obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo nemá peněz, je chudý; kdo nemá přátel, je chudší; ale kdo nemá srdce, je nejchudší na světě."
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
obr
obr počet přístupů: 2915657 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39753 příspěvků, 5802 autorů a 392262 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: BETTY ::

 autor Tilda publikováno: 15.12.2016, 19:36  
Ach ta láska...
 

BETTY

Napříč nerovným a místy zle popraskaným asfaltem silničky se nesl ten nápis. Pečlivými tahy štětce nanesený a barva doslova září z šedivé plochy. Jasně červená jako okysličená krev a písmena stojí sebevědomě a v pravidelných rozestupech a křičí do světa svoji potřebu. To ženské nebo dívčí jméno nekončí vykřičníkem, otazníkem ani jednou nebo třemi tečkami: jenom leží na povrchu silnice a označuje místo.
Kdo projíždí náhodou a zdaleka, netuší, proč ten nápis. Avšak místní dobře vědí. Ještě doznívá pláč rodiny, usazený jako saze ze sta víček na oltáři do kamenných kvádrů kostelní lodi. Ještě neuvadla docela kytice bílých chryzantém na nakupené slínovité hlíně hrobu. A ještě tomu maminka nevěří a denně vstává s jistotou, že se její osmnáctiletá a jediná dcera ukáže ve dveřích kuchyně, roztomile rozcuchaná, zívající a stejně natěšená na další den. Uplakané noci a nekonečné hodiny do večera, prášky na spaní i na stesk a žádný nezabírá a všechno je tak šedivé a k ničemu a naděje je cizí a divné slovo, které postrádá význam.

Stejně trpí i Beátin kamarád Erik. (Chodili spolu jen tři měsíce, ale už se dokázal hluboce zamilovat a cítil, že jejich náklonnost je oboustranná. Nebyli ze stejné školy a poznali se úplně náhodou na bramborové brigádě. Ona gymnazistka, on stavař. Tento rok maturuje a touží studovat architekturu v Praze a možná i stáž někde ve světě. Nebránil by se takové zkušenosti. Ovšem záleží na mnoha okolnostech: i když je premiantem třídy, na vysoké už to tak být nemusí… Betty mu úspěch přeje, sama ještě nevyhraněná: možná filozofická, možná novinařina. Píše pro školní časopis a je tom dost dobrá. Erik obdivuje její kouzelné fejetony o zcela obyčejných věcech, které mu někdy stydlivě dává přečíst…)
Jediné, co od Betty čte pořád dokola, je její poslední esej na téma „Ztráty“. Krásné a smutné zamyšlení nad tím, že pokud něco ztratíme, nejde vrátit čas a napravit chybu, která k tomu vedla.
Pláče u každé věty, tak bolestně pravdivé a sám nejlépe ví, že čas neumí couvat.
Jediné, co o Betty čte pořád dokola, je její epitaf na bílém mramorovém náhrobku: „Naší nejmilejší Beátce: setkáme se spolu zase… Počkej!“

Erik má těsně před písemkami a nemá chuť se o cokoliv snažit, o cokoliv usilovat, za cokoliv se rvát. Všechnu sílu, energii a chuť a víru dal do těch dvou hrozných hodin v nemocnici na ÁRU. Seděl u lůžka a skoro ji nerozeznal v té hromadě fáčů, obinadel, hadic a jehel, monitorů a kapaček.

Držel ji za ruku, protože byl v té době jediný nablízku (jejím rodičům, kteří nevědomky v té době cestovali k příbuzným do Polska, ještě celé tři hodiny trvalo, než v hrůze zastavili na parkovišti kliniky.)
Nechtěli jej pustit dovnitř, samozřejmě – není blízký příbuzný, ale zalhal, že jsou snoubenci a v květnu se berou. Jestli uvěřili nebo jestli se smilovali nepátral a silou vůle nutil svoje tolik živé tělo, aby Beátce předalo dost ze sebe a uzdravilo ji. Zachránilo ji a vrátilo do světa a života, který ji přece čeká. Z dlaní jí posílal sílu a kouzlo, ale ať chtěl, jak chtěl, neuměl zázrak.
A jedině zázrak by to zpřelámané, potrhané a zbídačelé tělo dokázal zahojit. Všechny spojnice, dálnice, tunely a magistrály Beátina krásného a mladinkého života byly tou hroznou nehodou zborceny, zavaleny a zpustošeny jako zem válečným konfliktem Tou válkou mezi ní, pouhým nevědomým pěšákem a agresivním obrněným a podnapilým nepřítelem v džípu. Na krajnici, kde svítila několika reflexními pásky jako vzorná světluška a cudně otočená k příkopu, zatímco Erik na protější straně cesty močil. Řidič, šněrující po asfaltu a šátrající rukou pitomě po zapadlém telefonu hmátl po dívce robustní maskou auta, levým blatníkem rozdrtil pánev a s hladovým řevem, mručením a pažravou nenasytností ji odhodil do mokvavého příkopu.

Pohozená jako omrzelá Barbína, zakrytá Erikovou koženou bundou v těch nejhorších místech a transportovaná vrtulníkem, zachraňovaná a nezachráněná… Vzali jej sebou, když odmítal pustit dívčinu ruku a cenil zuby jako pes zahnaný do kouta odchytovou službou.

Neměla šanci už tehdy a neměla ji ani cestou na traumatologii Olomoucké kliniky a nemá ji ani teď po zběsile rychlé operaci, v umělém spánku a v odpočítávání, které mozek začal sotva před pěti minutami.
Erik na ni mluví, jemně šeptá krásná slova, věty a zpověď, sliby a modlitby. A doufá, že ona to slyší a ví, že ne…
A potom cítí, že odchází: fyzicky cítí, jak se její pouto se světem trhá, jak vlákna pavučiny, jako hedvábný smotek bourovce a jako stužka z vlasů. A její prsty v jeho ruce sebou krátce škubnou a víčka očí, oteklá a fialová se zatřepetají tak jemně, že si není skoro jistý a tvář za maskou už tak nehybná, se stane sochou z mramoru, oduševnělou a odduševnělou. Je jen škraboškou a kuklou, ze které už motýl dávno vyletěl a ztratil se v temnotách…

Chlapec a muž a milenec a přítel pláče a křičí a odmítá její studenou dlaň pustit a odmítá jít pryč a odmítá tu pravdu o Beátě. Za žádnou cenu nechce přijmout, že mu ji vzali. Obviňuje lékaře i sestry, vyhrožuje, a nakonec podléhá v bitvě o příčetnost a tupě přijme sedativum v injekci a zbytek noci prospí v nevědomí na lůžku na sesterně. Zaspí další, tentokrát rodičovskou vzpouru, mnohem srdceryvnější a mnohem horší, než byla ta jeho… Nepotká se s nimi ráno a až na pohřbu si řeknou pár slov, která nejsou k ničemu, když ona není. Nedá jim svůj telefon a neplánuje s nimi do budoucna žádný kontakt. Jsou pro něj cizí, protože ona NENÍ…



***



Celý rok docházel na urologickou ambulanci a léčil se zdlouhavě z poruchy vylučování. Seděl v zatuchlé čekárně viditelně nejmladší z početné klientely mužů kolem padesátky a více. Tupě a bez emocí hleděl na nástěnku s řídce se obměňujícími plakátky o zbytnělé prostatě a impotenci a čekal, až zavolají jeho jméno.
Ostatně všechno prováděl tupě a bez vůle žil, jedl a pil a o škole platilo totéž. Maturitu o rok odložil, když se psychicky zhroutil a když si pořád dokola a nesmyslně kladl vinu za Beátinu smrt. Marně mu rodiče vymlouvali, že by zahynuli oba, kdyby v tu chvíli šel po jejím boku. Marně ho utěšovali, prosili a znova a znova stavěli na bezvládné nohy.

Až po roce se jakž takž vzpamatoval, napsal maturitní písemky za tři a o svatém týdnu zkoušel do hlavy nacpat aspoň třetinu toho, na co by se zkoušející mohli ptát. Poslední den „svaťáku“ už toho měl plné zuby a rozhodl se ke krátké procházce.
Aniž tušil, došel se skloněnou hlavou na to místo. Na ten kus silničky, kde jeho Betty před rokem srazil džíp (řidič si odpykává osmiletý trest a prý se už dvakrát pokusil o sebevraždu).

Pod stromy je tu malý pomníček, který tam nechali postavit její rodiče, a ještě tu bliká poslední kousek svíčky vedle malé kytičky kopretin… Erik se tomu místu vyhýbal celé měsíce a marně teď dumal, proč sem nakonec došel. Nic tu necítil než lhostejnost ledabyle vyspraveného asfaltu, který se už začíná zase drolit, nezájem zarostlé krajnice poseté několika promáčknutými plastovými lahvemi, rozmoklými krabičkami od cigaret, vajgly a kusem plastu z předku nějakého auta a ničím tak nepřipomínající pietní místo, kde Beáta nechtěně složila hlavu…
Zase ten hrozný a všeobjímající smutek a ztráta, že mu znova vyhrknou horké slzy. A chce, za každou cenu chce to místo pozvednout, zvýraznit a ukázat je všem, kdo tudy projedou nebo projdou.
Ano, je tu ten drobný a posmutnělý pomníček, miniatura vzpomínky s černobílou fotkou, ale Erik to Memento mori chce po svém…

Vrací se spěšně do městečka a v drogerii na rohu kupuje plechovku rumělkové barvy a plochý štětec. A ne, ředidlo nepotřebuje… Bylo už po páté a musel prodavačku dlouho prosit, než odemkla sotva zamčené dveře.
Byla mladá a Erika od vidění znala…

Hoch se vrací na silničku, u krajnice vytahuje z igelitky plechovku s barvou, náhodnou, dobře očistěnou větvičkou trochu promíchá, aby pigment, usazený vespod rovnoměrně prolnul se syntetickými oleji a potom pečlivě maluje: píše její jméno do asfaltu velikými a mírně šikmými literami a začáteční „B“ vykrouží s jemnými oblinkami a přitom zase tiše pláče.
Všechnu barvu z půlkilové piksly vypotřebuje, když písmena znova tlustě obtahuje. A potom odchází a už nebrečí a neotáčí se, aby svoje dílo zhodnotil. Už sem nikdy nechce znova jít, když udělal, co musel. Je mu jaksi lehčeji a ten večer do hlavy nacpe víc než za celý týden.


Maturitu zvládl dobře a přihlášku na vysokou si zatím rozmýšlí. Možná bude trochu cestovat a poznávat sám sebe. Možná…


***



Beáta, která o sobě neví, mrtvá a rok položená v zemi, práchnivá a nehybná, soudružka červů, larev a plžů, kroutivých a přičinlivých, aby přidali svůj díl k novému humusu se málo sice, ale o to více nečekaně posune ve svém prožraném a rozpadajícím se loži z modrého sametu. Hromada hodovníků zpanikaří a prchá do všech skulin, děr a puklin, aby po chvíli zase zpytavě povylezla a pokračovala v hodování. Je klid…
A potom zase škubnutí a posun a jedna noha sebou trhne a jedna paže, dosud položená na propadlé hrudi se sesmeká a prsty se rozplétají a trčí ztraceně chvíli, než se pomalu zavrtí a trochu lámou a trochu se spojují a dlaně se zapírají o zpuchřelou podložku rakve a hlava se pozvedá s příšerným skřípěním obratlů a trhají se poslední zbytky vazů a šlach.

Beáta neví, kdo nebo co ji budí. Kdo nebo co ji nutí k pohybu, který ona nechce a neumí a nesmí konat a který už dávno zapomněla. Beáta neví kdo nebo co ji oživilo, když umřela a s vědomím toho konce a skoro bez bolesti vydechla hlt života. Jen zázrakem jí zůstaly dosud oči, vyschlé a zploštělé, ale dokáže jimi trochu vidět kalné přítmí v truhle, když něco brouků tence svítí svými zaneřáděnými krovkami.
Ví, že tu má ležet, dokud se nerozpadne na prach. Ví, že tak a jedině tak je to správně. Matně si vzpomíná, že když byla v umělém spánku v nemocnici, kdosi jí šeptl do ucha. Do ucha na zmučené hlavě, plné pronikavého pískotu a jekotu. Jen dvě slova uslyšela:

„Chceš odejít?“

A ona v duchu přikývla, protože věděla, co ta otázka znamená. Ano, chtěla zemřít a utéci tak té trýzni bolesti. Chtěla za každou cenu dostát svému slibu a tlít tu spořádaně dál, v klidu a míru se svými spolunocležníky.
Jenže teď se jí nikdo neptá, jestli chce. Teď ji jakási jiná síla nutí k pohybu, mlčky a stejně neodbytně ji naviguje, manévruje a tlačí k návratu na povrch.
Když se dokázala posadit, i když se tomu z hloubi mrtvého a skoro stráveného srdce bránila, dokázala zvednout paže a rezatými hřebíky jen lehce zatlučené víko nadzvednout. Mají rodinnou hrobku a tuna hlíny její postel netíží. Ale tuší, že by i tuto překážku zvládla, nechtěně obdarovaná tou protipřírodní energií…
Marně si znova lehá a spíná nepoddajné dlaně. Marně zavírá vyschlé oči potrhanými víčky. Zas a znova je nucena vstát. Zas a znova je do jejích tenkých paží, víc kostí než masa, vysílán impuls posunout stranou polovinu granitové náhrobní desky.
Doufá, že to nedokáže. Že se jí ulomí chatrné spoje kostí, že se celá rozloží a spadne na dno truhly jako nechutná změť střepů ženy. Ale nestane se tak a ona nakonec deskou hravě pohne a nefuní a nepotí se a neheká. Tichá a křehká pohne bez dláta a sochoru kamenem, a nakonec hledí na bledé světlo měsíce, co dorůstá a jedno mu je, nač dole posvítí. Nechce a odmítá a stejně se hrabe ven, rukama svírá chomáče mokré trávy okolo hrobu a pomalu vylézá z nevelké škvíry.

Na hlavě pruhy zacuchaných vlasů, plných červů a třepe s nimi podvědomě, dokud nejsou všichni nezvaní hosté popadaní kolem. Její trup na čerstvém vzduchu vysychá a matní a její puch, těžký, hutný a mrtvolný se stahuje do země a odér je teď starobylý, dřevnatý a rašelinový a trochu hořce listový a maličko pryskyřičný. Betty tu stojí bez bot a chodila načnutá brouky by stejně její spolupohřbené lodičky neudržela.
A trochu se kymácí a hodně se třese. Ne však zimou, ne strachem, ale nevůlí a odporem. Jako hrůzyplná marioneta plouhá hřbitovem, přidržuje si kousky potrhaných šatů, kdysi pomněnkově modrých na hrudi a v klíně a hrozně se stydí. Stydí se za to, že je mrtvá a šeredná a že by ji nikdo nikdy neměl takhle vidět. Tohle je přece tabu a zapovězené a kruté!

Jde až k bráně, protože musí a jenom skřípění starých pantů a skřek lelka ji vypoklonkují ven na chabě osvětlený chodník.

Překvapí ji, že její kroky nemíří domů k rodičům. Místo toho jde ulicí do kopce a zastavuje pod oknem Erikova pokoje v řadovém domku na okraji městečka. Ještě svítí noční lampička a je slyšet slabě hudba z rádia.
On, jako by ji vycítil, náhodou poodhrne záclonu. Náhodou se podívá jejím směrem, otevírá okno, vyklání se a nevěřícně sevře parapet a jeho klouby na rukou svítí jako kosti.

„Bože… Bože, bože, bože…! To nejsi ty, Betty! Nemůžeš být. Jak…? Ne! NE, NE, NE…“

Šeptá, jak se mu nedostává dost vzduchu a šeptá, jak silně má stažené hrdlo. A šeptá, protože mu najednou dochází, proč se to stalo. To on…

„Já tě zavolal, i když jsem tohle nechtěl… Betty moje! Napsal jsem tvoje jméno na silnici. Tlustě na navždy tě pojmenoval a těch pět písmen tě probudilo! Odpusť mi to, prosím. A třeba mě zahub, protože není slov, která by můj zločin odčinila…“

A ona stojí pod oknem a mlčí, protože hlas už jí dávno nepatří a nepláče, protože slzy vyschly a dívá se na Erika zoufale a hořko-smutně, i když její emoce umřely tehdy před rokem. Je jenom slupkou a loutkou a hračkou, která má do hrobu vstup zakázán…

Když se Betty nepohne a když hrozí, že by někdo nechtěný viděl, co nemá, Erik konečně sebere odvahu a odvede ji nahoru k sobě. Překvapí ho její vcelku přijatelný odér a překvapí jej její suchá kůže. Ale dlouho se nedokáže dívat do Beátiných očí, tolik plných bolesti a zrady. A může za to on. Sobec a sebemrskač, který jí tohle všechno způsobil. Jako by neměla už dost, jako by už tehdy při nehodě dost netrpěla…

„Co jsem to za zrůdu… Jak to napravím, aniž bych znova neublížil!“

Dlouho spolu sedí na pelesti a Erik ji bez obav drží za ruku a vyříkává se ze všeho, co jí nedokázal zaživa povědět. Betty mlčí, jak jinak, ale on cítí, že ji jeho slova těší a hladí. K ránu už je opravdu utahaný a potřebuje aspoň tři hodiny spánku, aby mohl zase fungovat.
Tichou společnici ukryje v šatníku a usne tvrdě až do osmé.

„Eriku, vstávej už! Potřebuji zavést k lékaři… Máš tu ale zatuchlo, kámo!“

A máma otevírá obě okna a pouští dovnitř slunce, sbírá něco prádla z opěrky židle a zase vybíhá z pokoje chystat snídani.

Chlapec vyplašeně vyskakuje z postele a malinko s nadějí otevírá šatník a stejně tam Betty sedí schoulená pod věšáky se zimním oblečením. A dívá se na něj ploše a teskně.

„Vyřeším, co jsem pokazil, moje milovaná! Dneska pro to udělám všecko na světě. Něco najdeme, neboj… Musí existovat způsob, jak to celé zvrátit. Když to jde jedním směrem, musí i TAM… Věř, mi, jako jsi mi důvěřovala kdysi, Bettynko…“

A nechává ji schovanou a ve městě hledá po knihovnách a antikvariátech a zastavárnách i na bleším trhu. Hledá návod, knihu, lexikon nebo bibli. Už jej oči pálí a šíje bodavě protestuje, ale on to nevzdává, protože nesmí. Každá hodina navíc Betty přiková na světě a potom už nebude záchrana možná. To aspoň vyčetl v jednom zaprášeném svazku o čarodějnicích.

Tady v „Antikvariátu U věže“ měli opravdu poklady… Po třech hodinách marného luštění nelehkých textů, kýchající a uslzený starým prachem už to chtěl vzdát, neklidný, co ubohá Betty a jestli na ni máma nenatrefila. Mohl ji popadnout amok úklidu a tehdy je k nezastavení a schopná mu přestavět dokonale celý pokojík a nacpat špinavým prádlem klidně tři pračky po sobě.
Do oka mu najednou padl ten hluboko v polici zapadlý svazek.
KONEČNĚ!!!
Na poslední straně knihy málem vytržené z vazby o nikdy nezmiňovaném řádu lesních mnichů a jeho tajných rituálech to bylo: potrhaný a sotva čitelný list dával přesný návod, jak vrátit mrtvého hrobu:

„Na místě jeho smrti musí dotyčná a čistá osoba napsat jméno. V obráceném pořadí a neviditelným inkoustem a nad jedno každé z nich udělat černé znamení kříže a do středu každé litery zatlouci jeden hřeb z jeho rakve. Potom bude věc napravena a křivda na mrtvém, ač třeba nechtěná, smyta.“

S neskonalou úlevou zaplatil stařičkému prodavači za knížku a pospíchal rychle k domovu.
Uf… Máma neuklízela a neječela hrůzou. Poklidně dřímala u zapnuté televize a neprobrala se ani s Erikovým příchodem.
Běží hned do pokoje, nadšeně ukazuje knihu a pomalu vede zmatenou, zlomenou a letargickou Betty ven z domu. Usazuje ji v autě, zaparkovaném za domem a ještě kontroluje, jestli je nikdo nesleduje.
Z tátovy dílny si bere pár věcí a konečně mohou vyjet do liduprázdné ulice.
Celou cestu je klid a třeba jim něco mlčky fandí a třeba jim něco chce pomoci…

Na hřbitově je pusto. Tedy nad zemí určitě. Pár desítek metrů pod na Betty čekají a určitě jí drží zbytky palců…

Betty čeká v autě, schovaná pod dekou a Erik zatím vykrádá její hrob a potlačí strach i odpor, když se po hlavě noří pod desku a z rozměklého dubového dřeva potaženého modrozelenou plísní poslepu vytahuje pět narezlých hřebů. Více než pečlivě je schová do kapsy džínů a zase bezpečně ve voze pokračují na místo tragédie.

Dívka je náhle vyděšená a její zbídačelé tělo se třese silnou vibrací, jako by to místo mohlo znova ublížit a jako by ji bolelo v každé odumřelé buňce. Zavírá raději svoje vyschlé oči a stulená v dece tiše čeká, až bude konec.

Erik si kleká na asfalt a děkuje všem motoristům, že tudy v brzké době neprojedou.
Na stejné místo jako prve, ještě patrné odlupujícími se šupinami rumělkového laku píše jistou rukou jméno YTTEB transparentní barvou. Myslí si, že musí použít to stejné oslovení jako prve, a ne její v rodném listě uvedené: Beata. On jí vždycky říkal Betty, protože je to něžnější…

Nad každé písmeno udělá tlustou černou fixou křížek a raději třikrát pořádně obtáhne a doprostřed každého zatluče hřeb velkým kladivem. Bojí se, že se zlomí, prasknou, ohnou se, unavené odvedenou prací v podzemí a celé to pokazí… Ale nestane se tak: jeho odhodlání je mu rádcem i pomocníkem a všechny hřeby zatluče rovně a až po hlavičku do porézního povrchu silničky. Chvíli postojí a kontroluje dílo a potom běží zase do vozu a rychle zpět na hřbitov. Nedívá se raději pod přikrývku na zadním sedadle, zastavuje až u brány a chvilku ještě sbírá sílu. A potom bere do náruče ten smutný ranec a nese jako spící štěně nebo milovanou a nemocnou fenu k veterináři.
Položí ten skoro nic nevážící zámotek na zem vedle poodkryté desky a tiše čeká.

Nakonec se povrch deky zavlní, její cípy se rozevřou a Betty naposled na nohou se zvedá. Naposled se na něj podívá a znova s láskou a pochopením a odpuštěním. Její oči jsou skoro živé a zazáří na okamžik jako safíry. Erik ji naposled něžně políbí na pergamen líce a čela a naposled pohladí hrubou vlnu vlasů. A ona šťastně sestupuje pod zem, jako by šla domů, a ještě jednou se otočí a pokyne jemně zápěstím a ruka elegantně třepne prsty, než zmizí docela za okrajem granitového sarkofágu.

Erik přes závoj slz zápasí s deskou, než se skřípěním zapadne do rámu. Je podruhé sám v tom intenzivním a průzračném tichu hřbitova. Trochu hloupě se sklání k hrobce a pokládá ucho na studený kámen. Nic neslyší a co by taky měl… Pohladí tu hrubou strukturu a jednou se dotkne rty: naposled…

A potom odchází, vyrovnaný a smířený a připravený začít znova žít.


Je ticho. Hluboké, jímavé a poklidné. Je ticho takové, jaké má na hřbitovech být.
Aby mrtví mohli v klidu a míru odpočívat, naslouchat a našeptávat…


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 phaint 20.12.2016, 14:23:28 Odpovědět 
   Wow, četla jsem bez dechu. Čekala jsem spíš nějaké stahování do hrobu a jiné hrůzostrašnosti, ale skončilo to decentně a vlastně šťastně.
Znovu si užívám tvé popisy a slovní zásobu, kombinace "oduševnělá a odduševnělá" mi přijde geniální. Osobně si myslím, že ty dlouhé texty v závorkách jsou skoro zbytečné, ale asi víš sama nejlíp, proč je tam máš.
Dík za hezké čtení - takový Erben v próze ;)
1
 ze dne 20.12.2016, 15:37:11  
   Tilda: Moc děkuji, že se líbilo. Snad mi moje snaha kreslit slovy vychází. Jazyk je tak nádherná zbraň a třeba nejsem až tak neschopný střelec a moje náboje nejsou všechny slepé...
T.
 Šíma 15.12.2016, 19:34:48 Odpovědět 
   Zdravím.

Pěkný textík, ne nadarmo se říká: "Láska až za hrob." Čtivá hororově laděná povídka.

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Buch buch
petulin
Ve spárech - 1....
Lucie Braunová
Poťouchlý Tom C...
Michael Samuels
obr
obr obr obr
obr

SMS k narozeninám
Jeňýk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr