obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915657 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39753 příspěvků, 5802 autorů a 392262 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: SIRÉNY ::

 autor Tilda publikováno: 09.12.2016, 22:31  
Když to jednou přijde, můžete být připravení nebo vůbec... A vyjde to nastejno...
 

SIRÉNY

To ječení sirén se ozvalo ve chvíli, kdy kluci mrskli koly u paty rozhledny a chystali se chvilku vydechnout, než vyběhnou nahoru na plošinu po mnoha točitých schodech.
Trochu nadskočili a jeden druhého se ptá:
„Ty jo, takovej randál uprostřed přírody… Co to asi je? Že by někde hořelo? Měli bysme to zkouknout pěkně shora, ne?“

A už se strkají a předbíhají, jen aby byli brzy nahoře na vyhlídkové věži. Tom a Petr, dvanáctiletí školáci a nerozluční kamarádi, náruživí sjezdaři a nadějní fotbalisté místního tělovýchovného spolku.
Vybíhají ty nekonečné smyčky bytelného dřevěného schodiště nervózní, co uvidí z vyhlídky, a ještě cítí novotu v pachu mořeného dřeva a oleje, jímž se lesknou silné vruty a matice, držící tlusté desky a příčné trámy. Rozhlednu otevírali letos v létě a byla to velká událost pro mikroregion a hned se zvedla návštěvnost a místní hostinští si mnuli spokojeně ruce a Tomova švagrová si ve stánku s točenou vydělala na týdenní dovolenou v Chorvatsku!

Chlapcům dusajícím po schodech kolem hlav ve zmatku poletuje rozličné ptactvo a dole pod nimi přebíhá zvěř, jako by čekala, než začnou s výstupem: po několika kusech srny a daňci, párek zajíců, rodinka divokých prasat se selaty skoro bez kamuflážních proužků. Koroptve se snaží o rekord v délce i výšce a jejich nedůstojný let skončí stejně rychle, jako začal, jenom o kousek dál na pěšině, kdežto sluky míří vysoko k nebi a zase padají střemhlav do lesa. Ještě tři psi, viditelně toulaví a zanedbaní s vrčením a handrkováním proběhnou kolem a jeden se na kluky podívá vyděšeně a ztraceně.
A potom je klid, jen houkání nepřestává…

Tom je první nahoře a hrdě se staví zády k zábradlí:

„Kvóta dobyta, seržante! Dovolte mi vztyčit vlajku!"

A otáčí se prkenně a vytrčený prostředník pravačky nastavuje mírnému větříku kolem věže. A stejně si ještě neodpustí rýpnutí - to by ani nebyl on:

"Stopadesát schodů za kolik?- sedm minut? Sralbotko… Nějak se zadýcháváme, co? No jo… To ty cigarety a chlast, kámo… Měl bys ses nad sebou zamyslet…“

Kdyby nebyli tak vysoko nad zemí, Petr by se do něj z legrace pustil v předstíraném zápase, ale tady na stísněném ochozu to nebylo rozumné. Přešel to dospěle mlčky a zadíval se zaujatě na panoráma, dobře osvětlené podzimním sluncem. Byl nízký tlak a viditelnost dokonalá. Dohlédli i na vzdálenou pahorkatinu, lemující širokou kotlinu vzorovanou vesnicemi, městečky a záplatami lesů, polí a luk. Sem tam se prudce zaleskla hladina rybníka nebo smyčka meandru řeky, ubíhající svobodně k moři.
Na stuhách vozovek se pomalu sunuly housenky aut, výstražně barevné, aby snad zahnaly predátora.
Potom se ti nesouvislí hadi zastavili. Někteří spořádaně, jiní chaoticky a kolony, které na to navazovaly, nebraly konce. Dlouho se doprava nepohnula a pár blikajících policejních patrol taky moc nepomohlo. Nakonec se auta dala zase do pomalého hlemýždího tempa a policejní vozy jeden za druhým mířily k okresnímu městu.

„Asi taky řeší ty sirény…“, mudrují v duchu kluci a zkoušejí si na to nepříjemně vypjaté elektronické vytí zvyknout. Nešlo to moc dobře, a tak si do uší vrazili minisluchátka k androidům a bylo to o trošku lepší…

Jak dlouho hluk trval, kluci nestopovali, ale třicet minut určitě. A potom to utichlo tak náhle, jako začalo. Jen jedna poslední siréna, ta nejblíž klukům a určitě z jejich vesnice, ukončila svůj part směšně doznívajícím povzdechem, vytrácejícím se do ticha a oba se tomu zasmáli:

„Teda… Stejný, jako ty vzdychající dveře ve „Stopařově průvodci“… Ty byly fakt vtipný, že?“ Směje se Petr a dloubne Toma pod žebra.

„Tohle se povedlo, myslím, ještě líp! Mohli by s tím hned do Hollywoodu, kluci!“ Přidá se Tom a potom se nahýbá přes zábradlí a mhouří s viditelným úsilím oči k horám na severu…
„Vidíš to samé, co já, Péťo? Nebo se mi to zdá…?!“

Nad zubatými okraji pahorkatiny se šíří podivná nažloutlá záře. Skoro podobná té při východu slunce. Ale to už svítí vysoko na nebi bezmála pět hodin a ze severu stejně nikdy slunce nevstává, že…?
Barva se rozpíjí do obvyklé modři a ukusuje z ní jako z borůvkového koláče a chce asi citrónový, protože si pomalu zabírá větší a větší kus, a i kopce a hory se barví žlutě a krčí se a jaksi zmenšují… Asi optický klam.
Žluť je výrazná a protivná jako anilínová jedovatá barva, kterých měl Tomův táta doma celo sadu a maloval jimi po večerech modely letadel. Piplavá práce a Tom na barvy nesměl sáhnout, i když by se mu sem tam hodily. Musel se spokojit s vodovkami a temperami do výtvarky a nechat si zajít chuť na křiklavé odstíny anilínek…
Teď si na tu krabičku s pomačkanými tubami zase vzpomněl, když vidí divnou severní oblohu.

„To vypadá na nějaký obrovský požár, Péťo… Proto asi ty sirény. Radši bychom měli upalovat domů a počkat na zprávy v telce nebo v rádiu. Bude to něco velkýho… Fabrika, elektrárna nebo doly… Hele, Tušimice jsou na jih, že? Uf!!! A třeba vyhlášej vyjímečný prázdniny, vole! To by byla bomba, no ne? Zrovna před písemkou z matiky…“

Tom se zasní, ale zase trochu zneklidněně popadne kamaráda za paži: „Petře, jdeme a fofrem!“
Jeho kamarád je zaražený a podivně zamlklý a nechá se postrkovat ke schodům a teprve na prvním odpočívadle zaskřehotá:
„Mně se to nelíbí, Tome… Třeba je to válka… Víš, jak to je ve světě teď nejistý… Běženci, islám… Pořád všichni zbrojí a vyhrožujou… Co když to nastalo!!!“

„Nebudeme vymýšlet pitomosti, ty troubo! Doma se to dozvíme a neboj: narukovat ještě nemusíme, tak proč ty obavy…?“

Seběhnou dolů a honem do pedálů a sjíždějí kopec skoro bezhlavě. A zase kolem hromada lesní zvěře…

„Proč to, když už je klid,“ motá se Tomovi hlavou… „Asi něco cítí. Mají přece více instinktů, než my lidi a vycítí změny dávno před pohromou…“

I on už není v takové pohodě, jako na rozhledně. Ale nechce Péťu ještě více rozhodit, a tak mlčí a úprk zvěře panicky do všech směrů nekomentuje a jenom se snaží nikoho nesrazit a vyhnout se kmenům i balvanům, skutáleným kdovíkdy. Trať je značená a prudká, místy červená a místy černá podle stupně obtížnosti. Ale na to teď kluci nehledí, jen aby už byli pod kopcem. Jenom zázrakem nikdo nespadne přes řídítka, neobejme „medvěda“ (slangově: potká se stromem) ani neroztříská kolo nebo vlastní hlavu. Nakonec jsou dole a u krajnice zalátané okresky. Domů ještě deset kilometrů, ale je to po rovině a z kopce, takže necelých dvacet minut…
Tady vidí zase větší díl nebe, než pod korunami stromů a s úlekem zjišťují, že žlutá záře za jejich hlavami opět o kus popolezla. Už je skoro přes polovinu a modrá divně zelená tou konkurencí a rozpíjí se do té agresivní a nepřírodní citronády. Nepotkají žádná auta kromě odstavených na krajnicích. Divně odstavených, lajdácky a nebezpečně. Kdyby tu chtěli projet hasiči, asi by byl problém. Dokonce jedna dodávka stojí skoro v jízdním pruhu a žádné warningy a dveře dokořán. Daleko vepředu vidí kluci dav lidí, kteří běží a mávají rukama, otáčejí se, ukazují k severu a něco hlasitě řeší.

„Ještě, že jedeme stejným směrem. Třeba běží do krytu. V městě jsou kasárna, proč by tam neměli tajný kryt, he? Všechno nám, civilistům přece nebudou bulíkovat. Určitě tam mají kryt a my se schováme a našim zavoláme! To je dobrý plán, ne? Myslím, že neodbočíme…Tak do toho šlápni, Tome: čeká nás třicet do města!“

Tom jenom kývne a dál už nemluví, vděčný, že to nemusel navrhnout. Rychle a metodicky šlapou a oba myslí na totéž:
„Jestli mi nějaký svalovec na cestě vyrve řídítka z ruky…“

Nakonec ten neuspořádaný dav lidí dojedou a nikdo jim nechce kola ukrást. Jenom jim kynou a mávají a volají, ať jedou do kasáren.

„Měli jsme pravdu: JÁ měl pravdu, Tome… To je opravdu válka… Ti lidi to nějak vědí a dělají to jediné, co je možné. Běží se schovat. Volám našim a na nic nečekám!“


Mobily horečně tahané za jízdy z kapes jsou však hluché a černé a k ničemu… Aspoň doufají, že své rodiny najdou na místě.
Kluci už vědí, proč lidé pokračují pěšky, a ne svými vozidly. Asi výpadek: blackout všech zařízení a systémů včetně elektřiny. No jo, novodobé války se budou pravděpodobně zahajovat takovým útokem. Co nejvíce omezit a znehybnit protivníka. Snad je na to armáda připravená a mají náhradní zdroje, ničím nenapadnutelné… Snad i ta jejich malá posádka je plně v pohotovosti…
Lidí cestou přibývá, ale svoje rodiče ani jiné příbuzné chlapci nepotkají a odporná cizí obloha požírá tu obvyklou stále stejně hladově. Chvíli se bojí, že je to chemický útok a opatrně nosem ochutnávají vzduch a v panice se jim zdá, že cítí cosi smrtícího. Ale je to jenom klam a vyčerpání z dlouhé jízdy a brzy se zase zhluboka nadechnou a jedou k blížícímu se panoramatu města. Kasárna jsou napravo, hned na jeho okraji a s úlevou nekonečnou už malinko rozeznávají parkoviště i dlouhou cihlovou zeď po obvodu, shora určitě jištěnou trojitým žiletkovým drátem. Pokud se za jejich zdmi něco děje, není to odsud vidět ani slyšet.
Jenom nerad se Tom podívá na nebe a přitom ví, že modrá to vzdala a nad hlavami všech je nepřerušovaná, hnusně sírově žlutá obloha, jako na nějaké cizí planetě s jinou a nedobrou atmosférou. Oni však pořád dýchají a žijí, a to je důležité!!!

„Zvládneme to, Péťo. Ještě kousek a budeme v bezpečí. Vojáci nás pustí dovnitř a budou nás bránit. Ty pako, ještě, že jsme v NATO, kruci! Hned se cítím o moc líp! Bude to dobrý a rodičové už tam určitě jsou a celí nervózní, co s námi je. Já se těším i na ségru, člověče! A to mi věčně leze do věcí a otravuje s panama a „Dostihama“…!“

Zbývá půl kilometru, když se to změní. Ticho, tak divně duté po tom ječení sirén, se skoro podprahově naruší podivným drnčivým svistotem. Jako když se dotahuje struna až na nejvyšší hranici roztažnosti, než praskne. Ten svistot neustává a zdá se, že se blíží. Blíží se shora, z té divné žluté oblohy a snáší se na hlavy běženců jako pavučina a kápě a neštěstí a smrt. Protože sebou nese konec…

A oni všichni, jako jeden muž, zvednou v jeden určený okamžik hlavy a cosi je bez milosti, bez skrupulí, bez výčitek, bez požitku, bez radosti a bez zadostiučinění rozkrájí na maličké mikroskopické krychličky. V jednu chvíli tu běží, pospíchá a doufá pětset mužů, žen a dětí. Všichni po svých, jenom dva kluci sesednou z horských kol, když je cosi přinutí. A už tu není ani stopy po čemkoliv živém a silnice osiří, jen trochu pokrytá vrstvičkou zvláštního prachu.



***


Od severu postupující žluť se sune na město a v ní ukrytá bzučivá a rezonující trojrozměrná mřížka, přesně kopírující povrch, porcuje na úhledné nepatrné dílky všechno živé včetně vegetace. Pohybuje se políčko po políčku po šachovnici země a známý povrch po čtvercích mizí, jako by byl jen dočasnou fata morgánou. Žádný anorganický, člověkem nebo přírodou vytvořený materiál neposkytne živým štít. Urbanizace povrchová i podzemní, čarovné jeskynní systémy, dosud zvídavým speleologem neobjevené a obydlené třeba jen nepočetnou skupinou bezbarvých korýšů nebo červů, slepých a nepodstatných, nejhlubší propasti souše i světových moří - nic globální sanaci neunikne…

Všechno je srovnáno a všechno je odkryto a změněno navždy. Ten dokonalý vražedný sken, stoprocentně účinný a spolehlivý, mnohokrát už ozkoušený a bezporuchový je jedním až nudně obyčejným kolébkovým spínačem na ovládacím panelu vynulován. Končetina, která páčku posunula z polohy „1“ do pozice „0“ (reálné piktogramy jsou samozřejmě nesrozumitelné) není ani trochu málo polidštěná a není v žádném světovém jazyce slov, která by dokázala podat aspoň přibližný popis…

Celý povrch Země, z vesmíru viditelné jako modrá, štědrá a po tisíce let lidmi obývaná planeta, s azurovou korónou ochranitelské atmosféry, se teď barví do nevýrazné šedi od pólu k pólu. Planeta se stává mrtvým souputníkem Měsíce ne náhodou mu podobným. Proděravělá a vyschlá, když se náhlými prudkými větry a podtlaky zvedla mračna nového prachu a spolu s povrchovými i podpovrchovými vodami, proměněnými v kapénky, vystoupala ta těžká, špinavá a kalná oblaka vysoko do stratosféry a potom do otevřeného vesmíru, když už je nepodržela stejně vysátá a řídká a jedovatá atmosféra.

Bičovaná kosmickým zářením a polibky slunečních bouří, žíhaná křečovitými sopečnými erupcemi a lavinovitě se šířícími zemětřesnými vlnami skoro zbytečně nastavuje zeměkoule scvrklou tvář stařeny životodárnému slunečnímu kotouči. Dokud její kolabující jádro zcela nevyhasne, bude dále sama sebou ničena. A potom se stane konečně mrtvou, studenou hvězdou beze jména. Protože ONI si vesmír nepojmenovávají…

Další mise úspěšně ukončena. Znova je jim vesmír o kousek svobodnější. Zase o jednoho příživníka méně. Brzy už budou svrchovanými a jedinými obyvateli Universa. Brzy…

Zbývá pár vzdálených mlhovin…

Není sladšího pocitu než se pořádně natáhnout na svém vesmírném kanapi bez obav, že vás omezí koleno či loket souseda…


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 09.12.2016, 22:30:35 Odpovědět 
   Zdravím.

Genocida v přímém přenosu. Nikdo nebyl ušetřen, člověk, zvíře nebo rostlina. Napínavé čtení. Myslel jsem, že se někdo zachrání, ale jak se zdá byl život na Zemi pro někoho (jinou vyspělejší rasu) na přítěž. Snad v budoucnu lidstvo nepotká podobná katastrofa a mimozemšťané k nám budou laskavější...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 10.12.2016, 17:16:09  
   Tilda: Zdravím.
Že aspoň hrstka hrdinů přežije, je skoro samozřejmostí. Že se prokousávají životem na téměř zničené planetě, je také klišé mnoha filmů a knih. Šlo mi hlavně o napětí a pohled očima dvou kluků kdesi na venkově. V románu by to asi neobstálo, ale povídka snad neublíží takovou porcí beznaděje... A třeba ty emzáky zahubí v budoucnu nuda nebo v některé z mlhovin použijí stejný metr... Kdoví...?

T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
Razimovo ztřešt...
Straba
Období vzdoru I...
Filip Vávra
obr
obr obr obr
obr

SMS k narozeninám
Jeňýk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr