obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915540 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39802 příspěvků, 5772 autorů a 391726 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Psanec Paul „Kolt“ Sutter – Arizona 2057 ::

 autor Danny Jé publikováno: 18.11.2016, 23:30  
Kapitola 1-2
 

* * *


Paul Sutter alias Kolt opustil Breaktown a z důvodu vlastní bezpečnosti si změnil jméno. Začal si říkat Deny Fleet a koupil si starou farmu poblíž Coven Town ve státě Arizona…








Kapitola 1



Farma Rendyho Alistera.


Stál jsem opřený o staré dřevěné zábradlí, když se v šeru ozval hlas. Povědomý hlas.

„Deny, ty syčáku!“
„Šógune?!“
„Jsi tu sám?“ zeptal se.
„No…“

Už jsem to nedořekl.

„Je tu se mnou. Máš s tím nějaký problém?!“ pronesl ženský hlas.

Šógun nečekal, až se představí a rovnou jí poslal svou vizitku. Nůž s krátkou čepelí – ariken. Říkal mu tak. Vlastnoručně vyrobený vrhací nůž.

„Jsem Bianka,“ představila se a noži se uhnula.
„Ou!“ šeptl Šógun, aby to nikdo neslyšel. To nečekal.

Přesto si chtěl zachovat tvář, proto jen pokrčil rameny a dodal. „Tvoje nová holka?“

Usmál jsem se a popotáhl ze svého doutníku, který jsem převaloval v puse.

„Jsem rád, že ses usadil, Deny,“ dodal Šógun a vkročil na zápraží trouchnivějící verandy.
„Jen se posaď,“ nabídl jsem mu židli.
„A která z těch židlí vydrží tlak mého zadku?“
„Vyber si,“ pousmál jsem se.

Šógun mávl rukou a do jedné kopl. Ta se zastavila u stěny, ale náraz vydržela.

„To je moje holka,“ poznamenal a posadil se.

Bianka mezi tím dorazila ke mně a objala mě. Moje ruka jí okamžitě obejmula kolem pasu.

„Slyšel si, jak dopadl Frankie Bourges?“ zeptal se najednou Šógun.
„Ne, ale ty mi to určitě řekneš.“
„Chytl se nějaké buchty a skončil s kulkou v hlavě.“
„Proto jsi se mnou, zlato, viď?“ ozvala se Bianka a pohladila mě po zadku.
„Já jen abys neskončil stejně,“ dodal Šógun a rozchechtal se.
„Pane, jste hostem, chovejte se tak,“ poznamenala a hodila po něm takový nevraživý pohled, že Šóguna ten smích hned přešel.
„Kdo si myslíš, že jsi?“ zareagoval.
„Já vím přesně, kdo jsem,“ odsekla.
„No, tak. No tak, děcka. Běžte si hrát za barák,“ ohradil jsem se a podíval se na Šóguna.
„Nějak si vyměkl, Deny,“ odsekl Šógun a vytáhl z kapsy předmět podobný šesticípé hvězdě.
„Vlastní výroba?“ poznamenal jsem s úsměvem na tváře.
„Ovšem.“
„Dáte si drink, pánové?!“ ozvala se Bianka.
„Já si dám,“ ozval jsem se.
„Nechci,“ odsekl Šógun.

Zřejmě byl ještě uražen, za to, jak se Bianka vyhnula jeho noži a pak se nedala zastrašit jeho rýpnutím o tom, jak dopadl Frankie Bourges.

„Už se uklidni!“ ohradil jsem se na Šóguna a pohledem dal najevo, že se mi jeho chování nelíbí.
„Hm,“ sykl a dál si prohlížel svou hvězdu.

Bianka odešla pro drink.

„Deny, mohu se tě na něco zeptat?“
„Jistě.“
„Kde si vzal tu holku?“
„Je to tak důležité?“
„Nelíbí se mi.“
„Tobě nemusí.“
„Sakra, Deny!“
„Co máš za problém, do prdele!?“ vykřikl jsem a odhodil doutník do trávy.
„Já jen, že ta holka se mi nelíbí. Kdo je a kdo ji poslal?“
„Proč by ji měl někdo posílat?“
„Třeba protože jsi hledanej?“
„Užili jsme si hodně lumpáren, Šógune. Ale těm dnům je konec, a já se chci konečně usadit.“
„Když jsem tě našel já. Najdou tě ostatní,“ dodal sebevědomě Šógun.
„Jediný, kdo ví, že jsem tady, je Mono, takže od něho to víš?“
„Jistě,“ odvětil s úsměvem na tváři.

Nelíbil se mi ten jeho úsměv a ruku jsem pomalu přesunul k boku, kde jsem měl zavěšený svůj kolt. Kolt Python 357 Magnum, rok výroby 1955. To bylo mému dědečkovi 7 let, když mu řekl jeho otec, že až vyroste, bude jeho. Můj otec zemřel mladý, takže jsem ho sdělil já.

„Možná by bylo na čase změnit směr,“ řekl Šógun a pohlédl na mě.

Byl jsem připravený, kdyby tu hvězdici chtěl použít. Přesto jsem si říkal, je to kámoš, proč by to dělal? Co by z toho měl? To by neudělal.

„Ale udělal!“ ozvala se Bianka, jako kdyby věděla, co si myslím.

Promluvila a zasáhla v jednom okamžiku. V tom okamžiku, kdy levá Šógunova ruka nepozorovaně sjela k místu, kde měl schovaný nůž. Byla to jen vteřina a pokus mého „bývalého“ přítele Šóguna ten nůž použit proti mně. Byl zmařen železným pohrabáčem, který projel jeho hrudí. Šógun vydechl a jeho levačka upustila nůž, který chtěl použít.

„Sakra, Bianko!“ vykřikl jsem, ale vzápětí jsem uvědomil, že mi možná zachránila života. Kdo ví. Možná už nejsem tak rychlej jako dříve.
„Cože?!“ ozvala se s úsměvem na tváři.
„Děkuju!“

Mé poděkování proletělo verandou jako šíp.

„Nebyl to tvůj skutečný kamarád,“ pronesla Bianka a usmála se znovu na mě.

V jedné ruce držela stále drink, který mi přinesla. Druhá ruka se zrovna pustila železného předmětu, který byl zapíchnutý v Šógunově těle.

„Zřejmě nebyl,“ pokynul jsem smutně hlavou.
Už se nedá věřit nikomu, pomyslel jsem si a vytáhl z kapsy nový doutník.

Bianka mi přinesla pití, které položila na zábradlí a ze své kapsy vytáhla zapalovač.

„Vždy připravena, že?“ poznamenal jsem s úsměvem.
„Pro tebe, vždycky,“ odvětila a zmáčkla malé tlačítko, které spustilo oheň.
„Hezkej zapalovač,“ dodal jsem a chvíli se díval do ohně.
„Poslední od Marlboro & Kenty.“
„Myslím, že…“
„…vím, co chceš,“ podotkla a vymáčkla malé tlačítko. Oheň zmizel.

Strčila zapalovač zpátky do kapsy a sáhla mi do rozkroku.

„Ou! Jdeš rychle na věc!“ pronesl jsem.
„Jako by ti to zrovna dneska vadilo,“ pousmála se a postrčila sklenku s Whiskou.
„Už nic neříkám.“
„Fajn,“ znovu se usmála a rozepla mi pásek.

Nejdříve ten silnější, který obepínal můj pas a držel pouzdro s koltem. Pak ten druhý, který držel pro změnu mé kalhoty. Skoro jsem nedýchal a dál nechal pracovat její šikovné ruce. Když jsem byl vzrušený, chopil jsem se iniciativy já. Vyměnili jsme si pozice. Stoupl jsem si za ní, opřel jí o dřevěné zábradlí a nadzvedl ji sukni. Pak už to byla otázka několika vteřin. Jedna ruka stáhla kalhotky na úroveň kolem a druhou rukou jsem se nesměroval, mezi nohy. Vnitřní teplo mělo na mě takový vliv, že to netrvalo dlouho a přišel konec. Hluboce jsem vydechl a více se přimáčkl na její tělo. Ani se nepohnula, poslušně stála a čekala, až skončím.

„Vím, že to bylo…“
„…neomlouvej se,“ zastavila mě.
„Chtěl jsem jen říct…děkuju, že jsi se mnou.“
„To tys mě našel,“ připomněla mi den, kdy jsem jí našel v jedné hospodě…


**

…byla majetkem jednoho chlapa. Seděla tam na židli. Byla svázaná a ten parchant jí osahával prsa, které viděl každý v té hospodě. Smál se a vytahoval se, jakou pěknou kurvičku si obstaral. Nelíbilo se mi to, tak jsem si sedl poblíž a pořád na něho koukal. Všiml si mě.

„Co čumíš?“ ohradil se.
„Chci koupit tu tvou holku,“ odvětil jsem.
„Seš blbej, tu neprodám.“
„Dám ti za ní 2 tisíce.“
„Vodpal!“ vyhrkl a znovu jí sáhl na prsa.
„Dal jsem ti šanci,“ pronesl jsem a vstal.
„Hele, vo co ti jde?!“ znovu vyštěkl tím svým odporným hlasem.

Už jsem se s ním dál nebavil. Vytáhl jsem svůj kolt Python 357 Magnum a namířil na něho. Ani nestačil sáhnout po své zbrani. Rozhodně bych mu nedal příležitost, aby to udělal. Hospodou zazněl výstřel. Mozek pobudy se rozprskl po stěně a bezvládné tělo se sesunulo k zemi.

„Ještě někdo další!“ vykřikl jsem a koltem namířil před sebe.

Nikdo ani nepípl. Všichni mlčeli a sledovali hlaveň mého koltu.

„A ty jdeš se mnou!“ promluvil jsem na zuboženou dívku.
„Ano,“ přikývla pokorně.

Vstala a jednou rukou si zakryla roztrhnutou blůzku, ze které jí koukala její krásná prsa. Byla opravdu přitažlivá. Její prsa, její tělo, boky, a když se umyje, i v obličeji bude hezká, pomyslel jsem se.


* * *

Venku jsem jí dal do ruky pár dolarů a řekl jí, že je volná. Ona se však omotala kolem mého krku a poprosila mě, jestli by mohla zůstat se mnou. A od té doby je Bianka se mnou. To se psal rok 2055. Jsme spolu už dva roky.


**

„…já děkuju,“ dodala a mě došlo, že to bylo dobré pro nás oba. Ona nezůstala s tím bídákem, který jí ponižoval, a já mám konečně holku, se kterou mohu mluvit o všem a nejen to. Z Bianky se později stala skvělá ochránkyně. Jako by to měla v sobě. Samozřejmě, že neměla, trochu jsem jí upravil.

Jsem rád, že jsem jí před dvěma roky potkal…








Kapitola 2



Coven Town.


Ten den jsem musel jet do města. Bianka chtěla jet se mnou. Souhlasil jsem jen pod podmínkou, že se trochu upraví a zapne se u krku.

„Vadí ti snad můj výstřih?!“ zeptala se s úsměvem na tváři.
„Líbí se mi tvé tělo…,“ odvětil jsem. „…ale nerad bych sahal po svém koltu, kvůli nějakým vobejdům, kteří budou drzí.“
„Dobře, upravím se,“ kývla a zmizela v domě.
„Hodná holka,“ dodal jsem a vyrazil k vznášedlu, které jsem měl zaparkované hned u verandy.

Nastoupil jsem do modrého vznášedla s upraveným motorem. Tryskový pohon typu Oxy 23 jsem koupil od jednoho šmelináře v Saltu. Chtěl za to jen dva tácy. Byl samozřejmě kradenej, takže jsem ho vzal. Kradený zboží je mnohdy kvalitnější než fungl novej cajk.

„Můžeme jet!“ pobídla mě Bianka v okamžiku, když se posadila na sedadlo spolujezdce.
„Jasný,“ usmál jsem se a zapnul první trysku.

Druhá tryska se přidala vzápětí, poté co se můj brouk vznesl.


* * *

Cesta do Coven Townu trvala patnáct minut.

„Kam půjdeme?“ zeptala se a ukázala na parkoviště pro vznášedla. Jako by chtěla říct. Tam zaparkuješ, viď?
„Hledám Rockyho Lodivoda,“ odpověděl jsem.
„Kdo to je?“
„Je to brácha Mona.“
„Myslíš, že Mono je naživu?“
„Myslím, že už dávno nedejchá.“
„Ten Rocky, bude vědět, kdo si Šóguna najal?“
„Možná,“ pokrčil jsem rameny a posadil své vznášedlo na určené místo.

Obdelník se značkou Vé.

„Vystupujeme,“ zaradovala se a měla radost jako mála holka.
„Byly jsme v Coven Townu minulý týden,“ podivil jsem.
„Je to klidné město. Ráda pozoruji lidi,“ vysvětlila a vystoupila ze dveří.

Sotva jsem došlápl na zem, vítr nadzvedl písek pod mýma nohama.

„Sakra!“ procedil jsem mezi zuby a chytl Bianku za ruku.
„Zvedá se vítr,“ poznamenala.
„Blíží se písečná bouře,“ upřesnil jsem.
„Třeba se stihneme vrátit.“
„To nestihneme. Budeme tu muset chvíli zůstat?“
„Hm.“

Zaznělo tiše.


* * *

Když jsme procházeli Candy Shopem, všiml jsem si velké elektronické tabule. Bylo na ní moje staré jméno a rozmazaná podobizna. Musel jsem se usmát. Bianka samozřejmě netušila nic. Nevěděla o mé minulosti nájemného zabijáka. Hold si každý vydělává, tak jak umí. Byl jsem v tom nejlepší, ale jako každého jednou dožene svědomí a snaží se zapomenout. Minulost však nelze vymazat jenom tím, že bychom předstírali ztrátu paměti. To fakt nejde.

„Na co myslíš?“ vytrhla mě ze vzpomínek na minulost.
„Na tebe,“ zalhal jsem a myslel si, že to spolkla.

Bianka byla, až moc chytrá a neuvěřitelně intuitivní, aby mi to uvěřila.

„Ty jsi kecka.“
„No, vážně,“ snažil jsem se jí přesvědčit a plácl ji po zadku.

Usmála se a chtěla něco říct, když se otevřely dveře a z nich vylétl chlap. Zastavil se až u mě. Jen jsem se podíval směrem k místu, odkud ho urostlý Mexičan vyhodil. Překročil jsem ho a pokračoval dál.

„Deny!“ ozvalo se ze dveří naproti.

Byl to Sabaton. Kamarád mého kamaráda a vlastně i můj kamarád. Sabaton byl řidič vesmírného buldozeru. Každý měsíc jsem přiletěl utrácen vydělaný prachy do místního kasína.

„Sábo, co ty tady?!““ pozdravil jsem ho zvednutou rukou. Moje otázka byla samozřejmě, jen jako aby řeč nestála. Moc dobře jsem věděl, co tu dělá.

„Však víš, kámo,“ zahihňal se.
„Užij si to.“
„Ty taky,“ ukázal rukama obrysy, které patřily Biance. Tedy spíše bylo jasné, na co myslí.

Ignoroval jsem to a pokračoval.


* * *

Hned u prvního napajedla jsem narazil na Grifina. Blonďatá vychrtlina, na kterou byla v Gason City vypsaná odměna pět tácu. Několik chlapů to zkusilo, ale se zlou se potázali. Grifin je výbornej pistolník. Rychlej a mazanej.

„Deny?“ pronesl tiše jako by se chtěl ujistit, jestli jsem to opravdu já.
„Grifine?“
„Co ty tady?“
„Bydlím kousek odtud,“ ukázal jsem směrem na západ.
„Tam je snad jen divočina,“ udivil se.
„To je,“ kývl jsem.
„Tvoje přítelkyně?“
„Ano.“
„Pěkná.“
„Tvoje koně?“ zeptal jsem se.
„Ano.“
„Pěkný.“

Poděkoval a usmál se.

„Zdržíme se,“ ukázal vzápětí na sever, odkud se blížila písečná bouře.
„Jo, zdržíme.“
„V baru u Johna si můžeme dát panáka,“ nabídl.
„To bychom mohli.“


* * *

V baru U Johna.


Několik místních štamgastů se nalejvalo pivem a whiskou. Seděli jsme s Biankou v rohu. V klidu jsem popíjel svou oblíbenou Tennessee whisky.

„Málem jsem vás přehlídl,“ ozval se hlas na druhé straně.

Byl to Grifin.

„Barmane, přines mi dvojitou whisky,“ ukázal Grifin ke stolu, kde jsme s Biankou seděli.
„Ano, pane,“ zazněl elektronický hlas. Android řady T3000. Světlý typ, kterého si majitel baru John Lakers přivezl z BreakTownu.

„Deny,“ spustil Grifin. „Co že jsi opustil velkoměsto?“
„Změna je život,“ odvětil jsem.
„Mohl bych…víš, jako…,“ začal tak podivně mrkat okem.“
„Co jako?“
„No, jako, že…,“ a znovu mrkal okem.
„Chceš mi něco říct?“ pohlédl jsem stranou.
„Jo,“ kývl.
„Bianko, mohla bys jít na chvíli k baru?“ požádal jsem ji a ukázal rukou k baru.“
„Ovšem,“ kývla.

Usmála se a poslušně odešla.

„Tak povídej!“ pobídl jsem Grifina.
„Víš, že ta tvoje holka…“
„...je podobná Monice Belluci? Vím,“ skočil jsem mu do toho, i když jsem moc dobře věděl, co mi chce říct.
„Deny, ta holka…“
„…je android,“ šeptl jsem a přiložil prstem na rty.
„Tobě to nevadí?“ udivil se.
„A proč by mělo?“
„No, víš…“
„…hele, Grifine. Odjel jsem z velkoměsta, abych se oprostil od přetechnizované společnosti. Když jsem však v jednom pajzlu objevil jí, uvědomil jsem si, že utíkám jen před svou minulostí. Vzal jsem ji k sobě a jsem rád, že jí mám.“
„Překvapuješ mě, Deny.“
„Lidé se mění.“
„A to s ní děláš, jako i to…víš, co myslím?“
„Ty jsi ale zvědavej.“
„Sorry, ale…no, jsem,“ zachechtal se.
„Chtěl by sis užít?“
„Jo, jo,“ usmál se a vyplázl jazyk jako nadrženej pes.
„Tak se jí zeptej,“ pobídl jsem ho a v duchu se popadal za břicho. Při té představě, jak jí balí.
„Dovolíš mi to?“ zeptal se.
„Když ti to dovolí ona,“ odvětil jsem a pokrčil rameny.

Moc dobře jsem věděl, že nás Bianka slyší. Jako android řady H1000 měla zvýšené všechny smysly. A sluch byl jeden z těch, které používala nejvíc. Díky bohu, že tak. Možná by mě Šógun zabil, kdyby nás neslyšela a nerozpoznala nebezpečí, které přicházelo.

„Zkusím to,“ pousmál se Grifin a vyrazil k baru.

Chvíli jsem je sledoval a pak šeptl. „Kdyby tě zlobil, zbav se ho.“ Bianka mě slyšela. Usmála se na mě a kývla, že rozumí.

Jediné s čím jsem nepočítal, že Grifin je idiot na dvanáctou.

„Čau, holka,“ procedil mezi zuby a hodil po ní očima.
„Mám si z toho sednout na zadek?“ odpálkovala ho.
„Hele, já jsem přišel bejt milej,“ odsekl Grifin a ukázal na sklenici.
„Dej si za mě,“ nedala se přemluvit.
„Myslel jsem, že si můžeme užít,“ snažil se Grifin znovu získat její náklonnost.

Ale moc mu to nešlo. Tak ho napadlo, že se bude chlubit. Vzal tu sklenici a rozbil ji. Byl tak nešikovný, že se řízl.

„Sakra!“ vyštěkl směrem na Bianku.

Ta mlčela a jen sledovala, jak se Grifin snaží zastavit krev.

„Chcete kus látky?“ nabídl barman-android.
„Ne!“ okřikl ho a vytáhl na něho pistoli.

Barman couvl, ale už mu to nebylo nic platné. Grifin stejně vystřelil. Střela zasáhla hlavu a rozdělila ji na dvě části. Jedna část zůstala stále na krku. Druhá část se rozlétla kolem.

„A máš to!“ vyhrkl Grifin a vrátil svůj kolt do pouzdra.
„Co blbneš, Grifine?!“ ozvalo se z několika stran.
„Nesnáším androidy!“ vykřikl a ukázal na Bianku.

Zvedl jsem se a ukázal rukou na Grifina.

„Hoď se do klidu, kámo!“ ohradil jsem se a ruku vrátil k tělu.
„Chceš mi vyhrožovat?“ ozval se Grifin.
„Ne. Ale nebyl to dobrý nápad,“ poznamenal jsem a mrknul na Bianku. Uspi ho!

Slyšela mě. Udělala krok stranou a jednou ranou srazila Grifina k zemi.

„Jo, to mu patří!“ zajásali místní, aniž by si uvědomili, kdo Bianka je a že jí ten kretén Grifin mále prozradil.

Bianka se jen usmála. Překročila jeho tělo a vyrazila ke vchodu, kde jsem na ni už čekal. Písečná bouře se přehnala. Mohli jsme se vrátit domů.

„Je čas vyrazit domů?!“ pronesl jsem.
„A ten Rocky?“
„Není tady. Kdyby byl. Přišel by sem.“
„Dobře,“ kývla a s úsměvem na tváři opustila bar Johna Lakerse.


Když jsme byli už venku, zaslechl jsem křik majitele baru.

„Grifine, toho androida mi zaplatíš!!!“


* * *

Bianka se jen na mě podívala. Nevím, co si myslela, ale rozhodně to nebylo nic špatného. Věděla, že je stroj. Také však věděla, že mi to nevadí a mám jí rád takovou, jaká je. Opravdu mi to nevadí. Po odchodu z velkoměsta, jsem si uvědomil, že všechny bytosti, z kterých je stvořena tato společnost, mají právo žít. A nezáleží, jestli jsou z masa a kostí nebo umělí. Někdo měl důvod, aby tu byli. Tak tu jsou.


 celkové hodnocení autora: 93.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 18.11.2016, 23:29:33 Odpovědět 
   Zdravím.

Pěkné sci-fi, takové príma odpočinkové čtení na odreagování.

Našel jsem práci šotků Překlepníčků:

-- Jedna ruka stáhla kalhotky na úroveň kolem a druhou rukou jsem se nesměroval, mezi nohy. -- kolen -- nasměroval

-- Její prsa, její tělo, boky, a když se umyje, i v obličeji bude hezká, pomyslel jsem se. -- jsem si

-- „Sábo, co ty tady?!““ pozdravil jsem ho zvednutou rukou. -- (uvozovky navíc)

-- Když jsem však v jednom pajzlu objevil jí -- ji (tu dívku)

-- Vzal jsem ji k sobě a jsem rád, že jí mám. -- ji (tu dívku)

-- Při té představě, jak jí balí. -- ji (tu dívku)

-- ... a že jí ten kretén Grifin mále prozradil. -- ji (tu dívku) -- málem

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 19.11.2016, 7:41:17  
   Danny Jé: Ahoj,
děkuji za odhalení všudepřítomných překlepníčků. Člověk se snaží a stejně mu něco uteče. I když s těmi (ji a jí) s tím válčím pořád :)

Hezký den
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Setkání...
Edith
Stáří
ropnej vrt
Síla Země
mm
obr
obr obr obr
obr

Anděl a ty
Janette
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr