ano, udělej, co je třeba, miláčku. Těžko by nám věřili a těžko by pomohli. Policie je neschopná a zkorumpovaná a ještě nás by obvinili z týrání... Věřím, že to zvládnete, ty a tví dávní kamarádi se ctí a důkladně!"

Poté jej políbila na kuráž i pro štěstí a šla hlídat do dívčina pokoje.
Tatínek potom krátce obtelefonuje dva své nejvěrnější druhy z armády. Odešel nedlouho před koncem aktivní služby, protože chtěl být nablízku rodině. A protože cítil, že chlad z jeho ostřelovačských očí, se pomalu šíří k srdci a mohl by se tam usadil natrvalo... Toho se bál asi nejvíce. Kamarádi neváhali ani chvilku a do půl hodiny už přešlapují před domem. Maria cestu dobře popsala a nebylo to ani moc daleko a nebylo složité jejich cíl najít.


To časné a naoko nevinné ráno jdou tři čestní a stateční chlapi loukou až ke kamenné zídce. Rozvalí ji a pokračují rozhodnou silou k chalupě, z jejíhož komína stoupá ještě černě čpící kouř a rozpíjí se vysoko v modři oblohy. A stejně rozhodnou, rozzlobenou a spravedlivou silou popadnou tu ženštinu, nechráněnou na okamžik svými zákeřnými kejkli, natolik je rozrušená podlou Mariinou zradou. A beze zbraní a bez milosti ji hodí do dosud hladového chřtánu ohně, v němž se kroutí poslední pletence. Oheň zaplane ještě jasněji a Hátin skřek rve ušní bubínky a puch je hrozný tak moc, že to otřese i jejich vojenským životem zocelenými srdci a chtějí pryč a už se nikdy nevrátit. Sotva na poslední chvíli zahlédnou hořící hnát, jak s nadlidskou silou vůle slézá z ohniště zpátky na zem a zase, jako jeden muž se vrhnou vpřed, a srazí třemi pohrabáči čarodějnici zpět do ohně.
Potom už v krbu hoří jasným, rovným plamenem a nic už není slyšet než sykot ohně, a on šlehá komínem vysoko nad střechu a jiskřička přeskočí a došky zasyčí a ten spravedlivý a očistný element si bere všechno, co mu kdo nabídl.
Všichni vyběhnou včas ven a střecha se s rachotem propadá dolů a celá hromada trámů, prken, klád a harampádí, zlých skutků, utrpení, žalu a bolesti hoří velkou vatrou a pohřbí v popelu všechno a všechno změní v prach a minulost. A když se země kolem náhle otřese, zasype se nedaleká studna a její skruže z kamení se zbortí a je srovnáno se zemí i tohle poslední nečisté dílo.




Marii už nikdy nenarostly dlouhé a husté vlasy. Její pokožka, zjizvená a ublížená, ztratila mnoho vlasových cibulek. Dívka nosí kraťounký sestřih a vypadá křehce a moc pěkně.
(Máma si někdy s provinilým bodnutím v srdci pomyslí: „Kdyby nebylo jejích krásných dlouhých vlasů, nic z toho by se asi nestalo… Ale kdoví, co horšího by potom měla v osudu… Nebudu hádat: co kdyby“… A mávne nad tou myšlenou rukou, šťastná, že jsou všichni pohromadě.)

Kozlík a králíček Jonáš jsou velcí a nerozluční kamarádi a Maria už nikdy necourá po všelijakých cestičkách, pěšinách a úvozech sama.

Má přece BISHOPA…


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 28.10.2016, 19:18:42 Odpovědět 
   Zdravím.

Poutavě napsaný příběh o staré čarodějnici, která žila kdesi na okraji mezi našim světem a světem kouzel, poutavé obrazy napínavě popisují "dobrodružství" naší hrdinky, která díky své zvědavosti takřka přišla o život. Naštěstí prchá ze zajetí a příběh může skončit dobrým koncem, vlastně ani tak ne, protože se dívce všechny rány nezahojí a stará babice (snad po zásluze) shoří v peci.

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 30.10.2016, 14:02:52  
   Tilda: Zdravím.
Děkuji za komentář a potěšilo velmi! T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
O morálce
Alegria
Nekropotence - ...
kilgoretraut
Předmluva
Stanislav Klín
obr
obr obr obr
obr

Moje oblíbená místa
Zirael
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr