obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel všech - přítel nikoho."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915445 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39650 příspěvků, 5754 autorů a 391037 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: NEVĚSTA ::

 autor Tilda publikováno: 26.01.2017, 23:37  
Když já to asi jinak neumím, než smutně...
 

NEVĚSTA

„Ano, beru!“

Jedním dechem ze sebe vypravila a během té kratinké a hromadu věcí měnící věty stihla ještě pomalu zavřít oči. A to gesto vyjadřovalo všechny její zhuštěné pocity, které hrozily, že jí srdce roztaje jako sněhová vločka zatoulaná mezi paprsky slunce nebo slíbnutá ze rtu. V ten okamžik byla šťastná, vyděšená, pyšná, nervózní, roztřesená, nedočkavá a na pokraji pláče. V ten okamžik skoro neviděla do tváře svému už manželovi. Určitě se vyslovil jako první: tak to přece u obřadu chodí.

I když si nepamatuje začátek, tolik zasažená emocemi, že vnímá jenom doznívání ozvěny svého hlasu, stonásobně odráženého sloupovím, žebrovím a štukami, sochami a reliéfy, těžkými sametovými závěsy a tou masou svatebčanů, v té chvíli naprosto tichých, aby jí dopřáli prostor…
I když se malinko zasní a vychutnává si sílu a krásné zabarvení svého ozvěnou vyšperkovaného hlasu. A hned vzápětí se zastydí za svou malichernost, když přece nebyla vychovaná k pýše…

Potom oči otevírá a užívá si jásot, který propuká, jako by vítali královnu nebo Oscarovou hvězdu na chodníku slávy. Se smíchem si ucpává uši a v dlaních drtí jemný mušelínový závoj a její vyvolený jí přehazuje přes složitý účes z hnědých vlasů jeho okraj, aby jí pohlédl horce do očí a poprvé a sladce manželsky políbil. A Zoe mu polibek vrací vroucně a nekonečně a lidé znova tleskají a křičí a jásají…

Zoe se jen náhodou podívá na kněze, který jim spojuje ruce fialovou a nákladně vyšívanou štólou a na jeho zápěstí masivní zlaté hodinky skoro agresivně pableskují ve světle votivních svící. Nevidí mu do staré a poněkud vyžilé tváře, zato ručičky jeho značkových hodinek se zběsile otáčejí po ciferníku, jako by nikdy nechtěly zastavit běh času.

Nevěsta prudce zamrká a když se na knězovo zápěstí podívá znovu, hodinky jdou normálně a nevypadají nijak nezvykle. Běžný typ za pár stovek. Přesně takové, jaké si duchovní, nebažící po světských statcích může dovolit, aniž by pobouřil Pána…

Velebný pán se na ni usměje skoro mile a ukončí obřad obvyklými frázemi a modlitbami. A chór na kůru za vznešeného zvuku varhan doprovází novomanžele na dlouhé promenádě kostelní lodí a z obou stran jim žehnají svatebčané a vstávají s úlevou ze studených a tvrdých kostelních lavic a aplaus nemá konce a potom se přidávají k průvodu a všichni míří ven na čerstvý vzduch a slunce a pod nekonečno modré letní oblohy. Maličké družičky tak tak stačí popadnout nevěstinu krajkovou vlečku a drobnými krůčky poskakují za párem, a ještě si stihnou špitat nesmysly malých holčiček.

Zoe se zdá, že portál kostelních dveří je v nedohlednu. Jdou už takovou dobu a výřez maličko pootevřených křídel je pořád skoro nepatrný. Také jásot utichl a ani ty dvě cácorky už se nepošťuchují a jsou jako pěny. Zoe by se ráda otočila a zkontrolovala průvod za sebou, ale nechce porušit dekorum. Raději pevně stiskne paži svého nádherného muže, zhluboka se nadechne a s očima upřenýma ke světlu zvenčí pokračuje a rezolutně zažene divné myšlenky. Muž její stisk neopětuje. Ani se na ni nepodívá, jen stejnoměrně a téměř roboticky jí jde po boku.

„Miláčku, to je ale rozlehlý chrám… Zvenčí se mi to nezdálo, ale teď… Mohli bychom trochu přidat, nějak je mi zima a hrozně moc se těším na slunce…“

Nic, ani k ní neotočí hlavu a s pevně upřeným zrakem hledí kupředu. Zoe poněkud zmateně a zaraženě obdivuje jeho dokonalý profil s jemným úbočím rovného nosu, zaregistruje nazlátlé odlesky na vousu a po ramena dlouhých zvlněných vlasech, ale do jeho očí nevidí.

„Je něco v nepořádku… Ty se na mě zlobíš? Přece jsme to nezkazila, nebo ano?“

Nic je jí odpovědí, když konečně docházejí k oprýskaným mísám se svěcenou vodou po stranách a oba smočí dva prsty a šeptnou krátkou prosbu bohu a potom se bohatě zdobená křídla z prastarých dřev rozletí dokořán a do oslnivého jasu a oni stojí na kamenných stupních a na ramena, hlavy a do očí se jim sypou tisíce okvětních plátků růží…? Nejsou to hebké a voňavé rudé a bílé vločky lístků, ale ostré útržky bleděmodrých kartiček, roztržených něčím zoufalstvím na kousíčky.

Zoe jeden přistál v natažené dlani a ona obtížně luští část svatební pozvánky. A není tam její jméno a datum je divné: dvanáctého dvanáctý, dvatisíce dvanáct… Vždyť se berou v červenci! Je přece osmého sedmý, dvatisíce osm. Je přece Zoe a tohle je její muž Patrik… Nerozumí tomu a nechápe ten oslnivý jas kolem, že skoro nevidí manželovi do tváře a ani lidé kolem a pod schody nejdou dobře rozeznat.
Nevidí štěstím zářící tetu v pudrovém kostýmku, na tuto příležitost speciálně koupeném až v Paříži a neslyší hlasy ani ruch dopravy z rušné křižovatky. Všechno se najednou noří do mlhy, která přišla znenadání…

„Asi mdloby… Proto mi tak hučí v uších… Možná to bylo moc náročné, ten vydýchaný vzduch, chlad a nervy. Taky jsem skoro nic nejedla, já hloupá… Musím to ustát a neseknout sebou!!!“

Zoe se chce zhluboka nadechnout a pomalu vydechnout, aby se srdce až v krku trochu zpomalilo a nasadilo normální tempo kolem sedmdesáti. Nejde to, i když znova zkusí, a i když nemá po ruce papírový pytlík, který by třeba pomohl. A k tomu ji v hrudi ostře zabolí, až jí před očima vybuchne rudý a potom černý květ bolesti. Sykavě vzlykne a oči prudce zavře a klopýtne, náhle slepá a jehlové lodičky jí nijak nepomáhají držet se pevně na nohou.
Navíc, když ji už nepodepírá Patrikova pevná paže. Najednou vedle ní nestojí a ona v nastalém šeru nevidí, kam poodešel a neví ani proč… A potom, když už myslí, že spadne na tvrdý a nemilosrdný mramor, ošoupaný nohami mnoha, uslyší táhlý hukot, pískot, který ji celou prostupuje a nechce skončit. Z rukou jí vypadne kytice a snáší se k zemi, jako kámen nebo kamikadze. Květy bílých růží černají a drolí se, jako by ve vzduchu byl nějaký plyn nebo jed, a nakonec dopadá pod nevěstiny nohy jen ubohá otýpka ostnatých větévek a zpuchřelá stuha, rozedraná na nitě povolí a náhlý závan studeného větru to smetí odfoukne kdesi stranou.

„A třeba je to sen…“, ještě zadoufá, než jí další pronikavý jekot v hlavě napoví, že tomu tak není.

Zoe, nevěsta, co sotva řekla ano, nevěsta bez ženicha, zato plná bolesti a nevíry tu stojí opuštěná a hrozně se bojí… Kolem ní není svět, jaký zná a všechno se mění v ošuntělé vetché zbytky. Její šaty, nadýchané kilometry indického hedvábí jsou zplihlé, špinavé a potrhané na cáry. Závoj, víc děravý než celistvý a s šedivými šmouhami popadl vítr a zběsile s ním točil Zoe nad hlavou, jako by se vysmíval, než jej dravě rozcupoval na jednotlivá vlákna.
Zoe chce odejít z průvanu, schovat se někde, schoulit na lavičce v parku třeba. Ale nedokáže udělat krok. Když nemůže dýchat, nemůže se ani hýbat. Když nemůže vidět, nedokáže ani křičet. Třeští oči, překrvené nedostatkem kyslíku a otevírá zoufalá ústa, v koutcích rozmazanou růžovou rtěnku, že vypadá jako smutný klaun bez šapitó a jako rybka vyplavená z akvária a pořád neví proč a co se s ní děje.
Přece se právě vdala, čekala je nádherná svatební hostina u jezera, čekala je svatební cesta a čekal je společný život a děti a…

Nestačí to všechno oplakat a oželet a chtít zpátky, když kolem ní už nic není. Kromě tmy a podivných stínů, hned tu a hned tam, neodbytné zimy do morku kostí a hukotu a pípání a protivného pískotu a té bolesti na hrudi a za očima…



***



V tom krámku na rohu podloubí pracovala sotva dva měsíce. Milovala ji a vážila si jí víc než čehokoliv. A denně děkovala své tetě, že ji zaměstnala. Vážila si její velkorysosti, její píle, s jakou se během půlroku naučila znakovou řeč, aby Zoe rozuměla. V domově to bylo jiné, snazší, ale také moc izolované a jenom dočasné. Když ztratila v sedmnácti oba rodiče brzy po sobě, zůstala jenom mámina sestra, jako jediná příbuzná. Zprvu se zdálo, že o sotva dospělou neteř nemá zájem, skoro ji v domově nenavštěvovala a jako by se styděla za její nedokonalost, sama krásná a úspěšná. Ale zatím trochu v tajnosti připravovala její zázemí.

Poskytla jí nový domov a taky lásku. A Zoe jí chtěla oplatit. Proto ji uprosila, aby mohla v jejím klenotnictví uklízet. Nevydrží sedět doma a čekat, než se teta večer unavená vrátí.

„Přece mi nebudeš uklízet, Zojenko… Jak to vypadá…? Nemusíš dělat tak podřadnou práci. Najdeme něco vhodnějšího, nechceš?“

Ale dívka odmítala tak tvrdošíjně a s takovým zalíbením sedávala v koutku krámku a pozorovala lačné zákazníky, že jí teta nakonec vyhověla. Mohla rovnat i pultíky se šperky a někdy uspořádala i výlohu. Byla pečlivá při smejčení a leštění starožitného nábytku i organizování maličké kanceláře vzadu a zanedlouho se bez ní teta nedokázala obejít… Tajně litovala, že její neteř nemůže krámek zdědit a vést jej, až už ona nebude při síle… Ale to je ještě daleko, naštěstí…

Zoe byla moc hezká, štíhlá a tmavovlasá dívka s velice světlou pletí, ale každého muže odradila její němota a někdy nelibozvučné zvuky, kterými si pomáhala při vyjadřování. Ona se neslyšela, chudinka a proto nechápala, proč se na ni ten či onen mladík tak udiveně tváří…

Ten muž přišel těsně před zavíračkou. Krásný, vysoký a s bohémským účesem i vousem jako hedvábí Zoe očaroval, že si ani nevšimla jeho doprovodu. Žena nebo dívka v nákladných šatech a zřejmě jeho vyvolená, blondýnka s nohama až do nebes a s krásně podbarveným hlasem se na Zoe ani jednou nepodívala, oči přišpendlené k sametu s brilianty.
Dlouho vybírali a naoko se přeli a v přestávkách se líbali, až se teta rozpačitě pootáčela a Zoe zmizela v kanceláři, kde zuřivě uklízela, i když nebylo co…
Odešli za hodinu s tím, že se vrátí do týdne s konečným verdiktem…

Zoe byla od toho dne jako ve snách. Všude jej viděla před sebou. Nemohla spát a nechutnalo jí a práce už ji tolik nebavila a raději vysedávala v koutku a napjatě pozorovala dveře, jestli se třeba ON neobjeví… A SÁM…
Přišel v domluvený den a opravdu sám. Koupil prsten s největším kamenem a platil hotově. A na Zoe se konečně podíval a usmál se a pyšně prozradil datum svatby: s Mirou se berou dvanáctého dvanáctý ve dvanáct hodin v chrámu „U dvanácti apoštolů“ tento rok. A miluje ji jako nikoho!

Zoe pomáhala krabičku balit a dala na ni oblíbenou azurovou stužku a trochu se dotkla jeho teplé ruky a trochu doufala, že si toho všiml. Když jí skoro zastavil srdce ten pomyslný výboj, jak se jejich pokožky jemně otřely a ona na hřbetu své drobné ruky ještě dobře hodinu cítila jemné pálení.
Nevšiml si, nebo to nedal najevo: jen se ještě jednou zdvořile pousmál a do očí jí pohlédl vlídně jako náhodný známý a poděkoval a potom už neměl důvod, se do obchodu v brzké době vracet…

Zoe ani nevěděla, jak se jmenuje. Nakonec tetu uprosila, když pyšná na dobrý obchod prozradila, že nechal vizitku: Patrik Zola… Víc jí neřekla, moudrá a opatrná, protože v jejích očích viděla ten nebezpečný plamínek. Zoe potom tajně pátrala v tetině stole, ale zákeřnou vizitku nikde nenašla.
Ani nevěděla, co by jí pomohlo, kdyby znala mužovo bydliště… K čemu by to využila? Šmírovala by pod okny? Posílala dopisy nebo sedávala v dešti na venkovních schodech všem pro smích? Němá a hluchá a nezajímavá…?

Zoe si aspoň jeho jméno dokola v hlavě opakovala a psala okrasně do deníku a kreslila ta milovaná písmenka donekonečna. A vymýšlela k tomu jménu fiktivní adresy, když tu pravou neznala… A k ničemu to nebylo, když jej už neměla nikdy potkat.


***


Ten večer bylo venku brzy tma a nevlídno a teta musela odejít dříve kvůli bance.
Zoe měla více práce než obvykle, protože přebírali odpoledne nové zboží. Kartony řezala na díly a s hromadou bublinkové fólie to všechno nosila dozadu na dvorek ke kontejnerům. Šla vícekrát, a proto nezamykala pokaždé… Zamyšlená a platonicky zamilovaná a hluchoněmá svoje vytříbené druhé smysly nechala spát a neviděla ten stín, co se náhle odlepil od špinavé zdi.

Když už ji držel pod krkem a do zad jí cosi tvrdého tiskl, tehdy tence vyjekla svým nepotřebným hrtanem. Zatlačil ji do krámu a cosi syčel do ucha a ona neslyšela a netušila, co po ní chce. A tak ji zuřivě srazil na kolena a kopal do břicha a ona tenounce skučela jako bitá kočka a stočila se do klubíčka jako luskoun, vděčná, že toho konečně nechal a cpal si plné kapsy šperků z rozbitého pultu.

Myslela, že odejde a nechá ji na pokoji, bolavou, ztlučenou a se zkrvavenými ústy od hřbetu jeho ruky, ale mýlila se. Byl na odchodu, ale nakonec se k ní vrátil. Chvíli mlčky stál nad ranečkem jejího těla, otřásaným drobnými vzlyky a s hlavou lehce nakloněnou ji pozoroval. Sotva pár minut mu trvalo, než se dlouze a chrchlavě nadechl a potom ji vší silou kopl do skoro průsvitně bledého levého spánku. Tak ostře kontrastujícího s tmavým okrajem hustých vlasů, teď neúmyslně krásně rozprostřených po studeném dlažbě obchodu, tak jemného kousku lebky, tak křehké bariéry mezi bytím a nebytím.
Měl okované vojenské boty a měl téměř dva metry a skoro metrák živé váhy.

Zoe neslyšela to chrupnutí, neslyšela to vlomení spánkové kosti dovnitř. Jen cítila palčivou bolest a teplo vlastní krve po straně krku a její hromadění ve žlábku pod bradou, když se tou konečnou ranou samovolně otočila na záda. Ve vyhasínajících očích viděla, jak jeho stín nad ní mizí… A potom byla TMA a potom už to skoro nebolelo…


Dívenku našla teta, když ji cosi navedlo zpět. V nemocnici byla do půl hodiny po incidentu.

V kómatu je už dva týdny. Teta ji navštěvuje a někdy zůstává i přes noc. Obchod zavřela na neurčito a sama uvažuje, že jej prodá a se Zoe, až se zotaví, se přestěhují na venkov. Jestli se uzdraví… Prognózy nejsou dobré a možná bude mít trvale poškozený mozek.

Třetí sobotu od přepadení, osmého července, se Zoein stav natolik zhorší, že tetu volají už dopoledne.
Přijede okamžitě a plačky poslouchá doktorovo ultimátum…

„Umírá, paní… Je mi to moc líto. Její mozek je příliš poraněn a nemá cenu ji udržovat v tomto stavu déle. Pochopte… Není to k ničemu a ona trpí na půl cesty. Dopřejme jí klid, vy i já…“

Teta si vyprosí ještě pár minut a doktor diskrétně odchází a z ramen mu viditelně padá břímě, kterého se zrovna zbavil a hodil jinému člověku. Zkraje chodby už cosi švitoří do mobilního telefonu a na jejím konci potká pěknou sestřičku a maličko ji plácne přes zadeček a je jedině štěstí, že teta má oči jenom pro svou neteř.

„Milá moje… Jsi mi jako dceruška, kterou jsem nikdy neměla. Přinesla jsi mi do života radost a já hořce lituji, že jsme si tě všimla tak pozdě… A teď tě ztrácím… Tak mladá a krásná jsi a život není fér, když si bere tebe a ne mě… Nevím, co jsi komu udělala, že musíš tak brzy odejít a nevím, čí vůle řídí běh životů. Nevím, ať se ptám, ať se modlím, ať křičím anebo pláču… A doufám, že ten, kdo ti ublížil, nepozná už nikdy štěstí!“

Teta se zase prudčeji rozvzlyká a teprve po chvíli se vzpamatuje, vědomá si nelehkého poslání.
S rozmyslem odmotává většinu sněhobílých obvazu ze Zoeiny hlavy a schválně se vyhýbá pohledem její poničené pravé straně s krví nasáklou tlustou záplatou. A potom už dokáže promluvit roztřeseně a tiše, když se sklání těsně k lasturce Zoeina ucha, za které dojemně pečlivě zastrkává zacuchaný pramínek vlhkých vlasů. I teď ještě voní slabě šampónem a dítětem…

„Bolí mě to hrozně moc, ale já se tě musím zeptat a nevím, jestli mě slyšíš… Nemohla bych kývnout a nemohla bych je nechat tě zabít, když bys mi nedala svolení… Zoe, chceš odejít?!“

A teta bere do dlaně její ledově vlhkou ruku jak tlapku vydry a soustředí se ze všech sil, aby ucítila aspoň mdlý stisk, jako souhlas. Je to nepravděpodobné, aby ji hluchoněmá neteřinka slyšela, ale je teď jiný a pokažený svět a třeba se to podaří…



Zoe stojí u oltáře a stařičký kněz se slavnostně ptá:

„Bereš si, Zoe, tohoto muže, Patrika, za svého právoplatného manžela…?“

„ANO!“

A nevěsta Zoe Patrikovi radostně stiskne ruku…


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 26.01.2017, 23:36:55 Odpovědět 
   Zdravím.

Smutný příběh. Alespoň "na druhé straně" se Zoe splnil její sen. Pokud jsem pochopil, byla Zoe neslyšící a také nemluvila. Těžký život, a o to více chtěla být své tetě nápomocna. Souhra náhod však ukončil její křehký život, byla jen v nesprávnou dobu na nesprávném místě, přestože nedělala nic špatného...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 27.01.2017, 13:03:03  
   Tilda: Zdravím a děkuji...
Že byla Zoe hluchoněmá, bylo několikrát naznačeno. Snad je patrná i paralela mezi jejím svatebním "ano" a souhlasem tetě... Tiskne ruku svému novomanželovi, když v kómatu sní svůj sen a současně tetě v nemocničním pokoji, která ji tiše žádá o svolení. A po tomto souhlasu všechno skončí: její krásný sen i život - odpojením z přístrojů...
T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Znuděná
Herr
Nedostižná - 21...
Anne Leyyd
Duš
Ema Májová
obr
obr obr obr
obr

Mesačný prach
Therion
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr