obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."
Ludovico Ariosto
obr
obr počet přístupů: 2915442 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39643 příspěvků, 5754 autorů a 391002 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Anna (1. kapitola) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Anna
 autor Filip Vávra publikováno: 11.01.2017, 11:06  
Psáno v lednu 2017.
 

(1)
Je začátek ledna, čas tříkrálový, mladý muž jde zasněženou strání. Pod ním leží jeho téměř rodná ves, podhorská dědina s kaplí svaté Anny. Ve vzpomínkách bloudí ke svým minulým vzpomínkám a od nich dál k úžlabím milosrdného zapomnění a k nepravděpodobným mýtům jungiánského nevědomí.
Kdysi takto vzpomínal na tuto stráň, jak zde s bratry pálili ohýnky. To pálení ohýnků nebylo dlouho poté, kdy si uvědomil, že když někdo zavolá: „Vašku!“, volá jeho.
Vzpomínal v dobách, kdy byl zavřený ve škole. V dobách, kdy pozoroval Aničku, protože se jí už rýsovala ňadra. V dobách, kdy do něj učitelé na základní škole ve Včelnici vtloukali vzorce a rovnice a on by přitom nejradši jen hleděl na ony záhadné obrysy. Anička byla tehdy už vyspělá dívka, zatímco Vašek se ještě těšíval na Vánoce. Jednou před těmito svátky zrození ji viděl ve Včelnici. Klečel tenkrát ve staré Ladě Nivě svého otce Vojtěcha Bezútěšného a předstíral, že sedí na zadním sedadle, které tam nebylo. Auto tehdy řídil Vaškův starší bratr Radim.
V tom někdejším předvánočním čase Vašek zatoužil poznat „pravdu“. Půjčil si v knihovně Bibli a šel proti proudu řeky. Zaujal jej příběh Adama a Evy, chtěl být Adamem a aby Anna byla jeho Evou. A pak! Ach, ty dvě sestry, dcery Lotovy!
Když došel domů byla již tma – adventní čas – a nikdo nebyl doma. Spával tehdy buď ve velké posteli v bývalé ložnici svých rodičů nebo na gauči v obýváku. Myslel na Lotovy dcery, jak si to jedna po druhé v zájmu přežití lidstva rozdala s vlastním otcem, kterého opily vínem.
To bylo poté, kdy Hospodin zničil Sodomu a Gomoru. To však nebylo podstatné, Vaška víc zajímaly Lotovy dcery. Třeba některá z nich byla jako Anička. Třeba některá z nich měla taková mučivá ňadra v rozpuku jako ona. Třeba taková měla i pramáti Eva. Myslel na Annu.
To bylo kdysi, kdy měl během dlouhých a svrchovaně nudných vyučovacích hodin čas přemýšlet o stráni, o Anně, a kdy psal na tato témata pod lavicí neumělé básničky.
Nyní opět kráčí ze stráně ke Kamenici a hrouží se v mysli do vzpomínek na ten čas Aničky a dcer Lotových. Víno! Nese si v batohu dvě láhve laciného červeného, to se dnes ale při vzpomínkách opije!
Poprvé se namazal nikoli při vzpomínkách, ale se zvědavostí a s Michalem a jinou místní honorací ze Včelnice v pololetí šesté třídy. Zapíjeli vysvědčení ve stavební buňce na břehu řeky. Vašek se motal a vytrvale opakoval: „Já jsem vožralej!“ Bylo to veselé, ale řidič Emler ho pak nechtěl pustit do autobusu. Jeho nejlepší kamarád Filip mu od té doby neustále připomíná tuto příhodu.
Michal mu ovšem po jistý čas připomínal ztrátu svého budíku, domníval se totiž, že jej Vašek odcizil. Budík přinesl Michal do stavební buňky proto, aby Vašek věděl, kolik je hodin, a aby nezmeškal autobus.
Když tehdy v poletí dorazil Václav domů, byla už tma. Cestou se někde vyválel v blátě. Otec, který byl náhodou doma, řekl matce: „Tak ho tu máš!“ Matka však z toho byla špatná. Vašek si chtěl číst v Bibli o Lotových dcerách, ale neudržel pozornost a záhy usnul. Probudil se pozdě večer, zeptal se matky, kolik je hodin, bylo jedenáct.
Když se ho matka druhého dne ptala, kde se takhle zdělal, řekl, že byl u Filipa.

Nyní Vašek již opustil stráň, ocitl se na silnici na kraji vsi. Proti němu kráčí Anna – tak jako tolikrát za poslední čas. Není to však jen jeho představa. Slýchal o ní, že studovala gympl, pak snad teologii na univerzitě v Praze nebo v Budějovicích. Zprávy o ní byly zmatené, poslední dobou ji však vídal často ve vsi. Obvykle dělala, jako že ho nevidí. Tentokrát ho však pozdravila a on odpověděl.
Zeptala se, jak se má, jak se vede.
Řekl jí něco neurčitého.
„Víš, že Bůh řídí naše osudy?“
Pokrčil rameny, poněvadž byl otázkou zmaten a Aničkou zmámen, a přestože kdysi četl Písmo, tak otázce téměř nerozuměl.
„Víš, že za vším je Boží záměr a my jej musíme ctít?“
„Možná,“ odpověděl.
„Všichni jsme si před Bohem rovni a musíme mu vzdávat úctu.“
„Asi jo.“
„Víš, já jsem o tom hodně přemýšlela a teď už vím, že jsem dcera Ježíše.“
„Vážně?“, řekl Vašek nechápavě.
Toho dne se rozloučili s tím, že ho pozvala do své chalupy, aby se tam někdy večer společně pomodlili. On šel domů jako opilý a doma se pak opravdu opil. Myslel přitom na Aničku, dceru Ježíšovu, a na Boha, jenž mu ji seslal. Všechny jeho horizonty byly růžové jako červánky na večerním nebi nebo jako zadečky barokních andělíčků.

(2)

Od té doby, kdy umřela maminka, bydlel Vašek sám. Otec od rodiny odešel nedlouho předtím, kdy se Vašek poprvé opil a bratry pak taky vzal čert – rozutekli se do světa a vesměs zahynuli v dalekých zemích a za nejneuvěřitelnějších okolností, jimž se Václav nenamáhal věnovat pozornost. Chalupa byla už léta neudržovaná a rozpadala se Vaškovi nad hlavou, ten však nebyl schopen ji opravit. Byl rád, když mu někdo pomohl se dřevem, aby měl čím topit a nebyla mu zima.
Nyní našemu hrdinovi táhlo na třicet, do práce nechodil a ženu neměl. Žil z invalidního důchodu. Sice se pokoušel o seznámení s nějakou nenáročnou slečnou, ale která dívka by dnes chtěla někoho, kdo nemá ani řidičák natož auto? Zejména však: která by chtěla někoho, kdo celý den zírá do stropu, pak se opije a usne? Vašek byl panic.
Ráno se vzbudil ve své osamělé posteli s pořádnou kocovinou. Když se trochu zmátořil, hned myslel na Aničku.
Anička bývala ve škole vždycky nejlepší, nikdy nedostala horší známku než jedničku. Její rodiče byli bohatí, vzdělaní a osvícení lidé. Jejich dcera nikdy netoužila po ničem jiném než po Bohu, přesto se prý jakýmsi nedopatřením opila na svém vlastním maturitním plese tak velice moc, až to nebylo hezké a my to raději nebudeme rozvádět. Krátce poté, kdy složila v řádném termínu maturitní zkoušku, zahynuli její rodiče při ošklivé autonehodě. Od té doby Vašek o Anně dlouho neslyšel.
Po matčině smrti byl Václav poprvé hospitalizovaný v Psychiatrické léčebně Lnáře. Strávil tam pak mnoho času, zatímco Anička někde studovala vysokou školu a jistě poctivě dováděla s urostlými a vzdělanými studenty. V té době už věděl, že ji definitivně ztratil. Lze však ztratit něco, co nám nikdy nepatřilo?
Jeho myšlenky se zatoulaly až k dědovi z Horní Odlehlé. Ano, to po jeho smrti, po tom nešťastném devětadvacátém červnu roku 1998, začal otec blbnout. To po jeho smrti se z otce stal nezřízený erotoman, který do toho bušil s tím, co bylo zrovna k dispozici. To otec Vaška zničil.
Jednou o něm Václav napsal dlouhou báseň a publikoval ji na jednom literárním serveru, kde nevzbudila žádnou pozornost, protože byla napsána bez jakéhokoliv literárního nadání. Zato však oplývala mnoha pravopisnými chybami.
Ta báseň se zmiňovala o Olšanských hřbitovech, což bylo možné vyložit tak, že otec je mrtev. Ten však bydlel a souložil s cikánkami v Dolní Odlehlé.
Vašek zírající do stropu se převalil na bok. Do města nemusel, zatopit se mu nechtělo. Tak si vzal až k poledni z lednice kus starého salámu s krajícem chleba, což zapíjel pivem. Myslel na Aničku a z koutků úst mu kapaly sliny.
Odpoledne vyrazil do Dolní Odlehlé, aby se tam pomodlil na matčině hrobě. Běžně se nemodlil, ale Anna jej nakazila kusem svého nadšení. Když se závějemi vracel domů, volal z mobilního telefonu, svého jediného přepychu, Filipovi. Řekl svému pochybnému kamarádovi, co se mu včera přihodilo. Filip trval na tom, že Vašek musí Annu ještě toho dne navštívit.
Říkal mu: „To není jen tak takové modlení, za tím něco bude.“
Vaškovi to však nebylo jasné: „Co za tím bude?“
Filip se jen smál do telefonu a pokračoval ve psaní první kapitoly svého románu. Vašek se však vracel domů nezvykle zamyšlen. Jeho mysl poutaly různé vzpomínky, neroztodivnější naděje a nejbláznivější sny.

(3)

„Tak jsi přišel.“
„Jo.“
„Pojďte, pane, budeme si hrát,“ zvala ho dál.
„Na co si budeme hrát?“
„Na tatínka a maminku.“
Vašek mlčel. Anna se začala svlékat. Do ticha jen praskal oheň v kamnech. Všechno bylo tak cizí a povědomé zároveň.
„Neříkej mi, že jsi ještě panic.“
Vašek přikývl. Svlékala se dál, nekonečně dlouho a nekonečně krátce.
„Na co si chceš hrát?“
„Na Lota.“
„Jsem tvoje dcera, Lote, jsem obě tvé dcery.“
Trvalo to nekonečně dlouho, nekonečně krátce. Po stráni se plazil had, svíjel se a syčel. Bylo léto a podzim. Den první. A všechno, co učinil, bylo dobré. I viděl, že je to dobré.
„Neboť tvé je království i moc i sláva navěky. Amen,“ hlesla.
Z nebe zatím padaly fialové hvězdy a had se zakousl do vlastního ocasu a zbytečný vesmír se utrhl z klenby Božího záměru, aby se rozbil na miliardy a miliardy hvězd, planet a vlasatic ukazujících směr do bezpočtu zapadlých Betlémů.
Ona se pak zvedla. I ukázala dveře poutníkovi a nechala vyhasnout jeho oheň. On se kochal dosud žhavým popelem i vůní plamene, který zhasl.


 celkové hodnocení autora: 99.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 maja52 13.01.2017, 10:05:07 Odpovědět 
   Dobře jsi to rozběhl, jsem zvědavá na pokračování. Zdravím tě.
 ze dne 13.01.2017, 11:08:21  
   Filip Vávra: Děkuji za návštěvu. Já jsem také zvědavý, ač samozřejmě nějakou představu dalšího vývoje děje a postav už mám.
 Apolenka 11.01.2017, 16:29:19 Odpovědět 
   Vždy jsem na saspi ráda četla romány na pokračování. Momentálně tu nic rozečteného nemám a tak jsem se podívala k tobě, Filipe. Pokud mě bude další díl zajímat nejméně tak jako tento, ráda zůstanu.
 ze dne 11.01.2017, 20:16:20  
   Filip Vávra: Děkuji za návštěvu, potěšila.
 Šíma 11.01.2017, 11:05:00 Odpovědět 
   Zdravím.

Hezky napsáno.

Príma den a múzám zdar.
 ze dne 11.01.2017, 20:13:33  
   Filip Vávra: Děkuji za pohotovou publikaci.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Jarní rovnodenn...
Barbora
Vypsání duše
Anavi
Trpaslíkologie
Betwithell
obr
obr obr obr
obr

Za zavřeným oknem
sperglovka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr