obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."
Erich Fromm
obr
obr počet přístupů: 2915289 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389816 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Jen medvědí spí v zimě I. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Jen medvědí spí v zimě
 redaktor Šíma publikováno: 21.11.2016, 19:25  
Kapitoly 1-7. Překlepy a nedoklapy vyhrazeny.
 

Jedna

      Sněžilo.
      Bílé vločky se zvolna snášely k zemi. Tiše a nezúčastněně. Nepadaly kolmo dolů, ale nechávaly se strhávat větrem. Vítr hučel kolem štítů hor a hnal do kotliny husté naducané mraky, které byly plné sněhu. Ne, nesněžilo, ženili se všichni čerti. Do městečka dorazila pořádná vánice.
      Ulice zely prázdnotou.
      Prázdno bylo slabé slovo. Nikde nebylo vidět ani živáčka. Tedy takřka, protože by náhodný pozorovatel mohl ve vířícím bílém nadělení na okamžik spatřit temný stín, který zmizel kdesi v jedné z postranních uliček, kde tolik nefoukalo, ale sníh padal také. Přízrak beze svědků proběhl městem. Kam asi šel? A proč vlastně? Proč nechtěl, aby jej kdokoli spatřil?
      V ten den přišel večer brzy.
      Mohl za to i nečas, který se rozhodl, že městečko zasype přívaly sněhu dříve než obvykle. Nikdo však nevycházel z domu, všichni čekali, až se bouře přežene. Kdo by chtěl umrznout ve větru uvězněný ve sněhu? Jen blázen by vyšel ven. Blázen? Blázen nebo ten, kdo nemá čisté svědomí.
      Něco viselo ve vzduchu a bylo to cítit...

Dvě

      „Venku se zase žení všichni čerti,“ otřásl se Sam, když pohlédl úkosem k oknu, za kterým nebylo nic vidět. Kdyby řekl, že nebylo vidět ani na špičku nosu, nemýlil by se. „Zima přišla letos brzy.“
      „Přeháníš,“ usmála se na něj jeho žena.
      „Fakt?“ pokrčil rameny. „Lidi budou zase remcat, že městské služby neprotáhly ulice včas...“
      „Jak to myslíš?“ nechápala jej.
      Ve městě, ve kterém dávaly lišky skorem všem dobrou noc, nebylo mnoho událostí, které by rozvířily stojatou vodu každodenní šedi. Občas nějaký ten festival, letní sezóna u nedalekého jezera zvala každoročně dávku turistů, ale to příliš nevynášelo, nehledě na to, že v zimním období bylo ve městě turistů méně, zdejší kopce totiž nebyly příliš uzpůsobeny k provozování lyžařských vleků. Proto město vlastnilo i jednu z největších pil v kraji, továrnu na těžbu a zpracování dřeva, které nikdo neřekl jinak než Pila.
      „Starosta a radní budou sedět na zadku a čekat, až to za ně udělají jiní...“ uchechtl se a napil se z velkého zeleného hrnku.
      „Mají úřad a postavení,“ pousmála se. „A mladí budou rádi, že si vydělají...“
      „Sten je držgrešle,“ zamračil se Sam. „Jako bys to nevěděla! Nechal by si pro niklák koleno vrtat!“
      Někdo zabouchal na dveře domu.
      „Koho sem čerti nesou, v téhle slotě?“ zarazil se Sam. Jeho žena na něj pohlédla s otázkou v očích. „Jdu otevřít...“ řekl a pokrčil rameny.
      „Zdravím, šerife,“ řekl mu blonďatý klučina, kterému málem teklo mlíko po bradě.
      „Pro Krista pána, Tome, co tu děláš?“ zděsil se.
      „Já vím, je počasí, že by psa nevyhnal, ale...“
      „Leze to z tebe jako z chlupaté deky, co se stalo?“ zamračil se. „Nedáš si šálek čaje a něco ostřejšího k tomu? Jak ses sem vůbec dostal? V tomdle nečase...?“
      „Na lyžích, jak jinak,“ pokrčil Tom rameny. „Dobrý den, paní Thompsonová!“
      „Zdravím, Tome,“ usmála se na něj Samova žena. „Mládí vpřed...“
      „Jo, ve futrále,“ mávl šerif rukou. „Tak co se děje tak vážného, že jsi nemohl počkat do zítřejška, až to přejde?“
      „Víte...“ začal mladý pomocník šerifa, když si pověsil bundu na věšák, boty nechal sušit na botníků a sedl si v kuchyni za ručně dělaný stůl. Židle pod ním malinko zapraskala, ano i posilovna a dobrá strava dělají své. „Znáte toho vysokého a štíhlého chlápka, který občas vypomáhá na Pile?“
      „Ne, víš, kolik je tam od jara do podzimu brigádníků? Od té doby, co to vede starostův bratr, bys tam mohl stálých zaměstnanců spočítat na prstech jedné ruky...“
      „No, právě...“ souhlasil Tom. „Dal bych si trochu čaje, malinko jsme promrzl!“
      „Hele, já vím, že je krásný už zimní večer, a že bychom si mohli povídat do rána, ale zkrať to!“ pousmál se šerif.
      „Nějaký měsíc tropil v městečku jen výtržnosti...“ usrkl Tom z modrého hrnku a postavil jej nedaleko šerifova zeleného. „Přistěhoval se sem zjara, jde o bývalého mariňáka, však víte, šéfe!“
      „To je ten blázen, co má na ramenou vytetovány emblémy, jako by byl rovnou od Sealsů? Co se chválí, že umí zabít člověka sto způsoby a dokáže nést na jednom rameni kládu větší než je on sám? Hraje si jen na Schwartzneggera!“
      „No, tak právě ten...“ zarazil se Tom. „Ten byl dneska ještě před bouří nalezen na Pile mrtvý!“
      „Mrtvý?“ nechápal jej Sam. „Nehoda? Nebo někoho pořádně nakrkl?“
      „Ležel pod kládami v jižní části pozemků Pily, kde vozí tahače s návěsy čerstvě poražený dříví... Buď si nedal pozor a sesypalo se to na něj, nebo mu někdo pomohl...“
      „Byl vůbec u armády?“ odfrkl si. „Taková sirka...“
      „Poslední půlrok chodil prý i do posilovny a líbila se mu stejná holka jako Eltonovi, který také příležitostně pracoval na Pile a oba chodili do stejné putyky na břehu jezera.“
      „Oběma se líbila stejná holka? Takže si myslíš, že by mohl mít motiv? Vražda v našem ospalém městě, kde se dohromady nic neděje?“ odfrkl si šerif. „Občas tu někdo někomu něco štípne, nebo zařízne slepici... Ale vražda?“
      „Je to jako z filmu, že jo?“ usrkl si Tom čaje.
      „No, musíme počítat se vším, klidně může jít i o neúmyslné zabití z nedbalosti...“ pokrčil šerif rameny. „To ta zima pěkně začíná... Hele, Tome, nechceš zůstat s námi a zahrát si kanastu? Dokud to nepřejde, nemá cenu vylézat ven...“
      „No, já vás chtěl, šerife, stejně poprosit, jestli bych nemohl zůstat u vás do rána, než bouře ustane, v tomdle nečase bych stejně nedošel daleko...“ souhlasil Tom.
      „A když jsme u toho, co místo činu?“
      „No, Edgar všechno označil, vyfotil a nechal tělo odvézt do naší márnice ve městě, svědkové zatím nejsou a ve sněhu, který zasypal místo činu se těžko něco najde...“ řekl Tom suše.
      „Vy jste to nepřikryli plachtou?“
      „Ale jo, chtěli jsme, ale majitel Pily chtěl právě použít ty kmeny ke zpracování... Nenechal se přesvědčit, takže...“ usrkl si Tom čaje. „Ale vzali jsme aspoň vzorky kůry, na kterých byla krev toho mrtvého chlapa!“
      „Aspoň něco,“ souhlasil šerif. „Budu si muset popovídat s oběma bratry, jak je to s mými kompetencemi a kompetencemi mých podřízených...“
      „Vypadá to, jako by chtěli zamést stopy, že ano? Nakonec se jim to podařilo, a my neměli možnost, jak jim v tom zabránit, bylo to jejich dřevo na jejich pozemku... A co když si bude starosta vyskakovat?“ zamračil se Tom. „Víte, šéfe, že jste voleným zástupcem policejní moci, a že vás může starosta kdykoliv sesadit...“
      „Může,“ souhlasil šerif. „Ale udělal jsem toho pro něj za celé období, co jsem v téhle díře šerifem, docela dost na to, aby se mnou jednal fér!“
      „Co když je do toho někdo z Pily taky zapletený!“
      „To nemůžeme vyloučit,“ souhlasil šerif, „ale také nemůžeme dělat předčasné závěry. Už jsi mluvil s Eltonem?“
      „Nebyl čas, než jsem se za ním vydal, přišla tahle slota,“ rozhodil Tom ruce. „Nakonec si nemyslím, že by Elton někam odjel z města. Jen tak náhodou...“
      „To nemůžeš nikdy vyloučit,“ zamračil se šerif. „Jdeme na ty karty, ne? Jít v tomhle blizardu ven je hotová sebevražda! Jdu ještě zavolat na ústředí, pokud budu mít signál...“
      „Tak já uvařím další čaj a přidám do něj i něco ostřejšího, co vy na to?“ usmála se šerifova žena. „A nachystám svíčky, kdyby spadly dráty a vypnuli nám i elektřinu!“
      „Tady šerif Sam Thompson, slyšíte mě?“ ozvalo se z vedlejšího pokoje spolu se statickým rušením, jak přepnul přístroj na příjem.
      „Jasně a zřetelně,“ ozvalo se.
      „Pomocník Tom je u nás, o nehodě na Pile mne obeznámil, podrobnosti sdělím později, pokud počasí dovolí, nebudu zítra k zastižení, podrobnosti sdělí má žena později, naše vysílání může být odposloucháváno, přepínám!“
      „Ústředí rozumí, šerife, budeme čekat další zprávy, konec!“
      „Šerif končí a přepíná!“ nechal se Sam slyšet a vrátil se do kuchyně. „Tak, mládeži, jdeme na to!“

Tři

      „Vypadáte, jako kdyby jste šli nahoru do hor,“ usmála se Samova žena. „Myslíte, že budete mít štěstí?“
      „Jako horolezci?“ zazubil se Sam. Oba měli na sobě kompletní výbavu do přírody.
      „Ne, jako strážci zákona,“ řekla jim oběma bodrá žena. „Tak se mějte..“
      „Naschle, paní Thomsonová,“ podal jí Tom ruku. „Nebojte, dám na vašeho muže pozor!“
      „To si myslím,“ usmála se a chvíli ještě stála ve dveřích, jakoby čekala, až jí sejdu s očí.
      „Mluvko,“ zavrčel šerif.
      „Sorry, šéfe, ale vaše žena vypadala, že potřebuje povzbudit...“ pokrčil Tom rameny. „Tak kam půjdeme nejdříve?“
      „K Eltonovi, přece!“ zamračil se šerif. „Na Pile nebude co na práci, beztak to tak už tak zplundrovali, že všechny důkazy, které jste nezajistili, budou už dávno v pánu!“
      „To je taky pravda,“ souhlasil Tom. „Edgar mi slíbil, že dá vědět, až něco bude vědět... Až mu to soudní lékař...“
      „Já vím,“ souhlasil šerif. „Nemyslím si, že byste to nějak flákali...“
      „Díky, šéfe,“ pousmál se Tom, zatím co kráčeli po břehu jezera, které ještě nestačilo zamrznout. Jen po jeho hladině plavaly kusy letu, na kterých ležel sníh z noční vánice. Vítr jim posměšně fičel do tváře a obaloval jejich postavy sněhem. Bouře byla sice pryč, ale poryvy větru, které na ně útočily, si s ní v ničem nezadaly. A jen bůh věděl, co ještě přijde. Po několika metrech se zastavovali a nastavoval větru záda, aby se mohli řádně nadechnout a setřídit si myšlenky.
      „Ještě pořád pěkně fouká,“ řekl Tom vcelku zbytečně.
      „Jo, počítal jsem s tím, ty ne?“ zakřenil se šerif.
      „Co když nebude doma?“ zapochyboval Tom.
      „Elton?“ otočil k němu šerif hlavu a na chvíli se zastavil na místě. „Proč? Kde jinde by měl být?“
      „Netuším, jen hádám...“ pokrčil Tom rameny.
      „Tak nehádej a šlapej!“ řekl mu šerif a otřásl se.
      Elton bydlel na kraji městečka u jezera, daleko od běžných turistických letovisek, kterými bylo vlastně jen několik hotelů, jejichž výška zdaleka nepřesahovala deset pater. Rajské jezero, tak se ta velká louže jmenovala. Co na ní bylo rajského, to však oba muži netušili. Eltonova chata nebyla skrze sněhové závěje takřka vidět. Nezdálo se, že by Elton dopoledne také vyházel sníh okolo domu. Možná spal, možná mu to bylo jedno, avšak jedno bylo jisté, z komína se nekouřilo. Co když měl Tom pravdu?
      „Neříkal někde, že by měl někam namířeno?“ podíval se šerif na Toma úkosem. „Věděl jsi to, nebo jen tušil?“
      „Já?“ zarazil se zástupce šerifa. „Ne, nikdo mi nic neřekl!“
      „Aha,“ řekl šerif polohlasně. „Tak jdeme... Šestý smysl?“
      „Bez příkazu k prohlídce?“
      „Jo,“ přikývl Sam hlavou, „nebo máš snad lepší nápad? Je podezřelým číslo jedna, nebo snad ne?“
      „Ne,“ pokrčil Tom rameny, „nemám!“
      Sníh byl hluboký, cesta k chatě jim trvala déle, než oba mysleli. Jedno však bylo jisté, Elton buďto nebyl doma, nebo se mu něco stalo. Právě na to myslel šerif, když odházel malou lopatkou sníh okolo vstupních dveří a na okamžik strnul. Přeci jen neměl povolení lézt někomu do domu bez svolení k prohlídce od patřičných orgánů.
      „Může vás to stát místo,“ řekl mu Tom.
      „Je prvním z lidí, kteří by mohli mít motiv,“ pokrčil šerif rameny. „Já jdu, ty můžeš zůstat venku!“
      „Kreju vám záda, šéfe,“ řekl Tom. „Jdeme...“

Čtyři

      „Doprdele, tady je ale smrad,“ přikryl si šerif nos.
      „To je jako z hororu!“ sykl Tom. „Rozdělíme se?“
      „Blázníš?“ zeptal se jej šerif. „Tahle chajda má stěží tři pokoje... Dávej si majzla, sviť do každého roku a vytáhni si pistoli!“
      Muži se ozbrojili a ještě než vkročili do malé předsíňky, rozsvítili baterky. Kužely světla pobíhaly zmateně od předmětu k předmětu, jakoby ti dva netušili, co mají hledat. Vítr se opíral do stěn chaty a dřevo až nepřirozeně skřípalo. Možná ji Elton postavil z méně kvalitního materiálu, které dostal z Pily za babku, když chtěl ušetřit nějaký ten dolar z již tak nízkého platu, jež dostával na Pile jako brigádník. Čím se živil normálně, to oba muži netušili.
      „On tu snad nikdy nevětrá,“ řekl si šerif polohlasně, když vešel do hlavní obývací místnosti, zůstal překvapeně stát. Chata se zdála být opuštěná. Oheň v krbu byl vyhaslý, zbytky ohořelého dřeva se válelo ve studeném popelu. Jen v komíně polohlasně zpívala meluzína.
      „Tady je ale prachu,“ řekl Tom polohlasně. „Stačí kýchnout a neuvidíme na krok.“
      „Je to jako dům z města duchů,“ souhlasil šerif a bloudil světlem z baterky od stolu ke skříni, krbu, další skříni, dalšímu stolu, židli, starému sporáku a dvěma dveřím, které nejspíš vedly do ložnice a skladu. Podlaha byla prošlapaná a bylo na ní několik milimetrů prachu, jako kdyby Elton neuklízel nejméně půl roku. Co však bylo zarážející, mimo svých stop neviděli žádné další známky přítomnosti lidí, Eatona nevyjímaje.
      „Mluvíme o tom stejném Eltonovi?“ otočil se šerif ke svému zástupci. „Tady očividně nikdo dlouhou dobu nebyl, ale zkontrolujeme ještě zbývající místnosti, třeba něco objevíme...“
      „Tahle chajda se zdá být už pěkně dlouho opuštěná, kde potom Elton spal?“ ptal se polohlasně Tom.
      „Já s ním nespím...“ zavrčel šerif. V chatě panovalo šero, které umocňovaly poletující částečky prachu, jež vířil vzduch, který do chaty pronikal nejen studeným komínem, ale i netěsnostmi mezi okny a stěnami domu. Tom si připadal jako v Silent Hill, hororovém filmu, který kdysi šel jak v kinech, tak v televizi. Měl rád horory, o to více však detektivky, a koutku své duše snil, že Sam jednou pověsí své řemeslo na hřebíček a on jej vystřídá. Jak často se však plní lidské sny?
      „Všude leží jen obvyklé předměty, nic podezřelého,“ rozkašlal se šerif. Schoval zbraň do pouzdra a počkal, až udělá Tom totéž. „Nikdo tu není...“
      „Nemá tahle chajda i sklep?“ zeptal se jej Tom a několikrát dupl nohou do podlahy. Neznělo to dutě, místo toho se z podlahy zvedlo mračno prachu.
      „Ježíši...“ zamračil se šerif. Naposledy se rozhlédl okolo sebe. Všechno logicky leželo na svém místě. Nádobí na stole nebo u dřezu. Sporák byl prázdný. Ve skříních byly potraviny, hrnce, nebo další věci, které se běžně používají v domácnosti. Ani oblečení v šatních skříních nic nenapovídalo o tom, kde by mohl Elton být. Vyšli z chaty a zajistili vstupní dveře, aby do ní nevnikli zvířata, která nemají tolik inteligence jako lidé, před kterými žádný zámek neobstojí...
      „Myslíte, šéfe, že utekl?“ zeptal se jej Tom.
      „Jak to mám vědět?“ pokrčil šerif rameny. „Možné je všechno...“
      „Vás to nezajímá, šéfe?“ zarazil se Tom.
      „Ale ano, ale ještě víc mě zajímá ten druhý chlap, který leží natažený v naší městské márnici!“ řekl mu šerif a pohlédl na oblohu. „Do večera to tu bude zase... Jdem, pokud nechceme, aby z nás byli sněhuláci! Umíš stavět iglú, Tome?“
      „Já?“ zeptal se tázaný. „Ne, proč se ptáte?“
      „Pamatuješ na ten opuštěný hotel, ve kterém nikdo nechtěl bydlet, protože minulý rok vyhořel a majitel jej opustil, páč neměl peníze na jeho opravu?“
      „Na opačné straně jezera?“ zapochyboval Tom. „No a, šéfe?“
      „Jsme oblečení jako na tůru, máme dost jídla i vody, co kdybychom se šli podívat tam?“
      „A není to krapet z ruky?“ zděsil se zástupce šerifa. „Chci říct, bude nám to k něčemu?“
      „Autem se tam dá z měst dostat za deset patnáct minut, ne?“
      „Po silnici, když nedodržujete rychlost,“ souhlasil Tom. „A když je bez problémů sjízdná!“
      „My taky nebudeme dodržovat rychlost,“ přikývl šerif hlavou. „A přidáme do kroku, to jezero je docela velké!“
      „Škoda že nemrzne, mohli bychom si zkrátit cestu...“
      „To mohli,“ souhlasil šerif, „ale také bychom mohli být mrtví!“
      „To je taky pravda...“ řekl si Tom.
      Oba vykročili. Opět spolu mluvili jen zřídka. Krajina okolo byla zapadaná sněhem, ale oni díky sněžnicím šli poměrně lehce. Nohy se jim nebořily, a hole jim pomáhaly v postupu. Vítr jim zpíval své tklivé melodie a pomalu se přibližující temné mraky nevěstily nic dobrého.
      „Možná tam přespíme,“ houkl šerif na svého zástupce.
      „V tom hotelu?“
      „Jo,“ mávl šerif rukou. „Dám ti možnost splnit svůj slib, který jsi dal mé ženě, když jsi jí říkal, že mne pohlídáš!“
      „Že já nedržel hubu,“ zavrtěl Tom hlavou.
      Sam myslel spíše na to, kde by mohl Elton být a proč takovou dobu nebydlel ve svém srubu. Opravdu brousil za Susan, nejkrásnější holkou ve městě, nebo v tom bylo i něco jiného? Vždyť za ní brousil každý chlápek, který si jen trochu o sobě myslel, že na něj ženské letí. Snad díky její přítomnosti byla ta knajpa, jedna z mnoha ve městě, pořád plná. Jak moc si toho majitel té hospody cenil? Co když se ženou jen za přeludem a celý incident byl jen nešťastnou náhodou?
      „Vážně jste na nic nepřišli, když vás k té nehodě zavolali?“ otočil se k Tomovi.
      „Ne, šéfe, vše vypadalo, jako když to na něj slítlo, když šel okolo a nedával pozor...“
      „Jak okolo?“ zamračil se šerif. „To jen tak půjdeš okolo hromady rostlých kmenů?“
      „Asi šel příliš blízko, šéfe!“ pokrčil Tom rameny.
      „Nebo k tomu měl důvod,“ zamyslel se šerif.
      „Důvod?“
      „Jo, důvod,“ souhlasil šerif. „Hele, ten hotel je už vidět, jak moc se bojíš v opuštěných domech?“
      „A jaké to tam bude?“ zarazil se Tom, když pohlédl na ještě stojící budovu hotelu, která byla očouzena ohněm. Vypadala přesně tak jak čekali, byla opuštěna, jako stavba z města duchů.
      „Ještě hůře než v Eltonově chatě,“ zazubil se šerif. „Jdem, co nevidět nebude vidět na krok!“
      Šerif měl pravdu, jen co dorazili k hotelu, spadla obloha.

Pět

      Když prošli dveřmi, které držely na svém místě jen silou vůle, museli si zvyknout na neurčitý zápach spáleniny. Prachu nebylo v opuštěném komplexu méně než v chatě, kterou před několika hodinami opustili. Chůze v hlubokém sněhu je docela unavila a oni museli v závěru své pouti dost zpomalit, aby vůbec dorazili k hotelu.
      Vstupní hala byla prázdná. Žádný nábytek, žádné obložení, jen holé očouzené zdi. I schodiště bylo značně poznamenané ohněm. Z recepce toho moc nezbylo. Budova měla sice jen tři patra, ale o to se roztahovala do šířky a délky. Potemnělé prostory jen dotvářely celkovou atmosféru a vyvolávaly v mysli obou mužů docela nepěkné myšlenky.
      „Neříkal jsi u Eltona v chatě něco o hororu?“ zazubil se šerif. „Co říkáš teď?“
      „Bojím, bojím,“ zakřenil se Tom. „Neprojdem to tu?“
      „Jen přízemí, najdem si nejlepší místo pro útočiště a rozděláme si oheň!“
      „Blázníte, tady to už jednou vyhořelo,“ zděsil se Tom.
      „Neboj, vím co dělám,“ řekl šerif. „Tyhle zdi jsou tak prochladlé, vlhké a prohnilé, že by je zapálil snad jen plamenomet. A nezapomeň, hotel stojí jen díky tomu, že je z cihel a betonu...“
      „To je taky pravda,“ rozhlédl se Tom okolo. „Taky z toho máte podivný pocit, šéfe?“
      Venku se znovu začal ženit čert s ďáblem. Vstupní dveře se divoce otřásaly pod nenechavými dotyky vichru a hrozilo jim, že je brzy odnese bůh ví kam.
      „Tady zůstat nemůžeme,“ řekl šerif a ukázal na zbytky sněhu ve vstupní hale z minulé vánice. „Znám to tady, jdeme do kuchyně...“
      „Vy jste tu kdysi bydlel, šéfe?“ zamračil se Tom. „Nebo snad makal? Myl nádobí?“
      „Mluvko,“ zavrčel Sam. „Občas ti to moc žvaní...“
      „Já vím,“ připustil Tom. „Ale taky i občas myslí!“
      „To taky,“ souhlasil šerif, když se protáhli poměrně zachovalými dveřmi do kuchyně. Šlo o služební vstup. Prostory vývařovny byly tiché, plné prachu, sazí a špíny. Ovšem nezdálo se, že by oheň zničil zařízení kuchyně. Spíše musel vzniknout jinde, a sem se nedostal po tom, co sem přijeli městští požárníci a pomoci vody z jezera uhasili celé to nadělení.
      Tehdy nikdo neměl ani páru, zda oheň vznikl náhodou, nebo mu někdo pomohl. Chvíli se šuškalo o tom, že si chtěl majitel krapet pomoct a objekt zapálil, aby donutil pojišťovnu vypláznout nějaký ten dolar, ale chyběly důkazy. A chyběly nejen tehdy, ale i dnes. Za majitelem se zaprášilo a hotel se stal útočištěm pro různé nekalé živly. Tedy alespoň do té doby, co jej pravidelně nezačali navštěvovat strážci zákona.
      „Nikdo tu není...“ řekl Tom.
      „Myslíš?“ ušklíbl se šerif.
      Kdesi zaštěkal pes. Možná byl jen jeden, možná jich bylo více.
      „Pes? Čekal jsem nějakého vlka...“
      „Asi jo, a asi je sám!“ řekl mu šerif.
      „Jak to poznáte?“
      „Podle toho, jak štěká,“ pokrčil šerif rameny. „Tendle se projevoval dost nesměle!“
      „Aha,“ řekl Tom, vybral si místo u okna, které bylo ještě zasklené a díval se na široké dveře s malými kruhovými okénky do opuštěné a potemnělé jídelny. „Co když je jich více?“
      „Ne, je jen jeden, a na návštěvu si netroufne,“ pousmál se šerif. „Tady kdysi býval malý krb, zatopíme si v něm...“
      „Krb? V kuchyni?“
      „Co je na tom divného?“ zarazil se šerif.
      „Čekal bych spíše plynové sporáky a tak něco...“ pokrčil Tom rameny.
      „Dáme si do trumpety, pak si prohlídneme hotel, čeká nás dlouhá noc,“ zamyslel se šerif.
      „Kdyby se něco stalo, jak o nás budou ostatní vědět?“ zeptal se jej Tom.
      „Správná otázka,“ souhlasil Sam. „Řekl jsem ženě, kam půjdeme, napsal jsem jí do plánku okolí města harmonogram naší cesty... Celý případ bude stejně veden jako nehoda, dokud se na něco nepřijde. Pro starostu a jeho bratra bude snazší, když se celá věc ututlá, označí jako nehoda, a založí se do šanonu!“
      „A když to nehoda nebyla?“ zamyslel se Tom.
      „Pokud v tom měl Elton prsty, určitě na to přijdeme. A když nebudeme mít na vyřešení dost sil, vždy můžeme zavolat státní nebo federální policii...“
      „Ale pořád je to náš případ?“ souhlasil Tom. „Tak proč si ho nechat vzít?“
      „Správně!“ poplácal jej šerif po rameni. „Něco sezobnem a prověříme objekt!“
      „A když tu Eltona najdeme? Pokud ho najdeme, proč by se sem ukrýval? Tak daleko od města?“ zeptal se jej Tom s plnými ústy.
      „Protože tenhle opuštěný hotel je daleko od města...“ zakřenil se šerif.
      Venku řádila nová bouře. Vítr fičel okolo budov hotelu a naplňoval hlavní budovu až prapodivnou směsicí různých zvuků. Pes se již neozval. Nejspíš někde spí na špinavé dece nebo pelesti a nechává si zdát svůj sen o studené kosti.
      „Tenhle případ nám byl čert dlužen!“ sykl Tom.
      „Nemluv o Peklu, dokud nemáš důvod,“ řekl mu šerif. „Co víš o Peklu?“
      „Existuje vůbec?“
      „Peklo?“ zamyslel se šerif. „Třeba v něm žijeme, jen to netušíme...“
      „Nerozděláme oheň?“ zeptal se jej Tom.
      „Až prověříme hlavní budovu a budeme si jistí, že jsme tu sami.“
      „Jen přízemí?“ zapochyboval Tom.
      „Jen přízemí,“ řekl mu šerif. „Všiml sis toho dřevěného schodiště? Je celé prohnilé, od mezipatra k prvnímu patru až do třetího zeje jedna velká díra, tudy by se dostal nahoru snad jen kamzík...“
      „To myslíte to zvíře, které žije v horách a pase se mezi skalami?“ zamračil se Tom. „Nebo superman.“
      „Jo, právě to zvíře...“
      „Šéfe, co je na tom pravdy?“
      „Na čem,“ zeptal se jej šerif, když dojedli.
      „Vážně spí medvědi hlavně v zimě?“
      „Jak kteří, proč se ptáš?“
      „Jen tak... Kdy je takový medvěd nejnebezpečnější?“
      „Když jej probudíš a on zjistí, jaký má hlad,“ řekl mu šerif. „Tys okolo té nehody snad viděl stopy medvěda?“
      „Ne, ne,“ zavrtěl Tom hlavou. „Já jen, že někdo by musel mít sílu jako medvěd, aby s tou hromadou pohnul tak, aby to na toho nebožáka spadlo!“
      „Aha...“
      „Jdem prohlídnout ten hotel?“ vstal Tom ze země, nechal batoh u stěny u okna a pohlédl na dveře do jídelny. „Co když pláčeme na špatném hrobě?“
      „To myslíš obrazně?“ zamyslel se šerif. „A jaká je pointa?“
      „Možná neměl Elton dost síly, aby ty klády shodil na toho muže, který mu lezl za Susan..“
      „A kdo mu za ní nelezl?“ zeptal se jej šerif.
      „Pokud by byla motivem jen žárlivost, pachatelem by mohl být kdokoliv, kdo pracuje nebo pracoval na pile...“ zamyslel se Tom.
      „To je taky pravda,“ posvítil si na něj šerif. „Ale co když byly motivem peníze nebo neshody v zaměstnání? Nebo nějaká jiná levárna? Drogy? Hazardní hra? Co já vím?“
      „Pak vás musím opravit, šéfe, že se pohybujete ve vlastních spekulacích...“
      „Nenavařila ti dneska moje žena vtipnou kaši?“ zeptal se jej šerif. Jeho zástupce raději nic neříkal, nerad by se zatahoval do nějakého sporu se svým nadřízeným. Věděl, že Sam není žádný idiot a že mu to také docela pálí. Jen byl krapet nedůtklivý a panovačný, žádný kladný hrdina.
      Oba se pomalu vydali do jídelny, zatím co budovou otřásala vichřice. Všude vládla tma, jen občas onu temnotu prozářila do vzdálenosti několika kroků svítilna obou mužů. Hotel se zdál být prázdný, otázkou bylo, je-li skutečně opuštěný. Avšak mimo skřípění dřeva, praskání ve zdech a kapání vody z neutažených kohoutků, neslyšeli žádný další zvuk, pokud pominuli bouři tam venku.
      Nikdo z nich si nevšiml temného stínu, který se pohyboval v patře a občas nakoukl do zřícené schodišťové šachty, která kdysi zaplňovala prostory nedaleko výtahů. Budova měla kdysi dva výtahy, který byly nyní mimo provoz. Jeden stál v třetím patře a druhý v přízemí. Šerif jaksi pozapomněl, že měla výtahová šachta také nouzový žebřík, který vedl celou výtahovou šachtou, a dalo se po něm docela snadno vylézt všude tam, kde bylo otevřeno.
      A temný stín trpělivě vyčkával, až přijde jeho chvíle...

Šest

      Jídelna zela prázdnotou, až na rozházené stoly a židle. Vstupní hala byla také poloprázdná, jen navátý sníh marně skrýval zašlou slávu hotelu, který kdysi obývaly stovky lidí. V kancelářích a pokojích zaměstnanců bylo možno spatřit nepořádek, který se dal čekat po tom, co byla budova víc jak rok opuštěná. Co neodnesli hledači pokladů, není nad radiátory, potrubí, kabely a další věci, které se dají střelit, to se spálilo, i skvoteři se musejí ohřát. Již požárem spálený hotel mohl těžko znovu vyhořet, nehledě na to, že takřka žádné okno nezůstalo celé, a tak měly živly volný přístup do budovy ze všech stran.
      Procházeli chodbami po plesnivých kobercích a nahlíželi do prázdných a zanedbaných pokojů, ve kterých bylo málokdy to, co by naznačovalo, že v nich kdysi pobývali lidé. Zbývalo jen prohlédnout obě křídla. Severní a jižní, každé o třech patrech. Chtě nechtě se museli rozdělit. Mohli sice prohlédnout obě sekce spolu, ale trvalo by jim to dvojnásobnou dobu.
      „Žádné hlouposti,“ řekl šerif svému zástupci. „Ty si vezmeš severní a já jižní křídlo, sejdeme se tu po půlhodině...“
      Oba zkontrolovali své přístroje. Zdály se být v pořádku. Ovšem i zde zdání klame, protože mráz dokáže vycucat životnost baterie na minimum spolehlivě a docela rychle. Než jeden řekne švec, je po bateriích.
      „Tady šerif, slyšíš mě?“ zavolal Sam na svého podřízeného, když se oba rozešli chodbami do protilehlých sekcí hotelů.
      „Jasně a zřetelně,“ odpověděl mu Tom. „Co když narazím na toho psa?“
      „Bojíš se jednoho čokla?“ pousmál se šerif. „Střílej jen v sebeobraně!“
      „Provedu...“ nechal se slyšet jeho zástupce, spojení utichlo, oba však byli na přijmu.
      Je rozdíl, když je v nehostinném a na první pohled nepřátelském prostředí člověk sám, a když je v něm spolu s někým dalším. Jak šerif, tak jeho zástupce dostali po rozdělení podivný pocit. Připadalo jim, že je někdo neustále sleduje, jako kdyby měly všechny zdi oči a uši. A ke všemu je prudil i ten protivný a všudypřítomný vítr, který rozbitými okna foukal do objektu nenechavý a vlezlý sníh.
      „Jak to jde?“ zavolal po chvíli šerif svému zástupci.
      „Zatím nic,“ ozvalo se v přístroji. „Hledám dál...“
      Hotel se zdál být prázdný. Nic nenasvědčovalo tomu, že v něm někdo, mimo zvířata, bydlí. Severní schodiště do vyšších pater bylo poškozeno ohněm do té míry, že se také zřítilo. Cestu nahoru měl šerif odříznutou. Tom měl sice více štěstí, ale hned na úrovni prvního patra bylo ústí schodiště zabarikádováno těžkými kovovými skříněmi, zbytky z postelí a dalším harampádím. Jak řekl šerif, do patra nebyl běžný přístup...
      „Jižní křídlo je skorem netknuté,“ hlásil se Tom. „Narazil jsem i na divokou kočku, málem mne poškrábala... Schodiště do patra je neprostupné... Přepínám!“
      „Vidíš to?“ smál se mu šerif. „To znamená, že máš nechat ženský na pokoji. Mé křídlo je zničené ohněm, nikdo tu není, sejdeme se v hale, přepínám!“
      Vysílačka v šerifově ruce souhlasně zapraskala a on měl najednou pocit, že na okamžik spatřil temnou siluetu. Jak rozeznat v šeru či tmě ještě černější postavu? V hotelu nesvítilo jediné světlo, a příruční baterka příliš jasný pohledu na věc nepřidala. Než šerif přenesl světelný kužel na místo, kde podle svého uvážení spatřil vetřelce, byla dotyčná osoba pryč. Pokud šlo o člověka a ne o přízrak...
      „Někdo tu s námi je, přepínám!“ houkl šerif do vysílačky, ale nikdo mu neodpověděl.
      „Máme tu návštěvu, slyšíš mě, Tome?“ opakoval svou výzvu.
      Nic se neozvalo, ani zapraskání.
      „Zatracené baterie!“ zatřásl s vysílačkou, aby ji dal do náprsní kapsy. Nesvítila na ní jediná kontrolka. Přístroj byl mrtvý. „Doprdele práce! Halo, je tam někdo?“ zavolal do chodby. Zamířil tím směrem zbraň a trpělivě čekal.
      Nikdo mu však neodpověděl.
      Šerif nebyl nikdy třasořitkou. Nikdy se nevyhýbal nebezpečí či odpovědnosti. Proto se odhodlaně, jen za chabého svitu baterky, vydal vstříc neznámu. Zbraň držel v obou rukou, proto mu ji nikdo nemohl jen tak vyrazit či vykopnout, což bylo v tomto prostředí výhodou, protože neměl tušení, co jej čekalo za rohem.
      „Je tu někdo? Eltone, jste to vy?“ zavolal do chodby.
      Žádná odpověď.
      Roh chodby, kde spatřil temnou siluetu, byl prázdný. Nic nenasvědčovalo tomu, že by zde spolu s policisty měl někdo být. Co se tu, sakra, děje? zeptal se Sam sám sebe v duchu. Co když mám nahnáno? Všechny místnosti v tomto křídle byly očouzené ohněm a mastným dýmem. Voda už jen dokonala dílo zkázy. Šerif se vydal zvolna zpět ke vstupní hale. Občas měl pocit, že slyší někoho chodit v patrech nad sebou, ale nejspíš šlo jen o skřípání konstrukce samotného hotelu. Svítil do každé místnosti a doufal, že v ní najde odpovědi na své otázky, ale křídlo bylo prázdné a bez života. Jen vítr za zdmi mu posměšně kvílel do tváře. Šerif znovu vytáhl vysílačku z kapsy, zatřepal s ní a stiskl tlačítko pro vysílání. Zdálo se mu, že na okamžik znovu ožila.
      „Jsem v přízemí a mířím zpět do haly!“ řekl jen a přepnul na příjem. Tom jej zřejmě neslyšel. „Někoho jsem viděl, ale není po něm ani památky, přepínám!“
      Vrátil přístroj do kapsy a pomalu kráčel temnou chodbou k hale. Když tu uslyšel kdesi v jednom z pokojů podivný rachot. Co to je? Vydal se za zvukem. Pomalu a ostražitě nakoukl dovnitř, ale nespatřil nic než hromadu ohořelého nábytku se zbytky koberce na podlaze. Nikdo tu není, říkal si, už se chtěl otočit, když na okamžik spatřil čísi tvář. Kdo to je?
      „Já tě znám,“ řekl si polohlasně, než ucítil ránu na zátylku a on se propadl do tmy.

Sedm

      Když se probral, seděl opřený o zeď a k jeho údivu mu nic nechybělo. Dokonce ani zbraň s baterkou. Začal mít pocit, že se musel o něco praštit do hlavy a následně ztratil paměť, proto si ani nepamatoval, že se doplazil ke stěně a zůstal o ni opřený, dokud nepřišel plně k vědomí. Ovšem, co je pravda a co lež? Sam vytáhl vysílačku a prohlédl si ji. Nefungovala. Měl chuť s ní vztekle hodit o zem, ale vrátil ji do kapsy. Přeci jen byla majetkem města, on ji jen používal.
      Vítr za zdmi hotelu hučel se stejnou silou dál a nic nenasvědčovalo tomu, že se bouře v nejbližších hodinách uklidní. Podíval se na hodinky. Díval se na jejich ciferník a měl pocit, že mu ujíždí střídavě do všech stran. Marně se chytal jednotlivých číslic, natož ručiček, zdálo se mu, že spolu dokonale splývají. Doprdele! Svěsil ruku na zem a nadechl se studeného vzduchu, který v této části hotelu čpěl po ohni více nežli jinde.
      Pak uslyšel znovu ten podezřelý zvuk.
      Co když to byl jen ten prašivý pes? Takhle zpanikařit! Ježíši... To zase budou řeči. Starý rajcovník a nechá se unést představivostí jako malé dítě. Promnul si obličej a dostal chuť se napít. V jedné z bočních kapes našel malou umělohmotnou láhev se studeným čajem. Pousmál se, jeho žena myslela na všechno.
      „Je tu někdo?“ zavolal do tmy na chodbě. „Tady je šerif, nejsem tu pro srandu králíkům!“
      Nikdo se neozval.
      Kdesi znovu zavyl zdivočelý pes. Jeho protáhlé hauuuu se mu vysmívalo, jakoby byl malým klukem. Tak co? Napálil jsem tě? Dobře ti tak. Pokusil se vstát, ale když se postavil na nohy, zemská přitažlivost s ním smekla na podlahu. Tak to musela být rána, řekl si. Zkusil si sáhnout na temeno hlavy. Se syknutím tam našel velkou bouli. Naštěstí nekrvácel. Paráda, řekl si. Znovu si sedl a čekal, zda jej nenajde Tom, když se s ním nesetká v hale, určitě jej začne hledat.
      Pak po chodbě někdo tiše prošel. Zdálo se mu, že ve spěchu. Na okamžik zahlédl čísi obličej, dotyčný měl také malou příruční svítilnu. Na okamžik jej oslepil svým světlem a pak zase zmizel v temnotě. Tak přeci tu někdo je, ale proč jej uhodil do hlavy? Šerif zamžikal očima a opatrně se snažil pohnout hlavou. Doleva a doprava. Pak jej napadlo, že by mohl vystřelit do vzduchu, aby na sebe upozornil. Na chvíli si posvítil na strop a stěny pokoje, pak namířil svou zbraň na venkovní stěnu a třikrát vystřelil...

– pokračování příště –


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 13 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 aegitalos 06.12.2016, 12:07:48 Odpovědět 
   Za mladi som čítal ohromne tlstú knihu „Dni a noci Ameriky“, čo bola zbierka toho podstatného, čo sa v poviedkach Ameriky za 20. storočie napísalo. Neskôr mi zas tvoj text pripomína televíznu krimi klasiku. Prakticky: V Európe by šerif dostal na krk paragraf za ne-profi prístup a zopár ľudí okolo k tomu. Neviem, ale v Amerike vraždu vyšetruje volený zástupca z ľudu? Tak tam by som nechcel byť zavraždený.
Príbeh si koleduje o filmové spracovanie, zápletka je výborná – čokoľvek vyšetriť bude ohromne zložité a ak by išlo o zločin, tak by bol takmer dokonalý. Sneh zametie všetky stopy. Okrem jednej – samotného tela obete. Tam treba hľadať. Pravda, treba aj overiť alibi prípadných podozrivých. Čiže Eltona a spol.
Mimochodom – som od fachu. Nie kriminalistického, ale dreveného. Niekedy halda dreva padne len tak. A ak jej pomôže mokrý sneh... Môjho veľmi skúseného kolegu privalila, keď bol v lese sám. Našiel ho náhodou poľovník, až večer. Mal zlomenú panvu.
 ze dne 06.12.2016, 15:06:47  
   Šíma: Zdravím. Příběh je takovou fiktivní kriminálkou. Jsem rád že se líbilo. Děkuji za zastavení a komentík...
 Danny Jé 26.11.2016, 17:49:26 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Danny Jé ze dne 25.11.2016, 20:00:06

   Navzájem? Sám sobě asi ne, ale druhému proč ne....
 ze dne 26.11.2016, 17:54:50  
   Šíma: Jeden druhému... Tak jsem to myslel. ;-)
 Danny Jé 25.11.2016, 20:00:06 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Danny Jé ze dne 25.11.2016, 19:51:56

   Aha, už jsem doma :) známkování autorů se objevilo, to co chybí je známkování poroty, Johoho :)
 ze dne 25.11.2016, 22:12:51  
   Šíma: Johoho, ano, texty redaktoru se neznámkují, ještě abychom se známkovali navzájem. :-P
 Danny Jé 25.11.2016, 19:51:56 Odpovědět 
   Zdravím,

sotva jsem se dostal k I., už je na saspi III. :( Uvidíme, kam nás děj zavede. Jinak jsem to chtěl známkovat a zřejmě se to neobjevilo. Proč netuším.
 ze dne 25.11.2016, 22:11:49  
   Šíma: Díky za zastavení a komentář! ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
A leni terte
asi
Osmadvacátý kvě...
Louise Courbet
Vzpomínky poušt...
Naovy
obr
obr obr obr
obr

Profesor John
Pavel D. F.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr