obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska klade odpor jakémukoliv osudu."
Miguel de Cervantes y Saavedra
obr
obr počet přístupů: 2915442 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39643 příspěvků, 5754 autorů a 390999 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: CESTA ::

 autor Tilda publikováno: 23.11.2016, 18:23  
Zprvu zamyšlení nad všelijakými stezkami, kterými člověk a jiní kráčejí a potom...
 

CESTA

Naše planeta je protkána hustou sítí spojnic odněkud někam. Vycházejí z určitého bodu, vedou mnoha směry, střetávají se, protínají, souběžně vedou, kříží se a navazují, jedna v druhé končí a začíná. Mnoho z cest nevede do cíle a zapomenuté, zaváté a neznatelné z povrchu země časem zmizí. Vyjeté úvozy z dávných časů, ty náhle useknuté rýhy v polích, které už dávno zapomněly tíhu povozů a teskné bučení volků nebo unavený řehot potem zmáčených vraníků. Vojenské silničky, narychlo zbudované za okupace a známé jenom místním starousedlíkům a válečným historikům. V sotva znatelné, pár desítek metrů dlouhé trase několikery žulové kostky, co zbyly nerozebrány chudáky na vydláždění zablácených dvorků a zarostlé býlím, křovisky a maskované ještě pirátskými kupami harampádí a odpadu všeho druhu.
Pyšné magistrály a odvážné sny inženýrů, dokazující plné státní pokladny a poživačnou životní úroveň, dálnice a mosty, tunely a koridory, přímky železnic a dvouproudé silnice, rozdrbané okresky, na které marně poukazují nespokojení obyvatelé venkova a podhorských oblastí. Polní cesty, cyklostezky, naučné stezky horské i nížinné, pěšiny v parku a kolem břehů řek a potoků. Nepatrné zkratky všeho druhu, lidské i zvířecí, trvalé několik let anebo pár dnů, či týdnů. Chodníčky ve spadaném listí nebo vzrostlé trávě, v dunách pouštních písků i na skoro nekonečných sněhových pláních.
Všechny tyto plytké i hluboké vrásky zemi vryl život a hlavně člověk. Každý chodec v lese raději kráčí po pěšině někým už vyšlapané, jako by jej uklidňovalo, že před ním tu někdo šel a ve zdraví i došel svého cíle.
Cesty byly a budou a vždy se najde někdo, kdo po nich uhání, jde, běží nebo se plazí… Někoho vedou k životnímu naplnění, úspěchu a lásce. Jiného nalákají a potom se zpod nohou vytratí a zanechají jej bez pomoci, bez rady a bez špetky obyčejného štěstí a nastrčí mu zlo, aby si ubohého snáze našlo. Nejednají podle nijakého scénáře, než že napomohou osudu. Osudu, hlouposti a náhodě, kruté a prosté všech emocí…


***


Ervín znal místní komunikace, zkratky a pěšiny jako nikdo jiný. Škodil v tom chudém okrese a jemu podobných dobré tři roky a ještě na něj nepřišli. Kradl na benzinkách, ve večerkách a malých soukromých samoobsluhách a střídal ty body zájmu tak fikaně, že vždycky unikl, kluzký jako had a chytřejší než liška.

Ervín, závislý na automatech a zadlužený až po nemyté uši vlastně krást musel. Ani si už nevedl záznamy, komu a kolik dluží a naštvaným věřitelům se dosud obratně vyhýbal. Pokud bylo moc „dusno“, stáhl se na Slovensko k bratrancům a počkal, než se situace trochu neuklidní.
Automaty miloval. Už jako desetiletý jim propadl. Když jej máma párkrát poslala nerozumně pro otce do hospody a on dostat pětku, aby se na chvíli zabavil, než namol opilý táta nedorazí poslední panáky tuzemáku. Už tehdy, sotva několikrát vyhrál, podlehl kouzlu hazardu a lehce získaným penězům.
Potom co „ochutnal“, pro rodinného štamgasta chodil dobrovolně a když tátu zabila cirhóza, docházet nepřestal i tak. Dokončil devítku a dva roky na učilišti a vyšel jako ne moc dobrý zedník a přidavač. Něco si vydělal na stavbách po okolí, aby to vzápětí nacpal do hladového chřtánu automatu, podivně odolného proti „zvracení mincí“ na oplátku. Prohrál všechno a další týden jej živila chudák máma, než dostal v pátek pár stovek za jeden, dva melouchy u známých.
Pokračovalo to neměnnou cestou ještě celé čtyři roky. Máti z mizerného důchodu skoro neušetřila a syn jí nijak neoplatil její zoufalou a nechtěnou podporu.

Stěžovala si u své obvodní lékařky, když neměla komu, a ta dobrá duše jí poradila, ať se zavčas zapíše na pořadník domova důchodců, vybudovaného na bývalé faře. Máma poslechla a dobře udělala. Když se její zdravotní stav zhoršil a po dlouho plánované operaci obou kolenních kloubů zůstala odkázaná na invalidní vozík, do domova ji vzali, sotva se uvolnilo místo. Její penze se od toho dne automaticky připisovala na konto domova a Ervín z peněz neviděl ani korunu.
Je pravda, že za mámou dvakrát přišel, v ruce opatlanou bonboniéru s těsně prošlým datem spotřeby nebo krabičku zvětralého lipového čaje. Neměl výčitky nebo pocit opuštěnosti nebo snad synovské lásky. Po pár pitomých větách o ničem přešel rovnou na věc a jenom z ní chtěl vymámit nějakou tu korunu. Neuspěl, protože u sebe hotovost nikdy neměla a později nezašel ani na deset minut…
Tehdy mu došlo, že pokud chce dál hrát: a on chce a musí a bude, nezbude mu, než si najít nějakou jinou „dojnou krávu“ nebo peníze jednoduše někde sebrat. Protože žádná žena o něj ani pohledem nezavadila, protože neměl babičky ani sourozence a nejbližší příbuzné až kus od Zemplínskej Šíravy, musel si poradit vlastními silami.

Trénoval nanečisto, obhlížel si terén, zapisoval do sešitku postřehy, které mu při loupežích a krádežích pomohou. Večery trávil u televizních krimi seriálů a filmů. Vybavil se maketou pistole, plastovou hokejkou a malým armádním nožem z bazaru. Teprve až si byl jistý, že nezpanikaří a všechno nepokazí, zaútočil.

Vybral si benzinku za městem a dobu kolem půlnoci, těsně před zavíračkou. Obsluha byla paní před důchodem, křehká a vystrašená. Vypadala trochu, jako jeho máma. S ním ani nehnulo, když jí vrazil maketu zbraně pod lícní kost a zahuhlaným hlasem zpod maskovací čepice vyštěkl:
„Naval celou kasu, ty krávo vypelichaná… Nebo to do tebe našiju, že tě dědek, co smrdí doma u televize, nepozná ani na funuse!“

Dala mu celou denní tržbu a že si k tomu nacpal do batohu i hromadu baget z chladicího boxu, pět lahví drahého šumivého vína a paklík cigaret, brala jako znamení, že už to všechno brzy skončí.

Vyvázla bez jediného škrábnutí a totálně vystresovaná čekala na vedoucího a policii. Myslela, že jí to budou dávat za vinu, že nezmáčkla tlačítko pod pultem, že se nějak nebránila. Místo toho ji pochválili:
„Zachovala jste se správně, paní Jouzová. Riskovat se nevyplatí a nikdy takovému darebáku v budoucnu nevzdorujte!“

Dostala nějakou injekci na uklidnění, tabletky a neschopenku na dva týdny. A žádné budoucno už nechtěla a zažádala o předčasný důchod.


Ervínovi se nová „práce“ zalíbila, a proto makal s větší chutí než na otravných stavbách. Sem tam něco vyhrál, aby to zase obratem utopil v dalším lákavém hazardu. Jezdil otřískanou škodovkou, kterou vždycky ukryl někde vzadu, aby si nevšimli. Jindy, pokud okolí dobře znal nebo předem prozkoumal, vychytrale použil obyčejné kolo a mizel v síti všelijakých skrytých a méně známých zkratek a prašných polních cest a cestiček.
Bral, co mu jeho nechtění mecenáši nabízeli. Někdy pět tisíc, někdy dvacet. A všecko utratil do koruny a nezbylo mu ani na párek v rohlíku a kelímek piva.

Později se pouštěl i dál. Najel několik desítek kilometrů, než si byl jistý, že je akce možná. Nasazovali svoje lidi, aby naletěl, ale jeho šestý smysl vždycky varovně zablikal a Ervín, aniž by okatě zpomalil a nabral do kanystru pět litrů benzínu (do sekačky) nebo si šel uspěchaně koupit vodu do ostřikovačů, štědře osvětlené stojany benzinky minul a pokračoval s klením další neplánovanou odbočkou, než zakotvil…


***


Stejné to bylo i dnes. Hladový, naštvaný a totálně bez koruny, měl v úmyslu vybrat jednu sámošku na okraji malé vesnice. Zrovna, co čert nechtěl, měli tam hloubkovou kontrolu, protože éra elektronické evidence tržeb, ve zkratce EET, právě začala svou, většinou živnostníků zatracovanou existenci.
Proto se trochu „vozili“ po těch malých, aby postrašili možné zákopčáky. Ervín klel celou dobu, co míjel prudce osvětlený obchůdek.

„Zkurvysyni zasraný! Moh sem si přijít aspoň na deset tisíc a snadno! Už mě ta tlustá herka pokladní zná a ví, že se mnou není sranda… Mám já to ale pech! A zrovna dneska, když „U Huberta“ instalovali novou mašinu. Tak krásnou a šťavnatou a těhotnou lesklými mincemi…“

Ervín zuřivě šlape do pedálů a stoupá do táhlého kopce k nedaleké benzince. Jeho další tip… A jestli tohle nevyjde, nechá se hostit u baru nadraným násoskou. Aspoň nějakej hřích…

Na čerpací stanici se zdá být liduprázdno teď večer kolem osmé. U dvou stojanů nikdo netankuje a obsluhu je vidět přes výlohu, jak zaujatě brejlí do tlustého katalogu. Je to nějaká mladá holka na výpomoc… Možná studentka brigádnice nebo dcera majitele. Nikdy ji tu neviděl a že tu pumpu „pumpnul“ už dvakrát…

Ervín neviděn sleze u živého plotu z kola a schová je dozadu za budovu, kde nehorázně smrdí dvě přetékající popelnice. Do ruky popadne plastovou hokejku, ujistí se, že nůž je správně v zadní kapse manšestráků. Posune si do čela vyrudlou kšiltovku a polovinu tváře schová v otřepaném šátku.
Vchází rychle a sebejistě a holčina s připraveným úsměvem odkládá katalog a trochu se zvedá z otáčecí stoličky a chce pozdravit a ochotou jen září… Ale náhle její tvář vypíná veselé vánoční žárovičky a bledne a nezáří, zato se stahuje do grimasy strachu a nejistoty a skoro zestará a zoškliví tím pocitem. A ne: do očí se mu nepodívá, jako by to nebylo košer a v pořádku a vůbec už nemyslí na to, že po ní třeba později budou vyžadovat přesnější popis…

„Brej, slečno… A že vás neznám! Nová, co? Studentka nebo na praxi nebo šéfova dcerunka…? Docela se mně líbíte… Takže, aby bylo jasno, ty malá couro: naval všecky many z kasy a budem si kvit. A jako bych tu nebyl, chápeme? Zapomeneš, že jsi mě kdy viděla a slyšela a já ti slibuju, že ti na tvou sladkou tvářičku nenamaluju nic ošklivýho. Tak co, beruško, plácneme si?“

Rád ty pitomý machny strašil. Rád nasával jejich strach a obavy, že jim nějak ublíží. Neměl na ženskou chuť nikdy. Možná je na kluky a možná není na nic… Nepátrá v sobě a nehledá odpověď, když on chce hlavně sázet a vyhrát vysněný jackpot…

Natahuje k ní ušmudlanou dlaň a v druhé přitom drží nůž a provokativně jím mává dívce před očima. Inna, (opravdu je dcerou majitele a zrovna má studijní volno a táta leží doma s chřipkou) stěží zadržuje slzy a v krku tlustý knedlík a raději jenom pomalu kývne, když ví, že by stejně sotva zašeptala. Od táty je poučená, že pod pultem kousek napravo od registrační pokladny se skrývá malé tlačítko alarmu, přímo napojené na místní policejní služebnu. Taky ví, že je jen deset kilometrů odsud. V kase jen sotva sedm tisíc a ona se bojí, že to toho kriminálníka naštve. Asi si přišel pro víc…
Rezignovaně pokladnu odemyká a z místa se ani nepohne.

Chmaták se bez okolků natáhne přes pult a trochu ji odstrčí stranou, aby mohl líp k otevřenému šuplíku s bankovkami. Hrabe nedočkavě šustivé papírky, ani je nepočítá a cpe plné hrsti do záňadří maskáčové bundy. Teď, teď ji skoro nevnímá, když se naklání, aby dosáhl až dozadu. Inna rychle a bez přemýšlení ukročí a zmáčkne ten zpropadený knoflík alarmu.
Jak byla pošetilá… Ervín ji uviděl koutkem oka a ve vteřině jí svírá obě křehká zápěstí a kroutí jí rukama a plive jí do tváře zuřivé nadávky. A nestačí mu, že dívka pláče bolestí a nestačí mu, že se mu zalykavě omlouvá. Třískne jí hlavou o roh kovové pokladny až to zaduní a potom divně křupne. A ona se trochu sesune, tvář na krví potřísněném pultu, když jí z hluboké trhliny na spánku v tlustém prameni stéká a taky trochu tryská rubínově tmavá tekutina. A nohy se jí škubou a panenky dříve tak pěkně zelených očí se divoce protáčejí a stáčejí dozadu do hlavy. A její nevinná ústa chroptí a šklebí se nevědomky a zuby skřípou v tom marném boji a koušou do jazyka až do krve.
A potom znehybní a zvláční a celá padá na zem a naposled se zachvějí konečky prstů ruky, která stiskla to osudné tlačítko.

Zloděj oběhne za pult a s nijakým výrazem ji zkontroluje. Je mrtvá, to ví s jistotou, když j na jejím zápěstí ani na krku nenahmatá ani stopu úderů srdce.

„Máš, cos chtěla, mrcho vychcaná. Trochu jsi mi to pokazila, ale mě nedostanou…“

A vybíhá rychle ven a dozadu ke kolu. Během toho spěchu v hlavě hledá odpovědi.
„Kdy se to, do prdele, pokazilo? Tehdy u té sámošky s úřednickou šťárou? Tehdy, když jsem zahlídl tu mladou nicku v osvětlené prodejně benzinky? Anebo tehdy, když jsem ji na vteřinku pustil z očí…?“

Nadává si do pitomců a vzteklounů a dumá, kdy začal být tolik plný agrese. Nikdy nikoho nezmlátil a uměl jenom vyhrožovat a zastrašovat. Jo, to mu šlo dobře, hlavně u ženských. Ty si až ucvrknávaly hrůzou, když na ně spustil. Ale praštit s ní a zabít…? Tohle od sebe samotného nikdy nečekal. Až jej to zaskočilo. A zkoumal zpětně, zatímco hledal z toho všeho cestu ven, jak se přitom činu cítil. A zjišťuje s odstupem, že absolutně nijak. Je mu to jedno, stejně jako mu byla ukradená ta mladá holka. Je mu jedno, že ji zabil a je mu u prdele, že umřela… Tak to je…

A najednou slyší houkačku a nahlas kleje a hází kolo zpátky za popelnici a hledá, kudy by unikl. Nic, jen pevná hradba vzorně zahuštěných tújí živého plotu, zastřiženého jako podle pravítka do dvoumetrové výšky. Cpe se mezi kmínky dole, ale jsou opravdu nahusto, sotva pětadvacet čísel od sebe a větvičky jej píchají do tváří, jako by spravedlnosti pomáhaly…

Když už to vzdává a chce oběhnout budovu z druhé, nechráněné strany, když slyší, jak vepředu prudce zastavuje policejní vůz, když slyší i tlumený štěkot psa a klidné povely psovoda, tehdy se jeho poraženým očím ukáže cesta ven. V živém plotu, přímo před jeho napůl se otáčejícím trupem je kulatý černý otvor, vstup do volné zóny k lesu a hučícímu potoku v něm…
Neváhá a protáhne se jako kočka mezi pichlavými větvičkami a mizí vtom temném průchodu. A sotva utichne šelest jeho kroků, stěna jehličnanů se zase uzavře a cesta, která tu byla, zmizí stejně jako Ervín, zloděj a ponovu i vrah…


Inně v posledních okamžicích před smrtí prolétly hlavou lehouncí motýli myšlenek, než se rozplynuli v šedé a potom, jako smola černé stěně nicoty. Umírala v hrozných bolestech a myslela s láskou na Erika, svého kluka, kterého se chystala představit v neděli rodičům. Umírala a plná smutku a zklamání si uvědomovala, že k tomu nedojde a ona jej už nikdy nepohladí a nepolíbí. Umírala s vědomím, že opouští všechno a všechny, na kterých jí záleželo, a proto ty dvě horké a obrovské slzy marnosti, jež splynuly s krví kolem její hlavy a jakoby ani nebyly. V té tmě, která ji naráz obklopila, dusila a svazovala, táhla někam pryč a studila a lepila se k ní, jako temná milenka, v té tmě se rozhodla…


Ervín jde nějakou dobu cestičkou a za chvíli už neslyší nic než nesrozumitelné ruchy tam vzadu u benzinových stojanů. Nějakou dobu má k dobru, než přivolaná hlídka vyhodnotí situaci, než pes najde stopu… V té tmě má výhodu a doufá, že brzy narazí na vodu a tou svoje stopy smyje z povrchu země, jako hříšník z ruky svěcenou přeprškou z mramorové misky při mši. Pěšina je úzká a stáčí se mezi kmeny na okraji lesíka a Ervín si znova oddechne a sám sebe pochválí, jak všechno vychází.


***


Než se mu podaří splynout s okrajem lesa, někdo mu jde v ústrety. Spíše to vypadá, že pluje než kráčí, ladně a přízračně a nepohybuje koleny ani rukama, a přece je mu blíž a blíž. Postava jemně svítí ze tmy a je štíhlá až křehká a hlava skloněná a ruce natažené, jako by Ervín byl někdo známý a dlouho očekávaný. Někdo, koho ta neznámá bytost ráda uvidí a přivítá.

Nakonec se oba zastaví pár kroků od sebe a Ervín se opatrně ptá:
„Brej, paninko… Známe se? Bych se nerad mýlil, ale žádnou příbuznou nemám krom tetky ze Slovenska a ta je oproti vám třikrát tak oplácaná… Hádám, že nebudete ani hospodská, pečovatelka od mámy z domova ani bývalá učitelka ze základky. Vážně nevím, ale myslím, že jste si mě s někým sakra spletla, ženská…!“

A trochu couvne – ústupek, který by od sebe nečekal a dumá, kudy tu praštěnou osobu obejde a nadskočí jako školák, když jej ona vezme za paži. Drží ji pevně až to bolí a teprve potom zvedne obličej z opony zacuchaných plavých vlasů, aby mu pohlédla zblízka do tváře. Její oči v chorobně bledém obličeji planou a propalují se mu do hlavy. A tehdy, teprve tehdy, se Ervín pomočí hrůzou a doslova zcepení, neschopen ničeho, natož hlasu ve staženém hrdle.
Mladá žena se drobně pousměje:
„Přece se známe, Ervínku… Viděli jsme se před chvílí, mluvili jsme spolu a máme spolu i tajemství, viď?“
Inna nebo cosi jí podobného, se znova usměje tak hořko-smutně, že sova tam hluboko v lese zahouká mrazivou výzvu k lovu a hejno pištících netopýrů se přežene nad Ervínovou hlavou a poryv ledového větru se na cestičce zatočí v divokém víru z listí, kousků kůry a drobných šišek modřínů.

„Já… Já… skoro vás neznám, slečno… Já to nechtěl tak moc, však víte… Hlavně, když jste v pořádku… Zapomeneme na to, co říkáte…? Peníze vám všecky hned tady vrátím a vy nic neřeknete policii ani rodičům a nikdy jste mě neviděla… Platí?“

A vrah horečně rozepíná nešikovnými tápajícími prsty bundu a vyhazuje Inně k nohám ubohé chomáče tisíci a stokorun a doufá, že tím všechno urovná. A doufá, že ten hrozný pocit, husí kůže po celém těle, sevřený krk a ochablost paží a nohou pominou a on jí uteče…

A znova ta ostří slov, jež mu sekají do mozkových závitů, jako cepíny lezců do stěny kaňonu:
„Milý Ervínku… Já nechce tvoje peníze a nechci tvoji omluvu… Už je pozdě, víš… Bylo pozdě, už když jsi vešel a zastrašoval mě. Bylo pozdě, když ses proti mně rozmáchl svou špinavou prackou. A náš vztah začal, když jsi mě zabil… Ano, nediv se tomu: ZABIL jsi mě, ty hnusný vrahu! A proto tě nikam nepustím a nic nesplatí, nesmyje ani neodčiní tvoji vinu. Vezmu tě sebou do tmy a není, co by mi v tom zabránilo…“

Ervín se zachvěje a vibrace jej neopouštějí a zuby mu cvakají a drolí se razancí té smrtelné třesavky. A z koutků nekanou slzy hanby, ale krev viny a ze všech pórů vzlínají drobné karmínové krůpěje a celé tělo jej pálí a mrazí zároveň a zmítá se v křečích a nelidské bolesti, která mu kroutí srdcem a tlačí na mozek a oči už jsou celé utopené v krvi.
A Inna jej bere do náruče a chlácholí a hladí, ale jenom napohled. Rdousí je a drtí silou mrtvé a pálí kyselinou dlaní a prstů. Nakonec tu zůstává jen nechutná hromada masa a kostí, mrtvá víc, než je možné.

Pomstila se… Odchází, ztrácí se a mizí, vstřebávána zrcadlem nicoty a naposled se nocí mihne třpyt jejího zeleného oka. A potom je ticho tak hluboké, že šramot v křovisku zazní jako křik. Vyběhne smečka tří černých psů a všechno, co z Ervína zbylo, odtáhnou s vrčením a hašteřením z cesty. Ani krev tu nezbude, slízaná z prachu třemi drsnými jazyky.

Cesta, jež byla stvořena Inninou touhou odplaty mizí také, horečně zatravněná ostřicí a prorostlá svízelí a žahavými trsy kopřiv a bodláků…


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 phaint 24.11.2016, 13:32:05 Odpovědět 
   Wow, to je Erben v próze! Umíš krásné popisy a vůbec, moc dobře se to četlo. Malinko mi stály chloupky vzadu na krku, i když člověk tušil, co bude... Můžu se než ztotožnit s prvním odstavcem, možná bych parafrázovala první větu, že naše planeta je protkána taky hustou sítí spojnic odnikud NIKAM - a Ervín se vydal po jedné z nich.
Chybek jsem si všimla jen pár a už si je nepamatuju, možná jen tohle:
"počkal, než se situace trochu neuklidní" - takhle by tam muselo být "jestli" místo "než". Jinak by to muselo být "počkal, až/než se situace trochu uklidní".
1.
 ze dne 25.11.2016, 13:03:55  
   Tilda: Děkuji za tvé zastavení a děkuji, že se líbilo. I já si všimla chyb a už bylo pozdě, ale prošlo mi to... a Ervín byl pitomec!!! T.
 Šíma 23.11.2016, 18:22:55 Odpovědět 
   Zdravím.

Musím souhlasit s textem, že v našich životech existuje velké množství cest a křižovatek (nejen těch skutečných, ale i těch životních). Náš hrdina se ubíral cestou lupiče a násilníka. Vražda na benzínce se mu však vymstila a přestože jej obešla spravedlnost světská, semlely jej ony pomyslné boží mlejny a stal se obětí duše oné mrtvé dívky. A jeho cesta na zemi skončila kdesi na okraji lesa. Začátek tohoto příběhu měl formu úvahy a zamyšlení (všechny cesty přeci jen vedou do Říma), aby přešel v povídkový text, ve kterém hlavní hrdina (patologický hráč a zloděj) jde svou cestou, která ve výsledku vede do záhuby. Samotná poenta má až baladický nádech, přeci jen škoda mladého dívčího života. Text je napsán čtivě, práce šotků Překlepníčků jsem si nevšiml.

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 23.11.2016, 19:17:25  
   Tilda: Zdravím,
velice děkuji za přečtení i hodnocení. Bylo mi ctí!
T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Zemí jede vlak
Centurio
Stopy myšlenek ...
Heartless Girl
Posel smrti V: ...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

Za zavřeným oknem
sperglovka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr