obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915784 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39719 příspěvků, 5825 autorů a 392933 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Co bych dělal zítra ::

 autor Danny Alonso publikováno: 07.01.2017, 21:51  
Nespokojený a topící se v depresích. Rozhodný, ale slabý.
 

Další proklaté ráno. Další zbytečný den plný zármutku a utrpení, jako nikdy nekončící kolotoč. Jeden prášek na ráno, druhý po obědě a třetí jako třešnička na dortu před spaním. Sladký spánek je moje jediné vysvobození z tohohle vězení, které se snaží být zdát jako milé, ale opak je pravdou. Už je to dlouhá doba, kdy jsem byl naposledy šťastný. Začínám spát čím dál tím méně. Mám podezření, že je to těmi léky, které mám předepsané. Možná mě to odtrhuje od reálného světa a drží jako v zajetí. Jsem jako divá zvěř, která se chytla do lesní pasti a čeká na svou smrt. Mrzí mě, že jsem skončil takhle. Ale už před lety jsem se nedokázal přidat do davu, který je tak hloupý a veselý. Plný neskutečných pocitů a štěstí. Je spíš pravděpodobnější, že to já se odpojil od společnosti, neboť se to už nedalo vydržet. Kdo ví, já už nevím nic. Jsem zatracen rodinou, životem i bohem. Ztratil jsem přátele i lásku. Nezbývá mi jiná možnost než dál přežívat v tomhle šílenství.

Je na čase. Utnu to jednou pro vždy a bude pokoj. Už nebudu dále snášet tenhle tlak. Čím dál tím méně spím, ale když už usnu, tak se probouzím po hodinách z nočních můr a vstávám do ještě strašnější. Neříkám, že toužím po smrti, ale spíš po lepším životě. Chtěl bych být jeden z těch hlupáků, kteří oslavují každý rok, vítají ho a s rodinou se společně baví podnapilí. Dneska je ten den, kdy ta muka skončí! Konečně, už dlouho jsem se snažil sebrat odvahu a přemoct ten svět. Den D, jak by jej označili američané, úplné vysazení léků. Už žádné probděné noci, žádný třas či bolesti hlavy. Vše skončí teď a tady a dojdu až k úplnému vítězství. Budu to já, kdo zvítězil nad životem a stále uvědomělý a neposkvrněný.

Cítím se úžasně! Takhle skvěle mi snad nikdy nebylo! Jako bych byl plně osvobozen a život se zdá být zábavnější a tráva venku zelenější. Neskutečný spánek, kvalitní a dlouhý. Jídlo chutná jinak, lépe. Začal jsem se dokonce stravovat častěji. Už se těším, jak se to bude vyvíjet časem. Už jsem přemýšlel, že bych vyšel do města a seznámil se s někým v klubu. Jmenuje se Street 21. Seznámila se tam má matka s otcem, když jim bylo pětadvacet. Stejně jako mně, tak třeba se potkám se štěstím.

Noc mého života nastala. Nemohl jsem si pomoct a musel jsem se vydat ještě dnes a využít mého dobrého rozpoložení. Blikají na mě ohromné světla z nápisu nad klubem, procházejí kolem mě lidé a někteří také směřují do klubu se bavit, stejně jako já dnes. Uvnitř to vypadá ještě lépe než zvenku. Ihned po vstupu, a zaplacení dvouset koruny, jsem si to namířil k barmanovi, který tam horlivě míchal drinky pro přervaný klub. Cítím se zcela uvolněně, i když je tu tolik lidí. Vysazení léků funguje lépe než jsem vůbec čekal. Objednal jsem si dvojitou vodku se sodou a zamířil si to ke stolu s jednou židlí přímo mezi všemi ostatními stoly, kde seděli lidé a užívali si hudby, pití a jiných zábavných prostředků. Samozřejmě šlo poznat, že dost jich jede na extázi a podobných drogách, ale moc mě to nezajímalo. Holt to k tomu už patří a já s tím stejně nic neudělám, ale rozhodně se nehodlám přidat.

Všechny ty šťastné obličeje, výrazy naplnění a ťukání si skleničkami. Sedím sám, ale vypadá to, že ne na dlouho. Přichází ke mně muž. Vypadá, že už něco vypil. Je poněkud bledý se světle zelenýma očima a skoro černými vlasy, dlouhými po ramena, rozpuštěné, vedoucí podél tváře a protahující obličej. Přiklonil se ke mně s jeho skleničkou, divně zapáchající zelené tekutiny, a podíval se mi do očí. Z jeho tmavého pleteného svetru šel zápach jako ze stoky a tmavé džíny měl špinavé od popela.
"Nevypadáš dvakrát nadšeně, mladej,"prohlásil na mě.
Podíval jsem se na něj jako na blázna a zahleděl jsem se na jeho obličej. Vypadal poněkud strhaně, ale celkem mladě. Mohl byt maximálně o pět let starší, ale život ho tvrdě hnal. Ne každý má krásný život jako ti ostatní zde. Na levé ruce, kterou držel skleničku, mu šly vidět řezné rány, jelikož měl povyhrnutý rukáv.
"Ale to ne, pane. Celkem se bavím, jen tu bohužel nikoho neznám, zatím. Ale hodlám se seznámit, tak proč si nepřisednete?"
Kouknul na mě vražedným pohledem. Vzal židli od stolu vedle a položil ji ke mně. Sedl si na ni pomalu a natáhl nohy. Pokukoval po mě a usrkával stále. Já jsem se nezmohl ani na jediné slovo. Prostě to nešlo, i když jsem moc chtěl. Nemohl jsem vydat ani hlásku a mráz mě hladil po zádech. Cítil jsem se strašně nepříjemně. Občas jsem se na něj jen pousmál, ale to bylo vše, na co jsem se zmohl. On také mlčel. Hrál se mnou tuhle hru a společně jsme pozorovali sebe a okolí, které se náramně bavilo.
Přišel jsem tu noc k baru ještě několikrát a objednal si to samé. Chodil se mnou stále ten samý muž a pil také stejný zelený nápoj jako na začátku. Vypil jsem asi sedm panáků a vydal jsem se domů, následován páchnoucím mužem. Beze slova jsem šel domů a cestou jsem se příšerně motal. Padlo sedm půlek lihoviny, ale cítím se, jako bych jich vypil minimálně trojnásobek. Třeštila mi hlava a bylo mi na zvracení. Takhle jsem to vydržel až k panelovému domu, ve kterém bydlím. Bohužel pro mne, až v osmém patře. Vypustil jsem před vchodem ze sebe všechno, co jsem snědl i vypil za tento den. Ven to šlo o moc hůř než dovnitř. Došel jsem k výtahu a vyjel nahoru. Zvládl jsem si bez problému otevřít dveře a zalehl jsem do postele v oblečení a botách.

Sluneční svit prosvítá skrz žaluzie a zasahuje mé oči. Čas vstát a jít naproti dalšímu dni. Stále si nemohu zvyknout na ten skvělý pocit, který nastal po vysazení. Zvednul jsem se z postele a rozbolela mě hlava jako bych dostal kladivem. Bože, šílená kocovina! Kupodivu si vzpomínám na vše. Na noc v klubu, na všechny drinky i smradlavého muže, který mi dělal tichou společnost. Můj plán se s někým seznámit nevyšel úplně dle mých představ, ale mám radost, že jsem vůbec vyšel ven. Socializace není tak lehká, jak se zdá ve filmech. No, příště to už půjde lépe. Dokulhal jsem s bolestí hlavy do koupelny v boxerkách, otevřel si skříňku se zrcadlem a vzal si prášek na bolest. V zrcadle jsem uviděl svůj zjev. Už dlouho jsem se na sebe nedíval déle než deset sekund. Mé, kdysi ještě krátké, vlasy dorostly o pár centimetrů a začínají vypadat jako bludiště - zmateně. Vousy mi obalují čelist, ale stále se to nedá považovat za plnovous. Pomalu začínám opět chytat přirozenou barvu kůže. Léky mi ničili obličej hrozivým způsobem a občas se mi i zdálo, jakoby se mé zelené kočičí oči měnili také. Opláchl jsem si studenou vodou obličej a odkráčel jsem do obývacího pokoje, který se skládal z jedné dvoumetrové pohovky a malinkého tmavého stolečku s popelníkem. Nikdy jsem ho nevyhodil, i když nekouřím už tři roky. Možná kdybych zase začal, neboť stále nechápu důvod, proč jsem vůbec přestal. Neznám ho, asi proto, že jsem si chtěl připadat silný a rozhodný. Nenechat se ovládat věcmi. Po chvíli postávání v obyvácím pokoji jsem si oblékl volné šedé kalhoty, kostkovanou černobílou košili a vydal jsem se do trafiky kilometr od domu.

"Jedny červené LMka, prosím,"požádal jsem prodavačku v trafice, která byla součástí kauflandu. Dala mi krabičku a já jí nazpátek osmdesát devět korun. Usmála se na mě a jako obvykle se snažila prohodit vtip o cigaretách a jestli náhodou nechci ještě další krabičku, neboť je ke dvoum krabičkám zapalovač zdarma. Samozřejmě jsem odmítl a i s energy drinkem Crazy Wolf, který jsem si koupil uvnitř Kauflandu, jsem vyšel ven na čerstvý vzduch si zapálit. Cigaretový kouř se táhl nahoru a já cítil to krásné uvolnění po prvním potáhnutí. Chybělo mi to, i když si to nechci přiznat. V dojetí tabákem mi někdo zaklepal na rameno. Bleskurychle jsem se otočil, protože mě to dost polekalo. Stál tam. Ten samý muž, který byl se mnou v klubu. Stále stejně oblečen i zápach byl stejný. Zdvořile jsem se usmál a spustil jsem:
"Co potřebujete, pane?" Zamrkal jsem. "Kde jste se vypařil po té noci? Ani jsem si nevšiml, že jste odešel. Omlouvám se za mě. Byl jsem dost mimo, asi jsem už příliš dlouho nepil."
Sledoval mě a stále mě nasazený ten vražedný pohled. Podrbal se na temeni a vycenil zkažené, žluté zuby.
"Sorry chlape, nebyl jsem zrovna dvakrát ve svý kůži, jestli mi rozumíš. Nechodím do klubů často, ale ten den jsem se rozhodl to změnit." Jeho chraplavý hlas na mě působil jako bych mluvil s bezdomovcem. Dokonce i jeho zjev byl stejný. Moc toho tedy ze sebe nevydal, řekl jsem si pro sebe. Asi to není velký mluvka, ale to nevadí. Nejsem o moc jiný. Dokonce je mi dost podobný i vzhledově, jen nevypadám na spadnutí, alespoň teď už ne. Nevšímal jsem si okolí, ale stále po mě lidé koukali a tu a tam se někdo i zasmál. Nechápu. Koukl jsem se na sebe v odraze, ale vše bylo v pořádku. Tak proč na mě tak čumí? Snažil jsem se to ignorovat. Bylo to těžké, nevnímali, že je vidím. Prostě se smáli nahlas a bylo jasné, že mě.
"Jak se vlastně jmenujete?" zeptal jsem a odvrátil zrak od lidí.
Vyděsil jsem se opět. Zmizel. Prostě tam už najednou nebyl. Stál jsem tam a on ne. Teď jsem s ním mluvil. Aspoň se mi zdálo, že ano. Musel odejít, když jsem nedával pozor, ale proč? Ani nic neřekl. Trochu vystrašený jsem hodil cigaretu do koše a vrátil se zpět domů.

Zalehl jsem do postele. Zavalil se dekou, povlečenou do bavlněného povlečení s motivem šachovnice. Stíhá mě paranoia. Stále si nemohu pomoct. Kam mohl tak rychle zmizet? Vždyť to bylo jen pár sekund, co jsem nedával pozor, ale i přesto byl fuč než jsem vůbec stihl zareagovat. Klepu se strachem na matraci a pořád na to myslím. Myšlenka na toho muže mě užírá a cítím se stále hůř a hůř. Po necelé hodině usínám. Spánek jako každý jiný, řekl bych. Jen s jediným rozdílem toho, že jsem se v potu probudil po necelé hodině, jak ukazují mé hodiny na nočním stolku. Něco slyším! Jako by tu někdo mluvil! Ten hlas sakra dobře znám. A nepřestává to. Rozhlížím se stále kolem sebe, ale nikdo tu není. Jsem tu sám, jen já v mém bytě, osamělý, bez známky života. Noc takhle pokračuje až do rána. Neusnul jsem už ani na chvíli.

Nový den je strašnější než samotná noc. Vstávám z postele unavený, beze spánku či odpočinku. Jsem ještě více vystrašený než předtím. Nezvládám to. Jako by mi stále někdo dýchal na záda a pozoroval mě ze stínu. Jako bych byl opět v noční můře a ta mě pronásleduje i mimo spánek. Snaží se mi sžírat mysl a pohltit mou slabou duši.
Poprvé za dny po vysazení pociťuji samotu. Víc než kdy předtím, neboť jsem byl zvyklý, že jsem sám, dostal jsem naději a ta teď utekla stejně rychle jako můj dobrý pocit ze života. Celý svět mě opustil a nedal mi žádnou šanci. Jediný koho teď mám je ten muž. Mám z něj strach, ale nic víc mi nezbývá. Musím se pokusit ho najít nebo ho nějak kontaktovat. Snad mě vyslyší alespoň on a dá mi nějaký důvod žít.

Nastala sladká noc. Čas opustit domov a najít útěchu, kterou potřebuji. Samota se rozšířila v nezkrotnou depresi. Prášky už nemám, tak mám jedinou šanci. Najít ho a doufat, že mi bude naslouchat. Myslím, že mě to uklidní a vše bude zase v pořádku. Vytáhl jsem cigaretu z rudé krabičky, dal si ji mezi ústa a pomalu jsem si zapálil. Stále mám ještě osm cigaret. Poprvé jsem ho potkal v klubu, tak zde třeba tráví čas. Potichu, v rohu a úplně sám. Přehnaná světla mě opět zasáhla do očí. Hnusné obličeje mě jenom obklopují. Ze všech stran se všichni mačkají a nedají ani na chvíli pokoj. S opovržením jsem vstoupil dovnitř a zamířil jsem si zpět k místu, kde jsme se seznámili. Tedy téměř. Přelidněný klub mě zanechává neklidným. Začíná jsem být stále víc a víc nervózní. Cítím jak se na mě žene vlna negativních pocitů. Cítím se sám i uprostřed davu. Nikdo si mě nevšímá. Ani o mě nezavadili okem.

Uběhly tři hodiny a stále nic. Zůstal jsem opuštěný. Namířil jsem si to k východu a posadil se vedle klubu na zem a opíral se o chladnou zeď. Pustil jsem se do breku. Tichého, ale silného. Nezvládám to už, řekl jsem si v duchu. Musím něco dělat. S takovou do toho spadnu opět po hlavě a už se z toho nikdy nedostanu jako teď. Co mám dělat? Jak to mám sám zvládnout, když nemám žádnou podporu? Nikdo se o mě nezajímá, nikdo mě nezná. Láska mě opustila již před lety a už se nevrátí. Nikdy se už nevrátí ty dobré časy. Dětství, puberta, život. Mladí v nevědomosti a zamilovanosti. Toužím po štěstí, které zemřelo. Stejně tak i mé srdce s ním.

Ochladilo se a zafoukal vítr. Sedí vedle mě. Beze slova. Ani se nehne. Jen mě neustále pozoruje, jakoby doufal, že něco řeknu.
"Nezvládám to, můj jediný příteli. Život se na mě vykašlal," vydal jsem ze sebe potichu.
Nezareagoval. Upřeně se na mě díval a usmíval se. Proč se usmívá? Nevidí, že se topím ve smutku? Dělá mu dobře, že jsem nešťastný. Co je to za člověka?
Objal mě a já se rozbrečel ještě více. Neudělalo mi to žádnou radost. Cítím se ještě hůř než předtím, ale proč? Proč mě pronásleduje? Nic neříká a jakoby tam ani nebyl.
Možná si už pro mě přišla smrt po té době v utrpení. Třeba mě už čeká poslední vlak a nastane můj velký den. Pohlédl jsem mu do očí. Cítil jsem z nich stejnou bolest jakou pociťuji já, ne-li větší. Zármutek, smrt, deprese a nekonečné trápení. Je stejný jako já. Plný smutku.

Přesunul jsem se na místo, které jsem nesnášel nedaleko centra města. Skála, na kterém šel krásně vidět východ slunce. Jakoby se rozprostínalo po celé délce nebe. Seděl jsem na kraji a pozoroval oblohu. Stále byl se mnou můj vzácný doprovod. Nesnášel jsem tuhle skálu jen z jednoho důvodu. Zemřela zde moje nejbližší osoba. Můj otec, když mi bylo osmnáct let. Spáchal sebevraždu, neboť nedokázal zvládnout své vlastní chyby. O rok později se zde zabila i má matka. Ze zármutku kvůli otci. Já zůstal úplně sám, opuštěný. Na pospas životu. Také to byla doba, kdy mi začaly tak silné deprese, ale řekl jsem si, že jsem bojovník a neudělám stejnou chybu jako oni.

Seděli jsme tam spolu, úplně sami. Kouknul jsem hluboko dolů ze skály a hledal místo, kde mohli zemřít. Ničilo mě to. Byli tak lhostejní. Vykašlali se na mě. Nechali mě tu samotného a nepřipraveného. Jak mi to mohli udělat?! Jaký rodič by tohle udělal svému dítěti?! Vzali mi všechno, co jsem měl! To oni mi vzali můj život, není to má vina! Někdy si přeji, aby to byli, ale často si říkám, že takoví lidé by na zemi být neměli. Ne, když svým rozhodnutím zničí druhého člověka. Stále mi tekly slzy a já ucítil lehké postrčení. Ztratil jsem rovnováhu a začal jsem padat. Čas se na moment zastavil. Slunce se napůl objevilo za tmavým mračnem a oslnilo celou skálu. Přesunul jsem pohled na místo, kde jsem seděl a stěžoval si na život. Nikdo tam nebyl a já se cítil osvobozen. Jako bych zaplnil tu díru ve svém srdci tímto neskutečným přírodním úkazem, který mi připomínal mé šťastné dětství. Usmál jsem se a naposledy jsem upřel zrak na skálu. První krásné ráno. Volný jako vítr.


 celkové hodnocení autora: 85.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 07.01.2017, 21:50:23 Odpovědět 
   Zdravím.

Smutný a tragický příběh. Smrt byla pro hrdinu vysvobozením. Kdo byl ten muž, který mu dělal společnost? Byla to smrt? Bylo to jeho druhé já? Těžko říci. Celé vyprávění je psychologicky laděné, plné deprese a nesplněných nadějí a tužeb. Když se nad příběhem zamyslím, neměl náš hrdina na vybranou? Žít s léky stereotypně den co den, nebo bez nich s tím, že se jeho psychický stav zhorší a bůh ví co se stane. Stalo se, ten okamžik štěstí za to možná stál, ale kdo ví...

Hezký večer a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Píseň přežití- ...
Iserbius
Drink
Seky
Nekropotence13
kilgoretraut
obr
obr obr obr
obr

Má píseň jako jepice
jiřička
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr