obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."
Ludovico Ariosto
obr
obr počet přístupů: 2915658 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39756 příspěvků, 5802 autorů a 392267 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: LUPO ::

 autor Tilda publikováno: 04.12.2016, 22:56  
Když se něco pokazí, změní a zničí, nejde všechno úplně napravit, i když pro to děláte všechno na světě...
 

LUPO

Tereza s hekáním narovnává záda a s konečným dutým klapnutím zavírá víko bytelné malované truhly. Místy je folklórní ornament sedřený až na holé dřevo a místy se beznadějně loupe, ale na kráse to tomu historickému kousku neubírá – právě naopak. Uvažuje, že to tak nechá. Jenom jemnými tahy osmirkuje ty šupiny a přelakuje, aby zachovala aspoň zbytek. Bude to vintage, jak má být…

Do té truhly naskládala jenom to, co se vešlo. Pár dobových obrázků a zašlých sépiových fotografií v ručně vyřezávaných rámečcích, dečky a ubrusy, ještě tuhé a slabě voňavé pravým vločkovým škrobem, mosazný moždíř a svícen, krucifix, léty ohmataný a v několika místech neuměle přelepený a nakonec kuchyňské hodiny, taky pěkně malované a dosud funkční. Pořád šly, když chalupu otevřela a přivítaly ji do ticha neměnným tikotem času. Jinak tu nenašla než prázdno a ticho a studeno.

Stará mama neseděla u kamen, aby přiložila polínko, nebo zamíchala cosi v hrnečku na plotně. Nechoulila se za stolem, přes ramena přehozený pestrý šátek, na špičce nosu kostěné brýle a neluštila křížovku ani nečetla společenskou rubriku a černou kroniku v nedělníku, u lokte velký hrnek cikorkové kávy. Stará mama umřela v požehnaném věku devadesáti osmi a její odchod byl ve spánku a bez bolesti. Jenom usnula a už se neprobudila… Tereza ji oplakala dlouze a podle zvyků a tajně jí záviděla tak pěknou smrt.
Po pohřbu se sem vrátila jenom na skok. Vybrat si pár drobností na památku, poklidit a předat domek realitnímu makléři z města. Zdědila jej, jako babiččina jediná a nejmilejší vnučka, ale nechat si chalupu nemohla. Jak by se sem přes půl republiky trmácela až z Prahy… Jak by tu sesychající se dřevěnici zachránila, když tomu nijak nerozumí. Proto to poněkud zbrklé jednání v realitce. Na částce se dohodli předem a hrdě ji Tereze nadnesli. Ale ona nijak nereagovala dosud zlomená smutkem a trochu zahanbená sama sebou: „Kdyby mě tak mama viděla. Kdyby jenom tušila, že se toho domku vzdávám…“

Byla ráda, že je to už celé minulostí, když tu po třech týdnech smýčila a gruntovala, aby si neřekli…
Klíč ráno odevzdá v kanceláři a tím to všechno uzavře, jako krásnou pohádkovou knížku dětství a mládí a začne zase pracovat. Musí platit účty a kdovíkdy se dočká peněz z prodeje: těch třiceti stříbrných…


***


Živí se jako překladatelka a většinou pracuje z domu. Je spokojená ve svém království knížek, slovníků a šanonů. Je spokojená a neměnila by. Nepotřebuje rodinu, manžela ani otravné příbuzenstvo. Zdědila svou uzavřenost po mamince a ve škole si užila dost, aby na sobě nechtěla ani ždibec měnit. Jedna kamarádka na vysoké a za pět let se vzdálily, když Markéta, mnohem úspěšnější absolventka odjela za oceán. Potom si párkrát napsaly a potom se odmlčely a tak to i zůstalo…

Tereza překládá z ruštiny a angličtiny a docela dobře se uživí a po cestování netouží a peníze na spořicím účtu rostou, i když sama neví, na co vlastně šetří. Je nenáročná, nepředražené a spolehlivé kadeřnici a kosmetičce v jednom je věrná dvacet let, zlozvyky netrpí a módu chutná střízlivě a za kvalitní kousky klidně dá více peněz. Zato jí vydrží a neutrácí celé měsíce za kus textilu nebo vyšmajdané botky. To má taky po mamince, tu šetrnost a střídmost.

Zamilovala se jenom jednou nebo dvakrát a nevyšlo to. Pokaždé narazila na zmetka, který ji jenom využil a po pár nocích (opravdu pěkných nocích) se jí zapíral. Zahořkla a řekla si, že už stačilo. Ode dneška se bude spoléhat sama na sebe!
Zvykla si a už by neměnila a v padesáti si navíc myslí, že nemá smysl se vázat. Stejně by to neuměla…

Žije v malém rekonstruovaném podkrovním bytě, který si koupila před deseti lety a vybavila jednoduše a kvalitně. Tehdy to ještě šlo a trh nebyl zaplaven tolika šmejdy z EU a z východu. Kromě něco pokojových květin, jimž vévodí obří solitér fíkus Lyra – památka po mamince květinářce, už nic živého nevlastní, tedy kromě sebe sama…

Osm až deset hodin denně sedí u počítače a pracuje pro různá nakladatelství nebo soukromé zákazníky a večery tráví u knížek a k tomu si pouští staré vinylové desky s Elvisem, Chuckem Barrym, Simonem a Garfunkelem a během zimy často Mozarta nebo Čajkovského. Někdy zajde do divadla, zřídka do kina nebo na něco dobrého do cukrárny. Když už je i pro ni samota příliš a když je jí smutno natolik, že by to sama neustála. Utíká tak před pláčem, který ji někdy přepadá, aniž by znala příčinu. Nikdy to dlouho netrvá a vždycky se zase dostane do své obvyklé dobré formy…


***

Tereza naposled projde celou chalupu od sklepa až po hůrku a všechno vypadá vymeteně a čistě.
Uvaří si ještě bylinkový čaj na dobré spaní a kouřící hrnek nese opatrně k posteli ve světnici, když uslyší šramot za dveřmi ven. A znova a zas! Vypadá to jako škrábání drápků kousek nad prahem a něco tam dýchá lehce a rychle.

„Huš, psisko jedno toulavé. Tady nic nemáme! Ať jsi, kdo jsi, vrať se, odkud jsi přišlo. Na tvoje blechy nejsem zvědavá…“

A Tereza lehce zatluče na dveře, aby vetřelce vylekala. Chvilku je ticho a znova to škrabání, snad ještě zoufalejší a zakňučení skoro lidské nebo dětské…?
Nakonec dveře na škvíru pootevře, vyzbrojená koštětem a baterkou pro lepší vidění. Už je málem jedenáct večer a tu na samotě veřejné osvětlení jaksi chybí…

„Kdo to je? Potřebuje někdo pomoc?“
Opatrně a tenkým hlasem se ptá a musí dveře více otevřít, protože v té úzké štěrbině nic nevidí. Nakonec si dodá odvahy, otevírá dokořán, koště pořád vytrčené před sebe jako štít a posvítí si kuželem baterky pod nohy a kamenný práh.
Horečný šustot a spěch a cosi mizí mimo dosah světla, jen z okraje chodníčku zasvítí pár očí, než zmizí. U Tereziných nohou leží mrtvolka čerstvě zakousnutého zajíce a kapičky krve mu svítí kolem zchváceného krku jako pouťové korálky.

„Je tu někdo? Chcete mě vyděsit? Dost hloupý vtip a ten ušák si to nezasloužil, myslím! A buď se ukažte nebo zavřu a tím to skončíme…“

Terka pomalu couvá do chodby, když ze tmy cosi povyleze a po čtyřech hopká k ní. DÍTĚ!!!
Tereza zamrká jednou, dvakrát a pořád vidí to, co předtím: malého, silně umolousaného chlapečka, nahatého a vlasatého a tělíčko má porostlé jemným chmýřím, jako čerstvě narozený králíček. Pořád je na všech čtyřech, i když už je skoro u jejích nohou. Mlčí nebo tence kňučí a potom i zavrčí na výstrahu a ohrne komicky rtíky, aby ukázal malé mléčné zoubky, viditelně nezdravé. Koulí očima, ale do jejích se nepodívá a najednou zvedne nožku a pomočí jí pantofle.

„Fuj, ty jeden darebo! To se dělá?! Jsi snad pes nebo vlk, ty štěně jedno nevychovaný!“

A skoro se rozmáchne, že klučinu pleskne po zadečku, ale zavčas se vzpamatuje. Když vidí, jak se vyděsil a jak se schoulil do ubohé a roztřesené hromádky, sotva trochu zvýšila hlas.
Sebere odvahu a pomaličku, aby hošíka nevyděsila ještě více se k němu skloní, potom si dřepne a jemně jej pohladí po zádech s ostře vystupujícími obratli. Dítě sebou škubne a vypadá to, že uteče a napořád. Ale najednou zvláční a samo nastrkuje ramínka k pohlazení a zvedá i ušpiněnou tvářičku a konečně Tereze pohlédne do očí. Krátce sice, ale aspoň nějaký pokrok. A potom, viditelně uklidněný, pokládá jí hlavu do dlaní a štěkne tence, jako štěně u mámina břicha.

Tereza povolné děcko zvedne ze studených kamenů a nese je do domu jako svátost v natažených rukou. Položí tělíčko do křesla a popadne tlustou ovčí houni z otomanu a tou malého přikrývá a přikládá rychle do skomírajících kamen. Nakrčí trochu nos, jak ostře malý páchne. Pižmem, podobným jako pach šelem v zoologické a doufá, že nemá blechy a že se bude dát okoupat.
Ještě se vrátí pro zajíce a pomyslí si, že je to dar pro ni. Za to, že se sirotka ujme. Najednou jí to zapadá do scénáře. Někdo tam chlapce přivedl, protože se nechtěl nebo nemohl dál starat…
Ale kdo…?
Mávne nad tím rukou, náhle zjihlá myšlenkou, že někoho má. Někoho, kdo ji potřebuje a kdo ji možná bude mít i rád. Zamyká a opatrně nakukuje k otomanu, kde to malé zatím hluboce usnulo a v divokém snu asi cosi honí, když mu škubou mimovolně paže a nohy a tvářička se kroutí v legrační grimase.

Tu noc toho Tereza moc nenaspala. Kluk se vícekrát probudil a teskně kňučel a chtěl ven a bránil se a trochu ji i kousl a pomočil se zase, i když mu ukázala malý nočník v rohu pokoje.

Ráno na ni vážně hleděl, sotva otevřela zalepené oči. Usnula jenom na hodinu, ale cítila se dobře a odpočatě. Pohybuje se pomalu, aby jej nevyplašila a s úsměvem a častým mrkáním očí se ptá:

„Máš asi hlad, lupínku, co? Dal by sis mlíčko a kus buchty? Nebo vajíčko? Máme všechno…“

On na ni hledí a nerozumí ani slovo. Tereza to vidí, když zmateně pozoruje její rty a zkouší napodobovat a nic se mu nedaří než hrdelní vrkání a kníkání. A drbe se nohou za uchem jako pes. A voní jako pes, a běhá jako pes, a přitom je to lidské děcko!
Tereza si vybaví ty přikrášlené příběhy o dětech vychovaných divokými zvířaty, kterým nikdy tak docela nevěřila. A teď je sama přímým svědkem takové události… Má v domě dítě, které se člověka skoro bojí a které určitě nevyrůstalo v pokojíčku plném plyšáků a hraček a nechodilo do školky ani k dětské lékařce na pravidelné očkování…

Neví, co si počne, a tak automaticky začne s krmením. Naleje do misky mléko, protože jí připadá, že to by mohlo zaujmout a naláme do něj kousek chleba. Malý jde blíž, očmuchá, ucukne a znova nasaje vůni a třepne rukou a celou misku vylije na zem.

„Dávej přece pozor, kluku. Nemáme bezedné zásoby! To je jídlo… Mňam, mňam do bříška…“
A nachystá novou misku a druhou sobě a ukazuje, jak z ní pít a mlaská schválně nahlas a olizuje se a hladí si spokojeně břicho. On ji vykuleně pozoruje a oči mu ze špinavé skořápky na tváři svítí jako diamanty. A potom to opatrně zkusí taky a za chvilku se jazyk jenom kmitá a miska je rázem prázdná.
Lehá si do klubíčka na podlahu a olizuje si ještě pusu a kníká, bříško kulaté jako soudek.

Tereza se za chvíli odváží a mokrou teplou žínkou mu omývá tu nejhorší špínu a on drží a blaženě se nastavuje, jako by smyčky žínky byly drsným kočičím jazykem. Vyloupne se jímavý a pěkný obličejík s čokoládovýma očima a ohrnutým pihatým nosem. Malý se křivě usměje a olízne Tereze z vděčnosti nahnutou líc.
Nechá to tak a nalévá do lavoru (dřív vyhozeného na dvorek jako nepotřebné harampádí) dva kýble teplé vody s hrstí heřmánku a potom chlapci rukou ukáže čeření hladiny. Líbí se mu voda a líbí se mu to teplo, jež stoupá z hladiny a nechá se bez protestů položit do provizorní vany a slastně mhouří oči a voda se barví rozpouštěnou špínou a šedé mydlinky se srážejí na hladině, když jej Tereza žínkou jemně masíruje a myje.
Mnoho blech se točí na hladině a topí se a vyskakuje marně. Klíště žádné nevidí naštěstí, zato v uších je černo jako v dole. Často si je škrábe a asi to budou roztoči… Stejně jej musí vzít na lékařskou prohlídku a na úřad a přiznat jej musí… Aby ji neobvinili z únosu nebo tak…
Na to se netěší, na ten kolotoč a boj s úředními šimly, který jak doufá, vyhraje…

A skoro lituje, že domek po babičce prodala… Mohla tu zůstat i s hošíkem a všechno by možná bylo jednodušší… Ale sama ví, že nebylo… Ani tady na samotě, by dlouho nezůstali mimo cizí oči…
Povzdechne si a kloučka motá do modré osušky a tře dosucha.

„Nemáme tu pro tebe žádné oblečení, synku… Musíme něco koupit cestou. Zatím budeš v osušce, platí?
A budu ti říkat Lupo, chceš? Třeba tě přinesla vlčice a třeba něco jiného. Ale pro mě budeš od teď Lupo, můj malý Lupínek a já budu tvoje nová maminka…“

Tereza odhaduje, že mu není víc, jak tři a doufá, že se k dítěti nikdo nepřihlásí a nevezme jí jej. Už teď k němu cítí hlubokou náklonnost a nechce jej ztratit, sotva k ní přišel.
Má plán, sice podvodný, ale umožňuje jí větší šanci na úspěch. Nepřizná, že dítě našla tady na Slovensku. Zveřejní všechno až doma v Praze: našla chlapce v parku a postarala se o něj. Požádá o opatrovnictví a snad jí Lupa nechají v péči, než se všechno vyřídí. Snad budou soudní… Tolik dětí bez matek… Proč by to nemohlo vyjít…?

Lupo je spokojený, sotva spořádal tři rozkvedlané žloutky. Ano, syrové, protože míchaná vajíčka vyzvracel a nová nechtěl a prskal a točil se dokolečka a vrčel u toho. Když však Tereze jedno vejce rozčilením spadlo na zem, hned se vrhl k lepkavé kalužce a chlemtal přímo ze země. odehnala jej a dostal nové jídlo do misky.

Potom už museli odtud, dokud je Tereza statečná spáchat podvod. V realitce se stavila jen na skok, nervózní, co malý sám v neznámém prostoru auta a nervózní z toho, aby je nezastavila hlídka.
Dlouho musela Lupa přemlouvat a lákat piškoty, aby do auta vůbec vlezl. Na poslední chvíli vždycky vyskočil a utekl se schovat do trávy.
Po celé hodině se nakonec unavil a Tereze nedalo už žádnou práci, popadnout jej do náruče a jednoduše položit na zadní sedadlo, zabaleného v dece. Půl cesty spal a půl cesty vyděšeně kňučel, ale ona jela dál a nezastavovala než nutně na benzinku a na záchod.

Konečně jsou doma… Lupo, vystrašený a ztuhlý v náruči skoro nic neváží, když jej nese po mnoha schodech do podkroví. Nepotkají nikoho kolem druhé odpoledne a Tereza si zhluboka oddychne až ve svém oblíbeném ušáku u okna.

Tady v bytě, provoněném jenom Terezou, se Lupo zázračně uklidní a zkoumá všechny kouty, čenichá a probíhá z pokoje do pokoje. Tereza rychle vybalí, nakrmí Lupa mlékem s piškoty a na večeři mu slíbí maso. Nachystá si půlku kuřete na stůl, aby rozmrzlo a totálně unavená si zdřímne sotva na dvě hodiny, než ji probudí chlapcův nářek. Vyskočí zmámeně z křesla a zděšeně běží k Lupovi, schoulenému na zemi a drásajícímu si krk. Hned ví, co se stalo, když omylem šlápne a zbytek nahlodaného kuřete. Chudáček měl hlad a nedočkavě sebral maso ze stolu. Kost se mu zapíchla do krku a teď se dusí!!!

„Vydrž, miláčku! Hned ti pomůžu, jenom vydrž!“
Tereza popadne dlouhou pinzetu z lékárničky a malou, ale silnou baterku, zklidní hlazením a broukáním chlapce a jedním obratným tahem kost zachytí a maličko zkrvavenou vyndá.
Lupo trochu zvrací a trochu kašle, ale bude v pořádku.

„Nesmíš jíst syrové maso, vlčku. A ne kosti, proboha… Maso se vaří a kosti vyhazují. Lidé tohle nejedí a ty jsi přece člověk… Naučím tě být zase dítětem, když ses kdesi zapomněl a ztratil. Dokážeme to spolu, Lupo!!!“

A on se na ni dívá uslzenýma očima a vděčně jí olizuje ruku…

„Ještě tě nechám, maličký… Ještě pár dní, než se uklidníš… Ale pak bude zvířecímu chování konec. Musí být, abys tady přežil…“


***


Po čtyřech týdnech skrývání, kdy je chlapec trochu polidštěn a sotva připraven, přizná Tereza úřadům jeho existenci. Hoch je vyšetřen na dětské klinice (zklidněn sedativy, protože strach ze všech a ze všeho by mu mohl nenávratně ublížit), naočkován, odčerven, zbaven svrabu a blech. Za neobvyklé ale o to více důležité podpory veterinářů léčen ze všech neduhů, jež jdou doprovodným a nechtěným jevem pobytu mezi zvířaty, pravděpodobně vlky, jak usuzují z jeho chování.
Instituce na ochranu dětí je tentokrát vstřícná a s ohledem na úzkou vazbu k Tereze a s ohledem na křehkou psychiku chlapce, neoddělí ty dva od sebe a dokumenty k adopci jsou doručeny s předstihem se všemi potřebnými razítky. Pod přísahou jsou všichni zainteresovaní a nic se nedostane na veřejnost.

Po třech měsících je Lupo oficiálně Terezin syn. Po třech měsících dokáže skoro narovnat páteř a chodit vzpřímeně, i když toporně a často se sveze na všechny čtyři a mučivému tréninku uteče do kouta nebo pod postel. V té době už slabikuje a dokáže říct „mami“, „ham“ a „kaka“.

Byly trochu problémy s matrikou a neobvyklým jménem, ale Tereza neustoupila, nevysvětlila, proč zrovna tak chce chlapečka pojmenovat. A úřednice byla trochu líná hledat ve slovníku, co „Lupo“ přesně znamená: v italštině VLK. Bez řečí zaplatila částku navíc, aby chlapcovo jméno zapsali do rodného listu jako pravé a jediné…


Po roce už byste skoro nepoznali rozdíl… Další tři roky trvalo, než přestal „značkovat“ každý roh v bytě. Jenom s potravou je pořád problém. Zpočátku trpěl hroznými průjmy nebo naopak zácpou a tepelně upravené pokrmy mu činily v organismu zmatek. Časem si zvykl, ale stejně pořád miloval syrová vejce a maso ukrádal z lednice a když se Tereza chystala naklepat plátky kotlety, našla jen ohlodané kosti, úhledně zabalené v papíru. Nezlobila se na něj a věřila, že časem zapomene. Nezapomněl, jenom si maso později kupoval tajně z kapesného, aby nevěděla.

Miloval pohádky a nebylo večera, aby Tereza vynechala. „O Budulínkovi, „O třech prasátkách“ nebo později de La Fontaineho „Bajky“… Doslova jej okouzlila vyprávěnka „O červené Karkulce“ a začátek nedočkavě hltal a radostně tleskal rukama, sotva se zmínilo slovo vlk. Ale konec byl pro Lupa strašlivý a krutý a plakal dlouho trvalo, než usnul. Když byl starší, pochopil, že je to jenom smyšlenka a pohádku vyžadoval, ovšem bez krutého konce a vymýšlel si jiné a originální zápletky.

V patnácti byl mnohem silnější a vytrvalejší, než jeho vrstevníci a vynikal ve sportu – hlavně v běhu a skoku a často reprezentoval školu na okresních a krajských soutěžích. Jenom kamarády neměl. Když byl malý, stranil se a teď se mu zase vyhýbali ostatní. A jenom za zády si škodolibě a zbaběle tropili legraci z jeho jména. Děvčata po něm pokukovala, ale jenom skrytě, aby nevěděl. Lákal je a zároveň čímsi odpuzoval. Možná ta přílišná živočišnost, kterou žensky cítily z jeho pórů…

Studoval gymnázium a miloval přírodopis. Jídlo už pro něj nebylo tak složitou záležitostí, když byl skoro dospělý a existoval tatarák a sushi. A on nemusel škudlit každou korunu na kus flákoty z řeznictví na rohu, jako na základce, aby si spravil chuť…

Tereze dělal jenom radost a miloval ji slepě a věčně. Byla pro něj matkou, jedinou, kterou měl a na tu dávnou, v lesích skoro zapomněl.
Jenom někdy ve snu si vzpomněl. To se probudil nešťastný a uplakaný a zmáčený studeným potem.


Tehdy se mu znova a znova zdálo, jak je pronásledují lovci a ona běží a pobízí jej, maličkého a slabého. A když už se mu pletou nohy, popadne jej do zubů a ač je těžký a ona vysílená, běží dál… A potom hekne a klopýtne a on cítí, jak slábne a pomalu jej pouští na zem. A vidí její jasnou krev tam na pleci a slyší sípavý a nezdravý dech v milované hrudi.
Z posledních sil jej plačícího manévruje na dohled toho malého dřevěného domku, co nejblíž nepříteli člověku. Z posledních sil uloví nepozorného ušáka, jenž dostal chuť na jahodníkové listí v zanedbané zahrádce.
A potom vysloví ta slova: „Zůstaň tu, maličký… Musím tě opustit. Nedokážu se už postarat. Miluji tě a nikdy nezapomenu… Věř mi…“

A potom ztěžka odbíhá do tmy a za ní v trávě temné kapky krve, které jí kradou z těla život…



Dlouhé dny potom tráví u okna, toulá se parkem a mlčí a ani Tereza a její legrácky jej nedokážou rozveselit. A pak to přejde a nadlouho je zase sám sebou.
Že bude studovat přírodovědnou fakultu bylo nabíledni. Že bude premiant ročníku a vystuduje s červeným diplomem, se dalo čekat. Že se nešťastně zamiluje a dopadne to tragicky…?

Lupo dospíval později, než ostatní a na lásku nespěchal. I proto, že neměl blízké kamarády ani na fakultě a dívky se ostýchaly. Pohledný, vysoký a dobře osvalený, zaháněl je svýma divnýma očima. Byl trochu krátkozraký - možná ten několikaletý pobyt v šeru lesů a místo brýlí teď nosil kontaktní čočky.
Na letní brigádě si vydělal dost, aby si pořídil módně zabarvené, a ne náhodou si zvolil žluté. Provokativně výrazné a vlčí, že se mu málokdo koukl přímo do očí. Bylo mu jedno, co si o něm kdo myslí, dokud nepotkal JI… Dívku, která přijela na výměnný pobyt z Kanady. Sara, tak se jmenovala, v něm najednou probudila muže. Najednou začal toužit a najednou se začal chovat divně.
Máma zase s nechutí našla pomočený roh v koupelně a na chodbě a on se hrozně styděl a zároveň byl vzteklý na ni i na sebe a na dlouhé hodiny zmizel do parku.

Začaly agrese a bezdůvodné napadání, jen se po dívce nějaký kluk otočil. Měl nutkání ji pronásledovat, chránit a hlídat na každém kroku. Ona se začala bát. Z kluka, který jí imponoval, který ji přitahoval jako magnet střelku kompasu byla najednou hrozba.
Vyhýbala se mu, jak jen to šlo, ale stejně se potkávali, když on měl vytříbenější smysly a dokázal její myšlenky dopředu zachytit. Nakonec jí nezbylo, než souhlasit s kinem. Dávali právě „Vlkodklaka“ s Beniciem del Toro a ona ten film milovala.
Do poloviny snímku bylo všechno v pořádku, ale když si vedle Sary sedl Tomáš, stejně vysoký jako Lupo, jenom jemnější typ, skoro zženštilý, ale zaručený Casanova, začalo to skřípat. Možná provokoval, možná v šeru sálu Lupa otipoval špatně, ale ten večer domů nedošel, jak chtěl…

V uličce za barem si na něj Lupo počkal, jen co doprovodil nervózní Saru ke koleji.
Dívka se rozhodla, že hned ráno požádá o zkrácení pobytu. Už Lupa nechtěla nikdy vidět, zmatená smrští protichůdných pocitů, které jí cloumaly srdcem až to bolelo. Bála se sama sebe a bála se jej. Nedokázala v tom najít řešení, a tak se rozhodla utéct. Utéct a zapomenout a vymazat z paměti Lupovy divoké a nebezpečně přitažlivé oči…

V uličce tak úzké, že se tu dva stěží minuli, skočil Lupo plavně a nečekaně na Tomášova záda. Jen co se odrazil z nízkého přístřešku, jen co správně odhadl vzdálenost, zaťal mu speciálně nestříhané nehty do ramen. A drápal jej do tváře a kousal nechráněný krk do krve. A přitom temně mručel a vyplivoval tichá, mumlavá slova nenávisti, které v té dlouhé litanii zněly jako kletba.

Kdyby měl zuby vlka a ne člověka, zabil by ho na místě. Tomáš se mu z posledních sil vysmekl, a tak se zachránil za prudce zavřenými dveřmi baru. V té tmě nepoznal útočníka a nedokázal později vysvětlit, kdo, nebo co jej napadlo a těžce zranilo. Odběr vzorků jenom potvrdil, že to byl člověk, ale v databázi nenašli shodu.


Lupo věděl, že je konec. Tohle se už nesmí opakovat a on nesmí ohrozit Terezu a musí pryč. Je konec se studiem a je konec s jeho životem mezi lidmi. Je poznamenaný vlkem a je napůl vlkem a nic jej nedokáže polidštit a nic jej nedokáže zachránit, pokud tady zůstane.
Měl natolik srdce, že mámě všechno řekl. Plakali spolu celou noc a hledali východisko, když žádné nemohlo být.
Prvním vlakem odjel zpět do své domoviny. Do hor, v jejichž srdci se schová a bude žít opuštěný, skrytý a nepoznaný. Pokud na něj přijdou, schová se ještě hlouběji a bude putovat jako dávné smečky. Poznáním člověka se mu lépe vyhne a snáze se ztratí v nekonečných hvozdech a průrvách mezi skalisky.


***


Nadlouho zmizel z očí světa, ale jeho mamince zoufale chyběl. Domluvili se sice, že se už nikdy nesetkají. Objali se na to dlouho a pevně a promáčeli slzami ramena obou. Slíbili si, že budou silní a neochvějní ve svém odloučení. Tereza však už dávno neměla tu odolnost mládí, odhodlanost a zarputilost, se kterou se potýkala tak lehce během synova dospívání. V sedmdesáti sice čiperka, v srdci však prázdno a bolavo, jako když škrábnete zubatým střepem a rána nechce srůst.

Zaháněla žal prací tak urputně, a tak sebezničujícím tempem, že její už tak poraněný sval to nevydržel a ona zkolabovala na krátké procházce v parku. Podle dokladů ji identifikovali a řádně uložili na patologii k pitvě. Podle poslední vůle, pečlivě zaevidované notářem, si přála být vložena do země. Pohřební ústav její ostatky odvezl na malý hřbitůvek pod horami ve vesnici její starej mamy, jak bylo s důrazem zaprotokolováno.


Ten den bylo krásně a rosa se třpytila na stéblech svěže zelené trávy a kos, ten dirigent ve fráčku a s vypjatým hrudníčkem sám sobě důležitě udával tempo. A jeho trylky byly veselé a nijak tesklivé a u hrobu jenom stařičký kněz, znuděný ministrant a hrobník v letech. A prostá luční kytice a věnec s umělými karafiáty od starostky sotva schovají tesknou čerň rakve, pomalu spouštěné pod zem.

Malý hlouček přítomných se pomalu rozchází a nikdo nepostojí v zamyšlení u čerstvě navršené hromady hlíny a svíčka, jediná a čadící prská a blikotá a skoro zhasíná. A nikdo z mužů se neotočí ke zdi a nikdo nevidí ten podivný stín, jež se přes ni přehoupne a mizí za řadou náhrobků a křížů.

Na pustém hřbitově tu stojí jediný truchlící. Stojí a pláče a jeho slzy se vpíjejí do prsti a tají jako vosk a propalují se tím humusem, jako by chtěly za něj políbit maminčinu věčně vychladlou líc. A vrhá se na zem a hrabe zoufale ostrými nehty v hlíně a chce k ní tam dolů a ví, že to nejde.

A Lupo zvedá hlavu k nebi a křičí hlasem tak strašlivým, až se sype sotva narozené listí ze smuteční vrby. A vytí, které následuje, drásá uši všech, kdo jsou poblíž, že kněz na faře se překotně modlí desatero otčenášů a začíná zas a znova až do zemdlení… A ministrant z toho celé roky koktá a hrobník už nikdy nechce na hřbitově pracovat za tmy nebo soumraku.

Lupo se toulá divokou krajinou na pomezí mezi lidmi a vlky. Není ani člověkem a není ani vlkem a kdovíjakým zaviněním vytvořená dvojakost je zároveň jeho prokletím. Je jako endemická květina, vytržená z přirozeného prostředí, stále zelená a stále se snažící vykvést, ale v hloubce pletiv umírá…

On to cítí a ví, že dlouho svoji mámu nepřežije. Pár let se bude protloukat lesy a stržemi, viděn vlky a nespatřen lidmi. Bude lovit a dělit se s jinými o kořist a potom zemře. Zemře a nikdo jeho tělo nenajde, aby zapochyboval.

Tak to je a bude, a tak to skončí…


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Helen Zaurak 11.12.2016, 14:40:13 Odpovědět 
   Citlivě napsaný příběh s baladickým podtextem, velice se mi líbí. Umím si jej představit zfilmovaný, myslím, že byste měla obrovský úspěch. Fantastické, skvělé! Jen nerozumím, že tu na Saspi se tak málo čte... Děkuji, paní Tildo :-)
 ze dne 11.12.2016, 19:35:39  
   Tilda: Zdravím a velice děkuji!!!
Taky je mi trochu smutno, že jiní nečtou...Asi není čas nebo chuť...?
Mějte se moc hezky! T.
 Šíma 04.12.2016, 22:54:07 Odpovědět 
   Zdravím.

Smutný příběh s baladickým koncem, který je čtivý a (víceméně i) uvěřitelný - každý čtenář si příběh vyloží po svém - (nejednou se čtenáři mohou v tom či onom časopise dočíst o dítěti, které vychovala zvířata). Hezky se četlo...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 05.12.2016, 16:25:05  
   Tilda: Zdravím a děkuji!
Omlouvám se svým hrdinům, že jim chystám tak nesnadný a někdy příliš krátký život... T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
1. díl Rozhodnu...
niky.cz
Tajemní přátelé
Askadrin Sidlong
Poklady
Stanislav Klín
obr
obr obr obr
obr

únava
sasanka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr