obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39395 příspěvků, 5729 autorů a 389833 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Jen medvědí spí v zimě II. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Jen medvědí spí v zimě
 redaktor Šíma publikováno: 23.11.2016, 13:34  
Kapitoly 8-14. Překlepy a nedoklepy vyhrazeny.
 

Osm

      „Jste to vy, šéfe?“ zeptal se jej Tom, když našel svého nadřízeného sedět špinavého na špinavé podlaze. Vybitá baterka i vysílačka ležela vedle něj na zbytcích barevného koberce.
      „A kdo by to měl být?“ zakřenil se. „Kde jsi byl tak dlouho?“
      „Kde by?“ pokrčil Tom rameny. „Když jste se neobjevil v hale, šel jsem vás hledat...“
      „Neviděl jsi někoho?“ zeptal se jej šerif.
      „Ne, neviděl jsem živou duši,“ zavrtěl Tom hlavou. „Copak se vám stalo?“
      „Někdo tu je...“ řekl mu Sam a mávl rukou. „Praštil mě do hlavy a utekl!“
      „Vážně?“ nevěřil mu jeho podřízený. „Slyšel jsem jen toho psa...“
      „Je to člověk, na sto procent,“ zavrtěl šerif opatrně hlavou.
      „Vážně?“ zamračil se Tom. „Musím vám věřit... Co budeme dělat?“
      „Tady máš plastikový sáček, naber do něj sníh a přines ho!“ podal šerif kus plastiku svému zástupci. „A dej na sebe pozor!“
      „Fajn, za chvíli jsem zpátky,“ souhlasil Tom a podal svému šéfovi rezervní baterku. „Já jen, aby jste mě náhodou nezastřelil...“
      „Neboj,“ pousmál se Sam. „A teď padej!“
      Neuplynulo ani pět minut a Tom byl zpět s balíčkem studeného sněhu. Obalil jej velkým kapesníkem a přiložil jej opatrně šerifovi na zátylek. Ten jen zasyčel jako had, ale neřekl ani slovo.
      „To by jeden nevěřil, že vás dostane jeden přízrak, šéfe,“ řekl mu Tom.
      „Zkus o tom kecnout,“ zamračil se šerif.
      „Nebojte, mlčím jako hrob...“ zašklebil se Tom. „Zajdu pro naše věci, bude mi to chvíli trvat, ale do patnácti minut jsem zpátky!“
      „Fajn,“ souhlasil šerif. „Já tady na tebe počkám, nikam ti neuteču...“
      „Vážně je tady někdo další? Myslím člověk? Co mám udělat, jestli ho potkám?“
      „Zastřel ho,“ řekl šerif chladně.
      „To jako fakt?“ zapochyboval zástupce šerifa.
      „Už za to přepadení... Bude to jasná sebeobrana, ten chlap tu nemá co dělat!“ zasyčel šerif. „Ne, dělám si srandu... Až toho lumpa najdeš, zajisti ho!“
      „A my?“
      „Co my?“ nechápal jej Sam.
      „My tu máme co dělat?“ zamračil se zástupce šerifa.
      „My se snažíme vyšetřovat vraždu,“ protočil šerif panenky. „A teď vypadni...“
      „Provedu!“ přikývl Tom. „Dávejte na sebe pozor, šéfe!“

Devět

      K večeru do hotelu vstoupili dva schopní policisté, v noci byl jeden z nich zraněn, zbyl jen nováček, který se musel nejen postarat o svého šéfa, ale také zjistit, kdo zranil jeho nadřízeného. Napadení policisty není jen tak, každý, kdo se tohoto činu dopustí, musí počítat se vším. Policisté mají právo se bránit proti jakémukoliv druhu útoku na jejich osobu. Pokud by toto nechali plavat, za chvíli by si na ně dovolil každý, nehledě na literu zákona...
      Tom se vrátil do kuchyně a posbíral jejich věci. Vlastně si na každé rameno pověsil jeden batoh, svůj a šerifův, aby se pomalu vydal zpět k místu, kde Sam odpočíval. Nyní byl Tom mnohem zranitelnější než dříve, protože mu batohy překážely v pohybu, a také jej řádně brzdily. Nebyl tolik mrštný než obvykle a také nemohl spoléhat jen na svou sílu a obratnost. Připadal si jako kachna na odstřel, terč na cvičišti. Když procházel halou, vnikl dovnitř vchodovými dveřmi řádný sněhový mrak. Jako když se roztrhne peřina. Na okamžik se rozkašlal a měl dojem že jej zasypala rovnou lavina. Avšak když vichr změnil směr a zlomil se ve vstupních dveřích, bílá mlha prořídla.
      Nejprve viděl nejbližší zdi, pak zničenou recepci, následně zbytky hlavního schodiště a následně i chodby, které vedly do obou křídel hotelu. Otřásl se a pohlédl k východu, kde spolu se sněhem poletovalo kde co. Na okamžik spatřil ve vyvrácených dveřích i podivnou temnou postavu. Shodil oba batohy ze zad a vytáhl zbraň. Než však stačil namířit na cíl, tajemný vetřelec byl ten tam. Co když to vše byla jen šalba a klam? Pokrčil rameny, dal si zbraň do pouzdra a zvedl oba bágly, aby se vydal za šerifem. Myslel na to, že jít sem bez posil byl ten nejhloupější nápad, který kdy slyšel, avšak říci to šerifovi do očí odvahu neměl.
      „Někdo tady vážně je!“ řekl svému nadřízenému, když dorazil do pokoje, ve kterém seděl na podlaze. „Je tu sice smrádeček, ale teploučko...“
      „Děsná sranda...“ zakřenil se šerif. „Cos viděl?“
      „Nejasnou postavu...“ zamračil se Tom. „Neviděl jsem mu do tváře... Měl kapuci na hlavě, černou bundu a kalhoty, vypadal jako přízrak...“
      „Takže se mi to nezdálo,“ zamračil se šerif.
      „Mě spíš zajímá, šéfe, proč vás rovnou neoddělal!“
      „Tak šerifovat se ti zachtělo,“ zasmál se Sam, div se nezakuckal. „No, odvahu na to máš, kdo jiný by včera šel v bouři ke mně domů...“
      „To byla blbost a ne odvaha,“ zavrtěl Tom hlavou. „Stejně tak náš výšlap sem... A co bude dál?“
      „Co by, až se zmátořím, vydáme se do města!“ zasyčel šerif.
      „Navrhuji zavolat vrtulník, až se počasí umoudří, pěšky by to byla v tom sněhu sebevražda,“ řekl mu zástupce a zamyslel se. „Měli bychom se toho přízraku zeptat, co chce!“

Deset

      Říct něco a udělat jsou dvě zásadně rozdílné věci. Když se tom vydal zpět do temných chodeb hotelu, byla v něm malá dušička. Přeci jen je tu uvěznila bouře, a za druhé, šerif nebyl v nejlepší kondici, aby mohl vyjednávat či se dotyčnému vetřelci postavit. Ale co když byli vetřelci právě oni sami? Koho zajímá, že zde zastupují zákon?
      „Halo, kde jste!“ zavolal Tom v hale do všude se rozprostírající temnoty. „Chceme s vámi jen mluvit, necháme vám volný odchod...“
      Jeho poslední slova symbolicky odnesl vítr.
      Nikdo se neozval.
      „Nepřišli jsme vás zatknout, chceme jen zjistit, co se stalo!“ zavolal znovu.
      I vítr na okamžik utichl. Ale odpovědi se mu nedostalo.
      „Jaké odpovědi chcete slyšet?“ ozvalo se za jeho zády, než se však Tom otočil, byl neznámý ten tam. Marně svítil na všechny strany, kam dosáhl kužel jeho baterky, byl jen prach a špína.
      „Kdo to...“ otáčel se dokola jako korouhvička. „Kdo doprdele jste!“
      „Jen tichý hlas v temnotě...“ ozvalo se. „Nemáte nárok!“
      „Zabil jste toho muže na Pile?“ zeptal se.
      „Já?“ ozval se smích. „Co když jej zabila ona?“
      „Kdo ona?“ zeptal se.
      Odpověděl mu však jen vítr. Připadal si jako postava v Přízraku z Opery. Sice byl sečtělý a zajímal jej nejen film, ale i literatura, avšak toto všechno mu bylo nyní k ničemu. Byl jen študovaným zástupcem šerifa, ze kterého si někdo dělal srandu... Cestou k šerifově úkrytu se stále ohlížel kolem sebe.
      „Tak co?“ zeptal se jej šerif.
      „Jen jsem zahlédl jeho stín...“
      „A co říkal?“
      „Co když jej zabila ona?“ šlo o otázku, když jsem se jej zeptal, zda zabil toho muže na Pile.
      „Kdo ona?“
      „Susan?“
      „Ta z té hospody? Proč by to dělala? Vydíral ji? Věděl něco, co by neměl? To je nesmysl...“
      „Já nevím,“ pokrčil Tom rameny. „Počkáme na ráno?“
      „Nemá cenu honit ten přízrak po hotelu,“ souhlasil šerif. „Stejně nám nikdo neuvěří.“
      Měl pravdu. Do rána byl hotel bez života. Byli v něm jen oni dva a zatoulaný pes. Kam se poděl ten tajemný muž oba policisté nezjistili. Možná se stáhl do jiných částí hotelu, bylo nepravděpodobné, že by se v té vánici vydal do města či kamkoliv jinam.

Jedenáct

      „Co řekneme vaší ženě? Starostovi a kolegům?“ zeptal se svého nadřízeného Tom, když ráno vstali a pomalu se vydali hotelem k východu. Sněhu bylo o poznání více, ale nebe bylo polojasné, slunce svítilo o sto šest a nebýt slunečných brýlí, zcela jistě by dostali sněžnou nemoc.
      „Co by,“ pokrčil šerif rameny, „každému jen to, co chce slyšet!“
      „Aha,“ řekl si Tom nahlas. „Kam půjdeme teď?“
      „Poletíme,“ řekl šerif. „Zavolal jsi přeci létající taxi...“
      „Snad se nesplaší půlka města,“ povzdechl si Tom.
      Vrtulník skutečně přiletěl několik minut na to, co se zástupce šerifa pokusil zavolat pomoc vysílačkou. Do města to sice bylo jen necelé dva kilometry, ale jeden nikdy nevěděl, jak velký mají tyhle krámy dosah. Měli více štěstí než rozumu. Mobily měli oba vybité, mráz zřejmě udělal své. Tom měl pravdu, přiletěl jen jeden vrtulník, ten policejní, vystoupil z něj Edgar a celý překvapený zíral na oba muže.
      „Co jste tu dělali?“ zeptal se jich, když spatřil velkou bouli na šerifově hlavě. „Tenhle hotel je na spadnutí...“
      „Jen rutina,“ pokrčil šerif rameny.
      „Jasně, šéfe,“ souhlasil Edgar. „Mám pro vás zprávu od koronera...“
      „A?“
      „Smrt byla způsobena dopadem těžkých klád na mužovo tělo, zlomila mu žebra a ta následně propíchla srdce i plíce!“ řekl šerifovi Edgar, když se usadili ve vrtulníku. Nasadili si sluchátka a sledovali, jak se vrtulník zvedá do vzduchu a hotel se pomalu zmenšuje.
      „Co se tam stalo?“ nenechal se Edgar odbýt.
      „Potkali jsem tam jednoho ducha,“ řekl mu Tom.
      „Ducha?“ nechápal Edgar.
      „Tak kam to bude, pánové?“ ozval se pilot.
      „Nejdřív k nemocnici a pak na Pilu!“ řekl mu šerif.
      „Jasně, šéfe,“ přikývl pilot. „Dneska se vyčasilo, sněžit by nemělo do neděle, dlouho jsem nelítal, tak si to užiju...“
      „Jaký duch?“ zeptal se Edgar svého kolegy.
      „Prostě duch,“ zakřenil se Tom. „Jako fantom Opery!“
      „Jdi k šípku se svou sečtělostí!“ zlobil se Edgar. „Duch by šéfovi neudělal takovou bouli na hlavě...“
      „Propadla se pod náma podlaha,“ zalhal Tom. „Ale rozchodili jsme to...“
      „Kam jste spadli?“
      „Do suterénu, ale nebylo tam nic zajímavého...“ zakřenil se Tom.
      „Škoda,“ řekl Edgar, „ale stejně mám pocit, že mě taháte oba za fusekli!“
      „A byl tam i jeden zatoulaný pes...“ řekl mu šerif. „Nic víc koroner nezjistil?“
      „Ne, šéfe,“ zavrtěl Edgar hlavou. „Klidně by mohlo jít o nešťastnou náhodu, ale stejně, ten chlap tam neměl co dělat...“

Dvanáct

      „Ty ses dočista pomátl na rozumu!“ řekl starosta šerifovi, když spolu seděli v ordinaci lékaře, který se díval na rentgenové snímky šerifovy hlavy. „Cos tam se svým podřízeným hledal?“
      „Odpovědi,“ řekl mu šerif krátce.
      „A na co?“ promnul si starosta tváře. „Mohl jsi se tam zabít... Hotel je pro veřejnost uzavřený!“
      „Já nejsem veřejnost...“ opáčil šerif.
      „Ne, to nejsi,“ souhlasil starosta. „Ale také nejsi nad zákonem!“
      „Ne, to nejsem,“ přikývl šerif. „Omlouvám se...“
      „Tak dobře... Co mi řekneš k té nešťastné události na Pile?“ zamračil se starosta.
      „Klidně mohlo jít o nehodu...“ pokrčil šerif rameny. „Vše tomu nasvědčuje, nemáme důvod si myslet, že je tomu jinak!“
      „Dobře,“ souhlasil starosta. „Vem si volno, tví podřízení město pohlídají za tebe, že ano, chlapci?“
      „Ano, pane starosto,“ řekli svorně Tom s Edgarem. Po pravdě měl šerif pomocníků více, o jednoho může méně neměl být žádný problém. I šéf má právo si odpočinout.
      „Měl jste víc štěstí než rozumu,“ řekl lékař šerifovi. „Lebka není poškozená, zdá se, že jste neutrpěl ani vnitřní krvácení... Chvíli se budete muset šetřit, dávat si studené obklady a brát léky, ale jinak to nevidím na žádné trvalejší následky. Máte hlavu jako beran!“
      „To my víme, doktore,“ řekl Tom a krátce na šerifa pohlédl.
      „Mluvko,“ zasyčel šerif. „Kdy můžu do služby, doktore?“
      „Pokud se cítíte, třeba hned, ale nechal bych vás tak pět dní nebo týden v rekonvalescenci, jen pro jistotu, ta rána do hlavy... Co kdyby se vám někde udělalo nevolno, třeba při řízení auta? Pak by vše mohlo skonči pro vás přímo fatálními následky...“
      „Na řízení mám své lidi?“ řekl mu šerif a zamračil se na Toma. „Že ano?“
      „Jasně, šéfe,“ souhlasil Tom, „dle rozkazu!“
      „V tom případě je to na vás, šerife, já jsem jen lékař, ale nevím, co tomu řekne váš nadřízený...“ zamračil se lékař.
      „Starosta?“ zeptal se jej šerif. „Ten o ničem nemusí vědět, že hoši?“
      „Jasně, šéfe,“ souhlasili šerifovi podřízení a bylo vymalováno.

Třináct

      „Kam poletíme teď?“ zeptal se pilot šerifa, když všichni tři nasedli zpátky do vrtulníku.
      „Na Pilu,“ mávl šerif rukou. „Plnou parou!“
      „Provedu,“ přikývl pilot, „držte si klobouky!“
      Cesta vrtulníkem má své klady, oproti jízdě automobilem má své výhody, může letět rovně a nemusí kopírovat silnici. Vrtulník není závislý na situaci na vozovce, nezastaví jej žádná dopravní zácpa a pokud to dovolí povětrnostní podmínky, může letět kamkoliv. Šerif i jeho zástupci se kochali pohledem na zasněženou krajinu pod vrtulníkem a nikdo neřekl ani slovo.
      „Kde přistaneme?“ zeptal se jich pilot. „Před pilou je větší odhrnutý plácek, myslím, že tam na chvíli zaclánět můžeme!“
      „Proveďte,“ přikývl šerif.
      Vrtulník se snesl pomalu na zem a ještě než přestal vířit sníh, vyrojilo se u plotu několik zvědavců. Přeci jen, policejní vrtulník nestaví u Pily každý den. I starostův bratr vyšel na okamžik ze své kanceláře, aby u velkého okna sledoval, jak z černého stroje vystupují tři postavy. Odfrkl si a zalezl do svého brlohu. Na co myslel? Nebuďte medvědy v zimě, mohou být nevrlí! Za deset minut už u něj seděli tři policisté a hleděli na něj s otázkou v očích.
      „Byla to nehoda,“ plácl se majitel Pily do stehen. „Ten chlap tam očividně neměl co dělat! Nebylo to v jeho pracovní náplni toulat se mezi kládami...“
      „Ale my netvrdíme nic jiného,“ řekl mu šerif.
      „Tak proč jste tady?“ zeptal se jich majitel. „Přeci jste tenhle případ už vyšetřovali...“
      „Nedal jste mým mužům příliš prostoru,“ řekl mu šerif nazlobeně. „Ty klády byly důkazy a vy jste z nich udělal fošny!“
      „Pila mne živí a já nemůžu neplnit své závazky vůči dodavatelům!“ zvedl majitel ruce nad hlavu. „Mne neplatí voliči jako vás, pánové!“
      „Stále tatáž písnička,“ řekl mu šerif zamyšleně. „A dál?“
      „Muž nemá žádnou rodinu ani známé, nikomu jsme nemohli vyplatit odškodné...“ řekl majitel Pily a vstal od stolu. „Kdyby jste věděli o někom, komu bychom mohli ty peníze dát, byli bychom vám jako firma velmi vděční...“
      „Co to bylo vůbec za chlapa?“ zeptal se jej Tom.
      „Cože?“ podíval se majitel nejdříve na zástupce šerifa a pak na jeho nadřízeného. „Co?“
      „Můj muž vám jen položil prostou otázku...“ rozhodil šerif ruce. „Tak odpovězte!“
      „Ožrala a násilník...“ pokrčil majitel Pily rameny. „Všichni jsou stejní...“
      „Tak proč nemáte stálé a zaučené zaměstnance, ale jen brigádníky? Sezónu co sezónu?“ zeptal se jej šerif. „Odpověď je jednoduchá, nemusíte platit daně, zdravotní a sociální pojištění...“
      „Ale...“ mávl majitel rukou. „Snažíme se přežít, jak jen to jde...“
      „Jste největším podnikem v okolí, máte ty nejlepší zakázky a snažíte se přežít?“ zamračil se šerif. „Proč mi tu něco smrdí?“
      „Já si vyprošuji...“ začal majitel Pily. „Proč by za tím měla být nějaká levota?“
      „Za dobrými obchody je vždy něco nalevo,“ pokrčil šerif rameny. „Jinak by nešlo o dobré obchody!“
      „Dal jste se na podnikání?“ zasmál se majitel Pily. „Co mi vůbec chcete?“
      „Co bezpečnost práce?“ zeptal se jej šerif. „Co když ty klády nebyly řádně uloženy, než byly zpracovány!“
      „Tak to mi nepřišijete!“ vybuchl majitel Pily. „Tohle ne!“

Čtrnáct

      „Pěkně jste ho nasral, šéfe,“ řekl Edgar šerifovi, když všichni seděli ve vrtulníku, který mířil na základnu. Místo, kde k incidentu došlo, bylo pod sněhem, klády rozřezány, nebylo co vyšetřovat, důkazy byly uklizeny a zameteny pod koberec.
      „Zasloužil si to,“ pokrčil šerif rameny.
      „Co když bude volat svému bratrovi?“ zeptal se šerifa Tom.
      „To si piš, že bude,“ zamračil se šerif. „A co? Nesednu si na zadek před nějakým podnikatelem se dřevem...“
      „Je starostův bratr a každý ví, že spolu už léta pečou...“ pokrčil Edgar rameny.
      „No a?“ otočil se k němu šerif.
      „Starosta má pod palcem nejen Pilu, ale i další podniky ve městě... Dokonce má v rukou i městskou radu a nikdo se neodváží mu odporovat!“ řekl mu Edgar.
      „Tomu se říká demokracie,“ zakřenil se Tom.
      „Živí nás,“ řekl oběma šerif. „Dává nám práci, nemůžeme jít až do krajnosti, ale to nám nebráni, abychom je občas trochu nenaštvali...“
      „Víte, jak se to říká, šéfe,“ zamyslel se Tom. „Nedráždil hada bosou nohou...“
      „Kobru,“ souhlasil šerif.
      „Jsme na místě, můžu nechat odtáhnout vrtulník do hangáru, pánové?“
      „Jasně,“ řekl šerif. „Díky za taxi!“
      „Není zač,“ zašklebil se pilot. „Rád jsem si zalítal, kdyby něco, víte, kde mne máte hledat!“
      „Potěšení na mé straně,“ podal mu šerif ruku.
      Všichni tři vystoupili a vydali se k vozu, který tam na ně již čekal.
      „Co se děje?“ houkl šerif na svého dalšího podřízeného.
      „Přijela jsem si pro vás, šéfe!“ zazubila se jediná žena ve sboru. „Tak nasedáte, nebo co?“
      „Božínku,“ usmál se šerif. „Pro vás cokoliv, Agnes, jak se dneska máte?“
      „Když vás vidím v dobré náladě, šerife, tam mi srdéčko tluče jen pro vás!“ usmála se. „Jsou všichni na palubě? Jak se máte hoši?“
      „Dobře,“ řekli oba zástupci svorně.
      „Takže?“ otočila se žena k šerifovi. „Kam to bude?“
      „Ke koronerovi a pak k nám domů... Kdo je v ústředí?“
      „Allan a ten nový... Má takové to polské jméno, čert ho vem...“ pokrčila rameny. „Však nebudeme venku furt, ne? Nakonec se nic neděje, nebo snad ano, pane?“
      „Ne, milá Agnes, neděje,“ souhlasil šerif. „Když jsme u toho, neznáte náhodou nějakou Susan z té hospody u jezera?“
      „Tu davajku?“ zasmála se. „Tu snad znají všichni chlapi ve městě...“
      „Davajku?“ zeptal se řidičky jeden ze zástupců.
      „Jo, kluci, dá každému, kdo se jí líbí...“
      „A co třeba Elton, ten chlap z pily? Bydlel u jezera...“ zeptal se jí šerif.
      „Tak tomu jedinému nedala,“ zakřenila se žena za volantem.
      „Proč ne?“ nechápal ji šerif.
      „Co myslíte?“ mrkla na něj Agnes. „Vy chlapi jste všichni stejní...“
      „Pfff,“ zasyčel šerif.
      „Až dojedem domů na ústředí, já vám to, pane, vysvětlím...“ usmála se.
      „To si myslím,“ zamračil se šerif. „Tak hybaj ke koronerovi... Davajka!“

– pokračování příště –


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Danny Jé 26.11.2016, 8:08:30 Odpovědět 
   Zdravím,

příběh se rozjíždí. "dva schopní policisté" to mě pobavilo :), Uvidíme, kdo je vrahem, ale zahradník to nebude :) Já osobně bych do toho vsunul trochu tajemna s nepatrným nádechem sci-fi. Přesto je to čtivé a líbí se mi to.

hezký den
 ze dne 26.11.2016, 11:27:28  
   Šíma: Díky za zastavení a komentář. ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Kapitola 2- Osu...
Desdemone
Výstřižek z den...
Verity von Leatri
Brána
An!tta
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr