» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Ženy jsou jako sny - nikdy nejsou takové, jaké bys je chtěl mít."

Luigi Pirandello

počet přístupů: 2141783

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Nyr te'ael - třetí část ::

Ekyelka	publikováno: 04.01.2007, 16:10

Hm... Přemýšlela jsem, jestli bych neměla aspoň ve zkratce napsat, co se přihodilo v předchozích dílech. Jenže ty jsou tak podivné, že asi uděláte nejlépe, když si je znovu přečtete... :)
Ovšem pro ty netrpělivé: mladá žena a její kočka Zuzana se střetly s čímsi nebezpečným ze Zuzanina světa. Souboj přežily a vyhrály, ale oslabené a zraněné se ocitly právě v onom světě - v říši Serg'hali. Žena se pak při svém prvním probuzení nevědomky vydává na magickou cestu do minulosti, aby zachránila sebe i Zuzanu, nyní už proměněnou v Semhet, ženu a také napůl jednu ze Serg'hali.


	Semhet o krok ustoupí, tehdy vzduch jemně zazvoní a já se najednou mohu zase hýbat. Okamžitě skočím po Ylewydrovi ve třpytivé zbroji, přitom se mi nehty promění v dlouhé drápy. Zaječím a seknu po něm levačkou, až mu od hrudního plátu odskočí několik jisker a jeho těžký plášť se sveze do trávy. "Inwairen!" vykřikne královna. Čarodějka se kolem nás chce prosmeknout k Semhet, která jen tiše stojí opodál se skloněnou hlavou. Nedovolím jí to; stačí jediná rána na solar a čarodějka odlétne s vyraženým dechem své královně k nohám. "Drž si je u sebe, nebo o ně přijdeš!" zasyčím na královnu a rychle přikleknu. Nad hlavou mi proletí cosi třpytivého v Ylewydrově pěsti. Dýka? Se zavrčením sbalím ruku v pěst a udeřím: rychle, tvrdě a trochu hloupě. V zápěstí mi hlasitě křupne, ale bojovníkův pancíř je přesně uprostřed prohnutý a sám Ylewydros se odpotácí nazad s vyraženým dechem. Po šíji mi přeběhne mráz; někdo se ke mně snaží nepozorovaně připlížit zezadu. V podřepu se na levé noze otáčím, pravačku vodorovně zvednutou, svaly pevně zaťaté. Další bojovník v tmavém plášti jen vyhekne, když mu podrazím nohy. Padá na záda jako podťatý strom a stejně nehybně zůstane i ležet, jen co mu skočím na hruď a ranou pěsti ho odešlu do bezvědomí. Jenže to už stojí královna Serg’hali přímo nade mnou. Z volných rukávů pláště se vynoří dvě štíhlé paže v bělostných rukavicích, na spáncích ucítím jemný stisk prstů, téměř neznatelný a přesto neustále sílící. S hrůzou si uvědomím, že se nemohu pohnout! Nedostává se mi dechu, jak se mi hrudník svírá živočišnou panikou, vzápětí se mi začne zatmívat před očima. Marně svírám rukama královnina zápěstí, marně zápasím aspoň o malý doušek dechu. Vědomí mne opouští stejně neodvratně jako síly. Naposledy se vzepřu drtivému tlaku a tentokrát mi je dovoleno se pohnout. Prudce se vymrštím do sedu – jsem zpět v posteli s tmavomodrými nebesy a Semhet mě pevně svírá v náruči, aby mě uklidnila. Vyčerpaně si opřu hlavu o její rameno, přestože to znamená snést na čele dotek náhrdelníku, který jí nějakým zákeřným, příšerným způsobem zabraňuje využívat Sílu. Pro někoho se Semhetinou svobodnou duší a instinkty bojovníka to je trest horší než smrt. „Už je to pryč, maličká,“ zašeptá konejšivě. Po tvářích mi tečou slzy bolesti, která nemá s mým vyčerpaným a zbitým tělem nic společného. „Jak ti to mohli udělat?“ ozvu se po několika minutách, když se mi konečně podaří sebrat dost sil. „Skoro nic o mně nevíš, o mé minulosti a chybách, maličká. Netrap se tím,“ položí mě Semhet zpět, jemně a něžně. Shrne mi z čela pramínek vlasů a usměje se: „Moje malá bojovnice. Odrovnala jsi Inwairen, Ylewydra i Semriala, než tě královna přemohla a odeslala zpátky sem. Serg‘hali jen tak něco nevyděsí, ale tobě se to podařilo dokonale,“ probleskne temnotou jejího pohledu zelený plamen pobavení. „Serg‘hali… Kde to jsme, Semhet?“ pokusím se znovu posadit, ale síly mi dojdou dřív, než mohu zvednout hlavu z polštáře. „Pozemští vědci by to nejspíš nazvali mnoha ohavnými slovy a matematickými rovnicemi by popsali spousty papíru,“ usměje se měkce, „ale víc se mi líbí vysvětlení Serg‘hali. Jsme ve světě za říší snů a nočních můr. V mém světě.“ „Vyhnali tě.“ „Za zločin tak strašný, že jedinou alternativou byla okamžitá smrt,“ přikývne klidně. Muselo se to stát už před mnoha životy, aby o tom dokázala tak otevřeně mluvit, to pochopím okamžitě. I to, že mi sama včas prozradí, z čeho ji Serg‘hali vinili. Pokud vůbec. Znala jsem Zuzanu kdysi a znala jsem i Semhet nyní. „Odpočiň si, maličká. Správně bych do tebe měla nalít tolik odvaru z nilosikového listí, co dokážeš spolykat, ale máš příliš nepokojnou duši, aby to přineslo kýžený účinek. Zítra ti odpovím na další otázku,“ pohladí mne znovu po tváři. Nespokojeně se zamračím, jen abych jí dala najevo, že neustupuji z boje dobrovolně, ale nepřu se s ní. Jsem skutečně unavená a usínám hned, co se mi zavřou oči. Jeden den, jedna otázka. Jednoduché pravidlo, které mě Semhet naučí velmi rychle brát doslovně. Nevinná otázka ohledně původu teplého nápoje, který má pro mne nachystaný při dalším probuzení – a už zase usínám, aniž bych se dověděla cokoli o Serg‘hali nebo o našem dalším osudu. Šeptem pronesená slova v neznámém jazyce, zaslechnutá v polospánku, jejichž překlad však nedává žádný smysl. Celkem stupidní otázka, jestli jsem skutečně dolétla proti času do minulosti jen díky neexistujícím křídlům, pramenící ze zmatku v hlavě a z přílišné netrpělivosti. Asi po týdnu se však naučím myslet, než otevřu pusu. „Vím, že jsou závěsy spuštěné, aby mě nerušilo světlo. Přesto vidím tebe i všechno kolem. Má to něco společného s naším tancem s temnotou?“ „Tehdy jsi poprvé viděla neviděné a naštěstí sis to zapamatovala pro svou další cestu Nazweerem. Tanec s temnotou… Pojmenovala jsi to mnohem poetičtěji a výstižněji než sami Serg‘hali, kteří bitvám s bytostmi Nazweeru říkají nyr a‘lyanir, stínový boj. Začínáš se probouzet, maličká, ale pamatuj: žádné zkratky.“ Jsem ještě stále příliš slabá, než abych se mohla vzepřít. Mám proto po vypití odvaru z nilosikového listí vždy jen pár minut na otázku. Nutí mě to stále více zkracovat čas mezi spánkem a plným vědomím, až se celý proces postupného probouzení zhustí do nervózního zákmitu motýlích křídel. Divoké šelmy se prý také budí naráz a s jasným vědomím, ale nebudu se Semhet ptát, dokud budu mít jiné otázky. „Co je to za věc?“ „Nirtirlanský náhrdelník. Krásná ozdoba ženské šíje a jediný způsob, jak mi zabránit využívat Sílu.“ Už jsem věděla, že všichni Serg‘hali dokázali větší či menší měrou vládnout Sílou bez ohledu na to, ve kterém světě byli. Dokonce i na Zemi, přestože se Semhet aspoň posledních sedmnáct životů použití Síly důsledně vyhýbala. Velmi důsledně – proto těch sedmnáct životů. A stejně důsledná je i v jiných ohledech, takže uplyne další den: „Ochránce, Pozorovatel, Čarodějka, Léčitel, Mluvčí, Utěšitelka. Proč byla součástí kruhu i královna? Nevidím jediný rozumný důvod. Přitom Serg‘hali se mi ve své nelidskosti a naprostém nedostatku slitování i schopnosti odpouštět jeví jako velmi… logičtí.“ „Bývala jsem Serg‘hali, ale jsem zároveň i něco jiného. Obyčejného vyhnance by těch šest břídilů,“ ani jedna si nebereme servítky, přestože by nás mohl kdokoliv poslouchat – svět za závěsy pro nás neexistuje, „zvládlo celkem dobře, jenže já jsem Semhet. Prokletá, chceš-li. Napůl Serg‘hali, napůl Nazweer. Nyr te‘ael. Noční stvoření.“ Začínám si na chuť vyvařeného nilosikového listí zvykat, ačkoli na jeho účinky ještě zdaleka ne. Pila jsem už sice lepší čaje – dokonce i týden starý gruzínec chutná lépe – ale beru ten odporný lektvar jako nutné zlo, abych mohla klást otázky. „Kolik mám ještě otázek?“ „Kolik je na nebi hvězd? Musíš být velmi trpělivá, maličká. Přežila jsi nyr a‘lyanir, přestože nejsi cvičený bojovník. Nerozvážně a bez poučení, dokonce neozbrojená ses vydala do bouře Nazweeru a našla jediný správný okamžik mezi nekonečnem možností. Ani nejstarší svitky nepamatují jediného Serg‘hali s tak obrovskou Sílou a ty navíc ani nejsi Serg‘hali. Nikdo neví, jak moc tě Nazweer poznamenal, ale nechtějí nic zanedbat a já s nimi pro tentokrát souhlasím. Tady jsi v bezpečí, i před sebou. Můžeš se ptát na cokoliv.“ Zavřu oči a zase je otevřu, zatímco uplyne několik hodin: „Proč tu jsem?“ „Obávám se, že je to má chyba. Příliš dlouho jsem žila jen s tebou, tento i předešlé životy. Bytosti obývající Nazweer si toho všimly a mylně se domnívaly, že jsi důležitá i jinak, než jen pro mě. Vadí ti to moc?“ „Chtěla jsem vidět skutečné vládce snů a díky tobě jsem jim dokonce i vynadala. Co víc si přát, tedy kromě toho, abys mě konečně pustila z postele?“ Zasmějeme se a spokojeně si povzdechnu, zavrtaná hlouběji do čerstvě povlečených přikrývek. Jsem neustále obklopena nenápadným přepychem, ale nejsem zase tak znuděná, abych pátrala po důvodu tak ohleduplného zacházení. „Proč Serg‘hali bojují s Nazweerem? Jsou to naprosto odlišné světy, neslučitelné jako den a noc. Dvě strany jednoho.“ „Inwairen zbledne vztekem, až se dozví, že jsi Říši postavila na úroveň Nazweeru!“ rozesměje se Semhet uvolněně, ale neoklame mě. Mhouří oči, chce přede mnou zatajit únavu a bolest, kterou jí nirtirlanský náhrdelník způsobuje. Odsouvám myšlenku na pomstu k ostatním a sama se trochu děsím okamžiku, kdy mi dojde trpělivost. Radši se proto celou vůlí soustřeďuji na její vysvětlení: „Staré učení praví, že Říše povstala z chaosu stvoření spolu s prvním slunečním paprskem a prvním zrnkem měsíčního prachu, kdežto Nazweer vznikl až během Války jako vězení Temných. Ti také bývali Serg‘hali, ale vydali se cestou zla a ničení, až Říši málem zničili. Královna je uvěznila uvnitř trhliny v realitě, kterou sami vytvořili, aby z ní čerpali nyr ta‘nlis, opak Síly. Jak se Temní snažili dostat ven, utvářeli kolem sebe Nazweer, až je nakonec pohltil. Od těch dob obklopuje Říši a každý cestovatel jím musí projít, aby se dostal do ostatních světů. Velmi nebezpečná záležitost, pokud jsi lehkomyslná, neopatrná nebo hloupá.“ Náš rozhovor se stále více stáčí směrem, který se mému podvědomí pranic nelíbí. Když se asi po čtvrté probírám z děsivé noční můry s hlasitým výkřikem, a přesto se stále vyptávám na Nazweer, ve zlatém poháru se místo nilosikového odvaru objeví něco jiného. Krvavě rudý nápoj, vonící po hroznech a neznámých bylinách. Ustrašeně zvednu pohled k Semhet, která jen pevně sevře rty do úzké čárky. Obě víme, že se tentokrát nezeptám, přesto svou přítelkyni překvapím: poprvé mám dost síly, aby jí dokázala vzdorovat aspoň pár prchavých minut. Dokonce se mi málem podaří vyrazit jí pohár z ruky, ale ještě nemám potřebnou rychlost, o síle v ochablých svalech nemluvě. Část zákeřného nápoje vyšplíchne na povlečení, zbytek mi však Semhet nesmlouvavě nalije do krku, když mě předtím málem uškrtí. Nepomůže ani zvracení, protože mám ústa zacpaná pevnou dlaní, dokud znovu nepolknu. „Tvrdohlavá malá nyr te‘ael,“ zaslechnu povědomý chladný hlas a rozzlobené Semhetino zasyčení jako odpověď, pak se propadám hlouběji, než kam sahají lidské sny. Ozvěna tlukotu ptačích perutí. Svist větru. Chlad. Stříbrné zvonění. Pobavený smích, jasný a chladný jako arktické pláně. Šepot nesmyslných slůvek, neustálým opakováním zbavených obsahu, barvy i síly. Bolest, krátká, ale o to silnější; žhavá a řežavá, nepochází však od ohně, ale od mrazu. Vzpomenu si, jak příšerná zima byla v Nazweeru, to mě přivede k jiné vzpomínce, ta k další a zase k jiné. Vracím se známou, ačkoli trochu zaprášenou cestou vlastní paměti. Znovu od samých hranic neexistence, znovu kolem minulého života i kolem zrcadla mého prvního nyr a‘lyaniru. To je sice ještě stále velmi popraskané, ale většina střípků už je na svém místě. Až se úplně zacelí, snad se vrátí i můj odraz, zahnaný strašlivými vzpomínkami kamsi na opačnou stranu zrcadla. Hra na otázky mě naučila přecházet z jednoho stavu vědomí do druhého naprosto nepozorovaně. Teď se mi to hodí; pochybuji, že by Serg‘hali někdy dovolili, abych zaslechla, jak Semhet proklíná neschopnost a hloupost jeho královny, která se navíc nebrání. Slova ke mně doléhají jen tlumeně, konec konců ty závěsy kolem mého lůžka nejen vypadají, ale také jsou velmi silné. Přesto překvapeně povytáhnu obočí nad zvlášť barvitou nadávkou, při jaké by se nejspíš začervenal i nejsprostší hulvát. Chvíli nehybně ležím a naslouchám Semhetině zuřivosti. Nekřičí, spíš šeptá a syčí. Velmi ostře a nevybíravě. Dýchá vůbec mezi jednotlivými větami? Žízní rozpraskané rty se mi pohnou v úsměvu. Neznala jsem Serg‘hali, kterou ostatní vyhnali z Říše, ale znám Semhet. Tohle bude trvat ještě pěkně dlouho. Napadne mne využít Semhetiny momentální zaujatosti někým jiným. Normálně by slyšela každé moje šustnutí, ale teď mám dost času odhodit stranou všechny deky a kožešiny, kterými jsem byla přikrytá. I když jsou závěsy jako obvykle pečlivě zatažené, okamžitě se roztřesu chladem. Jen stisknu zuby, poručím si vzpomenout na fungování jednotlivých skupin svalů a nakonec se jakž takž posadím, i když nachýlená na stranu a navzdory panující zimy zpocená jak myš. Výborně; do konce roku se možná přestěhuji na druhý konec postele! Není to samozřejmě zase tak strašné. Jakmile jsem ve vzpřímené poloze – marně se snažím ignorovat sarkastické uvozovky ve své hlavě, které se kolem téhle myšlenky pohybují – jde to snadněji. Po kolenou a dlaních se mi podaří přebatolit k nehybné, klamně pevné stěně závěsu. Oči si skutečně přivykly tmě; snadno nacházím nepatrnou skulinu u stropu nebes a po chvíli soustředění jsem schopna i určit, kde se ve výšce mé tváře překrývají lemy obou částí závěsu. Moc se mi nechce, ale nakonec oči zavřu. Jsem zvědavá na svět Serg‘hali, ale ne zase tolik, abych se dobrovolně nechala oslepit při prvním pohledu z temnoty svého útočiště. Prsty nahmatám sametový lem a pomalu ho odtáhnu doleva. Jen kousek, protože závěs je z velmi tuhé látky a nechce se hýbat bez použití nadlidské síly, kterou já nevládnu. Semhetina kulometná palba ihned ustane. Ucítím na tváři pohyb vzduchu, když se někdo velmi rychle pohne, charakteristický zvuk látky sunoucí se po hlazeném dřevu mi vrátí do tváře úsměv. Serg‘hali jsou závěsy a zahalováním přímo posedlí, ale jakmile pootevřu oči na úzkou štěrbinu, jsem tomu ráda. Tolik světla! Polekaně se stáhnu do bezpečí modravé tmy, aspoň na těch pár vteřin, než Semhet s královnou překonají vzdálenost k posteli. „Vítej, maličká!“ obejme mne Semhet pevně, přesto si všimnu náznaku slz v jejích očích. Ty svoje zavřu, příliš unavené záplavou světla v zšeřelém pokoji, a poddám se tolik uklidňujícímu stisku. „Ještě není mimo nebezpečí,“ ozve se královna potichu – směs květinového parfému, čerstvé vody, lesní půdy a horského větru, pokud mohu důvěřovat svému nosu. „A čí je to vina?“ odsekne Semhet, přesto mě pustí. Cítím hřbet její ruky na čele a tvářích, vzápětí se mi zatočí hlava, přestože mám zavřené oči. Něčí ruce mě chytají do náruče, další mi podpírají hlavu a drží u rtů pohár. Žíznivě vypiju příjemně chladnou vodu i další z řady hořkých lektvarů, kterým se mi tady snaží zničit žaludek, pak znovu ležím na natřesených polštářích. Slyším je ustaraně hovořit o nepředvídaných následcích, další slova splynou s jednoduchou melodií léčivé písně. Meswixin hebký alt je mnohem vřelejší než Diriakoshův podrážděný sykot a Semhetiny šeptané nadávky, tentokrát určené všem Serg‘hali a nikomu. Podle pravidelného šustění otáčených stránek poznávám, že i Semrial je někde v mé blízkosti, věčně mlčící, soustředěný na hledání bohové vědí čeho. Nikdy pořádně neusnu, ne v přítomnosti tolika a právě těchto Serg‘hali. Také se však nedokážu probrat. Něco mi v tom brání a boj s touto neznámou silou mě vyčerpává víc než horečka. Kéž bych tak aspoň dosáhla na Sílu, která mi už jednou pomohla! Toužím uniknout tak zoufale, že mě kůže na zádech začíná svrbět blížící se proměnou, přinášející křídla a volnost. Síla duní a hřmí těsně za hranicí mého vědomí, nádherná a všechna pouze moje, stačí se natáhnout. Marně. Serg‘hali mi brání, stejně jako se ani Semhet nemůže vymanit ze zajetí nirtirlanského náhrdelníku. Tónina léčivé melodie se mění, i Meswixin hlas teď klesá hlouběji, aby mě stáhl s sebou do snů. Vzpouzím se. Trhám měkký hřejivý šál, který mě má chránit, a nahá, ale svobodná s radostným výkřikem znovu vzlétám přímo do bouře Nazweeru. Temnota ustupuje modrofialové záři blesků a třpytu mého těla, když prolétám dalším z mnoha bouřkových mračen. Ledový vichr skučí a snaží se mi servat peří z křídel, ale já se jenom vysmívám jeho marnému počínání, když mířím stále dál a hlouběji do nitra Nazweeru. Náhle se bouře utiší a odplyne s posledním mávnutím mých křídel. Jsem zpět v ložnici, jenže teď ji zalévá bělostné světlo, proudící dovnitř vysokými okny. Široká postel s tmavozelenými sametovými závěsy nutně přiláká mou pozornost – nejen kvůli bledému, téměř průsvitnému tělu v přikrývkách a Semhet, zhroucené na zemi s hlavou opřenou o pelest, bok zrudlý krví. Přímo nad ní stojí královnina Čarodějka, v pozvednuté ruce dýku, a chystá se zasadit druhou, tentokrát smrtelnou ránu. Zakřičím, jak nejvíc dokážu. Zároveň vyrážím prudce vpřed, rychle a bez váhání. Křídla zašelestí a zazvoní, když se jedinou myšlenkou mění v kovová. Inwairen instinktivně uskočí před mou ranou, přesto se jí na tváři objeví rudá linka a jeden z mých dlouhých drápů se zbarví krví. „Kdo jsi?“ zašeptá Čarodějka ohromeně, dýku ještě stále v pěsti, ale zapomenutou a zbytečnou. „Sama jsi to přeci před chvílí řekla,“ ušklíbnu se. Už mne neděsí, že jsem Nazweerem znovu prolétla do vlastní minulosti. Naopak, jsem tomu ráda: aspoň se mohu pomstít té, která mne chtěla zabít. „Malá tvrdohlavá nyr te’ael.“ Inwairen prudce zavrtí hlavou: „Nikdo není schopen vládnout takovou sílou!“ „Myslíš?“ pohnu křídly. Vydávají ostrý zvuk, podobný zvonění čepelí, jimž se dlouhé perutě tolik podobají. Inwairen ještě více zneklidní, pak dokonce začne ječet hrůzou. Místnost kolem nás se totiž začíná nořit do věčné tmy, zároveň se zvedá skučící vichr, pozvaný mou touhou a vůlí. Vzlétnu jen okamžik předtím, než zmizí poslední záchvěv skutečného světa, v němž jsem nechala spící Semhet i samu sebe. Inwairen s tváří pobledlou strachem rychle odříkává ochranná zaklínadla a balancuje na jediném kousku pevné země, který jsem jí milostivě nechala. Je sice Čarodějkou a jednou z nejmocnějších Serg’hali, ale nemá moje křídla a její mysl je ochromená děsem z blížících se bytostí Nazweeru. „Nenechávej mne tu!“ zaječí, když se napůl otočím zády. „Prosím! Mohu ti zachránit život! Mám protijed!“ Pobavená její nabídkou se na ni podívám: „Nemyslíš, že je na to trochu pozdě? Jak jinak bych se mohla vrátit a zabránit ti zabít Semhet?“ Nahlas se zasměju a v bouři to zní jako zvonění tříštícího se skla. Inwairen ještě něco křičí, ale už odlétám, nevšímavá k jejímu ječení a hrůze. Cosi mi říká, abych si pospíšila zpět, dřív, než bude pozdě. Zápasím s vichrem, který je stále silnější. Bojuji s prudkým dechem svého protivníka. Chvíli jen visím v prostoru, plnou silou opřená do neviditelné stěny, vzápětí letím vpřed jako střela. Začíná se mi stále hůř dýchat, tma se kolem mne stahuje stále víc. Bojuji se zaťatými zuby, až mne bolí čelist, přesto s každým dalším mávnutím křídel cítím, že slábnu. Prohrávám. Vítr se nečekaně utiší. Už se nemám o co opírat, zmizel i důvod bojovat. Omámená slabostí a na hranici vědomí padám dolů, do tmy a čísi pevné náruče. S posledním záchvěvem vědomí pohlédnu do tváře jednomu z královniných stínů a s myšlenkou na krásu jeho čistých, nevinných očí se propadám do nevědomí.


celkové hodnocení autora: 98.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 4		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 10		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 26		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Arvinej	06.03.2007, 18:39:32

stejně jako předchozí části i tohle se mi strašně líbilo, udržuješ stále stejnou kvalitu (ne-li ji zvyšuješ). pomalu se začínám i orientovat v příběhu, ale postav mi přijde stále trohu moc i když přiměřeně moc :P 1


ze dne 06.03.2007, 18:46:40
Ekyelka: Mohu přislíbit, že je časem zase začnu redukovat. Postupně a krvavě ;)

leafe	11.02.2007, 16:51:09

Velice se mi líbila s cénka s pomstou a taky popisování toho jak bojuje sama se sebou. Co bych vytkl jména mě někdy pohlcovaly a taky trochu te akce, ale ta předpokladam přijde v dalším dile.

čuk	06.01.2007, 9:41:11

Nejsem na fantasy zvyklý, tak jsem se ztratil a pro mou pamět se to zdálo příliš komplikované. Občas se zablýskl dobrý obraz, ale smysl mi utíkal, a tak jsem to, promiň, nedočetl a tak si to nedovoluju posoudit bych byl subjektivní neznalec žánru.


ze dne 06.01.2007, 11:34:46
Ekyelka: To nevadí, spíš než cokoli jiného to je (aspoň jak práce pokračuje) něco na způsob experimentu. Sama nevím, jak to dopadne. :) Možná až budu znát konec, vznikne nová, snad i lepší verze...

Snáporaz	05.01.2007, 20:32:10

Budu stručný, ale věcný: Nelíbilo se mi to! A teď důvody: Sama moc dobře víš, že tento postup už je utrmácený k smrti a že dnes připadá každému, kdo do literatury vidí alespoň trochu lépe, jako tuctová věc.

Annún	04.01.2007, 18:03:51

Je to čtivé a už se těším na další pokračování, jsem fakt zvědavá, jak to dopadne s Nyr te’ael a s Semhet. Dávam 1.


ze dne 04.01.2007, 18:09:12
Ekyelka: To já taky, protože Semhet... Ne, to zatím neprozradím. ;)

duddits	04.01.2007, 16:09:51

Příběh se vyvíjí tleskatelně (to je ale slovo, co? :)) Ze všech těch jmen jsem byl občas pěkně zmatený, ale to už k podobným povídkám asi patří. Osobně bych sice ocenil, kdybys občas přidala nějakou tu připomínací větičku (říkejme tomu třeba šťouchnutí pro nedůvtipně), ale co by to udělalo s délkou povídky, to si netroufám odhadnout. Navíc… po druhém přečtení už jsem se krásně orientoval. Takže je vlastně všechno ou kéj ;)


ze dne 04.01.2007, 18:07:57
Ekyelka: Potřebuji zmateného smajlíka... tleskatelně??? :-o A co se týče přehršle jmen, vzhledem k dosavadní délce (tedy té, co mám zatím v hlavě) tě mohu - a s tebou i ostatní případné čtenáře - ujistit, že jména se budou postupně eliminovat. I s postavami.... :)