obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je paměť, která touží."
Honoré de Balzac
obr
obr počet přístupů: 2915444 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39649 příspěvků, 5754 autorů a 391028 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Tilda a její příběh, část 10. ::

 autor Tilda publikováno: 17.01.2017, 23:26  
Odskok k rodičům na japonský ostrůvek...
 

Evě a Tomášovi se na ostrově Minna daří skvěle. Jejich spolutrosečníci, nijak kamarádští, soucítící ani srdeční, už dávno odjeli prvním vhodným člunem na pevninu a stejně tak i Mako, která jim dělala společnost ještě dva celé měsíce. Měli se spolu rádi ti tři, ale ona přece jenom tíhla srdcem ke své rodině a příteli. S těžkým srdcem je opouštěla, ale za tu dobu stihla přetlumočit všechno důležité, sepsala do sešitku nejpoužívanější výrazy a jejich překlad do angličtiny a tak Evu s Tomášem nenechala úplně na holičkách. A co nevěděli, intuitivně nebo zkoušením pokus – omyl, také brzy zvládli i bez její obětavé pomoci.

Se starcem Hirokim se po té době dorozumí oba, sice někdy s obtížemi, ale den ode dne je jejich mluva lepší a košatější. Skoro nechtějí věřit, že pobyt tady už trvá téměř dva roky. Jako by čas na tom nepatrném a o to vzácnějším kousku země měl jiný běh, jiný rozměr a jinou, sladší chuť, než na starém kontinentu. Nakonec byly k jejich spokojenosti vyřízeny i nutné formality ohledně nechtěně prodlouženého pobytu v Japonsku. Korespondencí s ambasádou i úřady v Čechách bylo manželům Kočičkovým nezvykle snadno uznáno jejich japonské občanství po dobu, než se rozhodnou vrátit do vlasti. Hodně pomohla i přímluva Mako a hlavně jejich chlebodárce Hirokiho, který je ve své domovině velice uznávanou veličinou.

Jejich učitel však stárne, schází a slábne den ode dne více. Už nedokáže v třesoucí se ruce udržet klidně zaštipovací nůžky, aniž by neporanil choulostivé větvičky bonsají. Už nedokáže jít ani kousek po štěrkovaných cestičkách a čerpat sílu ze svých rostlin. Sedí v pojízdném křesle na verandě, zachumlaný do vlněného plédu, podřimuje, brčkem usrkává léčivé čaje a ze všech sil se snaží předávat oběma manželům tolik potřebné rady a moudra. Mívá bolesti kloubů, že mu nedovolují i třeba jenom nehnutě sedět. Tehdy leží na lůžku, jako zajatec pokoje a nemoc tak ještě tíživěji snáší. Sem tam dostane nečekaně vysoké horečky, které jeho křehké tělo ještě více vyčerpávají. A nakonec onemocní těžkým zápalem plic, když usne za dlouhého a vytrvalého deště na verandě.

Eva a Tomáš jsou právě na druhé straně ostrova a vyrývají v pralese předem vybrané vzorky pro pozdější kultivaci a roubování a netuší, do jakých potíží se Hiroki dostal. Využili chvíle, že mu bylo dobře, dokonce se několikrát usmál a pronesl i vtipnou poznámku na Evin, po ránu divoký účes. Poslal je na cestu oba: řekl, že na sebe dá pozor, hlavně ať donesou dostatek sazenic a roubů.
Na této straně Minny neprší a déšť se šine krajinou v úzkém pásu, podle libosti nevyzpytatelného proudění.
Když se oba později vracejí, unavení a spokojení s výsledkem, hned je jejich dobrý pocit vystřídán hrůzou. Stařec, promočený na kůži, se bezmocně třese v zablokovaném křesle a jeho tváře planou vysokou horečkou. Hned mu připraví teplou koupel s vonnými v bylinkami, zapálí i spoustu tyčinek a potom mu Eva dlouho tře bambusovou osuškou celé křehké tělo a on se stydí, chabě se brání, ale ona mu tiše domlouvá jako dítěti, hladí jeho moudrou tvář a šeptá česká slovíčka útěchy: stejná, jaká říkávala malé Tildě, když měla bolest, bála se nebo stonala. Tomáš zatím připraví léčivý nápoj a čaj proti horečce a staříka pečlivě uloží na lůžko pod několik přikrývek a raději zatopí i v malých kamínkách, až dřevo vesele praská svou životadárnou odrhovačku.

V noci toho nikdo moc nenaspí. Nemocný prokašle celé hodiny, až se jeho vyhublá hruď třese námahou a často požaduje doušek nápoje. Střídají se u něj co hodinu a všichni touží po ránu, světlu a teplu dne. Tehdy bude všechno vypadat lépe a nadějněji. Aspoň se to zdá, když se na ně tlačí noc a nevlídná tma. Ráno je však Hirokimu hůře a horečka vystoupá až ke čtyřicítce. Nezabírají žádné léky, čaje ani masti. Moře je rozbouřené a stejně tak obloha, která chce v hustých provazech deště skanout celá na zem a zalehnout ji svou slzavou tíží. Nemůže přistát člun a žádná letadla nevzlétají ani z pevniny. Jsou odříznuti na celé tři dny. Poslední dny života starého muže.

Ty konečné hodiny prospí a už ani kašel mu netrhá plíce, jako by věděl, že to stačí. Jako by se smiloval nad tou schoulenou hromádkou a jako by vzdával úctu muži tolik znalému přírody. Hiroki se na poslední hodinu probere z bezvědomí a zavolá si oba manžele k sobě. Slabým, ale vyrovnaným hlasem i pohledem náhle jasných očí k oběma promluví: „Jste oba moje děti. Má nová dcera a nový syn. Naučil jsem vás všechno, co jsem mohl a všechno, co jsem stihl. Dal jsem vám dar, který i já kdysi dostal od svých předků a vy jste se zavázali, že jej beze zbytku využijete. Nyní máte možnost to dokázat. Můj dům je od této chvíle vaším domem, má zahrada je vaší zahradou. Nyní se musíte rozhodnout, zda to všechno zahodíte, opustíte a uvrhnete ve zmar, nebo tu zůstanete a budete pokračovat v mém díle. Není jiná cesta, než odchod a tedy konec všeho mého snažení nebo zůstat a dokončit, co jsem já nestihl. Vím, že je to těžké, že máte ve své vlasti dceru, kořeny a vzpomínky. Ale osud vás ke mně zavedl a osud teď vyčkává, aby se mohl naplnit…“

Vyčerpán tím dlouhým proslovem, usíná na chvíli Hiroki, tvář lesklou potem.
Eva mu usuší hořící tváře měkkým hadříkem a potom pohlédne na Tomáše, oči obrovské, tmavé a nerozhodné: „Co budeme dělat, Tome? Jak se rozhodneme? Opustíme navždycky všechno, co je nám drahé, naše rodiče, Tildu, zemi…? Proč to tolik bolí, bože…!“

Pláč je rychlá pomoc nebo komplikace a Eviny tváře jsou hned mokré slanou záplavou. Doteď se držela, vyčerpaná, nevyspaná a vystresovaná ze starcovy nemoci. Teď však skládá zbraně a s bílou vlajkou porážky jde vstříc svému muži, aby jí pomohl a oba vyvedl se ctí z boje.

„Milá moje věrná ženo: sám cítím, jak těžké rozhodnutí musíme oba učinit. Sám vím, co všechno ztratíme nebo naopak získáme. Ale věřím, že i ty sama už tušíš, co ti odpovím…“

Obejme ji, celou ji schová v náruči, tričko promáčené jejími slzami a do vlasů jí zamumlá odpověď, které se ona bojí a zároveň po ní touží: „Zůstaneme tu a uděláme svoji práci. Dlužíme Hirokimu hodně a nikdy to tak docela nesplatíme. Ale nechat zahynout takovou krásu, co tady na tom kousku země vytvořil, nemůžeme a nesmíme. Až to situace dovolí, pozveme sem i naši dceru a dožijeme svůj život tady v ráji, pokud ona bude chtít zůstat…Souhlasíš se mnou, moje milá?“

Zvedá jí bradu jemně prsty pravé ruky a hloubavě jí hledí do mokrých očí. Eva popotáhne, utře si nos jako malá holčička a potom s hlubokým nádechem odpoví: „Budu ti stát po boku vždycky a ty to víš. Já sama bych to nedokázala lépe vyjádřit a jenom je mi smutno, že Tildě zase ublížíme. Nemáme žádné peníze, aby aspoň jeden z nás domů na chvíli přijel. Musí jí být hrozně, bez mámy a táty, i když to nedává najevo. Já vím, že to jinak nejde a musíme počkat. Vím, že nás Hirokiho zahrada potřebuje a bez nás zahyne. Souhlasím tedy s tebou a zůstanu ráda, i když moje srdce v koutku pláče pro dceru. Miluji tě, Tome, a miluji tenhle ostrov a chci tady dožít náš život!“

Potom už nepláče, statečná a zbavená tíhy rozhodování a pacient, jako by to tušil, znova otvírá namáhavě oční víčka: „Vidím vám na očích, že jste se rozhodli, děti moje… Zůstanete tedy a postaráte se o dům a zahrady?“

„Ano, Hiroki, tvůj dar přijímáme a zůstaneme rádi. Děkujeme ti za tvou velkorysost, moudrost a lásku. Nikdy nepřestaneme…“

Stařík pomaličku pokývne bílou hlavou, pokyne jim mdle rukou, a když se oba nakloní nad lůžko, sevře jejich ruce do svých a zašeptá se slzou v oku: „Věděl jsem, že jste ty pravé děti. Věděl jsem…“

Usměje se maličko, zavírá víčka a naposled vydechne. Stisk jeho zkroucených prstů povolí a jeho
duše skoro viditelně odlétá, svobodná a šťastná…

Poplakali a za slzy se nestyděli. Omyli dědovo tělo, zahalili do košile z bambusového plátna a pohřbili dalšího dne pod nejstarším stromem zahrady, přímo v jejím středu. Tak si to Hiroki přál. Tomáš vyrobil jednoduchý kříž z bambusu a na dřevěnou destičku pěkně vyryl Hirokiho jméno i datum.
Eva zatím psala dlouhý dopis, plný omluv, proseb a výčitek, jak to umí jenom mámy. Musela často přepisovat a měnit papír, když se písmenka rozmazávaly nečekanou slzou. Trvalo jí dvě hodiny, než byla s výsledkem spokojená. Tlustá obálka čeká na stolečku na další člun se zásobami.

Hiroki jim nechal nějakou hotovost. Moc to není, ale na čas jim peníze vystačí a brzy budou sklízet ovoce a zeleninu a výměnou dostanou, co potřebují k běžnému životu na ostrově. Ostatně, už to pro ně není nic nového. Jenom se z nich stali majitelé kousku ráje, a pokud by se chtěl nějaký úředník z pevniny blíže starat, mají i řádně podepsanou smlouvu, kterou je jenom třeba úředně potvrdit. Pošlou ji do advokátní kanceláře s vysvětlujícím dopisem a požádají o zpětné doručení na ostrov.





Tilda, nervózní a vyklepaná, konečně otevírá dlouhou cestou unavený dopis. Konečně se dovídá z máminých rozpačitých a zajíkavých vět, že ji s tátou tak trochu opouštějí. Konečně zhluboka popadá dech, pláče a choulí se do smutného klubíčka, najednou opuštěná víc, než kdy dříve. Rozumí a chápe jejich pohnutky, rozumí a chápe jejich obavy. Sama vidí, jak se celosvětově řeší nesnáze se stále se zhoršujícím počasím na planetě, jehož nečekané a prudké výkyvy velice negativně ovlivňují zemědělské výnosy i stav zásob potravin. Ne až tak zbytečně se navyšují stavy v potravinových bankách, protože první náznaky paniky už zdařile podporují média. V tom jsou fakt dobrá!!!

Sama vidí, že se studium na škole stále více zaměřuje na nové, alternativní druhy plodin a jiné předměty se opomíjejí. Mnoho studentů odešlo ještě před koncem semestru, když se jim nezáživné a těžké přednášky začaly zajídat. Tilda vydržela. Chtěla a musela. Jako by ji něco nutilo, vzývalo a potřebovalo.

Věděla co a věděla kdo – Quanah a jeho poslání, které je i jejím. Proto vydrží a dokončí letní semestr, bakalářskou práci i státnice zvládne v řádném termínu tak, jak si předsevzala. Nebude studovat celých pět let, což bylo původním plánem. Nepotřebuje vědět víc, než zná, aby se s Quanahem postavila za záchranu poloprázdných misek a talířků a hlady kručících a zoufalých davů, pokud to dojde tak daleko.


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 17.01.2017, 23:25:21 Odpovědět 
   Zdravím.

Už jsem myslel, že jsi Tildu pověsila na hřebíček! Další díl je krapet smutně laděný, o to více umírá naděje jako poslední. Tildini rodiče zůstávají na ostrově a Tilda se rozhodla dál pokračovat ve studiu. Jako čtenář mohu jen držet palce Tvým hrdinům. Text se drží své laťky (co do kvality podání), tady není co říkat (dokonce jsem nenašel ani práci šotků překlepníčků, snad jsem neměl na nose ony růžové brýle).

Hezký den a múzám zdar.

P.S. A díky za další díl o Tildě, jejich rodičích a onom chlapci, který spí hybernovaný kdesi v Tildině zimní zahradě (či kde vlastně).
 ze dne 18.01.2017, 10:58:20  
   Tilda: Zdravím a děkuji...
Pořád mě oslovovaly nepatrné podněty a vjemy a já se vrhala na povídky... A potom mě velice mrzel ten nezájem a že skoro nikdo a nic nepřečte... A tak jsem se vrátila k Tildě. Ani nevím , jestli ji dokážu smysluplně ukončit, ale tvoje povzbuzení je mi velkou oporou.
Takže: hurá a s větrem v potrhaném plachtoví neklidnými a nekonečnými vodami k vybájené bílé pláži poslední stránky... T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
O morálce
Alegria
Nekropotence - ...
kilgoretraut
Předmluva
Stanislav Klín
obr
obr obr obr
obr

Moje oblíbená místa
Zirael
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr