obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Důvěra a láska musí chodit pospolu."
B. Němcová
obr
obr počet přístupů: 2915662 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39762 příspěvků, 5802 autorů a 392283 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: SRUB ::

 autor Tilda publikováno: 28.11.2016, 20:02  
Otřepané téma snad nověji podané na talíři s chutnou oblohou...
 

SRUB

Probírá se pomalu a stoupá ode dna z té černé vazké hlubiny a v krku klubko ostnatého drátu a v puse pachuť krve z rozkousnutého jazyka. Nakonec se dokáže pomalu nadechnout, i když plíce volají po pořádném doušku vzduchu a bolí tou touhou a sevřený hrudník chce a zároveň nechce se pořádně a podle libosti zvednout pyšně a tolik žensky…

Smete roztřesenou rukou z tváře naducanou podušku. Už se jí netiskne zlovůlí vetřelce k obličeji. Unyle a bez odporu se slzami zmáčený polštář sesmeká a padá jí k nohám, jako by prosil o milost… A Johanně je dopřán první hltavý a ničím neblokovaný nádech. A bolí, moc to bolí, když polkne a znova podráždí dlouho zkoušený hrtan a cihla na hrudi ještě chvíli překáží, než se ženino srdce, v panice sevřené a na chviličku uspané, zase váhavě nerozbuší a čím dál prudčeji a naléhavěji jí klepe na bránu žeber.

„Bože můj… Je to za mnou…“ Vzlykne tiše a potom nahlas, když neslyší zhola nic, než svůj sípavý dech a tikot starých pendlovek vedle skoro vyhaslého krbu. Neslyší nic a cítí, že je sama. Nikdo nezvaný tu spolu s ní nedýchá ve stínech pokoje, ničí šoupavé a kradmé kroky a ničí výhružný šepot, jež jí předtím syčel do vyděšených uší. Předtím, než jí ve spánku kdosi přitiskl na obličej podušku z pohovky a klečel jí nevybíravě a navýsost bolestivě a opovržlivě v klíně a bránil jí křičet a hlavně dýchat…

„Odešli a nechali mě naživu… Něco je muselo vyrušit… Nebo jsem byla mimo a oni dokončili, pro co sem přišli…?
Ještě trochu omámená Johanna s úlevou pohlédne na bezpečný kokon pohodlného domácího oblečení, ničím neporušený, všechny knoflíky spokojeně obkroužené dírkami a šňůrka volných kalhot má pořád tu samou a dokonalou kličku, jakou umí jenom ona... A hned vzápětí vytřeští oči plné nových slz, když pomyslí na svou rodinu… Jindra i dvojčata spí nahoře v podkroví! „Ne, prosím… Neber mi je! Prosííím…“

Šeptá si, drmolí a dokola opakuje ty zoufalé prosby, když se sbírá ze zválené pohovky a na neposlušných a divně ztuhlých a mravenčících nohou pomalu stoupá po vrzajících schodech do patra. Nevědomky zatne jednu zpocenou a ledovou dlaň kolem stříbrného křížku na hrudi.

To ticho ji ničí víc, než kdyby slyšela sténání a nářek svých sotva pětiletých dětí… Konečně se odváží. Po několika zbabělých otočkách se odváží a otevírá dveře dětské ložnice. V postelích s tlustou, modře pruhovanou duchnou nikoho nenajde, ani když zběsile přehazuje ještě teplé polštáře a trochu pomuchlané peřiny s výplní skopanou do dolní poloviny sypkoviny. Běží už totálně vyděšená do protější, jenom o málo větší ložnice a skoro jistá pokládá zlomeně dlaň na prázdnou dvojpostel z fortelného borovicového masivu, kterou Jindra v létě s takovou láskou restauroval.

(Tehdy zručně šrouboval poslední ozdobné mosazné vruty na vyřezávaná čela a tiše si pískal oblíbenou písničku… A když mu do dílny přinesla velký, kouřící hrnek kávy, nějak na ni zapomněli a zůstala netknutá a docela vychladlá, než se s chutí napil…)

Ne, nebude myslet na hlouposti. Nebude věřit, že jsou všichni pryč nebo, nedej bože, mrtví… Nedopustí to! Třeba se schovali, třeba nějak unikli, zatímco ji ti lupiči, nebo kdo, přepadli v hale…
A ona je najde a počká na ně tady v chatě. Nikam naslepo nepůjde uprostřed noci!
Johanna znova a tišeji než předtím sejde dolů, z tajné skrýše na krbu vezme klíč a z prosklené vitríny u dveří opatrně vytahuje dědovu brokovnici a krabičku nábojů. Zbraň je těžká, studená, neosobní a nepřátelská, ale není zbytí. Musí se nějak chránit, kdyby se náhodou vrátili.

(Pušku nakonec nikdy nepoužila a po pár týdnech ji raději znova bezpečně zamkla a klíč schovala za krbovou obložku, kde uvízl v hluboké škvíře. Třeba to byla pojistka, aby si snad sama neublížila? ABY TO V TÉ HROZNÉ SAMOTĚ PŘEDEM NEVZDALA?)

Útočníky neměla šanci zahlédnout. Spala, když se vloupali do srubu zadními dveřmi od kuchyně. Spala, když se na ni jeden z těch halamů vrhl a začal ji bezprostředně dusit polštářem. Neviděla nic, oči zatlačené modrým žinylkovým povlakem a neslyšela nic, než ten tvrdý šepot, škrábání vlastních nehtů do látky a dusot svých chodidel po prkenné podlahy, jako by chtěly utéct a ji tu nechat napospas…

Pamatuje si, že nic nepomáhalo a že ji pouštěly síly. A pamatuje si krátké ticho a potom v té černi v ucpaných očích zákmit purpurového světla, doprovázeného řezavou bolestí v plicích a krku. A tu sytou červeň vystřídal šíp oslnivě bílého světla a další žhavý protest plicních sklípků a dlouhý nepřerušovaný pískot a praskot v uších, podobný statickému šumu při marném ladění frekvence. Její frekvence života, kterou nadobro ztratila… A potom nastala absolutní tma a absolutní ticho…

Napadne ji taková absurdní myšlenka, že zemřela. Nevydržela a vrah ji udusil… Proto je tu sama. Proto je takové ticho i venku v lese. Je JINDE, zatímco její tělo pomalinku chladne tam na pohovce, stejně jako poslední, smolou plačící poleno v krbovém ohništi…
A že ji něco bolí, že dýchá a že chodí po pokoji, bere věci do rukou, vidí se ve starožitném a flekatém zrcadle, že cítí štípanec do předloktí až moc intenzivně… To nemusí nic znamenat. Třeba je to po smrti jiné, než si filmaři a spisovatelé představují… Ve skutečnosti si s tou myšlenkou jenom pohrává. Sama nevěří, že by opravdu skonala. Na to je příliš rozumná a příliš mladá: "Samozřejmě!"
Johanna pohlédne oknem do noci, napíná oči i uši, ale venku se nepohne ani větvička modřínu, jemně krajkovaná zrzavými zbytečky jehličí.

„Bezvětří a vezzvučí…,“ napadne ji, a proto vyjde na práh, jen co si přes ramena přehodila Jindrův obnošený vatovaný kabát. Ještě jím voněl… Trochu po tabáku, maličko potem a trochu po kolínské s nádechem citronové trávy a bílého čaje… Zachumlala se do té teskně voňavé náruče úžeji a opatrně vchází na loučku, kde je kousek stranou zaparkovaný jejich červený džíp. Leskne se matně ve svitu srpku měsíce a jemně šmouhatý větvemi lesa vypadá tajuplně a unaveně.

„Neodjeli nikam a nezapomněli mě tu… Není to hra a ani legrace… Je to vážné, Johanno a musíš to odestát se ctí - a hlavně s rozumem. Počkáš do rána a potom zajedeš na nejbližší policejní služebnu. Cestou snad chytíš signál a zavoláš bráchovi. Nenechá tě v tom samotnou, to víš… Máš plán a běda ti, ženská, jestli něco pokazíš! A řvát a bulet je taky zakázané. Musíš být silná a odpočatá!!!“

Jo, jak si ráda nechává říkat, narovná zvadlá ramena a znova plná odhodlání vchází do srubu a pevně zavírá dveře a zamyká nadvakrát.
Schoulená v posteli v místech, kde je znatelná stopa vůně jejího milovaného Jindry, zakrytá až po bradu, ve tváři závoj smutku a taky střípek naděje, usíná tolik potřebným spánkem.

Ráno ji neprobudí výskání děti, dusot nohou po schodech ani lomoz nedočkavců dole v kuchyni, hledajících krabici s cereáliemi ve skřínce nad dřezem a džus a mléko, schválně utajené v ledničce za pytlíkem s párky.

Ráno ji probudí ticho. Tak hluboké, tak plné nijakého zvuku kromě tikotu hodin, jež je nyní podobný úderům filharmonika na tympány při finále světoznámého opusu, že Jo nadskočí a vybíhá z teplého úkrytu, jako vyděšená laň z remízku.
Znova projde patro i přízemí, znova kontroluje loučku i okraj divně strnulého lesa. Ani pták nepískne a sojka nezavřeští výstrahu. Na obloze, šedé a nevlídné žádná stopa po letadle (a že jich tu za den přeletí!) ani lomoz z nedaleké pily nebo šramot zajíce u paty vzrostlé sosny. Tráva se nezavlní pohybem drobných a shánčlivých hlodavců a trčí ztuha a zbytečně. Ani párek veverek, jež ještě včera (bože, jak dávno se to zdá…) s dětmi se smíchem pozorovala z okna kuchyně, se nehašteří o ořechy v krmítku na parapetu. Ani hejno komárů opozdilců netancuje svůj part smrti před okenní tabulí a vítr, jako by taky umřel nebo šel o dům dál…

Tik, tik… Dlouho ty zpropadené a hlučné hodiny nevydrží poslouchat a zastavuje napřáhnuté kyvadlo a šiška závaží sjede s hrkotem o pár oček řetězu dolů, spravedlivě uražená.

Jo sedí u vychladlého hrníčku čaje – další pokus ve hře: „Mrtvá nebo živá?“ Nejprve totiž neměla pražádný pocit žízně nebo hladu, nakolik byla vykolejená událostmi, jež jí tak zamotaly život. A skoro zase začínala pochybovat o své jsoucnosti, když se žaludek a střeva ozvou tak důrazně, výhružně a nekompromisně, že si uvařila bylinkový čaj a namazala chleba s máslem a medem k pozdní snídani – tedy skoro k obědu. Snědla kousek a scvrklý žaludek víc nepřijal. Ani čaj jí nechutnal a zdál se hořký a svíravý. Sedí a hledí do prázdna a do ticha a čeká na nějaký impulz, zvuk auta nebo ptáka, řev pily nebo proudového motoru. NIC…

Nakonec ji ta nečinnost a sevřené stěny pokojů vyženou zase ven do mrholivého odpoledne. Napadne ji obejít sousedy. Moc jich tu není pod patami Bílých Karpat. Jsou jenom taková malá rekreační oblast, asi sedm chat, srubů a chatiček. Většina je touto roční dobou prázdná a zabedněná až do Vánoc nebo jara a žádné jiné auto u plůtků neparkuje.
Nadějný je jenom traktůrek tam vzadu u Melicharů. Ale v oknech se nesvítí a dveře ji nepustí, když bere s očekáváním za kliku. Klepe na všechna okna, ale nikdo nepoodhrne krajkové záclonky a nedýchne jí v ústrety na malou tabulku z nazelenalého skla.
Obchází ještě dozadu ke kůlnám se senem a hraničkami vysychajícího smrkového dřeva na otop, i když nedoufá. A nadskočí a třesavě se nadechne, když si do uší uhodí náhlý a tolik nečekaný vzdech… A šustot a sten a tenké vyštěknutí a ticho…

Jo vyrazí za roh smolně černé kolny a tam, kousek vlevo cosi leží. Lišče! Sotva odrostlé, přední běh zkroucený pode sebou a něco krve na bílém fiží drobného hrudníku. Trochu sebou zamele, když vidí člověka, ale na víc sílu nemá.
Jo, si kleká ke zvířátku a nebojí se vztekliny ani kousance, šťastná za tu lesní bytost, šťastná za cokoliv živého: „Chuďátko maličký… Co se to stalo? Kdo ti ublížil, malá?“

A svléká vaťák a nezvykle poddajného pacienta opatrně sbírá z mechového polštáře a jako bodnutí do srdce vnímá jeho nářek, když se nechtě dotkne poraněné nožky. Nejvíc jemně jak dokáže, nese jej domů, zabaleného v kabátu jako miminko. Má štěstí ta lištička, že je Jo veterinářka. Anebo má štěstí Jo, že ji našla…
V teplém a bezpečném srubu ji opatrně vymotá a na stole zkoumá poranění.

„Někdo tě srazil, chuděrko… Možná ti zloději, co nechali kus po cestě to nedbale zaparkované auto, celé zabahněné a viditelně skoro nepojízdné? Neřádi!!! Neboj, spravíme to a budeš běhat jako dřív, holka… Každého zajíce i lasičku dostaneš se ctí - uvidíš za měsíc nebo za dva… A budu ti, s dovolením, říkat Foxí, nevadí?“

Jo drmolí nesmysly, jen aby odvedla liščinu pozornost, Prohmatává celé tělíčko od hlavy až po špici umolousaného ocásku se zapletenými kousky trávy. Vypadá to dobře a zdá se, že kromě nožky jí nic není. I oči, nádherně sešikmené a zelené jako střípky olivínu, jsou jasné a bez zakalení a mžurky. Tlapku zkušeně omývá a vyšetřuje, vřetenní kost, v jednom místě ošklivě zlomenou opatrně srovnává, potírá dezinfekcí i hojivou mastí z bylin, obkládá fáčovinou a dává do provizorních dlah z kousků parket.

„Sádru tu nemám, Foxí, ale tohle by mohlo stačit, pokud budeš hodná pacientka. Promiň, ale bez toho to nejde…“
A bleskově šelmičce aplikuje podkožní antibiotikum a lék proti bolesti mezi vyhublé lopatky. V duchu si gratuluje, že kufřík s nezbytnými léčivy a pomůckami tahá všude sebou. I když se jí Jindra často smál a tvrdil, že je zajatkyní své profese. I když ještě nikomu nemusela mimo ordinaci pomáhat…

Foxí, sotva hltavě vypila plnou misku čerstvé vody a trochu rozkvedlaných žloutků, už leží klidně a spokojeně a ovázaná tlapka je načas mimo její horlivý jazyk. V teple, sálajícím z krbu viditelně pookřála a blaženě podřimuje na staré ovčí kůži.

„Ty jsi ochočená, viď? To bys jinak vyváděla… Asi jsme se měly setkat, děvče…“

Tím darem, živým a bezbranným stvořením Foxí, se Jo ulevilo a najednou jako by to všechno mohla zvládnout o moc lépe. Dokonce se dokázala i drobně usmát a s šelmičkou vedla nekonečné monology o všem, co ji napadlo. Jídlo zatím měly obě. Celé rozmražené kuře, původně nachystané k nedělnímu obědu před návratem do města, deset vajíček a paklík plátkového sýra, něco masových konzerv a paštik. Tepelně upravené a ochucené potraviny nebyly pro lišku v rekonvalescenci to pravé, ale Jo musela trochu přimhouřit své veterinářsky důsledné oči, navíc když vyzáblé Foxí tolik chutnalo…


***


Den uplynul a druhý a pátý a pořád se nikdo živý neukázal. V přenosném rádiu jen šum, mobil bez signálu, což je tady normální a ticho hluboké a nepřerušované. Elektrická síť má časté výkyvy a mnohdy si musí Jo svítit čadivou petrolejkou nebo tlustými svíčkami, když generátor vzadu za srubem nedokáže svými drobnými pažemi nahodit. Zásoby jídla se tenčí, přece jenom plánovali dva dny a Jo nezbývá, než se vydat osm kilometrů do nejbližší vsi a riskovat, že se se svou rodinou mine.
Pravda, mohla jet autem, ale už když otevírala dveře kabiny, nějak tušila, že motor nechytne. Ani neškytl…

Foxí opakovaně ujistila, že se vrátí za dvě hodiny, když zamykala srub a liška jenom poklidně položila špičatý čenich na zdravou přední tlapu a smířlivě zavřela oči. Jo pospíchá lesní pěšinou dolů z kopce. Rázuje rychle, jak jen dokáže a dole pod kopcem je za půl hodiny. Zadýchaná a po asfaltce, zvládne druhou polovinu cesty ještě rychleji a v dědince ji čeká další překvapení: TICHO… Nikde ani živáčka, žádný pohyb a žádný zvuk a ani slabý vánek nerozezní zvonkohru nade dveřmi jednoho z odchodů. Nikde se nesvítí a nikde nehraje rádio nebo věčně blikotající obrazovka velkoplošné televize.
Dětský kolotoč mlčí, stejně jako mokré pískoviště a rybníček, kde jindy poklidně pluje párek kačen nebo loví velká šedá volavka. Auta vzorně i našikmo zaparkovaná, bicykly a čtyřkolky a ani elektřina nebzučí v drátech a obloha je stejně prázdná a tichá, jako země pod ní.

Jo zamrká, několikrát se zhluboka nadechne a vejde do jednoho z krámů. Nepřekvapená, že za pultem nestojí usměvavá teta, bere si co potřebuje sama. S potěšením cpe do ruksaku i deset psích konzerv a jen tak do ruky čtyřkilový pytel s granulemi. Nechá slušně patřičný obnos na malém tácku na drobné a s plnýma rukama se vrací domů a poroučí si vydržet a nesesypat se hned na cestě.
Nedoufá, že projede kolem auto, že ji někdo sveze a že s ní někdo promluví. Nebojí se, že v tmavém lese potká vlka nebo medvěda, nalákaného vůní nákupu. Les, stejně prázdný a tichý, jako celé okolí na cosi čeká. Jo to začíná cítit až do konečků prstů a to ji ještě popožene.
Úlevně skládá břemeno z ramen na kuchyňský stůl a s láskou hladí poklidně ležící Foxí.

„Tak co, malá, je ti líp? Bolí to ještě?“

Jo sundává obinadla, prohlíží nemocnou nožku a potěšená, že otok už mizí a žádné zarudnutí není vidět, znova natírá mastí a lehčeji ovazuje.
"Za dva týdny ty dlahy sundáme, moje pacientko vzorná. A zkusíme i trochu chodit pozítří…“

Foxí dostane konzervu tuňáka a roztomile mlaská a potom olízne Jo tvář tak něžně, že se ona celá dojme. Už nemyslí na divný pocit v lese, nezvykle unavená dlouhou cestou. Usínají spolu na pohovce před krbem, stočené a zahřívající jedna druhou…
Uběhne týden a druhý a třetí. Foxí už má dlahy sundané a jen lehce pokulhává. Pohybuje se jenom po domě a ven se jí vůbec nechce, když má potravu, kdykoliv si vzpomene. Je milá čím dál víc, a Jo už si bez ní nedokáže život představit. Ten divný hluchý život v tichu. A proto spolu ty dvě mluví často. Jo povídá a Foxí jemně poštěkává a frká.

Čtvrtý týden jsou zase nasuchu a tentokrát liška Jo doprovází až do vesnice. Johannu moudře napadlo vzít sebou hrkavý dřevěný trakař, na kterém si dvojčata vždycky užila tolik legrace… Moc toho k nakoupení není. Pečivo plesnivé a tvrdé, mléčné výrobky hrozí jaderným výbuchem, stejně jako ovoce a zelenina v nechutné a mazlavé hromadě. Chladicí a mrazicí box Jo neotevírá ani na malou škvírku... Vezmou aspoň psí a člověčí suchary a stejně tak konzervy, několik balení vody, hotové polévky v pytlíku, rýži a fazole.

Jestli Foxí v lese něco cítí, jestli vnímá ten divný svět kolem sebe, nedává najevo a dbá, aby se Jo příliš nevzdálila. Ale i na ní je znát, že se jí v bezpečných zdech srubu ulevilo a hned se stočí i u krbu a zavírá oči a tváří se, že spí…

Na pohovce dole spávají pravidelně a Jo se necítí nepohodlně, tvář zabořenou v hebké liščí srsti.

Zítra začne další měsíc… Jo si odškrtává dny a vyzpívala všechny známé písničky a nahlas předříkala texty ze všech pohádkových knížek a básničky a úryvky z Malého prince – speciálně pro Foxiiny uši, jen aby zahnala na chvíli ticho.
Zatím se jí daří se nezbláznit a díky lišce neztrácí chuť žít a doufat, že někdo přijde nebo přijede a odveze ji zpátky mezi lidi.


***


Usnou té noci brzy a hluboce a jenom díky liščiným zostřeným smyslům je Jo včas varovaná.
Foxí ji jemně zatahá zuby za rukáv a Jo zmatená procitá a slyší, OPRAVDU slyší nějaký hluk zvenku.
Foxí se ježí a vrčí a ohrnuje pysky a její majestátní tesáky se v odlescích plamenů blýskají.

„Pšš, malá… Neboj… Nic se neděje… To budou lidi a našli nás… Bude to v pořádku…“

Do toho tikají staré pendlovky, jako by nikdy nepřestaly. A snad ten známý zvuk Jo varuje. A ona pocítí náhlou hrůzu, nejistotu a nutkavý pocit, že je něco moc špatně.

Ani sama neví, proč utíká k zadním dveřím. Ani sama neví, proč neběží po schodech k ložnicím, odkud ji kňouravě volají rozespalá dvojčata. Zacpává si před tím zpěvem sirén obě uši a s Foxí v patách se ztrácí ve tmě mezi prvními stromy. V mělkém dolíku se obě schovají a zahrabou se do hromady jehličí.

Našikmo od zaparkovaného, zabláceného auta, zapomenutého kdysi v čase zvuků, běží ke srubu dvojice lupičů… A šramot a váhání, tiché povely a křik nahoře… A malá potyčka a rozčilená tlumená konverzace. Sehraná scéna a jiní protagonisté. Navenek stejní, navlas si podobní, a přece tolik odlišní. Před srub vybíhá skupinka – Johannina rodina i ti dva cizinci. Neví proč, ale nějak ji zachytili... Vědí o ní snad odrazem ve střípku časoprostorového zakřivení...? Všichni se rozhlížejí kolem, volají a lákají. Jejich hlasy jsou skoro identické, ale divně ploché a neosobní.

Ale Jo nevyleze. Jo najednou VÍ… Foxí se jí zadívala hluboko do očí, položila jí uzdravenou packu na předloktí a Jo se dostalo mezidruhového přenosu. Pochopila, co se před měsícem stalo. Tehdy, když došlo k přepadení. Tehdy, když skoro zemřela.

V té vteřině mezi životem a smrtí došlo k napadení celé oblasti jinou entitou. Všechen život se fatálním účinkem neznámé síly v okamžení vypařil a v podobě jemných kapének vystoupal vysoko do ionosféry, kde tu živou mlhu nasály důmyslné turbíny létacího stroje.
Celý měsíc ji jímaly, zkoumaly, extrahovaly a mísily, dělily a množily, propočítávaly a morfovaly. A dnes, těsně než se Jo a Foxí dostaly do relativního bezpečí, byly zpět poslány všechny formy života, jež byly uchváceny.
Přesné kopie všeho, co tu na stopadesáti čtverečných kilometrech žilo, dýchalo, zabíjelo a tvořilo, jsou zpět. Osada znova plná života, stejně jako lesy, louky a kopce se „otevřela“, jako divadlo po utajené rekonstrukci.
Celá oblast zájmu byla po dobu „reinkarnace“ stíněna, aby zvenčí nikdo nezasáhl, nezalarmoval vládu, vesmírné instituce nebo SETI. Zásobovači, lufťáci, úředníci, pošta ani mlékaři… Nikdo po celý měsíc vesnici a její okolí nenavštívil, jako by nebyla nebo na ni zapomněli… Teď po třiceti dnech jsou znova „hranice“ zpřístupněny a oni se smísí s lidmi a zvířata se zvířaty. A dál a dál...

Johanna nebyla uchvácena, protože skoro zemřela a stejně tak liška, sražená autem a v hlubokém bezvědomí, kdy jejich srdce na chvilku ztichla a čekala v sehraném nerytmu…

Obě vybíhají stíněné stromy a stíněné silou lišky a moudře se vyhýbají všemu živému, otevřeným prostranstvím a vesnici. Jo je ráda, že je zimní roční období, a ne léto plné hmyzu. Není si jistá, ale uvažuje, že by je nějak vycítila hejna komárů nebo roje lesních včel a útočných vos a že by možná jejich směrem navedla jiná, větší a nebezpečnější zvířata anebo lidi… Není si jistá, jestli po nich půjdou, ale nechce se nechat nachytat.

„Změněnci“, tak jim ode dneška bude říkat…
Pokradmu si všímá „nových“ zvířat a trochu se podiví jejich zanedbanému vzhledu a izolovanosti. Není tu ani stopy po družení a stádovém nebo smečkovém chování nebo boji o teritoria a všichni tvorové se míjejí s patřičným odstupem a nikdy na sebe přímo nepohlédnou. Foxí, ta chytrá společnice se hned vyválí v kaluži stojaté vody a její dříve svítivý a opečovávaný kožich se skoro podobá srsti ostatních. I její pach je puchem zahnilé vody maskovaný a Jo se trochu uleví. Hlídají si však pro jistotu vzdálenost, aby je nezaměřili…

Když se ocitnou u krajnice v náhle hustém provozu, Johanna moudře nestopuje a dále se pohybují skrytě.
I tak si stihne všimnout řidičů. Divných, rozcuchaných a zamračených, prázdné oči nalepené na čelní sklo a sotva kontrolují provoz za a vedle sebe. A těch pár chodců na krajnicích se míjí nevšímavě a lhostejně. Nepozdraví se, a hlavně si nepohlédnou ani na vteřinu do očí. Tomu blízkému kontaktu se vyhýbají skoro panicky. Ani jí nedělá potíž nasadit si kamennou a lhostejnou masku nezájmu a zapadnout.

Možná je to jenom ze začátku, než si zvyknou… Možná jejich tvůrci špatně nasáli informace, možná příliš zbrkle započali invazi…? Jo tohle neví, ale aspoň trochu ji tenhle poznatek potěší. Budou docela nápadní, změněnci!

Po čase jsou obě daleko za posledními domy. Až kousek od okresního města, po skoro dvaceti kilometrech chůze stopne mladého kluka v červeném fiatu. Nediví se špinavé ženě a nediví se oduševnělé a krotké lišce… A poslouchá. Celou tu dlouhou cestu k metropoli poslouchá Adam, geniální hacker a fantasta bedlivě a pozorně… A nijak nepřerušuje - a hlavně NEZPOCHYBŇUJE Johanninu zpověď.

Snad se jim podaří uniknout nepozorované a snad budou v bezpečí. Aspoň na chvíli, než se to celé pokazí…

A jestli se to pokazí, když nájezdníci ve své pýše a nedočkavosti podcenili celý proces při výrobě změněnců. Nevšimli si a nepřikládali důležitost jednomu faktoru: při složitých a nám nepochopitelných machinacích se ani nejjemnější membránou ani nanoskopickou pipetou nepodařilo zachytit emoce – částečky maličko připomínající pastelově zbarvené šupinky, které však hrubou a neobratnou manipulaci neustály a zmizely nenávratně ve věčné noci vesmíru.


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 28.11.2016, 20:02:03 Odpovědět 
   Zdravím.

Mimozemšťané zase trochu jinak. Všichni v oblastní zmizeli, zůstala jen ona a zraněné lišče. Myslím, že o ohrané téma nejde. Zápletka je zajímavá, líbilo se mi, jak hlavní hrdinka bojovala nejen se sebou, ale i se svým strachem. Kam se všichni poděli? Také já (jako čtenář) jsem byl zvědavý a čekal jsem, odkud se všichni vrátí, pokud vůbec. Pokud šlo o nějaký intergalaktický pokus s částí lidské populace, pak se zřejmě nepovedl, protože emoce jsou jednou z hlavních složek lidské psychiky. Lidé zmizeli, vrátily se jen loutky, bez emocí...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 28.11.2016, 20:13:45  
   Tilda: Zdravím a děkuji moc. Snaha popsat hlavně pocity hrdinky se asi podařila.
T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Zřejmě já
Ovca
A anděl od ní o...
Jan Zindulka
VÍNO ROZLITÉ
Johannes Faustus
obr
obr obr obr
obr

PO DEŠTI V HORÁCH
Floridor
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr