obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je paměť, která touží."
Honoré de Balzac
obr
obr počet přístupů: 2915287 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39387 příspěvků, 5727 autorů a 389805 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Psanec Paul „Kolt“ Sutter – Arizona 2057 ::

 autor Danny Jé publikováno: 24.11.2016, 19:47  
Kapitola 3-4
 

Kapitola 3



Muž z minulosti.


Starý Gary říkal, že minulost tě jednou dožene. Jen jsem to odkýval a každého, kdo mě mohl s mojí minulosti spojit, jsem odprásknul. To bylo však před dvěma roky. Teď se snažím žít poklidný život a hlavně na sebe moc neupozorňovat. Stále existuje spousta lidí, kteří by mě nejraději viděli mrtvého.


„Slyšíš to?!“ probudila mě Bianka.
„Ne. Co bych měl slyšet?“ udivil jsem se a otevřel oči.
„Obleču se a půjdu se podívat ven.“
„Zůstaň tady,“ snažil jsem se jí zadržet, ale měla svojí hlavu, pokud šlo o moji bezpečnost.
Že se vůbec o něco snažím, sám jsem ji tak naprogramoval.

Po chvilce se vrátila.

„Možná nějaké vzdálené zvuky Coven Townu,“ pronesla a lehla si vedle mě.

Pousmál jsem se a usnul.


* * *

Probudil mě podezřelý hluboký tón. Bianka byla pryč, což byla druhá podezřelá věc. Sáhl jsem za stolek a vytáhl zbraň. Rezervní zbraň. Kolt ráže 8mm. Reverend Finisher. Ten byl vyrobený na zakázku. Rok výroby 2048.

„Bianko?!“ zvolal jsem její jméno.

Neozývala se, to bylo podezřelé.

„Grifine?“ zkusil jsem jediného padoucha, který mě napadl, že by se tu mohl ukázat.
„Grifin už není mezi námi, pane Fleete!“ ozval se hlas za rohem.

Takže Grifin je už po smrti. Rozhodně jim musel vyzradit, kde bydlím. A vzhledem k tomu, že ho Bianka ponížila, udělal to s radostí. Jen se přepočítal s tím, že by ho ten někdo mohl nechat žít. V tom se opravdu přepočítal.

Sotva jsem se přiblížil ke dveřím. Výstřel ze samopalu, mě zastavil.

„Kde je Bianka?“ zeptal jsem se.
„Spíše byste se měl zajímat o to, proč tu jsme a nechat androida jeho osudu,“ odvětil mužský hlas.
„Kdo jste?“
„A záleží na tom?“
„Rozhodně.“

Vzápětí jsem zaslechl nějakou ženskou, která něco říká jiné osobě. Ten hlas mi byl povědomej. Sakra!

„Kiro?!“ vyhrkl jsem.
„Jak víš, že jsem tady?!“ ozval se ženský hlas.
„Kde máš bratra?“ zeptal jsem se.
„Jsem tady také, neboj,“ ozval se silný mužský hlas. Elvis.


Jsou to oba, pomyslel jsem si. Kira přezdívaná Konvička a její bratr Elvise, kterého zřejmě pustili z vězení. Oba se živí jako nájemní zabijáci. Živí se někdo také něčím jiným?


„Dobře, našli jste mě. Co bude dál?“ zeptal jsem se.
„Je to jednoduché, pane Fleete. Vzdáte se a já vás odvezu do Breaktownu…“
„…a dostanete za mě odměnu,“ doplnil jsem.
„Ovšem,“ zasmál se neznámý.
„Fajn, tady je zbraň,“ pronesl jsem a vyhodil pistoli ze dveří.
„Kdo však řekl, že musíte být živý, pane Fleete,“ rozesmál se neznámý.
Ještě, že jsem si u sebe nechal svůj kolt Reverend Finisher.

„Myslel jsem, že to chcete bez krveprolití,“ dodal jsem a přemístil se k druhému rohu místnosti.
„Tche!“ sykla Konvička a spustila salvu ze samopalu do dveří.

Když vystřelila určitou dávku, přemístila se k místu, kde jsem z druhé strany stál já.

„Jdu si pro tebe, Kolte, nebo jak se to teď jmenuješ!“ vykřikla Kira.

Bylo to jako by stála hned vedle mě.

„Jsem Deny!“ ozval jsem se a ve stejném okamžiku jsem zmáčkl spoušť

Kira se otočila za hlasem, ale uhnout střele už nedokázala. Střela ji zasáhla do krku.

„Aááárgh,“ vyjekla a spadla na zem.
„Jenom vykrvácíš,“ pronesl jsem a dírou, kterou jsem výstřelem vytvořil, jsem zamířil na neznámého muže, který stál vedle Bianky.
Jsi další na seznamu, šeptl jsem a vystřelil.

Střela našla svůj cíl v jeho hrudi. Rána ho odhodila na stěnu. S čím jsem však nepočítal, že byl připravený na všechno. Když ho má střela zasáhla, stačil zmáčknout jakýsi předmět, který držel v ruce. Nastal menší výbuch, který utrhl Biance levou paži. Bianka ani nepípla, jen se podívala na rameno, které se právě oddělilo od jejího těla.


„Ne!“ vykřikl jsem a bouchl do zdi.

Ve stejnou chvíli, kdy nastal malý výbuch, se objevil ve dveřích Elvis.

„A teď je řada na mě!“ odsekl a spustil střelbu ze své brokovnice.
„Sakra!“ sykl jsem a uskočil do strany.

Jeho střelba mě však dostihla. Zasáhl mě do nohy a do boku. Noha na tom nevypadá moc dobře, ale ten bok přežiju, pomyslel jsem si.

„Dostanu tě!“ zařval.
„Běž pomoci své sestře, jinak vykrvácí!“ vykřikl jsem ve snaze, že si rozmyslí další střelbu. Věděl jsem, že je dávno mrtvá.

Opravdu ho to zastavilo. To byla moje výhoda. Mohl jsem se přesunout a zaujmout nějakou slušnou pozici, odkud bych ho mohl sejmout.

„Moje sestra je mrtvá!“ vykřikl a snažil se znovu zaměřit místo, kde jsem před chvíli ležel.
„Jsem tady Elvisi!“ pronesl jsem s klidným hlasem z jiného místa a dvěma výstřely do hrudě jsem ho sundal.

Ani nepípl. Jeho těžké tělo se zakymácelo a dopadlo na dřevěnou podlahu. A to jsem ji v loni lakoval…


* * *

Bylo hotovo. Tři útočníci ukončili svůj bídný život v mém domě.

„Sakra!“ zalamentoval jsem.

Nic z toho se nemuselo stát, kdyby se ten idiot Grifin do mě nenavezl. Ale možná by mě prásknul pro peníze, pomyslel jsem si.

„Bianko?!“ vykřikl jsem.

Ticho.

Vždyť tam sedí, proč neodpovídá?

„Bianko?!“ opakoval jsem.

Znovu ticho.

„Sakra!“ odsekl jsem a snažil se přesunout své raněné tělo do vedlejší místnosti.

Svůj kolt jsem si strčil za kalhoty, kdybych ho musel znovu použít. Štěstí přeje připraveným. Co kdyby se najednou objevil další útočník.


* * *

Jakmile jsem se vyplazil z místnosti, Bianka mě uviděla. Snažila se hned roztrhnout řetěz, kterým byla svázaná. S jednou rukou jí to šlo špatně, ale dokázala to. Vstala a vyrazila ke mně. Zvedla mě a pomohla mi do postele. Okamžitě se o mě postarala jako zkušený zdravotník. S jednou rukou jí to šlo špatně, proto jsem samozřejmě nabídl své ruce, které stahovaly ránu na noze.

„Bianko!? Slyšíš mě?“

Všiml jsem si, že vůbec nereaguje. Co to s ní udělali?

„Asi přijdeš o nohu, Deny,“ pronesla jako by mě neslyšela.

Něco mě napadlo. Tak jsem na ní zamával a nastavil ruce, jako že chci obejmout. Pochopila to. Naklonila se a já jí nahmatal pod vlasy nějaký předmět. Když jsem ho vytrhl. Bianka mě odstrčila a udělala krok stranou.

„Bianko, to jsem já Deny?!“
„Já vím. Už tě slyším!“ odvětila.
„Tímhle tě vyřadili,“ ukázal jsem.
„Ten muž s brýlemi. On měl nějaký předmět v ruce a tím mě ovládal.“
„Ano, vím.“
„Ta ruka se opraví,“ dodala a pousmála se, jako by se nic tak strašného nestalo.

Vlastně nestalo. Byla android. Jestliže najde v garáži potřebné součástky k opravě, opraví se. Ale já? Cítil jsem, jak ztrácím sílu.

„Postarám se nejdříve o tebe,“ pronesla a snažila se mi ošetřit bok.
„Bianko, jen mi přitlač tu látku k ráně a běž do garáže. Tam se zkus najít tu náhradní, co nemá dva prsty. Výbuch nepoškodil kloub, takže ji můžeš klidně použít…“
„…musím ti pomoct,“ přerušila mě.
„Když budeš mít obě ruce, pomůžeš mi mnohem víc,“ zastavil jsem ji a ukázal na okno. Směrem ke garáži.
„Dobře,“ kývla a odešla do garáže.

A já to tu přečkám, usínal jsem…


* * *

Probudil mě hlas Bianky.

„Deny, vstávej!“
„Jo, jen jsem si trochu zdřímnul.“
„Teď se o tebe mohu postarat,“ pousmála se a pustila se do mé nohy, která byla stažená opaskem, aby nekrvácela.

Bolelo to jako svině, ale se zatnutými zuby jsem to musel překonat. Do nemocnice nemohu. To jsem věděl. Okamžitě by podle čipu poznali, kdo jsem. Centrální čip. Jedna z vymožeností předchozí vlády. Kamkoliv přijdete, nikdo se nebude muset zabývat prokazováním totožnosti. Dárek k plnoletosti.

„Ta noha vypadá špatně, Deny,“ pronesla Bianka.
„Podej mi founa, zavolám Mechanikovi.“
„Dobře,“ kývla a během minuty byla zpět i s mým founem.


*

„Slyším,“ ozvalo se na druhé straně.
„Tady, Kolt.“
„Kolte, ještě dýcháš?“
„Překvapil jsem tě?!“
„Co pro tebe mohu udělat?“
„Potřebuju, abys mi udělal nohu.“
„Tobě nebo té tvé holce?“
„Mě.“
„Co se stalo?“
„Sourozenci Agostini mě připravili o mou pravačku.“
„Je to zlé?“
„Koleno je v pohodě.“
„Takže od kolena dolů?“
„Ano.“
„Měl bych to vidět.“
„Já vím.“
„Kde jsi?“
„V Coven Townu tě vyzvedne moje holka.“
„Dobře. Kde bude čekat?“¨
„Za digitálním bilboardem. Je tam jediný. Moje vznášedlo poznáš.“
„Máš pořád tu modrou rachotinu?“
„Ano.“
„Chápu. Nostalgie.“
„Ano.“
„Dobře, za dvě hodiny na místě,“ dodal Mechanik a zavěsil.


*

Podíval jsem se na Bianku.

„Vím, co mám dělat,“ předběhla mě.
„Dobře, leť opatrně. Kdyby se ti něco nezdálo, zmiz,“ dodal jsem a s pomocí Bianky jsem se posadil.
„Zvládneme to,“ poznamenala a vyrazila do vedlejší místnosti.
„Kam jdeš?“
„Trochu poklidím a pak vyrazím,“ odvětila a začala uklízet mrtvoly, které pak hodila do venkovní drtičky odpadku. Poté se vrátila do domu a uklidila zbývající nepořádek.

Já jsem mezitím usnul.








Kapitola 4



Mechanik Jim.


Když jsem se probudil, mechanik stál nade mnou.

„Měl si štěstí, Kolte,“ poznamenal tiše.
„Už jsi tady?“
„Jo.“
„Kde je Bianka?“
„Šla mi připravit nádobíčko.“
„Jak to vypadá? A po pravdě?“
„Koleno je zachráněné, takže ti mohu dát ocelovou protézu. Od kolena dolů,“ odvětil.
„A co dát mechanické koleno a zbytek An11?“ zeptal jsem se.

Překvapil jsem ho.

„Co víš o An11?“ udivil se.
„A máš to?“
„Je to nejnovější technologie, kterou CTA dostala na trh.“
„A máš to?“
„Jasně, že mám.“
„A tady?!“
„Vozím jeden čip vždycky sebou. Nikdy nevíš, kdy se ti to bude hodit.“
„A dneska se ti to bude hodit,“ pousmál jsem se.
„Stojí to půl milionu. Známe se už dlouho, Deny, ale…,“ zastavil se na okamžik. „…máš na to?“
„Mám, Jime. Nikdy bych ti nebyl dlužný.“
„Nikdy si nebyl, to je fakt,“ přitakal.
„Takže?“
„Půjdeme na to,“ pokynul hlavou a počkal, než dorazí Bianka.

Jakmile dorazila, přenesla mě do obýváku, z kterého se stal v tuto chvíli operační sál.

„Za hodinu se uvidíme, Deny,“ pronesl Mechanik a něco mi vstříkl.

Usnul jsem během několika minut.

„Ty jsi doktor?“ zeptala se Bianka zvědavě.
„Ano,“ odvětil Jim Mechanik.
„A proč ti říkají Mechanik?“
„Ty jsi android, proč ti říkají Bianka?“ zeptal se vzápětí Mechanik.
„Je to jméno,“ odvětila.
„A tohle je moje přezdívka,“ poznamenal Mechanik a ukázal na mé tělo.
„Mohu tu zůstat?!“ zeptala se Bianka.
„Ovšem, ale už se mě na nic neptej. Nech mě pracovat.“
„Dobře,“ pokynula hlavou a sledovala, jak jeho ruce s pomocí chirurgických nástrojů odstraňují mojí zmrzačenou nohu.

Spal jsem, ale už v té chvíli jsem si představoval, jaké to bude. S ocelovou nohou.


* * *

Po dvou hodinách.

„Je vzhůru,“ ozvala se Bianka, která celou dobu stála u mě.
„Co říká?“ zeptal se Mechanik.
„Jen otevřel oči,“ odvětila.

Mechanik přistoupil k mé posteli.

„Jak se vede?“ promluvil na mě.
„Mám sucho v puse,“ odvětil jsem.
„Co bolest?“
„Cítím něco v koleni.“
„Pálivou bolest.“
„Jo.“
„Čip s nanoboty bude ještě další tři hodiny pracovat.“
„A pak?“
„Pak budeš cítit, jako bys měl opravdovou nohu.“
„Jsem zvědavý, jaká bude chůze.“
„V první chvíli budeš balancovat, ale nanoboti ti pomohou. A další výhoda…,“ pozvedl prst. „…když někoho nakopneš, tak to rozhodně nerozchodí.“
„S kolika kufry si přijel, Jime?“ zeptal jsem s úsměvem na tváři.
„Mobilní operační sál není nic jednoduchého,“ odvětil Jim.
„Jsem rád, že stále mám tvé číslo,“ dodal jsem a přivřel oči.
„Necháme tě odpočívat,“ pronesl Jim a podíval se na Bianku.


Ta kývla a odešla do kuchyně, kde si sedla a dívala se z okna ven.


* * *

Když jsem se opět probudil, zaslechl jsem zvuk motoru.

„Bianko, kdo je to?!“
„To je Kevin Mlátička,“ ozval se Jim.
„Co tady dělá?“
„Trochu jsem se poptal, kdo ti jde po krku. A Kevin ho našel.“
„Jako toho, kdo mě chce vidět tuhýho?“
„Jo.“
„A kdo je to?“
„Samouel Burbon.“
„Neznám.“
„Ale on zná tebe.“
„V jednom baru jsi mu sejmul bráchu.“
„Chápu. Je naštvanej,“ odsekl jsem.
„Tady ho máte,“ ozval se hlas, který vyšel z vedlejší místnosti. Poté se ozvala rána. Jako když dopadne na zem pytel cementu.

To byl Kevin Mlátička.

„Jsem snad tvůj oblíbenec, Jime?“ zeptal jsem se.
„No, řekněme, že mám i své důvody,“ odvětil Jim.
„Už jsi našel toho, kdo zabil tvojí dceru?“
„Ještě ne, ale už se k tomu blížím.“
„Možná jsi měl zůstat na východě a nevracet se do Arizony,“ dodal jsem a otřel si pot z čela.
„Je to jedno, kde žiješ. Celá Amerika je prohnilá. Všechna ta pomyslná demokracie, monitorovaná tajnými složkami. Po druhé světové se začali roztahovat do celého světa. Narušovali řád různých zemí a své důvody schovávali za lidská práva. Bylo to vždycky jen vměšování kvůli prospěchu a moci…“
„…to je historie, Jime,“ snažil jsem se ho uklidnit, když jsem viděl, jak se v něm začíná probouzet hněv.
„Co je to za stát, kde si můžeš v obchodě koupit náboje, ale když si chceš koupit cigarety, musíš se legitimovat. Není to ironie?“
„Svět je plnej grázlů,“ dodal jsem.
„Ne, svět jako Amerika je plnej grázlů. Ulice jsou plný zmrdů. Každej z nich je hrdej na to, že jsou Američani, ale už nevidí, co takoví Američani způsobili v Evropě, v Asii a nakonec i v Austrálii. Jen si vzpomeň na válku s Mořskými ďábly. To byl výsledek jejich experimentů na lidech v roce 2023.“
„Co uděláme s tím Burbonen?“ zeptal jsem se a snažil se změnit téma.
„Šel po tobě, chci vědět proč. Pak se ho zeptám na jméno Bill the Boy,“ odvětil.
„Kdo je Bill the Boy?“
„Překupník.“
„S čím?“
„S čímkoliv.“
„Myslíš, že on bude vědět, kdo prodal tvojí dceru do Chickyho botelu?“
„Určitě.“
„Dobře, vyslechneme ho,“ souhlasil jsem a snažil se zvednout.
„Už to chceš zkusit?!“
„Jasně, že jo. Nebudu tu ležet celý dny jako mrcha.“
„Okej,“ kývl Jim a pomohl mi na nohy.

Než se mě však dotkl, byla tu Bianka. Jako na zavolanou. Jako kdyby nás slyšela. Samozřejmě, že nás slyšela. V první okamžik jsem ztratil stabilitu. S tou mi však pomohla Bianka a během několika minut, čip s nanoboty.

„Stojím, super!“ pronesl jsem s nadšením.
„Bezva!“
„Jo, je to síla. Ani ta noha není tak těžká,“ poznamenal jsem.
„I kdyby trochu byla, zvykneš si,“ dodal s úsměvem Jim a vyrazil do místnosti, kde se válel na zemi igelitový černý pytel a v něm Samouel Burbon.

Hned vedle něho stál svalovec Kevin Mlátička. Napůl člověk a napůl kyborg. Ten chlap už má skoro polovinu těla ze železa, pomyslel jsem si, když jsem se objevil v místnosti.

„Kevine, zdravím,“ pozdravil jsem a postavil se před černý pytel.
„Jsi menší, než jsem myslel,“ poznamenal místo pozdravu.
„Ty taky myslíš?!“ rýpl jsem si do něho.

Zavrčel, ale zůstal stát. Přece jenom kvůli náhlé osobní nevraživosti tady nebyl.

„Vyndej ho z toho pytle, Kevine!“ rozkázal Jim a ukázal na křeslo. „Jasný,“ kývl kyber svalovec a rozepnul černý pytel.

Samouel Burbon se začal probouzet.

„Jen se dívej, já to z něho dostanu!“ řekl Jim a podíval se na mě.

Hned mi bylo jasné, že když nepomohou pěsti, na řadu přijdou mechanické nástroje, kterých zde má Jim opravdu dost.


* * *

Samouel Burbon seděl spoutaný na židli a prohlížel si všechny přítomné. Když uviděl mě, zarazil se a odplivl si na zem.

„Příště tě dostanu!“ vyhrkl.
„Ten kdo tě sem přitáhl, jsem byl já,“ ozval se Jim. „A když odpovíš na všechny mé otázky, možná tě nechám jít.“
„Všichni jste mrtvý. Nevíte, kdo za mnou stojí,“ ohradil se Burbon.
„On,“ ukázal jsem na Kevina Mlátičku.
„He, he,“ zasmál se Burbon.
„Kde najdu Billy the Boye?“ spustil Jim.
„Nevím.“
„Špatná odpověď, Same,“ odsekl Jim.
„A co s tím uděláš?“ pousmál se Burbon.

Jim Mechanik na to neodpověděl, jen hlavou kývl na Mlátičku. Ten se usmál a zasadil Burbonovi jednu ránu do ramene, až to křuplo. V tom se místností rozezněl strašlivý výkřik.

„Okamžitě mě pusť, nebo si to s tebou pan Groover vyřídí,“ pronesl Burbon.

Bolest ho táhla do předklonu.

„Ještě jsme neskončili,“ ozval se znovu Jim. „Stále jsi mi neodpověděl, kde najdu Billy the Boye.“

Mlátička ho zatáhl za vlasy, aby se narovnal a odpověděl.

„Nevím,“ odsekl Burbon.
„Opět špatná odpověď,“ řekl Jim.
„Zeptejte si pana Groovera, ale to byste mě museli pustit a bejt fakt hodný, abych se přimluvil…“

Už to nedořekl. Jim kývl na Mlátičku a ten mu zlomil ruku.

Burbon začal křičet. „Děláš si srandu?!“

Krev vytékala z rány a Burbon skučel jako zraněné zvíře. Musela to být bolest jako kráva, pomyslel jsem si. Kdyby však odpověděl, na co se Jim ptal, nemusel tolik trpět.

„Nebudu mít slitování!“ vykřikl Jim a pozvedl obočí.

Kevin Mlátička mu sáhl na druhé rameno a čekal na povel.

„To nemyslíš vážně?!“ vyhrkl Burbon se zaťatými zuby.
„Jen mi řekni, co chci! Jinak ti utrhne celou ruku,“ pronesl Jim.
„Ty hajzle!“ vykřikl Samouel.

V jeho očích se dal číst, že je dostatečně vystrašený a motivovaný, aby prozradil, kde je Billy the Boy. Pokud to ví. A Jim si by jistý, že to Burbon ví.

„Tak co Same!“ ozval se znovu Jim.
„Billy the Boy je v pouštním městě Grand Gibbon,“ odpověděl Burbon.
„Jestli mi lžeš, Same?!“ pohrozil mu Jim pěstí.
„Víš, kde mě najít a rozhodně budu teď pár dní v nemocnici,“ procedil mezi zuby.

Začínal mít problémy s dýcháním. Skoro nám omdlel před tím, než prozradil, kde se Billy nachází.

„A kdo ti zaplatil, abys šel po Denym?“
„Groover,“ odvětil Burbon.
„Myslel jsem si to,“ dodal Jim.

Poté levou rukou dal signál Kevinovi, aby to ukončil. Smrt přišla nečekaně a rychle. Kevin Mlátička mu zlomil vaz.


* * *

Mrtvolu Samouela Burbona uklidil Kevin zase zpátky do pytle. Odnesl ho do auta a tam počkal na Jima Mechanika.

„Takže jdeš po Billym?“ zeptal jsem se.
„Říkal jsem ti, že dostanu všechny, kteří můžou za smrt mé holčičky,“ odvětil Jim.
„Dej jim co si zaslouží, Jime,“ mrknul jsem a podal mu svou ruku.

Potřásli jsme si rukama.

„Peníze mi pošli zase po té své holce. Do týdne!“ upřesnil Jim.
„Ovšem,“ zlehka jsem kývl a strčil své ruce do kapes.
„Jsi jako Cowboy, Deny,“ pousmál se Jim a nastoupil do připraveného vozu.
„Cyber Western Alliance,“ podotkl jsem s úsměvem na tváři a strčil obě ruce do kapes.

Kevin Mlátička už seděl za volantem a netrpělivě prošlapoval pedál plynu.

„Šťastnou jízdu a ještě jednou velké díky,“ poděkoval jsem a pozvedl bradu.

Jim se jen pousmál a otočil se na Kevina. „Tak jedeme!“

Auto se odpíchlo. Oblak kouře a prachu se okamžitě zvedl.

„Do prdele, co tam leje,“ odsekl jsem a zalezl rychle dovnitř, kde stála Bianka a sledovala mě.
„Copak?“
„Koukám.“
„To vidím.“
„Ta noha je perfektní,“ poznamenala.
„Jsme si trochu podobní,“ dodal jsem s úsměvem na tváři.
„Ne tak docela, Deny,“ zareagovala Bianka.

Deny jen pozvedl ramena a nechal to být.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 24.11.2016, 19:46:23 Odpovědět 
   Zdravím.

Čtivé pokračování sci-fi kovbojky. Fandím všem kladným (i záporným) hrdinům, protože kdyby šlo vše jako po drátkách a nic se nedělo, byla by to nuda, což se o tomto textu říci nedá. Těším se na pokračování.

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 24.11.2016, 23:56:05  
   Danny Jé: Zdravím,

děkuji za komentáře. A jsem rád, že to je čtivé. Svět se skládá s dobrých a špatných lidí (obecné rozdělení) tak je to i v knihách Good Guy and Bad Guy (Dobrý a zlý) a mnohdy i ve filmu se nám líbí záporáci :)

hezký večer
 ze dne 24.11.2016, 21:48:55  
   Šíma: P.S. Minimálně jednou jsem si všiml práce šotků Překlepníčků (při psaní ji a jí), ale holt jsou to prevíti a musí si vždy "dupnout" na tu či onu klávesu, ať se autor vzteká.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
Kapitán Smrt - ...
Siggi
Ty a ja
MarkízDeSade
Moje poprvé
Edith
obr
obr obr obr
obr

S kohoutem na víně (i bez něj)...
Irrecoverable
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr