obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"I velká láska je jen malou náhradou za první lásku."
Joseph Addison
obr
obr počet přístupů: 2915198 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39221 příspěvků, 5717 autorů a 388914 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: ŠKOLKA ::

 autor Tilda publikováno: 20.12.2016, 20:30  
Když už nemám ruce upatlané vánočním těstem...
 

ŠKOLKA

Bylo jim kolem šesti a spokojeně ty roky trávili ve školce. Bok po boku tu rostli a sílili a jeden jako druhý slibovali, že z nich budou vysocí a urostlí fešáci. Když byli ještě malí, pouhá batolata, sotva viditelná v tuhé lesní trávě, vypadali všichni stejně roztomile: ježatí a křehcí, každá paže jinak dlouhá. Ale jen co se začali vytahovat ke slunci, tomu teplému a kulatému kolu sýra, pořád dokola zrajícímu na modré míse oblohy, tu už začal jeden druhého předbíhat v růstu. Soused vlevo měl více paží a ten zprava zase pevnější tělo a lepší stabilitu při náhlých poryvech větru. A ten vzadu měl zase moc krásně zelené a husté jehliny. A ještě další začal vykukovat o celé jedno patro a myslel si, že je tu nejstarší…

Dobře si všichni pamatovali ten nepříjemný pocit pod kůrou, když je lesníci ošetřili roztokem proti okusu. Jak tomu pálivému pocitu nemohli nikam utéci a všude to svědilo… A potom se za kmen popadali, když se jeden mladý a hloupý zajíc s chutí zahryzl do kulatého boku nic netušícího souseda. Jak ten se tvářil kysele a jak se mu tlamička kroutila a jak slinil! Ještě že tu kousek tekla malá bystřina. Ušák vypadal, že ji celou spolyká a ani kapku nenechá…
Hned zapomněli na svoje vlastní trápení a až do kořenů se tiše a po stromovsku hihňali, a přitom se ani jehlička nepohnula. Chodili si k nim hrát i malí z živočišné říše. Pro ně byla lesní školka zařízením, kde trénovali svoje budoucí dovednosti: šplh a skok, vis a překonání vzdálenosti, hrabání a hloubení u kořenů, soustředění a um neviditelnosti a splynutí s okolím. Taky, kde se správně zahryznout, co ochutnat a co ne. Malí plžové a veverčata, liščata i myšata a sotva opeřená ptáčata: ti všichni do školky museli povinně, aby ve velkém lese obstáli na výbornou.

Co si užili legrace a dobrodružství při honičkách a schovávačkách v husté trávě a pod sukýnkami malých školkáčů! I medvíďata tu občas dováděla pod dozorem pečlivé mámy. Jen na kmínky nesměla, protože jejich kulatá bříška by chudáky stromečky dočista polámala. Však na vysokých jedlích a borovicích okolo byli malí méďové jako doma a bleskurychle se dokázali vyšplhat vysoko do koruny a po stranách strupatých kmenů vypadali jako veselé a měkké bambule.

A chodili tam i velcí, snad aby nostalgicky zavzpomínali… Po něžných pních se výletně promenádovaly šňůrky mravenců a na tenkých větvích balancovaly sýkorky, tak tak, že neupadly, a přitom na sebe pokřikovaly a hašteřily se o semínko. A veverka si u paty jednoho z nich schovala tři oříšky a později hrabala u všech kmínků, protože si ani za nic nemohla vzpomenout, kde zásoby ukryla…

Malí stromkové si zálibně prohlíželi na dlaňkách jehličí na slunku se lesknoucí berušku nebo zlatohlávka připomínajícího drahý kamínek anebo vzácně odpočívajícího otakárka fenyklového, či babočku. A když jim větřík sfoukl na větvičku suché listy z dubu nebo javoru, hned si připadali důležitě a načančaně, ty křehké červenozlaté ozdoby přišpendlené svým pichlavým šatem jakoby na věčnost. (Dokud znova ostře nefouklo a listí, potrhané a vysušené na troud se naposledy nevzneslo a nerozdrobilo na kousky.)

A tehdy starý smrk bolestně zašuměl: to mu v pletivech proběhla vzpomínka kaštanu v městském parku, který vídal vánoční strom na náměstí, svítící a blikající a ozdoby na něm všude cinkají a on, chudák, nic z toho nevidí…

Jejich tátové a mámy a široké příbuzenstvo na okraji školky shovívavě shlíželi moudrými a věkovitými korunami na tu povedenou drobotinu a byli pyšní a taky smutní: čím pěknější děcko, tím kratší a smutnější konec je čeká…

Malí stromkové bezstarostně trávili ty roky, rostli a sílili a těšili se na to, až budou mít děti: nejdříve hromadu šišek vysoko ve špici, lesklých a voňavých a plných šťavnatých semínek. Některé blahosklonně nechají hladovým veverčím a ptačím strávníkům, ale z většiny vyrostou noví a stejně krásní stromečkové a stromečky. A oni, vysocí a ztepilí, budou na ně dolů pyšně shlížet a budou je chránit před nápory větru, sněhu a deště, krup i žravých brouků, před úpalem i mrazem zim…

Toho roku napadl sníh dřív a všechny malé schoval pod tlustou bílou duchnu, až se skoro dusili. Jen dospělí dokázali většinu té těžké mokroty setřást, když poprosili vítr. Marně natahovali vysoko položené paže, ale na drobotinu tam dole nedosáhli. Zajíc v tom protivném sněhu nehopkal a srnky se schovaly hluboko v lese, vděčné za střídmě zásobený krmelec.

Když přišla obleva na začátku prosince, už si lesníci dělali trochu starosti. A oprávněně… Mnoho malých adeptů krásy bylo olámaných a pokřivených tou mokrou zátěží a jenom několik desítek více ve středu školky stálo dosud rovně a nic moc jim neublížilo. Dostali velký červený puntík na kmínek a byli celí nadšení, jak jim to sluší. Pyšně zvedali paže, ukazovali se všem okolo a jemnými prsty se znalecky dotýkali. Radovali se z té nečekané medaile jenom týden. Poslední týden, kdy dýchali a zelenali se a jejich míza proudila a střádala se v kořenech na další jaro. Už nikdy se neozdobí měkkými svěže zelenými štětičkami, které jiní s takovým gustem chutnali. Už nikdy je nepolechtá na kůře dovádivá ještěrka a myška si v kořenech nezaloží početnou rodinu.


V sobotu brzy ráno, sotva se obloha maličko prosvětlila slunkem, kdesi schovaným za stěnou šedých mraků, přišli… Přišli a deset jich bylo a pily v rukou a sekerky a odhodlání a trochu radost a trochu smutek, že to musejí udělat… Les nadlouho utichl a vzdával tak poctu svým mnoha dětem.

Lesníci řežou a sekají a berou malým, nevinným a vyděšeným stromkům jejich spojení s kořeny a životem a lesem. Jedním jistým řezem popravčího přeruší tok mízy, té krve stromu a poslední krůpěje se vsáknou do pařízku, protože už nejsou k ničemu. Když osekají pahýl kmínku, už skoro nic necítí a když stromku nacpou na tělo nevkusný igelitový oblek, už o sobě neví. Navršený na vlečce traktoru, natřásaný a mrtvý veze se do města na tržnici.

A potom se jeden, ten nejmenší a nehezčí, ocitá v domě a teple a pevně utažený konec kmene ve stojánku s mašlí a kolem děti ani nedýchají a skoro posvátně se dotýkají pichlavých větviček. Dali jej darem mateřské školce a paní učitelka ho chce s dětmi nazdobit vším, co celé dva týdny vyráběli z barevného papíru, korálků, sušených šípků, ovoce a moduritu.

Ubohý a neživý, ještě maličko voní a konce jeho paží vysychají a nemají cit. Neví, jak krásně vypadá, necítí tíhu ozdob a sušených plátků jablíček a hořce vonících koleček pomerančů ani lidský dech a hlazení. Nevidí třpyt v dětských očích a žlutý plamínek svíčky na stole ani pár veselých prskavek kolem stříbrné hvězdy na vrcholku, kde si kdysi dávno vysnil krahujčí hnízdo…



Jonášek, nejmladší chlapeček ze třídy si dřepne ke stromečku a nevšímá si lákavé hromádky barevných krabic a balíčků věnovaných sponzory a obecním úřadem. Nevidí jasné obrysy buldozeru, který si sám k Vánocům přeje a ani houpací koník, grošák s modrou mašlí vpletenou do hřívy a ocásku, mu nepohladí tvář úsměvem. Vzhlédne nahoru a vyjeveně se ptá:

„A kde má, pančitelko, kořeny? To je má zmáčknuté v tom stojánku? Ale to přece bolí: Když si zmáčknu prsty na ruce taky to bolí… Proč mu to děláte, vždyť pláče!“

A sám uslzeně ukazuje na tři kapky pryskyřice, které na kmeni zaschly.

„Kořeny nechal v lese, děti. Už je nepotřebuje a dostal za to pěkný stojánek. A taky ozdoby, co jste mu vyrobily. Je šťastný a krásný a přinese vám Vánoce… Je to jeho úkolem…K Vánocům přece stromeček patří a tento maličký rostl jenom pro tyhle svátky…“

Učitelka je najednou trochu nesvá a sedá ke klavíru a hraje „Sněží, sněží…“ A děti zpívají stromečku písničku a jenom Jonášek nezpívá a pláče, jak je mu toho z lesa ukradeného kamaráda s jehličím líto. Je mu líto i toho opuštěného a zbytečného pařezu, protože nějak ví, že z něj už nový smrček nevyroste.
Doma poprosí maminku, aby v žádném případě nekupovala na Vánoce stromek.

„Neboj, ty rozumbrado. Koupím hned zítra umělý a spolu jej nazdobíme! Taky jsem si to tak nějak myslela…“

Druhý den ráno do školky nechtěl, že je bolí bříško a taky hlava a ruka, co si ji před paním dlouho mačkal a kroutil jen tak…




Zbylé stromky ve školce, ty poničené sněhem, ohnuté a olámané se uzdravily, a nakonec vyrostly a měly v pažích a v rozsochách hnízda a u paty nory a doupata.

A Jonáš, když vyrostl, stal se odborníkem dendrologem a v té době už nikde na světě na Vánoce nezabíjeli malé a důvěřivé stromečky a lesy byly znova hluboké, zelené a nádherné…


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 aegitalos 11.01.2017, 7:57:23 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: aegitalos ze dne 04.01.2017, 8:39:52

   O, tak to sme zajedno! Vráťme čaro vianoc do našich príbytkov!
 aegitalos 04.01.2017, 8:39:52 Odpovědět 
   No, je to značne sentimentálne, skôr rozprávka, ako poviedka pre dospelých, ale treba povedať, že dobre, priam poeticky napísaná. Ako človek od fachu k tomu môžem chladne dodať, že problémy, ktorými musia prejsť ihličnany, sú do značnej, ak nie úplnej miery spôsobené zlým hospodárením lesníkov. Privysoká hustota porastu a príliš vysoké stavy zvere, ktorá poškodzuje kmene, to je bežná realita u nás, ale určite nie napr. v Nemecku, či v Rakúsku, tam sú lesy bez života (všetko vystrieľané). No a vianočné stromky... Každý rok domov nosím jednu krásnu jedľu. Ročne podobných vyrežem na tisíce, tak tá vianočná je iba kvapkou v mori. Pestované stromky sú tak nadopované postrekmi, že v teple izby sa zmenia na chemické fabriky. A umelý stromček priveľmi pripomína obsah kontajnerov žltej farby. Bol by som za to, aby sa sviatok vianočný načisto zrušil. Je to nič viac, než obchodnícka šou.
 ze dne 09.01.2017, 16:17:22  
   Tilda: Jde opravdu jenom o pohádku a taky trochu o skrytou touhu, Vánoce vrátit k původní a v mnoha směrech nelikvidační formě... (což samozřejmě nejde a tak bych je také raději zrušila!) T.
 Šíma 20.12.2016, 20:26:41 Odpovědět 
   Zdravím.

Není školka jako školka. Jde o lesní školku nebo školku zvířecí? Zajímavě napsaný příběh o stromech, které si také žijí svým životem. Takový druh bajky nejen se zvířátky, ale i se stromy...

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Bob bobb
(12.6.2019, 12:18)
Jakub Žák
(11.6.2019, 15:22)
Tatyana
(6.6.2019, 22:39)
Tvořitelka
(4.6.2019, 10:28)
obr
obr obr obr
obr
Malířka: 2. kap...
kadla
Potkat anděla
Racek
Misantropova zp...
6thSun
obr
obr obr obr
obr

62 kilo oceánů
kafetka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr