obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."
Caesar
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39395 příspěvků, 5729 autorů a 389833 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Jen medvědí spí v zimě III. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Jen medvědí spí v zimě
 redaktor Šíma publikováno: 25.11.2016, 12:12  
Kapitoly 15-23. Překlepy a nedoklepy vyhrazeny.
 

Patnáct

      „Takže, je to vše, co nám můžete k případu říci?“ zeptal se šerif koronera.
      „A co byste chtěl slyšet více?“ podivil se muž u pitevního stolů. „Chcete vědět víc, pozvěte si specialisty!“
      „Ale to stojí čas a peníze,“ řekl mu šerif. „Mimo ta zranění způsobená kládami, nebylo na těle i něco jiného? Neobvyklého?“
      „Ne, žádné stopy zápasu, nakonec, tělo vypadalo, jako by jej tam i zpátky přejel parní válec, jak byste si chtěl pak všimnout jiných zranění, která se stala předtím? Kolik toho dříví bylo? A jak těžké ty klády byly?“
      „No,“ zamyslel se šerif. „A co nějaké cizí látky v krvi?“
      „Máte na mysli léky nebo narkotika?“ zamyslel se koroner.
      „Přesně...“
      „Šerife, všichni vědí, že byl ožrala!“ zamračil se muž v gumové zástěře. „Ožrala!“
      „Chápu...“ zamračil se šerif. „A díky!“
      „Rádo se stalo...“
      „A ještě něco, co bude s tělem?“ zeptal se jej šerif.
      „Co by? Pokud se k němu nikdo nepřihlásí, bude pohřbeno na městské náklady na zdejším hřbitově, proč se ptáte, šerife?“
      „Jen tak mne to napadlo, ještě jednou díky!“

Šestnáct

      Ještě téhož večera odvezla Agnes šerifa služebním vozem do Hostince u jezera, tak se jmenoval ten podnik, ve kterém Susan pracovala jako servírka. Cestou z ústředí k hospodě vysvětlila šerifovi, jak je to s tou davajkou, že je Susan krapet do větru, protože přišla na to, že není na škodu být ke chlapům trochu štědřejší, mělo to ovšem i malý háček, nemohla si dovolit stálou známost, hrozilo tu nebezpečí újmy na zdraví, jejím nebo milence. Bokovky samozřejmě...
      Lidé od městských služeb se činili. Hlavní i vedlejší silnice byly sjízdné, s chodníky to bylo horší, naštěstí většina lidí jezdila ve městě auty. Školy a další zařízení, vyjma nemocnice, byly zavřené, takže nehrozil zvýšený pohyb chodců na vozovkách. Sam myslel na to, že je letos zima opět překvapila. Bylo tomu každým rokem. Nikdy si nebyli jistí, kdy to přijde.
      „Na co myslíte, šéfe?“ zeptala se jej Agnes, než zatočili na vedlejší silnici, která vedla k hostinci. „Susan je sice do větru, ale jinak docela dobrá holka...“
      „Že to ženským ve městě nevadí, že spala s polovinou města?“ zakřenil se šerif.
      „Že byste jako chlap žárlil?“ zasmála se Agnes, div nevjela i s vozem do nejbližší sněhové závěje. „Pardon, šéfe, musím dávat pozor na cestu!“
      „Já?“ ohradil se šerif. „Jsem šťastně ženatý!“
      „Právě proto,“ uculila se Agnes. „Tamhle to je, a je tam i docela veselo! Kalamita sem a kalamita tam...“
      Měla pravdu.
      Susan byla v práci. Chlapi pili jako obvykle a nejen pivo a kořalka se lilo plným proudem. Když šerif vstoupil se svou zástupkyní do lokálu, na chvíli vše utichlo, aby se vzápětí ruch večera znovu rozjel na plné obrátky. Susan si jich také všimla a věnovala oběma jeden ze svých nejzářivějších úsměvů.
      „Líbíte se jí,“ špitla Agnes šerifovi do ucha. „To je tutovka!“
      „Jdi ty brepto,“ řekl jí šerif s úsměvem. „Co by dělala s takovým starým kocourem, jako jsem já?“
      „S vámi,“ přivřela Agnes oči, „s vámi by se ještě daly dělat věci...“
      „Odstup satane,“ zlobil se šerif naoko. „Jak to narafičíme?“
      „Já už to zařídím, nebojte se, šéfe,“ řekla mu Agnes a nasměrovala šerifa k nejbližšímu stolu, do pěti minut už seděli všichni tři u okna a pití roznášela o trochu méně hezčí servírka.
      „Co mi chcete, šerife?“ zeptala se jej Susan s o něco méně radostným úsměvem.
      „Co dělá Elton?“ položil jí šerif jednoduchou otázku.
      „Co já vím?“ zamyslela se. „Už jsem ho nějaký den neviděla...“
      „Prý máš velmi rušné večery,“ usmála se Agnes.
      „Co je vám do toho?“ zamračila se Susan. „Do toho vám nic není!“
      „Ne, dokud se chlapi kvůli vám nezačnou zabíjet!“ zasyčel šerif polohlasně. Nikdo je neslyšel. Někteří si však již všimli, že má Susan nějaké to jednání se strážci zákona, nikdo se je však neodvažoval vyrušit. „Tak co?“
      „Předevčírem tu byl, než přišel ten první blizard...“ řekla polohlasně. „Byl tu i po zavíračce, odešli jsme ke mně a dál si to dovedete představit...“
      „A dál?“ vyzvídal šerif.
      „Co dál?“ nechápala jej Susan. „Zašukali jsme si a pak se odvalil domů... Nebyl první ani poslední!“
      „Za tu noc?“ zarazila se Agnes.
      „Já nejsem kurva!“ vyřkla Susan krapet hlasitěji, ale hudbu v lokále se jí naštěstí překřičet nepodařilo. „Přišel jste mě urážet? Také mám svá práva!“
      „Ale vůbec ne,“ chlácholila ji Agnes. „Víš...“
      „Na Pile došlo ke smrtelné nehodě, víte o tom?“ zeptal se jí šerif.
      „Něco se už rozneslo,“ souhlasila.
      „Co když v tom má Elton prsty?“ zamračil se šerif.
      „Ze žárlivosti?“ zarazila se Susan. „Věděl, že nechodím jen s ním... Neslibovali jsme si věrnost až za hrob! Blázen... On tomu chlapovi něco udělal? Prý to byla skutečně nehoda!“
      „Vypadá to tak,“ souhlasil šerif. „Nevíte, kde by mohl Elton být?“
      „U sebe doma?“ zeptala se jej Susan.
      „Jeho chata je už nějaký měsíc neuklízená, nebydlel by v ní ani ten nejotrlejší vagabund a houmelesák! Tak kde by mohl být?“ trval šerif na svém. „Je to důležité, zkuste si vzpomenout!“
      „Když já...“ zarazila se servírka. „To je těžký...“
      „Pokud něco skutečně provedl...“ začal šerif. „Pokud toho chlapa skutečně zabil ze žárlivosti a to kvůli vám... A pokud jej vy sama kryjete, můžete být obviněna ze spolčování a můžete být i souzena jako spolupachatel!“
      „To snad nemyslíte vážně,“ zasyčela pro změnu Susan. „To že ráda chrápu s mladýma chlapama ještě neznamená, že jsem vrah!“
      „Ale my nic podobného netvrdíme,“ řekla jí Agnes. „Tak kápni božskou, holka!“
      „A co ten starý hotel?“ začala Susan opatrně.
      „Který?“ sklonil se k ní blíže šerif.
      „Ten co vyhořel před rokem...“
      „Ale tam jsem včera byl a málem mě tam někdo sejmul!“ zamračil se šerif. „Co když to byl právě Elton? Nebyl jsem tam sám, byl jsem tam se svým pomocníkem, byli jsme dva... A přesto nám unikl!“
      „On by vám neublížil, šerife, to musela být mejlka!“ popotáhla Susan. Div se nerozbrečela. „On takový není!“
      „Vy ho skutečně milujete?“ podivil se šerif. „Proč potom chodíte do postele i s jinými?“
      „Jsem prostě nymfomanka, no,“ zasyčela Susan. Agnes si poposedla a pohlédla na šerifa.
      „Není to nemoc?“ zeptal se jí šerif.
      „Ne, není,“ řekla mu. „To je, jako kdybyste řekl, že jsou buzeranti taky nemocní!“
      „Nechtěl jsem vás urazit, promiňte...“ zamyslel se šerif. „Mi nejde o to, jakou máte orientaci, zda jste na chlapy či na holky, nebo jestli musíte šoustat dnes a denně... Já chci jen vědět, kde je Elton!“
      „V ubytovně nedaleko severní výpadovky z města, je tam pod falešným jménem,“ řekla a utřela si oči. „Promiňte, musím makat! Vybral si jméno toho známého zpěváka... Znáte ho, už umřel, ale byl King!“
      „Elis?“ podivila se Agnes. „Zlatý Elvis? Kristova noho...“
      Susan odešla od stolu, nasadila svůj profesionální úsměv a již to byla ona stará Susan, která má srdce na rozdávání. Šerif chvíli nehnutě seděl a nad něčím přemýšlel. Agnes si zatím prohlížela opilé mladíky a chlapy, kteří žili nebo pracovali ve městě a trochu při tom špulila rty.
      „Tak co, krasotinko, nechceš si hupsnout?“ zeptal se jí jeden přiopilý postarší muž.
      „Trhni si,“ řekla mu a usmála se na něj. „Jsem ve službě!“
      „Agnes, víte jaký mám pocit?“ zeptal se jí znenadání šerif.
      „Že tu sedíme na sucho jako teplý páreček?“ zamyslela se.
      „Ne, to ani ne,“ řekl jí šerif. „Nezdá se vám celý ten případ tak trochu absurdní?“
      „V jakém smyslu?“ nechápala jej jeho zástupkyně.
      „Co když je v tom pro tentokrát Susan nevinně?“
      „Fakt?“ zamračila se. „Kdo vám dal vůbec ten tip?“
      „Ten chlap, který mne včera praštil po hlavě,“ řekl šerif své podřízené.
      „No, tak to mě potěš,“ přikývla. „Asi budem potřebovat posily, ne? Co říkáte?“
      „Ne, když na to půjdeme chytře!“ pousmál se.
      „Vy jste tu šéf,“ přikývla a nechala se odvést z hostince.

Sedmnáct

      Když šerif s Agnes dorazili do zmíněné ubytovny, stálo na parkovišti sotva pět vozů. Dva měli jinou státní poznávací značku, jeden patřil do jiného okresu a jen dva poslední z nich patřily trvalejším obyvatelům městečka. Šerif žil v naději, že právě jeden z automobilů patří Elvisovi, tedy vlastně Eltonovi. Sám si od dětství nebyl jistý, zda Elvis skutečně zemřel, nebo teď někde žije v poklidu a lebedí si ve vatě.
      „Jsme tady,“ řekla mu Agnes. „Jak si to představujete, šéfe?“
      „Nemáte tu něco civilnějšího?“ zeptal se jí šerif.
      „No,“ zamyslela se Agnes. „Ani ne, ale v kufru mám kozačky, staré džíny a koženou bundu!“
      „To by mělo stačit,“ přikývl šerif. „Co kdybyste se převlíkla u záchodků?“
      „Bože, a pak?“ zamračila se.
      „Zjistíte mi, ve kterém pokoji pan Elvis právě bydlí,“ pousmál se šerif.
      „Od recepčního?“ souhlasila zástupkyně šerifa. „Bohužel jsem pětky kozy nechala doma!“
      „Cože?“
      „Podprdu s vycpávkama!“ zakřenila se Agnes. „Snad mé trojky budou stačit!“
      „Uvidíme,“ zakuckal se šerif. „Počkám tady a pak budeme pokračovat v našem plánu!“
      „O kterém nic moc zatím nevím...“ souhlasila Agnes. „Nemám tomu Elvisovi vlézt rovnou do postele, že ne?“
      „A vy byste toho byla schopna?“ podivil se šerif.
      „Pro služební postup cokoliv!“ zasalutovala a šla se převlíknout. Když se vrátila, hodila služební uniformu ležérně do kufru, jako kdyby šlo o estrádní převlek a šla si popovídat s recepčním. Vůz, ve kterém přijeli byl civilní, služební káru nechali na ústředí, aby nebudili přílišnou pozornost.
      „Dvaadvacítka,“ řekla šerifovi, když přišla zpět k vozu, točila s klíčem jako lehká děva a mrkala přitom, jako kdyby jí něco spadlo do oka. „Jak mi to jde?“
      „Ještě chvíli a vlítnu na vás rovnou na zadním sedadle!“
      „Tak to by šlo,“ urovnala si bundu a obešla vůz, aby si sedla za volant. „Co teď?“
      „Otevřete dvaadvacítku tímhle klíčem a vejdete tam, jako kdyby to byl váš pokoj,“ řekl jí šerif. „Klidně ze sebe i něco shoďte, Elvis bude určitě překvapený, pak tam vlítnu já!“
      „A když se zdržíte, mám mu vyhonit ptáka?“ zamračila se. „To že nemám chlapa neznamená, že budu vždy hrát couru!“
      „Ale, no tak?“ zazubil se šerif. „Nikdo po vás nechce, abyste mu ho vykouřila!“
      „Když vy hrajete tak krásně na rovinu,“ pohladila jej Agnes po hlavě. „Jak to ta vaše s váma může tak dlouho vydržet!“
      „Zkuste se jí zeptat...“ řekl jí šerif s úsměvem.
      „Pche,“ odsekla mu a vyšla z vozu, aby se pomalou a houpavou chůzí vydala ke dveřím číslo dvacet dva.
      Sam myslel jen na jedno, co když tam Elton není? Co když je tam někdo jiný? Vytáhl z pouzdra svou zbraň, zkontroloval ji a vložil zpátky. Pak jako by nic vystoupil z vozu a tiše za sebou zavřel dveře. Pohlédl na Agnes a kývl hlavou, ať jde do akce, sám ji pomalu následoval ve stínů, kam nedosáhly lampy pouličního osvětlení.

Osmnáct

      Když Agnes tiše vešla do pokoje, zjistila, že je prázdný. Postel byla sice rozestlaná a v koupelně vedle tekla voda, ale po Elvisovi nebylo ani památky. Elvis nebo Elton, všechno jedno, říkala si v duchu. Ano, byl tady, ale kde je teď? Odhodila svou bundu a pomalu otevřela dveře do koupelny. Zástěna z umělé hmoty byla zatažená a z páry z horké vody vykukovala mužská silueta. Agnes na nic nečekala, přistoupila k zástěně a odsunula ji se slovy: „Brouku, tak jsem doma, můžeš mě mít celou!“
      Následovalo překvapení. Ve sprše byl skutečně Elvis, tedy nejspíš jeho dvojník a nevypadal na to, že by byl z její přítomnosti nadšený, protože ji odbyl se slovy: „Kdo - kurva - jste?“
      „Zástupkyně šerifa a vy?“ odpověděla mu vzápětí.
      „Vydělávám si tu po městě jako falešný Elvis, je na tom něco trestného?“ zeptal se jí.
      „Ani ne,“ řekla mu a podívala se na jeho ochablé přirození. „Myslela jsem, že jsi King!“
      „Jsem na chlapečky,“ zazubil se. „Nemáš tu nějakého s sebou?“
      „Mám, ale je starý a ženatý!“ souhlasila.
      „Se šerify nechodím...“ řekl jí a zatáhl zástěnu. „A pokud můžete, vypadněte, zamkněte a ten rezervní klíč vraťte recepčnímu!“
      „Jasně, brouku!“ řekla Agnes a vrátila se do pokoje, kde se takřka srazila se šerifem.
      „Takže?“ zeptal se jí.
      „Koupe se, má malého ptáka a je na chlapečky...“
      „Cože?“
      „Není to Elton, je to skutečný Elvis!“ řekla šerifovi a naznačila mu, aby vyšel ven na ulici.
      „Ale ten přeci zemřel, nebo ne?“ nechápal ji šerif.
      „Jo, tenhle jej imituje!“ souhlasila. „Susan nelhala, jen nechápu, proč pořád kryje Eltona!“
      „Kurva,“ řekl šerif tiše. „Co budeme dělat? Ten chlap může být dávno za horama!“
      „To může,“ souhlasila Agnes. „Ale vy jste tu šéf!“

Devatenáct

      „Myslela jsem, že se ti něco stalo...“ řekla mu jeho žena, když dorazil domů.
      „Není to nic vážného,“ usmál se na ni šerif, když se díval, jak Agnes pomalu odjíždí domů. Dnes mu velmi pomohla, přestože jejich snažení přišlo vniveč. Na Susan si budou muset lépe posvítit, ale i tak je možné, že Elton neopustil městečko.
      „Stalo se něco?“ zeptala se jej.
      „Potkal jsem Elvise,“ řekl jí šerif zamyšleně.
      „Pravého Elvise?“ změřila si jej jeho žena. „Prý tě někdo uhodil do hlavy, je to pravda? Už nejsi nejmladší!“
      „Jo, ve starém hotelu, v tom co vyhořel,“ souhlasil. „Byl jsem tam s Tomem...“
      „A kdo to byl, to netušíš?“
      „Ne, viděli jsme oba jen siluetu jeho postavy...“ zavrtěl hlavou. „Bylo to jak z hororu!“
      „To mě mrzí a dá se s tím něco dělat?“ zamračila se pro změnu ona.
      „Jo, dát celý případ k ledu, označit jej za skutečnou nehodu a jít do důchodu!“ zavrčel.
      „Nemusíš být na mne hned zlý,“ řekla mu. „Jdu si lehnout, pokud nic nepotřebuješ!“
      „Ne, díky, omlouvám se!“ dal jí pusu na čelo. „Sladké sny!“
      „Tobě taky a nepij!“ řekla mu. „Alespoň ne moc! A co ti říkal doktor?“
      „Že mám tvrdou hlavu!“
      „Ale to vím už dávno, že jsi tvrdohlavý,“ mávla rukou. „A víc nic?“
      „Ani ne...“ zavrtěl hlavou. „Běž spát, přijdu za chvilku!“
      „Dobře,“ souhlasila, ale to znamenalo, že bude zase dřímat v křesle u krbu v obývacím pokoji a popíjet kořalku. Ne moc, ale jen tolik, aby mu to lépe myslelo. „Co by se stalo, kdybys na to nepřišel? Jak vyřešit tento případ?“
      „Nejspíš nic,“ řekl jí, „starosta a jeho brácha by byli v sedmém nebi!“
      „Tak proč jim neudělat radost,“ zeptala se jej. „Co ti pomůže víc? Vyřešit ten případ nebo jej nevyřešit? Nakonec, ten chlap, dej mu pánbůh věčné nebe, prý byl pěkný hajzl, zasloužil si to...“
      „Dík, že se staráš,“ usmál se na ní. „Ale musím si to sám srovnat v hlavě!“
      „Já vím...“ řekla mu a zmizela v ložnici.
      Sedl si ke krbu, ve kterém hořelo už jen jedno polínko, aby hned na to vstal a přiložil do ohně. Pak si otevřel lahev skotské, nalil si pořádného panáka a sedl si do svého oblíbeného křesla. Cestou pozhasínal všechna světla. Nejraději jen tak zíral do plamenů a nechal myšlenky ve své hlavě volně proudit.
      „Co říkala Susan?“ zeptal se jej náhle přízrak, který se znenadání objevil v šerifově domě.
      „Cože?“ otočil se k siluetě neznámého muže. „Co tu děláte?“
      „Jen jsem se přišel zeptat... Co vám řekla Susan?“
      „Dohromady nic,“ zamračil se. „Navedla nás na falešnou stopu!“
      „Hodná holka,“ přikývla postava.
      „A co z toho?“ zeptal se jej šerif.
      „Chcete tu věc objasnit, nebo nechcete?“ zeptal se přízrak znovu.
      „Měl bych?“ přimhouřil šerif oči. Neměl strach, spíše byl zvědavý, jak se ten muž dostal do jeho domu. „Co mi nabízíte, mimo rány do hlavy?“
      „Omlouvám se, myslel jsem, že jste někdo jiný...“ rozhodil přízrak ruce. „Proti vám nic nemám!“
      „Tak to se mi ulevilo!“ přikývl šerif. „A jaká je pointa?“
      „Viděl jste Elvise?“ zeptal se jej přízrak.
      „Kterého?“ zamračil se. „Elvis je přeci po smrti!“
      „A ten Elvis, kterého vám předhodila Susan?“
      „Hraje... Imituje... Nepracuje na Pile, nebo snad ano?“ zarazil se šerif.
      „Viděl jste krále a nenapadlo vás to?“ zapochyboval přízrak.
      „Co mne mělo napadnout?“ nechápal jej šerif.
      „Myslel jsem, že jste chytřejší,“ řekl přízrak smutně. „Ale možná za to můžu sám! Když dovolíte, tak tiše zmizím... A nemluvte nahlas, vaše žena by si mohla myslet, že vám přeskočilo!“
      „Tak to jste mi vážně pomohl,“ zasyčel na něj šerif. „A co chcete na oplátku?“
      „Já?“ zarazil se přízrak u dveří do zahrady. „Vlastně... nechci nic! Třeba se ještě potkáme!“
      A byl ten tam.
      „Doprdele práce!“ rozčílil se šerif, div nehodil sklenku alkoholu do krbu. Dopil její obsah a položil ji na stolek vedle křesla, aby se znovu zahleděl do ohnivých jazyků, které olizovaly polena v krbu. Elvis, co s tím vším má společného Elvis? Proč jej Susan poslala právě za ním?
      „Král je mrtev, ať žije král,“ problesklo mu hlavou.
      No a? Co s tím má společného jedna servírka a chlap zavalený hromadou kmenů ze vzrostlých stromů? Imitace. Všechno je jen imitace... Ale čeho? O co tu, sakra, jde? ptal se sám sebe. Nemohl na to přijít, co má se vším společného jeden přihřátý imitátor velkého zpěváka a umělce, který nechtěl nic jiného, než si žít, užívat, mít hromadu žen a být v balíku...
      Když se probudil, byl krb již dávno vyhaslý. Venku foukal studený vítr. Nebe bylo jasné, svítily na něm hvězdy a nad horizontem se skláněl srpek měsíce. Jak zemřel Elvis? Upil se? Předávkoval? Byly v tom drogy? Ale co by dělaly drogy v našem městečku? Až do této chvíle si myslel, že se jim to svinstvo obloukem vyhnulo. Co když měl ten přízrak pravdu? Co když měla pravdu i Susan? Ale proč to všechno? A co s tím má společného ten mrtvý chlap?
      Bože, ta rána do hlavy...
      Až bude ráno, musím se vrátit do toho hotelu, řekl si v duchu. Tam je nejspíš zakopaný pes, ale ne sám. Se mnou přijde i zákon.

Dvacet

      Poslední, co by chtěl, bylo, aby se do celé věci zapletli federálové nebo státní policie. Stůj co stůj chtěl celou věc udržet pod pokličkou. Co se doma uvaří, to se doma sní! Když přijel služebním vozem s náhonem na všechny čtyři kola před opuštěný hotel, nebylo nikde ani památky po jakékoliv nelegální činnosti. Dokonce ani tehdy před bouří si ničeho nevšiml. Dnes tu však s sebou měl ještě tři kolegy a psa. Víc než doufal, že tu něco najde a že konečně všemu přijde na kloub.
      „Kde začneme, šéfe?“ zeptal se jej psovod.
      „Vezmeme to od suterénu po střechu, ale půjdu vždy první, nechci, abychom se někam propadli, nebo na nás něco spadlo!“ řekl mu šerif. „Budeme potřebovat posily, další vůz je na cestě?“
      „Jasně, šéfe!“ přikývl řidič, který následně vylezl z automobilu a zabouchl za sebou dveře. Chvíli se díval nejistě na to, co zůstalo z kdysi honosné stavby a zeptal se: „Vážně si myslíte, šerife, že tu něco najdeme?“
      „Možná ano,“ přikývl. „Ten chlap v márnici, ten mrtvý chlap byl buď to ožralý nebo sjetý!“
      „No potěš,“ zamračil se řidič, „to zase bude den!“
      Venku zůstal před vozem jen jeden z šerifových pomocníků, který čekal na další posily. Všichni byli spolu spojení nejen vysílačkou, ale i pomoci mobilů. S sebou měli také brokovnice a silné svítilny, které byly schopné osvítit byť ten nejskrytější roh. Nebyl čas na kompromisy, natož na další selhání. Král byl mrtev, ať žije král. Jen na jedno šerif nepřestával myslet, co se stane, až se znovu setká s přízrakem.

Dvacet jedna

      „On všechno ví,“ řekl starostovi jeho bratr. „A když neví, tak na to přijde!“
      „Ale to je nesmysl,“ zavrtěl starosta hlavou. „Nedáš si něco ostřejšího? To tě uklidní!“
      „Vydal se se dvěma vozy do toho hotelu...“ zamračil se vlastník Pily. „A měli s sebou i psa!“
      „No a?“ rozhodil starosta ruce. „Co najdou? Nenajdou nic!“
      „Někdo musel žvanit...“ řekl majitel Pily. „Ta ženská... Určitě to byla ta děvka z toho hostince u jezera, nebo jak se to tam jmenuje! Vychrápala se snad z každým chlapem ve městě!“
      „Jen s tebou ne!“ pousmál se starosta.
      „Tohle je vážné, co když zavolají federály?“
      „Nezavolají,“ zavrtěl starosta hlavou. „Protože nic nemají... Nemají ani ň!“
      „Kde bereš tu jistotu?“ zeptal se jej bratr. „Ve všem jedeme spolu? Máš... Máme pod palcem celé město... Co když to všechno krachne?“
      „Uklidni se,“ řekl mu starosta bodře. „Uklidni se, nebo to začnu řešit jinak...“
      „Ty mi vyhrožuješ?“ zamračil se vlastník Pily. „Vlastnímu bratrovi?“
      „Ano, jsem tvůj brácha, no a co?“ zeptal se jej starosta. „Jestli nás ohrozíš, budu se muset podle toho zařídit!“
      „Ty ses dočista zbláznil? To ti je už všechno jedno? Máš všechno u prdele?“
      „Já ne, a ty?“ zeptal se jej starosta. „Tak se raději dej dohromady!“
      „Nebo co?“
      „Nebo si najdu někoho jiného a tobě se stane nějaká nehoda, dřeva máš ve fabrice ještě dost, nebo ne?“
      „Tak dobře,“ souhlasil bratr starosty. „Dobře, ať je po tvém... Ale kdyby něco prasklo, neznáme se!“
      „To je pravda,“ souhlasil starosta. „Když něco praskne, neznáme se, na to se můžeš spolehnout!“

Dvacet dva

      Hotel byl prázdný. Ne že by byl prázdný, ale opravdu v něm nic nebylo. Žádné drogy, prostě nic. Když skončili s prohlídkou, blížil se večer. Všichni nasedli do vozů a vydali se zpátky do města. Nikdo se neodvážil říci jediné slovo. Šerifovi podřízení jen čekali, co na to řekne jejich nadřízený, ten však zarytě mlčel. Co když jej i přízrak chtěl zavést na falešnou stopu?
      „Jedeme na Pilu!“ řekl šerif náhle. „Rozumíte?“
      „Rozkaz,“ řekl řidič prostě a na další křižovatce odbočil doprava. Namísto do centra zamířili k periferii. „Co bude tam?“
      „Bratr starosty bude vědět víc...“ zamračil se šerif.
      „A co když opět šlápneme vedle?“ zeptal se jej Tom.
      „Koroner si stál za svým...“ opáčil šerif. „Ten mrtvý chlap byl ožrala nebo byl na fetu...“
      „Naše malé městečko někdo zásobuje drogama?“ zděsil se Edgar.
      „Patrně ano,“ souhlasil šerif.
      „Ale odkud máte ten tip?“ zeptal se jej Tom.
      „Ten přízrak byl u mne v domě,“ zamračil se šerif. „Mluvil se mnou a pak se rozplynul jako pára nad hrncem!“
      „A nebyl to jen sen, nebo halucinace?“ nenechal se Tom odbýt.
      „Halucinace?“ nechápal jej šerif. „Ten chlap byl z masa a kostí... Věděl víc, než mi řekl!“
      „Bojím se pomyslet, co najdeme na Pile!“ zamyslel se Edgar.
      Našli.
      V kanceláři na podlaze ležela mrtvola starostova bratra. Na první pohled nenesla na sobě žádné stopy zápasu. Jako kdyby zemřel na infarkt... V ruce svíral kousek poskládaného dopisního papíru. Stálo v něm doslovné přiznání. Něco tu však nehrálo...
      „Kam pojedeme teď?“ zeptal se jeden ze šerifových pomocníků, když řádně zajistili všechny stopy.
      „Za starostou...“ řekl mu šerif. „Doufám, že až se to dozví, že jej také netrefí šlak!“

Dvacet tři

      Když vtrhli do starostovy kanceláře, našli jej s pistolí v ruce. Šerif si říkal, že celý konec je až pateticky laděný. Jedno klišé vedle druhého. Čekal, kdy si starosta prostřelí hlavu, ale neudělal to.
      „Bratr je mrtvý?“ zeptal se šerifa.
      „Je po smrti,“ souhlasil. „Našli jsme jej v jeho kanceláři na Pile...“
      „Škoda ho...“ zamračil se starosta. „Takhle to nemělo skončit!“
      „Co ten člověk bez obličeje, kdo je to?“ zeptal se jej šerif.
      „Obyčejný pěšák, který si usmyslel, že se stane králem!“ mávl starosta rukou. „Obyčejná figurka, která se rozhodla, že bude hrát jinou roli!“
      „Elvis?“
      „Říkejte si mu, jak chcete...“
      „A jakou roli v tom hraje Susan?“ nechápal jej šerif. „A jak se vám podařilo vytvořit v tak malém městě síť prodejců drogy?“
      „Pila byla jen zástěrkou,“ řekl mu starosta. „Stejně tak všechny kšefty okolo... Kdyby můj bratr nezačal zmatkovat, nic by se nestalo a vše by šlo ve starých kolejích!“
      „Takže za všechno můžete vy, starosto?“ zeptal se jej šerif a stále se díval na zbraň ve starostově ruce. Namíří ji na sebe, nebo na něj? Co udělá?
      „Já?“ zasmál se tázaný. „Ne! Ale teď, když je bratr mrtvý, je mi už stejně všechno jedno!“
      „Takže?“
      „Já jsem také jen šachová figurka, šerife!“ řekl mu starosta. „Ta pravá osoba, která vše řídí, tu najdete v hostinci u jezera!“
      „Susan?“ zhrozil se šerif.
      Než se nadál, zazněl výstřel. Starosta padl mrtvý k zemi s prostřelenou hlavou. Mohl něco udělat? Vytrhnout mu zbraň? Mohl postřelit jej nebo sebe. Co kdyby se pak nic nedozvěděl?
      „Susan?“ nechápal Edgar a pohlédl na zaskočeného Toma.
      „Spala s půlkou města...“ souhlasil Tom.
      „Právě proto,“ řekl jim šerif. „Pod svícnem bývá obvykle tma... Teď mne více zajímá, kdo další zemře... Nemáte pocit, že se nám to začíná vymykat z rukou? Nezavoláme raději federály?“
      Když pohlédli z okna, začalo znovu sněžit...

- Konec -


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 11 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Magdalene 25.02.2018, 22:21:39 Odpovědět 
   Někdy jsme všichni šachové figurky. Napínavé a konce jsem se nemohla dočkat. :-)
 ze dne 25.02.2018, 22:30:38  
   Šíma: Děkuji. ;-)
 Danny Jé 26.11.2016, 8:36:57 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: phaint ze dne 25.11.2016, 15:54:42

   Zdravím,

tak došlo i na to tajemno (přízrak). Zvláštní konec, ale dalo se počítat, že to takhle dopadne. Mě se to líbilo, i když jsem nepochopil ten název :) Ale nemusím rozumět všemu, že?

Hezký den
 ze dne 26.11.2016, 11:28:49  
   Šíma: Díky za zastavení a komentík, jsem rád, že se líbilo, ještě jednou díky.
 phaint 25.11.2016, 15:54:42 Odpovědět 
   Jsem ráda, žes to dal i sem, hezký napínavý příběh na zimní podvečer!
 ze dne 25.11.2016, 22:10:21  
   Šíma: Ahoj, jsem rád, že se líbilo.

Hezký večer přeji a díky za zastavení.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Kapitola 2- Osu...
Desdemone
Výstřižek z den...
Verity von Leatri
Brána
An!tta
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr